Důvěřuj svému sádlu?

Komentář pod článek nestačí, musím to napsat. Jak to všechno je  doopravdy.... Lépe řečeno: uvedla bych Honzův článek na pravou míru.

Z našich dobře míněných rad si vzal k srdci jednu zásadní: Zesláblé tělo nemůže rozhodně bojovat s nadváhou. Takže jsme se sešli, abychom to probrali u večeře. Poslední večeře. My jsme totiž děsně solidární a držíme odtučňovací kůru taky. Tedy až na Pavla.

Honza měl svůj nový jídelníček asi od pátku, ale aby mohl začít, potřeboval naší morální podporu, kterou jsme mu rádi poskytli. Z fotky je vidět, že jsme se fakt snažili :o)) To první slovo je BŮČEK, kdyby  to náhodou někdo nemohl vyluštit.

Probírali jsme jídlo zprava zleva, probírali jsme běh na lačno a běh s plným břichem, kdy se běží na cukry a kdy už na tuky, prostě samá moudra padala. Pavel, dobrák, na mě vykecal, že když nemůžu, klidně si na zpáteční cestě dám gel. Gel?! Jaký gel, vždyť máš tolik sádla, že bys na něj mohla běžet maraton. Důvěřuj svému sádlu!, vykřikl Luboš. Polkla jsem poslední sousto pátého knedlíku výborné svíčkové a začala své gely vehementně obhajovat.

Report z dietního dne číslo jedna: něco kuřecího masa, něco raviolek, zelený čaj, něco málo brambor, hovězí na mrkvi a asi 75 km v nohách. Vidím to velmi pozitivně.

Jaký raviolky? Jaký kuřecí? Jaký hovězí? Jak něco málo brambor? Měl jsi jich mít půl kila....

Report z dietního dne číslo dvě: tuna zeleniny... a v nohách tisíc mil.

Samotná zelenina ti nic nedá, koukej jíst víc.

Report z dietního dne číslo tři: Leono, výborně. První jídlo v jednu hodinu. Vidím to ve stále lepších barvách. 

Ne, zlobit se na něj nejde. On je tak nadšený, tak přesvědčený, že to půjde i když obejde všechny mé příkazy, zákazy a nákazy, že o tom ani já nepochybuji (ale: jestli nebudeš poslouchat, seberu ti i ty brambory ;o)

Ústí nad Labem

Vím, že lidi děsně neradi čtou ufňukané příspěvky a protože mě se teď dějí jen věci, nad kterými by fakt jeden zaplakal, raději moc nepíšu. Třeba ten běh minulý týden, kdy jsem běžela GP, noční desítku. 

Ne že by se mi vyloženě nepovedla, rozběhla jsem jí tak nějak standardně. Prvních 36s jsem stála 5 cm za startem a čekala, až se uvolní špunt, pak jsem byla brzděna tisícem nohou přede mnou, což tedy bylo jen dobře. Na čtvrtém km se mi udělalo špatně, šlapala jsem do mlhy a motala se mi hlava. Přešla jsem do chůze, prodýchala to a zase pokračovala. Kolem Vltavy pohoda, pořád jsem běžela mezi lidmi a s lidmi. Ještě na osmém jsem si říkala, jak se mi běží fajn, ovšem lidi přidali... Pak přišel devátý a mě se zase udělalo nevolno, nemohla jsem popadnout dech a rozvázala se mi kanička. Za Staromákem jsem přešla do chůze. Dva lidi z řad běžců mi pomáhali poklepáním na záda, ať běžím, že už je to jen kousek. A já prostě nemohla. No nakonec jsem nějak doklopýtala. Čas standardní, horší než na NIKE, ale víceméně stejný jako loni.

V týdnu jsem pobíhala ve tmě, v dešti a chladu, takže když v neděli nebylo na nebi ani mráčku, teplota trpělivě stoupla stupeň po stupni nahoru, bylo mi jasný, že se mi zase zavaří chodidla a že to možná ani nedám. Nevzdávala jsem předem, ale vím, jak se mi běží, když není -5 a sněhová vánice.

