úterý 7. února 2017

Stříbrné Hromnice

Prý aby mozek dlouho (alespoň do konce života) a správně fungoval, je třeba mu dodávat nové a nové podněty, krmit ho novými vjemy, podstrčit mu sem tam nějaký ten "překladatelský" oříšek, jednoduše - udržet ho v kondici. Vím to dlouho, ale nedbám. Vše dělám pořád stejně, k novinkám jsem skeptická a křížovky mne nebaví. Můj mozek mi tuhle připomněl, že nedělám dobře...

Hned večer po prosincovém pádu jsem si šla úplně normálně vyčistit zuby. Levačka mimo provoz, pravačka to jistě zvládne taky. Chmm.... To, že jsem napoprvé nanesla pastu mimo štětinky mi přišlo úsměvné. Po té, co jsem se kartáčkem nejdřív trefila do levého oka, pak jsem si pastou opatlala nos a teprve potom našla ústa, už mě štvalo. A ty nekoordinované pohyby uvnitř pusy? No na ústní hygieně by fakt zírali jak se dají zuby vypucovat. Tři dny jsem mozek trénovala, až mi levačku raději zprovoznil. Ale samozřejmě jak jsem byla v ráži, chtěla jsem v tréninku pokračovat. A šla jsem jinudy do práce.

Přišla jsem asi o půl hodiny později než normálně a totálně, totálně vyfluslá s hlavou jak balón. Samotná trasa se mi prodloužila asi o 150 m, šla jsem neustálé poblíž mé zajeté, ale jak já se musela koncentrovat! Kam klást nohy, kde je díra, kde hrbol, co jede, co kde lítá. No hotovo. Z práce už jsem šla starou známou stezkou abych zvládla přípravu večeře.

Ne, fakt nerada měním své návyky, nerada si zvykám na nové věci. Většinu nosím do roztrhání a když hledám náhradu, tak na chlup stejnou. Jako třeba kabelku, kabát, boty... A boty běžecké? Jen a jedině ASICS. Kupuju je víc jak devět let a nemíním s tím přestat.
"Heleďte no nevím", povídá mi jeden můj známý, "mám kámoše co říkaj, že ASICS tedy dobrý, ale hrozně rychle jim odchází podrážky."
Nastala chvíle prozření: že by ty mé ošoupané podrážky a díry na palcích nezpůsobily mé týdenní dvacetikilometrové objemy, ale ošizená podrážka?!
"Kámoši ještě říkali, že prý ty adidasky bústy jsou fakt nej...!"
Tak samozřejmě o těch jsem slyšela, ale do adidasek bych nikdy nešla. Kdysi jsem je vyzkoušela a byly moc úzké a navíc ty tři pruhy... Přišly mi vždy takové snobské a nabubřelé. Zůstanu u těch svých. Když se oběhají, je důvod si pořídit nové :o)

Jenže Velký bratr má uši všude a tak mi dva dny na to přišla do mailu nabídka od Sanasport na bústy od Adidasu a to za cenu, které prostě nešlo odolat. Když jsem si přečetla popis, a když to navíc říkaj kámoši, prostě jsem to riskla.

Nový model “havraních” Boostů od adidas, to je vysoce funkční trailová bota, která je díky své bytelné a silně zvrásněné podrážce spolehlivým pomocníkem při běhu v jakémkoli terénu. Podešev je navíc tlumivá, takže chrání vaše klouby před nárazy i při velmi intenzivním objemové tréninku.



Povrch boty je vyroben z odolné syntetiky, ovšem s účinným systémem odvětrávání, který zajišťuje stabilní klima v botě i při vysoké intenzitě pohybu. Maximum pohodlí vám poskytne také měkké polstrování uvnitř boty, zejména kolem kotníků, které je vepředu vyváženo zpevněnou konstrukcí pro ochranu prstů a nártu před případným poraněním.

