pondělí 30. června 2014

Rozechvělá očekávání věcí příštích

Letos by to šlo. Letos si zaběhnu maraton. To jsem si tedy řekla už někdy loni, ale u mě je to vždy na dlouhé lokte. Od rozhodnutí je ještě dlouhá cesta k tomu, abych především přesvědčila hlavu, aby se toho ujmula. Protože naběhat to já snad i zvládnu, ale poslední slovo má hlava. Ta když si řekne: "Ano, 5, října si zaběhneme maraton", tak ho prostě dám i kdybych měsíc před tím jen ležela na kanapi a sledovala telenovely.

Už jsem to dlouho nezažila - maratonskou přípravu. Nějak mi ty tři stačily stačily. Vždy jsem takové přípravě vždy věnovala strašně moc (času, energie...), ale pravda, pak ke konci jsem už ani neměla sílu. A upřímně - někdo uběhne maraton v tom čase co já bez nějaké zásadnější přípravy. Ale o tom jsem už stokrát mluvila/psala, že někomu je shůry dáno a někdo prostě musí makat až boty lítaj. Takže jsem docela zvědavá, jestli tentokrát vydržím makat až do konce. Myslím že ano, když bude řízená shora (byť jsem o pár let starší a o pár kilo těžší :o)

Od teď začnu běhat jak ďas a v říjnu pojedu s kůží na trh až na Bodensee. Tuhle jsem rozechvěle otevřela trenýrkový plán a bylo jasné, že prošoupu hodně párů bot než se žhavé léto překulí do barevného podzimu a má cesta bude u konce. Ale těším se vlastně strašně moc, protože mě čekají samé krásné akce. Teď například běhání po Krkonoších (já městská běhna běhající několik let potmě na ovále jedu běhat za dne bílého do HOR! :o)), pak jedu do ještě větších hor na alpský půlmaraton, taky mě čekají asi nějaké ty městské desítky a BAROKO. No to bude krásná cesta.!To se těším! 

Přeji krásné léto, krásné holidays :o)
(no toto je sice takový protestsong, ale skvěle se na něj běhá :o)

úterý 24. června 2014

Báječná dovolená

1. den u moře
Hledím přes líně se převalující vlny někam za obzor a těžce filozofuji. Přemítám o životě, smrti a dalších hlubokomyslných věcech počínaje existencí Boha a nekonečným vesmírem konče. Jsem nadšená. Prvních stodevadesátdva vln jsem si vyfotila.

2. den u moře
Měním se na mořskou vílu a ladně a s rozevlátými vlasy skáču do zpěněných vln. Okamžitě zase vyskakuji, protože jsem dopadla bosou nahou na mořského ježka. Zbytek dne vytahuji bodliny z chodidla. I tak jsem nadšená a vyfotila jsem si západ slunce.

3. den u moře
Ráno u snídaně mi tlustá Ruska vyfoukla poslední dortík s karamelovou polevou, u oběda se se mnou scvrklý Ital přetahoval o špagety s bazalkovým pestem (vyhrál), a večer mi nějaký drzoun neurčitého původu před nosem uzmul poslední porci hovězího! Otráveně jsem pila kafe a nevyfotila ten den vůbec nic!

4. den u moře
Spálila jsem se tak mocně, že nemůžu ani mrkat. Způsobila to záměna lahviček NA a PO opalování. Odnesla jsem si z jídelny mísu s jogurtem a celá se napatlala. Prázdnou mísu jsem si vyfotila.

5. den u moře
Trochu jsem splaskla a tak jsem se vydala opět na pláž. Chtěla jsem vyfotit všechny ty úžasné živočichy, kteří se po dně pohybovali. Na co jsem zamířila, to mi ze záběru odešlo. 

6. den u moře
Nechala jsem se přemluvit k vyjížďce na loďce. Vyzvracela jsem nejen snídani, ale i večeři z prvního dne. Vyfotila jsem si hejno ryb, co se táhlo za loďkou.

