Jednou to zlomím

Tak, snad už všichni maratonci napsali své zážitky a já mohu vylézt se svým článkem o pouhé 1/4 maratonu :o)

Ještě nikdy se mi nepodařilo oficiálně zaběhnout desítku pod hodinu. A tak jsem se letos hodně, hodně poctivě připravovala, abych to na maratonské štafetě konečně zlomila. Ty cíle byly vlastně dva - pokořit hodinu a předběhnout kolegyni Pavlínu, která mi pořád a pořád utíká.

Pak přišla angína a byl konec nadějím, protože jsem vynechala nejen týden běhu při léčbě, ale vlastně i týden po. Bylo totiž tak horko a tělo tak slabé, že jsem nezvládala v kuse uběhnout vůbec nic. Při druhém pokusu jsem dokonce skončila s pěknou motanicí na lavičce a ani jsem netušila, jak se dostanu domů. Alespoň že předpověď slibovala chlad...

Letos se nám povedlo dát dohromady dvě smíšené štafety. Nejen různých pohlaví, ale i různých výkonností. Postavila jsem Sáruš proti sobě, protože jsem vymyslela, že spolu počkáme na předávce, skončíme i na stejném místě a zase budeme spolu. Běžel i Nick, ale ten už byl v mém oddíle. Nervozní jsem nebyla vůbec. Za prvé tedy již ze zmíněných důvodů, a za druhé, proto, že ta desítka je prostě pořád jen desítka a ne 1/2M nebo dokonce M. I kdyby nejhůř (jako třeba loni na NIKE-běhu), za 75 minut je v cíli opravdu kde kdo.

V noci před závodem se mi poštěstilo nespat. Nevím proč, prostě jsem šla spát, po chvíli jsem usnula, probudila jsem se cuknutím a od té doby jsem zírala do tmy. Po nějaké době mě přepadl hlad, tak jsem šla sníst banán, pustila si počítač, vypnula počítač, přesunula si deku do obýváku a koukala na televizi, no a pak, asi ve tři ráno, jsem konečně usnula. Nechápu, co to bylo a proč to bylo, ale ráno v šest jsem byla vážně jak přejetá parním válcem. 

Napůl spící jsem polykala rýžovou kaši s jahodama, snažila se probudit kafem, ale opravdu jsem se probrala až když mě venku objal chlad. Brrrr, kosa. Super jásala jsem uvnitř i navenek, protože není nic strašnějšího, než když člověk zdechá, protože se do něj opírá 31 stupňů. A to tuhle neděli fakt nehrozilo.

Cestou jsme s dětmi sbíraly ostatní: Evu, Béďu, našeho prvomaratonce Petra. Na místo srazu, trochu stranou od chaosu na Václaváku, dorazil Jirka a jako poslední Pavlína a Standa. Vtipkovali jsme, hecovali se a svorně tvrdili, že nemáme naběháno a že nějak bude. Klasika :o) Tak, a ještě nezbytný snímek pro vnoučata a mohli jsme se rozprchnout. 

Čekali jsme na Jungmannově náměstí na bus, který nás měl odvézt na předávku, ale nedočkali jsme se. Dali jsme se do řeči s jednou holkou, která také netrpělivě vyhlížela spoj do stanice Předávka a s ní jsme se dohodli, že prostě vlezeme do metra. Jakmile jsme se hnuli, přidali se i ostatní. Vypadalo to, že potřebují impuls k opuštění důlku, který mezitím vystáli.

Předávka, to je vždy tak trochu stres. Kdo to zažil, tak ví, jak to tam chodí. Jak se tam lidi tísní a vyhlíží toho svého partnera, a jak víc a víc zmenšují prostor pro probíhající závodníky. Taky jak tam občas někdo marně hledá, komu by štafetu předal (viz třeba loni ten chudák, co tam pobíhal asi půl hodiny). Letos zavedl PIM novinku a sice světelnou tabuli, na které se zobrazovala čísla těch, co se mají připravit, což mělo ulehčit hledání se.... Pro mě problém,  protože jsem si vůbec nepamatovala, co mám za číslo. Prostě pět číslovek a starý vystresovaný mozek. Ale nebyla jsem sama - někteří z našich zase ta čísla vůbec neviděla. Takže i přes světelnou tabuli lidi opět lezli závodníkům do trati a nedbali všech možných pokynů moderátora, jen aby náhodou neztratili pár sekund hledáním se. 

