čtvrtek 25. prosince 2008

Vánoce

Čas stresu. Pomateného pobíhání po obchodních centrech. Tvoření zásob v lednicích. Plenění kont. Přejídání.

Je to tak, na pár těchto nepříjemných věcí se nám Vánoce scvrkly. Kdo si matně vzpomene na dětství tak ví, že Vánoce tenkrát byly o něčem jiném:
Těšení. Pohádky. Cukroví. Návštěvy. Stromeček. Dárky. Prázdniny.

Laskavější slova, že?

Já vím, do dětství se člověk už nikdy nevrátí, ale možná by se měl pokusit pojmout je podobně jako tenkrát - těšit se, radovat, scházet se, odpočívat.

*****
Takže sedím, nejím a píšu blog. I když jsem samozřejmě nebyla schopná dodržet vše výše zmiňované, byly to krásné vánoce. Z mých dárků mě nejvíc potěšily nové Asics gel Cumulus 10 na trénování na silnici



a pak knížka Běhání, od joggingu po maraton od pánů Tvrzníka, Škorpila a Soumara.

Večer jsme odlévali olovo, a mně se povedlo kolo (tedy mě to připomínalo kolo, ostatní tvrdili vše možné)



a to znamená, že se příští rok dostanu v životě dál. Tak to jsem tedy zvědavá kam. Doufám, že to není myšleno tak, že někam pojedu :o)

Tak, a teď si jdu dát kousek kapra a salátu, nějak mi při tom psaní vyhládlo ... :o))

pondělí 22. prosince 2008

Firemní vánoční setkání

Jedním slovem - super. Vše klaplo do posledního detailu, který jsem vymyslela. Všichni se bavili, jedli, pili, hodovali a tančili. To byl první večer, kdy první část proběhla ve slavnostních či podobných úborech a druhá pak v kostýmech. Když jsem se dnes viděla na fotkách musím konstatovat, že jsem vypadala jako obrovská červená velryba a ne jako Pamela, za kterou jsem šla.
Školení klasika - nikoho nebavilo, lidi klímali, někdo si zapnul pc, já si hrála na mobilu novou hru a na půlku přednášky pana ředitele jsem se vypařila a kecala na chodbě s kolegyní ze Slovenska.
Po obědě jsem šla s klukama na pivo do hospody kousek od našeho hotelu a už jsme tam zůstali a vykašlali se na koncert v Brně, na který se jelo v 17 hodin. Dali jsme si tlačenku a pak se přemístili ke mně na pokoj, protože na balkoně se chladilo 9 růžových Bohemek. Těžké ráno... (a to jsme jich šest nechali na jindy :o))

pátek 12. prosince 2008

Kdo měl pravdu?

JÁ.
Jakmile jsem zveřejnila, že běhám podle plánu, ihned mě začalo bolet ucho. Dnes jsem šla k lékaři a mám zánět zvukovodu. Pan doktor - sám sportovec - mi nakázal klid "alespoň" do neděle.
No a dvacet centimetrů sněhu právě klesá na naše chodníky.
Co dodat...

Glitterfy.com - Glitter Graphics

neděle 7. prosince 2008

Dlouhé zimní večery

využívám k trénování. Plán byl začít v půlce ledna, protože mi bylo jasný, že jakmile si řeknu: Tak a odteď začne má příprava na den D, tak v tu chvíli bych začala marodit, napadlo by půl metru sněhu, teploty by klesly pod -20, atd.atp. Takhle jsem kohosi totálně zmátla a tak mi do trénování NIKDO nezasahuje. Raději nebudu říkat trénování, prostě běhám 3x týdně.
Mám za sebou druhý týden systematické přípravy. Příprava dle stránek http://www.runnersworld.de/ spočívá ne v naběhaných kilometrech, ale v naběhaných časech. Je zajímavé, že jakmile jsem si to načetla tady, objevil se podobný návod i na behej. Ale pořád se mi líbí víc ten první, ten můj. Běhá se v úterý, ve čtvrtek a v neděli, v neděli vždy dlouhý běh, ty dva dny se využívají na rozvoj všeho - výdrže, tempa, dechu a kdo ví čeho všeho.
Dnes jsem měla první dlouhý běh nad svou normu, čili nad hodinu, čili přesně 70 minut a hned se mi podařilo uběhnout cca. 10 km. To cca, znamená, že o něco méně, řekla bych tak o 200 m. No ale co je 200 metrů neuběhnutých oproti 9.800 m uběhnutým, ne?
Strašně mě štve, že ztrácím kontrolu nad svými čísly. Např. když jsem běhala ve čtvrtek, měla jsem si hrát s rychlostí. Hrozně mě to bavilo, ovšem ani náhodou jsem nebyla schopná vnímat, kolikrát jsem si ovál oběhla. Prostě jsem běžela, sprintovala, šla, ploužila se, klusala, no prostě to byla paráda (včera jsem si to pro velký úspěch šla zopakovat). A protože mě to štvalo tak moc, rozhodla jsem se v pátek celkem rychle pro nový sporttester. Ba ne, trochu to ve mě už hlodalo dřív, protože mě nebaví neustále přepínat mezi tepem a časem na mém strojku EVOLVE, který je jinak pro začátečníka dostačující, byť to přepínání zdržuje. A také mě nebaví zjišťovat v mapách, kolik uběhnu, když běžím jinde než na oválu. Prostě jsem dospěla k tomu, že nejlepší, a cenově v tuto chvíli i nejdostupnější, je pro mě sporttester SUUNTO T3C.


Ve velkém testu je jeho o chlup lepší bratr T6C dokonce vítězem v měření přesnosti uběhnutého úseku.
http://www.runnersworld.de/distanzmesser_im_test.102958.htm

A tak jsem si koupila celou sadu



a už se moc těším, jak jí vůbec nebudu umět používat :o))

středa 3. prosince 2008

Karneval

Skoro každý rok pořádáme ve firmě u příležitosti vánočního večírku karneval. Už jsme vystřídali docela hodně témat - např. historické postavy nebo pyžamové párty - a vždy se u toho výborně bavíme. Letos se mi do ničeho nechtělo, ale lidi si víceméně vydupali navázání na tradici. Tak jsem tedy vyhlásila (po malé anketě) téma - Beach Party. No ouvej! Každému se většinou vybaví plavky, opálená těla a exotické drinky. Mě se vybaví pohroma, špeky, co na sebe. Budu muset téma pojmout hodně z nadsázkou.
Stoupla jsem si před zrcadlo a napadaly mě kostýmy jako - plážový míč, odpadkový koš, sumo-zápasník na dovolené apod. Nic mi není, do ničeho se nevejdu, nic mě nenapadá. Propadám depresi a panice. Až dnes jsem si zavolala s Miladou a jak jsme se tak bavily vymyslela jsem, že bychom mohly jít za Pobřežní hlídku. Ještě bychom přibraly 2 holky v našich letech a v našich rozměrech a jednoho kolegu Mitsche . Ovšem sehnat červené plavky a plováky bude asi oříšek. No ale nechám to na Miladě, když jde o recese má super nápady.
Uvítám další podněty, večírek je až někdy 18.12. (to pro případ, že by sem náhodou zase někdo někdy zabrousil :o))

pondělí 1. prosince 2008

Listopadové ohlédnutí

Cože, listopad už je pryč? Jak je to možné? Pomoc, někdo mi sebral listopad! Ano, byl pryč dřív, než si člověk stačil uvyknout na to, že stromy jsou holé, venku je čím dál častěji hnusně a chladno a že dny jsou kratší a kratší. Dle mého názoru se většina lidí začala netěšit na Vánoce a dává to najevo tak, že o tom neustále mluví. Martin prožil celý měsíc s nudlí u nosu, poslední víkend dokonce ležel, teče mu z očí, z nosu, píchá v uchu a taky pěkně chrchlá (asi se zblázním, při každém jeho zakašlání mám žaludeční neurózu).

Listopad v číslech
Běh: 66 km
Kolo: 122 km
Posilovna: 8x
Kila dolů: 0
Úbytek tuku: 0
Poslední dvě položky jsou čistě pro zajímavost :o))

pondělí 24. listopadu 2008

Zimní výběh


Tak nám trochu nasněžilo a sněhová přikrývka zůstala kupodivu ležet. Nevím, jak někde jinde, u nás se uklízením nikdo nezabýval, chodníky jsou jeden led. V sobotu jsem si chtěla jít zaběhat, ale odradil mě člověk, který běžel silnicí a to ještě very opatrně. Jenže v neděli sněhu přibylo a mě to nedalo. A vrátila jsem se z pokorou na ovál. Ovál byl schovaný pod sněhovou přikrývkou a spal. Byla jsem ten den první a jediná, kdo ho probudil. Nejdřív jsem si ovšem musela prošlapat cestičku sněhem, což se mi moc líbilo. Při druhém oběhu jsem koukala na své stopy ve sněhu, krásně a pravidelně se střídající, špičky trochu stočené dovnitř. Při dalším a dalším obíhání jsem si cestu pěkně vyšlapala a bohužel tím pádem i uklouzala, takže bylo docela náročné se udržet. Ale je pořád lepší po ukouzaném běžet než jít.

Šla jsem běhat s cílem vydržet hodinu a dodržet jeden z pokynů našeho západního souseda - běžet vždy dvacet minut, pak dvě minuty chůze, a hlavně hlídat tep. Čtyřicet minut jsem to vydržela, ale na posledních 20 minut jsem to pěkně rozjela. Celkem jsem uběhla 7,5 km (na to, že to bylo ve sněhu a občas mě brzdil vítr, to byla pohodě).

Při svém posledním neúspěšném výběhu, kdy jsem půl trasy jen šla (možná za to mohla tetanovka, kterou mi odpoledne píchli) jsem zjistila, že se mi výrazně vylepšil tep. Kdysi jsem i při rychlé chůzi měla tep 136, to pak bylo těžké mít ho nízko při běhu. Ale teď jsem ho měla na 100! A to je sakra rozdíl.
Mám z toho pokroku radost. Je to jedno z těch vítězství, které člověk poctivě vydřel a o to víc si ho váží.

úterý 18. listopadu 2008

Únava materiálu

Nějak mi to neběhá. Dnes jsme si vyběhla a po pár metrech jsem věděla, že daleko nedoběhnu. I stalo se. Ztěžkla mi lýtka, pak se mi do nich daly křeče a uf, uf, nešlo to. Stočila jsem trasu přes spodní sídliště a vrátila se. Půl trasy jsem jen šla, běžet nešlo. Myslela jsem, že ani nedolezu. Doma jsem si dala nohy do výšky a namazala je koňskou mastí. Asi to pomohlo, každopádně, teď mě nic nebolí, ale jinak mě to docela dostalo. Asi potřebuji víc odpočívat, nebo tělo dává najevo, že mu něco chybí. Přestávám mu rozumět - obaluje se tukem a nechce běhat :o(

No teda!

Večer u PC
Já: Jé, to je paráda. Když někdo navštíví můj profil, tak mi pošle známku a ono je mi to oznámeno na mail!
Michal: Ale, ale, co je to za profil?
Já: No na těch sportovních stránkách
Michal: Na sportovních stránkách Tě někdo známkuje? To jsou věci! A jak se jmenují ty stránky?
Já: wéwéwélíbímseticézet
Michal: Aha, tak to jo. A v jaké tam jsi kategorii?
Sára: Na odpis a Zadarmo

pondělí 17. listopadu 2008

Příprava na půlmaraton

Ne, cíleně trénovat ještě nezačnu, jen popíšu své hledání za co nejjednodušší přípravou. Kdysi jsem se dokonce zabývala myšlenkou nechat se trénovat někým z PIMu, ale nakonec jsem došla k názoru, že až tak velké mé běžecké ambice nejsou a taky mi bylo líto peněz. Na netu je dnes tolik informací, že stačí mít vůli a jde to i bez dohledu.

Má první cesta vedla na behej, kde se na jaře připravovala na půlmaraton jedna holčina pod vedením Miloše Škorpila s cílem uběhnout ho pod dvě hodiny.
Mám podobný sen, byť o něco menší - stačilo by 2:15 (nebo nejhůř 2:30). Hledala jsem tam její tréninky a i nějaké našla. Moc se mi nelíbily (přestože vím, že ona to podle nich zvládla). Jsou takové so-fi-sti-ko-va-né. Jsem laik, amatér, tragéd, prostě někdo, kdo se běhu bude vždy věnovat jen na té amatérské úrovni, stačí mi jako trénink úkol: jdi a běž. A já poběžím :o)) Ale nacvičovat zakopávání, předkopávání, poskakování... Na to jsme stará (jj, samozřejmě to taky zkusím :o) Kromě toho jsou na dvacet týdnů, což znamená, že jsem s přípravou měla začít už minulý týden. A to je další věc, která mě od nich odradila, protože tím pádem zahrnují (pravidelné) trénování přes vánoce. Ne že bych se chtěla o svátcích ulejvat, ale třeba loni jsme měla pěkný zápřah a navrh jsem dostala angínu, takže se chci předem vyvarovat toho, že budu ve stresu ještě z toho, že nedodržuji tréninky. A v neposlední době mě odradila četnost, čili běhání prakticky denně.

