Březen 2011

Zase jeden měsíc co se jen tak mihl. Moc si z něj nepamatuji. Hodně jsem běhala, hodně chodila, moc neposilovala. Zhruba od půlky jsem byla nemocná, což jsem nejdřív nebrala na vědomí až jsem skončila s atb. Půlku měsíce jsem tedy jela ze setrvačnosti. I když jsem někde psala, že člověk dělá chyby, aby se s z nich poučil a už je neopakoval, tak v tohle směru já jsem absolutně nepoučitelná a pokud vyloženě nepadnu, tak to není důvod si lehnout, jít k lékaři nebo prostě jen zastavit. Katastrofa to samozřejmě není, ale následováníhodné také ne.

Březen v číslech:

Běh:        119 km

Chůze:      57 km

Kolo:        20 km (taková vsuvka, úleva pro nohy a ducha :o))

Posilovna:   1 vstup

Myslím si, že na mě dolehla jarní únava. Hledala jsem tipy jak na ní, a to co jsem našla, mě moc nepotěšilo. Tyhle rady možná pomohou medvědům, kteří zimu prospali:

1. Hýbejte se a choďte na čerstvý vzduch - dělám celou zimu, celý podzim, celý rok, čili bych naopak měla někam zalézt, ne?
2. Nepodléhejte špatné náladě - tohle je oříšek, protože se mi zdá, že jsem vyčerpala své zásoby optimismu a není kde a z čeho brát. Asi si pustím nějakou komedii
3. Změňte jídelníček - jezte více zeleniny. To nevím, ještě víc zeleniny by v mém případě znamenalo přejít k vegetariánům
4. Vyhněte se stresu - ano, zkoušela jsem si kolem sebe postavit ochranný val, ale nepřítel je silnější :o)
5. Načerpejte slunce - tady mám mezery - chodit běhat za světla se mi stále nedaří, ale cesta z práce snad svůj přínos má
6. Hodně spěte a odpočívejte - rada nad zlato: spím kudy chodím, dokonce teď usínám i odpoledne
7. Doplňte vitamíny - kromě zeleniny mám ještě multivitamín a šumivé céčko.

Medvědi, jak vy to máte jednoduché! Na jaře se proberete, přečte rady, hodíte do sebe céčko a jdete se kouknout po revíru. Máte radost, že jste se vůbec vzbudili, těší vás vše zelené a tak si nic nepřipouštíte. Je vám hej. Ale co my, utahané čtyřicítky? My si dáme kafe...

Napsat či nepsat? To je tedy otázka

Podtitulek může klidně znít: Sobotní procházka Prahou, aneb spousta negativních myšlenek v jednom článku.

Nějak se mi do toho psaní tentokrát nechce. Po té, co jsem předvedla naprosto groteskní výkon na svém půlmiliontém půlmaratonu, si snad ani nezasloužím psát o běhání, nebo k běhu dokonce někoho lanařit. Čas, který se odpouští začátečníkům, který se dá pochopit u těch, co flákali přípravu, ale nedá se ani chápat ani odpustit u těch, co se připravovali. A že jsem byla před tím nemocná? No, každý má něco, ne?

Je pravda, že můj výkon ovlivnily dost zásadně dvě věci - blbá angína a ještě blbější počasí. NEUMÍM běhat v horku. Umírám, když je víc jak +5 a postavila jsem se na start přesto, že hlásili +20. Nešlo se vzdát jen tak, byla jsem součástí týmu. A jak řekl v cíli kolega Petr, to byl asi nejsilnější argument pro dokončení závodu.

Před startem jsem se snažila udržet si dobrou náladu, laškovala jsem na téma: Zřejmě zdechnu, ale uvnitř jsem věděla, že to vůbec není laškování, ale tvrdá realita. Nějakým způsobem jsem byla klidná, ne v takovém napětí jako vždy. Stála jsem v koridoru, možná omylem v sekci G (můj kolega, který se mnou doběhl loni v totožném čase byl zařazen do sekce J), a čekala až to spustí. Neslyšela jsem výstřel, ale najednou se do bubnů ozvala Vltava. Ani mě to nedojalo, štvalo mě, že znělku neslyším pořádně. Posouvali jsme se k bráně, pak jsme se i rozběhli a hurá na trať. Nohy jsem měla jak z olova. Vlastně jsem necítila že bych jimi kmitala! Vůbec nevím, jak jsem se posouvala kupředu. Vážně to nevím. Myslela jsem i, že běžím neobyčejně pomalu, ale Eda na druhém km ukázal, že běžím zcela evidentně rychleji než bych měla. Tedy za určitých okolností by tempo 5:50/km bylo v pořádku, ale tuto sobotu ne.

