středa 30. prosince 2009

PF 2010

Přeji Vám všem úspěšný rok 2010. Bude to rok Tygra, který bude neklidný a všechno se bude neustále měnit, tak ať ty změny zvládnete bez ztráty kytičky. Přeji Vám také zdraví a štěstí, mnoho krásných chvil v běžeckých botách i s rodinou, v práci pramálo stresu... Prostě: ať se Vám daří!

sobota 26. prosince 2009

Rozhodnutí (?)


Tak, už jen jedna porce kachny a je to za námi. Vánoční svátky by se klidně mohly přejmenovat na Svátky obžerství, že? A protože obžerství patří mezi sedm smrtelných hříchů, snažím se hřešit jen velmi málo. Vlastně jsem se cpala jen na Štědrý den (vím, že zlaté prase neuvidím a tak jsem celý den "uždibávala"), pak už jsem najela zase na jogurty, kefíry, banány a jiné laskominy. Svíčkovou od maminky jsem ale nemohla odmítnout a zítřejší kachnu nahradí v mém případě krůta.

Dárků od Ježíška jsem dostala kopu - většina se nějak vztahovala k běhu. Chytře jsem poslala na všechny strany odkazy z internetu a tak se mi i sešlo to, co jsem chtěla: moira 100x jinak, čili prádlo, čepka, ponožky a top, startovné do Vídně a mé oblíbené gely. Navíc byla knížka Běháme po Praze a okolí, masážní olej a koupel pro unavené svaly. I župan se myslím vztahuje k běhu, protože se do něj balím po běhu. Je krásně modrý s bílým okrajem a vypadám v něm se svými proporcemi jak modrý Santa Claus, chybí fakt jen plnovous. Další dárky byly ryze nesportovní: parfém, make-up, hrníček, tričko, kosmetika... Inu, byla jsem asi hodná :o) Jeden z dárků vypíchnu a doporučím zbytku světa: úžasný masážní olej od mé sestry přímo pro běžkyně, krásná voňavá věcička, kterou doporučuji, protože: JÁ za to stojím :o)

A jsem u svého rozhodnutí. Ano týká se maratonu. Je to přirozený vývoj každého běžce, že ho jednou chce uběhnout. A mé JEDNOU je tady. Uvnitř vím, že na to ještě nemám (a většina lidí mě od té myšlenky i zrazuje), ale taky cítím, že se o to chci pokusit. Nevím, kdy přesně se to stane, každopádně 28.12. mi začíná první přípravné kolo na nějaký jarní, ale ne pražský, maraton. Vytáhla jsem si z knížky Běhání plán na 16 týdnů s cílem 4:15. Na to nemám už vůbec, ale líbil se mi a přišlo mi, že bych ho mohla zvládnout. Tedy prvních pět týdnů určitě, to se týdenní objem pohybuje něco málo přes 40 km. Dál nevidím, netroufám si odhadnout, co se bude dít, až budu muset v tréninku zaběhnout víc než 21km (ve 13. týdnu je tam dokonce až 35 km. Prostě jen tak 35 km... bože). Ale nejde jen o samotné běhání - ještě musím tyto objemy, které budou velice časově náročné, skloubit s mým běžným životem a to bude něco. Už mi není dvacet, energie ubývá, nemůžu jen běhat, mám i jiné povinnosti... Hm, toho se bojím hodně.

Nu, pokud mi to nepůjde, pokud to nebudu zvládat, pak budu prostě jen běhat a běhat a běhat, a až se ještě víc rozběhám, připravím se na nějaký podzimní. Prostě: uvidíme, uvidíme, uvidíme...

neděle 20. prosince 2009

Lehká panika


Po dvou Velkých firemních flámech, kdy jsem - co se alkoholu týče - dohnala celý letošní rok, jsem se probrala uprostřed neskutečného chaosu u nás doma a řekla si, že je třeba začít brát vánoce přeci jen trochu vážně. Nalila jsem si vaječný koňak, našla recept na vanilkové rohlíčky a přečetla si Story. Pak jsem na netu ještě doobjednala některé dárky, které mě napadly, a uhňácala rohlíčky, které nádherně provoněly byt. Po té, co jsem jich třetinu snědla, jsem si vzala baťůžek a šla je vypotit do posilovny.

Kdybych měla vypsat, co všechno ještě musím a co nemám, zabralo by to hodně místa. Ale jsem v klidu, protože to nakonec vždycky zvládnu. A ať těm přípravám předchází horečnaté pobíhání po obchodech, nebo pobíhání někde v lese, vždy nakonec zasedneme ke svátečnímu stolu, sníme kapra a připomeneme si všechny rodinné historky. Pod stromkem se pak utápíme v záplavě potrhaných papírů a společně skoukneme Popelku. Prostě nejdůležitější je to VŠICHNI a POHROMADĚ, takže NO STRES.