Včera jsem tedy hledala nějaké další způsoby, jak půlmaraton natrénovat. A hledání přineslo ovoce v podobě úžasných stránek:

http://www.runnersworld.de/

A zde jsem nalezla to, co jsem si tak nějak představovala. Spousty tréninků pro různé úrovně a pro různé tratě. Vybrala jsem si tedy trénink 3x týdně po dobu 10ti týdnů (až přijde čas, tak sem přesný rozpis napíšu). To mi přijde optimální, protože stihnu i posilovnu a relax. Zda to bude stačit, to se teprve uvidí. Pokud mě tato forma dovede k mému cíli, použiju jí potom i na další cíle - třeba na 5km do 25 minut apod.

Oficiální příprava na můj první půlmaraton začne tedy v půlce ledna. Do té doby budu běhat tak nějak pro radost jako dosud, žádné stresy, žádné časy, čistě běh pro udržení formy. Zatím jsem přešla z 5ti km na 8. Do půlky ledna bych se měla v pohodě dostat nejméně na 12, no a pak to rozjedu.

středa 12. listopadu 2008

Další LEVEL

Ano, Machy, jsem v dalším levelu :o)
V pondělí ráno se mě kolega Blecha zeptal, jestli ještě platí nabídka, že se mnou může chodit běhat. Jéje, no jasně že jo! Pro vysvětlení - kolega Blecha je kluk 2 roky po vejšce, vypadá ale spíš jako Nicolas, takovém děcko, co by mu člověk nejraději utřel nos a dal na svačinu. Je z Třebové a bydlí přes týden na firmě. Ale přihlásil se do firemní štafety a to ho ctí.
Náš první výklus se neobešel bez šumů v domluvě, takže čekal jinde, než jsem mu řekla (pravda, nejdřív jsem mu řekla ať počká pod kopcem, ale pak jsem mu řekla, že bude lepší, když počká na kopci, aby ho nemusel běžet 2x). No nic, nakonec jsme se sešli a běželi. Hlídala jsem si tep i to, abych mohla mluvit, ale on měl samozřejmě tendenci běžet rychleji. Stejně to nechápu - já makám 3 měsíce a mám toho akorát a on si běží vedle mě, bez běžeckého oblečení, v nějakých pohorkách či co to měl, láhev vody v ruce a nezavře pusu. Dalo by se říct, že to uběhl s prstem v nose. Včera už mi poslat jinou trasu, čili plán na další level - běh v přírodě, konkrétně kolem Kyjského rybníka. Jsem moc ráda, že se mnou běhá, čili že budeme běhat i jinde než kolem sídliště. Tím vzrostou i objemy. Mých 5 km mi nějak přestalo stačit, cítím, že mám sílu na delší trasu a bylo tedy načase přidat si nějaký ten kilometr.


***
Včera jsem měla nějak chuť si jen tak párkrát oběhnout ovál. Normálně jsem měla mít posilovnu, ale byli jsme nakupovat a tak jsem to nestihla. Nerada chodím později než v půl páté, protože je tam pak hodně lidí.

Cítila jsem, že mám tak na 3 km, byla jsem unavená a taky v lehké depresi a doufala jsem, že mi ovál pomůže. Nepomohl. Tak za prvé mě to nějak nebavilo. Běhání po oválu je velká nuda, ani jsem neměla trosku pro zabavení, no prostě - nevstoupíš 2x do stejné řeky. Za druhé jsem kolem páté snědla asi 3 stripsy a tyto se začínaly asi po 15ti minutách ozývat. Nejdřív nenápadně, ale pak mi bylo hodně blbě. Uběhla jsem 4 km, ale domů jsem došla jak po deseti - bylo mi na zvracení a měla jsem neuvěřitelné bolesti v lýtkách, čímž se mi už tak blbá nálada ještě zhoršila. Lýtka mě bolí ještě teď a ještě víc. Asi jsem si něco natáhla, nebo jsem unavená, nevím, ale sejít schody mi dělá problémy. Ale zase jsem si tep držela hodně nízko, asi jen 135, i když chvílemi i 150, v průměru to bylo prostě nízko, to mi přijde jako úspěch.

pondělí 10. listopadu 2008

Hustý!


Tak tedy to je něco. Jak jsem psala, že jsem našla německé sportovní stránky sportiversum.de , kde lze zaznamenat své výkony do tréninkového deníku, tak jsem si tam ihned napsala i ty své. Dá se říct, že to nejsou výkony nijak oslnivé. Běhám jen pro udržení psychické pohody a cvičím kvůli špekům, které stejně zůstávají, takže víc jak 5, 6 hodin tomu sportu v týdnu nevěnuji. A i přes to jsem se dostala do tabulky 15ti nejlepších sportovců! HEČ. Mezi běžci jsem dokonce byla na 5. místě (1. měl naběháno 9 hodin). No, není to krása? JE! To by se mi u nás ani náhodou stát nemohlo. Takový dílčí úspěch člověka i nakopne k dalším tréninkům. S tím nejlepším (a stačí i 20 hodin) se vedou rozhovory, a jeho profil je hned na úvodní straně. No jasně, tam být nemusím, ale je hezké se do nějaké tabulky vůbec dostat. Mám z toho radost. A i se mi líbí, jak lidi můj profil navštěvují a přejí hodně úspěchů. Fakt pohoda. Asi pojedu běhat do Německa. I když - hledala jsem své milované Passau a jediný běh tam byl jakýsi noční kdysi dávno. Přitom je to univerzitní městečko, přece se tam musí něco dít, ne?

středa 5. listopadu 2008

Druhá sezóna


Vstoupila jsem do druhé sezóny svého běhání. Spíš by se dalo říct, že jsem do ní skočila oběma nohama, a že jsem nadšená z toho, jak mi to jde. Ano, zní to asi trochu nabubřele, ale je to tak, jsem se sebou spokojená. Podvečerní tma a chladné počasí mi umožňuje vyběhnout i kolem šesté, nebo i dřív, což je zásadní posun k lepšímu, protože chodit až po uspání Martina mi leckdy dělalo problémy. Takhle udělám večeři a když je dítě nejvíc protivné, zanechám ho s čistým svědomím ostatním rodinným příslušníkům a na 3/4 hodiny vypadnu. Super!! Oproti loňsku běhám delší úseky, tedy vyměnila jsem svůj 250m ovál za 5ti kilometrový. Dobré je, že mě to nemůže po dvou km přestat bavit, protože bych zůstala daleko od domova. Takto mám takřka 100 % jistotu, že těch 5 km dám. Snažím se běhat podle návodu zkušených harcovníků i podle rad Cuchty, čili držet si tep dole, a i se mi to daří. Už 3x jsem zaběhla s tepem kolem 140 i méně. Kromě kopce u Rajské, ten mám kolem 160. Od listopadu jsem si zvolila nové tréninky - obden běh střídaný s posilovnou, 1-2 dny volno - dle potřeby. Uvidím, jak dlouho mi to vydrží, zatím (po prvním zkušebním týdnu) s tím nemám problémy.
***
Včera jsem něco hledala na netu a doklikala jsem se na zajímavé stránky http://www.sportiversum.de/
Hned jsem se tam zaregistrovala, protože se mi líbí, že si tam můžu zapisovat výkony do tréninkového deníku. Hledala jsem už dlouho něco podobného, ale většinou jsem narazila na deníky v angličtině, kterou bohužel neovládám, takže jsem nebyla schopná si ho ani vyplnit. Takže hurá - druhou sezónu budu mít i mediálně hlídanou :o))

pondělí 3. listopadu 2008

Muž v domácnosti (celkem vtipné :o))


(DENÍK muže)


Pondělí

JSEM SÁM doma. Žena na týden odjela. Je to skvělý pocit. Velmi příjemná změna. Myslím si, že tu prožijeme se psem nezapomenutelný týden.
Udělal jsem přesný plán a rozvrhl jsem si čas. Vím přesně, kdy vstanu, kolik času strávím v koupelně a kolik přípravou snídaně. Propočítal jsem také čas na mytí nádobí, úklid, psí procházky, nákupy a vaření. Když jsem odhadl celkový čas, velmi příjemně mne překvapilo, že budu mít spoustu volna.
Nechápu, proč ženy tolik mluví o domácnosti a dělají z toho takovou vědu, když je to činnost, která vyžaduje tak málo času. Jde jen o to, jak si ho zorganizovat.
Večeříme každý kotletu. Já i pes. Na stole mám svíčku, protože to dělá pěknou atmosféru, také sváteční prostírání a ve vázičce růži. Pes měl paštiku - paté de canard - jako předkrm, pak maso s jemnou zeleninou a keks jako dezert.Piju víno a kouřím doutník.
Už dlouho jsem se necítil tak dobře.

Úterý

MUSÍM SE znovu podívat na svůj časový rozvrh. Zdá se mi, že bude vyžadovat malé změny. Psovi jsem vysvětlil, že každý den není ovšem svátek a nemůže tedy mít vždy předkrm a hlavně tři misky, které pak musím umývat. Při snídani jsem si všiml, že výroba pomerančové šťávy má jednu nevýhodu. Ovoce znečistí celý přístroj. Jiná možnost – udělat šťávu rovnou na dva dny. Pak bych nemusel stroj mýt denně.
Objev: Zjistil jsem, že párky mohu ohřát v polévce a ušetřit tak jednu nádobu, kterou nemusím mýt. Rozhodně nemíním denně luxovat,
jak si to přála žena. Úplně postačí jednou za dva dny. Důležité je se přezout a otřít psovi packy - to je vše.
Jinak se cítím skvěle.

Středa

MÁM POCIT, jako by mi domácnost zabírala více času, než jsem odhadoval.Budu muset svou činnost zracionalizovat.
První kroky: Koupil jsem jídlo v sáčku. Nemusím přece ztrácet čas neustálým vařením. Jídlo se nemá připravovat déle, než se jí. Stlaní je problém. Nejdřív rozhazovat přikrývky, pak větrat a pak složitě stlát. Myslím si, že není nutné stlát každý den, když zase půjdu večer spát. Mám při stlaní pocit marnosti. Také psovi už nepřipravuji složité jídlo. Koupil jsem už hotové jídlo pro psy. Tvářil se divně, ale nedá se nic dělat. Když mohu já jíst už hotové jídlo, musí se přizpůsobit i on.

Čtvrtek

UŽ ŽÁDNÉ pomerančové šťávy! Jak takový nenápadný pomeranč dovede ušpinit přístroj, to je neuvěřitelné. Kupuji hotovou šťávu, v
lahvích.
Objev: Podařilo se mi vylézt z postele tak, že jsem skoro vůbec nenarušil přikrývky. Pak stačilo jen trochu uhladit deku. Ovšem
chce to cvik a je nutné, aby se člověk během spánku v posteli moc
nevrtěl. To znamená nestřídat často polohy. Bolí mě kvůli tomu trochu záda, ale to lze odstranit horkou sprchou. Přestal jsem se každý den holit. To je tedy opravdu zbytečná ztráta času. Navíc tím získám čas, který mi chyběl a kterým disponuje žena, která se neholí.
Zjištění: Je zbytečné jíst pokaždé z jiného talíře. Přidělává se tím nádobí, to je hotové mrhání. Mýt neustále nádobí mi začalo jít na nervy. Také pes jí z jedné misky. Je to koneckonců jen zvíře.
Poznámka: Dospěl jsem k závěru, že luxovat stačí maximálně jednou týdně. K obědu i k večeři jsem měl párky.

Pátek

KONEC ovocným šťávám! Láhve jsou moc těžké.
Zjišťuji následující: Ráno párek chutná dobře. V poledne méně. Večer vůbec. Když člověk jí párky déle než dva dny, může to způsobit i lehkou nevolnost.
Pes dostal sušené jídlo. Je stejně výživné a hlavně nemaže to misku. Jinak bych si už připadal jako automatická myčka nádobí. Přišel jsem na to, že polévku lze jíst rovnou z hrnce. Chutná stejně. Žádné talíře, žádnou naběračku! Přestal jsem vytírat podlahu v kuchyni. Tato činnost mi už šla na nervy jako předtím stlaní. Mám dojem, že mám moc odpadků. Nevím, odkud se berou. Musím s ním běhat ven.
Poznámka: Konzervy nepadají v úvahu, protože se umaže
otvírák.

Sobota

NAČ SE VEČER svlékat, když se ráno zas musím oblékat? To si raději déle poležím. Navíc se nemusím vůbec přikrývat, takže postel zůstane perfektně ustlaná. Pes nadělal drobečky. Vynadal jsem mu. Nejsem jeho služka! Zvláštní, uvědomil jsem si, že takhle se mnou občas mluví žena
....
Dnes je den holení, ale vůbec do toho nemám chuť. Můj nervový stav není dobrý. Snídat budu jen to, co se nemusí rozbalovat, otvírat, krájet, mazat, vařit nebo míchat.
Všechny tyhle činnosti mne rozčilují.
Plán: Oběd sním přímo ze sáčku, rovnou nad sporákem. Žádné talíře, žádné příbory, žádné prostírání a jiné nesmysly.Trochu mě bolí dásně. Možná že je to nedostatek ovoce, které je moc těžké na dopravu. Třeba je to začátek kurdějí? Myslím na Amundsena ..
Odpoledne telefonovala žena a ptala se, zda jsem umyl okna a vypral prádlo. Hystericky jsem se rozesmál. Řekl jsem jí, že na takové věci nemám vůbec čas. Mám problém s vanou. Ucpala se špagetami. Moc mi to ale nevadí, protože už se stejně nesprchuji.
Poznámka: Jíme - li se psem rovnou z ledničky, je zapotřebí to udělat rychle, aby nezůstala dlouho otevřená.

