Nový začátek...

Atb jsem k radosti své i všech kolem konečně dobrala. Je tu jaro, čili nový začátek. Jdu do toho, ale musím fakt opatrně. Začnu indiánem...

Soustředění s Tučňákem, aneb blázen na horách

Moje letošní zima to je jedna velká katastrofa. Přitom byla mírná, v Praze tedy určitě, sníh asi dva dny, mráz jen lehce. I přesto se mi podařilo uhnat si zánět dutin, který jsem léčila v práci pomocí atb. Sice jsem pracovala, ale neběhala, takový blázen nejsem. Po nemoci přišel pomalý návrat mezi běžce, který vypadal jak u všech začátečníků: 10 m běh, 300 m vydýchání v chůzi, 10 m běh, 400 m vydýchání v chůzi. Hrůza. Jen jsem se chytla a uběhla v kuse dokonce asi 8 km, uhnala jsem si chřipku. Tu už jsem léčila doma, protože s horečkou bych to tam ani neodseděla. Dutiny jsem vzala ještě s nadhledem, ale chřipka mě rozložila. Přestalo mě všechno bavit, cítila jsem se vyšťavená, vysátá, takový vyždímaný hadr se ze mne stal. Chtělo to vypadnout! A tak jsem využila pozvání April k ní do penzionu, zabalila kufry, dítě, Renatu a hurá směr hory.

Hory v zimě nejsou má láska ani co by se za nehet vešlo. Neumím lyžovat, neumím běžkovat, neláká mě to a učit se to už nebudu. Děsí mě vleky, kotvy, fronty na všechno, těžké lyžáky, dlouhé hůlky, jiní lyžaři, snowbordisti, pomy, permice, velké kopce, plotny, malé kopce, stopy ve sněhu, fujavice... No, i přes dlouhý seznam, co všechno na zimních horách nesnáším, jsem si přibalila i lyže a těšila se! 

Cesta daleká předaleká, dlouhé kolony aut s rakví na střeše se líně posouvaly směr Alpy a do toho navigace opět zkoušela naši trpělivost a zavedla nás kamsi do... háje. No prostě klasika. Pozdě odpoledne jsme dorazily na místo, sněhu velmi málo, jižní svahy úplně holé, severní lehce pokryté bílou dekou. Ideální stav, čili byla jsem ráda, že nedojde na lyžování a budeme jen běhat a chodit. HAHAHAHAHA.

Hnedle jsme vybalily, převlékly se do běžeckého a šly si i s April zaběhat. Pěkně piánko, kochací a povídací výklus kolem kravína, kousek za dědinu a zpět. Rovina rovnější než u nás na Černém Mostě! V Alpách! Byla jsem nadšená :o)

Večer přinesla April voňavý šnaps, brožurky a začalo se plánovat lyžování. Nebyla jsem vůbec nadšená! 

Naším první cílem se měl (a stal) ledovec na Bílém jezeře, po německy Weisssee Gletcher, aneb rodinné lyžařské středisko. Vstaly jsme časně a šly se nasnídat. U snídaně dítě píplo, že mu není dobře. Teploměr ukázal 37,7st. Super začátek. Jely jsme tedy samy s Renatou a musím říct: ještě že tak. Události, které následovaly byly dětem nepřístupné. Vlastním dětem, neb pro ně je rodič hrdina, který umí úplně všechno a se vším si poradí. A to já jsem tedy ten den rozhodně nebyla, byla jsem velký posera, Bojím mohlo být mé druhé jméno...

První ráno

Kupodivu jsem přežila serpentiny nahoru k parkovišti, nazula jsem si ty šílené boty, došla v nich k vleku a i nasedla do kabinky lanovky. Bylo to tam krásné, ale nebyla jsem si jistá, že sjedu dolů. Nahoře jsem nestačila vystoupit, ale ukázalo se, že jsem vlastně jako jediná pochopila nápis: Durchfahrt möglich. Ano, lanovka pokračovala výš. Cestou mi Renata vyprávěla, že není zrovna dobré světlo, ale ještě že není difúzní, které je na horách to nejhorší, co existuje. To prý člověk neví, zda jede nahoru, nebo dolů, že je to strašné. Tak trochu jsem si říkala, co to je za blbost, přeci dolů je dolů a nahoru je nahoru, to musím poznat i se zavřenýma očima. 