A protože toto je poslední zápis před Štědrým dnem, přeji všem lidem dobré vůle krásný vánoční čas a posílám malý dárek.

pondělí 14. prosince 2009

Už len 22 dní...

Dobrý by to bylo, že? Ale ne, už jen deset. Je čas na nakoupení zásob. Aktu nakoupení zásob předchází úklid špajzu, čili skříně na suché potraviny, a ledničky, i dala jsem se v sobotu do toho. Jak jsem tak postupně likvidovala různé obaly a zbytky, vzpomněla jsem si na jeden případ ze zámoří, kde žila - byla matka s dospělým synem. Syn si vždy na konec jídla nechával jako poslední sousto to nejlepší z celé porce. A ta matka mu každou chvíli to nejlepší z celé porce snědla a ještě se tomu potměšile smála. Syn jí jednoho dne zabil. Není divu...

U nás je to podobné. Ne že by si někdo troufnul vzít mi něco z talíře - ještě to tak, u nás na talířích poslední sousto zůstává. Je to proto, že kdo něco nechá, nemusí uklidit talíř do myčky! To samé platí o posledním plátku šunky, posledním soustu sýra, posledním lístku salátu, či poslední kapce Matonky... Hlavně když dotyčný nemusí vyhodit obal. A tak plním koš, oplachuji talíře a spílám jim.

Ale protože jsou ty Vánoce, vzápětí jim odpouštím, protože jinak jsou to moje milovaná zlatíčka (snad mi dají něco pod stromek, seznam jsem jim každému poslala mailem... :o))

neděle 6. prosince 2009

Winterlaufserie - 1. díl

Krásná a vydařená sobota to byla. Ráno jsem se probudila do prosluněného dne, dala jsem si kafe a četla páteční noviny. Pak už byl čas posbírat saky paky, tak jsem si vzala košík a pěkně si ho plnila. Sára málem padla když to viděla a tvrdila mi, že tam přeci nemůžu jet s košíkem! Kde je problém, že ? Karkulka šla za babičkou taky s košíčkem.

Košík jsem naplnila energetickými gely, čajem, tatrankama a banánama, své místo našel Emoxen, Orbit i mp3, navrchu byly dvoje tepláky, náhradní prádlo a mikina. Ale jo, vzala jsem si i baťůžek PIM :o) a do něj jsem si dala peněženku, hrudní pás a klíče. V devět hodin jsme se nalodili do červeného autíčka a frčeli.

Počasí bylo jako malované, nálada v autě se pohybovala hodně vysoko a moje těšení na závod nemělo hranic. Jak jsme se ale blížili k hranicím, obloha šedla a najednou se za oknem míhala krajina, kterou právě prošel děda Mráz a svou kouzelnou berlou jí uspal. Daleko se nedostal, za hranicema byla zase normální podzimní šeď a sucho. Měli jsme velmi dobrý čas a tak jsme se zastavili v Regensburgu na oběd, proběhli místní obchodní centrum a pokračovali v cestě. Díky Garminu jsme si to přihasili bez dlouhého hledání přímo k Olympijskému parku do garáží a mohla jsem jít hledat start.

Jo hledání, to je má opravdu slabá, až velmi slabá stránka. Vydali jsme se prostě směrem, který nám připadal nejsprávnější, dokonce šli před námi nějací běžci, ale pak jsem si řekla, že třeba šli ke startu, ale čísla se vydávají jinde a začala jsem panikařit. Nějaký bodrý starý muž se u nás zastavil a ptal se, co hledáme a jestli může pomoci. tak jsem mu řekla co a jak a dala mu přečíst pokyny pořadatele. Následujících 5!!!!!!! minut si to četl. Nehybným pohledem hleděl do papíru a mlčel. Pak se zeptal, jestli nejsme z Maďarska. Pak se zeptal, jestli nejsme z Polska. Pak zase četl. Měla jsem chuť mu papír vytrhnout a utéct, ale úcta ke stáří mi to nedovolila. Bylo jasný, že vůbec nic nechápe, že neví, a tak nás prostě poslal směrem, kam jsme i tak šli. Dle mapky jsme byli na místě, ale nikde ani jedna běžecká noha, ani start, ani nic. Byla jsem na pokraji hysterického záchvatu, protože jsem si představovala, že jsem ujela 400 km proto, abych se ztratila v olympijském areálu. Ani další oslovený člověk nic nevěděl a ptal se, jestli je ten závod skutečně dnes. ....