Co do vzhledu, havrani jsou robustní, ale zároveň velmi klasičtí a elegantní. Jejich specifický adidas design je vyveden v minimalistickém provedení bez zbytečných příkras a právě v této jednoduchosti je jejich síla. Zejména světlá, stříbřitá varianta, která evokuje poetickou představu bílé vrány, je důkazem toho, že i vysoce efektivní bota může být současně velice efektní. (zdroj: Sanasport)


Za dva dny přišla velká krása, úplné stříbrné Hromnice:



Láska na první pohled. Jemné, lehké (necelých 290 g u vel 40 2/3), decentní. Místo klasických tkaniček utahovací lanko, na jazyku kapsička na schování koncovky. Prošla jsem se po kanceláři a poprvé po strašně dlouhé době jsem se těšila, až si půjdu zaběhat. Večer i přes nepříznivé podmínky, kterých nám letos zima dopřává až kam, jsem se vypravila botky otestovat.

Konalo se nadšení bez hranic. Pocitově jsem se přenesla k mému úplně prvnímu běžeckému kroku v mých úplně prvních běžeckých botách. Tenkrát jsem se dokonce koukla, jestli jsem do něčeho nešlápla, protože tak lehký krok jsem nikdy před tím nezažila A teď to bylo stejné. Kromě toho jsem měla pocit, že na noze nemám vůbec nic a fakt jsem občas zkontrolovala, zda je ještě mám. Ve sněhu zabíraly, po ledu neklouzaly, přes drť se lehce přenesly. Možná zvýším své objemy na pětadvacet týdně abych si je užila.

Páni! Tak já mám adidasky :oDDD Kupodivu mozek velmi rychle změnu zpracoval a přijal. Není to se mnou asi ještě tak zlé. Ale tedy běhat raději budu po svých zajetých trasách ;o)


P.S: A na závěr trochu toho cvičeníčka pro líné závity:

http://flashfabrica.com/f_learning/brain/brain.html

1. Klikni na „Start“.
2. Počkej na 3, 2, 1.
3. Zapamatuj si pozici čísel na obrazovce a potom klikej na prázdné kružnice podle velikosti zapamatovaných čísel – od NEJMENŠÍHO do NEJVĚTŠÍHO.
4. Na konci hry ti počítač oznámí věk tvého mozku.

Tak schválně :o)

úterý 24. ledna 2017

Pády a jiné srandy

Ve chvíli, kdy jsem jednoho šedivého a nevlídného říjnového dne zazimovala kolo, nastal čas natáhnout tenisky a vyrazit běhat. Ač jsem přes léto i podzim na kole natočila víc, než snad za celý svůj život, stejně se mi podařilo nasyslit si špíčkové zásoby a ztratit fyzičku. Aby mi špeky zmizely rychleji, najela jsem na sacharidové vlny (1-1/2-0). Jeden den jsem si čokoládu dala, druhý den je půlku a třetí den že to jako vydržím úplně bez čokolády. To prostě musí fungovat! Běh se mi stal (pokolikáteuž?) výzvou. Po měsíci dýchavičného poklusávání na oválu jsem uběhla tři kilometry vkuse a cítila se na to náležitě hrdá.

Mou skvěle započatou zimní přípravu mi přerušilo stěhování. Protože nebyl nikdo jiný po ruce, zapřela jsem se rameny do obrovské skříně abych tuto pomohla dostat do domu, a najednou lup a měla jsem v háji záda. Nevzpomínám si (což v mém věku ale není nic nového) kdy se mi naposledy podařilo takto se zrušit. Tak, že jsem nemohla chodit a brala léky abych ty první dny nějak přežila. Po pár dnech jsem začala i protahovat a mohla jsem aspoň chodit na procházky. Sacharidové vlny jsem si kvůli tomu stresu upravila na 2-1-půlka.