Vystoupily jsme a přišel okamžik pravdy. Stála jsem jak prkno a bála se pohnout. Pak jsem se odpíchla a popojela asi dva metry. Ne, celou svou "jízdu" popisovat fakt nebudu. Prostě asi za hodinu jsem se posunula o 200 m a přistála pod vlekem. Jedna lanovka vedla ještě výš a pak tu byla kotva a ta vedla zpět. Na kotvu jsem se bála, i jely jsme výš. Byla to sedačková lanovka, na které mám pocit, že nejsem úplně v bezpečí. K mé velké radosti se mi podařilo blbě nasednout. Nohy mi visely dolů, objímala jsem tyčku uprostřed a strachy jsem ani nedutala. Tedy pořád jsem říkala, že se bojííííííííííííííííííííím. Já nebudu umět seskočit, já se určitě zabijuuuuuuuuuuuuuuuu! 

A tam to někde začalo...

Ještě že ta Renata je taková klidná a nad věcí a i kdyby třeba nebyla, rozhodně se tak tváří. Takže mi nahoře řekla: Nezabiješ, neboj. Tři, dva jedna teď a jedeme. Ufff. A já fakt jela a moc se mi to líbilo. Jenže jsem vjela na jakýsi hrbol, lyže se zhouply a v ten moment se mi udělalo strašně špatně. Ještě jsem kus popojela, ale pak jsem se zasekla. Bála jsem se tak mocně, že jsem trčela uprostřed svahu a vůbec nevěděla, co mám dělat. Přijeli ke mně tři domorodci a nabízeli mi, že mě svezou dolů. Odmítla jsem. Sundala jsem si lyže a sjezdovku sešla. Nevolnost trvala, celá jsem se klepala. Už nechci lyžovat. Nechci, Chci domů :o(

V relativně bezpečné kabince (zřítit se může cokoliv, že?) jsem se přesunula do poloviny kopce a odtud se zase pokusila o jízdu. Byla tam tak úzká cesta, tedy sjezdovka, že jsem většinou skončila v závěji, což mi ale přišlo lepší, jak se zřítit dolů do hlubiny. Vlastně to bylo skvělé a tak jsme jely zase. Díky tomu, jak jsem se uvedla, nakonec Renata uznala, že potřebuji velmi široké modré sjezdovky. Konečně mi tedy uvěřila, že umím lyžovat akorát na cvičné loučce.  

V autě už jsem byla zase vysmátá. Sláva, sjezdařský křest mám za sebou. "Odpoledne půjdeme na běžky", řekl klidný a vyrovnaný Tučňák a já se nezmohla ani na POPEL...

Běžky byly veselé. To, že jsem nemohla dostat botu do vázání, a že můj první krok znamenal pád a odraženou pravou ledvinu, byl milý a úsměvný zážitek v porovnání s tím, co jsem dopoledne zažila při lyžování na ledovci. S minimem námahy jsem se sunula ve stopě a halekala nadšením. Tedy chci říct: pekelně jsem se soustředila na šoupání nohama. Když to porovnám s během, je to vlastně velmi lehká disciplína. Myslím, že běžky a já jsme si padly do oka :o))

Druhý den - dítě stále marodilo

Naším cílem už naštěstí nebyl ledovec, ale Hinterglemm. Ten sliboval jakýsi lyžařský cirkus, no ani jsem nevěděla, co od toho čekat. Pršelo a mě se velmi nechtělo. I přes veškeré ujišťování, že nahoře určitě pršet nebude, jsem si říkala, jestli mám zapotřebí se zase někde mučit. V Hinterglemmu bylo tak nějak šedě a nepříjemně, ale nahoře skutečně počasí celkem ušlo. Sjezdovka široká, krásně jsem se na ni vešla. Zase jsme dojely do poloviny a rozhodovaly se mezi: vyjet zpět nahoru, nebo sjet dolů. B je správně, ale přitom úplně špatně. Kousek za tou polovinou jsme vjely do mraku a mě.... Ano, modří tuší, mě se zase udělalo špatně. A to tak, že velmi, rozhodně víc, jak den předtím. Připadala jsem si jak totální magor, Kolkolem byli lidé, kteří nevypadali, že každou chvílí pozvrací sjezdovku a omdlí. To jen já se klepala, měla mžitky a bylo mi jak při jízdě na horské dráze. Opravdu, opravdu jsem to nehrála. Večer jsem vygůglila, že se mohlo jednat o lehčí formu horské nemoci, která tedy běžně postihuje lidi ve výšce 3000 m.n.m., citlivější jedince už ve 2000 m.n.m., no a já bych doplnila: magory ještě níže. Odpoledne jsem měla i teplotu, takže jsem byla osvobozena od běžek i běhu. Dala jsem jen s dítkem procházku, aby už šlo taky konečně lyžovat.

