čtvrtek 25. dubna 2013

A je to tady!

Vyjela jsem si včera odpoledne na kole ven do přírody. Naše cyklostezka byla totálně ucpaná v obou směrech. Všude kočárky, chodci, běžci, tříkolky, psi, skejťáci, bruslaři... Fakt provoz jak na Václaváku (už aby zase bylo hnusně, aby se to trošku vyselektovalo). 

Jela jsem tedy s nejvyšší opatrností s pohledem upřeným vpřed abych stačila zareagovat, kdyby se něco dělo. A dělo se: blížil se maličký cyklista. Skoro ho nebylo vidět, kličkoval, jel v protisměru a když se řítil proti mě zařval: Uhni bábo! :oDDDDD Smála jsem se ještě v Počernicích...

úterý 23. dubna 2013

Zpátky na startu

Takže jo, začínám. Stojím na pomyslné startovní čáře a chvěju se nedočkavostí. Těším se, co nového zažiju a jak mi to půjde, jestli se někam posunu, nebo zda za dva týdny vyměknu...

Minulý týden byl takový rozjezdový, lépe řečeno jsem vlastně nic nedělala, jen jsem odpočívala po svých dvou půlmaratonech. No a taky trochu cvičila a protahovala se. Běh byl až v sobotu. Plány mám udělané tak, že běhám podle tepu. No, to už jsem jednou zkoušela a šlo mi to, dokonce jsem tenkrát zrychlila. Pak jsem ale tepák zahodila, a řídila se svými pocity a dechem. Když jsem nemohla dýchat, přešla jsem do chůze... Klasika. Letos v zimě jsem ho zase vyštrachala, ale nějak mě to s ním nebavilo...

Moje tepáky jsou totiž kapitola sama pro sebe... Mám tři, z toho dva z nich už jsou tak out, že se ani nevyrábí :oDDD

1. Suunto t3. Můj první strojek, vlastně hodně dobrý strojek a nejlepší hrudní pás. Tento nejlepší hrudní pás jsem jednou znehodnotila tím, že jsem mu ustřihla to pružné a zbytek nacpala do úchytů v podprsence. Nějak mi nedošlo, že podprsenka má krátkou životnost... Další takovou jsem nesehnala a tak je mi to tak nějak na nic... A protože je to stejně strojek prastarý, data nejdou stáhnout do PC, tak je na nic celá ta věc i s footpodem na nic. A myslím, že už bych ho ani neuměla ovládat.

2. Garmin Edge 705, čili Eda, čili cyklocomputer. Prodával se i s hrudním pásem, ale bohužel ať dělám co dělám, při běhu (jízdě) na obrazovce tento údaj není vidět. Až když si stáhnu data. Takže je to sice prima, že mám záznam, ale při používání nejsem schopná se nějak tepovkou řídit.

3. Sigma. Velmi jednoduchý, přehledný a má velká čísla! No ale je tak jednoduchý, že samozřejmě slouží jen pro momentální kontrolu. 

A teď co včil, když jsem měla jsem jít běhat na nízké tepy a pak poslat záznam? Vymyslela jsem to šalamounsky (April asi upadne do kómatu): vzala jsem si dva hrudní pásy a dva strojky, Sigmu a Edu. Ale tedy co se dělo, to fakt nemělo obdoby.

Tak např. se absolutně nechytaly družice. Buď někam odletěly, nebo byly domluvené s trenérem, protože jsem měla nařízenou před během rozcvičku. Ne že bych jí chtěla ošulit... ;o)) Takže byla zima, družice nikde a já tedy poskakovala po chodníku do rytmu nějaké bláznivé písničky. To bylo snad prvně, co jsem před během provedla pár prostocviků. Normálně vyjdu ven, zapnu Edu a běžím. Kamsi doběhnu, vrátím se zase až ke dveřím a šup do sprchy.

Asi po 15ti minutách se družice připojily ke mně a mohlo se běžet. Skousla jsem si spodní ret, protočila panenky a se slovy: to dáš, baby, jsem vyrazila. Jakže to bylo? Nízké tepy? Běh s minimálním úsilím na rovině? Aha, no to je super, kde mám u nás vzít rovinu, u nás je to samá vlnka a kopce!!!  :o)) Taky tep okamžitě vylítl hodně vysoko (a to jsem zrovna byla na jedné z mála rovin široko daleko). Přešla jsem do chůze a čekala, až zase spadne. Chvilku běhu, vlnka, tep nahoře, chůze. A tak pořád dokola. Z uřícené běžkyně se rázem stala pravá a nefalšovaná joggerka! Ladně jsem si plula krajem, skoro nezadýchaná, v pohodě. Super úžasný pocit jsem měla, fakt jo. A co všechno jsem stačila prozkoumat a nasát... Krása. Za tu půlhodinu jsem "uběhla" 3,66 km! Prostě nula nula prd, ale přitom jsem neměla pocit, že bych to úplně flákala. Jen jsem prostě nebyla vyřízená tak jak vždycky. Po běhu ještě protahování (opět novinka) a pak tedy už klasika: sprcha a večeře. Byla jsem spokojená jak želva a těšila se na neděli, protože v neděli... Pokračování příště.