7. den u moře
Po včerejší projížďce se mi stále motá hlava a houpe se postel, ale naštěstí už nezvracím. Mám jen průjem. Chroupu suchary z domova a v jídelně si dávám černý čaj. Fotit není co.

8. den u moře
Dnes odlítám. Loučím se s mořem zasněným pohledem za obzor a filozofuji. O životě a smrti, nekonečném vesmíru a o tom, že na horách je také krásně.


úterý 10. června 2014

Kam vítr, tam plášť

Sama takové lidi nesnáším, a přitom jsem jedna z nich. Jsem tuhle zjistila. A že kolem mě jsou jen takoví. A je to dobře!

Začalo to kdysi dávno psaním si svých "výkonů" do excelové tabulky. Byla velmi sofistikovaná. Měla sloupeček počet kol a sloupeček délka kola a když jsem zadala, kolik kol jsem ten den na ovále obkroužila, vyplivlo mi to číslo. Skoro denně jsem se kochala, jak mi to pěkně naskakuje a když jsem jednou za týden naběhala 10 km, umanula jsem si, že příští týden dám dvanáct! 

Později jsem přidávala různé barvičky a ouška a sloupečky a řádky, až se má pestrobarevná a úžasná tabulka stala středobodem mého vesmíru. Hned tedy za během samozřejmě. Našla jsem i on-line deníček na Sportiversum.de a dost dlouho si tam zapisovala. Párkrát se mi dokonce podařilo svými naběhanými kilometry zaujmout přední příčky. Jenže pak se začalo proslýchat, že kdo nemá deníček na Mytreneeku, ten jako by nebyl. Aha, nový vítr! A tak se tam přihlásil Advid a Honza a Martina a Nikie a Peggy a já a další a další. No kopa nás tam byla. Vtipný bylo, že já i Martina, nebo možná i Peggy, ale to nevím jistě, jsme si daly odkaz na deníček na blog a začaly jsme tak trhat rekordy v návštěvnosti našich záznamů. Když jsme to párkrát vyhrály, změnila se tam pravidla, protože nejnavštěvovanější chtěli být kluci, co makali na kolech :o)

Mytreneek je vlastně má tabulka, ale veřejná. Na první pohled vidím vše, co vidět chci, nebo-li kdy-co-jak a za jakých okolností, nebo-li kolik jsem naběhala, nachodila, najezdila, jak jsem se u toho cítila, jaké bylo počasí a další důležitosti. A také vidím, co dělá zbytek světa. Jenže pak zafoukal nějaký vítr ze Sahary či odkud a všichni byli pryč. Nechtělo se mi je hledat, vystačila jsem si sama. Samozřejmě že na různých setkáních se bavili o svých výkonech a všichni věděli vše, ale pořád mě to nevyprovokovalo k tomu, abych pátrala. To nejdůležitější jsem se dočetla na blogu nebo se to dozvěděla u piva.

S nástupem Edy, čili cyklogarminu, mě lehký vánek odfoukl na stránky deníčku Garminu. Nijak mě neuchvátil, byť třeba Advid si ho pochvaloval a pochvaluje myslím dodnes. Sice si tam záznamy nahrávám, ale nijak blíž se s ním nebabrám. Zlobí mě totiž například to, že mi neukazuje mé neviditelné kopce! Ale s nákupem běžeckého garmínka alespoň koukám na jednotlivé kilometry a na počasí.

S nástupem trenéra přišel silný vítr, který mne zavál na www.runningfreeonline.com. No, tak ten se mi nelíbí vůbec. Přijde mi to nepřehledný, zmatečný a divný a ještě navíc anglický, dát komentář či vepsat poznámku znamená otevřít si stránku v jiném prohlížeči než v Chromu a na takové komplikace nemám po běhu náladu a chuť. ALE všechny jsem tu našla. Aha, tak sem je to tenkrát odneslo!

Kromě starých dobrých známých jsem našla i spoustu nových dobrých známých. Novinkou je lajkování výkonů. Takže nejen vidím, co kdo dělá, ale ještě mu můžu poslat dortík. A to se mi líbí. Dokonce i já občas dostanu dort, což se začalo podepisovat na mé tajli.

