Winterlaufserie - 2. díl / II.

aneb Není se čím chlubit, druhá část

Zabalit zavazadlo když člověk ví, že se bude pohybovat v neznámém městě, v MHD, ve vlaku, že ho musí nacpat do skříňky na stadionu a hlavně že ho bude sám tahat, to je tvrdý oříšek. To není jako naházet do auta všechno, co si myslí, že by mohl eventuelně potřebovat, tohle chce úplně jiný přístup. A tak si na postel skládám především věci na běh: oblečení, boty, gely, vitamíny, vazelínu, šátky a rukavice, nic dalšího až tak důležité není.

Nakonec se mi podařilo připravit si celkem malé zavazadlo, do kterého bych nepropašovala už ani špendlík. Jenže mám ještě svačinu a nějaké drobnosti a tak si beru i PIM-batůžek. Nastavila jsem si budíka a neusínám. Hledím do stropu, bojím se, trochu těším, trochu netěším.... až je tu ráno a s ním první výstraha dne: Budík jsem si sice nastavila, ale blbě. Čas 6:45 ano, ale Kromě víkendu je trochu mimo když je sobota. Naštěstí jsem stejně nemohla spát a tak lezu z pelíšku jen o čtvrt hodiny později a jdu si usmažit řízky. Myslím, že řízek a vlak patří k sobě. Ještě že nejede Sára, ta by měla řečí. Měla je, už když jsem kupovala maso. Prý: Nevytáhneš tam řízky, že ne? A na co kupuješ tu paštiku?!?!?!?!?!? :oD

Rozloučila jsem se a jala se brodit záplavou nového sněhu k metru. To je tedy nadílka! Neměla bych opravdu zůstat doma? Ale co, už žádné pochyby, prostě jedu na výlet, pojedu vláčkem, podívám se do Mnichova, ne Mnichova Hradiště, ale Mnichova v Německu, uvidím zase olympijský park a německé běžce, prostě si to užiju. S blaženým a spokojeným úsměvem sedím v metru. Ale přichází druhá výstraha: Najednou se mi až udělalo mdlo - nechala jsem si doma startovní číslo a čip na botu! Do ... háje. V první moment jsem málem jela domů, v druhém jsem napsala Sáře, že jsem blbá, a ve třetím jsem si uvědomila, že pořadatel rozeslal včera mail s tím, že kdo čip mít nebude, může si ho znova vypůjčit. Ještě že tak.

Hlavní nádrží. Koukám, že to tu trochu vylepšili. Tedy až na ty tři okopaný kýble co uprostřed haly chytají vodu kapající ze stropu. Kromě třech kýblů je tu ještě obrovitý dav lidí civících na informační tabuli s odjezdy vlaků. Kouknu na svůj, odjíždí z B1 tak se tam hrnu. Tam nic. Poplašeně lítám po peróně a přemýšlím, kde je sakra zase jaký problém. Vběhnu zpět do haly. Je chvilku před devátou, v 9:03 má vlak odjet, ale cedule s odjezdy záhadně mlčí. Pochopila jsem, proč tam všichni tak civí – nejen u mého, ale u žádného z vlaků není napsané nástupiště ani odjezd. To mé B1 byl omyl, koukla jsem o řádku jinam, a sice na vlak na letiště (nebo kamsi). A tak s ostatními zbožně koukám na ceduli a čekám, naskočí-li nějaká informace. Beru to jako třetí výstrahu a říkám si: Počkám 5 minut. Pokud se nebude nic dít, jedu domů. Začínají se objevovat čísla, většinou informace o zpoždění. Kupodivu naskočil i Mnichov, nástupiště 3, zpoždění 5 minut. Já i půlka davu prcháme k vlaku za účelem obsazení místa u okýnka po směru jízdy. Sedím u dveří...

V kupé jsme tři. Babka a kluk a já. Babka by si ráda povídala, ale nedávám jí prostor. Kluk taky ne. A tak jedeme potichu vstříc svým cílům. Koukám se z okna na ubíhající krajinu. Krajina je zachumlaná do bílé peřiny a je to úplně velká krása. Sněhu však ubývá a čím blíž hranicím jsme, tím je ho méně. No prosím - kalamita se nekoná. Babka ale nevydrží mlčet a tak nakonec zabředáváme do rozhovoru. Kluk mlčí stále, tedy dokud mu nezazvoní telefon a on tou krásnou mazlivou bavorštinou oznamuje někomu na druhé straně, že cesta je v pořádku, a že až bude blízko, tak zavolá. Škoda že nejsem trochu oprsklejší, hned bych s ním mohla poklábosit o počasí a prosvištět si německá slovíčka.