Do Ústí jsme přijeli asi v deset a hned pádili pro batůžky a čísla. Bylo krátce před uzavřením registrací takže jsme pěkně makali, aby nám nezavřeli před nosem. Přijdeme na náměstí a tam se vinul dlouhatánský had čísel chtivých účastníků. Neuvěřitelný. Někde se asi něco zadrhlo... Asi. I stoupli jsme si (já, Pavel, Nicolas a Stáňa) na konec fronty a trpělivě čekali, až na nás dojde řada. Šlo to celkem rychle, ale i tak jsme si tam tu půlhodinu postáli. Kolem fronty obcházeli dobrovolníci a nabízeli matonky. Nejdřív ty malé, pak i ty velké ochucené. Těšila jsem se, že mi zase nabídnout paletu barev batůžků a že si tentokrát vyberu nenápadnou šedou, kterou jsem tuhle někde zahlédla a moc se mi líbila. Ovšem - měli už jen červené. 

Oklikou jsme se dostali do zázemí a vlastně najednou bylo času dost. I tady, stejně jako v Praze, oddělili závodníky od doprovodu. Cestou do koridoru mě ještě napadlo, že si odskočím. Ale to už bylo za bránou a tak jsem si vystála poměrně dlouhou frontu. Rafička hodinek se zatím pomalu dobelhala na dvanáctku, všichni nastoupení a já skoro začátek propásla. Nasunula jsem se mezi lidi v déčku fakt asi za 5 minut 12. Kousek přede mnou se bimbal balonek na 2:10, tak trochu výzva.

Vyběhli jsme. Vodič na 2:10 pomalu vyklusával. Snad ví, co dělá, že běží takhle pomalu, šlo mi hlavou. Na prvním stoupání jsem jeho "vyklusávání" ocenila a ustála. Dlouho rovinu na slunci jsem také ustála. Ale výběh do chemičky už ne. Tam jsem samozřejmě ztratila dech. Odmáčkla jsem si třetí a poslední rychlý kilometr a vodiči jsem zamávala. Pak začal boj - kdo z koho. Zezadu mě dohnala Hanka, pak další a další závodníci. Propadala jsem se časem hluboko. Bylo znát, že nemám naběháno, nohy se vzpouzely, hlava jakbysmet. Za otočkou na osmém jsem viděla Miloše a Lucku, vodiče na pohodových 2:30. Snad mě nedoženou, říkala jsem si. Dohnali. Předehnali. Utekli...

Návrat do centra to už byl osamocený běh. Tedy spíš procházka po Ústí. Občas někdo dohnal mě, nebo naopak, většinou jsem však byla sama. Ach jo... V klikatých uličkách centra jsem se bála, že zabloudím, protože přede mnou nikdo nebyl. Držela jsem se tedy pásky a dobrovolníků  a doufala, že nejsem úplně mimo. V hlavě mi začaly kolovat hříšné myšlenky, že bych třeba raději skončila. Pak jsem si uvědomila, že jsem si přijela pro medaili. Kdybych nedoběhla, nemohla bych se chlubit skoro celou kolekcí z letošního PIM-seriálu. 

Když kolem mě proběhl Miloš a povzbuzoval mě, udělal se mi knedlík a ponořila jsem se do sebelítosti, že jsem tak nemožná. Chtělo se mi brečet. Už jsem nemohla, fakt ne. Zoufale jsem si přála, aby mě někdo rozesmál, aby mi řekl, že na to mám. Doběhnu na 15 a chvilku si sednu, vydýchám ten knedlík a i¨rozhodnu se, co dál. Na 15tém jsem doběhla Zuzku (že je Zuzka jsem se dozvěděla cestou, předtím jsem jí neznala). Taky nemohla. Sundala jsem sluchátka a začala si s ní povídat. Táhly jsme se navzájem. Dala jsem jí hroznový cukr s magnéziem, společně jsem se napily. Zapomněla jsem na mé trápení, zapomněla jsem na knedlík a na myšlenky, že už nemůžu. Ne, od té chvíle mi to nešlo o moc líp, ale šlo to. Nebyla jsem v tom sama. Hrozně mi pomohla se dostat do cíle v pohodě. Ještě jednou moc děkuji.

