pondělí 24. října 2011

Praděd po svých

Po dvou velmi hektických víkendech přišel víkend velmi odpočinkový. Trochu víc bílého vína, hodně nezdravého jídla, pár kilometrů v nohách, úžasné melodie v hlavě, spousta smíchu... Občas je to třeba
















A když máte za sebou celodenní putování a pak si společně zazpíváte u kytary, má to chybu?


P.S. Pro Ječmínka: Kdyby jen utopencový pohon... :o)


pondělí 17. října 2011

Běžecký babinec po druhé

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky se  říká. A možná je to pravda. Ale tenhle víkend jsem zjistila, že při dobré konstelaci hvězd to možné je. Je to tak, o víkendu proběhlo druhé soustředění pro ženy. Dámská jízda. Babinec. Super úžasné soustředění, na kterém se nás sešlo osmnáct. Osmnáct žen různých věků, stavů a výkonnosti, všechny na jedné vlně - té běžecké.

Aniž bychom říjnové setkání nějak propagovaly, mezi děvčaty a na internetu se úspěch prvního prostě rozkřikl. Už to považuji za úspěch (a také to, že přijely dvě srpnové účastnice, třetí bohužel onemocněla). Dokonce se naplnila má vize, že soustředění na 3 dny využijí holky mimopražské, jednodenní z Prahy a okolí. Musím ale upřímně říct, že ty jednodenní nám tam prolítly jak střely, neměly jsme možnost se tolik poznat, což mě docela mrzelo, protože byly fajn a byla s nimi legrace. Určitě to však svůj smysl splnilo a Zátopkův škrpál spravedlivě vyhrála jedna jednodenní a jedna třídenní.

Dvě perličky:
  • přijela i děvčata, které běžela Pětku, jedna z nich se umístila na třetím místě, druhá běžela s číslem 28 a skončila 28, čili celebrity
  • přijela i holka, která se na závod přihlásila, ale nemohla běžet. Tentokrát si závod zaběhla a dostala tak konečně své číslo, které na ní půl roku čekalo. 

V pátek jsme se se sjely o něco dřív než minule, protože jsme nechtěly běhat po tmě. Ne že bychom to nezvládly, ale neměly bychom z podzimní přírody takové potěšení. Kromě toho minulý týden prolítla internetem zpráva, že v lese u Sojovic, čili hodně blízko našim stezkám, se našlo tělo bez hlavy.... 

A zase jsme doběhly k ceduli a zase se nafotily, tentokrát bez komárů. Mohly jsme si tak v klidu udělat nejen snímek, ale i si mapu pořádně prohlédnout. Ono jí vlastně půlka chybí, možná by jí měl někdo opravit. Jak známo - někdo je nikdo, takže se možná nedočkáme. Příjemně unavené jsme se vrátily do chatiček. K večeři jsme si daly pořádnou porci sacharidů, abychom si udělaly zásobu energie na sobotní program. Zbytek večera byl pokecový. Uvelebily jsme se u nás v "obýváku", uvařily si čaj, jehož vůně naplnila celou chatu, občas jsme si zobly nějakou tu sušenku či výborný koláč, a vyprávěly si navzájem své příběhy. O tom, proč běháme, čeho už jsme dosáhly, co bychom chtěly ještě dokázat. Opravdu povedený večer. Zahnala nás myslím Martina s varovnými slovy: Holky, ráno v půl osmé je rozcvička! Proti tomu jsme nemohly říct ani popel a honem jsme běžely do kanafasu.

Sobotní ráno začalo vtipně. Krátce před sedmou mi přišla SMS. Neslyšela jsem jí, ale Martina ano. A protože byla zvědavá, kdo mi píše, přeřídila si budík, aby už zazvonil, a tím mě donutila se probrat a  SMS si přečíst (její verze se lehce liší od mé, je na vás, kterou si vyberete ;o)) Vylezla jsem a koukla z okna. Trávu a vrcholky keřů byly pokryty jinovatkou, nad řekou se válela mlha. Nic moc, brrrrr. Kdo že vymyslel rozcvičku v takové  zimě?! Ale nebyl čas se válet, ktosi je za dverami... Ano, jednodenní si přivstaly, aby s námi prožily den už od ranního kuropění, což je velmi ctí. Na rozdíl od nás nekoukaly jak sůvy a nezívaly, ale byly samý smích hlahol. A tak se společně vběhlo do lesa... 

