Sněhová romantika

Věřím tomu, že silničáři si to nemyslí, ale ten první sníh, to je prostě krása. Jakmile dnes začaly padat první vločky, vzala jsem foťák a vyběhla. Bylo to krušné. Bylo to namáhavé. Na zpáteční cestě jsem už fakt vůbec nemohla. Jenže já to prostě musela nafotit... :o))

Ve čtvrtek cestou z práce ještě byl svět v pořádku...

A dnes po poledni najednou toto...

Sladké Drážďany

Sladká tečka měla mít podobu maratonu ve Frankfurtu. Ovšem zákeřné angíny dvakrát narušily mou letošní přípravu, pak se tedy přidala tak trochu lenora a chuť jezdit na kole, procento tuků se vyšplhalo do závratné výše, no a můj běh se scvrkl na dva kilometry v kuse bez zadýchání a pět kilometrů indiánem s infarktem na jazyku. Bylo mi to (a stále je) líto, no ovšem život je takový, někdy to prostě nejde tak, jak si představujeme. 

Jenže do toho vstoupil Nicolas a že přeci to nemůžu nechat jen tak plavat, že on se těšil a že chce... DUP DUP si někde zaběhnout maraton. A tak jsem nás přihlásila do Drážďan. Sebe tedy jen na půlku, a jeho na celý. V Drážďanech jsem běžela s holkama a s Machym už před třemi lety a moc se mi tam líbilo. Úplně nejvíc se mi líbily asi tři stupně nad nulou a vytrvalý déšť. A čas 2:20 byl můj první lepší, takže i proto velká spokojenost. 

Drážďany jsou sice za humny, ale jeli jsme o den dřív. Prostě klasický běžecký víkend - prohlídka města a nocleh na ubytovně :o)) Sice mi týden před konáním volala kamarádka, že by nás v neděli ráno nabrala, ale Nick se nechtěl stresovat ranním stáváním.

Odjížděli jsme z Prahy, která se halila do šedého a uplakaného pláště, plni očekávání. Já se těšila na to, že si konečně pěkně zaběhám, když je tak hnusně a Nick... No, ten se vlastně asi moc netěšil. Soudím podle toho, jak často opakoval: Mámo! Já to nedám!!!!! Po několika hodinách už měl tuto větu pod vysokou peněžitou pokutou zakázánu. Jo, kdyby pěkně běhal a poctivě se připravoval, že?!

Jeli jsme v sobotu ráno Žlutým busem. Dali jsme kafíčko, zbaštili obložené housky a koukali, jak je všude hnusně. Poté, co jsme projeli dlouhatánský tunel Panenská, tam někde na hranicích s Německem, jsme se rázem ocitli v jiném světě. Ve světě plném slunce, modré oblohy a pasoucích se krav. Ohlédla jsem se a za námi bylo údolí přikryté inverzní pokličkou. No fuj. Pak mi to došlo - a hrome, ono snad nakonec bude teplo... Sice když jsme v Drážďanech vystoupili, horko zrovna nebylo, ale postupně se oteplilo natolik, že lidi chodili v krátkých rukávech a třeba my si uspořádali uprostřed města piknik.

Nejdřív jsme ale chodili po památkách a fotili, následovala návštěva jediného obchodu, kam jsem zašla pro svůj oblíbený prací prášek, který u nás stále neprodávají, a až pak jsme nakoupili proviant a dali se do hodování. Drážďany jsou plné zeleně a tak jsme na ten jeden zelený pruh se vzrostlými stromy ulehli, baštili chleba se šunkou a pozorovali cvrkot kolem. Představila jsem si takový pruh zeleně u nás doma. Jak by byl za každým stromem pejskař a za každým drnem, to... no vy víte. 