A kruh se pomalu uzavírá. Skoro všichni, co spolu mluvíme, máme garminy. Vítr duje z hor a je silnější něž kdy jindy. Ti, co byli na Mytru, se přesunuli na RS, ale odtud je vyfouklo tornádo Garmin na své stránky :o). Samozřejmě je možné, ba řekla bych jisté, že si vedou deníčků několik, a že jsou jak na RS, tak na G, tak na Mytru, tak na Endomondu, tak na FB...

Svět je malej, dokonalej. Vítejte ve světě tréninkových deníčků a sdílení aktivit. A kdo říká, že si deníček nevede, že na tom nezáleží, že nejlepší je ta svoboda běhání bez hodinek, tak ten... kecá :o)

Kdo ještě neviděl záznam z Hrbu? ;o))



neděle 1. června 2014

Chceš tři? Dostaneš šest!

Obligátní otázka: Kolik chceš knedlíků? Tři? Tři?! Podívej se, jak jsi hubenej/hubená, dostaneš šest! Všechny maminky či babičky takhle reagují,  když se nandavá nedělní krmě, takže člověk pak sní úplně jinou porci, než na jakou měl hlad. No a podobně to bylo letos na Valašském hrbu.

O tom, jak jsem se na tento závod dostala jsem psala už posledně. Dobrá duše Mirka je naštěstí tak normální jak já a přihlásila se na krásných 15 valašských kilometrů ačkoliv by jistě zvládla i třicet. Asi týden před závodem jsem si začala studovat stránky závodu a zjistila jsem zajímavou věc a sice, že 15 není 15, ale 18. Aha, říkala jsem si. To je docela podstatná informace. Je potřeba řádně připravit hlavu.

Poslední dny před konáním závodu se Českem prohnaly deště, větry, vichry, záplavy, přívalové vlny a jiné radosti. Ani Beskydy nebyly ušetřeny, takže organizátoři měli vážně co dělat, aby společně s lesníky dali trať trochu do pořádku. Tedy ne trochu, ale prostě do takového stavu, abychom tudy mohli v sobotu běžet. A tak se na webu objevila i poznámka, že některé úseky se budou muset trochu obíhat. I připravila jsem hlavu ne na osmnáct, ale na dvacet. Je lepší to trochu nadsadit, než skončit kilometr před koncem totálně vyfluslá jako se mi to stalo na Baroku.

Do Beskyd jsme se přesunuly s Renatou a Petrou v pátek. Cesta byla daleká předaleká, ale docela rychle ubíhala a zabloudily jsme tuším jen jednou. Na místo jsme dorazily hladové a i pěkně zmordované. A to tak, že přesun do nedaleké restaurace nepřicházel po svých v úvahu. Přibraly jsme do auta ještě Martinu a Janu (lépe řečeno, Martina nabrala nás) a jely se najíst.

Už večer se velmi řešilo oblečení. Já měla jasno: tílko. Tílko za všech okolností. Protože jakmile se začnu sápat do kopce, bude mi horko. A horko nesnáším a nechci, aby mi bylo. Takže: tílko. Zbytek osazenstva si plánoval dvě až tři vrstvy. Dlužno podotknout, že ale jen já jsem měla tu nejkratší trasu, čili časově nejméně náročný běh. Jo, vlastně ještě Martina měla krátkou, ale do tílka se jí rozhodně nechtělo. 

