Jak neběhám, mám roupy. Nejdřív jsem pekla dort a teď jsem vyrobila prezentaci. Tohle je výsledek (inspirováno Láskou nebeskou): mé úplně první, samostatně vyrobené a zpracované video pro veřejnost. Má šikovnost nemá mezí jak vidno...
Stačilo, dost bylo narcismu ;o)
pátek 29. ledna 2010
Já, jenom já
středa 27. ledna 2010
Třepací dort
Běžně to nedělám, ale když nemůžu psát o tom, jak v téhle zimě běhám, tak napíšu, jak jsem pekla.
Včera mi kamarádka poslala recept, který mě zaujal svou jednoduchostí. A protože doma se to jen hemží úspěšnými studenty řekla jsem si, že je překvapím.
Zde je recept v původním znění:
Potřebujeme tyto suroviny:
3 smetany na šlehání (2+1)
2 konzervy mandarinkového kompotu (ty menší)
2 pudinky Dr. Oetker bez vaření Créme Olé
1 hotový dortový korpus z piškotového těsta (můžete si ho i upéct, ale nečekejte ode mě recept)
Do většího hrnce s poklicí, která dobře těsní, nalijeme dvě smetany na šlehání, dva mandarínkové kompoty i se šťávou a nasypeme dva pudingy. Základem úspěchu je ten velmi konkrétní puding Créme Olé. Spořivé členky starobince vyzkoušely samozřejmě i jiné, lacinější pudinky, ale ty nefungují a neudělají z ingrediencí takovou pěknou hustou a hladkou hmotu. V obchodech koupíte puding vanilkový i čokoládový. Použít se dají oba, estetičtěji to vypadá s vanilkovým. Nic nemícháme, jen hrnec zakryjeme pokličkou a několikrát zatřeseme. Jak dlouho je třeba třást, pocítíme velmi rychle, protože tekutý obsah se změní na krémový a s tím se třese hůř. Takto připravenou dortovou náplň natřeme na korpus.
Ozdobíme šlehačkou, vyrobenou klasickou metodou z třetí smetany. Lenivé hospodyňky mohou použít šlehačku ve spreji, ale když už fakt musíte, alespoň zkontrolujte na obalu, jestli sprej obsahuje alespoň trochu smetany, nebo je to čistá umělá hmota, pardon, ztužený tuk.
Místo dortového korpusu se dají použít i obyčejné piškoty nebo keksy. Pokud však chcete konzumovat dezert okamžitě, piškoty nebudou mít čas nasát vlhko z náplně, proto je dobré namočit je do vychlazené kávy, případně kompotové šťávy.
A pokud si myslíte, že vám stačí poloviční dávka, tak já vám to neberu, náplň uděláte ji z jedné smetany, jednoho kompotu a jednoho pudingu. Nebude vám to stačit, ale to vám patří, já jsem vás varovala.
Má zkušenost:
Korpus jsem upekla, protože nesnáším umělé, jsou takové .... nijaké
5 lžic mouky
3 vejce
4 lžíce cukru
2 lžíce oleje
1 lžíce octa
1 vanilkový cukr
1/2 prášku do pečiva
zamíchat
Peče se při 175 stupních 15 minut
Bohužel jsem měla jen formu na ovocný dort, lepší je určitě ta dortová, která je menší a podle které se pak formuje zbytek.
První zatřepání s hrncem je lepší do stran. Já zatřepala nahoru-dolu a šplouchlo to ven.
Do šlehačky nahoru jsem dala ztužovač, krásně drží.
Celkový čas na výrobu je asi 20 minut, ale efekt je neskutečný. Donesla jsem kousek do práce a všichni recept chtěli, proto ho dávám i sem. Přeji dobrou chuť.
neděle 24. ledna 2010
Nedělní sloupeček
Je to krásný být nemocný. Člověk, vlastně spíš marod, leží zachumlaný do peřiny, měkoučké teploučko ho obklopuje ze všech stran a nic, kromě zdraví, mu nechybí. Jen z velké dálky k němu doléhají tlumené zvuky, tiché našlapování a hlasy. "Ticho, pšt, spí, má horečku, nesmíme jí vzbudit, musí se z toho vyspat." Když jde marod na záchod, neviditelné ruce mu mezitím natřepou polštář a urovnají prostěradlo. Pokud se na chvilku probere, stojí na nočním stolku čerstvý čaj.
Jakmile je mu lépe, přichází si s ním občas někdo popovídat a nikdy nezapomene vzít s sebou nějakou laskominu v podobě ovoce či čokolády. Jakmile ale vidí, že to maroda unavuje, odchází. A tu přijde na řadu milovaná knížka, nebo jen snění s otevřenýma očima.
Pak je mu líp a líp a už pobíhá po bytě, kouká na televizi a těší se, až bude moc zase opustit byt.
Grrrrrrrr frrrrrrrrrr, bzzzzzzzzzz
No, tak, to byl leden 1978, teď je ale leden 2010 ....
Je mi totálně blbě, hlava mi třeští jak po flámu, nemůžu vůbec polykat a vlastně se vůbec hýbat. Martínek se ale dožaduje kakaa, peřiny a pohádky. Je také nemocný, ale už má tu poslední fázi, kdy mu nic není, ale ještě musí zůstat pár dnů doma.
Odplazím se do postele a snažím se usnout. Najednou na mě něco dopadne:
- Tak maminka se nám tady válí v peřinách!
- Je mi blbě....
- Tak blbě, jo? To by moch říct každej. Spala jsi 14 hodin, to už musíš bejt zdravá. Nechceš mi udělat snídaničku?