Když nás polehávání přestalo bavit, vyrazili jsme na kafe do centra a následně konečně pro startovní čísla. Cestou jsme potkali kadibudky. Nejdřív mi to nedocházelo, ale pak jsem poznala ulici, ze které jsme před lety startovali. Všechny vzpomínky ožily... jak se bloudilo, fotilo, filmovalo, smálo, třáslo zimou... Až se mi z toho zachtělo na záchod. Nick vzal za dveře jedné budky a normálně bylo otevřeno. Ihned jsme toho využili. Když jsem vylezla, pronesla jsem naprosto úžasnou a vtipnou větu, kterou mi ale Nicolas zakázal říkat. Nezakázal mi jí ale napsat... :o))

Vyfasovali jsme čtyři obrovské tašky se startovním číslem a tunou prospektů  (ještě jsme brali pro další závodníky), koupili čipy a šli využít poukázku na porci nudlí zdarma. Stáli jsme u jednoho stolku, pokojně jedli a poslouchali dva kytaristy, kteří na pódiu živě drnkali písničky od Beatles. Bylo nám krásně. Ale únava se hlásila. Dojedli jsme a přesunuli se na ubytovnu. Za 60 EUR už na nás čekal čistý pokojíček s vlastní sociálkou. A nic víc jsme si snad ani nepřáli (a nepotřebovali). Jen co jsme za sebou zavřeli dveře, usnuli jsme jak mimina. Probudil mě až pocit, že je už dávno odstartováno a já nejsem na startu. 

Ráno bylo podobně jako den před tím v Praze - šedo a zima. Měla jsem chladnou a teplou variantu oblečení, sáhla jsem tedy po té pro chladno - triko s chladivým efektem. No zní to hrozně, ale šlo spíš o to, že jsem měla schovaná ramena. Snídaně opět klasika - pečivo, šunka, sýr a med. A kafe. Už cestou na start mi přišlo, že se otepluje, že šedá mlha začíná být stále průhlednější a tak nějak bylo jasné, že zmizí docela a bude jako den předtím. I stalo se. Ne že bych se vyloženě připravovala na to, že mi to nepůjde, protože bude horko. Opravdu jsem se takovým myšlenkám bránila, jak to jen šlo. Spíš jsme si vyčítala, že jsem vyměkla a nevzala si tílko a hlavně sluneční brýle.

Před startem jsme předali kamarádce jejich pytlíky, dali věci do úschovny a šli se zařadit. Jo, ještě jsem poplácala syna a popřála mu štěstí. Jeho cílem byl čas pod čtyři hodiny tak jsem mu slíbila, že na něj v cíli počkám. Než se vyběhlo, slunce víceméně vysvitlo. Ale nebylo horko.Za startem tak trochu špunt, chvilka běhu v chumlu a pak už se šlo na věc.  Běželo se mi dobře, nemyslela jsem na nic negativního. V hlavě se mi každou chvilku vynořila nějaká zasunutá vzpomínka na to či ono místo. Na druhém jsem si pozitivně řekla: Jéje, už jen 19 km! To nám to utíká :o)

Ukrajovala jsem kilometry a bylo mi docela dobře. Žádná krize, která mě většinou dostane do chůze a do nepohody. První občerstvení bylo sice až po šestém km, ale dalo se přežít. U občerstvení trochu zdržení kvůli vycucnutí gelu a omytí soli z obličeje. Ostatní mi pak říkali, že se taky už těšili na pití. Přece jen slunce hřálo a my jsme zvyklí na ten pátý, že? Trasa nádherná. Široké třídy, stromy, které nás milosrdně ukrývali před sluncem, tleskající lidé. A hlavně bubeníci. To se mi líbilo nejvíc. Já na ty bubny běhám a přijde mi, že se to do (mého) tempa prostě hodí. Nebaví mě některé pražské (nebo i jiné) kapely, které tam drnkají občas snad i smuteční pochody. No chápu, že když vidí tu a tam ploužící se závodníky, že mají pocit, že jim hrají na jejich poslední cestě...

