Když jdu někam, kde to neznám, stane se VŽDY jedna z těchto věcí:
a) zabloudím
b) cíl nenajdu
Občas se to spojí ve: zabloudím a nenajdu, což málokdo pochopí. Na cestu do CASRI jsem se proto pečlivě připravila. Našla jsem si trasu, zastávky MHD, koukla jsem se na googlu na budovu, přečetla zápis od Luboše, Luboš mi poslal mapku s vyznačením trasy, v mobilu mám také mapy, inu, nic jsem neponechala náhodě. Před samotným termínem jsem vyrazila o cca dvě hodiny dříve, abych tam byla včas, lépe řečeno, abych rozvážným krokem vstoupila a odběhala test, který bude vyhodnocen jako nej za poslední pětiletku (samozřejmě že dělám ramena, bála jsem se toho jak čert kříže...).
Přijedu na Kulaťák a ten byl celý takový hlučný, rozvrtaný a obložený zátarasy. Vytáhla jsem mapku. Musím jít po ulici, po které jezdí tramvaje a jít směrem k hotelu, čili půjdu tudy nahoru. Ano, mohla jsem jet MHD, ale měla jsem fůru času... Jdu, chroupu tatranku a užívám si teplé dopoledne. Možná trochu víc teplé, ale nevadí. Na první křižovatce jsem se rozhlédla a dle tabulí s označením ulic jsem zjistila, že jdu špatným směrem.
Volala jsem spojku Sárušku, ať mi zjistí, kde stojím, proč tam stojím, kudy se mám dát a za jak dlouho dojdu tam, kam chci. No samozřejmě, že mapku jsem měla v ruce - to byly prostě kontrolní dotazy na řídící věž :o)) A tak mě navigovala, čas ubíhal a už mi nebylo teplo, už mi bylo vedro. Aby ne, když jsem si vzala černé kalhoty. A co bylo nejhorší - dostavila se nutkavá potřeba...
U zastávky Podbaba, kde jsem měla původně vystoupit, mě málem smetl dav důchodců, který se hnal do Kauflandu za vidinou výhodné koupě (nic proti důchodcům a nic proti Kauflandu). Štrádovala jsem si to dál, už jsem viděla žlutou budovu, kterou jsem znala z internetu a vydechla jsem, protože jsem pořád měla asi 20 minut k dobru.
Budova stála v jakémsi dvoře, ale nesouhlasilo číslo popisné s tím, co jsem měla. Prošla jsem tedy dvůr, obešla další tři budovy a hledala. Nikde nic. Zase jsem tedy volala řídící věž, abych se dozvěděla, že to prostě musí být v té první budově. To už jsem byla fakt ve stresu. Slunce nemilosrdně pralo na rozlehlý dvůr a když nalezlo mé černé kalhoty, ještě přitopilo. Vběhla jsem tedy do toho prvního domu abych se dopídila. Nikdo nikde. Zaklepala jsem na dveře Ubytovna a vešla. V místnosti bylo šero a na postelích spali dělníci. Vylítla jsem zase ven. Panííííík. Kde je CASRI? Kde je záchod? Potřebuju záchod!!!! Uááááááá Šla jsem po schodech do patra. Přítomnost jakési laboratoře naznačovala tabulka: Vyšetření hustoty tkáně ženského prsu. Hm, to asi není informace, která by trenéra mohla zajímat... Nakoukla jsem do další chodby, což byla chodba nějaké firmy. Zrovna tudy šel nějaký mladík, ale nějak ho má přítomnost nevzrušila. Prošel a zapadl za dveře s nápisem WC muži. Ten se má. A v tom jsem uviděla dveře WC ženy. Nerozpakovala jsem se ani minutu...