Třetí den bylo krásně a my všichni si i krásně zalyžovali. A nejen to: my si i krásně zaběžkovaly (my ženy). A pozor! Nejen to: My si i krásně zaběhaly (my všechny tři ženy). A ten běh, to bylo zase úplně špatně, byť to byla velká nádhera, neboť měsíc na vymetené obloze svítil jak lampion a svět vypadal stříbrně a tajemně. Běžely jsme po cestě pokryté zmrzlým ledem a ten krásně křupal a mě to moc bavilo. Původně se mělo jednat o "...symbolický běh, tak dva kilometry. Pojď..", ale nakonec to bylo asi deset. Samozřejmě jsme zase povídaly a tak ráno knedlík v krku byla taková malá odměna, zas to, že tu pusu prostě nezavřu!

Poslední lyžování opět parádní. Ne že bych se za ty čtyři dny nějak zlepšila, ale vlastně mě to asi i dost bavilo. V poledne jsme si daly na sjezdovce čaj a pizzu a ve tři se vydaly směr domov. Zmoženě jsem usnula a tak jsem zaspala chvíli, kdy navigace opět rozmarně navigovala jak se jí zlíbilo. Domů jsme dorazily pozdě v noci, únavou jsem nemohla ani mrkat. 

Knedlík v krku se přeměnil na regulérní zánět horních cest. Stříkám bioparox a už si zase připadám jak vyždímaný hadr. Tak trochu přestávám věřit, že to letos ještě nějak rozběhám, růžově nevidím dokonce ani svou účast na 1/2M teď koncem března. Ne že bych házela flintu do žita, ale zřejmě už nic nenaběhám a tak by to byl asi velký nerozum se tam jít někam šourat=trápit... Ach jo.

Zní to ponuře, proto spěchám s douškou na závěr: jsem ráda, že jsem jela. Že jsem překonala spoustu svých strachů i předsudků a odvážila se na svahy evropských velikánů. Byla to velká krása. Pět dnů sice uteklo jak voda, ale těch zážitků - hromada. Vyčistila jsem si hlavu (a o to šlo), přišla jsem na jiné myšlenky (a o to taky šlo) a toho sportu... Ó, toho bylo habakuk. Soustředění se tedy vydařilo a splnilo účel. Renata běhala, běžkovala i sjezdovala asi tak 100x víc jak já, to je děsný nezmar, a ještě trpělivě čekala, až se zmátožím, až se obuju, až popojedu...Prostě se nám tam tak moc líbilo, že už plánujeme repete. Jak letní, tak zimní. 

Pár momentek (hodně často jsem ani nevěděla co fotím, tolik slunce bylo :o)

nazouvám běžky :oDD

Niedernsill

Niedernsill

Kopec nad Niedernsillem

Hintergelmm

HInterglemm

Manšestr 

Na běžkách

Tamtéž

Co to máš?

Tak tuhle otázku dostávám už víc jak čtyři měsíce a už víc jak čtyři měsíce vysvětluju, co že to mám na ruce, a že se o TOM chystám sepsat článek. Řeč je o mých prudce inteligentních hodinkách Samsung, se kterými jsem už takřka srostlá a když je nemám, jsem jak bezruká. Ale mám pocit, že bez nich jsem od té doby neudělala ani krok. 

