Pozor na druhou mízu

Pokud si nějaký pecivál přečte, že někdo: "...trénoval na maraton  a praskla mu aorta..." tak je jasné, že se radostně zavrtí ve svém zaprděném křesle a pronese: Já to říkal! Já to věděl! Sportem nejen k trvalé invaliditě, i smrt hrozí! Máňo, podej mi ovladač...

To mi hlava nebere, že novináři zvolili jako formu propagace článku o M.V. zrovna takový nadpis. Byla jsem zvědavá na celý ten článek, jestli bude plný takových "zajímavostí". Tím spíš, že ho s panem Vieweghem sepsal Tomáš Poláček, můj nejoblíbenější novinář. Naštěstí nebyl. Naštěstí tam byla celá pravda, celý příběh a hlavně věta: Ještě loni jsem zvládl maraton, což je asi důvod, proč na tom nejsem špatně fyzicky. To je myslím hodně důležité sdělení. Silné, vysportované a zocelené tělo se pere s nemocí určitě lépe. 

Ale tohle tam mělo být podtržené a zvýrazněné:

Prasklé hrudní aortě lékaři mezi sebou říkají nemoc pánské druhé mízy nebo taky nemoc sobotní noci. Způsobuje ji změna životního stylu, založení nové rodiny, nebo "příjemný sobotní večer", kdy si muž odskočí s kamarády do restaurace a nápor alkoholu mu zvýší krevní tlak. Právě na ten by si měli pánové dát pozor.

Zdroj:http://kultura.idnes.cz/viewegh-po-operaci-aorty-0xp-/literatura.aspx?c=A130410_130409_literatura_jaz

To totiž dává naději stárnoucím manželkám, kterým manžel utekl/chce utéct za mladou, nadšenou, aktivní, štíhlou, spontánní a co já vím jakou milenkou...Až si bude balit svých pět švestek, tak ho nechte jít. Ono už to nějak dopadne ;o))

Ale abych se vrátila k tomu článku: hrozně mě zasáhl. Ten Viewehův smutek, ta pachuť blízkosti smrti a deprese... Jak já mu rozumím. Vím, jak mu bylo a jak mu je a jak velmi dlouho potrvá, než to všechno odezní. Kdo si jednou podá ruku s paní Smrtí, ten ví... 

Přežila jsem Pražský půlmaraton 2013

Celý předzávodní týden byl takový nanicovatý. Nevím, zda za to mohla tréma, nebo počasí, nebo oboje, každopádně mi nebylo dobře - klasika: bolení v krku, hlava, občas zimnice. Moc jsem neběhala, stejně bych to nedohnala. Ve čtvrtek mi bylo asi nejhůř. Ten den jsem vypila půl hektolitru čaje se zázvorem a medem a doufala, že to zaženu. A v pátek mi bylo hej. Tak hej, že jsem měla chuť tančit. Naládovala jsem si do mp3 nové písničky, takové ty do kroku a do skoku a hrozně jsem se začala těšit na sobotu, až si na ně zaběhám.

Nejdřív jsem ale řešila, co vlastně na sebe. Jestli dlouhé kalhoty, nebo krátké. Své dlouhé mám už věky, ale protože v nich běhám v noci, není na nich vidět sešlost věkem. Ovšem na světle vypadají jak když mi je věnovala Armáda spásy. Navíc po nedávném pádu přibyla dírka na koleni. Inu vypravila jsem se do našeho skvělého krásného a nového centra a prošla všechny obchody se sportovním oblečením. Nikde nic. Většinou už jen krátké. Nejvíc mě pobavili v prodejně Adidas. Přišla k nám prodavačka a naprosto samozřejmě oslovila Sáru, co že si přeje. Sára na ní koukala jak na Zlatou rybku a honem přemýšlela, co si má tak rychle přát, jestli světový mír, nebo raději něco osobního. Tak jsem jim do toho skočila s tím, že JÁ bych potřebovala běžecké dlouhé kalhoty.