Je zajímavé, že i když jsem věděla, že mám přibližně hodinu času, už když běželi Keňané, jsem si říkala, že jistě brzy poběžím a srdce mi bušilo jak zvon :o) No, neběžela, mrzla jsem ještě dalších asi 35 minut. Neměla jsem sílu se jít rozběhat, jen jsem tak lehce třepala nohama, aby se neřeklo. Stály jsme se Sárou v jejím oddíle a povídaly si, pozorovaly cvrkot a děsily se toho, co bude na trati. Sára běžela naposledy Mikulášský běh a navíc si zapomněla mp3. 

Ve chvíli, kdy jsem se postavila na své stanoviště, přiběhl Jirka. Zahrál si na tlampač a volal: Sáro! Sáro! Sáro! Hm, tak protivníci mají náskok! To nevím, jak dohoním. Za těch 35 minut jsem se konečně naučila už i své číslo, takže když se konečně rozsvítilo, věděla jsem, že má chvíle pravdy udeřila. Vtiskla jsem Pavlíně batoh, přebrala kolík, zapla Edu a mp3 a upalovala.

Hezky se mi běželo. Dokonce jsem se musela smát, jak je vnímání profilu trati jiné po 18ti kilometrech a po několika metrech. Ta tam byla Sněžka za Husákovým tichem, kostky byly najednou krásně zarovnány a vůbec jsem po nich neškobrtala, vzduch nevydýchaný. Hlavně mě překvapilo, že běžím souvisle, nikde mě nic nepíchá, dýchám v klidu a tep se drží kde má. Trochu jsem se zdržovala u pití. Prostě mi nedalo jen tak proběhnout kolem vody bez napití se. Jak se znám, deset metrů za vodou bych měla v puse jak v polepšovně a vyčítala bych si, že jsem si doušek nedopřála. I jsem se dvakrát umyla. Na můj vkus velké množství přestávek na mém krátkém úseku, ale těch pár sekund není žádná pohroma. Spíš mě víc zdrželo, když jsem sála gel. 

Cítila jsem v sobě hodně sil, ale bála jsem se přidat. Znám se - přidám, vyšťavím se a pak půjdu. To mi přišlo zbytečné. Běžela jsem tedy dál tak, jak mi to vyhovovalo a jak mě nutily bubny brazilských bubeníků, které jsem si dala do sluchátek.

Dole v Podolí, v samém závěru, zrovna docela svítilo sluníčko, takže mi už bylo i vedro, ale dalo se to přežít. Předala jsem zdárně štafetu a šla za Sárou. Ta už tam chudák mrzla, ale dost spokojeně se usmívala. Taky měla proč. Udělala si rekord a zaběhla to za 1:01. Ještě loni to běžela 1:10. Tím svým rekordem mě dokonce o dvě minuty předběhla... Další novinkou PIMUu bylo, že jsme po doběhu dostali medaili, kterou nám vždy odpírali a dokonce i tašku s vodou a jablko. Fakt luxus.

Nasedly jsme do busu, který nás zavezl do centra a šly jsme si sednout dolů na Václavák do Meka. Už tam byla Pavlína. Samozřejmě první otázka byla, za kolik to má. A když řekla, že 1:04 radostí bych objala celý svět: O minutu hůř jak já (nakonec jsem se dočetla ve výsledcích, že to bylo o 2,5 minuty). Nemyslím to nijak zle, ale prostě jsem fakt měla radost, že jsou svou o skoro 12 let mladší kolegyni konečně předběhla :o))

Jenže seďte stranou od všeho dění když víte, že nahoře to žije, protože tam je mattoni. Ještě jsme nějakou chvilku počkali na Jirku, který si také zaběhl skvělý čas, a šli vyhlížet ostatní. Sice ano, v nadzemí to žilo, ovšem ta kosa, to bylo něco. Koukala jsem na pajdající maratonce a trochu jim záviděla, že to dali celé. Musím se kouknout zase na nějaký podzimní, to nejde si ho jednou ročně nezaběhnout... A pak se najednou zjevila Bára a byla taková úplně šťastná ze svého neuvěřitelně výtečného času, že jsem jí musela obejmout a vlepit jí pusu kamsi za ucho.