Neděle

POZOROVALI jsme se psem z postele, jak v televizi jedli lidé nejrůznější pokrmy a lahůdky. Oba jsme měli plné pusy slin. Jsme oba zesláblí a mrzutí. Ráno jsme snídali něco z psí misky. Ani jednomu to nechutnalo. Měl bych se umýt, oholit, učesat, udělat psovi jídlo, jít s ním ven, umýt nádobí, uklidit, nakoupit a udělat celou řadu dalších věcí, ale už se mi nedostává sil. Mám pocit, že se neudržím na nohou a že mi slábne zrak. Pes přestal vrtět ocasem. V posledním pudu sebezáchovy jsme se odplížili do restaurace. Jedli jsme skvělá jídla na různých talířích víc než hodinu. Pak jsme odešli do hotelu. Pokoj je čistý, uklizený, útulný. Rozházel jsem postel a opět spal jako na začátku expedice. Myslím si, že je to ideální řešení, protože takhle skutečně ušetřím spoustu času. Až se zotavím, budu přemýšlet, k čemu ho použiji!

pátek 31. října 2008

Říjnové ohlédnutí

Říjen byla všehochuť.
***
Začal tím, že onemocněl Martin. Nejdřív jen tak lehce - rýma a kašel. Tak jsem nasadila bylinky a kapičky, ale i tak se to přehouplo do zánětu středního ucha. Bděla jsem u něj, do práce chodila jak praštěná a doufala, že se brzy uzdraví. Přes den pak hlídala babi. To všechno se událo před výletem, kam se přihlásilo přes dvacet lidí a mě bylo docela smutno z pomyšlení, že bych jakožto iniciátor a pořadatel nejela. Nakonec jsem jela, ale výčitky jsem měla (už ale neměl teploty a byl v pohodě). Výlet samotný super - viz zápis. No, a zbytek měsíce klídek a piánko, hlavně jsem konečně měla čas zase trochu sportovat, na což jsem v první půlce neměla čas.
*
Martin kromě jiného oslavil své čtvrté narozeniny a byl u zubaře, Sára měla svátek, já stihla kadeřníka, pedikúru a kontrolu na plicním (zvedla mi dávky), no a velký kluci zdárně studují.
*
Posledních pár dnů začal Martin opět smrkat. A to už jsem se zdravě naštvala a řekla si, že ho budu otužovat stejně jako sebe. Čili pobyt venku za každého počasí (vycházky ve školce nejsou dostačující) a vlažné sprchy. A taky jsem mu koupila Echyňáčky na podporu imunity. Zatím jsem s ním byla 1x běhat - uběhl 3x250 m, a Nicolas s ním 1x hrál fotbal.

Říjen v číslech:
Posilovna: 8x
Kolo: 125 km
Běh: 9 km (bída, kaju se, ale nebyl čas)
Pochod v přírodě: 34 km

A douška na konec: Přibrala jsem 2 kila :o))

neděle 26. října 2008

Jste to, co jíte


Jj, ten pořad mám ráda. Koukám se na tlouštíky, jak se vyžrali do nevídaných rozměrů a držím jim palce při zbavování se nabraných kil. Z těch mnoha odvysílaných pořadů je jasné jedno - muži hubnou snáze. Jim skoro zmizí i břicho, ovšem ženám břicho většinou zůstane. Také nemají takovou vůli jako muži, což si myslím je především proto, ze vaří pro rodinu a tak mají bohužel lákadlo rovnou u nosu. Stačí ochutnat, jestli je jídlo dost ochucené, a už v tom jedou.
Díl, odvysílaný tuto středu, mě zaujal především proto, že paní v mém věku tvrdila, že jí zdravě, sportuje a tloustne. Celá já. Tedy ona měla přes 100 kg a hodnotu tuku asi 52 %, což je tedy děs běs, ale protože každý týden přiberu o kilo, za chvilku můžu být tam, co ona :o))
Nakonec se ukázalo, že její hlavní problém byl, že jedla málo. Vlastně jen zeleninu, občas nějaké maso a to vše v malých porcích. Tak jsem se tedy zamyslela nad tím, jak a co jím já, a musím si přiznat, ovšem velmi nerada, že zde je možná zakopaný pes mého přibírání. A to i přes to, že o výživě toho vím dost a dost.
Dala jsem dohromady své chyby (pro odstrašeni široké veřejnosti :o)), a pokusím se to změnit:
- jím pořád totéž - brambory, cottage, zeleninu, kuřecí maso, tvarohy a jogurty
- jim (asi) málo. Vlastně se pořád držím svého okleštěného hubnoucího jídelníčku a přitom mám docela hodne výdajů - jen co se naběhám v práci po budově, na metro, na nákup, posilovna, kolo, běh, domácnost....
- nejím večere a to ani po cvičení
- teď na podzim se mi vubec nechce jíst zelenina, s velkým sebezapřením do sebe nasoukám rajče
- taky jsem totálně omezila pití
- začalo mi chutnat hlavně sladké, třeba Kinder-mléčný řez

Myslím, ze Cajthamlová a Havlíček by zaplakali.

Tak a to bylo poslední dlouhé pojednání o mé váze, nadváze, jídlu, výživě a dalších souvisejících témat. Je tu přece běeh, kolo a posilovna. Třeba tuhle - jela jsem na kole....

čtvrtek 23. října 2008

Ráno

Dnes ráno mě Martínek honil z postele, ale mě se strašně chtělo lenošit.
Já: Nech mě ještě chviličku, starý lidi se musí nejdřív protáhnout
Martin: Ty jsi ale mladá!
Já: Ty moje sluníčko milované, nejmilejší!
Martin: Ale jsi tustá (tlustá)
***
Sára: Mámo, k čemu tu jsou starý lidi?
Já: Jak to myslíš?
Sára: No to musí být hrozný, bejt stará, nemohoucí, chrchlající, zasmrádlá. Dnes jsem jednu takovou bábu potkala. Šinula se po chodníku, chrchlala a táhla nohy, fuj to je hrozný
Já: To máš pravdu. Ale ona je tu třeba ráda, má děti, vnoučata, seriály...
Sára: Myslím, že se tak ve čtyřiceti raději zastřelím než bejt takhle stará!
Já: Ve 40!?!!?!?!?!?
Sára: No to je možná brzy, ale v 50ti bude na čase
***

úterý 21. října 2008

Peripetie s váhou, čili jak pořád tloustnu a tloustnu

Zkusím si udělat malý rozbor svých váhových příbytků, nebo občas i úbytků, protože si myslím, že když si to řeknu nahlas, třeba si uvědomím chyby, které eventuálně dělám.
Musím začít u Adama, tedy na začátku.
*
S váhou jsem nikdy neměla moc problémů. Od mala jsem byla hubená, v pubertě jsem se lehce zakulatila, ale ve dvaceti zase zhubla, po prvním dítěti jsem vypadala snad nejlíp, po druhém o něco hůř, ale spravila jsem to cvičením. Kolem třicátého roku nastalo první vážnější usazování tuků, které jsem vyřešila posilovnou, což mi vydrželo hodně dlouho. Má hmotnost se pohybovala od 50 do 53 kg.
*
Pak jsem onemocněla a začala přibírat. Pak jsem otěhotněla a začala přibírat ještě víc. Tady bych viděla opravdu základ mé nadváhy. V těhotenství jsem se totiž nijak neomezovala. Byla jsem závislá na oříškovém smetanovém jogurtu z Valašska a zelené Delise. Tuto kombinaci jsem do sebe hodila i několikrát denně. Váha utěšeně rostla a tak jsem před porodem vážila přes 80 kg. Naivně jsem si myslela, že po porodu kila sama zmizí. Nemizela. 3 měsíce po porodu jsem šla na operaci a následoval půlrok po nemocnicích, takže nebyl čas nějak začít sportovat nebo se omezovat.
Do konce roku 2005 jsem se začala rychle zakulacovat, nosila jsem velikost 40 a mělo být hůř. V lednu 2006 jsem se vrátila do práce. Měla jsem z toho docela nervy, najednou jsem absolutně nic nestíhala - 3 děti, domácnost a práce - to vše bylo tak trochu nad mé síly, prostě jsem to řešila čokoládou. Má váha vylezla na 73 kg, nosila jsem velikost 42 a bylo mi ze mě zle. Věděla jsem, že to prostě musím začít řešit a šla jsem do posilovny. Po asi 2 měsících jsem neviděla žádné změny a tak jsme si od trenéra nechala vypracovat plán a jídelníček s cílem zhubnout 10 kg za 5 měsíců. To mi i schválil, říkal že 2 kg za měsíc je v pořádku. Plán jsem splnila, dokonce i překročila.
*
V záři 2006 jsem vážila 60 kg, vešla jsem se do velikosti 38 a byla jsem se sebou moc spokojená. V březnu 2007 jsem dostala hormonální léčbu, po kterém jsem pomalu, ale jistě začala zase nabírat. Na oslavě svých 40cátých narozenin jsem ještě měla tuky v hodnotě 21,6 %, ale v létě jsem se zase rozjela. Nechodila jsem cvičit, jen jsem jezdila na kole, což by normálně mělo stačit, ale bohužel....

V říjnu 2007 jsem se rozhodla začít běhat. Důvodem byly mé časté záněty průdušek a astma - obě tyto choroby jsem chtěla obelstít tím, že budu často venku, čímž se mi upevní podlomené zdraví. I stalo se. Začalo mě to ale bavit tolik mnoho, že jsem skoro opustila posilovnu a jen běhala. Vyčetla jsem, že běh spaluje hrozně moc kalorií a říkala si, že je fajn, že kromě pevného zdraví ještě i zhubnu. I nestalo se. Nestalo se proto, že běh sice hodně spálí, ale člověk vytráví a něčím se napere. Taky je pravda, že jsem třeba uběhla 5 km, ale v čase půl až 3/4 hodiny, čili během jsem netrávila ani zdaleka tolik času, jako bych bývala byla strávila v posilovně. Tohle je hodně zásadní věc a mě to vlastně celou dobu vůbec nedocházelo. Měla jsem radost, že jsem se ze dvou koleček dostala na 10 km (průměrně jsem běhala kolem 6ti) a víc jsem neřešila. V létě mě zachvátila panika, protože jsem se opět dostala na hodnotu tuků v těle 30 %! Najela jsem tedy na jídelníček - obsah tuků v potravinách do 5ti %, jedla jsem tuny zeleniny, maximálně jsem omezila sladké a hodně jsem jezdila na kole v hubnoucím tempu. Po létu jsem měla o další 3 kg víc a upadla jsem do beznaděje, že už navždy budu malá a tlustá. Začala jsem chodit do posilovny a prokládám jí během. Také jsem vysadila hormony, protože si myslím, že i to je jeden z důvodů, proč kila neustále nabírám. V září jsem byla naštvaná, že nehubnu tak jsem se přestala hlídat. Nejdřív jsem jakoby zhubla, v současnosti, je ale vše při starém.
Něco dělám špatně, ale opravdu nevím co. Upravený jídelníček nestačí. Samotný běh také ne. Posilovna pomáhá nejvíc, ale člověk musí cvičit fakt poctivě 3x týdně. Chodila bych klidně 4x, ale pokaždé musím někoho ukecat, aby hlídal Martina (většinou to odnese Sáruška), protože jinak vůli jít mám. Nejsem feministka, nechci říkat, že žena to má těžší, ale někdy je opravdu nad mé síly to všechno nějak skloubit - práci, domácnost, koníčky. A ještě když člověk chce dělat vše na 100 % , pak je to o to těžší. Proto dojde i na čokoládu nebo jiné zaháněče stresu, i když ne v tak velkém množství jako kdysi. Sladké si dopřávám v podobě medvídků či jiných želatinových bonbonů bez tuků.

Jak jsem psala v jednom svém článku - není důležité vypadat ve 40ti na dvacet, ale mě prostě nejvíc štve, že sportuji, omezuji se a tloustnu! A toto chci nějak zlomit. Nemám velký cíl, chci se do vánoc dostat na 55 - 58 kg, což je v současnosti asi 7 kg. To bych mohla dát, ne?