Ráno bylo počasí tak akorát - na tílko :o) Nasnídaly jsme se, každá dle svého, a opět nasedly do auta, abychom se přesunuly na Vsácký Cáb, kde bylo zázemí závodu a start. Byla jsem klid sám. Nějak mi myslím nedocházelo, že za poběžím... Bylo lepší se kochat nádhernou krajinou. Každý kopeček, každá kopretina, vlčí mák či kaplička ve mě vyvolávaly opravdové nadšení. Úplně jsem se na běh těšila! Fakt!!!! Vážně :o)

Dojely jsme kamsi, kde se parkovalo, odtud jsme popojeli (už my všichni) busem kamsi do nitra lesa, a když nás vyplivnul bus, spolkla nás nějaká dodávka, kam se nás vešlo - věřte nevěřte - sedmnáct. Nahoře bylo slunečno a všude se to hemžilo závodníky. Mezi nimi nejvíc vynikl Bubo, protože on je takový pozitivně naladěný a všechny zná a všude je ho plno! Seznámila jsem se u registrace s Renatou, a byla jsem ráda, že mě přišla pozdravit, protože její blog mám fakt ráda, neb píše krásné pozitivní zápisky, což jsem jí neřekla, protože mě Bubo nepustil ke slovu ;o))

Následovaly obvyklé tanečky s vyzvednutím čísla a čekáním na Godota. Tedy ne na Godota, ale prostě na start. Seděly jsme společně s báječným i dokonalými ženami na prosluněné stráni a různě se chystaly. Neustále se vítalo, fotilo a hlaholilo, takže vůbec nebyl prostor se nějak nervovat tím, že nás pořadatel za chvilku vypustí na trať. Naše patnáctka startovala jako poslední - až v jedenáct. Hodinu před námi se vydali na start padesátníci, pak třicátníci no a my, teens, v těch jedenáct. 

Už když se vypouštěli na trať padesátníci, vyplynulo z pokynů, že na trati není vše úplně OK. Že se jedna občerstvovačka zrušila a druhá posunula. Zatím z toho ale nebylo úplně jasné, co to bude znamenat pro nás. Za hodinu už jsme byli v obraze. Pro nás to znamená, že se trať o pár kilometrů prodlouží. Že to nebude ani patnáct, ani osmnáct, ale dvacet. Měli jsme se dokonce rozhodnout, zda s tím souhlasíme, nebo zda si vyklušeme do lesa, kde se po dvou kilometrech teprve odstartuje. No, bylo nám to většinou jedno a souhlasili jsme se startem z místa, kde měl být. A vlídný pořadatel nám za to prodloužil čas doběhu o 90 minut. Tím ze mě spadly největší obavy, protože jsem se fakt bála, že dvě a půl hodiny bude málo a přiběhnu pozdě. Co mě překvapilo bylo, že mě to nepřekvapilo. Celý týden jsem mluvila o tom, že to bude dvacet.

V jedenáct jsme vyběhli. Ihned jsem si zvrtla nohu, ale vybalancovala jsem to. Dalších třista metrů jsem se snažila popadnout dech, protože mi ihned chyběl. Zoufale jsem pátrala, kde je Martina, že bych se jí chytla, ale neviděla jsem ji, protože jsem měla mžitky před očima :o)) Abych se vzpamatovala, vytáhla jsem mp3 a ladila. Pak už to šlo. Noha se mi ještě několikrát zvrtla, ale po utažení tkaniček bylo vše v pořádku. Také jsem si musela sundat sluneční brýle, protože jsem neviděla nerovnosti. Ale jinak - pohoda na všech frontách. Jak jsem předestřela v minulém článku - do kopců jsem rychle šla, a z kopců pomalu běžela. Během chvilky nebyl nikdo v dohledu ani v doslechu. Dotáhla jsem se na jednu holku, Katku, a s tou jsme se pak až na otočku střídaly. Ukrutně mě to bavilo. Koukala jsme sice pořád pod nohy a z okolních panoramat jsem tak neměla vůbec nic, ale bylo to neuvěřitelně krásný. Krásné bahno, krásné kameny i krásná tráva :o) 

Než jsme se dostali na otočku, už se proti řítili kluci do cíle. Pak i nějaké ženy, ale těch moc nebylo. Občerstvení bylo hluboko pod Tanečnicí (1.084 m.n.m.), což bylo místo, kde jsme se měli původně otáčet.

