Opět na začátku

Návrat k běhu po nemoci je tak ukrutně těžký, že bych se z fleku mohla vrátit k nadšeným zápiskům tipu: Jé, já uběhla 30 minut v kuse! Nebo: Celé čtyři kilometry indiánem! Aplaus prosím! Posun na hodinu po dvou týdnech je jistě také počin hodný záznamu a sdílení ;o)

Je dobře, že v této chvíli, myslím ve chvíli, kdy se vracím do běžeckého procesu, mám svého trenéra. Protože kdyby to bylo na mě, vyrazila bych první možný den tryskem někam do lesů a tam bych se jistojistě zrušila. Trenér mě totiž naučil docela zásadní věc - být v klidu když zrovna neběhám. Ať už proto, že jsem třeba nemocná. Nebo jsem někde mimo. Nebo jsem prostě mimo. Vnesl mi do života rovnováhu mezi prací, sportem a odpočinkem. Naučil mě hlavně odpočívat, vybírat si dny, kdy jen ležím a nemám z toho výčitky. A dal mým výběhům větší řád. Zkrátka: chrání mě přede mnou samou. 

Někomu to nevyhovuje a je tváří v tvář běžeckému plánu ve stresu, mě naopak uklidňuje, když vím, kdy mám kolik běžet a jak rychle (není to článek od Endurainingu na objednávku ;o)) A proto mě i štvalo, když jsem byla nemocná, že mi všichni tvrdili: To máš z toho tvýho běhání! Přeháníš to! V tvém věku (!!!!) už bys měla mít rozum a nechat toho... Kdepak, nepřeháním, mám nad sebou dozor, který mě nenechá padnout vyčerpáním. To je takový vzkaz těm, co mi neustále mávají před nosem mým rodným listem ;o))

Jediná nevýhoda toho, že jsem se "uklidnila" je, že se mi vůbec, ale fakt vůbec nechce chodit na závody. Tak jasně, nechci, nemusím. Ale upřímně - předzávodní horečka, nákup talismanu, čili nových ponožek, shánění gelů, zkoumání trasy, dámské jízdy, no trochu mi to chybí. A já samozřejmě smím závodit, dokonce to mám doporučené. Takž když mi kamarádka přenechala svou registraci na Valašský hrb, chňapla jsem po ní všemi deseti. Odkojená oběhem Liberce mi nepřišlo, že to bude něco těžkého - prostě lesem párkrát nahoru dolů a jsem v cíli. 

Poběžíte mimo silnici po značené turistické „pěšině“, která je vedena plynule vlnitým terénem. Inspirací našemu společnému závodu byla příroda. Její unikátní ráz, nádherný horský hřeben, který Vás pohltí svou podmanivou krásou. Poběžíme v lůnu přírody uprostřed lesů, budeme moci sledovat unikátní výhledy... to je Valašský HRB.

Má příprava spočívá v tom, že běhám v naší Polabské nížině, či doma v Praze, kde jsou jen neviditelné kopce, a říkám si: Co já tam budu dělat? V Beskydech... V lese... V blátě... Udýchám to? Jakže se běhá z kopce? A do kopce? Hm, a v čem poběžím, když mám jen silniční boty a to většinou už hódně oběhané? Na druhou stranu - o běhu na čas, byť je tam limit, nemůže být řeč, takže nemá smysl, se tím nějak zásadně zabývat. Vždyť poběžím pouhých 15 km. Do kopce půjdu, dolů se skulím (proporce bych na to měla..), nějak bude.

Akorát tedy co mě "maličko" trápí je, že součástí startovního balíčku je mapa... 

Kde se to zastaví?

Už týden jsem doma a nic z toho. Lépe mi není, spíš hůř, ale už se tak trochu ví, odkud vítr vane, takže doufám i v medikamenty, které mi uleví. Času na na různé přemýšlení mám habakuk. Snažím se držet dál od myšlenek na běh, aby mi nebylo líto, že nemůžu ven. Ale ať dělám, co dělám, oklikou se k němu vždycky nějak dostanu. O čem přemýšlím už velmi, velmi dlouho, a dvakrát jsem o tom dokonce začala sepisovat úvahu, kterou jsem ale nikdy nedopsala, to je ultraběh. 