A slunce přitvrdilo. Pořád jsem se držela, ale už to nemělo mít dlouhé trvání. Naštěstí to byl asi 18tý km kdy se naše kroky stočily na sluncem prohřáté nábřeží. Rychlý běh pro mě skončil. Sunula jsem se po cyklostezce, dala jsem si gel a doufala v brzký stín. Mám pocit, že už jsme pak ve stínu neběželi, nevím. To už nastal takový ten rauš. Vběhla jsem před operu, tam zrovna hlásili mé jméno a mudrovali, jestli jsem opravdu z Prahy. Za chvilku troubení - první maratonec se blížil do cíle. Auto mě předjíždělo s časem 2:10. Aha, tak to už do 2:15 asi nestihnu. No nevadí... Ještě totiž přišel dle mého nejhorší zpomalovací úsek a tím byl kousek parku, kde jsme běželi po písku, či co to bylo za povrch. Tam jsem tedy měla fakt krizi, olověné nohy neposlouchaly ani náhodou, boty po kamíncích a písku klouzaly. I pro hlavu byl přechod z pevného povrchu na nepevný docela drsnou záležitostí. 

Všechno má svůj konec a cíl se vždy vynoří, i když občas dělá cavyky. Sice ty poslední metry jsme myslela, že nepřežiju, ale to jsou řeči. Proběhla jsem bránou a stopla čas na 2:20. Krása. Po všech těch útrapách v Olomouci, v Ústí, v Pardubicích... konečně zase jednou krásný a pohodový běh. Ano, trochu jsem se možná šetřila, ale nepřijela jsem si hrát na Feidippidése ;o))

Vzala jsem kus melounu, pití a jablko a vypotácela se ze zóny pro závodníky. Sedla jsem si na zábradlí u silnice a jedla. V hlavě totální NIC. Endorfiny mě pomalu zaplavovaly. Najednou mi ani nevadilo, že svítí slunce, kterému jsem nastavovala svou potem zborcenou tvář. Než mi tedy došlo, že Nick se tam chudák ještě někde plahočí a dlouho plahočit bude.

Šla jsem si pro batoh a spojila se s Helenou a s Davidem, kteří byli v cíli už dávno. Vmísili jsme se do davu, který  se sunul do expa za účelem vrácení peněz za čip. No, jestli Němci něco nemají zmáknuté, tak je to právě čip a tanečky kolem něho. Protože před závodem nejdřív vystojíte frontu na zaplacení, pak na čip samotný a po závodě si vystojíte stokrát delší frontu na peníze za čip, ze kterých vám strhnou manipulační poplatek. Ta fronta mě dostala a kolem stojící Němci nadávali stejně jako já v duchu. Když jsem vracela Nickův čip, už to bylo o něčem jiném. Přece jen těch maratonců bylo méně a dobíhali postupně.

Bylo kolem půl druhé, když jsme konečně třímali v ruce diplom a vrácenou zálohu. Byl čas se přesunout k cíli, abych viděla přiběhnout Nicolase. Vmísili jsme se do davu a povzbuzovali. Zrovna jsem si mudrovala, že kdo ví, jestli třeba už nedoběhl a nebo varianta 2: že tam takhle můžeme stát klidně půl a víc hodiny... V tom mi Helena povídá: Hele, Nicolas! Bože, no jo, fakt se blížil.... Byla jsem tak vyklepaná radostí, byla jsem tak dojatá, že se mi třásly ruce a mobil jsem nebyla schopná vůbec nahmatat, natož s ním jeho závěrečné metry cvaknout. Ten kluk to dal za 3:46! Nechala jsem všeho a běžela za ním podél plotu. Samozřejmě neviděl, neslyšel, tak jsem chvíli zevlovala a čekala, až vyjde. A když se vynořil, konečně jsem mu udělala památeční fotku :oD

Zamířili jsme ke schodům, tam jsem ho nechala a vrátila se do expa, kde jsem mu vyzvedla nejen diplom, ale i jsem mu nechala vyrýt čas na medaili. Myslím, že si to zasloužil. Nechtělo se nám domů. Seděli jsme na sluníčku a vyprávěli si dojmy. Ale všechno jednou končí, byl čas se zvednout. Došli jsme k autu, kde pro nás Helena měla překvapení v podobě lahodného moku a pak už hurá směr domov. Cesta ubíhala v družném hovoru, za tunelem opět inverze, ale bylo nám to myslím jedno. Byli jsme plni slunce z Drážďaň a i plni endorfínů. Koho by rozhodilo hnusné šedo, které trvá a trvá...