V Domažlicích nás babi opouští a já se nořím do knížky. Koupila jsem si s sebou detektívku, abych se nenudila. S knížkou utíká cesta velmi rychle, ale i tak - šest hodin je šest hodin. Zatím mám za sebou čtyři, jsme v Německu. Poznám to hlavně podle toho, že nádražní budovy už nejsou počmárané. A taky nás přišla zkontrolovat policie. Myslela jsem, že co jsme v EU, zrušily se kontroly na hranicích, ale to jsem se spletla. Naši se neobjevili, ale němci ano. Dokonce hned dvakrát. První kontrola se týkala všech, druhá proběhla dle obličejů. Naladila jsem tedy co nejpřívětivější výraz a nechali mě být. A jede se dál, ještě dvě hodiny.

München. Munich. Mnichov. Z vyhřátého vlaku se mi pranic nechce, ale zadek už mě bolí tak, že jsem ráda, že cesta končí. Končí? Ani náhodou…

Winterlaufserie - 2. díl / I.

aneb Není se čím chlubit, část první

Celý týden straší Rosničky vytrvalým sněžením. Děti se těší a dospělí nevěří. No, možná věří silničáři a raději kontrolují zásoby písku, štěrku a nafty v nádržích sypačů. Bohužel jsou další výjimky, které věří. A ty výjimky jsou vesměs kolem mě a rozmlouvají mi mou cestu do Německa. Jo kdyby rozmlouvali – on se mnou kvůli tomu ani nechce nikdo jet!

Do středy jsem doufala, že se nějaký dobrovolník najde, ale nenašel. Tedy přesněji – zeptala jsem se dvou lidí, ale nemohli. Dál jsem se neptala, protože nerada obtěžuji. Když ti dva odmítli, propadla jsem panice a také se ve mně probudil určitý vzdor – prostě pojedu sama.

Dvě hodiny trávím klikáním na internetu. Otevřela jsem Google, mapy, zadala Olympijský stadion Mnichov a dala vyhledat ubytování. Ihned se to začervenalo malými červenými balónky s písmenky, Což o to, hotelů dosti, stačí si vybrat. Ale ty ceny! Nějak se mi nechce dát za noc 100 €, nejsem Onasis, že? Začalo se dokonce ozývat svědomí: „Můžeš mi říct, proč chceš za jedno blbý proběhnutí po parku dát takový peníze? Děláš, jako kdybys byla nějaká top-závodnice. Jdi se proběhnout na chatě do lesa a budeš to mít zadarmo.“ Ticho, nic mi neříkej, ano? Ale už jsem nahlodaná. Má pravdu, svědomí moje upřímný, určitě zase budu uzavírat závodní pole, tedy pokud to uběhnu, tak proč raději nezůstanu doma? Nevím, nemám žádnou uspokojivou odpověď, žádnou logickou odpověď. Prostě chci jet.

V tom zasáhl kdosi shůry, někdo kdo chtěl, abych jela, a tak mi padl do oka balónek s písmenkem I. I jako …. I. Za ním se ukrývala ubytovna pro mladé, mladé věkem i duchem, jak psali v úvodu. To bych splňovala. Zadala jsem pár dotazů a vypadla mi cena: 38,40 € i se snídaní. Tak tady není o čem mluvit, klik a klik a mám objednaný pokoj i s vlastní sociálkou. Pak ještě pár kliknutí na stránkách Českých drah a za chvíli už mám v mailu dvě jízdenky, Mnichov tam a zpět, pěkně bez přestupů. Jestli já nejsem šikovná!

Je pátek ráno a k zemi se snáší první vločky. Že by ty ropuchy měly pravdu? Ale ne, padá takové drobounké studené nic, za chvilku to přestane

Jéje, co to leží všude venku? Deset centimetrů sněhu? A dál padá? To se mi možná jen zdá. Nezdá. Odevšad jsou slyšet slova jako kalamita, vytrvalé sněžení, nehody. „Nikam Tě nepustím“, prohlásil právě můj muž když přišel za mnou do ložnice, kde mám rozložené věci, které se mnou pocestují. Jako by mě neznal. „Koukala jsem webkamerama po Mnichově a nikde tam nic neleží. Žádné závěje. Myslím, že to je v pohodě.“

Chca nechca tomu musím věřit hlavně já sama. Dávám si do batohu boty a tepláky a najednou se mi vůbec nikam nechce.