Přišlo to s nástupem sportovních/fitness náramků s krokoměrem. Ač jsem hodně aktivní, chtěla jsem vědět, jak moc. Jestli vůbec udělám 10tisíc kroků, nebo jak moc tuhle dávku překročím.  Deset tisíc kroků denně je prý minimum, které by člověk měl nachodit aby si např. pohlídal svou váhu. Pokud se tím myslí váha jako předmět, tak můžu potvrdit, že ano, dá se tím pohlídat Ale jinak... :o)), 

Úplně nejvíc jsem se zaměřila na Garmin Vivovit. Líbil se mi. Přišel mi takový pěkně sportovně vyhlížející (aby ne, když je to fitness náramek) a přišlo mi skvělé, že bych si kroky měřila jednoduše a neustále, ne jako s běžným krokoměrem, který musí být připnutý u pasu. No, zní to vlastně strašně divně, že chci mít pod kontrolou nejen běh, ale už i KROKY,  ale jak říkám - prostě mě to zajímalo. Odrazovala mě cena, neb v té době, kdy mě to nejvíc zajímalo, stál asi 3500 Kč a to mi za pouhý krokoměr přišlo moc. Pak jsem si přečetla recenzi v RUN a rozhodla jsem se definitivně, že si ho nekoupím. Na Baroku jsem si bezděky povzdechla, že je moc krásný, ale... A hnedle mi Lenka Horká poradila, ať si pořídím nějaké chytré hodinky, že ty mají krokoměr také, ale mají mnohem více funkcí. Ale že se musí nabíjet, což je jistá nevýhoda.

Zapátrala jsem tedy po chytrých hodinkách a narazila na Samsung Gear Fit Vlastně jsem je ani moc nestudovala - opět převážil první dojem. A první dojem byl, že jsou mnohem elegantnější než Garmin Vivovit, čili, že mi jistě budou slušet a že je jednoduše CHCI. Marnivost sama. V listopadu jsem je dostala...

Jako blázen do všech technických hraček, kterým stejně většinou vůbec nerozumím a umím je jen zdánlivě dobře ovládat, jsem ihned započala s nastavením. Jenže... Nějak to nešlo. Stáhla jsem si Fitmanagera, zapnula Bluetooth, zadala údaje, ale nic se nedělo - hodinky se nechtěly spárovat s mobilem ani náhodou. Byla jsem tak zoufalá, že jsem nejen prostudovala návod k použití (a to nedělám prakticky NIKDY), ale i jsem si na youtube pustila výukové video! 

A stejně to nešlo. Úplně hotová jsem popadla hodinky, vběhla do autorizované prodejny Samsung u nás v CČM a požádala personál, ať mi tu věc zprovozní. Po hodině - heuréka - se to povedlo. Vyloženě jsem odtančila pryč totálně happy, že mi to zaznamenalo už 150 kroků!

Další totálně šťastný okamžik přišel, když mi náhle ruka zavibrovala. Koukla jsem, co se děje a on to příchozí hovor! Tedy věděla jsem, že chytré hodinky spolupracují s chytrým telefonem, ale že až tak chytře, to jsem netušila. Teprve v tomto okamžiku přišel čas pročíst si recenze a zjišťovat, co všechno to umí :o))

Pro mě nejdůležitější bylo, že: upozorňuje na zprávy (které se dají v hodinkách i přečíst) a hovory (dají se i odmítnout a zaslat zprávu volajícímu) a že sleduje každý můj krok. Opravdu velmi často jsem neslyšela zvonění mobilu když jsem byla třeba na nákupu, nebo jsem si ho zapomněla vyndat z kabelky, a těch řečí volajícího co jsem si vyslechla... Asi to znáte, ne? ;o)) Tak teď už mi nic neunikne.

Přehled v starší verzi programu

Úplně přesně mi změřil trasu do práce, u delších tras se ale dost mýlil a tepy taky cucal z prstu, protože byly tak o deset až patnáct jinde.Nebylo pro mě však důležité, aby mi ukázal, kolik jsem ušla nebo uběhla a jak při tom tepu, na to mám garmínka. Dost jsem však ocenila to, že když jsem si nastavila jako cíl 90 minut běhu, postupně mě hodinky upozorňovaly, že jsem v půlce, že mám 90% a nakonec že jsem zdárně dokončila (skončilo tak to mé věčné: Přepočítávám... :-). Že se musí nabíjet mi také nějak zásadně nevadí. Včas upozorní, že je kritický stav baterie, což je cca 14%, ale zjistila jsem, že na to jsem schopná ještě našlapat 8tisíc kroků. Do nabíječky ho dávám když se třeba koukám na televizi. Pokud hodně chodím, baterka celkem logicky dojde rychleji než když lenoším.