V Nuslích jsem měla jasno - ukončím to. Byla mi hrozně, motala se mi hlava i ty nohy, které jsem ani necítila. Přecházela jsem do chůze, hledala stín. Hecovala jsem se, že se na pátém opláchnu a bude líp. Nebylo. Předně tam voda ani nebyla. Kluci dobrovolníci koukali jako by jim přišlo divný, že chce někdo napít a říkali, že naproti u stolu voda je. Pátrala jsem po houbičce, ale to jsem tedy pátrala zbytečně. Přestože vedro bylo plánované, pořadatelé to nijak nezohlednili. Myslela jsem, že pojdu. Polila jsem se matonkou a běžela dál. Můj stav beztíže trval a trval. Na desítce to zapíchnu, rozhodla jsem se, tam je blízko zázemí, tady bych musela ještě jít strašně daleko, takže je jedno, jestli jdu nebo běžím. Tyhle úvahy a těšení, že mé trápení brzy skončí, mě na ten desátý nějak dostrkaly.

Na desátém jsem potkala Sárušku a udělalo mi to neuvěřitelnou radost.

- Mámo, běž, co děláš? Divila se mé chůzi a naprosté odevzdanosti. Vychrlila jsem ze sebe strašnou spoustu sprostých vět, v překladu asi toto:

- Už nemůžu. Tohle nemá cenu. Končím. Tohle si nejde ani užít, ani nic, před sebou mám 11 km, to nedám.

- Mámo, dělej, to zvládneš.

- Nezvládnu

Šla kousek se mnou, povídaly jsme si a mě bylo fajn, protože jsem už nemusela běžet. Fakt jsem chtěla odstoupit, akorát jsem nevěděla, jak na to. Sára se tedy zeptala opodál stojícího příslušníka:

- Prosím Vás, jak se vzdává?!

Koukal na ní a vůbec nechápal, co po něm chce, tak se jen usmál a pokrčil rameny. Smály jsme se jak praštěné.

V tom kde se vzala tu se vzala Pavlína. Byla úplně splavená a hotová. Bylo jasné, že bojuje také a možná dokonce i víc jak já. A to rozhodlo. Doufala jsem, že když jí předběhnu, že jí potáhnu. Možná to tak nakonec nebylo, nevím, úplně mi to nepotvrdila, ale mě samotné to vědomí pomohlo. Najednou jsem se rozhodla běžet dál a závod dokončit.

Druhá půlka, ač stále hojně prokládaná chůzí, byla snesitelnější. Už se mi nemotala hlava a nebyla jsem blízko kolapsu. Prostě jsem si v klidu běžela po nábřeží, pozorovala řeku a stráň plnou kvetoucích keřů, lidi kolem sebe. Odhadovala jsem, na co myslí a dle soustředěných výrazů mi bylo jasné, že jsou na tom podobně, že se prokousávají trasou s cílem jí dokončit stůj co stůj. Pokud začínali s nějakými ambicemi, utopili je v potu.

V cíli jsem byla šťastná jak blecha. Ani jsem nevěřila, že tudy vůbec kdy proběhnu, ale zázraky se prostě občas dějí. Nebyla jsem zklamaná, na to nebyl čas. Radovala jsem se s ostatními, že to zvládli, předně můj Nick, kterému se ještě v metru všichni smáli, že ani nemá pořádné běžecké boty.

Pak jsme se všichni hrabali (doslova) na běžecké setkání, které se myslím dost podařilo. V určitý moment šlo najednou i tady vše mimo mě, únava si vybrala svou daň, a tak jsme se rozloučily (já a Sáruš) a frčely jsme domů. Byla jsem tak unavená, že jsem ani neusnula. Cítila jsem i dehydrataci, hlavu jsem měla jak střep, no tož veselé to bylo.

V neděli jsem si trochu zaklusala, vyjela na kole a pracovala na zahradě. Cítím trochu stehna, ale jinak pohoda. Fyzicky pohoda, k duševní pohodě mám, nevím proč, trochu daleko.

Tak co forma?

Častá otázka v mailech, co mi teď poslední dobou chodí. Stejně jako výtka, že vůbec nereferuji o své přípravě na půlmaraton a jestli tedy vůbec 1/2PIM poběžím (ale takovou otázku dávají nepozorní čtenáři mého blogu, nebo spíš nečtenáři). Také nevím, zda tazatelé myslí formu na bábovku nebo slévačskou formu, ale pokud náhodou myslí mou běžeckou formu, tak zcela upřímně říkám: ta je v háji.