Konec byl hrozně hrozný: Nahoru, dolu, zatáčka, nahoru, kostky. Neviditelných kopců jak naseto. Do cíle jsem vběhla se Zuzkou po boku, na ní čekal manžel, na mě šedá židle. Svalila jsem se na ní a už nechtěla vůbec nic. Přišel ke mně Miloš, ptal se co se dělo, tak jsem si postěžovala na žaludek a horko. Hlavu a nohy jsem vynechala. Všichni už byli v cíli, takže se mi bohužel dostalo naprosto nezasloužené pozornosti. V zázemí jsem si ještě povídala s jednou holkou (úplně mi vypadlo jméno, promiň) a pak už jsem šla za naší partičkou. Už byli pěkně odpočatí, Pavel 1:31, Stáňa 1:53 a Nicolas 1:44, a baštili zmrzlinu. Nicolas taky pěkně nadával na teplo a trať, hlavně na Sněžku u Labe. Chvilku jsme seděli a pak nastal přesun k autu. Ne-ko-neč-ný pochod kamsi za město... 

Musím říct, že povzbuzování místních se dalo srovnat s povzbuzováním v Olomouci. Jedna paní když viděla, jak nemůžeme, tak ukazovala kamsi a říkala: Vezměte to tady zkratkou.. :o)) Dvakrát mi dal někdo napít ze svého. Na konci by nejraději běželi s námi, jen abychom dokončili. Takže atmosféra super, v organizaci drhly drobnost, trať se mi moc nelíbila. Neříkám hned, že už mě tam nikdo nedostane, to ne. Ale pokud pojedu, tak víc připravená. 

Zbytek dne jsem měla vypnuto. Ležela jsem na gauči a koukala na televizi. Síla cokoliv dělat nebyla. Přemýšlela jsem, jestli to mám zapotřebí. Jsem totální atletický antitalent s nadváhou a přesto jdu na závod, kde mi většinou všichni utečou a já se sama plahočím neznámým městem v době, kdy by mě ani náhodou nenapadlo jít si zaběhat... Fakt magor, že?

A letošní maraton se halí víc a víc do mlhy...

Běh funebráků

Telefonát z Ameriky do Prahy zhruba před rokem: Aló! Prague? Co jste to tam včera vyváděli? Jak to, že jste nezajistili řádný servis pro naše velevážené zákazníky? Takový krásný PR jsme celé akci udělali a vy to takhle zvořete... Proč  neměli lidi co pít? Proč nebylo občerstvení? Jak to, že tam bylo tolik sanitek? Okamžitě odvolejte Karla. .... Aha, ten odpovídá za hudbu. Tak Frantu, no, to je fuk, někdo musí vyletět.

Někde v Praze taky zhruba před rokem:

Takže si to shrneme: Akce se velmi podařila. Přišlo hodně lidí. Pěkně si zaběhali. Mile nás překvapila hlavně vysoká účast žen. Za málo peněz  - hodně muziky, to jsme pojistili několika hudebními věžemi. Radost všem udělal barevný batůžek, vlastní logo a vlastní startovní číslo. Prostě unikátní akce. Jo, volal starej z ŇůJorku, že jim za rok máme dát víc vody.  Nechápu proč, desítka se dá uběhnout bez vody, nebo ne?  A ta uklizečka, co uklízí první patro, ta má padáka, včera zase neutřela parapety.

V průběhu roku v Praze:

Hele, loni psala nějaká utahaná čtyřicítka, že prý by bylo lepší dát ty nápisy na záda, aby bylo co číst. To je dobrý nápad, ne? To uděláme. Jak vidíte černé triko a bílá písmenka? Dobrý ne? To se bude dobře číst.

V srpnu v Praze, venku 40 st.

Franto, už jsi objednal vodu na to září? Ježíš, no jo, to musím ještě udělat, dík za připomenutí. Já tu mám poznámku: hodně vody, myslel jsem, že mám dodržovat pitný režim když je takový vedro...

O něco později:

Haló, Rájec? Potřebuji vodu na jeden závod. Kolik? No asi tak dva miliony lahví. Co s tím budeme dělat? Pít to budeme, vážení, pít. Co je to za otázku?!

Nebesa

Oddělení dešťů

Objednávka: mrholení až drobný déšť

Datum: 01.09.2012

Místo: Praha (mapku s trasou naleznete v příloze)

Čas: 14 - 15:30 hod.

Za kladné vyřízení předem děkujeme

A co na letošní ročník říká utahaná čtyřicítka, tedy skoro už polomrtvá padesátka?