Co všechno umí nebo neumí se mi vypisovat nechce. Asi nejpodrobněji jsou jeho funkce popsané zde.

Co mi vadilo nejvíc, že jsem si nasbíraná data nebyla schopná někde pořádně prohlédnout a vyhodnotit. Program doporučený přímo systémem prostě nefungoval, na netu měl v recenzích půl hvězdičky. Ovšem nové Samsungy (novější S4 a víc) už mají v sobě přímo program - S Health, kterým se hodinky nejen ovládají, ale data se tam ukládají, vyhodnocují, dají se sdílet, přidat k aktivitě fotka, udělá se záznam GPS do mapy atd., prostě už je to o něčem jiném. V ten moment se Samsung Gear fit stává opravdovou hračkou a nepostradatelným pomocníkem ať se člověk vrtne kam chce.

A jak je to s těmi deseti tisíci kroky? Asi tak: normální člověk alias kancelářská krysa a otrok svého auta, podle mě nemá šanci takovou dávku splnit, pokud vyloženě nejde někam na procházku. Soudím to podle toho, že: 

- ráno jdu pěšky do práce = 2,5 km = cca 4000 kroků

- v práci pobíhám = cca 4000 kroků

- z práce jdu pěšky = cca 2,5 km = 4000 kroků

- pobíhání po bytě za účelem poklizení a uvaření = cca 2500 kroků

Denně to vychází na cca 15tis kroků. ALE jakmile něco z toho ošulím, do práce se vezu, nebo z práce se vezu, nebo když se mi třeba nechce o víkendu nic, nebo jsem nemocná, tak danou normu nemám šanci splnit. Na druhou stranu, jakmile k tomu přidám běh, dostanu se hravě nad 20tis., což už je slušné (nejvíc jsem nasbírala pobíháním po Jizerkách - 54tis kroků).

Dá se říct, že vychvalováním svých úžasných hodinek jsem už pár lidí pobláznila a osobně jsem dvoje pro své nejbližší kupovala (na aukru se dají občas sehnat i za 2tis.). Takže tak. Až mě zase uvidíte, už se nemusíte ptát, co to mám na ruce, už prostě všechno víte :o)

Zimní spánek

Bílo... bílo.... bííííílo.... Ne, nekoukám z okna na zasněžené stráně, dívám se na otevřenou stránku svého blogu. Rozsvícená obrazovka na mě němě, a vlastně spíš vyčítavě, zírá a čeká, co bude. Blikající černá čárka kurzoru mi ukazuje: Tady, tady začni. 

Hledám myšlenky, které bych na plochu přenesla. Probíhám všechna zákoutí svého mozku, připadám si jak pokusná myška v bludišti, ale nikde nic. Prázdno, A hle! Tu! Né, to je blbost, to by nikoho nezajímalo. A co tohle? To je taky o ničem. Ach jo. Jdu dál, někde přeci musí něco být, nějaká blbůstka, něco úsměvného, něco... zapsání hodného... Nic. Nuda. Nuda. Šeď.

Přešla jsem k oknu. Sněží. Bílo z obrazovky na mě teď hledí z chodníku. V kuželu světla se jako před divadelním reflektorem odvíjí divoký a nespoutaný tanec vloček. Víří nahoru a dolů, zmítají se, předhání jedna druhou, vylétnou rychle nad lampu jako by se chtěly vrátit na nebe, aby hnedle zjistily, že to nejde a odevzdaně a vyčerpaně padají na zem.

S čelem na studeném skle přemýšlím, proč mi sníh teď v lednu připadá skoro až nepatřičně. Člověk očekává sníh na vánoce, chce je mít bílé stejně jako je měl Lada, ale nic, ani vločka se na zem nesnesla. Jestli si ten Lada ten sníh o vánocích nevymyslel. Třeba to byl únor a někdo zapomněl vyhodit stromek... Takže sníh teď, koncem ledna, je už takový nějaký nevítaný. Alou pryč někam na hory, někam za město, někam, kde se z tebe nestane hnusná černá břečka.