P.S. Jo ale keine Angst, mám i "drsnější" tréninky ;o)) 

pondělí 22. dubna 2013

Ručník končí, ručník končí....

Víc jak pět let běhám. Zpočátku byly pokroky vidět takřka denně, každý ovál navíc, o nějaký ten mg léků méně, to všechno šlo vlastně samo. Měla jsem potřebu nejen furt a furt běhat, ale hlavně o tom furt a furt mluvit. A protože to nikoho nebavilo, alespoň jsem si to psala :o) Od deseti oválů jsem se proběhala k maratonu. Ale pak najednou se to začalo lámat až se to zlomilo....

Ono se to možná zdá nepochopitelné, ale před těmi skoro šesti lety neběhal každý jako dnes, fakt ne. A taky těch informací nebylo tolik. Dneska jsou Běžecké školy, Běžecké kluby, běžecké servery, běžecké časopisy, běžecké prodejny, ženy v poklusu, muži v trapu ... 

Kam oko googlu dohlédne, všude se o běhu něco najde. Tisíce různých rad, jak začít, jak pokračovat, jak neztratit motivaci, jak si vybrat boty, jak si připevnit tepák, kolik vypít před během vody, kdy se vysprchovat... Prostě kdo chce, najde všechno, všecičko. Jen tedy ta vůle se vygůglit asi nedá ;o)) Pro začátečníky je jen dobře, že se všechny informace dají dohledat, určitě jsou ku prospěchu věci. Jenže pak se v tom jeden začne ztrácet,  lépe řečeno: ne každý umí sám sebe kaučovat... Nejsem sice žádný mistr světa amoleta, umím celkem úspěšně poradit těm kolem sebe, ale sama jsem ustrnula na jednom místě.

Běh mě samozřejmě baví. Baví mě ten pohyb krajinou po vlastních. Baví mě si nasadit sluchátka a uzavřít se tak do svého světa, kam v tu chvíli nikdo nemůže. Je to hrozná pohoda, hlavně teď, kdy se všechno zelená, ale je to samozřejmě i záhul. Protože běh není jen Bezva, je to i pěkná dřina. Lépe řečeno: pot, dřina a odříkání. A protože mé běžecké kroky už tak nějak nikam nevedly, rozhodla jsem se skončit se svým samotréninkem. Když se mě někdo ptá, proč to dělám, čeho chci ve svém věku vlastně dosáhnout, krčím rameny a říkám: Nevím a netuším, prostě to tak je. 

A tak jsem v březnu kontaktovala trenéra! No, nejdřív jsem jen chtěla, aby mi poradil s jídelníčkem, ale slovo dalo slovo a už mám i plán, čili trénink. Nikdy bych nevěřila, kolik nových podnětů pro  psaní mi to dá...

Začínám psát novou knihu. Mohla by se jmenovat třeba: Padesát odstínů cesty za ztracenou fyzičkou...


úterý 16. dubna 2013

Nechápu... nerozumím...

Co je do slz, které mi tekly v neděli, ty dnešní mají mnohem slanější příchuť... 

Nemám slova, kterými bych vyjádřila svůj smutek nad děním v Bostonu. Vždyť to měl být jen jeden z mnoha maratonů a teď... Teď člověk nemůže dýchat, nemůže uvěřit, že se to stalo. Nemůže uvěřit, že má v sobě někdo tolik zloby či nenávisti, že šel a zaútočil na lidi v běžeckých botách. Na jejich blízké... 