Běžci kolkolem

Existují články, které vyvolají potřebu připsat komentář, některé články vyvolají potřebu napsat k tomu svůj pohled. No, a to se mi teď stalo, že tuhle potřebu ve mně vyvolal Honzův článek. Zjistila jsem totiž, že já vůbec nevím, jak kdo běhá natož abych ho pak zařadila do nějaké kategorie. Hlavně si myslím, že zrovna mně nepřísluší kritizovat či posuzovat něčí běžecký styl. Já prostě rozlišuji běžce takto: 

Joggerky: Mladé a nadějné. Většinou jsou oblečeny do teplákových souprav (i když je fakt teplo) a s úsměvem na tváři a se sluchátky v uších se nehlučně pohybují po stezce. Vypadají roztomile právě proto, že nedupou, nefuní a nevalí se jak já. Nezdraví.

Fotbalisté: Při běhu monituruju obzor. Většinou proto, zda neuvidím psa. Jakmile ho uvidím, vyhodnotím situaci a přejdu včas do chůze. Taky začnu smrkat, přepínat mp3 nebo si zavazovat botu. Pes, který mě totiž vidí běžet, má chuť mě okamžitě rozcupovat na malé kousíčky a kus ucha pak donést jako trofej domů. Občas se stane, že se na obzoru místo psa objeví běžec, který se rychle přibližuje. Než mé vetché oko stačí zaostřit, tento proběhne. Co tak stačím zjistit je, že je to mladík běžící nadzvukovou rychlostí. Rychlost posuzuju podle nárazu větru, a taky můj culík, volné triko a drát od mp3 najednou vlají za mnou. Nezdraví.

Hůlkaři: Ano, i k nám tato móda už přišla a je to chvályhodné. Sice většina těch lidí neumí s hůlkami chodit, mají špatnou techniku, čili jim je to dost na nic, ale pořád lepší něco než nic. Většinou se jedná o zralejší občany, málokdy je to někdo mladší, i když takové také máme. Máme ale takového postaršího pána, a to je tedy borec. Chodí dlouhé štreky a chodí je za každého počasí. Jednou jsem ho slyšela už zdálky, protože škrtal hůlkami o silnici a já se bála, že se blíží robot. V zimě jsem mu chtěla věnovat nějaké ochranné samolepky, aby ho bylo vidět, ale vždy jsem je nechala doma. Snad to letos zvládnu. Už se i zdravíme.

Eva a Vašek: Smíšený běžecký pár. Jedná se však o bílou vránu, protože je k vidění velmi zřídka. Jedem takový pár občas potkávám. Vypadají hrozně skvěle. Jsou takoví štíhlí, mají stejné oblečky, stejně došlapují, dělají stejné kroky a povídají si i při výběhu kopce. Prostě lahoda pro oko. 

Běžec: Klasický běžec u nás na ČM je většinou muž mladšího až do-středního věku. Vlastně když to tak vezmu, starší běhající lidi než jsem já potkávám velmi zřídka. A nebo tak dobře vypadají, že je řadím mezi ty mladší. Občas zahlédnu i běžící ženu či dívku, tedy ne joggerku, ale skutečnou běžkyni. Běžec prostě běží. Nevadí mu psi, kopce, lidi, kola, tmavá zákoutí ani běh lesem. Neběhá s mp3 a zdraví.

Skalní běžec: Je vlastně normální běžec, který běhá i v mega hnusném počasí. Takových je málo a jsem mezi nimi :o)  Zdraví nadšeně, protože má radost, že je někdo stejně vadnej. Normální a skalní se liší v tom, že, ten normální si v megahnusném počasí vymyslí jinou bohulibou činnost a běhat jde až když je po všem.