Tak mi byla ukázána velikost XS. Ehm. A máte M? Ne. No a co tyhle krátké, máte M? Máme. Vlezla jsem do kabinky a snažila se nasoukat do pidi legínek. Ze tří nenápadných bílých proužků se rázem staly pruhy nevídaných rozměrů přes celé mé stehno. Fakt hnus. Nevzdala jsem to: A máte L? Máme. Super. Ani ty mi nebyly. Na XL jsem se nebyla schopná ptát, to už bych fakt neunesla. No tak nic....Doma jsem vytáhla své staré dobré NIKE po kolena, připravila nátělník s dlouhým rukávem, tričko z NIKE-Runu a bylo to. Vůbec nevím, že jsem si šla kazit náladu do zkušebních kabinek....

A jak jsem tak měla tu svou rozjuchanou náladu, ještě jsem si zacvičila Billyho. To je teď můj miláček a oblíbenec. Kdyby to šlo, pořád bych s ním cvičila. Zpočátku to byl mazec, ale už si zvykám a cvičím i s malým závažím (0,5 kg) i počítáním.

V sobotu ráno mě bolelo v krku, ale jinak jsem se cítila fajn a těšila se. Hlavu jsem naprogramovala do: To dám, i kdybych se měla doplazit. A že se tak málem stalo mě snad ani nepřekvapuje. Letošní přípravu jsem pojala tak nějak volně, moc jsem neběhala, a když už, tak takové ty kratší běhy do 12ti km. Věděla jsem, že to bude znát, ale nechtěla jsem to řešit dřív, než to bude nutné. Trochu jsem se spoléhala na to, že sice nemám až tolik naběháno, ale zase mám hodně naposilováno a nacvičeno. A to se nejen počítá, ale mělo by to být i znát.

Před domem jsem měla sraz s Nicolasem a Kristýnou, jeho dívkou, pro kterou to byla půlmaratonská premiéra. Na metro jsme málem klusali jaká nám byla kosa, ale dobrá nálada byla. V metru už se shromažďovala duha z batůžků a ve vzduchu bylo cítit rozechvěné očekávání věcí příštích. I když jsme nejeli moc brzy, bylo tak nějak prázdno. Dokud jsme nevystoupili na Staroměstské. Uprostřed nástupiště zábor, nahoru jen jedny schody a uprostřed toho všeho spousta natěšených závodníků. Možná i trochu naštvaných když stáli a stáli a nic se nedělo. Fronta se jen pomalu sunula k jedinému eskalátoru, který nás měl přemístit nahoru. Trochu mě udivilo, že službu konající pracovník na chvilku nezadržel ty, co jezdili dolů (bylo jich minimum, asi tak pět za celou dobu mého popolézání), aby vždy na nějakou chvíli pustil oba eskalátory...

Po nějaké době nás to tedy vyplivlo z metra a my se hned přemístili do zázemí pro závodníky a na místo srazu s ostatními členy týmu. Kluci nikde. Stála jsem, koukala, rozhlížela se, prostě kluci se někde zadrhli. Asi v metru jako my před tím. Prakticky jsem neviděla (až na výjimky) nikoho známého. Mladý si šli odskočit a tak jsem tvrdla sama, v každé ruce kelímek s teplým nápojem. Čas najednou neuvěřitelně pádil, už bylo po jedenácté a já ještě nepředala startovní čísla zbytku naší výpravy. Pak volal Petr, že tam kde čekám, tam se nedostane a že jestli bych mohla jít k bráně, že je tam. Což znamenalo prodrat se neuvěřitelně  nahuštěným davem lidí, asi tak dva kroky za minutu. Byla jsem lehce naštvaná a už i nervozní. Těžká nestíhačka. Předala jsem čísla a zase jsem se prodírala zpět. Nick s Kristýnou už tam nebyli, to mi bylo jasný, že se šli převléknout, tak jsem to taky vzala k šatně, honem stáhla tepláky a bundu a šla si vystát frontu na kadibudku. 