No ale pak to ještě trvalo, než jsme se všichni sešli a přiznám se, že už jsem byla zmrzlá a hladová a chtělo se mi domů. Ale byla to krásná neděle, hrozně mě nadchla atmosféra, spousta krásných setkání i nových přátelství. Proto mě děsně štve, že jsem se nestihla přihlásit ani do Olomouce ani do ČB. Vlastně mě to pěkně s...e! Protože co je to za sezonu bez Olomouce?! Zapsala jsem se sice do pořadníku, ale pochybuji, že na mě dojde řada.

Naše štafeta měla celkový čas 4:05, skončili jsem na nějakém třistaaněco místě, druhá štafeta byla kousek za námi. prostě krásné časy a super výkony! Náš prvomaratonec Petr, který začínal s během tak, že jsem ho před dvěmi lety vylákala do štafety a pěkně se nám tedy překulil na dálkoběžce, zaběhl čas 4:14. A i když mi přišel tím časem docela zklamaný, vím, že už teď přemýšlí, kde a kdy si maraton zopakuje :o)

Skromnost stranou

V poslední době jsem si o sobě dokonce dvakrát přečetla, že jsem skromná a milá. Koho by to nepotěšilo, že? Ale myslím, že mám i jiné dobré vlastnosti. Například nekradu, nepodvádím a nelžu (maximálně takové ty milosrdné lži typu: To tričko už mám sto let. Ne, nejsi tlustá. Ten účes určitě stojí za dva tácy.. apod.). Ovšem vrátím-li se zpět k té skromnosti, o které se mluvilo hlavně v souvislosti se soutěží, znovu se k tomu celkem neskromně vrátím a vyjádřím se k ní z pohledu pořádání.

Já jsem vlastně taková fialová kravička - matematice nerozumím, hry mi moc nejdou, ale umím sdružovat lidi. Baví mě to. Největší radost mi udělá, když se všichni na nějaké akci potkají a já vidím, že je jim fajn. Sama jsem ale - hlavně jedná-li se o něco většího - taková nějaká nesvá a zas až tak se nebavím. Jsem svázaná trémou a zodpovědností. Byla jsem tedy i nesvá při pořádání setkání bloggerů. 

Nejdřív jsem třeba řešila, jestli se to všechno nedostalo do jiné roviny, než jsem původně zamýšlela. Vlastně to by zprvu takový můj rozmar. Chtěla jsem, aby lidi viděli, jak moc mají čtenáři jejich blogy rádi a jak si stojí v porovnání s ostatními. Jenže pak jsem viděla, jak to zúčastněné nadchlo, jak propagují své blogy i celou soutěž, a řešit jsem to přestala.

Po skončení hlasování přišlo na řadu oslovení všech dvaceti finalistů. Než jsem sehnala všechny maily, chvilku to trvalo, ale nakonec se zadařilo, protože svět je malej a běžecký svět ještě menší. Z těch dvaceti se jen tři neozvali vůbec. Mohli sice napsat, ať jdu s nějakou soutěží, která je vůbec nezajímá, někam, ale mlčení je vlastně vyjádření toho samého beze slov :o)). Několik bloggerů se s velkou lítostí omluvilo, zbytek účast potvrdil. Takže lidi bychom pohromadě měli, teď ještě vybrat nějakou hospodu a připravit ocenění.

S hospodou jsem si pravda hlavu nelámala. Měla jsem sice představu, že nejlepší by byl salonek, kam by se vešlo dvacet lidí, ale jako stará konzerva jsem prostě udělala rezervaci tam, co vždy. A krásně se mi podařilo hned v pozvánce pomotat název. Naštěstí většina věděla, kam jít a zbytek si to dohledal ve správném znění. Výběr cen už byl složitější, ale pojala jsem to tak, že možná ani nikdo nic nečeká a tak budou rádi, že je překvapím čímkoliv. Ale samozřejmě jsem chtěla, aby to mělo přinejmenším vzpomínkovou hodnotu :o)) a to se mi myslím nakonec i podařilo. Kromě čistě osobního dárku každý dostal velké balení müsli pro sportovce od firmy mixit, které jsem sama namíchala a pojmenovala Blogger 2011. Fakt super věc - že si to člověk sám namíchá a ještě si to může podle svého pojmenovat! I ti, co nevyhráli dostali svůj pytlíček ochutnávkového müsli včetně visačky se jménem - to abychom věděli, kdo je kdo (kvůli novým tvářím...).