Pověst Tanečnice 

Všichni pilně pracovali, jen Barka spala. Stařešina rodu chtěl zjistit, co za tím vězí. Nechal nejhezčí dívku sledovat. Vyšlo najevo, že Barka noc co noc utíká do lesa a za svitu měsíce tančí. Ani po domluvě dívka ve dne ruku k dílu nepřiložila, jen v noci tančila. Až samotný Radegast ztratil trpělivost. Nešťastné děvče najednou zpozorovalo, že pohyby jsou stále obtížnější, nohy nechtějí poslouchat a vrůstají do skály. Nakonec jí celé tělo zkamenělo. Ráno osadníci sháněli Barku marně. Jen s úžasem hleděli na mohutnou horu, jejíž svahy spadaly do údolí jako záhyby dívčích sukní a celý vrch měl podobu zkamenělé tanečnice. 


Když píšu hluboko, myslím hluboko. Podle mne nejtěžší úsek vůbec - strmý a kamenitý i bahnitý. Ani se nešlo moc řítit, protože lidí naproti přibývalo. Občerstvení bylo nakonec až na km 11,3! Čili to samé zpět, čili ne dvacet, ale víc jak 22 (slovy: dvacetdva) kilometrů měla nakonec naše trať měřit. Jinými slovy: Chceš patnáct? Dostaneš dvadvacet. No a neberte to, když se cena nezměnila! :o))

U stolku s občerstvením jsem si dala kus banánu, doplnila vodu do své butilky a na cestu do toho krpálu jsem si ještě vzala čtvereček čokolády. Ani mi nechutnala...

Zpáteční cesta byla těžší, ale o to víc mě bavila. Chtělo se mi běžet. prostě chtělo... Motto Veverky Sudetského jsem pochopila v celém rozsahu. Ne že bych nějak moc mohla, že bych třeba lehce vybíhala kopce a ladně kopce sbíhala, to ne, ale ono mě to prostě BAVILO a cítila jsem se ŠŤASTNĚ. V posledním stoupání už tolik ne, ale když byl poslední, tak jsem se prostě nějak kousla a vyfuněla ho. Na zpáteční cestě bylo ještě super to, že už jsem nebyla jen sama s Katkou, která stejně někde zůstala, ale dobíhala a předbíhala jsem jiné běžce. To jednoho fakt nakopne. Kromě jiného jsem si říkala, že jsem vlastně neviděla žádné holky v mém věku, a tak možná, možná se třeba i umístím! A to mě tak táhlo, tak moc, že jsem málem poskakovala radostí a v duchu smolila děkovnou řeč. Jenže jsem zapomněla, že jsem se octla v kategorii ženy nad 37 let a to jsem moc šancí neměla. Ale kdybychom měly my ženy kategorii 44plus jako to měli muži, tak... ;o)

V cíli jsem byla fakt totálně vysmátá, i energie na pokračovaní by se našla. Vůbec jsem to nechápala, protože ještě úterní výběh byl dost katastrofální. Holky pomalu dobíhaly, vítaly jsme se, daly si buřta a kofolu a vrátily se do hotelu. Až tam jsem zvadla a to tak, že i změna polohy na gauči mi činila potíže. Spát jsme šly brzy, ale já ještě ve 3:39 nespala a slyšela jsem tak první ptačí trylek toho dne! Ale já ho samozřejmě nechtěla slyšet, já chtěla spát! Příšerná noc, uffff.


Tož krásné to bylo. Mám pocit, že za rok se na Hrb zase vypravíme :o))


P.S. Od prvopočátku jsem srovnávala profil trati s profilem trati oběhu Liberce. Protože oběh Liberce to byl můj asi nejtěžší běžecký počin vůbec. Nemohla jsem pak chodit, jist, mluvit... Musela jsem si vzít ibalgin a pořád jsem spala. Po Hrbu jsem byla úplně v pohodě, druhý den trochu bolavá stehna, ale jinak nic, vůbec nic. I cestou jsem věděla, že kopce tu jsou a jsou viditelné, ale nic tak strašného, jak jsem se bála, to nebylo.

Korunka

Už by mohli změnit to, že to bylo 15 km... :oD