Na drakiádu do Jeseníků jsem byla pozvaná kolegou Lexou, který se jí účastní každý rok. Domlouvali jsme se někdy dávno, a spřádali plány na výrobu nějakého super úžasného draka. Jak šel čas, naše plánování ustalo až jsem si myslela, že snad ani nikam nejedeme. Ve čtvrtek večer jsem mu pro jistotu poslala SMS a když nereagoval, bylo mi jasné, že se nikam nejede. V pátek asi v 10 mi zavolal, že se samozřejmě jede. A že se jede ve 2. No to rozhodně nestíhám! Posunuli jsme tedy odjezd na 15 hodinu, abych stihla zabalit věci, vyzvednout Martina a čekat. První část se mi povedla - naběhla jsem domů, do tašky nacpala především věci pro Martina a vyzvedla ho. Pak jsem čekala a čekala. Odjezd se posunul na 16, pak na půl páté, no a nakonec jsem odjížděli v půl 6. Přiznám se, že už jsem si chtěla zase vybalit a nikam nejet, ale sluníčko a Jančařík slibovali krásný víkend, takže jsem vydržela a jela.
Jak to hororově začalo (nesnáším nedochvilnost a posouvání smluvených časů), tak to hororově pokračovalo. Už jen to, že pokud do malého auta dáte 2 dětské sedačky a máte zadek přes tři, těžko se vám sedí. První část cesty sice seděla vzadu s dětmi Lenka, ale musela chudák sedět naštorc, aby se vešla. No ale konečně jsme vyrazili směr Hradec. Před Hradcem zácpa, kolona kdoví kam, skoro hodinu jsme se šinuli. Lexa nám navíc sdělil, že v Hradci musíme zastavit, protože na výrobu draka nic nemá. V Hradci tedy zastávka, krmení dravé zvěře a nákup desek z pěny (polyester?), které po zbytek cesty dělalay hnusné zvuky. Martínek předtím na chvilku usnul, takže byl lehce mimo a pak už mě chtěl vzadu u sebe. Když viděl kolem tmu, začal se bát, že se ztratíme a tisknul se ke mně, mě bylo horko a špatně, protože jízdu vzadu nesnáším. Za Hradcem na nás čekala stará dobrá objížďka, na které jsme bloudily s Dádou (viz můj Hokus-pokus Výlet), ale Lexa naštěstí věděl, kudy jet. Tedy po té, co zastavil, vyštrachal mapu, uspořádal desky, které vydávaly ty hnusné zvuky, napil se a našel CD na uspání Lexíka. Byla jsem naštvaná, že jedu. Za celý týden jsem toho měla dost a teď jsem seděla už několik hodin namačkaná v autě, cíl v nedohlednu a do toho volal Lexův kamarád, že pro mě není spaní. No super. Zakázala jsem si černé myšlenky a otupěle jsem pozorovala odrazky aut před námi.
Asi v půl 10 (nebo 11?)jsme dorazili k hotelu, kde se drakiáda měla konat. Lexa zaběhl dovnitř a za chvilku přišel s jakýmsi člověkem, který mi na páteční noc poskytl útočiště. HOTOVO! S cizím mužem v cizím městě a v cizím pokoji. On šel ještě pařit a já s Martínkem padli okamžitě do postele a usnuli. Martin spal až do půl 9, což bylo neuvěřitelně přínosné. Hned po probuzení mi volal další Lexův kamarád, že mě dostal na starosti a na snídani se mi přišel představit. Bohužel nejsem z těch co okamžitě uzavřou přátelství a začnou si s kdekým tykat. Tak jsem ho jen pozdravila, představila se, ale sedla jsem si jinam, protože u jeho stolu bylo stejně obsazeno. Jo a to jsem nenapsala - Lexa večer odjel k rodičům, kteří tam nedaleko bydleli.
Po snídani jsem se s Marťou vydala na procházku, ale to už mi volal třetí Lexův kamarád, že mám počkat, že jde s námi. Přivedl s sebou kamarádku, takže nás bylo víc. Dál už se dá říct, že hororový scénář skončil.
S Katkou a Martinem (tak se jmenovali) jsme se vydali na Šerák. Tedy původně jen na Obří skály, ale Martin trasu neustále prodlužoval. Můj Martínek statečně pochodoval a ani moc neprotestoval. Asi si netroufal před cizími lidmi. Na Šeráku jsem si dali oběd - hovězí vývar a svíčkovou. Bohužel pak kolem nás nesli borůvkové knedlíky.... ty jsme si tedy dali také :o) a cesta dolů nám pak šla pěkně od nohy. Celkem jsme mohli ujít tak 15 km, jsem ráda, že Martínek fňukal poslední jeden.
Do údolí jsme došli když už bylo pouštění draků v plném proudu. Martin došel pro jejich draka, aby Martínek mohl také pouštět, ale moc nefoukalo, tak to bylo spíš takové pobíhání a poletování po louce s drakem na provázku. Na louce už byl i Lexa, takže pak už jsme šli všichni společně jak na vyhlašování výsledků, tak na večeři do vedlejší vesnice.
Večer se konala diskotéka, ale té jsem se neúčastnila, protože jsem nechtěla nechat Martínka na pokoji samotného. Sce byl utahaný a ani nehrozilo, že by se vzbudil, ale co kdyby...
V neděli jsem byla dopoledne zase sama, tentokrát už úplně, protože všichni odjeli a Lexa byl zase u rodičů. Vydali jsme se s Martínkem na malou procházkou, šli jsme na Větrolam, pak lesem a došli jsme do Petříkova. Bylo nádherně a moc se mi nechtělo do Prahy. Zpáteční cesta docela ušla, děti spaly. Ale stejně to byla dááááááááááálka.
Jo, hotel, ve kterém jsme spali byl moc super, vřele doporučuji:
http://www.ramzova.net/
Velmi mě inspiroval svou podzimní výzdobou, a tak jsem hned večer šla a nakoupila si také nějaké dekorační předměty, abych si vyzdobila kancelář.
Ještě v pondělí jsem byla ze všeho velmi unavená, nešla jsem ani cvičit, ani běhat, ani nic. Jen jsem vařila a uklízela. Ale byla jsem ráda, že jsem jela, v přírodě bylo nádherně.