A pak už tu byl den D. Nejdřív jsem nabrala Davida a Zuzku, kteří vážili dalekou cestu z Liberce a s malým zpožděním jsme dorazili na místo, kde už prakticky všichni byli. Normálně chodí kdekdo pozdě, tak tentokrát jsem pozdě přišla já. Ano, to nejlepší sice přijde na konec, ale po mě dorazili ještě další tři lidi, takže na to jsem se odvolávat nemohla :o)) Volala mi Lenka z Běhej a bohužel se z akce omluvila, což nás mrzelo nejvíc, protože to ona tomu dala úplně jiný rozměr a měla s tím spoustu práce. Škoda, škoda...

O průběhu večera toho moc říct nemůžu. Ne že bych si nepamatovala, ale některé věci jsou nesdělitelné a nepřenosné a kromě toho jak už řečeno - pozorovala jsem cvrkot hlavně z pohledu organizace. Vše jsem nevychytala, například vůbec nemáme společnou fotku, což mě mrzí nejvíc. Taková koncentrace výborných bloggerů a my to nezdokumentovali! Svůj pohled na akci popsal David a Bára, tam se dozvíte víc. Děkuji všem, co přišli. Příště už to ale vidím na malý výlet někam do lůna přírody, co vy na to?

A když už nelze ovlivnit ničí mínění a průběh, tak můžu i napsat, koho bych na první místo posadila já. Za kluky je to těžké, tam mám favoritů více. Nakonec jsem se rozhodla pro Stína. Kvůli jeho slohu, kvůli jeho obratům, kvůli jeho hláškám a v neposledním řadě i kvůli jeho výkonům. Ale myslím, že jeho blog bych ráda četla i kdyby psal o daních. Za holky bych na post královny posadila Nikie. Ani její sloh a způsob vyjadřování nemá chybu. 

Ano, u mě při rozhodování hraje hlavní roli čeština. Moc se omlouvám těm anglicky píšícím. Za prvé mi AJ nic neříká, ale hlavně: já prostě miluju češtinu. Je krásná, je tvárná, je něžná, je hravá. Z toho důvodu mám třeba i ráda němčinu, ale mateřský jazyk je prostě mateřský jazyk. Není sice světový, ale je náš. A když se někdo dokáže krásně vyjádřit, popíše kdejakou titěrnost, své pocity, svůj pohled na svět, když někdo hledá zapomenuté obraty, když na světlo boží vytáhne zapadlé pojmy a dá jim nový kabát, tak to prostě nemá chybu. 

Další ročník určitě bude. Už teď vím o spoustě nových, či lehce zapomenutých bloggerech, kteří si za rok svou nominaci určitě zaslouží. Chce to jen vydržet... Držím pěsti!

Foto
http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/Blogger_roku_2011

Nostalgická vlna

Občas mě některá melodie v reklamě totálně dostane. Naposledy to bylo VW a teď je to AXE

Samozřejmě jsem si našla, odkud to mají...

A když už jsem u těch vykopávek, naleznu třeba toto:

nebo toto:

jé, a tohle taky:

a už mi ke štěstí chybí jen ta nová zmrzlina Carte D´or.

Pardubice nikdy více

jsem si řekla loni, kdy jsem tam velice trpěla v žáru poledního slunce na nekonečně dlouhých ulicích. Zaběhla jsem si pražský 1/2M, a začala se soustředit pouze na takové to lenošné pobíhání s cílem slušně zaběhnout desítku v maratonské štafetě. Ovšem to by člověk nesměl mít kamarádky Pokušitelky. 