V tom jsem spatřila BĚŽCE. Zapomněla jsem na všechen svůj ostych, který většinou předchází aktu zeptání se na cokoliv a pádila k němu s dotazem, zda náhodou nejde na onen závod. Šel. A tak jsem s ním srovnala krok a šli jsme spolu. Bylo zajímavé, že mi řekl, že ta mapka je špatná, a že start/cíl je úplně jinde. No nevím, v té chvíli už mi to bylo i jedno, hlavně že stihnu začátek.

Lidí jak na kostele, sluncem zalitý ovál, smích a červené čepičky, to byl první dojem, když jsem se vynořila zpoza rohu. Vyzvedla jsem si číslo, dostala jsem jakousi modrou věc (čepice, čelenka a šála, čili tři v jednom) se znakem závodu a nachystala jsem se. To už došla a i Sára s kamarádem, kterým jsme s pánem utekli. Nakonec jsem stihla i záchod a dětské závody s čímž jsem ani nepočítala.

A pak už konečně start. Běželi jsme nejdřív dvě kolečka kolem oválu. V pokynech stálo, abychom si tento běh po oválu vychutnali, abychom si užili tu pospolitost, že rychle můžeme běžet zbylých devět kilometrů. Inu to se mi nemusí říkat 2x, pomalu a pospolitě běhám nejraději.

Vybíháme mimo ovál. Nevím proč jsem si představovala, že se bude běhat jen uvnitř areálu na asfaltových rovných cestách. Místo toho mě (kromě zmíněných vyasfaltovaných chodníků) čekala i tráva, klouzavý kamínky, kopečky, návrat na ovál a zase a ještě jednou. Celkem tři kola. První kilometry mi - jak jinak nešly. Mě vždycky strašně vylítne tep. Měla jsem 92%, ale přitom jsem běžela pomalu. Než se na ovále dostanu na 85% musím hodně makat, a tady bez velké námahy 92...

No nic, první kolo bylo za mnou. Seznámila jsem se s terénem, soupeři mi utekli, ale zbyli i nějací za mnou, to je člověk hnedle v klidu :o) Druhé jsem moc nemohla, nějak se mi pletly nohy. Taky mě začali dobíhat ti, co běželi třetí kolo a řítili se do cíle. Radost na ně pohledět na atlety rychlonohé... Ve třetím kole jsem ale nějakým zázračným způsobem "chytla slinu" a běželo se mi dobře, i když na čase se to nijak neodrazilo. A jakže jsem to tedy zaběhla? Ano, Modří vědí, ti mi včera psali, tak ještě pro Červené:

1. kolo 00:22:24 (3,6 km)
2. kolo 00:20:44 (3,2 km)
3. kolo 00:20:18 (3,2 km)
celkem: 01:03:26
193. z 235 žen

Byla jsem hodně šťastná. Hodně. Ani jsem si tentokrát neříkala: mohla jsem běžet líp, mohla jsem běžet rychleji, co by kdyby... Ne, spokojila jsem se s tím, co bylo. Mám zase prostor se zlepšit, posunout hranice a dát si nové cíle. Vím, že se musím naučit běhat rychle na ulici. Na ovále to zvládám, tam je to pořád dokolečka, rovinka jak vyšitá, žádné překážky, ale jakmile na závodech narazím na obrubník či kopeček, okamžitě se strašně zadýchám a nemůžu. Ale v tu chvíli jsem to neřešila a nechala se unášet na vlně endorfinů.

Pak jsme se šli podívat do adventního Mnichova. Atmosféra tohoto nádherného města vyšňořeného do tisíců malých světýlek se ani nedá popsat, to je nepřenosné. Došli jsme i na vánoční trhy, nahlíželi do stánků s pečenými kaštany, praženými mandlemi a svařeným vínem, postáli u flašinetáře, obdivovaly dóm, poslechli si kousek sváteční mše. Všude kolem nás proudily davy lidí, a přesto jsem necítila žádnou nervozitu. Nechtělo se mi ani nic ochutnat, nebo jít do obchoďáku nakupovat, jen jsem se nechala unášet na vánoční vlně.