Bylo asi za tři minuty dvanáct a já jak blb stála v té frontě. Klepaly se mi ruce a srdce, neměla jsem culíky, neměla jsem družice a když jsem konečně z té budky vyšla, neměla jsem ani závodníky. Všichni se už pohnuli za roh. No tak jsem klusala za ostatními a nacpala se do davu. Popolézala jsem blíž k bráně, slyšela Vltavu, ale nevěděla, jestli už je po výstřelu, nebo před výstřelem. Asi po. Víc jak osm minut po startu jsem probíhala bránou. Keňani až byli jistě tak v půlce závodu...

Nějak se mi nechytaly družice. Nechala jsem to být, že se určitě chytnou cestou. A běžela jsem a klikala si kilometry. Držela jsem si docela stabilní tempo. Sice mi bylo teplo ;o)))), ale jinak pohoda. Někde na sedmém se mi udělalo špatně od žaludku. Trochu mě to vyplašilo, ale nenechala jsem se tím nějak rozhodit, říkala jsem si, že se maximálně pozvracím. Byla jsem ráda, že běžím víceméně s davem a že se mi běží dobře. Blahořečila jsem Billymu, že jsem ho "potkala" a že mám díky němu silné nohy a mysl. V Holešovicích mi šlo hlavou: to je fakt neuvěřitelný, že běžím tak dobře. Jenže druhým dechem jsem si připomněla, že to nejhorší mě teprve čeká a že se teprve ukáže, ať se uklidním.

A ukázalo z té nejhorší možné stránky. Kousek za občerstvením na 16tém jsem začala lovit dopink. I když mi to přišlo zvláštní, dotahovala jsem docela početnou skupinu. Lidi už odpadávali a zpomalovali. V ten moment mě někdo začal brát z a ruku. Nějaká běžkyně. Povytáhla jsem sluchátko abych se dozvěděla, co se děje, jestli jí je špatně nebo co. A zaslechla jsem jak říká, že vidí, že už nemůžu (a to jsem docela ještě mohla!) a že mě povede. Poděkovala jsem s tím, že si jen lovím gel, ať klidně běží sama. Za chvilku mě předbíhala jiná běžkyně a hrozně mile mě pozdravila. Vypadalo to, že mě zná, ale já si ji nedokázala zařadit (tak se omlouvám a znovu zdravím :o)). V těch místech jsem i hodně dobíhala a předbíhala, což mi vzalo jakousi energii. Ale lidi, co nemůžou většinou nenapadne, že by měli jít ke straně, ne, běží si středem, jdou středem... No nic

A pak už přišlo Husákovo ticho a kopeček a kostky a já se celá zakyselila a myslela jsem, že to nedám. Místo nohou jsem měla dva betonové sloupy, které se jen silou vůle (mé vůle) sunuly k cíli. Ještě na tom 15-16 km jsem si myslela, že doběhnu v lepším čase než na jaký jsem před závodem pomýšlela, ale ke konci jsem si nebyla vůbec jistá, že dokončím. Pravá noha mě bolela fakt neuvěřitelně. Tam někde i ležel jakýsi padlý jedinec, už tedy v péči zdravotníků, a mě se chtělo se taky natáhnout a nechat se zabalit do přikrývky. Sebrala jsem ale všechen svůj morál a nějak se dobelhala do cíle. Tu dobrou vílu, která mi chtěla pomoci, jsem před cílovou zatáčkou předběhla (sorry :o))

A čas? 2:19. Přijde mi to jako prostě dobrý čas, jsem spokojená, protože vím, že jsem měla na 2:15 až 2:20 takže jsem se vešla. A že dokud to šlo, opravdu jsem běžela skvěle, bez nějakých krizí. Až tedy na tu nevolnost a chvilkové hledání družic (pak jsem zjistila, že jsem družice VYPNULA HNED NA STARTU :o)

Co mi letos na závodě vadilo byla ta skupina v oranžových tričkách s vozítky. Neustále mi někdo klepal na rameno ať uhnu. A já tedy neustále uskakovala stranou a nechávala je projet, abych je za chvilku třeba zase dohnala a situace se opakovala. Jako nic proti dobročinným akcím, nic proti vozíčkářům, nic proti kočárkům, ale sakra: musí to být? Co z toho mají ti na tom vozítku? Nestačilo by mít na zádech nápis: Běžím pro Vozíčkáře a Dobrou věc? Uvědomují si ty lidi, jak je to pro nás, obyčejné hobíky, těžké každou chvíli měnit směr, uhýbat, uskakovat, nebo - jak jsem slyšela - když do někoho najedou, jak je těžké to zase rozběhnout?  Neumím si představit, co by na to řekli Keňanni, nebo elita. My tedy sice běháme podstatně pomaleji, ale to neznamená, že se nesoustředíme stejně jako oni. Není jiná cesta jak vyjádřit s těmito lidmi solidaritu?!!!!