Jedna taková mi napsala přesladkou SMS: Leon, nechceš si zaběhnout Pardubice? Víš, já mám tu sádru a je škoda, aby mé startovné propadlo... Ano, Jitka se v autě nudila a vymyslela, že bych jí mohla zastoupit. Samozřejmě jsem chtěla/měla napsat NE, ale... Tomu ale předcházelo pobíhání po bytě s výkřiky: panebože, co mám dělat? No tak řekni? Mám běžet? Né, Pardubice jsou hrozný... Tři kola... Bude hnusně... Aha, tak to bych možná mohla. Chvilku trvalo, než jsem napsala Ano. Bohužel napsala...

Předpověď byla tak úžasná, že jsem hodila za hlavu veškeré pochybnosti a strachy. Ještě ve středu byl nad Pardubicemi černý mráček, pár stupňů, pravděpodobnost srážek 80%. Že to nakonec bylo jinak víme - teplo, teplo, slunce, modro. Prostě jsem tam jela s tím, že to zase bude boj člověka s přírodou. Je to všechno v hlavě, to mi je jasné, bohužel myslet pozitivně v takovém případě prostě neumím.

Ráno nás, mě a Sáruš, nabrala Bára a jelo se. Přiřítily jsme se takřka na poslední chvíli, abychom vyfasovaly žlutou igelitku s vínem s fialovým trikem, našly Jitku, daly věci do auta, našly Petra, našly záchody, našly start a mohli jsme běžet. Od počátku to bylo těžký. Hrozně mě bolely nohy, hlavně lýtka, neběželo se mi dobře. První kolo jsem přetrpěla, občas někoho dohonila, ale spíš jsem byla předbíhána. Utekla mi Hanka, utekla mi Alena. No tedy kromě jiného. Protože těch jmen by byl hodně dlouhý seznam :o))

Hned za smyčkou před náměstím nás čekalo občerstvení. Jásala jsem, že si organizátor vzal k srdci naše připomínky k loňskému malému nedostatku. Snad mě ani moc nepřekvapilo, když na místě, kde jsem čekala druhou stanici, nic nebylo. Ufff. Ještě že jsem se dohodla se Sárou, aby na mě čekala s vodou kousek před náměstím. Nebyla tam. Myslela jsem, že zdechnu. Ačkoliv jsem se krotila, že přeci není nic těžkého uběhnout 7 km bez pití, sucho v krku, mělo jiný názor. Až na náměstí se konečně vyloupla Sáruš. Vypila jsem půl lahve, umyla si sůl z obličeje a běžela dál.  

Druhé kolo bylo pocitově lepší. Asi to dělal ten ruch kolem. Závodníci makali do cíle a tak jsem je pozorovala, jak si tak pěkně ladně běží. Ovšem třetí kolo, to už je o morálce, která mi nějak chybí. Nejsem schopná běžet a makat, však je to závod, že? Ne, já se tam tak ploužila sama a sama, občas mě někdo předběhnul a zmizel v dáli, horko mi bylo, a velmi mě to nebavilo. Ty velké masové běhy, tam ten dav je kolem pořád. Člověk ví, že je na závodě a tak se snaží, ale když tomu nic nenasvědčuje, nejsem schopná se přemluvit k nějakému výkonu. Chvilku před koncem jsem zahlédla běžce, kterého jsem, světe div se, dobíhala. No, taky už víc šel než běžel. Předběhla jsem ho, pak jsem nemohla, tak mě předběhl on... Velmi brzy jsme usoudili, že když poběžíme spolu, že to třeba i v pohodě dokončíme. A také že ano. Nasadili jsme finálové tempo a do cíle jsme vběhli málem ruku v ruce. Díky moc, chlapče.

Dostala jsem medaili, vodu, odevzdala čip, seznámila se s Honzisem, který mi otevřel vodu, protože já neměla sílu, a pak už jsem šla za Sárou a Petrem (který si opravil Prahu). Chvilku jsme jen tak zevlovali a pak se přesunuli za zbytkem výpravy na polívku. Bára do sebe spokojeně soukala nudle, Jitka stahovala fotky, pohoda na všech frontách. Dala jsem si česnečku a džus, vydýchávala a líčila první pocity. Pak už Bára sešlápla pedál a za družného hovoru jsme se řítily do Prahy.