Legenda: Legendu zde máme jednu a tou je UltraMapo. A stejně jako legendy se vypravují až člověk neví, zda je to pravda či ne, tak já taky začínám mít pocit, že si jí někdo vybájil, neb jsem ji už snad víc jak rok nepotkala. Ale když už jí potkám, tak se nejenže pozdravíme, ale prohodíme pár slov, popřípadě běžíme nějaký pidi úsek spolu.

Vůbec nikdy jsem nepotkala těhotnou běžkyni (na které by to bylo zřejmé) ani nikoho s kočárkem.

No, a když už jsme u toho potkávání se, tak ještě musím říct, že se domnívám, že všichni běhají po špatné straně. Tedy všichni ne, ale hodně z nich. Tedy ne hodně z nich, ale jeden určitě. Nebudu jmenovat.... ;o)

Praktická ukázka: Běžím po cyklostezce, chodníku, cestě, prostě tam, kde nejezdí auta. Běžím vlevo. Držím se hesla: Chodci choďte vlevo, byť je to pokyn hlavně pro chůzi na silnici. Na silnici je levá strana pro chodce či běžce samozřejmost (dokonce prý i pro bruslaře). Vidím, co se kolem děje a nikomu bych tak neměla překážet (pokud neběhá po špatné straně...;o). Co se děje vzadu mi je fuk, protože taky nikomu nepřekážím. Nejmenovaný běží vpravo. Neustále se poplašeně otáčí a občas zakřičí: Pozor, kolo! (nebo něco dalšího). Nevím proč mě varuje, když v ten moment překáží ON. Začne totiž různě uskakovat, buď na mou stranu případně někam do pole, či šplhá na strom, jen aby zabránil kolizi. Cyklista, jiný běžec či třeba elektrovozíčkář, jsou v tu chvíli zmatení, kličkují a je otázkou času, kdy ke kolizi doopravdy dojde. A v ten moment se slovy: Já to říkala, vítězoslavně odklušu. No, možná pomůžu na nohy cyklistovi :o)) 

A to prý JÁ jsem jak ten dědek z vtipu: Pozor, pozor! Na D1 jede silniční pirát v protisměru. A dědek povídá: Kdyby jeden, všichni jedou v protisměru... :o))

P.S.

Zvětšit mapu

Takhle nějak to vypadá. JÁ předpokládám, že šipky jsou pro cyklisty. Nebo je to jinak? A když nejsou šipky? A co na to Jan Tleskač?

Někdy se to nasbírá

aneb: dalších slov myslím netřeba ;o))

Běžecký zázrak

Mé ústecké trápení mě tak nějak zase dostalo do nálady: nebudu běhat, budu vyšívat. Tři dny a tři noci jsem jen polehávala, nic nedělala a jen přemýšlela, co se sebou. Z rohu pokoje na mě pokukovaly nové boty. Běžecké, jak jinak... Dobrá, poslední šance a koukej se snažit, promluvila jsem sama sobě do duše a šla si zaběhat na písničky, které jsem kdysi dávno používala na oválu.

Jo, to tenkrát byly časy. Jako začátečník, který neměl k ruce vůbec žádně informace o tom, co se má a jak se má, jsem prostě běhala. Nevěděla jsem, že bych mohla jen chvilku běžet a pak chvilku jít, že si dokonce můžu dát jen minutu běhu, a pět minut chůze, že bych měla běžet tak, abych mohla i mluvit.. Ani si nejsem jistá, že bych u běhu vydržela, kdybych to měla takhle nalinkované. Já prostě šla a třicet minut jsem se různými způsoby pohybovala po ovále. Nejdřív běh, pak chůze, na závěr zase běh. Když běh, tak ve "vysokém tempu" (soudím dle toho, že jsem tenkrát chrčela jak lokomotiva). Nebyla jsem majitel vůbec žádného strojku ani sporttesteru, ani krokoměru, musela jsem se spoléhat na vlastní hlavu a pocity. Takže to máme jeden ovál, 250 m. Čtyři ovály = kilometr. Super. Běžím druhý...né, dobíhám už třetí... nebo teprve druhý? Druhý. A běžím pátý... nebo šestý? No nic. Vymyslela jsem fintu. Cestou na ovál jsem si natrhala deset lístků z keře u plotu a vždy při probíhání kolem pískoviště jsem jeden zahodila. Když byla ruka prázdná, šla jsem domů. 