V půlce prosince jsem opět vytáhla tenisky a vyrazila do tmavých ulic. Hned první běh čítal kilometrů pět a celkem dobrý pocit, že jsem statečná a běžím nejen mimo ovál, ale ještě jsem si dva km přidala. Druhý běh měl být tzv. očistný - přeplněná hlava. Takže jsem si nasadila sluchátka a vyběhla do tmy. Asi kilometr od domova jsem sebou praštila. Běžela jsem právě kolem popelnice na plasty a zamotaly se mi nohy do pásky od balíku. Pád to byl vskutku děsivý. Rozplácla jsem se jak dlouhá tak široká (spíš tedy široká) přes celou silnici. Popsala bych to jako let plavmo přes levé rameno s dopadem na dlaně, koleno a již zmíněné rameno. Do té doby mi Xindl X tvrdil, že má něco s člunem, ale najednou zmlknul, asi se taky lekl. První, co jsem zkontrolovala, byl mobil, hodinky a pak i mp3. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že na ničem není ani škrábanec. Ztěžka jsem se zvedla a dokončila své kolečko. No ano, měla jsem se asi vrátit, ale čistila jsem přeci hlavu. Domů jsem se dobelhala velmi zubožená. Ani svlíknout jsem se nemohla, o sprše a jiných úkonech ani nemluvě. Neskutečná, vážně neskutečná bolest to byla.

Druhý den jsme měli vánoční večírek. Byla jsem rozhodnutá nejet, ale dostalo se mi od všech kolem neskutečné podpory v podobě léků, mastí i alkoholu, takže jsem jela a juchala. Že mám fotku, kde tančím s rukama nad hlavou, nechápu. Asi fotomontáž :o) O následujícím víkendu jsem chtěla ještě rychle napéct svých devět druhů cukroví, uplést vánočku a vycídit rodinné stříbro, ale nějak mi to bolest nedovolila. Ona mi tedy nedovolila skoro nic. Dočetla jsem se, že naraženiny jsou horší jak zlomeniny a hojí se prakticky stejně dlouho, ozbrojila jsem se tedy trpělivostí a vyčkávala, až to přejde.

Po svátcích už mě čekání fakt nebavilo a vypravila jsem se na chirurgii. Pohmat přes svetr a rentgenový snímek ukázaly, že je to fakt jen naražené, čili další rady jak mazat a jak se šetřit. A taky ještě vyčkávat. Koupila jsem si 

Ibalgin® DUO EFFECT

a bolest začala polevovat. Aspoň tak, že jsem konečně bez bolestí spala. 

Mezitím napadl sníh, mráz sevřel i Prahu a z běhu i chůze na neuklizených chodnících se rázem stala nová sportovní disciplína. Ze všech stran samozřejmě neustále slyším, že v zimě se běhat nemá a ať si koupím běžky, což mě tedy nechává úplně v klidu. Jednou jsem si pěkně vykračovala po lehce poprášeném kopečku a opět jsem sebou švihla, protože jsem přes vločky neviděla, že jdu po ledu. Tentokrát to byl dopad na pravou stranu. Vyskočila jsem jak laňka, protřepala končetiny a když vše fungovalo jak mělo, spokojeně jsem si oddechla. Než jsem se tedy ráno probudila a celá pravá stran mě bolela :o) Dala jsem zimě šanci a natáhla jsem nesmeky. Vyjdu ven a chodníky, na kterých ještě o den dříve ležely tuny rozmrzlého a zase zmrzlého ledu, byly uklizené. Po asfaltu se s nesmekama neběhá nijak extra dobře, skoro bych řekla, že běhat s nesmekama po asfaltu je kravina. Už kvůli tomu rámusu :o)

Ale to je jedno, že jsem celá pomlácená a bolavá a venku je led, stejně nemůžu dýchat. Astma se nějak zhoršilo, mám zánět a víc léků. Tahle zima je prostě taková podivná. Hm, a co nějaké pozitivum na konec? Ježíšek mi donesl asi deset kilo čokolády a mám nové hodinky gear fit 2 co ukazují i nastoupaná patra. A ještě jsou růžové.... Takže jedu na obrovské čokoládové vlně, denně stoupám do oblak a už můžu levou rukou uklízet nádobí i do horních polic. Ono to s tou letošní zimou vlastně není tak hrozné :o)