- Vypadni
Došla jsem si k doktorce, vyfasovala recept, beru si prášky. Ležím, spím, slyším dupot a jekot z lůna bytu. Když je chvilku ticho, znamená to, že co nevidět někdo přiběhne žalovat. Vařím si čaj, natřepu si polštář, urovnám si prostěradlo. Taky zametu a narovnám nádobí do myčky.
Jdu do koupelny, nacpu pračku prádlem a zase si lehnu. Pak si vzpomenu, že jsem si šla vlastně namočit kapesník abych si udělala obklad. Zase lezu z postele, dávám si obklad a přemýšlím, co budu vařit....
Už je mi líp, tak si hraju na PC, čímž mě všichni oficiálně prohlašují za zdravou.
Jojo, marodit v době zkouškového období se nevyplácí... ;o)
I Love my Family. Bumbiára, bumbiára, BUM
středa 20. ledna 2010
Nedobrovolné přerušení

Od návratu z Německa jsem cítila, že nejsem až tak v pořádku. Přikládala jsem to především únavě, tak jsem začala polykat víc vitamínů, hodně jsem odpočívala a vynechala běhání. Ale stejně mě to dostalo. To TO se jmenuje
Angína
Angína se projevuje horečkou, únavou, bolestmi hlavy, bolestmi svalů, bolestmi v krku a s tím související obtížné polykání, chrapot, kašel, otok mandlí, bolest v uších. Může se objevit i nevolnost spojená se zvracením. Taktéž se mohou projevit příznaky jako ucpání nosu, nosní výtok , zvětšené a bolestivé mízní uzliny. Hrdlo a mandle při angíně bývají zarudlé, na mandlích často bývají hnisavé čepy – bílé povlaky.
A to všechno MÁM. A mám i antibiotika a pořád spím. Kontrola příští čtvrtek. Co si tak pamatuji ze školy, týden po angíně se nesmělo cvičit, čili to vypadá na tři týdny bez běhání. Hledám na té situaci něco pozitivního, ale nenacházím.
Přeji všem, ať se vám nemoci vyhýbají obloukem.
pondělí 18. ledna 2010
Občasník - 1.

Mám za sebou první tři týdny své přípravy na maraton a tak je myslím čas si zapsat, jak mi to jde. Nebo nejde...
Trénuji 5x týdně, což mi přijde docela v pohodě. Vlastně ještě u jednoho dne mám napsáno volno nebo regenerační běh, takže můžu mít volné dny tři, ale to zatím nevyužívám (ehm, mno, vlastně využívám, ale ne-dobrovolně). Kromě intervalového tréninku, který pro mne je spíš jen položkou než skutečným přínosem, nejsou objemy pevně dané, jsou od - do, takže si můžu vybrat. K daným km jsou přiřazené časy, které většinou nezvládám, hlavně ty rychlé tréninky. Nějak si myslím, že důležité je to všechno odběhat a ne se odrovnat. Snažím se samozřejmě si vybrat horní hranici a přiblížit se času, ale stane se, že mi to z nějakého důvodu nejde a jsem ráda, že vůbec doběhnu. Trochu to rozpitvám:
1. týden
- intervaly á 800 m, 2-3 kusů: málem jsem zdechla. Po měsíci lážo-plážo běhu šok pro nohy, plíce, hlavu, tělo, sporttester... A to jsem se poctivě rozcvičila a rozběhala. I tak jsem se odpotácela domů jak mátoha
- 6-8 km: asi na druhém km jsem si zvesela poskočila přes nějakou překážku. Ano, chyba to byla. 4,5 km jsem se si hrála na chrabrého Peyraca, pak jsem to vzdala
- 8 km, fartlek: splněno
- 8-12 km: 11,2 km
celkem: 37,27 km
2. týden:
Napadl sníh a jela jsem do Mnichova
- 4 km místo intervalů
- 8 km: splněno
- 9 - 10 km: 9,87 km
- 6 - 8 km: přejezd do Německa, nebyla síla
- 10-14 km: 15 km závod
celkem: 36,92 km
3. týden
Sníh, sníh, sníh, únava z Německa, opar, rýma = šetřila jsem se
- 5 km regeneračně místo intervalů
další dva běhy jsem vynechala a léčila se
- 8- 10 km: 9,81 km
- 12-17 km: 15,75 km. Dala bych to celé nebýt šíleného marastu. Neodklizený sníh zasypala další várka, kromě toho sněžilo, takže jsem byla mokrá zdola, shora, zevnitř. Když mi začala být zima, zabalila jsem to. Nastydnutí je to poslední, co teď potřebuji.
Celkem: 30,49 km
"Čeká Tě samota", varovala mě Sára před přípravou na maraton, "nikdo s tebou nebude běhat tak často a tak daleko." Inu, měla pravdu, ale nevím, jestli mi to přijde jako nějaká tragédie. Jsem ráda sama, obzvlášť teď v zimě, kdy běhání má v sobě tolik kouzla! Už jen to, jaké je všude ticho a jak je všude krásně vidět. Sníh se třpytí a křupe pod nohama, občas vyplaším srnku či zajíce, už jsem viděla i sovu, někdy jsem úplně první, kdo udělá na cestičce stopy, a i je milé vidět určitý obdiv v očích lidí, které míjím. Kouzlo se ovšem ztrácí ve chvíli, kdy člověk zapadne do nějaké závěje, nebo rozbředlého sněhu, nebo když narazí na úsek, kudy se dá maximálně letět, ale ne chodit nebo běhat. Myslím (doufám), že překonáváním těchto nástrah si utužuji jak vůli, tak nohy. Což ovšem neznamená, že si nepřeji, aby sníh alespoň někdo odklidil.