P.S. Sice to vypadá, že hubnutí je středobodem mého vesmíru, ale tak to není. Ale kdybych tu psala, jak denně uklízím, vařím, čtu pohádky, chodím na nákupy, přesazuji kytky, řeším spory mezi dětmi, chodím do práce... Zajímalo by to to někoho? Vždyť to děláme všechny :o)

úterý 7. října 2008

Myšlenka dne

Obrázky a Animace


(tyhle obrázky z Lidé mě prostě fascinují. Většinou jsou to neuvěřitelné kýče, ale co nadělám. Kdybych byla náctiletá blogařka, tak tu nemám nic jiného :o))

Také každý blogař doufá, že se k němu lidi jen pohrnou a budou hltat jeho zápisky. No, ke mně se nijak nehrnou, ale to nevadí. Píšu si hlavně pro sebe, neb co je psáno - to je dáno. Dělá mi radost psát si o svém sportování a výletech, občas o ničem a nebo o něčem. Alespoň s tím nikoho neotravuju a mohu se pak v klidu bavit na nějaké plytké téma, třeba globální oteplování, recyklace, finanční krize v USA apod.

pondělí 6. října 2008

Reklama


Na svých stránkách můžu dělat reklamu komu chci, že? Tož tedy: Od středy je u Tchiba velká akce Běhání bez limitů a mají v nabídce opravdu hodně dobrých věcí za rozumné ceny. Odkud vlastně vím, že jsou to dobré? No protože už měli podobnou nabídku loni a tak jsem si nechala koupit vybavení na zimu - bundu, tepláky a mikinu, a celou zimu vše testovala. Test dopadl na výbornou a proto si troufám jejich výrobky doporučit dalším spotřebitelům.
A protože takových věcí není nikdy dost, sestavila jsem si dle jejich katalogu další seznam pro letošního Ježíška. Protože ještě nemám: vestu, triko s kapucí, krokoměr, ponožky....

P.S. Tak jsem odpoledne naběhla do Tchiba a nebyla jsem sama. Fakt se tam motala spousta lidi. To by jeden neřekl, kolik je na Čerňáku sportovců :o)) Tak jsem šla raději do Globusu, kde má Tchibo odděleni a v klidu se tam rozhodovala. Nejdřív se mi nic nelíbilo a tak jsem si vzala jen krokoměr. Pak jsem prihodila i zateplené triko s kapuci a dlouhým rukávem a tílko. A dobre jsem udělala - hlavne to s dlouhým rukávem je moc ááááááách, úzasnéééééé. Uz aby mrzlo...

úterý 30. září 2008

Zářijové ohlédnutí


Na poslední večer v září jsem si naplánovala běh, neb jsem nestihla posilovnu. Ve chvíli, kdy jsem se oblékla, natáhla měřič tepu, napila se, našla sluchátka v jednom z dětských pokojů a zavázala tkaničky na čtyři kličky, jsem zjistila, že venku leje jak z konve. Kdyby jen mrholilo, tak bych šla, ale v dešti nejdu, to ne, ee, to se mi nechce. Tož jsem se tedy usalašila u počítače a ohlédnu se za zářím.
Září bylo hektické. Martin nastoupil do školky a tím pádem naše dny dostaly jiný řád. Prvních pár dnů to nebylo nijak jednoduché, úplně první den řval jak tur (prý se bál, ze si pro něj nepřijdeme), pak byl nastydlý a pak to vypadalo, ze má něco se slepákem. Byla jsem naprosto vystresovaná, měla jsem výčitky svědomí, ze s ním nejsem doma, proste taková klasika zaměstnané matky. Pracovně nebylo září hektické, dá se říct, že to byl blázinec na sedmou. Ze zkušenosti vím, ze tento chaos na sedmou skonči někdy v únoru. To se tedy mám nač těšit :o) Zaří bylo i studené a nevlídné, podzim nastoupil rychle a nečekaně, lidi vytáhli bundy a viděla jsem i zimní čepice a šály.

Jinak září v číslech:
Běh: 43,5 km
Posilovna: 5x
Kolo: 85 km
Pochod: 18 km
Kdyby si snad někdo myslel, ze jsem třeba zhubla, tak to fakt ne. Naopak. Po dvou letních asketických měsících jsem přibrala 3 kg. Záhadně pak zase zmizely, ale je pravda, ze mě to docela rozhodilo a demotivovalo. Mám jediné vysvětlení a tím jsou hormony. Co nadělám....

Drakiáda


Na drakiádu do Jeseníků jsem byla pozvaná kolegou Lexou, který se jí účastní každý rok. Domlouvali jsme se někdy dávno, a spřádali plány na výrobu nějakého super úžasného draka. Jak šel čas, naše plánování ustalo až jsem si myslela, že snad ani nikam nejedeme. Ve čtvrtek večer jsem mu pro jistotu poslala SMS a když nereagoval, bylo mi jasné, že se nikam nejede. V pátek asi v 10 mi zavolal, že se samozřejmě jede. A že se jede ve 2. No to rozhodně nestíhám! Posunuli jsme tedy odjezd na 15 hodinu, abych stihla zabalit věci, vyzvednout Martina a čekat. První část se mi povedla - naběhla jsem domů, do tašky nacpala především věci pro Martina a vyzvedla ho. Pak jsem čekala a čekala. Odjezd se posunul na 16, pak na půl páté, no a nakonec jsem odjížděli v půl 6. Přiznám se, že už jsem si chtěla zase vybalit a nikam nejet, ale sluníčko a Jančařík slibovali krásný víkend, takže jsem vydržela a jela.
Jak to hororově začalo (nesnáším nedochvilnost a posouvání smluvených časů), tak to hororově pokračovalo. Už jen to, že pokud do malého auta dáte 2 dětské sedačky a máte zadek přes tři, těžko se vám sedí. První část cesty sice seděla vzadu s dětmi Lenka, ale musela chudák sedět naštorc, aby se vešla. No ale konečně jsme vyrazili směr Hradec. Před Hradcem zácpa, kolona kdoví kam, skoro hodinu jsme se šinuli. Lexa nám navíc sdělil, že v Hradci musíme zastavit, protože na výrobu draka nic nemá. V Hradci tedy zastávka, krmení dravé zvěře a nákup desek z pěny (polyester?), které po zbytek cesty dělalay hnusné zvuky. Martínek předtím na chvilku usnul, takže byl lehce mimo a pak už mě chtěl vzadu u sebe. Když viděl kolem tmu, začal se bát, že se ztratíme a tisknul se ke mně, mě bylo horko a špatně, protože jízdu vzadu nesnáším. Za Hradcem na nás čekala stará dobrá objížďka, na které jsme bloudily s Dádou (viz můj Hokus-pokus Výlet), ale Lexa naštěstí věděl, kudy jet. Tedy po té, co zastavil, vyštrachal mapu, uspořádal desky, které vydávaly ty hnusné zvuky, napil se a našel CD na uspání Lexíka. Byla jsem naštvaná, že jedu. Za celý týden jsem toho měla dost a teď jsem seděla už několik hodin namačkaná v autě, cíl v nedohlednu a do toho volal Lexův kamarád, že pro mě není spaní. No super. Zakázala jsem si černé myšlenky a otupěle jsem pozorovala odrazky aut před námi.
Asi v půl 10 (nebo 11?)jsme dorazili k hotelu, kde se drakiáda měla konat. Lexa zaběhl dovnitř a za chvilku přišel s jakýmsi člověkem, který mi na páteční noc poskytl útočiště. HOTOVO! S cizím mužem v cizím městě a v cizím pokoji. On šel ještě pařit a já s Martínkem padli okamžitě do postele a usnuli. Martin spal až do půl 9, což bylo neuvěřitelně přínosné. Hned po probuzení mi volal další Lexův kamarád, že mě dostal na starosti a na snídani se mi přišel představit. Bohužel nejsem z těch co okamžitě uzavřou přátelství a začnou si s kdekým tykat. Tak jsem ho jen pozdravila, představila se, ale sedla jsem si jinam, protože u jeho stolu bylo stejně obsazeno. Jo a to jsem nenapsala - Lexa večer odjel k rodičům, kteří tam nedaleko bydleli.
Po snídani jsem se s Marťou vydala na procházku, ale to už mi volal třetí Lexův kamarád, že mám počkat, že jde s námi. Přivedl s sebou kamarádku, takže nás bylo víc. Dál už se dá říct, že hororový scénář skončil.
S Katkou a Martinem (tak se jmenovali) jsme se vydali na Šerák. Tedy původně jen na Obří skály, ale Martin trasu neustále prodlužoval. Můj Martínek statečně pochodoval a ani moc neprotestoval. Asi si netroufal před cizími lidmi. Na Šeráku jsem si dali oběd - hovězí vývar a svíčkovou. Bohužel pak kolem nás nesli borůvkové knedlíky.... ty jsme si tedy dali také :o) a cesta dolů nám pak šla pěkně od nohy. Celkem jsme mohli ujít tak 15 km, jsem ráda, že Martínek fňukal poslední jeden.
Do údolí jsme došli když už bylo pouštění draků v plném proudu. Martin došel pro jejich draka, aby Martínek mohl také pouštět, ale moc nefoukalo, tak to bylo spíš takové pobíhání a poletování po louce s drakem na provázku. Na louce už byl i Lexa, takže pak už jsme šli všichni společně jak na vyhlašování výsledků, tak na večeři do vedlejší vesnice.
Večer se konala diskotéka, ale té jsem se neúčastnila, protože jsem nechtěla nechat Martínka na pokoji samotného. Sce byl utahaný a ani nehrozilo, že by se vzbudil, ale co kdyby...
V neděli jsem byla dopoledne zase sama, tentokrát už úplně, protože všichni odjeli a Lexa byl zase u rodičů. Vydali jsme se s Martínkem na malou procházkou, šli jsme na Větrolam, pak lesem a došli jsme do Petříkova. Bylo nádherně a moc se mi nechtělo do Prahy. Zpáteční cesta docela ušla, děti spaly. Ale stejně to byla dááááááááááálka.

Jo, hotel, ve kterém jsme spali byl moc super, vřele doporučuji:
http://www.ramzova.net/
Velmi mě inspiroval svou podzimní výzdobou, a tak jsem hned večer šla a nakoupila si také nějaké dekorační předměty, abych si vyzdobila kancelář.

Ještě v pondělí jsem byla ze všeho velmi unavená, nešla jsem ani cvičit, ani běhat, ani nic. Jen jsem vařila a uklízela. Ale byla jsem ráda, že jsem jela, v přírodě bylo nádherně.

středa 24. září 2008

Musím jít do toho!


Je to hrozný, ale je to tak. Včera mě Michal tak naštval, že já do toho půlmaratonu jít musím. Ale vezmu to popořádku.
Večer jsem si na behej četla různé články kolem trénování na desítku a na půlmaraton a jak jsem tak na vážkách říkala jsem si, že při troše dobré vůle by se to natrénovat dalo. Vzpomněla jsem si na jaro, kdy jsem běhala často a dost a devět i deset km jsem uběhla docela v pohodě, a že už tenkrát jsem si říkala, že 10 nebo 20 asi nebude takový rozdíl. Jasně, je to trochu rouhání, ale prakticky to samé tvrdí Miloš Škorpil. Bohužel jsem tuto svou domněnku řekla nahlas. A Michal se do mě pustil, že jsem se zbláznila, že to nikdy nemůžu uběhnout, že budu pořád někde lítat, že si zničím klouby atd. Tak, a to tedy rozhodně neměl říkat. Možná to s těmi klouby, možná to s tím lítáním všude možně, ale neměl říkat, že to nezvládnu. V tu ránu jsem věděla, že se MUSÍM přihlásit. I kdybych měla půlku ujít, i kdybych se měla do cíle doplazit, prostě rozhodně JDU DO TOHO!

úterý 23. září 2008

Dvě malá vítězství

Podařila se mi dvě malá vítězství. To první se týká Firemní štafety na Pražském půlmaratonu. Dostála jsem svému slovu, šla jsem za ředitelem poprosit o dotaci, pak jsem dala vývěsku na net a hle: už se přihlásili čtyři kluci! No není to super? V takový úspěch jsem ani náhodou nedoufala. Štafeta se tedy utvořila (tedy doufám, že bude ještě alespoň jedna) a já se budu tím pádem moci přihlásit na půlmaraton. To ale ovšem předbíhám, protože na 100 % jsem se ještě nerozhodla. Mé rozumné já mi říká, že je to děsný nerozum, a že to nikdy uběhnout nemůžu. Vždyť 20 km je běžně celodenní výlet s jednou zastávkou na svačinu a kocháním se krásami kolem.
*
A to druhé vítězství je, že jsem opustila ovál. Ne nadobro, ale na čas. Není možné, trénovat jen na něm, to už jsem tu psala, takže posun do ulic prostě musel přijít. V sobotu jsem si byla ještě ovál oběhnout, ale nějak mě to nebavilo. Vzpomínala jsem s láskou na dění před týdnem (nebo to bylo před rokem?) a říkala si, že už jsem dozrála, z lidí nemám takovou paniku a tak v neděli zkusím ulici. A opravdu jsem šla. Sice trochu krápalo, ale nejsem z cukru a nevadilo mi to. Běžela jsem od domu kolem školky a pak kolem paneláků do kopečka čímž jsem se dostala na čtyřproudovou silnici kolem sídliště. Chvíli jsem běžela po chodníku, ale pak mě napadlo běžet po travnatém pásu uprostřed. Však na co tam je, takový široký, upravený a osvětlený, ne? A bylo to super parádní a úžasné. Jen jsem se bála kopce, co vede od spodní křižovatky nahoru na Rajdu, ale i ten jsem kupodivu vyběhla bez zadýchání. Chvilku jsem pak běžela podél metra, ale byl tam nějaký velký provoz, tak jsem se stočila do sídliště a běžela do parku, z parku k Hasu a pak už domů. Ten pocit uspokojení byl k nezaplacení, naprosto mě to uchvátilo a zcela určitě si to zase zopakuji. Celé kolečko mi trvalo asi 33 minut, běžela jsem bez zastávky, pěkně v klídku jsem si poslouchala písničky a radovala se z pohybu pod hvězdami. Ano, běh prostě nemá v tomto konkurenci.