Naopak se mi líbilo, že bylo dost vody a že se na mě jednou zbyly rozinky! Krása :o))

No a pak už jsme se všichni v cíli potkali, poplácali se po zádech a jeli domů. Mě tedy bylo dál špatně, ale měla jsem i hlad. Zašli jsme na těstoviny a pak už fakt domů, do vany a na gauč. Nemohla jsem skoro chodit, v neděli jsem to musela jít rozběhat, ale stejně chodím dál jak lazar. Takové schody nahoru, to je megavýzva... A v neděli... V neděli zase. Ufff, to asi nezvládnu

Časy zbytku naší výpravy:

Nicolas: 1:38

Petr: 1:39

Jirka: 2:21

Kristýna: 2:30

Prostě dobrej oddíl :o))

Může za to krabice

Pořád se všichni diví, že není jaro. A pořád ho vyhlížejí a hledají jakékoliv náznaky, že UŽ se to blíží, že UŽ to vypukne. Asi takhle: jaro přijde až po patnáctém dubnu. Vím to proto, že to já za to můžu, že je tak hnusně. 

Někdy dávno jsem po firmě sesbírala vánoční a zimní výzdobu a naskládala všechny ty větvičky a kouličky a vánoční hvězdy do velké krabice. Bohužel nejsem schopná ji odnést do sklepa a zazimovat. Jsem si jista, že kdybych krabici odnesla, přijde jaro. ALE protože nesnáším teplo při závodech, ještě ji nechám neuklizenou.  Protože: tuhle sobotu je (jak vědí úplně všichni) pražský půlmaraton a příští týden je (jak vědí zasvěcení) půlmaraton ve Vídni. To snad pochopí úplně každý, že krabice prostě musí zůstat na svém místě, že?

Ovšem slibuji, že hned 15. dubna ráno ji odnesu do sklepa. A pak to konečně vypukne! ;o))

Může za to Srch (asi)

Nevím přesně kdy se to zlomilo, ale zlomilo se to. Nikdy jsem nechtěla být při běhu vidět, děsily mě malé závody s pár lidmi. A pak jsem jela do Srchu. A rovnou na půlmaraton... No pako...

Celkově se na startu Sršského maratonu objevilo 101 lidí (61 na 1/2M a zbytek na M) takže bylo jasné, že vidět budu. A byla. Než jsem stačila uběhnout 100 m, byli všichni pryč a já poslední. A světe div se - bylo mi to jedno. Tím, že se běželo na okruhy, jsem neběžela úplně celou dobu sama, ale své poslední místo jsem si skoro až do konce udržela a byla předposlední. Vtipné bylo, že jsem nevnímala čas a díky své zadní pozici mi bylo jasné, že není nijak valný. A tak jsem jsem si řekla: však jsem si jela JEN zaběhnout půlku, je krásně, doma bych určitě šúrovala... Takže jsem např. vydýchávala při pokecu s Jitkou, která tam fotila, most přes dálnici jsem chodila, kopec do vesnice jsem chodila a vůbec se tak nějak kochala. Proto mě docela překvapilo, že můj čas byl jen o minutu horší než v Drážďanech, kde jsem si s nikým nepovídala a běžela jsem prakticky v kuse. Kromě toho: díky tomu, že nepřijelo mých 127 lepších soupeřek, byla jsem nakonec i druhá ve své kategorii :oDDDD 