Teď po Brdské, kterou uběhli úplně všichni, co znám, mi "kamarádi" píší, že to bylo super, a že za rok to musím zkusit také. S díky odmítám. Absolutně nechápu, proč bych měla běhat takové fláky. A hlavně kde bych vzala čas na to, se na takový závod vůbec připravit. Jednou jsem se Honzy ptala na jeho pocity po doběhu nějakého jeho šíleného závodu a on mi s přehledem vyjmenoval pocity, které jsem já měla po doběhu maratonu. To mě utvrdilo v tom, že maraton pro navození pocitu nepřekonanosti úplně a zcela stačí. A když se to vezme, tak možná i půlka, desítka...

Mě přijde, že ultra je teď děsně módní. Že lidi uběhnou maraton a jsou na rozcestí: Co dál? Mám to zkusit znovu a rychleji? Mám to zkusit pomaleji a dál? Mám se vrátit ke své desítce? Možná jim přijde, že desítka už je málo a hlavně - tu uběhne každý! Skrývá se za výzvou ultra pocit nedoceněnosti? To by snad ani nebylo možné, protože vím, že spousta těch, co ultra běhají, jsou lidsky i profesně fakt úspěšní a skvělí lidí. Nebo mají nějaké své bolístky, které se snaží ultraběhem ze sebe dostat. Nebo chtějí jen posouvat své hranice. Čert ví. Argument: chci to prostě jen zkusit, pro mě není dostatečně silný a pádný. 

Možná k tomu přispívá i řada pozitivních zápisků z ultraběhů (nic ve zlém všichni ultráci-psavci). Málokdo při psaní článků fňuká tak jako já, takže se přesně nedozvíme, jak moc to bolí. Nejen jak bolí třeba samotný závod, ale i příprava na něj. Pořádná příprava znamená hodiny a hodiny někde v terénu, mimo domov. Pořádná příprava je i pořádný odpočinek. Takže mě zajímá, kde berou lidi čas na to, aby skloubili ultra-přípravu s běžným životem? S prací... S rodinou... S přáteli.... Tohle mi hlava nebere. I když samozřejmě já to vidím z pohledu někoho, kdo jeden kilometr lážoplážo běží klidně víc jak osm minut. Pro mě by to skutečně znamenalo běhat ve dne v noci.

Nejsou za tím asi jen pozitivní články blogerů, celý svět v současnosti neustále mluví o tom, že běhat, to je super úžasná věc, kterou zvládne každý. A tak si člověk koupí botky a vyběhne. Třeba mu to jde, tak si dává cíle. Zdolá pětku, zdolá desítku, běhá několikrát týdně a zlepšuje se o stošest. Pak si někde přečte, že když uběhne deset, půlmaraton zvládne naprosto bezpochyby. Takže následuje usilovnější pobíhání a když proběhne šťastně cílovou branou po jednadvacítce, už se vidí, jak probíhá i tou maratonskou. Nevím, nevím, možná jsem moc opatrná, možná už i stará, ale mě přijde, že tahle masáž, tyhle výzvy, to je tak trochu mor. Vlastně se nám podsouvá, trochu nenápadně, o to ale usilovněji, že kdo neběhá s námi, běhá proti nám, abych to tedy tak nějak kulantně vyjádřila. To je skoro jak v reklamách na actimel a activii, to je taky takový blud. A o tom, že mám trochu pravdu, svědčí vyšší a vyšší účast na těchto ultrazávodech. Nebylo by však od věci se kouknout na statistiky doběhů...

Nemůžu to úplně kategorizovat. Nikde jsem si přesně nepřečetla větu: kdo neběhá ultra, není běžec. Jen ta masáž, ta nějak zavání... Ty fotky s výhledy na nekonečné hory a dálavy, ty větrem ošlehané tváře, které i po šedesáti kilometrech září štěstím do objektivu, ty endorfíny po doběhu, ty nadšené zápisky (opět se omlouvám...).. Koho by pak nelákalo si to zkusit? Jenže jsou tu i inspirující fotky a videa z masových městských běhů... No, dalo by se o tom všem dlouze diskutovat (což my u piva i děláme :o))

 Jsou lidi, co běhají 3x týdně svých osm a nějaká mediální masáž je nechává chladnými. I je spousta těch, co začátečníky podporují a utvrzují je, že ty tři km v kuse jsou opravdu super a jen tak dál. A já? No kdysi jsem nechtěla ani slyšet o tom, že bych mohla běhat v přírodě... Takže: neříkej nikdy nikdy. Ale utra? To fakt nikdy :o))