No, a ty písničky, byly a jsou hodně rychlé. Jenže tím, že jsem nevěděla, že bych měla běhat pomalu, běhala jsem vlastně jen tempa. Byla jsem z dnešního pohledu vlastně dost zdatná, že jsem to zvládala. Taky z té doby pochází můj dráhový rekord na 10 km, který bych dnes nedala, ani kdyby byly ideální podmínky, čili chladno a rovinato. A tato konkrétní písnička ke mně promlouvala: ještě jedno kolo, ještě jedno kolo... Nerozumíc angličtině, tohle jsem tam prostě slyšela. Ještě že jsem nevěděla, že se jmenuje Konec nadějím.

A dostávám se k jádru pudla: Ve čtvrtek jsem si nasadila sluchátka s touto hudbou a běžela. A běžela jsem opravdu dobře. Běžela jsem jak o život, vybíhala jsem kopce, sprintovala v rovinkách, odpočívala z kopců. Přiběhla jsem s nadějí, že jí není konec, ale že na to mám a že ve Vídni prostě musím běžet dobře. A že Vídeň, pokud se mi zadaří, bude nový začátek.

Na růžový běh žen se mi letos nechtělo. Pořád jsme se s někým domlouvali, jestli ano, a jestli ne, a jestli tam nebo onam, až mě přestalo bavit cokoliv plánovat. Jenže začátkem září se ozvala Bára, jestli se jede do Vídně. Bára má v hlase tisícero pokušení a když s ní mluvíte naživo, vidíte ještě naprosto dychtivé oči, které vás přemluví k čemukoliv dřív, než vám dojde, že se vám nechce. Zavolala jsem ještě Jitce a Sáře a v tomto složení jsme se v pátek 21. září vydaly vstříc dalšímu babinci.

Do Znojma jsme dorazily už hodně pozdě. Byla jsem unavená, Sára, ta usínala dokonce už na schodech, ale Bára na sebe začala navlékat běžecké oblečení s tím, že si jde vyklusat. A Jitka zase, že se chce projít. A tak jsme nechaly spící Sáru svému osudu a vydaly se do křivolakých uliček historické části Znojma. Byla krásná noc a bylo dobře, že jsme nezůstaly na pokoji.

Po zdravotní procházce jsme se slezly na jednu postel a několik hodin probíraly výživu. Sacharidy, tuky, bílkoviny, to se smí, to se nesmí, to se může.. A také tep, tempo, objemy. Úplně sofistikovaná přednáška se z toho vyvinula. Ovšem moc mě pobavila Jitka, když se nám druhý den svěřila, že si z toho stejně nic nepamatuje. Tak my ti to zopakujeme, zvolaly jsme s Bárou unisono, a Jitka kdyby mohla, tak utekla. Takhle jen zoufala zvolala: Néééééééééééééééééééééééééééé :o)))

Ráno pršelo a byla zima, chumlaly jsme se do svetrů, jen Bára opět vyklusávala. U snídaně jsme koukaly na košík s rohlíky a vzpomínaly na včerejší debatu. Sára tím, že spala se s ním moc nepárala. Namazala si  prostě rohlík vrstvou másla, přilípla na to šunku a s chutí se zakousla. My s Jitkou jsme jí hladově následovaly s tím: tuky smíme, takže máslo ano, a sacharidy sice nesmíme, ale není tu Bára.. ;o))

Popojeli jsme směrem k Vídni. Sluníčko vylezlo a my se procházely po outletu v Hatích. Že by nás něco zaujalo to snad ani ne. Dokud jsme tedy nevlezly do Adidasu. Pak ještě kafíčko a teď už vážně ta Vídeň.