Tak jsme se v sobotu všichni sjeli do Žlutých lázních. Hned u tramvaje nám dali láhev vody. Pak nám dali láhev vody uvnitř areálu, pak cestou do koridoru, pak po cestě Prahou, pak v cíli a pak ještě jednu na cestu domů. Těsně před startem začalo drobně pršet a pršelo víceméně celou cestu až do cíle. Dobře jsi to Franto zařídil, díky.

Ta černá trička byla super a společně s černými kalhotami, ve kterých běhá většina běžců, to bylo takové krásně jednobarevné. Občas to někdo pokazil a vzal si třeba žlutou čepici, ale to byla jen drobná vada na kráse. Jinak jsme mohli zdatně konkurovat funebrákům a nebo kominíkům :o))

Tedy co jsem ale třeba nepochopila byly koridory. Z počátku to bylo jasné: barevné vlajky ukazovaly, kdo má kde stát. Ale před startem nosiči vlajky poponesli kamsi, takže rozdružení zmizelo, a lidi se scucli do jednoho chumle. Kde má která barva stát bylo v tu chvíli asi už jedno. 

Běželo se úžasně. Trasa byla oproti loňsku otočená, tím pádem víc z kopce a tím pádem rychlejší a snazší.  Běhám teď velmi mizerně, takže jsem si nedokázala představit, co bude. Na startu jsem stála s Lubošem, Janou a Sáruškou a vzájemně jsme se povzbuzovali. Krásně poprchávalo, byla jsem v pohodě. Běh v dešti mám ráda, je to určitě lepší jak v horku a to nehrozilo. Pod startovní bránou jsem zamávala Báře Špotákové a už jsem svištěla dopředu. Tedy, svištěla asi ne, ale prostě fakt běžela, žádné courání. Nebyl ani moc čas řešit to, jestli můžu nebo ne, jestli to náhodou není divný, že takhle běžím apod. Od mých obvyklých myšlenek, které mě nakonec donutí zvolnit, projít se a další podobné blbosti, mě zachránila motta na zádech běžců přede mnou. 

Zvolnila jsem až dole u Vltavy. Kostky klouzaly a tak jsem běžela po té čáře uprostřed. Jenže to nenapadlo jen mě. Občas jsem musela někoho obíhat a předbíhat a to mě stálo i docela hodně sil. A ty síly mi chyběly v závěru, v cílové rovince. No, cílová rovinka měřila asi dva km. Terén se úplně narovnal a nohy běžely jak namydlené. A za nějakou chvilku nemohly. Brána nikde, nohy jak z olova, dech se krátil. To byla tedy situace. Pár metrů před cílem jsem se vážně bála, že vytuhnu, vůbec mi nešlo přidat a vlastně ani pořádně běžet. Ale Hanák nás lákal svým podmanivým hlasem do cíle, to prostě nešlo nedoběhnout.

Hned jsem narazila na Luboše, který mě uvítal slovy: No ty vypadáš (nebo tak nějak) :oDDD On hledal Honzu, já Sáru, a tak se naše cesty rozpojily. Na místě srazu jsem mokla a mrzla asi půl hodiny, než přišel zbytek výpravy a mě se dostalo suchého oblečení. 

První slova Sáry: Mámo? Za kolik? Já: 1:03... Sára: Mámo?!?! Já byla rychlejší! Mámo já tě konečně předběhla!!!!!! To byl jeden z mých dnešních cílů ;o))

No tak si splnila sen a nabudilo jí to do dalšího běhání, to je super. Tohle vědět, zvolnila jsem už dávno...

Pak už jsme na nic nečekali a šli do centra na oběd. My totiž tentokrát měli doprovod a kromě jiného byl u toho všeho i Martínek, který byl jak u vytržení a moc si to úžíval i když pršelo. Takže zase za rok, jo?

Novohradské hory podruhé

Když jsem svůj článek o Novohradských horách končila slovy Františka Halase: Já se tam vrátím, netušila jsem, že se tam vrátím velmi záhy...