Čas 2:25, jeden z mých horších. Běžela jsem hůř, než když si vyběhnu večer kolem sídliště. No, co nadělám. Doma jsem říkala Sáře: Kdybych příští rok náhodou chtěla běžet, tak mě prosím raději zabij...

Noční můra 2

Od mého vystoupení pro ČT loni v červnu uplynulo hodně vody. I tak jsem ale schopná se při vzpomínce na mé vysvětlování, že hvězdička je vlastně sluníčko, zahrabat tak dvacet metrů pod zem a dělat, že nic, že nejsem, a v dohledné době nebudu. Umím myslím psát, když budu chtít, popíšu i to, co jsem nikdy nezažila, ale mluvit, mluvit před někým cizím, mluvit k davu, to není má silná stránka. Neměla to však být má poslední horká chvilka před kamerou. Přitom to všechno začalo tak nevině..

Čím víc se mráček v předpovědi počasí na 1/2M sobotu kabonil, tím víc jsem byla v pohodě. Minulou sobotu jsem si byla zaběhat. Takový kontrolní výklus v době startu to měl být. Bylo horko k zalknutí, nemohla jsem dýchat, nemohla jsem se hýbat, nešlo mi to. Po třech km jsem si sedla u rybníka na lavičku a pozorovala zčeřenou hladinu rybníka. Velmi nešťastně jsem jí pozorovala a přála si, aby o týden později bylo normální běžecké počasí, čili pod deset stupňů, nejlépe trochu deštíčku, či sněhových vloček. Nu ano vím, trochu sobecké přání to bylo... Ale vyšlo :o)

V sobotu ráno byla nádherná zima. Asi 8 stupňů, šedá obloha, ale bohužel i dost silný vítr. Naštěstí mám ještě svá zimní kila, takže nehrozilo odvátí z tratě. Docela jsem bála, i těšila. Trochu předzávodního stresu ale patří k těšení se, prostě klasické dva v jednom, které závodům dává zvláštní náboj. Pár dnů před závodem jsme si s holkama různě volaly a vzájemně se hecovaly a uklidňovaly, padaly rady, domlouvaly se schůzky a pozávodní pivo. Že bylo pak všechno jinak je úplně jasné :o)

Pořadatelé letos zavedli výbornou věc a sice, že do technického zázemí pouštěli jen závodníky. I tak tam bylo plno, ale nepřekáželi drahé polovičky, dědečkové, babičky, vnoučata, děti, kočárky, psi a jiná havěť. Byla ukrutná zima. Zabalila jsem se do igelitu, poskakovala, zdravila se se známými i neznámými. Aby nám byla menší zima, šli jsme se zařadit do davu. Za prvé to bylo v závětří a za druhé masa těl vyloudila teplo, které v tu chvíli nebylo nepříjemné. My - čili část mého týmu Jirka, Eva, Jana, narazili jsme dokonce i na Luboše,  a tisíce dalších, jsme pak svorně čekali na výstřel a na Vltavu. Výstřel jsem sice přeslechla, ale Vltava zněla ještě když jsme šest minut po výstřelu probíhali bránou. První kilometr nebyl z nejrychlejších, moc nohou se míhalo kolem a ty vlastní byly ztuhlé postáváním. 

Další kilometry rychle ubíhaly. Nevěděla jsem, jak běžet, jaký čas vlastně chci. Tedy ono něco chtít je jedna věc, a druhá je, na co mám. Vím, že teď na nic extra nemám a tím jsem se raději řídila. Nejsem hazardní hráč, mohla jsem možná trochu přidat, ale bála jsem se, abych nezůstala někde na trati. Dlouhý běh jsem neměla ani nepamatuji... Měla jsem dvě přání: nevidět na cestě Miloše a doběhnout do 2:20. Mise byla splněna :o)

