La Soupe Aux Choux

Minulý týden jsem si na výběh vzala Sárušky trosku. Byla to chyba, protože její písničky mi nešly vůbec do kroku, poskakovala bych jak koza, kdybych se jich držela. A tak jsem přepínala a přepínala, až mi do ucha i do rytmu nohou sedla naprosto super věc od Talentovaného Billyho - Tears Into Wine. Ne že bych rozuměla textu, ale melodie mě uchvátila a to tak, že teď žebrám, ať mi děti tutéž píseň vloží do mého Šufflete. Ale jsou to hadi, ví, že bez nich to nepůjde, tak mě vydírají a já už týden vyvářím jak menza a doufám, že to přinese své ovoce. Zatím tedy vždy vezmu drobný úplatek a jdu za Sáruškou, aby mi nechala písničku poslechnout.

A dnes jsem si poslouchala a tančila a najednou mi došlo, že v ní slyším něco víc... No pustila jsem mozkové závity naplno, pak jsem povolala do zbraně Google a Youtube a vylezla mi z toho hudba, kterou složil Raymond Lefevre k filmu Zelňačka s Funesem v hlavní roli. Ten film je takové příjemné podívání, takový lék na splíny a depky, o kterých jsem dnes četla široko daleko. A protože se ke všemu zlému zase blíží úplněk a protože víme, co může způsobit, posílám všem alespoň tu písničku, třeba vám náladu vylepší. A film si sežeňte a pusťte.

Už nikdy listopad 2009

Strašný měsíc! Měsíc plný negativního myšlení, sporů, rozepří, špatné nálady a všeho dalšího, co člověka zrovna nevynáší do oblak. Nechtělo se mi ani psát. Cítila jsem v sobě podivné mrtvo. Najednou mi přišlo nedůležité zapisovat si něco o tom, proč běhám, jak běhám a co při tom cítím. Začala jsem si připadat hrozně egocentrická, sebestředná, protivná... Prostě jsem na sobě nenechala nit suchou, jak říkám - samé negace.

Včera si se mnou byla zaběhat kamarádka. Nebylo ji zatěžko naložit dvě malé děti do auta, přijet k nám, vyložit je a dát si se mnou necelých deset kilometrů. Večer mi bylo fajn. Najednou jsem si vzpomněla i na naše běžecké setkání s Martinou a klukama a na to, jak mi bylo taky fajn. Zjistila jsem, že být běžec (cyklista, horolezec, šachista..) je právě o tom, že: Jsme individualisté. Každou větu začínáme na Já. Chceme se bavit jen o našich trénincích, našich trasách, našich úspěších. Potřebujeme donekonečna pitvat naše neúspěchy. Potřebujeme mít mety a zdolávat je. Nejraději jsme sami se svými botami a zrychleným dechem někde venku. V našem šatníku převažuje běžecké oblečení, spousty běžeckých ponožek a se sporttesterem bychom nejraději chodili i spát. Nejméně jedna polička v knihovně je plná běžeckých časopisů a literatury. Alespoň jedenkrát denně navštívíme na internetu bežecké stránky, či blog jiného běžce. Na diplomy a medaile máme své koutky a se zálibou se na ně koukáme. Máme se prostě rádi. A máme rádi běh.

A když se sejdeme všichni pospolu, mluvíme jeden přes druhého, potřebujeme probrat všechny ty pocity, které se nevejdou do blogu, chceme slyšet názory ostatních, potřebujeme se utvrdit, že nám lidi rozumí. Hlavně, že se na nás nikdo nekouká s despektem, jak se nám to často stává v jiné společnosti. Běh je pro nás vším a nejraději se bavíme o něm. Moc dobře víme, že je život krátký a dělat něco, co by nám nepřinášelo radost, je o ničem. Nevím, jestli mě teď ještě někdo chápe, možná se ztrácím sama v sobě. Možná ano, ale možná jsem včera večer pochopila, že mi přesně tyhle rozhovory stačí, a že setkání stejně naladěných "sebetředných" jedinců mi vyhovují. Jsme kouzelné, úžasné superbytosti, jsme běžci!

Ale: mám ráda i své neběžecké kamarády a kamarádky, byť jich je už míň než těch běžeckých. Jsou to skuteční přátelé a nevadí jim, že mluvím o běhu, o nákupu běžeckých bot, o měření tepu. Berou mě takovou, jaká jsem. Tedy doufám... ;o)

Myslela jsem si, že jsem divná, když se mi nechce mluvit o ničem jiném, užírala jsem se tím. Ale nejsem v tom sama, to je fakt úplně nejlepší zjištění z těch, co jsem tento měsíc učinila... Dávám tímto vale všem pochybnostem o sobě samé.



Listopad v číslech:
Běh: 127 km
Posilovna: 5x

A teď už pohled do budoucnosti, když je dnes ta první adventní neděle.....
O du fröhliche,
O du selige,
Gnadenbringende Weihnachtszeit.
Welt ging verloren,
Christ ward geboren,
Freue, freue dich, o Christenheit!

Velké vítězství

Astma. Onemocnění dýchacích cest. Ztížené dýchání. Dechová nedostatečnost. Krátkodechost. Záchvaty. Kopa léků a dýchátko... Astma má kdekdo, jedná se vlastně už o civilizační nemoc, takže když někdo řekne, že ho má, většinou nad tím lidi jen mávnou rukou. Ke mně se vplížilo před třemi lety a kvůli němu jsem i začala běhat. Nevěděla jsem, že by mi běh mohl nějak výrazně pomoci, prostě jsem jen chtěla být venku, otužovat se a předcházet tak zánětům průdušek. Ale po první zimě strávené na lécích a na ovále se nemoc rapidně zlepšila. Další rok se sice o něco zhoršila, ale to byl podle mě jen takový pokus mě naštvat. Cítila jsem se fajn, léky jsem brala velmi nepravidelně, jen když jsem cítila, že je potřebuji. Jarní kontrolu jsem vynechala byť mi nebylo nijak dobře, hlavně červen a červenec jsem jela nadoraz, ale to v té prádelně co byla asi všichni, i ti zdraví jedinci.

V rámci svého podzimního kolečka po doktorech jsem se včera vypravila i na plicní. Běžné vyšetření trvá asi 15 minut, tentokrát jsem tam byla asi hodinu. Musela jsem na rtg, na spirometrii, na poklep k doktorce, na inhalování a zpět k doktorce. Byla jsem už dost hotová, říkala jsem si: Sakra, proč já nebrala ty prášky, teď mě tu pěkně zdrbe, že jsem na tom hůř. Tuhle jsem málem nevylezla na kopec a ty intervaly mi taky nešly udýchat... A vtom se na mě paní doktorka mile usmála a povídala: Jste zdravá. Vaše průdušky pracují na 100 %, žádné další podpůrné léky nepotřebujete!



Až večer na našem běžeckém, velmi vydařeném setkání, mi docvakla ta strašná, krutá pravda: Na co já se teď budu vymlouvat, až mi to nepoběží?

Běžecká trasa

Co jsem si tak všimla, většina spřátelených bloggerů si na blog přidává své oblíbené podzimní běžecké trasy. Ani já tedy nechci zůstat pozadu.... ;o)
***

***

***

***

***

***
a ještě milovaný ovál...

Martin přijel na bílém