pondělí 25. února 2013

Erotický román

Čtu hodně a ráda, i když poslední dobou spíš knihy moudré jako třeba Hubneme cvičením nebo Moje první kniha o akváriu. Jenže najednou se světem rozletěla zpráva, že kdo nečetl Padesát odstínů šedi, ten jakoby nebyl. Mezi námi děvčaty začal kolovat první díl.

Kniha to je tlustá, daly by se v ní pěkně lisovat čtyřlístky, a tak jsem si ji vzala na dovolenou. Možná jsem si měla nejdřív přečíst alespoň záložku či recenze nějakých literárních kritiků. Na druhou stranu si ráda dělám úsudek na základě svých zkušeností. Abych se přiznala, já vlastně ani netušila, že je to erotický román co mi zabral půl kufru :o))

Takže jsem četla a četla a říkám si: Nuda. Nuda. Nuda. Proč s tím tolik nadělají? Strana 64, zatím obyčejná červená knihovna, harlekýnka či jak to nazvat. Prostě román o cudné panně z jednadvacátého století, která právě končí vysokou a potká Ho. Navíc je nějaká opožděná, či co. Na to už jsem asi trochu stará, abych si četla román o první zkušenosti... Ale dobrá, přelouskám ho.

Co mě vytáčelo? No např. když si hlavní hrdinka neustále kousala spodní ret. Zkoušela jsem to před zrcadlem a vypadala jsem vážně jak chovanka ústavu pro blbečky. Nechápu, že to může někdo popisovat jako silně vzrušující.Ten její musel být tedy asi taky nějaký retard (trochu ujetej retad :o). To, o čem se ti dva bavili, mi hlava nebrala, popisy toho, co dělali, mě vyloženě nebavily. Akorát jsem tedy pochopila, proč většina lidí šílí z toho, že je to čtivé a že to mají přečtené za chvíli. No aby ne - tam totiž vůbec o nic nejde, člověk nad obsahem nemusí přemýšlet, jednoduché dialogy, stále stejné erotické scény (zaklesnul palce za kalhotky mi stačilo přečíst možná tak dvakrát a dál se to dalo s klidem přeskakovat, protože to pro příběh samotný nemělo až tak valný význam).

Navíc kniha postrádá nějaký nadhled a humor. Akorát ta vnitřní bohyně byla vtipná, to musím uznat.

Jestli kniha opravdu popisuje skryté touhy miliónů žen na celém světě tak to potěš... Osobně si myslím, že jsou to možná skryté "sny" náctiletých slečen. Vdané ženy mají úplně jiné sny a touhy...

I.
Vařím večeři. Děti chtěly rajskou tak se tu s ní patlám, ruce ponořené do těsta na knedlíky. Omáčka už bublá a stříká úplně všude. To zas budu hodinu drhnout sporák. Malý Kája mi předčítá z čítanky, Alenka opisuje vyjmenovaná slova po S a dvojčata lítají po bytě a mlátí se samopaly do hlavy. Pořád lepší, když se s nimi mlátí, než kdyby stříleli, protože ten zvuk, co samopaly vyluzují, je k nevydržení. Á, kdopak přišel z práce...?

II.
Manžel se ke mně přitočil zezadu a obejmul mě. "Mám pro tebe překvapení", zašeptal mi do ucha. Asi chce místo rajské svíčkovou.. "Budeš nadšená", pošeptal mi du druhého. Hodila jsem knedlíky do vroucí vody, nastavila minutku na dvacet minut a čekala, co zas vymyslel. "Beru ve čtvrtek děti na prodloužený víkend na Šumavu!" Zbystřila jsem - čtyři dny volna?! Myslí to vážně? Kdepak je asi háček... "Potřebuješ si odpočinout, vidím na tobě jak jsi unavená, a přetažená." Málem jsem upadla.

Když odcházel, poplácal mě po zadku a mile se usmál: "Ta kila navíc ti svědčí. Konečně je z tebe pořádná ženská. Ne aby tě napadlo držet dietu nebo chodit na zumbu." Mrkl, popadl dvojčata a zmizel v obýváku. Zatímco já stála jak opařená, má vnitřní bohyně tancovala kankán.

III.
Kolem půlnoci jsem se konečně doplahočila do ložnice. Na posteli ležel balíček převázaný modrou stužkou. Noční košilka. Jemná jak pavučina s mnoha malými perleťovými knofličky. Muž zářil. "Oblékni si ji! Chci ti jeden koflíček po druhém rozepínat..." Při osmém jsem usnula.