Oproti loňsku se zázemí přesunulo a zmenšilo. Bylo to ovšem na úkor pohody. Na malém plácku bylo všechno - záchody, stánky, pár stolů, pódium a... dav závodnic, rodinných příslušníků, psů a kolemjdoucích. Ufff. Prodraly jsme se k registraci, vystály malou frontu a už jsme třímaly nové tričko i obálku se startovním číslem. Jen Jitce bylo sděleno, že není v seznamu. Byla ale na seznamu na plotě, takže jsme to chvilku řešily, abychom se dozvěděly, že Jitka se jen přehlédla. Domáhala se obálky nějaké Cataríny.

Šedá obloha se mi líbila. Když je šedá, může být i černá a z černé třeba i něco kápne. Mé úvahy předhonily čas. Káplo, ale až na holky, co běžely osmičku. Díky podivnému rozmístění zázemí se nám od startovního koridoru nechtělo jít zase zpět do šaten a tak jsme se převlékaly za WC-budkami. Jeden člověk to málem odnesl, protože šel kolem zrovna, když já tam stála jen tak v prádle. Jak moc ho chápu. Já taky vždycky málem zkolabuju, když se vidím v prádle... :o)) No, ještě trochu strečinku, společná rozcvička (naštěstí ne v tempu zumby) a můžeme běžet.


Stály jsme skoro vepředu, ale i tak se nám ihned po výstřelu motaly pod nohy holky, které měly být až někde vzadu. Na druhou stranu nás "rychlejší" donutily běžet pomaleji, čímž se nám dařilo držet rozumné tempo. Běžela jsem dle plánu - od začátku rychle. Ještě rychleji jsem to mínila rozbalit na konci. Tady naštěstí zasáhla vyšší moc, protože kdybych na konci běžela ještě rychleji než na začátku, nejspíš bych padla pár metrů před cílem mrtvá k zemi. Takhle jsem běžela hodně dobře první tři kilometry. Dokonce jsem se dostala hodně pod šest minut. Čtvrtý jsem už měla pomalejší. Tam přišel i okamžik, kdy mi do plic přestal proudit vzduch, tak jsem udělala pár kroků a vzduch nalokala. Pak už jsem běžela volněji. Předběhly mě Jitka se Sárou o nichž jsem si myslela, že jsou přede mnou. Do cíle jsem se tedy vkulila o něco později než ony.

Nejdřív jsem byla nadšená, pak jsem si přečetla jednotlivé kilometry a byla jsem zklamaná. Vyčítala jsem si ten poslední kilometr hodně moc. Jenže mi došlo, že jsem běžela na své maximum, že jsem se nijak netrápila a že toto má být ten nový začátek, tak jsem se zklidnila. No jo, občas jsem si ještě povzdychla, ale ještě jeden vzdech a holky by mě nevpustily do auta... Z 1550 účastnic jsem obsadila krásné 315. místo, ve své kategorii jsem byla 24. Takže spokojenost. Dobrý začátek :o))

Holky, co běžely osmičku, měly o dost hnusněji než my, což jsem jim upřímně záviděla. Bára byla loni čtvrtá takže jsme tak nějak doufaly, že to třeba zmáčkne tak, že dosáhne i na bednu. Jenže byla chudák hrozně nastydlá. Přesto obsadila desáté místo! Krása, co?

Jen doběhla, přesunuly jsme se k autu. To už začalo pršet až lejt jak z konve. Cesta domů neměla konce a fakt Báru (jako již tolikrát předtím) obdivuji, že v tom stavu, ve kterém byla - čili nachlazení a závod, odřídila pátek a hlavně sobotu, kdy nás až hluboko po půlnoci vyhazovala u nás doma. A hlavně je neuvěřitelně disciplinovaná naprosto ve všem - v jídle i v běhu. To já jsem proti ní totální břídil a hříšník :o))

Neříkám: Tak zase za rok, protože kdo ví co bude. Ale jsem ráda, že nás Bára vytáhla, protože těch pár společných hodin jsme si fakt užily.