Léto gradovalo. Teploty vystoupaly na tropické hodnoty, ani mouchy už neštípaly, prostě mrtvo. Trochu s nostalgií jsem vzpomínala na dovolenou, s lehkými obavami jsem zase hleděla vstříc podzimním závodům a protože bez všech dětí, cítila jsem tak trochu nudu. Občas jsem se zvedla a šla si zaběhat nebo si zajezdit, ale jinak... Takový zaprděný klid to byl. A najednou šplouch, rybník nudy rozvířila Sáruš: Mámo, pojeď někam na výlet!!! Uděláme si společný víkend chceš?  No, jéééééés!

Dohodly jsme se, že pojedeme někam na kola. Rozhodla jsem se využít Slevomat a asi zcela náhodou jsem ve starších nabídkách našla víkend pro dva Cyklodovolená v Jižních Čechách v Motelu Dlouhá louka v Českých Budějovicích. A tak jsme za deset dnů sbalily batůžky a jely. Do ČB jsem se přesunuly Studentem, motel našly po dlouhém chození, ale protože bylo nač se dívat, ani nám to nepřišlo.

Tady si sednu a nikam už nejdu....To je hrozná dálka... A chce se mi na záchod... To se zjevím z tohohle vedra... Batoh už váží snad dvě tuny... Ježíš, proč to celé obcházíme?!

Na recepci nám slečna sdělila, že jdeme moc brzo, bungalovy se teprve uklízí, ale kola nám klidně půjčí hned. No, nebyly to kdovíjaké mašiny, žádný poslední výkřik techniky či tak něco, ale jezdit se na tom dalo. Nechaly jsme si ukázat, kudy na věhlasnou cyklostezku, která vede až na Hlubokou, která byla pro pátek naším hlavním cílem, a vyrazily.

Nevím, proč jsem si myslela, že budeme ubytovaný na vodě. Na vodě? No, je bungalov přece to bydlení na vodě, ne? Ne, Sáruš, to je hausbót.

Cyklostezku jsme našly kupodivu hned. Na to, že to je stezka i pro bruslaře to s námi trochu (dost) pohazovalo a objížděly jsme různé záludné překážky typu díra, hrbol, lešení. Udiveně jsme pozorovaly, jak na druhém břehu jede někdo zcela plynule, dokonce i bruslař tam sviští. Když se z asfaltu stala polní cesta, došlo nám, že asi nejedeme po věhlasné cyklostezce, nýbrž po normální stezce určené těm, co tu věhlasnou netrefí. No ale co, na Hlubokou nás to dovedlo. Ne, zámek jsme si prohlédnout nešly, už jsme tam byly stokrát, ale zašly jsme na oběd. Já, ač permanentně v hubnoucím režimu, jsem si dala velmi nedietní, o to však chutnější krmi

a rovněž velmi nezbytnou kofolu, která se letos stala mým nejoblíbenějším nápojem na cestách. Tu první půllitrovku jsem vypila takřka najednou, tak vyprahlá jsem byla.

Po obědě jsme se ještě jely kochat krajem, zastavily se u příbuzných na kafi a jely se ubytovat. Prostě jsme to nijak nehrotily. On i foukal docela silný protivítr, takže jsme občas byly rády, že nás to neodfoukne do nějakého rybníka. Ubytování bylo prosté, leč čisté, s výhledem do zeleně. Večeře výborná, tříchodová. Když už jsem hřešila při obědě, pokračovala jsem dál. Však jsem podala nějaký ten výkon a nějaký ten výkon mě ještě čekal další den, je potřeba se zásobit energií.

Plán na sobotu byl jednoduchý: v sedm snídaně, vlak tam v osm, výlet á 70 km, vlak zpět v pět. Po cestě oběd, svačina, druhá svačina, focení panoramat, kochání se, vydýchání se. Protože vím, že já a mapa stále nejsme sto se navzájem chápat, nafotila jsem si trasu do mobilu. Tedy ne trasu, ale názvy míst, kudy bychom měly jet. Většinu z nich jsem znala z naší rodinné dovolené, takže jsem ani nebyla ve stresu z toho, že budeme bloudit.. Všem musí být jasné, že můj plán né úplně vyšel... :o)

V noci nás vzbudil déšť, pršelo i ráno. Posunuly jsme odjezd na později s tím, že v horách toho prostě najezdíme o něco méně.. Po snídani jsme si vyzvedly kola, udivená recepční vůbec nechápala, kam v tom dešti jedeme, a odjely na nádraží. Pršelo fakt ukrutně. Dokonce mi přišlo, že i nepromokavá bunda od Nike, promoká, ale možná to byl jen pocit jak látka studila. Nasedly jsme do poloprázdného vlaku a jely vstříc dalším zážitkům.