WLS - Blog


Ale všechno musí jednou skončit, čekala nás dlouhá cesta domů a tak jsme se rozloučili s Mnichovem a vyrazili. Těsně před Prahou povídal Tomáš: Holky, za dvacet minut jsme v Praze. Vtom před námi začalo blikat výstražnými světly auto, vpředu zase blikal policejní maják, tak jsme zastavili a čekali, co bude. Přišel k nám nějaký kluk a říkal, že vpředu je nehoda, že tak hodinu bude trvat odklízení. Co dělat. Vidina teplé sprchy a zachumlání se do peřin se rozplynula. Po hodině nás pustili. Asi prvně jsem jela místem tak bezprostředně po té, co se tam stala nehoda. Všude se válely střepy, kusy aut, na krajnici stály vraky, svodidla byla od krve. Jedna žena prý zahynula. Vím, že to sem nepatří, ale nedá mi to. Stalo se to chvilku před námi, mohli jsme to být klidně my...

Když jsme projížděli okolo té nehody, vzpomněla jsem si kdoví proč na Falca. Možná proto, že jsem dopoledne z rádia slyšela jednu jeho písničku, asi i proto, že se také zabil v autě. Těsně před smrtí vydal nové CD, tento song byl tečkou za jeho životem. Je smutný, ale krásný.



Je lepší ztratit hodinu života čekáním, než ztratit ve zlomku sekundy život. Opatrujte se. Užívejte si advent, nikam nechvátejte, pečte cukroví, jděte na procházku, napište Ježíškovi....

pátek 4. prosince 2009

Nad emaily čtenářů


Blíží se.. ale né, úplněk ne, blíží se má v pořadí sedmá účast na běžeckém závodu v letošním roce. Všichni ví, že je to v Mnichově a všichni, čili oba dva mí fanoušci, se ptají, co a jak. A protože fakt nezvládám odepisovat na takovou spoustu e-mailů, napíšu jim hromadnou odpověď.

Otázka: Tak co děvče, jak se těšíš?
Odpověď: Jak se to vezme, mám takové rozporuplné pocity. Ale když na chvilku zapomenu na to, že tam jedu běhat, tak se moc těším. Třeba na adventní Mnichov, na olympijský stadion, na atmosféru, kterou umí vytvořit jen hobíci a nadšenci "venku", prostě na tu omáčku kolem.

Otázka: Ale jedeš tam běhat, víš to? 10 km...
Odpověď: Ano, to vím. Ovšem deset km není vzdálenost, před kterou se smeká. 10 km běhám prakticky při každém výklusu. Prakticky znamená, že jednou o něco méně, několikrát o něco více. Prostě té vzdálenosti se nebojím.

Otázka: Aha, takže něčeho se bojíš, čeho?
Odpověď: Nejsem bohužel úplně fit.

Otázka: Nějaké neduhy?
Odpověď: Nic co bych nepřekonala. K mé velké lítosti jsem díky tomu tento týden ještě nenazula běžecké botičky, polehávám a léčím se.

Otázka: Hm, to není dobré. A jak jinak probíhala příprava?
Odpověď: Snažila jsem se velmi poctivě připravit. Ne na nějaký konkrétní čas, spíš na to, abych zase běžela v klidu a v pohodě, no stres, ale přece jen trochu rychleji. Běhala jsem 4-5x týdně, dávala si intervaly, ale při těch mě vždy hrozně bolela noha, ke konci jsem je tedy flákala a běhala raději delší výklusy. Prostě naběháno mám, uvidím, zda to i zúročím.

Otázka: Takže útok na osobní rekord?
Otázka: Ne, tím směrem to nepoženu. I když mám na to, abych se tam neplácala déle jak hodinu. Ale uvidím, co na to mé zhuntované tělo.

Otázka: A písničky už ti děti nahrály?
Odpověď: Ó ano. Nahrál mi je syn, ale opět vydíral - že nedá, že něco za něco, že taková teplá večeře, která už dva dny nebyla, by fakt bodla... Tak jsem mu zamávala před nosem účtem za jeho mobil a písničky byly moje :o)

Otázka: A jak se tam vlastně dopravíš?
Odpověď: Jedu se Sárou a poveze nás její kamarád. Závod je až od tří, máme tedy čas pořádně se vyspat, cestou se najíst, stihneme rozcvičku a ještě i fandit mrňatům, která mají vlastní závodíček na 500 m.

Otázka: A Martínek nejede? Tomu by se to určitě líbilo....
Odpověď: Bohužel to nevyšlo, ale plánuji, že ho vezmu s sebou na tu poslední část, kdy se běží dvacítka. To zrovna bude i karneval, takže bude určitě nadšenej. Teď si užije víkend s babičkama na venkově.

Otázka: Tak si tam hezky zaběhej a pak napiš, jaké to tam bylo. A taky něco nafoť.
Odpověď: To byla otázka?
Otázka: Ne, to bylo přání a rozkaz. Papa