Minulý týden jsem šla trochu pod nátlakem ;o)) běhat do Kbel. Bála jsem se moc. Ale ROZUM konečně začal vítězit: O NIC NEJDE. Kdo by si mě všímal! Rychlíci utečou, ty se mnou vzadu budou mít svých starostí dost, pokud bude někde nějaký divák, ten může koukat jak chce, poběžím si svým tempem, na své písničky a deset prostě uběhnu. Tak a stalo se. Celé mě to hrozně nadchlo, že jsem taková statečná a že se mi to v hlavě trochu srovnalo, že jsem začátkem týdne klikla na registraci do Peček :oD

To ale neznamenalo, že jsem se nebála. Bála a moc, protože prostě nejsem žádný suverén. A večer před závodem jsem si navíc rozklikla výsledky z loňska a překvapilo mě, že lidí, co uběhnout desítku nad hodinu, tam zrovna moc nebylo. AHA! To vypadá tak na desáté místo odzadu! A aby těch novinek nebylo málo, jela jsem se svými fanoušky a ne se soupeři ;o))

Na místě mě uvítala úplně vydýchaná hala plná lidí. Ne plná - narvaná. Dlouhé fronty u výdejů čísel a zbytek haly zabrali závodníci, kteří se převlékali a chystali se. I já si vystála frontu na číslo, dostala další obrovské triko, banán, bagetu a... DIPLOM. Čistě teoreticky jsem měla vše a mohla jsem jít zase domů.

Potkala jsem pár známých a pokecala s nimi, ale jinak jsem si připadala taková nějaká mimo, taková vyděděná. V celém parku pobíhali stovky běžců, někteří se snažili odtlačit stromy, někteří nacvičovali úskoky stranou, a další už občůrávali keříky. Já bych se také rozběhala, ale nejsem si jistá, že bych pak tu desítku uběhla. Tak jsem alespoň chodila aby mi nebyla zima.

Konečně dvanáct a start. Pole se dalo do pohybu. Do první zatáčky jsem běžela s davem, ale pak už se vzdalovali. Neběžela jsem nějak pomalu, první km jsem měla dokonce pod šest minut! No ale na závodníky to samozřejmě nestačilo. Nevadí, říkala jsem si, jsi tu proto, abys obhájila desátou pozici odzadu! A tak jsem běžela co to šlo. Terén mi přišel těžký, těžší než ve Kbelích. Samá vlnka, nahoru, dolů, ufff. Tentokrát jsem neměla vodu a dost jsem toho litovala. Ještě jsem se ani pořádně nerozběhla a už se proti mě valili závodníci do cíle. Moc vtipné! A tak jsem těm, které jsem znala a hlavně zachytila, mávala :o)

Na otočce jsem doufala ve vodu. NIC. Tak jsem začala alespoň lovit enervit, protože jsem byla už docela unavená. Tam mě i předběhl nějaký dědek! Sákra, to si tedy dovolil dost. A ještě když mě předběhl, tak se vysmrkal, frk - jedna dírka, frk - druhá dírka, fuj a ještě si odchrchnul a zmizel. Koukala jsem, kolik je za mnou lidí, ale moc jich nebylo. Kolem osmého krize (jak jinak), vylovila jsem tedy další enervit, i když mi byl asi na nic, no ale nějak jsem to ustála a ještě i přidala.

Závěr byl úžasný. Za prvé jsem dohonila toho chrchlu a hlavně ho PŘEDBĚHLA, a za druhé se ke mně přidal Martínek a běžel se mnou do cíle. Pak se tedy odpojil, ale běžel fakt výborně. Oproti minulé sobotě jsem měla o dvě minuty lepší čas, což mi udělala radost nesmírnou. I když - taková námaha a jen dvě minuty... :o)

Odevzdala jsem čip a namířila si to za pásku. Já byla tak vyfluslá, že jsem ani neměla sílu prolézt! Nějaký dobrák, když viděl v jakém jsem stavu, mi ty pásky podržel, abych se dostala za ně a mohla se konečně napít. V tom za mnou přišel Martínek, normálně mi gratuloval a dal mi pusu a čokoládu! Byla jsem fakt dojatá.