Nádraží Nové Hrady ještě spalo. Možná to tam spí pořád. Každopádně nás rozveselilo, že jsme sice v Nových Hradech na nádraží, ale ve skutečnosti je to jakási Jagule Babule, či jak se to tam jmenovalo a do NH to bylo ještě 5 km. Přepočítávám: Ne 70, ale 80 km nás čeká. Nebylo teplo, lépe řečeno, bylo chladno, ale naštěstí přestalo pršet.

Naše první kroky (kroky?) vedly to Terčina údolí, které jsem Sáře prostě musela ukázat. Procházelo se tam pár lidí a byli to za celou dobu vlastně jediní "turisté", které jsme ten den potkaly. V horách pak už nebyla ani noha. Ani na kole, ani pěší, nikdo nikde. Jen my dvě. Tedy když nepočítám takové ty sportovce, co dojedou autem až k nějaké chatě, tam si dají pivo a jedou zase zpět. Na cestách, v lese, na loukách prostě nikdo nebyl...

 A pak už začalo to správné stoupání nahoru na Dobrou a Hojnou vodu. Sára udělala zásadní chybu - koukala dopředu, co jí čeká. Tím pádem vůbec nemohla. Já koukala deset cm před kolo a jen jsem šlapala a šlapala až jsem prostě byla nahoře. Byl sice čas oběda, ale hlad jsme neměly. Udělaly jsme pár fotek a jely dál. Opět decentně pršelo a foukalo. Sklonily jsme hlavy a frčely. Občas jsem se koukla, jestli jedeme správně, ale myslím, že nejely :o)) Poznávala jsem místa, která jsme v létě prochodili a kde jsem si tak toužebně přála jet na kole. Teď jsem na něm jela a byla to vážně paráda. Příroda byla sice tak trochu smutná a uplakaná, ale pořád až neskutečně krásná.

Dojely jsme ke značce - Nové Hrady 22 km. Tak trochu jsem si nebyla jistá, kudy dál a došlo na nejhorší - vytáhla jsem mapu :oD Koukala jsem do ní jak husa do flašky, nevyčetla jsem vůbec nic. Chtěla jsem k Huťskému rybníku, ale nevyčetla jsem, která z těch mnoha barevních čárek tam vede. V reálu se našla  jedna jediná šipka po zelené, která nás tam naváděla, jenže to bylo pro pěší a táhnout kolo na hřbetě se nám nechtělo. A tak jsme prostě jely po silnici s tím, že kolem je to taky krásné. Najednou se na kraji silnice vyloupla cedule ukazující kamsi do kopce v lese - Nové Hrady 33 km. Ajajaj, problém. Velký problém. Vytáhla jsem opět mapu a opět nevěděla, kde jsem, a kam se dostaneme po té silnici, na které se právě nacházíme. Nebe nám v tu chvíli seslalo první turistku toho dne. Šla jsem se zeptat na cestu a ona vytáhla mapu, aby mi ukázala nejen kde se nacházíme, ale kde jsou Nové Hrady, kde Huťský rybník, kde Dobrá voda, kde Paříž, kde Moskva... No prostě se vyznala. Nezbylo, než zařadit jedničku a vyjet ten kopec.

Huťský rybník

Byla to nádherná trasa. Sára vzadu sice hartusila, protože to stoupalo a stoupalo až kamsi do nebe, ale bylo jí to prd platné. A pak se před námi objevil ON - Huťský rybník. No není to krása? Když jsme ho nehledaly, našly jsme ho :o)) Záhy jsme dojely ještě na Žofín, který jsme před tím také nemohly najít. Stručně řečeno: viděly jsme nakonec vše, co jsme vidět chtěly a kvůli čemu jsme do Novohradských hor jely. Jenže už jsme byly docela ušlapané, na jídlo nebylo kdy, tak jsme snědly tatranku a vycucly gel a zase do toho duply.  Vlak v pět byl totiž poslední, kterým jsme se mohly vrátit. Kdyby nám ujel, šlapaly bychom až do ČB...