A může za to běh

Tak jsem se vrátila od doktorky a tedy dle toho, co mi řekla, je divné, že ještě žiju, dýchám a běhám, protože mi prakticky nic nefunguje, jak má. No, ale mám pocit, že přehání a zbytečně mě děsí. Sama si to jistě myslí taky, protože většinu testů mám dělat znova. A ještě mě raději i projedou ultrazvukem. Dávám tomu týden :o))

Co mě vyděsilo víc než pozitivní nálezy je, že: 

"To máte z toho běhání." 

"Ale já neběhám moc."

"Nevadí, běháte často. Jste na běhání závislá?

"Nejsem"

"Ne? Nemáte pocit, že když neběháte, že se vám třeba klepou ruce? Že máte nutkání vyběhnout?"

"Ne."

"Víte, já znám spousty lidí, co z nadměrného běhání onemocněli. Třeba jeden, ten přišel s rakovinou varlete až když mu překáželo při běhu!

Nó, ještě že nemám varle!!!!!

Trochu mě mrzí, že pořád převládá názor (a nejen mezi laiky), že běh škodí. Výzkumy už dávno ukázaly, že tělu škodí nicnedělání a ne pohyb. A když jsme u toho: co je vlastně nadměrný pohyb. Tři hodiny týdně? Pět hodin? Deset? Jedna a půl? Věřím, že profesionální sportovci mají těla zhuntovaná, ale normální smrtelník? Pokud si tělo zvyká na zátěž pomalu, zocelí se svaly, šlachy, kosti, klouby si zvyknou, to přeci je jen ku prospěchu. Nesportuji víc než ostatní (co znám), běhám pomaličku, hodně na měkkém povrchu, protahuji, jím, spím. 

Je tedy pravda, a to bohužel uznávám, že mě spíš dostaly mé dobrovolné aktivity, kterých bylo za poslední rok fakt megamoc, no a již zmínění mozkomorové. Proto s některými věcmi, ne s psaním blogu :o), pro začátek končím a budu se věnovat jen sobě. Potřebuji se dát do kupy, protože na letošek mám opravdu mnoho plánů a krásných cílů. A nejen na letošek. Ráda bych se dožila důchodu když už na něj spořím...

Jeden z letošních cílů, ovšem v kratší verzi:

Praha zakletá, Praha prokletá

Mezi těmi rozjuchanými ódami na pražský půlmaraton se ten můj příspěvek bude opět skvěle vyjímat. Protože já si ho neužila a trápila jsem se. A kdo má rád mé ufňukané zápisky, ten si počte :o))

Ale ne, nebudu to nějak moc pitvat. Mě prostě dlouhodobě není úplně dobře. Začalo to střevní chřipkou a tááááhne se to dál a dál. Jsem od té doby jako když mě někdo vycucne. To vycucnutí se netýká jen té fyzické stránky, ale i té duševní. V mém okolí se objevili mozkomorové, kteří škodí, co to jde. A i když vím, že nejvíc jim vadí radost ze života a obyčejné lidské štěstí a spokojenost, nějak se mi nedaří v jejich blízkosti své štěstí a spokojenost dávat na odiv.

Takže poslední dva měsíce chodím a pořád si stěžuji

což už nikoho nebaví :o)) Věděla jsem, že jediný, koho by mé nářky mohly zajímat, je má praktická lékařka, ale bála jsem se, že když k ní půjdu před závodem, že bych taky nemusela vůbec běžet. No, na jednu stranu by se fakt nic nestalo, ale takové to:  JÁ chci být u toho, se chtělo postavit do davu.

Letní počasí před závodem, to mě také vždy nažhaví. To se úplně tetelím nedočkavostí, až se mi na trati bude vařit hlava a nohy. Mám registraci někomu věnovat? Nemám registraci někomu věnovat? Mám běžet? Nemám běžet? Má mě rád? Nemá mě rád...?  No tisíce otázek a váhání. A ráno v den závodu najednou šedo. Trochu chladněji než hlásili, bezmála ideální podmínky. Krása. Z domova jsem odcházela s Nicolasem, který svou přípravu opět pojal po svém - 2x si zaběhal. Poprvé po letech jsme byli sami dva. Sice jsme byli v týmu, ale nedomlouvali jsme si předzávodní setkání. Přiznám se, že to je vždy hodně stresové, protože zázemí pro závodníky je jedna velká nehybná masa a prodírat se jí chce tvrdé lokty a trpělivost. Jsem raději sama se sebou než s někým. Půlhodinová fronta na WC je také kapitolou samo pro sebe. Ale to už je vždy a všude, tady je trpělivost na místě.