čtvrtek 18. září 2008

S odstupem času

Pohled zpět mě utvrzuje v tom, že jsem to nebyla já, kdo to uběhl. Já si jen vzpomínám, jak jsem vyběhla a pak až cíl. Nebýt zápisku o průběhu tak nevím ... :o)
Zde je pár nasbíraných poznatků:
- kdo se přihlásí na závod, chce závodit. Viděla jsem ty dychtivé tváře, to očekávání v očích. Ne, nikdo se nešel jen zúčastnit, chtěl se dobře umístit. Chtěl zvítězit, byť jen sám nad sebou
- trénovat na oválu nestačí. Na něm si můžu natrénovat výdrž, ale vyběhnout z oválu na ulici je tak propastný rozdíl, že mě to málem srazilo hned na startu. Chci-li se občas někde objevit, musím opustit bezpečný ovál a vyběhnout na ulici
Další nevím, asi jsem toho měla v hlavě víc, ale zřejmě to nebylo tak podstatné jako tyto dva body.
*
Hned v pondělí jsem naběhla do posilovny a plakala trenérovi na rameni, že jsem tlustá, ať s tím hned něco udělá. Zahnal mě ke strojům a naordinoval 3x týdně jejich používání. Běh odložím trochu k ledu, tedy na víkendy. Samozřejmě bych mohla posilovnu prokládat během, ale nevím, zda a jak dlouho bych to zvládala. Víkendová alternativa mi přijde prozatím jako optimální. Až se dám zase do kupy (co se usazených tuků týče), plán si zase předělám. Další běh, kterého bych se chtěla zúčastnit je Kbelská desítka. Málem jsem se přihlásila už letos, protože v té době jsem byla schopná těch 10 km uběhnout, ale dobře, že jsem to neudělala, protože bych je neuběhla. Musím začít s úplně jinou přípravou. Stále uvažuji o oslovení trenéra, ale říkám si, že v mém věku už je to jedno jak a za kolik co běhám, takže budu i nadále čerpat znalosti z netu a časopisů.

sobota 13. září 2008

Pár hodin poté

Mám to za sebou a cítím se fajn, řekla bych šťastně. Za ty nervy to rozhodně nestálo, bylo to úplně v pohodě. Tedy ještě cestou metrem jsem byla dost vyklepaná, ale když jsem pak viděla plný Staromák lidí, balonků, zátarasů a stánků, byla jsem v klidu. Pak jsem se koukala, jak dobíhají ti, co běželi 3,8 km, tleskala jsem jim a povzbuzovala a začala se i těšit.
Něco po sedmé se začaly holky řadit, tož jsem se zařadila také. Natáhla jsem bandáž, odhodila mikinu a cvičila kotníky. Pak se dav posunul kousek blíž ke startu a David Huf nás začal zahřívat. Ne vlastním tělem, ale cvičením. Ovšem když stojíte uprostřed davu, moc se cvičit nedá, takže jsem dál jen poskakovala na místě. David zmlknul a my se opět posunuly. Prohlížela jsem si soupeřky, většinou mladší ročníky, štíhlé a vysmáté. Ale našlo se i pár boubelek a starších dam. Dana Zátopková nás odstartovala a my vyběhly. Byla jsem dost vepředu, což se samozřejmě cestou hodně změnilo. Po prvních desítkách metrů jsem byla přesvědčená, že to nezvládnu. Že to neudýchám. Nadávala jsem si do debilů (pardon), protože ač jsem si 100x říkala, že si musím vzít dýchátko, zůstalo v batohu u Sáry. Na značce 1 km jsem si zmáčkla tester, ale jinak jsem nebyla schopná vůbec vnímat, kolik mám tep, kolik čas, prostě nic. Tam někde mě začalo předbíhat spousta lidí. Myslela jsem , že běžím úplně na konci což mě rozhodilo tak, že se mi najednou vůbec nechtělo běžet. Nemohla jsem a nechtělo se mi. Na Karlově mostě se moje krize vystupňovala natolik, že jsem si řekla: Tak to prostě nedoběhnu, vždyť je to fuk. Ale ke konci mostu byla spousta diváků, všichni tleskali, navíc se běželo z kopečka a tak jsem se zase vybudila. Dole na nábřeží byla otočka a tu jsem zjistila, že nejsem ani zdaleka poslední, že je za mnou ještě holek dost a dost. Některé přede mnou jsem začala i předbíhat, ale mě už pak skoro nikdo dlouho nepředběhl. Měla jsem v plánu na začátku Pařížský zrychlit, ale plíce mi to bohužel nedovolily, a tak mě zase několik holek předběhlo. Když jsem měla na dohled časomíru, docela mě překvapil čas 31 minut, nakonec to bylo31:51 (nebo reál 31:41). Jedná se vlastně o můj osobní rekord! Ha! Můj cíl byl nebýt poslední a doufala jsem v čas 35 - 38 minut. Obojí se mi splnilo. V cíli jsem pak dostala medaili, napít a banán. Před chvilkou jsem koukala na výsledkovou listinu. No, když se člověk vidí na 698 místě, tak mu to tak skvělé nepřipadá, na druhou stranu - byla jsem o cca. 15 minut pomalejší než vítězka, ale poslední naměřená byla ještě o 20 minut horší než já. Jinak moc nechápu, jak někdo při závodu zvládne pozorovat okolí, mačkat tester, kontrolovat si tep a další blbosti. Já fakt jen běžela, tester jsem zmáčkla jen jednou a to na prvním kilometru (čas 5:59 je vlatně také můj rekord) a jinak absolutně nic. Dokonce jsem ani nevnímala diváky, atmosféru, nic.... Snad jen na tom Karlově mostě, protože tam se běželo blízko diváků a navíc tam bylo hodně světla.
*
Když to tak vezmu, měla bych mít ze sebe radost. A já jí mám.
*
Tímto se dostávám k poděkování (ano, byla to řeč připravená pro reportéry, pokud bych náhodou předběhla Maďarku-rekordmanku :o):

Děkuji především Sárušce, která mi od začátku věřila a říkala mi, že jsem dobrá, chodila se mnou občas trénovat, poslouchala mé strachy a uklidňovala mě, nahrávala mi písničky a doprovázela mě na závod.
Děkuji Michalovi, že mi od začátku nevěřil ani trochu, ale koupil mi boty.
Děkuji Nicolasovi, že asi 2x pohlídal Martina a řekl, ať koukám běhat trochu rychleji
Děkuji Machymu, že mi taky věřil, dodával odvahu, komentoval mé snahy a i mi radil.
Děkuji serveru behej.com, kde jsem vždycky našla to, co jsem potřebovala.
Děkuji oválu, že jsem na něm mohla trénovat.
Děkuji svému testeru, že mi přesně ukazuje, jak blbě běžím.
Děkuji ježkům, kteří mi při tréninku dělali společnost.
Děkuji svému astmatu, protože kdyby jeho nebylo, nikdy bych s během nezačala.
Děkuji, děkuji, děkuji, všem, kteří mi drželi palce, moc děkuji, za rok se zase zúčastním.
***

***

***

pátek 12. září 2008

Dotaz k závodu GP

Sáruška: A mámo, jak to budeš dělat na přechodech?
Já: Co?
Sáruška: No co když tam přiběhneš a nebude zelená? To tam budeš čekat?

(Opravdu to řekla Sáruška, 18 let, a ne Martínek 4 roky)

čtvrtek 11. září 2008

Má odvrácená tvář

(nafoceno tajně kolegou při večeři na veletrhu)



(to byla velká dobrota :o))

Dotrénováno

Včera jsem dotrénovala, teď už to nijak nenaženu, takže děj se vůle boží. Bohužel závěr tréninkového plánu jsem totálně dokopala, protože za prvé jsem si nevšimla, že mi chybí týden a včas jsem na to nereagovala, a pak jsem si neuvědomila, že ten můj plán je nastavený na závod v neděli... No ale to je jedno, už se tím nebudu zabývat, nějak to dopadne. Jediný cíl, který mám, je, nebýt poslední :o)
*
Jo, Dan si pustil v práci pusu na špacír a všem prozradil, že v sobotu běžím. Mělo to dvojí odezvu: většina řekla, že jsem dobrá, pár se koukalo s despektem, co je to za kravinu (tito zavzpomínali na mládí a jediný dlouhý běh v životě - 1500 m). Nechtěla jsem, aby se to vědělo, protože pak každý přijde a bude se ptát: Tak co, jak jsi dopadla? A já budu říkat: Dobrý, běželo se mi skvěle, jsem sice 548, ale ten zážitek za to stál :o)) A protože jsme právě slavili a alkohol nám lehce stoupal do hlav, napadlo mě, že bychom mohli dát dohromady firemní štafetu a jít si jí zaběhnout třeba na půlmaraton. Zatím se chytil jeden kolega, dokonce jsme v tom opojení naplánovali tréninky 2x týdně u nás na oválu, ale myslím, že brzy odpadne. Upřímně: jeden z důvodů, proč běhám je, že můžu být chvilku sama, takže mi to vadit nebude. Zkusím dát na náš net výzvu a uvidím, jestli se někdo chytne. Asi ne, jak znám ty naše lenochy. Představa, že bychom třeba utvořili družstvo Praha, Brno a stavby, je asi hodně velká utopie.

pondělí 8. září 2008

Dan

Můj mladší bratr konečně oslavil třicátiny. Konečně proto, že si ze mě neustále dělal legraci, že jsem stará a nejstarší z nás tří, tak alespoň že tam má tu trojku. Sice říka, že v jedné dekádě se nikdy nesejdeme, ale to mi je tak nějak jedno.
Když jsem se ale koukala na fotky z oslavy musím říct, že vypadám fakt hnusně tlustě a nejhůř na světě a že nemít tři děti, jdu si hodit mašli. Tolik sportu a odříkání a nikde to není vidět :o(

 
Posted by Picasa

*
 
Posted by Picasa

Trénuji a trénuji

Už se to blíží, ještě se 5x vyspím a poběžím svůj první závod v životě. Tedy v dospělém životě, protože jako malá jsem se určitě něčeho účastnila, třeba soutěže mladých zdravotníků, kterou jsme jako družstvo vyhráli a postoupili do krajského kola. Ale to bylo dávno. Teď vůbec netuším, co mě čeká a jsem z toho docela nervozní. Jako totální introvert s davovou fóbii si to v sobotu přihasím na Staromák a vyrazím. Chacha. Kdo mě zná tvrdí, že stejně nenajdu start a pokud náhodou ano, tak stejně cestou zabloudím. Mají pravdu, většinou zabloudím, ale beru si s sebou Sáru jakožto technické zázemí, tak snad alespoň ten start najdu. Pak budu doufat, že cesta bude značená tak, abych z ní nesešla. Fakt se hodně děsím, bojím se, že to nezvládnu, protože přeci jen to není můj oválek, bude tam jiný povrch, lidi, stres. A ani nevím, jak to zvládnu bez trosky (nebo jí můžu mít????). V tréninku mi chybí jeden týden, nějak jsem špatně spočítala, kdy musím začít, no snad to nebude tak znát. Bože, čemu jsem se to upsala. Bojím, bojím...
*
Ale abych se vrátila k nadpisu. Musím se pochválit, že mám tu vůli jít 4x týdně běhat, tedy spíš že dodržuji předepsané dávky. Jen jednou jsem to nezvládla, nějak mi to nešlo, a místo 5,5 km jsem dala jen 4. Ale včera jsem to šla napravit a uběhla. Časté tréninky způsobují, že se lepším (ještě aby ne). Např. v pátek jsem uběhla 3 km za 18 a něco, a nebo včera závěr - 1 km, jsem uběhla v docela (pro mě) hodně rychlém tempu. Myslím, že i v sobotu bude docela reálné, abych posledních pár metrů uběhla rychleji a neploužila se tam. Přemýšlela jsem, že bych zkusila oslovit někoho z trénérů na behej.com, abych se běh skutečně naučila. Všelijakých rad a mouder je všude plno, ale já když si to přečtu, tak z toho nic nemám (to už jsem tu psala), takže kdyby mi to nějaký odborník vsvětlil a ušil mi tréninky na tělo, tak by mi to dalo určitě víc. Ale to předbíhám, nejdřív zkusím, co to se mnou v sobotu udělá, jestli s tím pak raději neseknu :o)

středa 3. září 2008

Srpnové ohlédnutí

Srpen byl krásný. Počasí vyšlo, dovolená vyšla, sportování vyšlo, slunce vyšlo... Jinak v číslech:
Kolo: 230 km
Běh: 41 km
Pochod: 8 km

S posilovnou si přes prázdniny dávám pokoj, ale po 13. září zase začnu. V současné chvíli nejsem schopná toho dělat tolik najednou. Také musím relaxovat a věnovat se rodině. Docela obdivuju lidi, kteří objemy běhu mají třeba 300 km měsíčně (!). Samozřejmě rozdělit 300 km do dnů znamená "jen" 10 km denně, ale to přeci není nic zanedbatelného (nebo to vidím jen jako laik, co ho schvátí 50 km měsíčně?). Navíc by mě zajímalo, co dělají ještě jiného. Jestli jsou schopni normálně pracovat, vařit, uklízet, chodit na nákupy, věnovat se dětem apod., prostě kde berou čas na to všechno. Jasně, určitě neběhají 1 km 6,8 minut jako já, ale i tak je takový objem naběhaných kilometrů prostě musí nějak vyčerpat, ne?