A pak už fakt hořelo. Stav nouze si žádal nouzové řešení - zavolala jsem na číslo uvedené na CASRI-webu. Ozval se mužský hlas a potvrdil, že jsem se skutečně dovolala na CASRI což byl první úspěch toho dne. Pak už se jen divil, kde jsem a jeho otázka, na které jsem Praze, se mnou málem švihla. I přes mé totální rozhození mě donavigoval směrem zpět, ke Kauflandu a k velkému nápisu CASRI. Ještě mu říkám: Tak já už letím, trochu se zpozdím, ale fakt už jsem jednou nohou u vás. No pak se ukázalo, že jsem mluvila s někým, kdo vůbec nebyl tam, kam já přišla, takže tam, kam jsem přišla, neměli vůbec tušení, že přijdu pozdě a trčím v jakési ohradě...
Do laboratoře jsem přiběhla úplně splavená a vyklepaná. Otevřít mi přišla sestra v zeleném plášti a odvedla mě do šatny. Když jsem nervózní, pořád mluvím. Melu páté přes deváté a doufám, že si nikdo nevšimne, že jsem úplně mimo... Takže jsem mluvila a mluvila, vysvětlovala zpoždění a omlouvala se. Převlékla jsem se a šla do jámy lvové.
V obrovské místnosti, které vévodilo majestátní běhátko, seděl nějaký pán a s ním sestra, která už měla tu čest slyšet mých stoosm omluv, které jsem znovu opakovala. Oba mi svorně říkali, ať jsem v klidu, že se nic neděje. Aby mě umlčeli, začali s měřením tuku. Nejdřív pomocí kalipru, kterým se měří tuk podkožní. To mě tak na různých místech těla vzala sestra za špek a nahlásila číslo. Pak jsem si stoupla na váhu, taková větší tanita, kterou mám doma. Nemít ji, možná by mě ta čísla třeba i překvapila, ale víceméně souhlasila s tím, co si běžně naměřím. A pak už se šlo na věc.
Bylo mi vysvětleno, co se bude dít. Že poběžím pomaličku čtyři minuty, pak minuta pauza na odběr krve, pak zase čtyři minuty o trochu rychlejšího běhu a tak pořád dokola, dokud nepadnu. Bála jsem se, že z běhátka spadnu, že mi pás ujede pod nohama, nebo něco podobně hrozného. Ale kupodivu to se nestalo. Stroj spuštěn. Pomalu, nebo co to říkali? Já letěla jak splašená. A ještě jak jsem se bála, tak jsem cupitala po špičkách.... Vůbec nechápu, co jsem to vymyslela. Asi po minutě jsem srovnala krok a říkala si, že to není možné, že běžím tak pomalu, jak mi tvrdí. Po čtyřech minutách jsem fakt skoro odpadla.
A to se opakovalo několikrát a tempo bylo čím dál šílenější, až se mi zatmělo před očima a byl konec. Motaly se mi nohy, hlava, možná jsem už ani nemluvila, nevím. Poslali mě do šatny se vysprchovat a převléknout. Šněrovala jsem chodbu jak kdyby do mě nalili dvě deci vodky s rumem. V šatně naštěstí nebylo zrcadlo abych viděla dílo zkázy v celé své kráse. Třesoucíma se rukama jsem se převlékla a vrátila se pro výsledky. Ovšem to nebyl konec mých příkoří, kdepak. Najednou se odkudsi vyloupl opálený mladík, kterému říkali pan Magistr, s tím, že mi výsledky vysvětlí.
Sesula jsem si do pidi křesílka a vydýchávala. Pan Magistr hovořil, ovšem nějak jsem neměla sílu zjišťovat, co přesně říká. Ze všech pórů v těle mi totiž tekl pot, na zádech se tvořil veletok a mířil dolů a já si představila, že až stoupnu, bude pode mnou louže. Nezasvěcený pozorovatel by z toho jistě vydedukoval návštěvu vodníka. Vzala jsem si tedy ručník a porůznu jsem se sušila. Zakoukala jsem se na papíry a zaujala mě tepovka, při které jsem běhala. Byla to tepovka, která říkala: běžíš úsek, běžíš na Sněžku, zpomal. Ale přitom tam byla rychlost, při které běžně chodím po nákupech. A v těch přestávkách dokonce ani dolů nepadla, tak vysoko se pohybovala.