Ani jsme se tam nezdrželi a jeli zpět. Večer u výsledků jsem se fakt zasmála: Dědek, nebyl dědek, ale o rok mladší junák, a nebyla jsem desátá odzadu, nýbrž dokonce sedmnáctá. MISE splněna :o))

Černý brejle

No nechtělo se mi. Moc světla, moc lidí... Od října běhám po tmě a teď najednou den D a ono slunce. Samozřejmě trochu vloček by neuškodilo, ale když už tedy svítilo tak jsem to využila a nasadila brýle. Alespoň nikdo neuvidí, jak se ve mě choulí malá dušička. Protože OKO do duše OKNO. Takže jsem se celou dobu kryla. Co jsem nezakryla byla nabraná kila. Ale už se pracuje (no velmi dlouho se pracuje) na jejich redukci, tak snad za rok vběhnu na trať coby štíhlá laň (a předběhnu Hanku ;o))

Byl to parádní den. Tak předně bylo nádherně. Dále všude byl někdo známý. Ani se nedalo pořádně pokecat, protože jsme se tak různě přeskupovali, ale i to zamávání či potřesení si rukama bylo fajn. Před závodem jsem potkala holky, co spolu tak mluvíme a vídáme se na všech možných závodech, to mi udělalo fakt hroznou radost. Že nepřestaly, že je vše při starém a že se zase potkávat budeme.

Potkala jsem i modré zmije, ale už jsem jim odpustila, takže jsem taky byla ráda, že tam jsou. Ovšem jakmile začali plánovat, že až doběhnou, že mi půjdou naproti povzbuzovat, tak to dostali zákaz. Říkala jsem jim: Dělejte, že mě neznáte!!!!! Já přestanu utíkat jakmile na mě začnete volat!

No a pak start a vyběhlo se. Trochu škoda, že my, co jsme stáli vzadu, jsme měli z moderování pana Škorpila velké kulové. Třeba říkal něco pěkného a vtipného i povzbuzujícího. Třeba říkala i paní Zátopková něco.., No ale to se už nedozvím. Každopádně startovní výstřel slyšet byl. 

Hned za startem mě předběhla malá holčička, pak přišla terénní vlnka, kde jsem nechal část svých plic, ale pak už jsem běžela tak nějak stabilně. Tedy takhle - nad vlnkou byla zatáčka a tam mě předběhli úplně všichni, takže jsem běžela zbytek závodu sama. Stalo se asi pětkrát, že jsem kohosi dotáhla, ale to nebylo mým super výkonem, ale spíš tím, že dotyčný asi nemohl/-a.

První půlka se běžela po sluníčku - pralo o stošest. Skoro jsem litovala, že mám dvě trika. Pak se to ale stočilo zpět a já byla moc ráda, že dvě trika mám. Kolem osmého na mě dolehla únava a nenapadlo mě nic lepšího, než zastavit!!!! u kopy sněhu a otřít si obličej. Jenže jsem se vlastně vyresetovala a musela jsem znovu nabrat jakousi rychlost. No a to už mi nějak nešlo.

A tak jsem se blížila k cíli celá vyfluslá a najednou vidím Ivu a Buba a Pavla. Jen jsem jim mávla. Jenže oni mě obklíčili a běželi se mnou! Samozřejmě jsem jim nadávala, ale dělali že nic. Pak se ještě přidal Honza a všichni čtyři mě dotlačili do cíle. Já myslela, že se zabiju (a je taky!!!!). Mě se tak chtělo smát a neběžet, vůbec jsem nemohla. Ale především Bubo byl velmi úporný a popoháněl mě, že jsem se do cíle nějak dokulila. Eda pak ukázal, že ten poslední km jsem měla za 5:44, což je megarychlost, protože já mám běžně km přes sedm i osm minut.

Po doběhu jsme se opět různě přeskupovali až jsme se přesunuli do pizzerie v Kyjích a tam si dali pořádný oběd. Velmi pohodový den, velmi pohodový závod, jedu na vlně pohody už od včera a pořád se to nechce zastavit. Hrozně se těším na 1/2PIM, kde se zase určitě všichni potkáme.