Krátce před startem jsem zapadla do káčka a potkala Hanku! Hanku, co jí to běhá jako nikdy. Můj vzor a ideál :o)) Povídám jí: Jak to, že ti to letos tak jde? A ona: No zjistila jsem, že když chci mít lepší časy, musím fakt běžet rychle! Ahahahahaha. Tak to možná nikdy nebudu umět :o)) Společně jsme se zaposlouchaly do Vltavy, chvilka husí kůže a zamávání do kamery a byly jsme na trati. 

Běžela jsem lehce, držela dobré tempo, které mě neunavovalo, nevyčerpávalo a "opravdu si to užívala", jak všichni píší. Spíš jsem se krotila, protože zpočátku jsem schopná, jako kde kdo, to napálit a umřít na druhém km. Na pátém jsem se pochválila za dobrý čas, 31 minut, to vypadalo zajímavě a nadějně. I první vážnou překážku - výběh na most jsem zvládla bez ztráty kytičky. Ještě si říkám: Škoda, že tu dnes nestojí ten pán, co mi tu vždy říká, ať nechodím, ať běžím, ten by měl radost. No a pak jsem zaběhla mezi ty domy na Smíchově a byl konec zvonec. Zamotala se mi hlava, přišly na mě mrákoty, chtělo se mi zvracet. Od té doby jsem se po trati sunula indiánem, chtěla to (tradičně) zabalit, bylo mi šíleně a šíleně špatně. Jediné co mě drželo v chodu bylo, že až v centru přeběhnu na druhou stranu, že tam dole u Vltavy bude líp, protože tam bude vzduch. Ale tedy na Smíchově jsem si ještě nebyla jistá, zda se tam dostanu.

Jak jsem se dostala do cíle ani nevím. Mlha přede mnou, mlha za mnou, ve 2:29 jsem se tam dokutálela. Pocity smíšené. Radost, že je to za mnou, smutek, že mi to nešlo. Prodrala jsem se vlastně už řídnoucím davem pro batoh, prohodila pár slov s kámoškou a šla hledat Nicolase. Ten můj kluk mě jednou umučí - zaběhl to za 1:34:57. Šikula :o))

V pondělí jsem se konečně vypravila k doktorce. Víc jak 40 minut se mě vyptávala, prohlížela, psala a listovala. Dala mi dva archy na prozkoumání mé krve, tři různé ampulky a také neschopenku. Ta nevolnost, co mě tak trápila celý závod, byla nejspíš od zablokované krční páteře! To bych vážně neřekla ani náhodou, že právě odtud vítr vane. Zítra budou výsledky, tak jsem zvědavá, zda mi něco najdou, nebo zda mě pošlou do Pelhřimova.

Termínovka z hospody

Některý lidi jsou děsně naivní. Myslí si například, že když nám jen tak, zničeho nic napíší, že se jde do hospody na jedno, že nevíme, že je to vlastně pozvánka na oslavu narozenin. Ale ne nějakých narozenin, ale těch kulatých. K těm hodně naivním patří Iva.

Jen co takový mail s pozvánkou došel, dala jsem odpovědět všem s tím, že mám pocit, že Iva slaví kulatiny. Věděli to naprosto všichni :o)), takže jsme rovnou přešli k domlouvání dárku. Ale protože už nás vycvičila příprava na Honzovu oslavu, žádná e-mailová smršť se nekonala. Prostě padl návrh, ten byl jednohlasně schválen a tečka.