Po snídani nás svou přítomností poctila Sylva-hůlkařka, lépe a správně řečeno instruktorka nordic walking. Protože jsem holkám z minula slíbila více běhu, utvořily jsme malou skupinku běhu chtivých a přesunuly se přes Jizeru směrem na Lysou v poklusu, zbytek testoval hůlky. Na počátku zakázané stezky, kde jsme se všechny sešly, jsme děvčata podrobily aerobnímu testu zdatnosti, který byl velmi jednoduchý - uběhnout či ujít 2 km. Dle tabulek pak každá zjistila, jak na tom s ohledem na svůj věk je. Tento test byl součástí boje o Zátopkův škrpál, to aby se fakt snažily. Výsledky byly úžasné a překvapily občas i samotné holky. Zpět zase část běžela a část testovala hůlky. Tentokrát jsme si oběd daly včas, protože posledně na nás musel Miloš čekat a my ho tentokrát čekat nechtěly nechat, protože to se prostě nedělá.

Na Miloše Škorpila jsme se - jak jinak - těšily. Bohužel, bohužel pro naše plná bříška, vymyslel, že bude lepší využít k přednášce les, protože počasí se děsně předvádělo a bylo teplo jak v létě. Přednášku spojil i s praktickými ukázkami a tak jsme funěly lesem a občas odskočily do křovíček, proběhly jsme si s malými přestávkami trasu červnového závodu, zatleskaly dvěma cyklistům a protáhly si svaly strečinkem. Po doběhu zpět jsme se posadily kolem bazénu a přednáška pokračovala. Bylo to nádherné odpoledne.

Když jsme osiřely, dodělaly jsme pár her, oblíbené testy znalostí a už tu byla večeře. Co večeře, hlavně vyhlášení výsledků!




Přeskočím večer, který jsme zase prokecaly, a vrhnu se rovnou na nedělní ráno, kdy se konal náš mini závod na 3,6 km. Měly jsme mezi sebou i jednu skutečnou závodnici, která zaběhla traťový rekord. Musím říct, že jsem obdivovala všechny do jedné, protože fakt makaly a neběžely vůbec "jako". Rvaly se o každé místo jak na olympiádě! Neskutečné a obdivuhodné... 

Blíží se finále. Nejen minipětky, ale celého víkendu. Sedíme u kulatého stolu a vychutnáváme si snídani, domácí džem a teplé housky. Nechce se nám domů. Holky rekapitulují a dávají nám tak podněty jak ke zlepšení, tak k zamyšlení nad budoucností. Chtějí další akce, zimní i letní, chtějí výlety na závody, babince na cestách. Mě to okamžitě nadchlo a začalo šrotovat, protože to je cesta, která se mi líbí a kterou půjdu velmi ráda. Dokonce ani Martiny okřikování mě nezastavilo (myšlenkou na soustředění z počátku nebyla vůbec nadšená a jak je "šťastná", že je :o))

Na konec fotka, kterou si prostě nemůžu odpustit - Martina dorazila s ukrutně velkým loďákem, vykrámovala ho úplně celý, zabrala tři skříně a půl pokoje a stejně jsem jí nakonec musela půjčit tepláky... :oD

středa 12. října 2011

Jogging Mnichovem

Původně s nadšením plánovaná akce se zvrtla do akce málem odpískané. Začala to Jana v červnu, která si přivodila cosi s nohou a končilo to Nicolasem s angínou. Mezitím byla Hanka rovněž trochu pochroumaná, já taktéž s angínou a Sára s povinnostmi ve škole. Jakoby nás něco nechtělo do Mnichova pustit. Z mého pohledu to bylo jasné - nechce se mi běžet. A nechtělo. Odkulhaný maraton v červenci mi stačil a do dalšího jsem nějak neměla energii. Angínu jsem skoro uvítala, ale přísahám, že jsem si nikde nepořídila vir, který by mě skolil. Fakt to přišlo samo...:o)