když na tuhle fotku koukám,
chce se mi zvracet - motá se mi hlava :oD

Nevím jak to, ale najednou jsme zase byly na rozcestí se starou známou cedulí - Nové Hrady 22 km. Plus ještě pět na nádraží, to bylo 27 a my měly asi jen dvě hodiny. Normálně pohoda, ale v kopcích jsem si nebyla jistá, že to zvládnem. Ovšem... Ovšem byla tu ještě jedna cedule a sice Horní Stropnice 10 km. Nebylo mi tedy zcela jasné, proč když ta místa leží od sebe vzdálená asi pět km tak cedule ukazuje každá jiným směrem, ale nebyl čas to nějak zkoumat. Třeba tak, že bych otevřela mapu a znovu do ní celkem zbytečně hleděla. Až když jsme frčeli bez jediného šlápnutí velmi dlouho, došlo mi, že kopec objíždíme. Ještě že!

Na nádraží  Jagule-Babule-Nové Hrady jsme tak dorazily o hodinu dříve než nám vlak jel a stačily jsme ještě  doplnit cukry. Já už se fakt docela klepala, však jsme jely prakticky bez zastávky, jen občas nějaká fotka a při té příležitosti skok stranou do keříčku, ukousnout tatranku a zase šlapat. Jistila jsem to palačinkou a česnečkou, Sára jakousi topinkou. Než nám to obsluha donesla, přisedl si místní psycholog, celkem pod parou. Znáte ty typy, co ledva stojí na nohách, všechno ví, všude byly, vyptávají se na jméno, vyznání i číslo bot a prudí tak dlouho, dokud jim to neřeknete? Tak to byl jeden z nich. Chtěl nám na mapě ukázat krásná místa, která rozhodně musíme vidět a moc nedbal, že už se vracíme. takže vždy někam zapíchnul svůj špinavý prst a já na to: Tam jsme byly. Tam taky. Tam taky. Tam ne. Z těchto odpovědí vydedukoval, že jsem chytrá. Ale tedy ne nějak moc.

Paní, my budeme tak stejně starý. 
Myslíte? 
No jistě. 
Hele paní, kolik? 48? 

Dědek jeden... :oDDDD

Zbytek našeho výletu už byl takový poklidný. Ještě jsme se hodně nasmály, hodně si povídaly, i trochu mlčely. Na nedělní ráno jsem nám sice naplánovala běh, protože jsem si hrozně moc chtěla zaběhat v místní Stromovce, ale v noci opět lilo, já nespala a ráno jsem nebyla schopná vstát dřív jak v devět. Tak jsme si zaběhaly až doma. Ale to už je zase jiná kapitola...

K čertu s kamarády....

Všechno je v životě poprvé. A já dnes poprvé...vzdala :o) Přitom to začalo tak nevině... 

To mi začátkem týdne napsal pokušitel Luboš, že běží o víkendu Žebráckou pětadvacítku a jestli nechci jet taky. Že poběží pomaličku. Byla jsem právě dobrého rozmaru, odpočatá po dovolené, celkem akční červenec za mnou, inu - kývla jsem. A to i přesto, že jsem viděla profil trati, kterému vévodil obrovský kopec. Mě i na neděli vyšel v plánu běh na 18-21 km tak jsem si řekla, že je úplně jedno, jestli si zaběhnu za humny, nebo za lehce vzdálenými humny. 

Od středy jsem byla ve stresu. Byla jsem si totiž zaběhat a ukázalo se, že nohy mám těžké, kolo se na běhu nemile podepsalo. Vyzvídala jsem, jestli si můžu vzít kolo, že bych si trať projela a dělala pojízdnou občerstvovačku. Prý: Prosím tě, jsi dříč, to zaběhneš. No, když si to někdo myslí. 