Celý podzim byl hodně společenský, závod střídal závod, spousty zážitků a následně spousta pozitivních rozjuchaných zápisků a tak mám pocit, že se má maličkost pohroužila do zimního spánku. Koupila jsem si dokonce běžeckou knihu, abych si svůj zimní spánek něčím zpestřila (no děsná je, a opět jsem se utvrdila v tom, že kupovat si knihu o běhání je holý nesmysl. Prakticky stejné, ne-li lepší, je si číst svůj blog a nostalgicky rozjímat nad svých jucháním když jsem třeba uběhla tři kilometry:o). Koupila jsem si dokonce nové boty, abych se měla proč těšit na jaro. Koupila jsem si taky asi tunu červené řepy se záměrem shodit pneu na břiše (sny se musí snít :o)

A jak tak přemýšlím nad svým zimním spánkem, a jak tak přemýšlím, co bylo a co bude, najednou mi hlavou začnou vířit záblesky zapisuhodných zážitků, myšlenek, vzpomínek, blbůstek a postřehů. Je to neuspořádaný rej myšlenek podobný tomu vločkovému a já mám chuť sednou a sepsat to. Ale ne teď. Počkám až si to sedne :o)

Ne! Ano!!!! Ne! Ale tak jo...

Tak nějak se vyvíjel můj postoj k POPu, čili k Partyzánskému Oběhu Prahy, který dal loni do pohybu Martin. To první NE bylo jasné - jeden oběh s našimi ultra mi vážně stačil. Nic proti nim, naopak - byli skvělí, ukusovali z té těžké trati metr po metr, kilometr po kilometru, pořád hlaholili a smáli se. Radost s nimi běžet. S nimi... Ale ne za nimi :o)) Pořád se na mě čekalo, pořád se o mně někdo staral a mě .... to bylo trapné...

To ANO, to způsobil Martin svým pozitivním zvacím zápiskem na blogu. No a samozřejmě Renata, která si to přečetla v ten moment co já. Nebylo pochyb - u toho nesmíme chybět. A přihlásily jsme se jako první! :-)

Změnu na NE způsobily zasunuté vzpomínky na ten první oběh, kdy jsem vlála za skupinou jak hadr, jako úplně vyždímaný hadr, a začalo se mi strašně nechtít. Se svým tempem vysoko nad sedm minut jsem jim nikomu nemohla stačit. Viděla jsem to v živých barvách, tedy spíš černě jsem to viděla. Vyčkávala jsem tady, kdo se ještě přidá a když jsem viděla, že by Renata nezůstala sama - slíbily jsme si, že poběžíme spolu, rozhodla jsem se nezúčastnit se a zaběhnout si něco jen tak sama pro sebe.

Celkem naivně jsem si myslela, že mi to projde. Že když holkám své pohnutky vysvětlím, že to pochopí. No to jsem se zase jednou zmýlila. Žádný z argumentů ani náhodou neprošel (dokonce ani fotka alá kulatá bába se cpe vánočním cukrovím nezabrala) a tak jsem nakonec svůj názor opět změnila na Ale tak jo... Jsem měkouš :o))

Co mě tak nějak uklidňovalo bylo, že můžu kdykoliv sednout na MHD a odfrčet domů. Což se také ukázalo jako představa úplně mimo, protože jen tak se odpojit, to je jako useknout si ruku. To prostě jen tak člověk neudělá pokud k tomu nemá fakt hodně pádný důvod. Ukončit to, když všichni běží 80 km, když vy na sedmém nemůžete... No to se nedá ani ve snu. Nuže, nařídila jsem si budík  a doufala, že zaspím :-)

Ráno jsem se probudila svěží, nic mě nebolelo, žádný knedlík v krku, ach jo, fakt musím. Šla jsem si umýt vlasy (zažitý rituál před každým delším během, protože není nic horšího, než když vás mastné vlasy začnou kousat... :o)) S hrnkem kafe jsem se postavila k oknu a jen tak náhodou koukla na teploměr. Mínus osm? Mínus osm! A jéje... Co to je za zimu? S tím jsem nějak nepočítala....Co si mám vzít na sebe? Kde mám čepici? Kde mám zimní bundu? Vyházela jsem celou běžeckou skříňku a zimní věci vytáhla na světlo boží. Pořád bylo tak nějak normálně nad nulou a najednou mráz jak na Sibiři. Na Sibiři v létě :-)