Lide Lide Graphics

úterý 2. září 2008

Konec podpatečkům

Včera jsem si to přihasila k lékaři (vlastně to byl malý trénink na večer, protože mi ujel bus a já měla asi 10 minut na přesun z práce na Parník) a pak mu líčím své strasti a bouli na noze a on se jen mrknul směrem k zemi a povídal: Vysoké podpatky a ploché nohy! Jak chcete, aby Vás nic nebolelo? :o(
No, takže budu chodit po ulici jak ustřelené kecky v ortopedických botách, fakt sexy.
Večer jsem byla běhat a snad poprvé se mi povedlo uběhnout plánovaný úsek (5,5 km) v kuse, bez přestávky či chůze (poprvé co jsem znovu začala). Čas sice 41 minut, ale co, není to jedno? Hlavně že se mi běželo dobře. Nevím jak běhat, abych dělala delší kroky a tím zrychlila, ale myslím, že to přijde samo. Zatím to nebudu hrotit. Teď mi stačí, že jsem schopná trasu uběhnout a na konci i zrychlit.

pátek 29. srpna 2008

Ovál

Je to velká úleva vrátit se na ovál. Sice běh v přírodě má své kouzlo, ale běh na oválu svou jistotu. Nikde volně pobíhající psi, lidi chodí kolem, děti si kopou do míče, prakticky nic nehrozí (jestli se tedy nerouhám). V lese jsem byla vystresovaná, jestli někde není nějaký násilník nebo pes, nebo jiné nebezpečí. I mi vyhovuje čistý, rovný povrch.... Akorát mě dost překvapilo, jak je všude (na oválu) vysoká tráva a nepořádek. Snad to zmizí až začne škola.
*
Tentokrát jsem si na lýtka natáhla bandáže, což nohám hodně pomohlo, byť mě i nadále bolely. Bolest se ale v současné chvíli přestěhovala z lýtek do kotníků, ale to už se dá vydržet (a dnes ráno ani ty kotníky).

úterý 26. srpna 2008

Příprava na můj den D

Začala bych asi tím, že zřejmě nepoběžím, protože mám něco s nohou. S oběma. A to opravdu není výmluva, protože mě to bolí tak, že půl jednoho tréninku jsem vzdala úplně a včera jsem sice běžela, ale to jsem skoro brečela bolestí. Mám sice Emoxen Gel, dodržuji 2 dny klidu, ale nijak to nepomáhá. Dnes jsem volala na ortopedii, raději se nechám prohlédnout.
Tak to je odvrácená strana, ale jinak:
*
Trénovat jsem začala naplno hned jak mi začala dovolená. Řekla jsem si, že nejsem žádné béčko a budu tedy trénovat dle plánu pokročilého začátečníka. První trénink měl být 6x400 m. Jela jsem do lesa, odměřila 200 m a vyběhla. Po 20ti metrech mi došel dech. Bohužel u sebe nemám svou tabulku časů, ale co si matně vzpomínám, tak první 400 m jsem běžela VELICE dlouho. Bohužel předpříprava veškerá žádná, takže jsem nevěděla, jak dlouho mám mezi těmi čtyřstovkami odpočívat. Odpočívala jsem tedy tak dlouho, dokud jsem neměla tep zase v normálu. Že mi při běhu vyskočil skoro na maximum snad ani nemusím říkat. Další úseky jsem běžela pomaleji a pomaleji. Nebudu se vymlouvat na horko, prostě mi to nešlo. V noci mě budila noční můra, že těch 5 km neuběhnu, takže jsem se hned další den vydala je uběhnout. Pršelo a tak jsem si vzala bundu a nové tričko NIKE. První metry ukázaly, že bunda bylo velmi nerozumné rozhodnutí, takže jsem si jí uvázala k pasu. Kolem pasu už jsem ale měla pás s pitíčky a oboje mi pak vesele překáželo. Jak jsem sundavala bundu, musela jsem si předělat trosku na ruce. Bylo mi horko. Nebyla jsem schopná udržet tep dole. Motaly se mi nohy. Prostě katastrofa. A to bylo prvních 300 m, další katastrofy na sebe nenechaly dlouho čekat.
Plácala jsem se kupředu a když jsem vyběhla kopeček u vodárny, začalo lejt jak z konve. Celá zmáčená jsem zjistila, že mě navíc neuvěřitelně pálí paže. Obě se mi odíraly o šev na tričku! To tak bolelo, že jsem skoro nemohla běžet, fakt, vážně. Shrňme si to: NEMOHLA jsem, byla jsem totálně PROMOKLÁ, PÁLILY mě odřeniny na rukách a CHTĚLO se mi na záchod (akutně). Mnoho negativních vlivů na plynulý běh. Po doběhu jsem propadla depresi, že to neuběhnu a pokud ano tak v čase, který se ani nevejde do tabulky. Trochu jsem se uklidnila, když jsem se koukla do svých zápisků, kde jsem zjistila, že než jsem uběhla 5 km v kuse, tak jsem skoro 2 měsíce běhala 2-3km, takže prostě chtít hned z fleku uběhnout 5 je pro mě velké sousto.
*
Přešla jsem na tréninky pro začátečníky - abych to prostě uběhla. Začínalo se během na 3 km, což jsem kupodivu dala docela bez problémů. Akorát mě pak začala bolet ta noha a vlastně dosud nepřestala. Běžela jsem po silnici, možná to bylo moc tvrdé. Ach jo.... Na čtyř-km úseky jsem si našla v lese "ovál" 650 m, tam se mi moc líbilo a líbí, určitě ho ještě využiju. Přestala jsem ale sledovat tep, protože ho mám pořád hrozně vysoko a když chci, aby zůstal dole, znamená to jít rychlejší chůzí.
*
Třetí trénink 4 km jsem kvůli bolesti vzdala po 3 km. No a včera bylo poprvé 5 km. Sice jsem doběhla, ale od 2 km jsem měla bolesti. Nepomáhaly ani přestávky, to se naopak zhoršilo. Čas 38 minut mluví za vše. Přitom 4 km jsem uběhla tím svým klidnějším tempem za 26 minut (jasně žádný super čas, ale na to, že jsem tak dlouho neběhala a že mě bolí noha, to je docela v pohodě). Po doběhu jsem to obrečela, ale tím si asi nepomůžu.
*
Nevím co dál, jestli to mám prostě odpískat nebo bojovat. Takových závodů, kterých se můžu zúčastnit je přeci moc.
*
Ale tenhle měl být mým novým milníkem....

pondělí 25. srpna 2008

Kuk!

Jsem zpět z dovolené a mám mnoho psaní o trénování. Otázka je, kdy se k tomu dostanu....
Prosím tedy své tři přiznivce o trochu strpení, brzy sesmolím článek

pátek 8. srpna 2008

Červencové ohlédnutí

Červenec byl prima pohodový měsíc s týdnem dovolené. Sport sice nic moc, jen bezmála 300 km na kole, ale jezdila jsem většinou sama, což mě většinou dá víc. Trochu, ale opravdu jen trochu, jsem zhubla. Martin měl angínu, Nicolas chodil na brigádu, Sáruš nejdřív lenošila, ale pak začala chodit také a dokonce přistoupila na doučování z matematiky, aby si ve třeťáku vylepšila prospěch.
*
Dnes jsem naposledy v práci, od pondělí mi začíná vytoužená a zasloužená dovolená. Předsevzetí se sice dělat nemají, ale já bych ráda dovolenou využila nejen k jízdám na kole, ale i na trochu běhání. Musím se zase rozběhat. Doufám, že bude nějak normálně, protože když je horko, tak prakticky vůbec nemůžu dýchat, musím si několikrát denně foukat dýchátkem. Jednou jsme v tom horku jeli z chaty do Prahy, bylo 29 stupňů, 25 km prakticky jeden velký táhlý kopec, no to jsem přijela úplně fialová :o(
*
Co se týče běhání zjistila jsem následující: věnuje se mu daleko víc lidí než před rokem. Tak za prvé v Praze - cestou do práce jsem kdysi vídala jen jednoho běžce. Toho sice už nevídám, ale vídám asi 3-4 jiné ranní běžce. To samé odpoledne a navečer. Možná je to i tím, že se na sídliště postavilo a obydlelo spousta nových bytů a přistěhovaly se mladší ročníky, které na sport ještě mají čas. Sice vídám i starší ročníky, ale těch mladých je pořád ještě víc. A na chatě - tam jsem NIKDY nikoho běžet NEVIDĚLA. A co jsem tamní podmínky vychválila do nebes, už jsem tam potkala 3 běžící muže!

Připadá mi, že mezi 30-40 lidi skoro nesportují, alespoň ne v mém okolí a v práci tedy rozhodně ne. Udělala jsem si malý rozbor:

V naší firmě pracuje 56 lidí (98 % vysokoškolsky vzdělaných)
věkový průměr: 42
žen: 22
mužů: 34
do 30: 14
nad 30: 30
nad 55: 12
Sportuje příležitostně: (občas kolo, lyže, pochod): 22
Sportuje pravidelně: 7, z toho 2 nad 35 a 1x padesátník

Nevím, jaký z toho vyvodit závěr - asi ten, že by lidi klidně mohli sportovat víc. Neberu výmluvu, že nemají čas. Když se chce, čas se najde. Třeba místo depresivních večerních zpráv .....

neděle 3. srpna 2008

Štěstí

Co mě udělá šťastnou?
Nákupy se Sárou, 30 km na kole s Nicolasem, noc bez Martínka, prolenošený den.
A když se to všechno sejde v jeden víkend a přidá se k tomu tahle písnička



tak to prostě JE štěstí (promiň Martínku, promiň Michale, prostě občas potřebuji totálně vypnout, což se mi tentokrát beze zbytku podařilo).

No dobrá, jdu uklidit vaší skříň :o))

čtvrtek 31. července 2008

Podvečer v Praze

Včera jsem se koukala na časy závodnic "mého" závodu z loňského roku. Pohybovaly se, závodnice i časy, od 15ti minut do 3/4 hodiny. Poslední byla jakási paní, které bylo 70 let! Doufám, že nedoběhnu o místo před ní, nebo nedej bože o místo za ní (předpokládám, že se zúčastní aby si vylepšila osobák). Za kolik to uběhnu já nevím, nikdy jsem si ho neměřila (myslím cíleně), ale bude to tak +- půl hodiny. O dovolené, což je za týden, začnu zase běhat, třeba se zlepším.
*
Večer jsem byla se Sárou na kole. Fakt zážitek. Ale ne požitek. Najely jsme na cyklostezku u skateparku - zamávaly jsme na Nicolase, který piloval jakési triky, či jak tomu říká, a frčely do Dolních Počernic. V Dolních jsme spíš bezradně koukaly, kam dál. Neznámý terén udělal z mé osoby vyklepanou matku-kvočnu, co neustále napomíná své dítě, aby se chovalo normálně. Sáruš totiž nějak nepochopila, že není na chatě na návsi a dle toho se chovala. Chvilku jsme tak kličkovaly po silnici, pak jsme se vydaly směrem na Horní či Běchovice, přičemž z lesa jsem uslyšela psa, takže jsem zavelela k ústupu a jely jsme zpět. Z asfaltky se v jednom místě stala neovladatelná pohroma - vymletý pískový či jaký povrch, málem jsem se zabila. Dokonce jsem slezla a kolo vedla, na rozdíl od Sáry, která se s hlasitým "Já se asi zabiju", řítila dolů.
*
Překvapilo mě, jak moc město večer žije. Pro mě přestane svět existovat jakmile za sebou odpoledne zaklapnu dveře, ale spousta lidí jak vidno večer teprve ožívá. Potkaly jsme mnoho lidí na procházce, běžce a jednu běžkyni, cyklisty, bruslaře, zevlouny a pejskaře. Jednu běžkyni jsme dokonce potkaly 4x, ale nevím, zda nás vnímala, vypadala, že běží v jakémsi tranzu. Sice jsme ujely 18 km, ale necítila jsem je ani v nohách ani jinde. Povrch je všude hladký a bezproblémový, vše se dalo vyjet bez zadýchání. Ježdění na chatě mi tedy rozhodně dává víc, ale na druhou stranu jsem viděla náš kousek Prahy trochu jinak než když jdu z práce nebo z nákupu.
*

středa 30. července 2008

Paníík, paníík

Tedy kdybych dala na numerologii, tak bych řekla, že se mi dostalo znamení shůry. Či odkudsi.
Včera jsem nemohla usnout, házela jsem se z boku na bok, levý, pravý, záda, pochod po bytě, záda a přemýšlánky typu: proč jsem pořád tlustá, proč jsem vždycky třetí, proč není špatný být někdy třetí, proč mám startovní číslo F32, to bude asi jako FEMALE, která se přihlásila třicátádruhá, aha, no to nás moc nebude, a kolik že je 3+2, no pět, co mi to říká.. A tu jsem se opět probrala do bdělosti. 5! Pětka je přece mé osobní číslo. Přepočítala jsem si to a ano, výsledek byl 32 a 3+2 je 5. Tak ještě zkusím, co má za číslo den závodu. To máme 1+3+9+2+8=23, 2+3 je 5! Tři pětky, tři pětky! To je buď znamení, že mám běžet, nebo že nemám běžet :o) A jestli poběžím, tak bych mohla doběhnout třeba i v první tisícovce, ne až ve druhé. Ó už vidím, jak se o mně reportéři perou.
Tak jako tak se raději kouknu, co na číslo 5 numerologie říká.