Popisovat svou letošní přípravu mi přišlo o ničem. Jako úplný začátečník jsem takovou přípravu vnímala jinak, vše bylo nové, třeba "neuvěřitelné objemy" kolem sedmi kilometrů, nebo souvislý běh více jak dvě hodiny. Taky jsme neustále řešila co na sebe, kam se všemi těmi krámy co "musím" mít u sebe, jestli před tréninkem jíst banán nebo sušenku... Ale to jsou věci z pravěku, tohle už není v mém případě důvod sednout a sepsat to. Však do běžeckého deníčku si vždy, nebo často, pocity napíšu, ale na článek už to nevydá. To leda by mě přepadli loupežníci, honila smečka psů, či bych podávala stéblo tonoucímu se.

Ale tak dobrá, jak že jsem se to tedy připravovala?

V přípravě jsem se držela osvědčeného modelu - 1x intervaly, 1x dlouhý běh, 3x souvislé běhy v různých intenzitách, 1x posilovna a jeden den bez sportu, čili jen chůze do/z práce.

Před zahájením přípravy jsem tento rozvrh vlastně dodržovala také, jen ty souvislé běhy jsem měla dva, zato delší, většinou kolem deseti kilometrů, plus mínus podle nálady, a 2x posilovnu.

Souvislé běhy jsem zkrátila, a sice kvůli zrychlení. Pro nácvik jsem si vybrala trasu kopcovitou, abych si i vybudovala silné nohy a náběhy na mosty kolem Vltavy mě nedostaly do stavu blízko infarktu. I intervaly běhám na této trati a tak se bez mučení přiznám, že stavy blízko infarktu jsem měla prakticky neustále. Děsně mě to i deprimovalo, protože jsem měla pocit, že jsem břídil a ne běžec, a chtěla jsem se někam zahrabat a ne jít obhájit svůj loňský čas.

Vlastně když si to tak vezmu, tak mi to šlo a bavilo. A proč ten minulý čas? Protože to jsem celá já. Najednou mi přišlo, že běhám málo, že ty objemy mě v žádném případě nepřipraví na 21 km, že to nezvládnu, že umřu, že.... Prostě pako.

Ale dál jsem běhala a běhala, když tu najednou: kde se vzal, tu se vzal - vlk. Tedy co to plácám. Oteplilo se.  Než se oteplí pořádně, přijde studený hnusný vítr z hor. A jedou takhle večer jsem si jako vždy vyběhla a hned u domu jsem málem odletěla. Naštěstí jsem ještě nezhubla, a tak jsem popoletěla jen kousíček. Chtěla jsem se i vrátit, neb jsem měla jen lehké oblečení, které odpovídalo deseti stupňům, které mi ukázal náš teploměr, ale pak jsem si řekla, sakra, bylo i hůř, a běžela jsem. Tedy: rvala jsem se s větrem o každý metr. No, nebudu to natahovat - nastydla jsem.

Nejdřív mi naskočil opar. Pak mě škrábalo v krku. Poté se mi ucpaly dutiny. Následně jsem začala smrkat, takže mě bolely všechny obličejové svaly. Celý týden jsem polehávala, usínala za bílého dne, dvakrát jsem nešla běhat, a nakonec jsem zjistila, že jsem prostě úplně hotová a šla jsem k doktorce. A ta mi oznámila, že mám děsnou angínu a dala mi na celý týden antibiotika! Mám v sobě první pilulku... :o(

Jasně, určitě v tom nejsem sama, nemocný je kde kdo, ale týden do závodu? To je tedy moc... Vidí v tom někdo něco pozitivního? Já tedy ne. Vlastně ano. Pokud jsem si předtím dělala starosti, jestli to uběhnu se ctí, teď ať to uběhnu jak to uběhnu, můžu se na angínu pěkně vymluvit :oD

A ještě ke všemu zlému mi nechutná nic než sladké...

Pejskaři

Není pejskař jako pejskař. Dříve jsem je rozlišovala jen na ty, co po svých psech uklízí nebo neuklízí. Ale jakmile jsem se vymanila z područí svého oválu, zjistila jsem, že jsou ještě další a další skupiny.