Navlečená jak pumpa a s batůžkem na zádech jsem směle vykročila vstříc novým zážitkům. Plán byl, že poběžíme s ostatními tak 16 km a odpojíme se. Úplně prapůvodní byl, že se odpojíme, dáme si u Renaty siestu a pojedeme za ostatními do hospody, ale to jsme přehodnotily. Metro mi neujelo, tramvaj mi neujela, na místo srazu s holkama (ještě se připojila Petra) jsem přijela včas. Zimomřivě jsme čekaly na pětadvacítku, která nás vezla do Hvězdy. Tam měli doběhnout ti, co to rozběhli s prvním slunečným paprskem. Prázdná tramvaj (kdo by taky kam jel tak brzy v sobotu) jela a jela, až to vypadalo, že dojede na kraj světa. Taková dálka to byla... Na Hvězdě jsme se ani pořádně nerozkoukaly a už se z dálky valila skupina pestře oblečených lidí. No, nevypadala to jako jako skupinka důchodců na toulkách Prahou, takže to mohla být jen naše ultra-skupina. Dělala jsem, že tam vůbec nejsem, a povedlo se mi to tak dobře, že např. Honza si mě všiml až na další zastávce :-) Než jsem se nadála, tedy - než jsem sehnala družice, běželo se.

Jak jsem předpokládala, tempo bylo zběsilé, první km byl lehce nad šest minut. Naštěstí se hnedle fotilo, takže jsem mohla popadnout dech, který zůstal někde u brány do Hvězdy. Děsný je to se mnou... Po skupinovém focení se sbíhalo do údolí, takže jsem se srovnala, ale zase mi bylo takové vedro, že jsem se bála, že se z bundy odpařím. Na další zastávce, což byl Mekáč, jsem bundu nacpala do batůžku a navlékla si jen svou bezpečnostní vestu. Samozřejmě jsem se stala terčem nejapných vtípků těch, co ji nemají ve výbavě O:o))

Běh Šárkou byl nádherný. Majestátní skály kolkolem, divoce zurčící potok, nekonečné stráně i opadané stromy čekající na bílou peřinu, prostě příroda v plné kráse a to celé v Praze. Byla bych si to snad i vyfotila, ale jak já začnu fotit, tak je konec, to už pak vůbec neběžím. A protože jsem byla ráda, že jsem v chumlu, nepokoušela jsem to. Ano, v chumlu jsem běžela. A bylo to úplně úžasný. Pořád se povídalo a smálo a já byla jak u vytržení a šťastná, že jsem se nechala přemluvit.

Kde je nějaké ale ptáte se? Jasně, že ale přišlo. Tady je:

Mlha přede mnou....

Šárka skončila, ocitli jsme se dole u Vltavy. Trať se narovnala a skupina ožila. Já ne. Já měla krizi a hrozně mě to tam nebavilo. Všichni zmizeli v dáli a začala má černá můra - povzbuzování od těch, kteří se mnou vzadu zůstali. Ach to bylo trapné! A když je mi něco trapné, melu páté přes deváté, čímž se vyčerpávám ještě víc a běžím ještě hůř. Vnímala jsem, že se trať mění, že jsme ve Stromovce, že vidím (konečně) Trojský most, slyšela jsem hlasy, vnímala jsem slova, ale nedávala jsem si už nic do souvislostí. Zní to divně, ale běžte v mrazu tak dlouho a bez čepice (kdo by nosil čepici, když má spoustu vlasů :-) a uvidíte. Mám dojem, že vše, co se událo dál, jsem vůbec neovlivnila já, ale můj zmrzlý mozek, nějaké mé podvědomí. Někde ve Stromovce říkala Renata, že tady jsme měly skončit. Vím, že jsem říkala: Ale běžíme dál, ne? Ještě kousek...