pondělí 28. července 2008

Dilema

Mám velké dilema. O víkendu jsem si pročítala svůj budoucí rozvrh běhacích tréninků a tu se ukázalo, že nevím, co jsem. Vím, čí jsem, ale první otázka je very těžká. Rozhoduji se mezi začátečník a pokročilý začátečník. Když budu vědět, co jsem, budu vědět, jak trénovat. Prostě...:
Co je začátečník a jak má trénovat (má zkrácená verze)
Je to člověk, který neběhá, nebo běhá jen krátce, a chce uběhnout dejme tomu právě 5 km, na které se chystám v září. No a na těch 5 km se musí nějak dostat, takže obden uběhne kousek a pak o něco víc, a zase o kousek dál, a 5 km je za chvilku doma.
Pokročilý začátečník a jak má trénovat
5 km zvládne bez problémů a potřebuje dosáhnout takového času, který mu zaručí, že nedoběhne poslední jako posledně (chápej - už se závodu "zúčastnil"). A protože poslední místo se mu nelíbilo, běhá rychle a běhá do kopce a běhá pomalu a zlepšuje si tak čas.
No a tady to přijde - 5 km uběhnu bez problémů. Když mám svůj den (stalo se jednou), uběhnu i deset. Ale ještě nikdy jsem nezávodila ani se závodu nezúčastnila. Mám tedy trénovat výdrž nebo rychlost? Co jsem? Kdo jsem? Odkud přicházím? A kam směruji? Vůbec nevím. Když jsem si četla, že jako pokročilá bych měla běhat do kopce, raději bych zůstala u totálního začátečníka :o)) Ale to je asi na nic, ne? Dávat si malé cíle není můj cíl, jdu najít kopec ...

čtvrtek 24. července 2008

Čiré bláznovství

Co je vlastně čiré bláznovství? No to je, když.... Když třeba někdo jako já, se přihlásí na takový pidi závod jako je ADIDAS BĚH ŽEN. Je to jen 5 km a už někdy v dubnu jsem psala, že bych se na něj chtěla přihlásit. Když něco chci, většinou to i udělám a tak jsem tenkrát fakt klikla a přihlásila se. Jelikož se nikdo neozýval, myslela jsem, že jsem klikla špatně a přihlášená nejsem. A protože dvakrát stejnou chybu nedělám, nechala jsem věc spát. A najednou mi přišel mail, který mi přidělil startovní číslo a pokyny. Doma si ze mě dělají legraci a to víc se mi chtělo běžet. Ale včera jsem si o tom psala s kámoškou a ta byla z mého rozhodnutí úplně na větvi čímž mě docela rozhodila. Najednou si říkám, proč to vlastně dělám.
*
Ono záleží na úhlu pohledu. Pokud na to pohlížím jako na BĚH, tak o nic nejde. Přijdu, zaběhnu, odejdu. Pokud na to pohlížím jako na ZÁVOD, pak o něco jde. Minimálně o to, že závod je od slova závodit a tudíž bych se k tomu i tak měla stavit a nějak solidně se třeba i umístit. Třeba mezi prvními dvěma tisíci. Nebo tak nějak... Chi.
*
Čirou náhodou jsem si v pondělí koupila časopis RUN a čirou náhodou je v něm trénink pro úplné začátečníky právě na 5 km. A také jsem se kdysi zaregistrovala na NIKE.COM a tam jsou také tréninky na tyhle pidi trasy. Takže podklady mám, jde o to, nějak na sobě zapracovat, vyladit formu a styl. Ne, nebudu psát velkou story o své přípravě, protože vím, že to uběhnu i bez ní. Spíš si zkusím vylepšovat časy. Nebo něco takového.....

středa 23. července 2008

Kolo

Dlouho jsem nepsala o svém sportování a přitom tak pilně jezdím na kole. Pravda, jen o víkendech, ale i to se počítá, ne? Do posilovny v létě nechodím, dávám si pauzu. Škoda, že počasí nepřeje koupání, to mi letos docela chybí. No a běh... škoda mlčet.... zase na podzim. Ba ne, budu běhat o dovolené, to už jsem si naordinovala.
*
Své kolo mám od loňska, kdy na mě firma udělala sbírku, aby mi tak zpříjemnila vstup mezi čtyřicátníky. Nejdřív jsem nevěděla, co si s částkou 5.OOO Kč počít, ale pak jsem si přidala a koupila si tak své první kolo v životě.
*

*
První nové, jinak pár ojetin jsem měla. S novým kolem jsem začala objevovat okolí chaty. Okolí nejen přilehlé, ale i trochu vzdálenější. Pořád ale bojuji s nedostatkem času, takže jezdit jdu až když uspím Martina, což je po sedmé hodině a mám tak asi 2 hodiny na jízdu. Za dvě hodiny se dá ujet poměrně hodně aniž by člověk přímo umřel vysílením, ale právě vědomí, že padne tma nebo dojdou síly, trochu jízdu znepříjemňuje. S dětmi jsme výlety podnikali, ale to jsme byli dost omezení jejich schopnostmi, takže jsme jezdili pomalu a trasy do 30 km (tenkrát to byly celodenní výlety).
*
Děti vyrostly, ale jezdit se mnou moc nechtějí. Sára mi nestačí a Nicolas nemá pořádné kolo. Nabídla jsem mu, že mu kolo koupím, ale nechce. No a Michal ten o kolu nechce taky ani slyšet, raději něco kutí. Takže jsem chudák a jezdím si sama. Upřímně si ale myslím, že jsem ráda sama. Jedu dle svých schopností a možností a nemusím brát na nic a nikoho ohledy. Potíž ale přijde ve chvíli, kdy mám s někým jet a ohledy brát, protože toho nejsem schopná a dělá mi to potíže. Čili začarovaný kruh. V pondělí jsem vyhlásila pro lidi z práce cyklo-výlet do Jižních Čech (nechtějí kopce), ale zájemců je jen pár a tak nevím, zda se uskuteční. Dokonce jsem už i myslela na to, že se přihlásím na nějaký cyklo-zájezd s cestovkou, kde pak budou stejně výkonní potrefenci jako já. Jenže matka a žena ve mě vždy zvítězí a já si uvědomím, že pokud bych jela, tak to bude na úkor rodiny a to zase nechci.
*
Dobrá, nebudu už brečet nad rozlitým mlékem a dál se budu věnovat okružním jízdám v Pojizeří. Však je tam krásně....
*
Sára mi udělala krátké video z mé jízdy
*

Lide Lide Graphics

pátek 18. července 2008

Nostalgie, aneb Mládí v hajzlu



*



*



*



*



*



*
****** a další a další a další. Slováci jednoznačně nej. Ještě chybí Žbirka, Tublatanka, Modus atd. Pro desky se jezdilo na Slovensko, já osobně jsem byla na koncertu Nagyho v roce 1985. Ještě jsem poslaouchala Turbo a Katapult.

čtvrtek 17. července 2008

Slovníček pojmů (starý, ale dobrý)

POMOC PRO TY , KDO CHODÍ JÍST DO ASIJSKÝCH RESTAURACÍ.
Slovníček č. 1
*
• BÍDEN - Dobrý den
• PANI MA VYSRÁNO ? - Vybrala jste si , slečno ?
• CO KOMU ? - Jakou si přejete přílohu ?
• SEŠUPEM - S kečupem
• HO ŠI CI - S hořčicí
• KPISÍ MÁSESO ? - K pití máte co?
• nebo NA PI ČI - Co si dáte na pití?
• ČUS - Džus ?
• SRAJT - Sprite
• DOUCHUT - Dobrou chuť
• DVASÁT ŠEST - Nutno usoudit podle cifry na pokladně , buď 26 nebo 96
• NAŠANOU - Na shledanou
*
POMOC PRO TY , KDO CHODÍ NAKUPOVAT NA ASIJSKÁ TRŽIŠTĚ.
Slovníček č. 2
*
• NEMIŠESKY - univerzální odpověď
• CICA PADE - univerzální cena
• KVALITA CHODINKY ,ŽLATO ,CIBRO ,CI MESICE DOU - prostě skvělé hodinky
• TET KABELU ? - chcete zboží zabalit ?
• ŠUŠI PANI, ŠUŠI - model je podle poslední doby
• TOJEMALO - za tuto cenu vám to neprodám
• POŽKEJ, POŽKEJ, TAKDOBŽE - počkejte pane , určitě se nějak domluvíme
• DITISOU - velikost akorát
• ČISLO DOBLÝ, VYVELKEJ - potřebujete větší velikost

středa 16. července 2008

pondělí 14. července 2008

Malá dovolená

Má milá malá dovolená začala 3.7. odpoledne kdy jsem naprosto splavená nasedla s Martinem do metra a pak do Prnďolína směr Ostrava. Normálně mám jízdu vlakem ráda, ovšem udržet pozornost tříletého dítěte po celou dobu jízdy, to je úloha vskutku přetěžká. Nepatřím k těm matkám, jejichž děti mohou ve vlaku, či jiném prostředku, či jiném stísněném prostoru, svým vřískotem, kňouráním, běháním a dalším nepříjemným projevem otravovat ostatním život. Takže to znamenalo neustále mluvit, vysvětlovat, mluvit, konejšit, mluvit, přesvědčovat, mluvit, ukazovat, mluvit.... Ještě teď mě bolí pusa. Protože to samozřejmě neskončilo jízdou vlaku, ale následovala cesta autem a pak pobyt do neděle a pak jízda vlakem a další jízda metrem. Můžu naprosto s čistým svědomím říct, že to bylo HROZNÝ. Nebo strašný, nebo tak něco.
Samotná návštěva byla docela v pohodě. Proč v docela? Protože měla maličkou vadu na kráse a tou bylo, že jsem jaksi byla navíc. A být navíc u čerstvě zamilovaných je porod. To neustále oňufávání, ťu-ťu-ňu-ňu, to by jeden vylít z kůže. Znám Slávu jako kluka do party, znám ho z dlouhých rozhovorů o nesmrtelnosti chrousta, jako tahouna výprav, pařiče a baviče, mrzli jsme u vyhaslého ohně, jezdili na kole ve sněhové vánici, prostě fakt kámoš, kterého aby člověk pohledal ... a teď .... Naštěstí tam první večer byla jeho maminka, další den přijel Lexa s rodinou a večer přišel další pár - bývalej pár, takže jsem se s nimi skvěle pobavila. Bylo mi líto, že není prostor na jakýkoliv pokec po našem, ale to se nedá nic dělat. Vyvážil to výlet do skanzenu a pivní slavnosti.
*
Od pondělí jsem pak měla dovolenou na chatě s Michalem. V úterý jsme jeli na výlet do Prachovských skal, který se fakt povedl. Martin totiž celou dobu šel, nechtěl nosit a nekňučel. Dali jsme si oběd, žúžu a perník a taky rohlík s paštikou. Je to už několik let, co jsme takhle s dětmi putovali, takže mě to vrátilo zpět. Ale nevstoupíš 2x do stejné řeky - jsem starší a moudřejší a tak nějak si těch společných chvilek víc vážím. Když jsem kolem sebe pozorovala některé rodiče, které vytáčel jakýkoliv požadavek jejich potomků, bylo mi jich líto. Těch rodičů. Děti vyrostou a všechno bude jinak. Budou mít jiné starosti něž jak zabavit ratolest. Ale to si musí každý odžít. Pak možná přijdou na to, že věnovat se dětem a učit je poznávat svět, je fakt to nejhezčí, co je. Může se sice zdát, že si to tak trochu odporuje s mým úvodem, ale ne, je to vážně tak.
*
Zbytek dovolené jsem se věnovala zahradě, kolu, chatě a dalším svým oblíbeným činnostem. Do práce jsem nastoupila s čistou hlavou a celá natěšená. Jo, 10 dnů volna je prostě znát. Už se těším na srpen, to budu mít dva týdny, možná dva a půl.
*
Skanzen 2008

středa 2. července 2008

Červnové ohlédnutí

Červen byl horký a bláznivý a všelijaký. Měsíc třešní, jahodových knedlíků, rybízových koláčů a rozkvetlých růží.
Toliko poezie.
Jinak jsem:
* 300 km ujela
* 20 km ušla
* 5x jsem byla v posilovně
Na váhu jsem snad pro jistotu ani nelezla, ale podle těsných triček bych řekla, že ručička (digitální váha sice nemá ručičku, ale jak jinak to popsat, že?) se urputně drží na jednom místě.