Odborník rozebral mé svaly, mé tuky a mé křivky, o kterých řekl, že to nejsou křivky, že je to přímka a že by to mělo vypadat úplně jinak. Čímž zadupal zbytek mého sebevědomí do prachu země. Aby mě z toho prachu zase zvedl, pronesl onu větu: Ale nebojte, když budete tak 3-4x týdně běhat, určitě se to zlepší... Čímž mi dal ránu z milosti.
Cesta zpět proběhla v pohodě, domů jsem trefila hned napoprvé. Víkend jsem profňukala a profrněla, skoro jsem ani nemluvila, jak jsem se užírala samolítostí. V neděli jsem si utřela nos a řekla si: Za půl roku Vám ukážu křivky, jaký jste ještě neviděl, Magistře!
P.S. To abych začala běhat, co? ;o))
P.S. 2: Naprosto vážně: účel to splnilo, laktát byl zjištěn, aerobní práh zjištěn, tréninky přitvrdily... :o))
Budova stála v jakémsi dvoře, ale nesouhlasilo číslo popisné s tím, co jsem měla. Prošla jsem tedy dvůr, obešla další tři budovy a hledala. Nikde nic. Zase jsem tedy volala řídící věž, abych se dozvěděla, že to prostě musí být v té první budově. To už jsem byla fakt ve stresu. Slunce nemilosrdně pralo na rozlehlý dvůr a když nalezlo mé černé kalhoty, ještě přitopilo. Vběhla jsem tedy do toho prvního domu abych se dopídila. Nikdo nikde. Zaklepala jsem na dveře Ubytovna a vešla. V místnosti bylo šero a na postelích spali dělníci. Vylítla jsem zase ven. Panííííík. Kde je CASRI? Kde je záchod? Potřebuju záchod!!!! Uááááááá Šla jsem po schodech do patra. Přítomnost jakési laboratoře naznačovala tabulka: Vyšetření hustoty tkáně ženského prsu. Hm, to asi není informace, která by trenéra mohla zajímat... Nakoukla jsem do další chodby, což byla chodba nějaké firmy. Zrovna tudy šel nějaký mladík, ale nějak ho má přítomnost nevzrušila. Prošel a zapadl za dveře s nápisem WC muži. Ten se má. A v tom jsem uviděla dveře WC ženy. Nerozpakovala jsem se ani minutu...
A pak už fakt hořelo. Stav nouze si žádal nouzové řešení - zavolala jsem na číslo uvedené na CASRI-webu. Ozval se mužský hlas a potvrdil, že jsem se skutečně dovolala na CASRI což byl první úspěch toho dne. Pak už se jen divil, kde jsem a jeho otázka, na které jsem Praze, se mnou málem švihla. I přes mé totální rozhození mě donavigoval směrem zpět, ke Kauflandu a k velkému nápisu CASRI. Ještě mu říkám: Tak já už letím, trochu se zpozdím, ale fakt už jsem jednou nohou u vás. No pak se ukázalo, že jsem mluvila s někým, kdo vůbec nebyl tam, kam já přišla, takže tam, kam jsem přišla, neměli vůbec tušení, že přijdu pozdě a trčím v jakési ohradě...
Do laboratoře jsem přiběhla úplně splavená a vyklepaná. Otevřít mi přišla sestra v zeleném plášti a odvedla mě do šatny. Když jsem nervózní, pořád mluvím. Melu páté přes deváté a doufám, že si nikdo nevšimne, že jsem úplně mimo... Takže jsem mluvila a mluvila, vysvětlovala zpoždění a omlouvala se. Převlékla jsem se a šla do jámy lvové.
