Houštecký cyklomaraton mám v hledáčku už roky. Vzhledem k tomu, že se letos konal 12tý ročník, je možné, že ho mám v hledáčku podobně dlouho. Ale nikdy jsem si netroufla jít jen tak mezi skutečné cyklisty. Až teprve běžecké závody mi ukázaly, že tyhle akce jsou určeny pro širokou veřejnost a tudíž stačí umět se s danou vzdáleností popasovat. A protože atmosféra z Bike Prague mě tak uchvátila a probudila ve mě netušenou dravost, přihlásila jsem se do Houšťky prakticky bez nějakého dlouhého přemýšlení.
Ačkoli je to závod s dlouhou tradicí, webové stránky zas tak skvělé nejsou. K dispozici byl sice popis trasy, ale mapa nikoliv. Kliklo-li se na odkaz mapa, stáhla se dětská trasa. Kliklo-li se na odkaz dětská mapa, překvapivě se stáhla také dětská trasa. V době netušených možností bych čekala normální záznam trasy včetně profilu. Je pravda, že tam byl i obrázek se zákresem v cyklomapě, ale nedal se zvětšit tak, aby si ho člověk mohl řádně prostudovat. Tím pádem jsem se nedozvěděla, že nepojedu po svých silničkách, ale úplně neznámým terénem. Výhoda domácího hřiště, jak jsem si to před závodem malovala, se nekonala...
Na výběr byly tři vzdálenosti - 26, 60 a 80. Vybrala jsem si zlatou střední cestu, na kterou jsem nalákala i Renatu. Bývala bych jela sama, nějak mi to nevadilo, ale co si budeme povídat - ve dvou se to lépe táhne. Bohužel mi celý týden nebylo úplně nejlíp. Cítila jsem knedlík v krku a nespuštěnou rýmu, čekající někde uvnitř dutin, že vyleze až se jí zachce. Zachtělo se jí ve čtvrtek, sice jen lehce, ale nebylo to příjemné. Kolo na akci jsem si už nepůjčovala, protože na ty naše silničky mi přece mé kolo stačí :o))



Asi na 16tém se odpojila nejkratší trasa a někdy tou dobou začalo hodně pršet. Také jsem zjistila, že jsem úplně vzadu v takové menší tlupě. Jenže vzadu jsem být nechtěla a tak jsem je postupně všechny předjela, nebo alespoň dotáhla. Pořád to byla rovina, terén známý, jala jsem dobře i v tom šíleném slejváku, který na nás nenechal nit suchou, Na mě tedy rozhodně ne.
Ve Staré Lysé bylo první občerstvení. Vzala jsem si jen kelímek se zelenou vodou a jela dál, jíst se mi nechtělo. Stočili jsme to na Čihadla a mě jímala hrůza, protože Čihadla nesnáším a jedu tam krokem vetchého starce. "Naštěstí" nás odklonili. Od té chvíle už to bylo hodně kopcovité a vlnité. A po tom dešti i samé bahno. V jednom kopci jsem se smýkla, musela jsem dolů a kus tlačit. Z kopců jsem se zase bála... Za druhým občerstvením, myslím, že to byl Hlavenec, jsme chvilku stoupali a za chvíli klesali. Na konci toho kopce stála nějaká skupina lidí a děsně řvala. Než mi došlo, že řvou Levá ostrá! Pozor štěrk!, prakticky jsem zastavila. Říkali, že tam spadla už spousta lidí. A já jak prakticky stojím, najednou jsem se skácela taky. Teda bolelo to jak čert, myslela jsem, že už neodjedu. Ale zatnula jsem zuby a frčela a do rytmu lamentovala: "Auauauauauaua to bolí auauauauaua sakra to bolí." A ono to pak nějak i přešlo.