Nejdříve jsem se naučila pejskaře z dálky vůbec rozpoznat. To, že běhám po tmě, mi jejich identifikaci totiž značně ztížilo. Ale nakonec jsem zjistila, že:

• pejskař chodí pomalu
• každou chvilku se zastaví
• rozhlíží se
• jednu ruku mívá předpaženou
• umí pískat

A dále jsem si je rozdělila takto: 

Pejskař normální:

Má svého psa na vodítku, sbírá po něm hovínka a blíží-li se běžec, přitáhne ho blíž k sobě. Dává povely jako nechej, stůj a vydrž.

Pejskař laxní:

Nechává svého psa volně pobíhat, ale uklízí po něm. Povely mu nedává, aby ho nestresoval. Když se pejsek dostatečně vyštěká a přinese kus nohavice, pochválí ho.

Pejskař družný:

Povídá si s jinými pejskaři, a co jeho miláček dělá, mu je fuk. Miláček tak lítá jak splašený po celé ulici či parku, dělá si hromádky kde ho napadne, a vesele a beztrestně honí běžce.

Pejskař tyran:

Mívá bojové plemeno a dlouhou šňůru. S potěšením sleduje, jak běžec trénuje intervaly ledva ho spatří. Podle některých megahromádek soudím, že moc neuklízí.

Pejskař otrok:

Každý, kdo dostal psa jen na vyvenčení. Pozná se podle toho, že ho pes absolutně neposlouchá. Tento ho táhne kam libo, pejskař za ním vlaje a je rád, že je rád. Uklízet nestíhá.
*

Psi samotní jsou krásná zvířata, ale mám z nich panickou hrůzu. Je jedno, jestli je to jezevčík, nebo boxer, obcházím je obloukem. A oni ví a tuší, a proto se na mě vrhají jen co jsem v dohledu či dosahu. Když se snažím proklouznout nenápadně, alespoň po mě štěknou. Což je vlastně dobré, nejhorší je, když po vás ani pes neštěkne!

Musím? Nic nemusím!

Sešla jsem se s partou neběhacích kamarádek. Vymyslely si na mě pěknou kulišárnu... Chceme jít na ten váš závod!, povídají jen tak mimochodem. Nahodila jsem tvář hráče pokeru a čekala, co na mě ještě vybalí. Abych uvedla do obrazu: jedná se o holky, co léta nechtěly o mém běhání slyšet NIC. Jakmile jsem začala velebit klady běhu, daly si prsty do uší a zpívaly si. Jedna při slově BĚH dostávala dokonce osypky. A tyhle holky mi teď tady vykládají, že musí něco dělat, že chtějí něco dělat, že potřebují shodit pár kil atd. Což mě samozřejmě nevadí, jsem ráda když se naše komunita rozroste, jenže já jsem na tuhle podpásovku nebyla vůbec připravená. Co odpovídat na všechny ty otázky jako: jaké boty, kdy je nejlepší běhat, jak často, v čem. Já sama jsem na tyhle otázky hledala odpovědi pár měsíců, ba i roků.

No nevadí, alespoň jsem mohla dělat ramena a poučovala jsem je horem dolem když mi konečně daly prostor. Při loučení jsem dostala ještě doplňující otázku: "A co když mě to nebude bavit?" Tady se nabízela jen jedna odpověď: Tak budeš dělat něco jiného.

Mám pocit, že se s tímhle potýká víc lidí čehož jsem si nevšimla jen já, ale i redaktoři z RUN, kteří v posledním čísle věnovali pět stran (ano pět stran!) tomu, aby nám poradili, co dělat, když se nám nechce jít běhat.

Samozřejmě záleží na tom, jestli se mi nechce často, nebo čistě náhodou. Ale výmluvy, které uváděli, mi přijdou opravdu jako výmluvy těžkého kalibru, a mít je já, znamenalo by to, že se nutím do něčeho, co dělat nechci. Proč jinak bych tvrdila, že nemůžu běžet, protože je venku zima, nudím se či nemůžu najít svůj sporttester? Soudím, že jiného druhu jsou výmluvy: Jsem starý a tlustý. To se celkem dá pochopit a takového člověka možná půjde zlanařit alespoň na chůzi. Až zhubne, poběží už sám.

Někdy mi přijde, že běh se stále víc a víc stává modní záležitostí. Hodně se o něm mluví i píše, máme k němu krásné hračky, máme e-deníčky, máme nadupané boty a funkční prádlo. Ale to samo o sobě nestačí. Důležité je mít běh rád. Ne se mu obětovat, ale splynout s ním. Radovat se z něj, ne si na něj ztěžovat.