Na druhou stranu jiný kamarád pochyboval, že to uběhnu a děsně se divil, že si věřím, že bych v neděli vůbec dokázala vyběhnout (takže výzva ;o) 

Dva dny před konáním, kromě toho, že jsem byla neustále na toaletě, jsem měla šílené sny o tom, že jsem zmeškala start a že mi kluci ujeli. Škoda, že se to nesplnilo :o)) Ráno v sedm mě naložil u nás Pavel, nabrali jsme Luboše a jeli jsme vstříc novým zážitkům. Jak řekl Luboš: Co by člověk neudělal kvůli zápisku na blog :o) 

Přijedeme na Žebrák, kolkolem jen kovaní závodníci - štíhlí, vyběhaní, namakaní. V šatnách jsem se seznámila s RVM, který si přijel opravit čas (a i se mu to podařilo), krátké, ale milé setkání - ráda jsem ho poznala. I on byl vlastně mou inspirací, protože loni do toho šel s minimem km v nohách a nakonec se do cíle dostal, byť při tom dost trpěl.

V devět startovala skupina Starší a pomalí. Chtěla jsem s nimi běžet, jenže ono jich bylo asi pět, jedna žena a čtyři veteráni, a já blbec si říkala: Ježíš, no to by na mě všichni viděli, to raději počkám na chumel. A vím, že jsem to měla udělat a být raději chvilku vidět, protože to, co se odehrálo o hodinu později, to mě tak nějak totálně dostalo. 

Zařadila jsem se s Lubošem na konec, Pavel jako rychlík šel blíž k čáře. Ozvala se děsná rána a vyběhlo se. Silnice se lehce zvedala takže jsem už v první zatáčce ztrácela. Luboš se ohlížel kde jsem, ale říkala jsem mu, ať si mě nevšímá. Byla jsem úplně vyfluslá jak moc jsem se snažila ostatních držet. Jedno kolo, druhé... To už jsem měla své předposlední místo jisté. Chtěla jsem skončit hned, ale bylo mi to trapný. Trochu jsem se chlácholila, že se po pár kilometrech dech zklidní, nohy si zvyknou a poběží se mi dobře. 

Ještě jsem ani nevyběhla z města a už jsem nikoho neviděla. Jen Luboše trochu v dálce. Hlava mi šrotovala, analyzovala jsem situaci. Předběhla mě holčina, co byla za mnou, vzdalovala se a já osiřela. Vedle mě jela sanitka. Zastavila jsem se, šla k nim a povídám: Jeďte, já se vracím. Vyjádřili strach, jestli mi něco není, tak jsem je uklidnila, že jsem v pohodě, jen je mi horko a na to, abych to celé uběhla prostě dneska nemám. Sundala jsem si číslo, složila ho do čtvrečku a vracela se k městu. Najednou vedle zastavilo auto a řidič mi povídá: Pojďte, my vás svezeme. Vy jste běžela vedle našeho kluka, měl červené triko. Vsadil se, že to uběhne, to je blázen, no snad to přežije (přežil, v cíli jsem mu gratulovala).

No, a pak jsem šla do šaten, které mi otevřel ochotný školník, pozorovala jsem jak dobíhají ti nejrychlejší, tleskala a povídala si se Šárkou, jednou z pořadatelek a hlavně s účastnicí loňské Pětky, kdy vyhrála s dcerou zájezd do Paříže. 

Pocity se ve mě různě míchaly. Nejdřív samozřejmě úleva, že už nemusím běžet, pak trochu smutek, chvíli i vztek, pak tak trochu melancholie, když lidi dobíhali a já věděla, že to tentokrát nezažiju. Doteď nevím, zda jsem to neměla překonat. Ale asi ne, myslím, že to bylo rozumné rozhodnutí.

Kolem poledne doběhl Pavel, takže už jsem nebloumala sama. Najedli jsme se a společně čekali na Luboše. Bylo to docela napínavé, protože pořadatelé už uklízeli a Luboš nikde. Pavel se šel zeptat, jestli o něm něco nevědí - nevěděli. A pak, chvíli po 13té hodině se objevil i on a spolu s ním má kámoška Sanitka.

Čekali jsme na vyhlášení vítězů i tombolu, ze které si oba kluci odnesli nějaké maličkosti a pak už jsme frčeli do Prahy. Doma jsem úplně vytuhla. Asi moc emocí na jeden den. Chtěla jsem si jít zaběhat, ale místo toho píšu. Dnešek jsem běžecky vlastně úplně zabila... 

Můj výkon: 2,55 km za 16:29

Letos mi to prostě nějak neběhá...

P.S. Né, fakt se na vás kluci nezlobím, zase s vámi určitě "poběžím" ;o))