Ko-neč-ně!!!!!!

A zase ta technika!

Že jsem totální technický antitalent jsem se zmiňovala, ale co se mi daří poslední měsíc s mým Suuntem, tomu se dá těžko věřit. Začalo to tím, že mi přestal fungovat footpod. Aha, řekla jsem si moudře, došla baterka. I vzala jsem footpod i hrudní pás, protože naposledy byly u pana hodináře spolu, takže bylo otázkou času, kdy se vypne taky, a šla jsem do Klenotnictví. Pan Doktor tam nebyl. A protože jsem oboje večer potřebovala na trénink začala akce Vé, vé jako výměna.

Sedla jsem na lavičku, odkroutila víčko, vyjmula bateriie a šla do Datartu. Baterii jsem přikládala k těm zataveným na věšáčku až jsem našla tu samou - kulatou placku s nápisem 3V. Doma jsem je přehodila a s vědomím, že jsem právě ušetřila dvěstě Kč, jsem vyběhla. Nic se nenaměřilo. Tedy něco ano, ale rozhodně to neodpovídalo mému výkonu. Asi byla moc velká zima...

Ani když mrazy povolily se nic neměřilo a to už mě docela deprimovalo. Vrátila jsem se tedy potupně ke klikání na Googlu abych věděla, co jsem uběhla, protože jsem prostě potřebovala ;o) číslo do tabulky. Asi 14 dnů mi to vydrželo, ale pak mi došla trpělivost. Když za něco dám 6tis tak to prostě musí fungovat a tečka. Jeden celý večer jsem se problému věnovala velmi zevrubně. Vzala jsem návod, hodinky, pody, a klikala a štelovala. A footpod nic. Občas na mě mrkl červeným okem, ale jinak si hrál na mrtvého brouka. To mrknutí pro mě ale bylo znamením, že je funkční a tudíž nemá důvod neměřit! A zase jsem vyběhla. Na displeji bylo něco neuvěřitelného - číslo 10,356 nebo tak nějak, a různě rostlo nebo se zmenšovalo. Doma se to ukázalo jako prkotina - přepnula jsem to na míle.

Měsíc tedy měřák mimo provoz, i musela jsem se s pokorou obrátit na mužskou část rodiny. Po přednášce o tom, že je to krám a proč si to kupuju, když s tím neumím zacházet (přesně téhle přednášce jsem se chtěla vyhnout), jsem se stejně nedozvěděla proč to nefunguje. A pak mě najednou osvítilo vnuknutí: co když je ta baterka sice správná, ale špatná? Vyndala jsem jí, že jí nechám přeměřit a najednou mi to bylo jasný - ona byla prostě jiná - tenčí. Takže chudák nedoléhala a tím pádem neměřila. Když dolehla, tak honem něco načetla aby mi alespoň trochu udělala radost.

A protože jsem si svým urputným mačkáním všech pěti tlačítek hodinky totálně rozhodila, čekal mě úkol nad úkoly - hodinky zkalibrovat. První kalibraci po zakoupení jsem provedla takto: zmáčkla jsem START přeběhla z kuchyně do obýváku a zpět, zmáčkla STOP a tím to pro mě haslo. A hodinky šlapaly jak měly, na ovále ukazovaly prakticky nulovou odchylku, v terénu vlastně taky (pro mě nepochopitelně mi naměřily blbě Drážďany, ale to určitě zasáhla vyšší moc).

Tentokrát jsem kalibraci udělala dle návodu. Dala jsem si jeden km na ovále, použila různé rychlosti od šnečí po želví, naměřená data jsem uložila a běžela na sídliště. Vzdálenost sedla. Hned další běh, mi naměřily o 0,5 km méně. Pak o 3/4... Takže jsem opět kalibrovala. Šla jsem na ovál a uběhla 4 km. Po prvním jsem číslo opravila, takže další tři mi to naměřilo správně. A dnes heuréka: zase přesně. Takže buď je to vítězství člověka nad hmotou nebo náhoda a zítra mi to třeba zase ukáže totální nesmysl. Ale to se fakt už naštvu a hodím je z okna.