IV.
Ve čtvrtek ráno proběhla naším bytem smršť. Muž sbalil kufry, děti a mě nechal jen přihlížet. Ve dveřích se najednou obrátil: "Hlavně nic nedělej, neuklízej, nežehli! Objednal jsem úklidovou službu, dá to tady do pucu. Ty si dělej, co chceš. Třeba - a podával mi svou zlatou platební kartu - si něco pěkného kup. Koukal jsem do tvé skříně: vždyť ty nemáš co na sebe! A na holiče ti taky nikdy nezbude čas... Prostě 4343, není limit, utrácej po libosti." A zmizel mi i s dětmi z očí. 

Bytem se rozlehlo uklidňující ticho. Vzala jsem si z lednice Carte Dór a pustila si nějakou romantiku na Primě...


No vida, docela mi to jde, asi začnu psát román :o))

pondělí 18. února 2013

Popelka

Teď si říkám, že to vlastně nebyla Popelka, kdo protancoval střevíček, ta ho jen ztratila... No to je fuk - tady důkaz, že se dají běžecké boty prošlapat (asi jak běhám do neviditelných kopců, čili našlapuji na špičku ;o))



pondělí 11. února 2013

Klubko zmijí na prsou

To si tak říkáte, že je prima mít po ruce členy modré buňky, protože tak trochu hecují a jdou příkladem. Ale co je moc, je moc... Najednou se tito proměnili v klubko zmijí.

Modré Zmije: Už ses přihlásila na Kbelskou?

Já: Né, tam já nechodím

Modré Zmije: Proč? Je to super závod!

Já: No já nevím, já neuběhnu desítku.

Modré Zmije: Smích. Aha. Takže se přihlásíš!

No to uhodli... 
A tím jsem to považovala za uzavřené. Jenže najednou mi snad co hodinu přišel dotaz: Už ses přihlásila na Kbelskou? Už ses přihlásila na Kbelskou? Už ses přihlásila na Kbelskou? Už ses přihlásila na Kbelskou? Už ses přihlásila na Kbelskou?

Tedy nevím, jestli tohle už není normálně stalking! Takové obtěžování a vyvolávání strachu! A pak jsem to vymyslela: přihlásím se a budu mít klid! Takže jsem přihlášená, nechodí mi výhružné zprávy, modří se uklidnili a mě je fajn....


úterý 5. února 2013

Švihadlo


Jako malá jsem švihadlo milovala. Zaskákat si školku to tak nějak patřilo k základním dětským dovednostem. Také jsme skákali gumu a bušili míčem o zeď, na prolézačkách dělali výmyky a jiné akrobatické kousky, hráli jsme vybíjenou a fotbal... Prostě jsme byli pořád v pohybu, to je fakt. 

Jako velká jsem skok přes švihadlo zkusila jednou (myslím, že jsem se chtěla dětem pochlubit, co ta jejich máma umí) a vykloubila si rameno. Od té doby jsem se ho bála. Nejen kvůli tomu rameni, ale i proto, že mi to prostě nešlo. Ale co jsem se v prosinci kousla, snažím se alespoň 2x týdně si zaskákat. Jen pět minut, říkám si pokaždé, to mě přeci nezabije.

Za tím účelem jsem si pořídila švihadlo i s počítadlem abych nemusela přemýšlet, jestli mám 62, nebo 85. Ač se to zdá nedůležité, my, co si vedeme statistiky, tak pro nás to je středobod vesmíru ;o)) Ta první či jaká pětiminutovka, to byl horor. Nazula jsem si boty a šla na chodbu. Zmáčkla stopky a jela jsem. Čti: skákala. Asi po třech minutách, skoro mrtvá, tep nad maximáklkou, potu mě štípal do očí a tekl mi po zádech, jsem se koukla na hodinky a na nich bylo 40 sekund! Málem jsem se položila na zem. Čti: málem to se mnou šlehlo. No ale doskákala jsem to. Od té doby skáču na koberci a bosa, protože je to pomalejší. Ale už jsem se přehoupla přes 400 skoků a to mě blaží. Někomu by to ani nestálo za zmínku, ale vzhledem k tomu, jakou váhu musím +-400x povytáhnout nad zem, je to v mém případě výkon úctyhodný.

Jako správný švihadlový začátečník jsem ale schopná skákat jen desítku, čili obyčejný skok snožmo. Pokud bych udělala nějaký jiný pohyb, určitě bych skončila na JIPce. není bez zajímavosti, že jakmile jsem začala hledat i nějaké informace, zjistila jsem, že už dávno skákají všichni a že já jsem zase poslední. Ale nevadí! Já to doženu a pak natočím podobné video ;o)