V obrovské místnosti, které vévodilo majestátní běhátko, seděl nějaký pán a s ním sestra, která už měla tu čest slyšet mých stoosm omluv, které jsem znovu opakovala. Oba mi svorně říkali, ať jsem v klidu, že se nic neděje. Aby mě umlčeli, začali s měřením tuku. Nejdřív pomocí kalipru, kterým se měří tuk podkožní. To mě tak na různých místech těla vzala sestra za špek a nahlásila číslo. Pak jsem si stoupla na váhu, taková větší tanita, kterou mám doma. Nemít ji, možná by mě ta čísla třeba i překvapila, ale víceméně souhlasila s tím, co si běžně naměřím. A pak už se šlo na věc.
Bylo mi vysvětleno, co se bude dít. Že poběžím pomaličku čtyři minuty, pak minuta pauza na odběr krve, pak zase čtyři minuty o trochu rychlejšího běhu a tak pořád dokola, dokud nepadnu. Bála jsem se, že z běhátka spadnu, že mi pás ujede pod nohama, nebo něco podobně hrozného. Ale kupodivu to se nestalo. Stroj spuštěn. Pomalu, nebo co to říkali? Já letěla jak splašená. A ještě jak jsem se bála, tak jsem cupitala po špičkách.... Vůbec nechápu, co jsem to vymyslela. Asi po minutě jsem srovnala krok a říkala si, že to není možné, že běžím tak pomalu, jak mi tvrdí. Po čtyřech minutách jsem fakt skoro odpadla.
A to se opakovalo několikrát a tempo bylo čím dál šílenější, až se mi zatmělo před očima a byl konec. Motaly se mi nohy, hlava, možná jsem už ani nemluvila, nevím. Poslali mě do šatny se vysprchovat a převléknout. Šněrovala jsem chodbu jak kdyby do mě nalili dvě deci vodky s rumem. V šatně naštěstí nebylo zrcadlo abych viděla dílo zkázy v celé své kráse. Třesoucíma se rukama jsem se převlékla a vrátila se pro výsledky. Ovšem to nebyl konec mých příkoří, kdepak. Najednou se odkudsi vyloupl opálený mladík, kterému říkali pan Magistr, s tím, že mi výsledky vysvětlí.
Sesula jsem si do pidi křesílka a vydýchávala. Pan Magistr hovořil, ovšem nějak jsem neměla sílu zjišťovat, co přesně říká. Ze všech pórů v těle mi totiž tekl pot, na zádech se tvořil veletok a mířil dolů a já si představila, že až stoupnu, bude pode mnou louže. Nezasvěcený pozorovatel by z toho jistě vydedukoval návštěvu vodníka. Vzala jsem si tedy ručník a porůznu jsem se sušila. Zakoukala jsem se na papíry a zaujala mě tepovka, při které jsem běhala. Byla to tepovka, která říkala: běžíš úsek, běžíš na Sněžku, zpomal. Ale přitom tam byla rychlost, při které běžně chodím po nákupech. A v těch přestávkách dokonce ani dolů nepadla, tak vysoko se pohybovala.
Odborník rozebral mé svaly, mé tuky a mé křivky, o kterých řekl, že to nejsou křivky, že je to přímka a že by to mělo vypadat úplně jinak. Čímž zadupal zbytek mého sebevědomí do prachu země. Aby mě z toho prachu zase zvedl, pronesl onu větu: Ale nebojte, když budete tak 3-4x týdně běhat, určitě se to zlepší... Čímž mi dal ránu z milosti.
Cesta zpět proběhla v pohodě, domů jsem trefila hned napoprvé. Víkend jsem profňukala a profrněla, skoro jsem ani nemluvila, jak jsem se užírala samolítostí. V neděli jsem si utřela nos a řekla si: Za půl roku Vám ukážu křivky, jaký jste ještě neviděl, Magistře!
P.S. To abych začala běhat, co? ;o))
P.S. 2: Naprosto vážně: účel to splnilo, laktát byl zjištěn, aerobní práh zjištěn, tréninky přitvrdily... :o))
.jpg)