V Holešovicích bylo první loučení a myslím že i poslední společná fotka u lavičky s nápisem, který odpovídal našim pocitům - mým tedy ano. Mizel Bubo, a já se slyšela, jak říkám: Běžíme dál, ne? Půlmaraton vypadá líp jak 18... Doběhli jsme k parčíku u Palmovky, uprostřed byla nějaká zeleň a lidi ji obíhali ze všech stran. Přeběhli jsme silnici a najednou volají holky: Tak ahój... Ohlídnu se a ony tam stály a že končí! V ten moment jsem zareagovala tak, jak mi pak celý den bylo líto - zamávala jsem jim a běžela dál. Ještě krátce před tím jsem říkala, že bych chtěla zkusit doběhnout do Vysočan, že mě zajímá ta trasa a kde se tam objevím, a měla jsem pocit, že Renata mi na to kývla. Takže mě to jejich Ahój úplně dostalo a nebyla jsem schopná to v tu chvíli nějak zpracovat a řešit. To byl takový ten okamžik, kdy nakročíte nad propast a víte, že není cesty zpět, že ten krok prostě uděláte, i když víte, že je to špatně.

Trasa dál byla zajímavá z toho pohledu, že jsem to tam ale vůbec neznala a překvapilo mě, jak je to tam krásné - upravená cyklostezka vedoucí skrz nové a krásné parky a podél nové zástavby, to bylo pro mě velké překvapení. Takže když jsme se dostali do Vysočan, přišla samozřejmě zvídavá otázka: A jak to vypadá ještě dál? Kde se nakonec vyloupnu u nás? Zvládnu to? No popravdě, kdyby tam nebyl Pavel, který se mě ujal a táhnul mě, skončila bych v těch Vysočanech. Až do chvíle, kdy se připojila čerstvá krev alá Stáňa a Jitka a ještě někdo, ale to nevím, kdo byl, až tam jsem byla víceméně v pohodě, krize ze třináctého se kamsi poděla a mě se opět, jako už mnohokrát, prostě chtělo běžet dál. Z Vysočan už to taková paráda nebyla. Dál to s opravdovým během nemělo už moc společného, byl to takový kochací indián. Zásadní pokles morálu přišel až v Kyjích, kdy jsem zjistila, že budu muset vyběhnout můj neviditelný kopec. Ano ten, který ledva zvládám za normálních podmínek. Po třiceti km, je to hodně drsný zážitek.

U domu jsem stopla Garmínka, který naměřil od Hvězdy až k nám 31,5 km. Neuvěřitelné. Ráno bych nevsadila nic ani na 15 km. Ovšem tedy - byla jsem mrtvá. Zmrzlá a vypnutá. Napustila jsem vanu plnou vařící vody, přilila Relax pro uvolnění svalů a ponořila se. Všechno mě kousalo a svědilo to jak to zmrzlé tělo roztávalo. Po asi hodině jsem si udělala rychlou česnečku:

Dáme vařit 1/2 l vody, přidáme masox, rozetřený česnek, majoránku a na konec vejce a sýr

a vyhřála jsem se ještě zevnitř. Po zbytek dne jsem nemohla nic - ani chodit, ani mluvit, ani usnout, prostě nic. Byla jsem zcela jistě víc vyřízená jak tuhle po Jizerkách. Srovnatelně fyzicky odrovnaná jsem byla asi v Davosu a v Liberci. Prostě nářez. Ale... ALE bylo to skvělé a tenhle způsob objevování Prahy se mi líbil. A také mám novou trasu, přinejmenším do Stromovky se dá krásně doběhnout.

Děkuji všem, co na mě zase čekali, co mě táhli a co mě přemluvili, ať se zúčastním. Děkuji za krásně strávený den a milou společnost a především díky Martine, že jsi něco tak skvělého dal do pohybu. Za rok, dá-li zdraví, bych se na chvilku zase připojila ;o))

Pro ilustraci:

V chumlu...

S doprovodem...

Po zlém :-))

Vysmáté holky

Nezastavujeme...

Konečně doma

Další pohledy najdete u spřátelených blogerů:
Martin
Jitka
Honza
David
Jana
(Jana a Honza k tomuto okamžiku ještě nic nesepsali. Alespoň, že nejsem poslední :-)

Fotky dodal Bubo a Advid a Digi