10. díl seriálu - Jak jsem agitovala

Prapůvod mého běhání dnes zná kdejaká teta z Horní Dolní – astma, krize… No však víme. Že jsem si běh zamilovala taká ví všichni. Ale jak to, že letos nakonec běžím půlmaraton? To už tolik lidí neví. A tak vám ten příběh svěřím.

Jakmile jsem se odpoutala od první zadýchaných metrů a dostala jsem se do závratných deseti kilometrů, bylo mi jasné, že musí přijít něco velkého, a že jestli na něco mám, tak je to trať 21 km. Zajímavé je, že jsem si to myslela loni, ale ne teď. Věděla jsem, že kliknout a přihlásit se bude otázkou času, ale potřebovala jsem nějaký impuls.

Jednou na podzim, na nějaké oslavě, jsem opět začala zaníceně hovořit o krásách běhu a lanařit všechny své ovíněné kolegy do nějaké akce. V růžových barvách jsem jim vykreslila, jaká by to byla úžasná věc zúčastnit se na Pražském půlmaratónu firemní štafety, že bychom si každý zaběhli 5 km, já bych se fakt úplně dobrovolně ujala role kapitána a zaběhla 6. A co by bylo úplně nejlepší, že bychom mohli vyzvat celou firmu, aby se mohlo přihlásit daleko víc lidí, a že bychom si zasoutěžili i mezi sebou. Plameně jsem hovořila a hovořila, až jsem dva lidi donutila mi to odkývat. Na firemní net jsem pak dala výzvu a čekala, co bude. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat a za krátkou dobu vznikly 2 štafety. Ba co víc – přihlásilo se osm lidí a já najednou byla jaksi plonková. Samozřejmě, že plonkový měl být ten, kdo se přihlásil poslední, ale já byla ráda. S lehkým srdcem jsem opustila družstva štafet a rychle se přihlásila sólo na půlmaratón.

Řízením osudu se v lednu začaly na behej.com objevovat mé články a já dostávala spousty SMS i mailů od svých kamarádek a známých, že když čtou, jak o běhu pěkně píšu, že mají chuť jít běhat také. Žádná jiná pochvala mě ale nepotěšila víc, než když dvě z mých kamarádek opravdu běhat začaly. Jednu z nich jsem dokonce přemluvila, aby si se mnou na podzim zaběhla závod na 5 km. Chtěla jsem, aby u běhu vydržela a nic nedonutí člověka držet se zvolené cesty, než vědomí, že má nějaký cíl. K mé velké radosti se o běh začala zajímat i má dcera, což beru jako bonus mé agitace.

V sobotu, 28.3. se nás tak z jedné firmy postaví na start celkem devět. Sezvali jsme i ostatní z firmy, aby nám fandili a přitom si prohlédli Prahu. Večer pak jdeme všichni společně oslavovat svá vítězství do naší oblíbené hospůdky, kde pečou báječného krocana. Ať to dopadneme jakkoliv, časy nebudou důležité. (A pššššt, tajemství – až budou v té euforii, tak je ještě budu lanařit na maratónskou štafetu :o)

Ale abych nezapomněla referovat o své přípravě. Noha se celkem zmátožila, ale přestože nebolí, je trochu nateklá v kotníku. Skoro týden jsem jí nechala v klidu, ale na dlouhý výběh jsem se vydala – 120 minut šetrného a hodně pomalého běhu v lese mě opět přivedlo do stavu blaženosti nad tím, že mi to jde a že kdyby nejhůř, tak tím pomalým a šetrným během můžu uběhnout celý závod. V pondělí jsem si pak přečetla Vaše komentáře a najednou jsem propadla bezmezné radosti nad tím, že to klidně mohla být „jen“ křeč. V ten mžik mi ale osud uštědřil další ránu, tentokrát v podobě již druhé ledvinové koliky v průběhu mé přípravy. Ani jsme nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet. Na druhou stranu: co mě nezabije, to mě posílí, alespoň se konečně naučím pořádně dodržovat pitný režim. I další týden je tedy poznamenán lehčím výpadkem, ale myslím, že teď už stejně nic nezachráním. S klidným svědomím mohu prohlásit, že jsem se připravovala svědomitě a teď už děj se vůle boží.