Poslední třetinu už jsem byla hodně sama, takže ve chvíli, kdy jsem někoho před sebou uviděla, snažila jsem se ho dohnat a předjet. Samozřejmě ty chrty z osmdesátky ne, ale z naší skupiny to šlo celkem dobře, neb už byli unavení. Já ani ne, pořád jsem měla dost sil na to, abych šlapala co to šlo. Hodně jsem se soustředila na jízdu samotnou, na řazení a předjíždění, na zatáčky, na kopečky, tak nějak jsem pořád vyhodnocovala situaci a řešila ji, že nebyl čas se zaobírat se tím, zda ještě můžu či ne. Taky jsem při té příležitosti zjistila, proč je tolik běžeckých blogerů a ne cyklo. Ono nějak není čas na rozjímání, na kochání se. Všechno je strašně rychlé a ve chvíli, kdy se člověk nad něčím zamyslí, může se případně pěkně vymlátit. Mě se třeba stalo, že jsem vyjela z lesa a nekoukala pod kola, ale do dálky, kde že to jsem, a zřejmě tam bylo cosi, co mě vymrštilo do vzduchu a já několik metrů letěla. Modlila jsem se, ať se proboha při dopadu to kole nerozlomí... Podruhé jsem zase zajela do trávy, protože jsem opět koukala, kde co lítá.

Překvapilo mě, kolik toho u nás v okolí vůbec neznám. Silničky znám jak své boty, ale co skrývá která cestička do lesa, jsem netušila. Ovšem to by asi vážně chtělo jiné kolo.. Jéžíšku? ;o))
18 komentářů:
Ty brdo 7.!! A ty pady! Ze ses drsna vime uz dlouho, ale takhle moc drsna?! A Renata taky :)
Ty pády.. :o) Jsem teď samý šrám a modřina. Skoro jak chlap!!! :o)
:D No jo, nejsi zadne maslo!
no do mě se v sobotu večer opřela rýma tak mocně, že jsem myslela, že nedožiju rána :-)
Sum: to tedy nejsem :o)
Tučňák: taky se mi to spustilo jak z vodovodu, ale to půjde snad rychle pryč
Už jste prostě s Renatou silná úderná cyklodvojka. :-) Snad si to Ježíšek přečte. :-)
jasně, s námi se musí počítat ;o)) Neboj, ještě mu to párkrát připomenu :o))
Cyklistická sekce iTB. Ten náš klub se nějak subspecializuje, to budeš mít těžký uředitelovat. Gratuluju k parádnímu výkonu
No holky parádní výkon gratuluju a moc pěkné čtení.Zdeněk Strouhal.
Martin: nevidím to tak černě, běžci stále převažují
Zdeněk: nejdřív jsem četla: NA holky parádní výkon.. :o))
ad Advid, Ježíšek a cyklodvojka) jen aby si Ježíšek nevyložil špatně a nedonesl dvojkolo :-)
R.
nestraš :o))
:) no jsem rad, ze jsi mi opot potvrdila, pro ne ja a kolo:)...
Staci, co za divociny vznika, kdyz se kocham pri behu.. na kole by to evidentne bylo o zivot:).
Tak at se to cyklisticka sekce zdarne rozviji:).. ja podle vseho zustanu pouze v te dvojnohe..
Ale je super, ze te to tesi. MSF! 13. na videnou! 12:)
No super, znamenam si vas na leto, abyste se pokochaly na Tauern Radweg. Nejaky vyzivny zavod v okoli taky jiste najdeme...
Á další běžec, co přišel na tom, že vozit si prdel na kole nejni od věci. Na horském kole se moc kochat okolím nedá, ale na silnici to občas jde. U mě zase běžci nechápou, jak můžu během běžec závodu číst nadmořskou výšku na rozcestnících a měřit si odstup na stopkách podle toho, kdy minou ten a ten strom apod. Nicméně vítej v klubu, ale bacha, je to nakažlivé – teda pokud nejezdíš ve sra*kách, bahně a lijáku, i takový západní větříček v Polabí se za čas zajídá! Honza H.
Ale ne, vždyť já vždycky jezdila, až pak jsem našla běh. Akorát že jsem jezdila spíš rekreačně, určitě žádné megaobjemy a už vůbec ne závody. Letos to mám prostě trochu jinak. Ovšem ty západní větříčky v Polabí, to přesně vím o čem mluvíš, ty mě tedy drtí strašlivě...
Parádní výkon (i na holky, že :-D), tak a teď už jen plavání a jdeš do Iron Woman! :-)) Ty modřiny ti nezávidím, hlavně že to není nic horšího! Drž se a ať ti to drandí :-)
Když se tak kouknu na historii Tvého blogu..Začalo to pochodem po běžeckém oválu, během po silnici, maratón,původně odmítaný terén, pak hory, nyní závody na horském...Moc toho už nezbývá-duatlon? triatlon? přidáš kajak a kvadriatlon? Je milé jak jste s Renatou aktivní. Jen tak stále.
Okomentovat