První láska

Dnes mi Martin oznámil, že se zamiloval do Elišky, a že jí to i řekl.
- A jak jsi poznal, že jsi zamilovaný?
- No řeklo mi to bříško!
- Bříško? Máš v něm motýlky?
- Mám tam jednoho a ten mi to řekl.
Aha
- Odstěhuju se s Eliškou pryč a budeme spolu uklízet.
- A kde vezmeš peníze na byt?
- Budu pracovat. Teď ještě ne, až vyrostu. Pak se odstěhuju.

Narozeniny

Hm, je to tak, mám za sebou další rok života. Rok, který nenávratně zmizel do propadliště dějin, čili nicoty. Nebo tam někam. Definitivně mám tak připsanou čtyřicítku, protože když už je někomu 41, tak to tak prostě je a nikdo mu to neodpáře.
*
Měla-li bych se zamyslet nějak na vážno, musím konstatovat, že 40 je pro ženu věk nic moc. Mládí pomalu odchází, trápí nás pochybnosti a strach z budoucnosti. Z časopisů se zubí samé náctileté nebo vyretušované krásky, které útočí na naše čtyřicetiletá, ztrápená ega. My pak bojujeme v kabinkách s tričkem velikosti S a na první vrásky patláme tuny krémů. Rozum říká: Co blázníš holka, nemusíš vypadat na dvacet, buď v klidu, směj se, bav se, užívej života, vždyť každý rok je dar. Ale nějaké poblázněné zlé Já říká: Nech mě, já chci vypadat super, já chci být úžasně štíhlá, s krásnou pletí a rozzářenýma dychtivýma očima.
*
Ano, rozum má pravdu. Proč bychom musely vypadat na dvacet? Posbíraly jsme spoustu zkušeností, je čas je zúročit. Je čas zaujmout v naší etapě dospělé ženy tu správnou pozici - dovychovat děti, realizovat se v práci a věnovat se koníčkům. Ano, je čas prosadit se.
*
Hm, mám doma (kromě jiného) tříleté dítě. Na seberealizaci si asi ještě pár let počkám :o)) Budu tedy dál pozorovat prohlubující se vrásky, znechuceně odcházet z kabinky, která nemilosrdně odhalí všechny nedostatky, budu držet diety, běhat na ovále, a jíst čokoládu na žal. Vždyť o tom to je: Bojovat dokud to jde.
*
NE?

středa 25. června 2008

Botky samochodky

Toto jsou mé botičky na běhání. Tady neběžím, tady zevluju. Před během, při běhu, ani po běhu focena nejsem. Ještě že!

 



 
Posted by Picasa


Popis:
Asics Gel - DS Trainer 13 W

Obuv určená pro elitní a výkonnostní běžkyně, kteří hledají lehkou běžeckou obuv pro rychlostní trénink a závodní podmínky. Vhodná pro běžkyně se supinací a lehce nadměrnou pronací (mírně propadlá až středně vysoká klenba). Nabízí technologie redukující váhu jako jsou DuoSole, Trusstic System...

Svršek:

Syntetická kůže, vysoce prodyšná síťovina, Biomorphic Fit, 3M odrazový materiál na patě.

Podešev:

I.G.S. systém, Solyte mezipodešev, DuoMax, viditelný gel v zadní části, gel v přední části, Space Trusstic, Propulsion plate, AHAR+ v zadní části, DuraSponge rubber v přední části, DuoSole, vyndávací děrovaná stélka EVA sockliner-Ortholite. (stélka, která eliminuje otlaky chodidla a svou antimikrobiální úpravou zamezuje tvorbě plísní.

Váha: 216 g

Když jsem si je vyhlédla na netu, byly tak novou novinkou, že jsem se o nich dočetla jen to, kolik stojí. Že jsou pro ELITNÍ běžkyně :o)), jsem se dozvěděla dnes, chicht. Ale těžko říct, jestli bych se rozhodovala jinak. Jsem přeci jen žena marnivá a tak u mě rozhodoval především vzhled, taky mě zaujalo slovo novinka a gel. Že jsou prostě skvělé jsem zjistila hned při prvním výběhu. Běhaly se mnou po ledě, po sněhu, v bahně, na suchu, po lese, na trávě, po štěrku, po asfaltu i po schodech, takže je můžu doporučit všem, kdo k metě ELITNÍ teprve míří. I když by se mnou zřejmě kdejaký profesionál nesouhlasil....

pátek 20. června 2008

Hláška

- Víš jak poznáš, že vypadáš fakt strašně?, zeptala se mě Sára včera večer.
-Ne
- Že se za tebou neotočí ani ukrajinský dělník.

středa 11. června 2008

Jakub

Asi to nikoho nenechá chladným

http://www.novinky.cz/clanek/141997-policie-slovak-zlakal-jakuba-na-pocitacove-hry-odvedl-ho-na-ubytovnu.html

a asi ani nemusí mít doma 3 děti. Mě to vzalo hodně, aniž bych ho znala. Kupodivu se nevžívám do pocitů rodičů, ale do pocitů toho kluka a je to o to horší. Jak mu asi bylo? Co mu letělo hlavou? Brečel? Prosil?
Jak může někdo zabít dítě? Koukal mu při tom vrah do očí? Děti mají dychtivé oči plné očekávání, pořád se na něco těší a objevují svět....
Je to hrozný a šílený a zcela mě to rozhodilo.
*
Rodičům vyjadřuji tímto upřímnou soustrast.

pondělí 9. června 2008

23. týden

Začal mým klasickým trojúhelníkem - práce - posilovna - domácnost. Ovšem ve čtvrtek se ke mně opět zákeřně vloudila střevní chřipka. Statečně jsem se s ní v práci prala, ale nevyhrála jsem. Ještě před koncem pracovní doby mě Dan odvezl domů, kde jsem se zachumlala do peřin a usnula. V šest jsem se probudila zcela mimo, s horečkou a s bolestmi. Au au. Kupodivu horečka během večera opadla a bylo mi i docela fajn, ale tělo bylo tím atakem velmi vysílené. V pátek jsem šla sice do práce, ale na nějaké vyskakování to nebylo. Tož jsem ani s ostatníma nepila - slavil se vnuk kolegy. Jsem chudák, že?
*
Na chatu jsme jeli až v sobotu a bez velkých dětí. Odpoledne jsem si jela zajezdit. Využila jsem toho, že jsem sama (promiň Sáruško) a jela trochu těžší a delší úsek, který činil 40 km. Údaje z tachometru: 39,8/18,9/1:56/40,2. Nevím, zda mám 40 km považovat za nějaký super výkon. Od té doby, co jsem nakoukla pod pokličku běhu, mi přijde, že 40 km kde kdo za jedno odpoledne uběhne v pohodě taky. Dobrá, za 2 hodiny by to snad nedal, ale kdo ví.....
*
V neděli poprchávalo a tak jsem jeli brzy domů. A protože bylo opravdu brzo, šla jsem si ještě zacvičit. A také jsem upekla třešňový koláč. A vyprala. A uklidila. A večer jsem nemohla usnout. Vzpomněla jsem si na radu mé babičky, které říkala, že když nemůže usnout, tak si přeříkává, co všechno ten den dělala, ale musí se to říkat odzadu, tj.: vyčistila jsem si zuby, uklidila jsem nádobí z myčky, pověsila jsem prádlo.... atd. Ze zkušenosti můžu říct, že to zabírá, a že se člověk nedostane nikdy moc daleko.

čtvrtek 5. června 2008

Školka

Na základě dopisu ze školky, že se Martínek stává od školního roku 2008/2009 jejím chovancem, jsem se zúčastnila první schůzky s rodiči a přáteli a paní ředitelkou. V břiše jsem cítila motýlky jako kdybych šla na rande a stejně tak moc jsem se těšila. Znovu malinkaté židličky, malinkaté stolečky, malinkaté přihrádky na malinkaté bačkůrky, ťuťuťu.... To bude krása.
*
Paní ředitelka si chvilku po smluveném termínu vzala slovo. A vzala si ho na dlouho. A do jejího slova si brali slova rodiče a přátelé a kladli naprosto zbytečné otázky typu: A může mít náš Petřík SVŮJ kartáček a ne ten od sponzora? A na kolik kroužků může chodit naše Janička? A může... A smí.... A jak to.... A proč.... ááááááááááááá Bože! Úplně jsem za těch pár let, co jsou děti na střední škole, zapomněla, jak je tohle všechno děsné, unavující, zničující, jak mě strašně prudí nesmyslná nařízení, aktivní rodičové, hysterické učitelky, nablbé schůzky o ničem.... Ne, to nepřežiju. To je snad ještě horší než 3 a půl leté ponocování, které mám za sebou. 3 roky školka + 5 let první stupeň, to je osm let! Osm let! O S M let Možná déle... Ani domyslet to nechci.
*
V koutku duše doufám, že to tak nebude. Paní řídící je vlastně docela milá, třeba se to nějak vyvrbí. Třeba...

úterý 3. června 2008

Změna názvu

Po několika měsících vedení blogu jsem uznala, že název "Běhající" je tak trochu od věci. Psala jsem to v době, kdy jsem běhala často a myslela jsem, že to tak bude stále. Čas ale ukázal, že nejen během živ je člověk, a že můj zápřah je daleko širší. Tož zůstanu u Utahané čtyřicítky, protože tou jsem. Třeba vymyslím něco lepšího - nebo to někdo vymyslí za mě :o))

Letní pohodový song

pondělí 2. června 2008

Víkend šípkových keřů


*
Ne že by šípkový keř měl pro mě nějaký zvláštní význam, to rozhodně ne, ale cestou na chatu jsem jich viděla mnoho přemnoho a byla to velká krása a také mi to připomnělo Večerníček Z mechu a kapradí, jak Vochomůrka (nebo Křemílek?) byl nastydlý a potřeboval šípkový čaj... však to každý zná.
*

*
Víkendové počasí vytáhlo všechny své zbraně a připomnělo nám, jak má vypadat letní pohoda. Teploty vystoupaly někam ke 30, nebe bylo jako malované a voda v Jizeře čistá a teplá. Pojala jsem tedy takový víkend po svém - sport a lenošení, nebo-li koupání, kolo a zahrada. Sáře se bohužel moc jezdit nechtělo, tak jsme jezdily jen na krátké vyjížďky, ale zase díky tomu jsme objevily nový kus lesa, pro nás naprosto neprobádanou oblast. Člověk jezdí jen po hlavní, ale občas je dobré odbočit. Život, rozuměj - vyjížďka, pak dostane další rozměr. Nejdřív jsme litovaly, protože cesta byla samý kořen a spadané větve, ale pak se před námi rozeběhla, lemovaná malými stromky, tráva nám sahala vysoko po kola, a na jejím konci stál velký dub.
*

*

*
Prostě nádhera. Dál byla cesta stejně krásná jako na jiných místech, akorát s tím rozdílem, že tady nebyla ani noha, ani kolo. Druhý den jsem vzala foťák, abych zkusila trochu té krásy nacpat na fotečky a ve chvíli, kdy jsem Sáře říkala, že je to naprosto super terén na běh, což ona moc nechápala a říkala, že jen úplný blázen by se vydal běžet na takovou nekonečnou cestu, tak v ten moment se proti nám řítil BĚŽEC! A běžel nějakým super rychlým tempem, protože já měla na tachometru 14 km/h, což nerozvlnilo ani lístek kolem mě, zatímco když proběhl běžec, stromy se ohnuly k zemi.
*

*
V sobotu jsem se dokonce i prvně koupala. Myslím, že jsem tím překonala svůj osobní rekord, protože 31.5. jsem do vody určitě nikdy nevlezla. Kdysi jsem do Jizery nevlezla ani v srpnu, ale loni, kdy jsem začala s otužováním, jsem své stresy ze studené vody odbourala a koupání v Jizeře mi začalo přinášet už jen radost. Mám své místečko, kde je voda hluboká, ale ne prudká a plavu si tam v protiproudu a nebo jen šlapu vodu. Po kole je to nádherné osvěžení. Martínek na mě koukal z břehu a chtěl do vody také. Myslela jsem, že bude ječet, což se i vyplnilo - ale ječel radostí.
*
Celé nedělní dopoledne jsem plela. Po dešti byla půda krásně rozmočená a plevel šel prakticky sám ven. Jenže sluníčko pálilo jak ďas a já byla úplně splavená a tak jsem před polednem popadla kolo a jela se vykoupat. Ta tam byla průzračná sobotní Jizera, teď mi u nohou tekla Ganga.
*

*
Chvíli jsem bezradně stála na břehu, celá upocená a natěšená, kolem mě lítal roj much a chmýří z topolů, a tak jsem prostě do té hnědé polévky skočila. Kráááása. Po obědě jsme se zase jely projet a zase jsme jezdily po vedlejších cestách a zpívaly si k tomu Den je krásný a Mám malý stan.
*

*
Víkend zakončila bouřka a průtrž mračen, ale to už jsme byli doma, doma chaos a prádla kopec. Uf, asi budu místo posilovny žehlit.

Více fotek zde:
Příroda