Některé věci prostě nedávají smysl :o(

pondělí 15. dubna 2013

Ubulená Lída ve Vídni aneb jarní detox

Vídeňský půlmaraton jsme s Ivou upekly v Srchu. Zřejmě pod vlivem endorfínů, či co. Ono by bylo vše v pořádku a pohodě, kdyby letos prostě nebylo všechno jinak. Vždycky to bylo tak, že se běžela Praha, pak 14 dnů čas na regeneraci a trochu dalšího pobíhání a pak Vídeň/nebo Pardubice. Jenže tentokrát se Praha posunula, Pardubice se tedy také posunuly, ovšem Vídeň ne. A tak mě čekaly dva půlmaratony v rychlém sledu za sebou. Moc jsem se nepřipravovala, to přiznávám sebekriticky. Mohla jsem Prahu vynechat, jenže jako součást firemního týmu to jen tak nešlo. Měla jsem to tedy vymyšlené tak, že jeden závod "fakt" poběžím, a druhým si "jen" proklušu. Ten minulý týden bylo krásné chladné počasí, čili jsem fakt běžela v Praze. A včera? Včera to bylo něco... :o)) 

Samotné naplánování výletu jsem nechala na poslední chvíli, takže jsem pak nemohla sehnat ani cenově zajímavé ubytování, ani jízdenky. Nakonec se to ukázalo jako výhoda. Ubytování jsem zajistila v soukromí (od čeho má člověk přátele ;.o) A ve chvíli, kdy jsem to domluvila, zeptala se Iva, zda by s sebou mohla vzít manžela. Sice tím porušila všechny zákonitosti růžové buňky, no ale na druhou stranu - osobní fotograf, je osobní fotograf ;o) A tak jsem šla teprve koupit jízdenky. Že nebyly ty, které jsem chtěla, je jasné. No nakonec jsme jeli autobusem EUROLINES, který na rozdíl třeba od Studenta měl cestu o hodinu kratší. A to se mi moc líbilo. Samozřejmě nebyl tam žádný film a žádné kafe, ale tak to se dá přeci přežít.

Růžový křen :o))
Akorát jsem zase byla taková sama. Jako třeba v Pečkách, nebo pak na 1/2M před týdnem. Těžko se to popisuje - stojíte v davu, víte, že tam jsou vaši známí, že tam jsou kamarádi a přátelé, ale nikoho nemáte po ruce a tak je člověk .... osamocen. Iva seděla s manželem jinde, a já seděla s mým batohem. No tak jsem koukala z okna a pozorovala cestu. Příroda nevykazovala žádné známky jara. Až od Znojma se občas někde něco zazelenalo, a Vídeň, ta už byla oproti Praze taková jarní.

Ve Vídni jsme se nejdřív přesunuli do expa pro startovní čísla a pak hned ubytovat. Dostali jsme oběd a kafíčko a domluvili se, že si půjdeme prohlédnout kousek Vídně, konkrétně Schönbrunn. Ještě před tím jsme si ale s Ivou vybalily startovní tašky a já zjistila, že mě pořadatelé zařadili mezi rychlé žluté běžce. A Ivu mezi pomalejší zelené. Tomu jsem se tedy upřímně divila, protože Iva je rychlá závodnice, pro mě absolutně nedostižná. Taková naše hvězda, která se nebojí přihlásit na koloběh, na ŠUTR, běhá závody do vrchu, naslouchá zkušeným běžcům a její výkonnost tak týden od týdne stoupá. 

V noci jsem špatně spala. Probudila mě děsná zima a taky pocit, že už je ráno. Nebylo. Asi v pět jsem šla na záchod a do sedmi jsem už jen bděla. K snídani jsem si dala housku se sýrem a kafe. Zabalili jsme batůžky, rozloučili se a jeli na start. Lidí jak máku, fakt hodně hustý dav. Byly jsme trochu ve skluzu, auta sloužící jako úschovny, byly hodně daleko, takže než jsme se prodraly davem až k našemu autu, byla spousta hodin. Ještě se prodrat zpět, to bylo fakt drsný. Bály jsme se, že nestihneme kadibudku. Mě to bylo trochu jedno, potřebu jsem necítila, ale Iva musela... Stouply jsme si do jedné fronty, ale vypadalo to tak na týden. Přiznám se, že už jsem byla nervozní, předstartovní horečka stoupala, už se mi moc nechtělo tam stát ve frontě, chtělo se mi stát v koridoru a čekat na výstřel. Tak jsem Ivě řekla, ať jde sama. Pak se ve mně hnulo svědomí, obrátila se, že za ní půjdu, ale už se mi ztratila.

A tak jsem si stoupla kamsi mezi běhuchtivý lid a čekala pod blankytným vídeňským nebem na začátek závodu. Mezi žluté jsem nešla. Stála jsem prostě kdesi uprostřed všech možných barev, protože jsem nechtěla zdechnout už na Reichsbrücke, jen proto, že se těch žlutých budu snažit udržet. Možná jsem to ale měla přehodnotit, přeci jen startovali o něco dřív, ale to už bylo jedno. To teplo se mi nelíbilo. Nic nenaznačovalo, že se to cestou změní, že třeba bude trochu foukat, nebo že se zatáhne. Ach jo, to zas bude boj...