Ve středu jsme se tedy nahrnuli do naší mateřské základny v pizzerii Corleone s tím, že "jdeme na jedno". Vypsala bych, co vše se dělo, ale normálně Iva to sepsala z jejího pohledu. Což je ještě lepší, jak z mého a tak to sem s jejím souhlasem dávám:

Bylo nebylo, 1.4.2014 se blížilo. Dobrý důvod se sejít a posedět napadá mi..jak to ale udělat, aby z toho nebyla  oslava? V hlavě ještě živý vzpomínky  na konspiraci Top Secret12, na to, jak z toho Leu málem kleplo a prohlásila..prosím vás, tohle už ne..příště jen řekněte: Pojďte na pivo! A tak sonduju, jestli by se hodila příští středa zajít na pivo. Uznávám, je to trochu narychlo a před půlmaratonem se to ani moc nehodí. Ale moje časové vyhlídky jsou do příštích týdnů tak napjatý, že mi z toho vychází-středa nebo nikdy. Kupodivu souhlasí skoro všichni, jen Bubo, švihák lázeňský se povaluje mimo Prahu :) Pro jistotu vypouštím po jedný linii, že jako jdeme JEN posedět, nic neslavíme.. dáme pivo, probereme běhání  a šup domu. Dostavá se mi ujištění, že PŘESNĚ TAK to bude. Spokojeně si oddychnu (ach, jak jsem naivní)

Ve středu odpoledne mi volá nešťastné Slunéčko, má horečku, chudák skoro nemůže mluvit a míří místo do hospody rovnou do postele. Moc jí mrzí, že nemůže přijít a mě zas, že je jí zle jak psovi. A tak posedíme jindy, uťěšuju jí. Prej..musíš se ale zítra stavit.. teď už ti to můžu říct..máme tu pro tebe růže, růžový-hele-tuhle barvu miluješ, že jo :)no ale teď je teda nedostaneš..tak skákni zítra.

Tak přece jen to nemělo být „jen tak na pivo“..no ale je to od nich hezký..jako každá liška dostávám kytky ráda, na barvu nehledě :)

Do hospody dorazím skoro poslední. Cestou se stavuju ve Vodafone a z výměny sim karty, což považuju za 5minutovou záležitost, se stává snad 20minutovej monolog prodejce, kterýho plachá liška není schopna utnout.

Než se usadím, tradičně si odskakuju a při cestě zpět mi servírka s úsměvem povídá..takže už slavíme? Znejistím. Oplatím jí úsměv a krčím rameny. V hlavě to šrotuje..jaký slavíme? Kytka je přece ve Stodůlkách, co na mě ještě upekli? Víc toho v hlavě nestihne proběhnout, protože od baru ke stolu je to jen pár metrů. A tam to vidím. Dort upekli! Krásnej, s růžovou mašlí, s cedulkou, aby bylo jasný, že teda komu a kolik..a s malou kámoškou liškou (kde tu jste sehnali?)

A pak mi všichni gratulují a objímají a já se dojímám..a pak, pak už se mi neptejte, co dál.. celý to mám v mlze. Mozek mi zaplavují endorfiny, usmívám se jako pako, mám ohromnou radost ze všech dárků a z toho největšího, z toho málem radostí omdlím :)

Bylo to strašně milý, nečekaný..doufám, že jste to všechno viděli. Lišku překvapenou, lišku dojatou, lišku naměkko, lišku se zařícíma očima, lišku šťastnou, že má kolem sebe tak úžasnou smečku.

Moc děkuju!!

No, prostě to bylo fakt úžasné a dort výborný a víno opojné. A to víno, to víno rozjelo plánování závodů. Nejdřív jsme samozřejmě rekapitulovali Liberec a to nás dokonce bavilo tak moc, že jsme se k tomu za večer několikrát vrátili. A plánování? Šílené! Samé: Dáme Krušovický soudek? A kdy je? Mám dojem, že... A co Silva? Alespoň maraton.... Jó, tam jdu na devadesátku. Na devadesátku? No ty jsi máslo, proč ne na stotři?! Ty nejedeš na Zermatt? Pojeď.... A nechcete s námi do Davosu? Jo a slyšeli jste, že v Nymburku se běží půlmaraton? A mohla bych pokračovat, kdybych si to ovšem všechno pamatovala. Padl dokonce návrh, že bychom si vytvořili soukromou termínovku, abychom měli přehled o tom, co kdo kde tropí nebo se chystá tropit. Což mi přijde jako prima nápad a snad se ujme a zrealizuje.

Servírka ta z nás vážně nemohla, říkala něco jako že jsme vtipný a že jí baví nás poslouchat. A my odcházeli lehkým krokem a plní plánů. Díky Ivo, že jsi nás na to "jedno" pozvala. A ještě jednou hodně štěstí!