Na prvním občerstvením opět nebylo nic připravené, to už je úplně normální a na BŠ Miloš i varoval, že to tak bude. Prázdný stůl bez kelímků, tři roztřesení dobrovolníci a tisíce vodychtivých, každoroční obrázek. Loka jsem si ale dát chtěla, a tak jsme si tam s lidma vzali balík mattonek a načali si je sami. Jedna holka se dovolávala kelímku, ale pak to udělala jako já - napila se z lahve. Lahev jsem pak odložila na stolek a běžela dál. Asi by tahle první občerstvovačka měla být organizována jinak než ty další, kde běžíme už za sebou a ne v chumlu. To je asi tak jediná výtka, kterou k závodu mám. No možná by stálo ještě za řeč to, že byla obráceně startovní brána, takže jsme probíhali cílem a vraceli se na start. Kdo by to ovšem řešil... ;o)

Na každém občerstvení jsem se prošla a napila a postupně zlikvidovala gely i jeden kofein, ale to byly na dlouho jediné přestávky, které jsem si dopřála. Jinak mě samotnou překvapilo, že nemám tendenci přecházet do chůze jako to dost často mívám. A to mě bolela levá achilovka, trochu i stehno a koleno. Že by i na mě došlo?! Vůli běžcovu ovšem prověří až závěrečné kilometry. I na mě došlo. V husákovu tichu nebyl vzduch. Nikdy tam není, protože ho tisíce lidí přede mnou vydýchají a přidají pach a pot svých namakaných těl. A pak se hned běží trochu do kopečka a dlouho po kostkách. Pravidelně v tom místě zdechám a ani letos tomu nebylo jinak. Takže jsem musela chvilku jít, abych nabrala dech a srovnala krok. 

Na posledním kilometru bylo značeno každých sto metrů. Jak mi docela rychle uteklo předešlých dvacet, poslední se vlekl, vůbec jsem nemohla. Na Mánesově mostě vždy přidám a prořítím se davem, abych už to měla za sebou, ale tentokrát jsem na něj vběhla a úplně se mi zatočila hlava. Jásající lidi udělali takovou úzkou uličku, ledva co by se můj zadek vešel, ale nebyl tam vzduch. Ten co tam zbyl byl nasáklý vůní tisícero různých voňavek. Uffff, děsný.... Cílem jsem proběhla docela dojatá, že jsem to zvládla za 2:17. Na Prahu slušný čas.

Šťastně jsem se motala k šatnám, potkala Evu, pak kluky, a bylo mi fajn. Z našeho týmu byl nejrychlejší Nicolas, který má úplně stejný čas jako Nedvěd. Druhý byl Petr, který běžel nastydlý a jeho čas byl daleko za jeho představami, a pak Jirka, který mě o tři minuty předběhl. Udělali jsme pár fotek, přibrali Sáru, s několika se rozloučili a přesunuli jsme se do Ledové chýše. Měla to být Jedová chýše, ale Ledová víc sedí. Zima jak v morně, i obsluha trochu zamrzla, ale protože nás bylo mnoho a mnoho, není se co divit.

A pomalu :oD se dostávám ke své Noční můře 2.

Do Chýše dorazil Miloš a spolu s ním filmaři. Věděla jsem, že tam budou, říkal mi, že o něm natáčí medajlonek, ale nějak se mě to netýkalo. Miloš začal obcházet stoly se závodníky, všude prohodil pár slov. To už jsem znejistila. Přišel k nám, i my prohodili pár slov. Ale v tom se stalo něco mimo (můj) scénář. Paní redaktorka se ke mně naklonila a povídá: My se vás na něco a zeptáme a vy odpovíte, jo? Byla jsem tak zblblá, že jsem kývla. Vedle mě sedící Sára utekla, zůstali jen kluci.

Takže Miloš Vás naučil běhat, jo?

Ježíš, co na to mám říct?!?!?!

Ano.

Paní mlčky koukala, zřejmě chtěla větu rozvitou.

Ano, naučil mě běhat.

Dál čekala

A taky mě naučil pokory.. é k něčemu. To vůbec nevím, proč jsem to řekla a jak jsem větu dokončila. 

Bylo mi hrozně hrozně a celý zbytek dne jsem tu trapnou chvíli měla před očima. Opět jsem chtěla nebýt teď, tehdy ani v dohledné době. Doufám, že to vymažou, vystřihnou, spálí, a pošlou mi popel, abych to mohla vypít v iontovém nápoji a měla jistotu, že to nikdy nikdo nespatří.

Zlepšíl se o 15 minut oproti loňsku..