Dočetl někdo bez usnutí až sem? No já vím, je to dlouhé, ale začínám být lehce nervozní z nedělního Mnichova. A když jsem nervozní tak mluvím a mluvím a mluvím. Bojím se, i když není čeho. Ale jo, je. Jedu totiž s... Ne, to nechám až do dalšího článku :o)

Takže si to shrneme....

Nejdříve prosinec, který byl sportovně tak nějak odpočinkový takže myslím, že stačí jen čísla:

Běh: 88 km
Posilovna: 2x

A teď rok 2009

Graf:



Čísla:
Běh: 1.067 km > 437 km v roce 2008
Kolo: 1.548 km < 1.640 km v roce 2008
Posilovna: 27x < 40x v roce 2008

Pro mě to byl rok neuvěřitelný. Měl mě posunout v životě dál a to se mu i povedlo. Začalo to hned v lednu, kdy jsem odepsala na výzvu na behej.com, ať napíšeme něco o tom, jak jsme začínali s během. Vybrali mě a začala spolupráce, taky veřejná příprava na 1/2M, pak veřejná ostuda ;o) atd. První článek jsem z radosti poslala mnoha lidem jako "čtení ke kávičce". V té chvíli ale redakce udělala něco neočekávaného a pod článek přidala odkaz na můj blog, který do té doby zaznamenal jen asi 210 vstupů, čili o něm skoro nikdo nevěděl. Jeho účelem ani nebylo promlouvat k masám, potažmo k někomu, kdo mě zná, protože by to znamenalo pustit si lidi k "tělu" a to jsem v úmyslu neměla. A bylo hůř, protože blog začali číst lidi z práce, rodina, přátelé... Myslela jsem, že se propadnu, že se někam zahrabu, že přestanu psát... No ale pak jsem sebrala všechnu svou sílu a v psaní pokračovala. Díky tomu všemu jsem uzavřela přátelství s lidmi, se kterými bych se nikdy nepotkala a tak jsem ráda, že se to nakonec všechno událo. Jediné, co mě mrzí jsou komentáře lidí, kteří mému běhu moc nevěří. Takoví, co tvrdí, že to přeháním, že běh je pro radost a že jsou i jiné věci na světě, a že jsem určitě nešťastná, či mám nějaký problém. Vím, že takovým věcem nezabráním, ale i tak bych k tomu chtěla říct následující:

Tenhle blog je tom, jak sportuji. Sport mám ráda: kolo mi dává pocit svobody, posilovna mi dává sílu a běh miluji, proto mu teď dávám přednost. Neběhám proto, že jsem se s někým vsadila, že uběhnu v kuse deset kilometrů, že přeběhnu Saharu, nebo že oběhnu zeměkouli... Ne, nikomu nic nedokazuju, běh mě prostě baví. Baví mě ty pocity při něm a po něm, a taky určitý pocit vlastní jedinečnosti, ať uběhnu kousek nebo velký kousek.

Co se štěstí týče, nikdo není trvale šťastný, to nejde. Neustále šťastní jedinci jsou jen bázni, nebo lidi v reklamě, kteří snědíc jogurt plný škrobu podepíší smlouvu s bankou aniž by si jí přečetli, a pak si s hlavou bez lupů jdou koupit O.B. Takže ani já nejsem trvale šťastná, ale myslím, že jsem trvale spokojená. I když mě občas z nějakého důvodu přepadne splín.

V prvním článku svého blogu jsem napsala, že: ...nechci psát o životě stoleté, utahané, vrásčité a tlusté matce tří dětí, ale o holce ve mě, která si žije podle sebe". Ano, také o tom je tento blog. Dospělost nás často semele tak, že zapomínáme na ty děti v sobě. Mládí to má jednoduché. Člověk nemá skoro žádné povinnosti, může kdykoliv sednout na kolo a vyrazit, sbalit si stan a odjet do hor, natáhnout boty a běžet, kam se mu zlíbí, když má v lednici dvě mrkve a Bohemku, tak je to dostačující, a po prohýřené noci může spát i tři dny. Tohle jde v určitém věku stranou. Najednou jsme samá povinnost, odpovědnost, stres, honičky, strachy... A proto je úplně úžasné, když alespoň chvilku tohle všechno hodíme za hlavu a: nejsme rodiče, partneři, nadřízení, podřízení, jsme to MY. A proto tu nikdy (většinou) nebudu psát o tom, že jsem byla nakupovat, nebo uklidila skříně, že jsem uvařila hovězí na česneku, nebo... Bude to pořád blog především o mém sportování a o ukradených chvilkách, kdy jsem sama sebou.