Nejdřív ani nebyl. První pětka mi šla s ohledem na minulý závod celkem dobře. Byla jsem odpočatá a v pohodě. Jenže sluníčko přitvrdilo a na mě šly mrákoty. Začala jsem zpomalovat a chodit :o( Nejhorší bylo, že mi vlastně nic nebylo, že mě nebolely nohy, neměla jsem hlad, neměla jsem kupodivu ani žízeň, neměla jsem žádný zásadnější problém, jen mi prostě bylo horko. Věděla jsem, že doběhnu, nebyla jsem blízko toho, že bych to chtěla vzdát, akorát mi to nešlo. Ono totiž i když jsem se loudala, pořád jsem kolem sebe někoho měla. A to hodně pomohlo. Pořádně jsem zase zabrala až v cílové rovince a stačila tak předběhnout jeden megazadek. Říkala jsem si, ať dotyčná raději kouká na můj, než já na její :o))

Čas 2:36 odpovídal mému snažení. Ehm, snažení... Prostě odpovídal tomu počasí. Obdivuji upřímně všechny lidi, co dokáží běhat ať je horko, nebo zima, prostě běží a běží, maximálně si dají o kelímek vody víc. Já se tam pomalu vysprchovala a bylo mi to prd platný. No nic. Každopádně když jsem proběhla cílem, něco se ve mě zlomilo a já začala brečet. Ale tedy ne štěstím. Prostě se ve mě prolomila jakási bariéra smutku a mě tekly slzy jak na pohřbu. Nešlo to zastavit. Klopýtala jsem s očima plnýma slz pro medaili, pro vodu a pro pytlíček s ovocem. 

Prodírala jsem se davem abych odevzdala čip. Moc nechápu, že tak obrovský závod to má ještě na čipy, které si dobrovolníci nesejmou ze závodníků v cíli, ale že se extra platí a odevzdávají úplně jinde, než kde je cíl. Ono taky navíc se sehnout, rozšněrovat botu, sundat čip, narovnat se... To byl taky zážitek. Chudáci maratonci :o))

Šatny, kde už měla čekat Iva s Martinem, jsem hledala dlouho předlouho. Lidí bylo neuvěřitelně. To už se mísili závodníci se svými fanoušky, takže by fakt neprošel ani špendlík a mě zachvátila panika, že se ztratím, že je nenajdu, že nestihneme autobus zpět a co tedy budeme dělat... Ale pak najednou - olala - Iva! Hurá, našly jsme se!!!!! Padly jsme si šťastně do náruče, takže já začala zase brečet. Iva běžela na rozdíl ode mne krásně a to i přesto, že si na jedenáctém km zvrtla nohu. To prostě nepochopím. Já už bych seděla na rentgenu...

Chvilka překotného líčení pocitů, a už tu byl úprk na metro. Bus zpět nám totiž jel už ve 13 hodin. V metru nebyl vzduch. Nejdřív tam omdlel chlap jak hora, pak to málem sejmulo mě. Hystericky jsem prodýchávala a snažila se vydržet. Venku mě napadlo, že to chce něco pojíst a Iva rychle lovila banán, abych fakt nezkolabovala. Špatně mi bylo hodně dlouho, vlastně se žaludek uklidnil až když jsme najeli na D1.

Cesta utíkala. Pořád jsem měla ten svůj splín a navrch hlad. Snědla jsem jablko, ale moc to nepomohlo. A to už mi psala Sáruška, že počká u metra a že si dojdeme na naší pozávodní klasiku - stripsy do KFC. Měla jsem je naposledy v říjnu, takže jsem nemusela dlouho přemýšlet, jestli tím neporušuji všechna přikázání zdravé výživy a napsala: ANO!!!!!!!!...

A když jsem jí viděla, jak čeká, opět slzy. Doma na mě čekalo překvapení. Další slzy. Večer jsem se dívala na film, slzy. Tedy... Co to bylo?! Asi jarní detox. Ty slzy zřejmě vyplavily všechny usazeniny, zimní smutky, různá příkoří, starosti, strasti a co já vím, co všechno ten slaný vodopád spustilo. Prostě restart. A teď už s úsměvem do dalších dnů, do dalších běhů, do dalších závodů. Krásné jaro... ;o))


P.S. Omlouvám se, musela jsem u komentářů nastavit potvrzovací slovo, neustále mi chodily spamy :o(