Další překážka přišla v podobě jízdenek. Pořád jsem nějak nestíhala, až jsme málem zaplatili dvakrát tolik...Je to dlouhé vyprávění, tak to zkrátím - díky tomu, že jsem nestíhala, šel Evžen na nádraží k pokladně a tam po něm místo internetových 6ti tisíc chtěli dvanáct. Naštěstí neměl u sebe tolik peněz, a tak ho milá paní pokladní poslala do cestovní kanceláře Českých drah, kde mu čtyři jízdenky do Mnichova a zpět včetně možnosti využívat veškerou hromadnou dopravu po Mnichově zdarma, prodali za cca. 2600 Kč. Neuvěřitelné, což? (další podrobnosti od Evžena zde: www.bahn.de. Tam klepnout v Aktuelle Angebote (uprostřed stránky) na Lander - tickets. Pak na Bayern a tam už se objeví Bayern ticket.) Díky  zjištění, že se do Mnichova dá přesunout za pár korun, jsem ihned naplánovala dalších asi deset akcí, které se týkají běhu, nakupování, Mnichova a babinců na cestách... 

V pondělí večer jsem dojedla atb a říkala si: Dobrá, poběží mi tam Nicolas svůj první maraton, je mou povinností ho doprovázet, budu mu fandit a čekat na něj v cíli. Možná si zaběhnu běh pro děti, abych měla také nějakou radost ze života. V úterý mi volal, že má také angínu. Abych pravdu řekla, v ten moment jsem chtěla zájezd zrušit. Byla jsem vyčerpaná, nenatěšená, skeptická, trudomyslná, prostě hotovo. Ale uvědomovala jsem si, že jsem přemluvila Hanku, aby se mnou do Německa jela, sehnala jsme Evžena, aby nahradil Janu, bylo zajištěné ubytování, pak už i jízdenky, nedalo se to zrušit. Nějak jsem si to v hlavě urovnala a pojala jsem původně maratonský zájezd jako velevážený doprovod české reprezentace, čili jak Hanka promptně přeložila: doprovod čechyše maratoniše.

V sobotu cestou na nádraží mi Nick v metru říkal: Doufám, že poběžíš! Mámo, vždyť ty pořád běháš, proč bys to neměla uběhnout? Ač potěšena, že mě takto vnímá a že mi tolik věří,  odmítla jsem si vůbec připustit, že jedu do Mnichova běhat. Uvnitř jsem cítila, že bych to prostě nezvládla - nemám naběhány dlouhé běhy a kvůli nemoci jsem vysadila úplně. Ale začala jsem lehce uvažovat, o desítce či půlmaratonu, který zbyl po Sáře. Hned na nádraží mi Hanka dala zásadní a úplně stejnou otázku jako Nicolas. A já, nahlodaná z metra, jsem skoro kývla. Že asi tedy tu půlku...

"čechyše maratoniše" v olympijském areálu
Cesta vlakem ubíhala rychle. To není jako když člověk jede sám se svými myšlenkami... Mnichov plakal dojetím, když mě zase uviděl, a tak jsme místo plánovaného protažení přesezených údů nasedli do metra a jeli do olympijského parku pro podklady. Absolutně bez jakékoliv fronty jsme získali své bílé pytle, já si koupila loňské památeční triko, a lehce uondaní jsme šli na hotel. V recepci nás přivítala stará známá Sůva, ale věnoval se nám její kolega, který nám dokonce názorně předváděl, jak se ovládá zámek pokoje. Zřejmě jsem nebyla jediná, kdo málem trávil noc na chodbě...:o)) Navečer jsme se šli kouknout do centra, ale pršelo, tak jsme si to moc neužili. Dokonce jsme ani nesehnali teplou večeři, protože jsme pořád odsouvali místo pro  posezení až nikde nebylo. Naštěstí na jedné benzínce nám ohřáli sendvič, ale jinak bída, fakt. Před usnutím jsem zjistila, že start půlmaratonu je úplně jinde, než start maratonu. A protože představa, že půjdu sama samotinká hledat start kamsi do neznáma, mě děsila víc než představa, že pět hodin poběžím z bodu A do bodu B, rozhodla jsem se, že tedy poběžím maraton. Však byly mé úplně ideální podmínky - chlad. A s tím jsem celkem spokojeně usnula.

Vychutnali jsme si bohatou snídani, i když v té době už se asi v každém z nás odehrávaly různé pochody - já tedy na WC pochodovala asi 3x. Po snídani jsme si dobalili a opustili hotel. Venku bylo chladno, brrr, skoro jsem se těšila až se rozběhneme a zahřejeme se. Nejdřív nás ale čekal pochod do úschovny a pak pochod na start, celkem snad deset kilometrů. Cestou jsme potkávali spousty nám podobných, čili jedince ve sportovním s bílým batohem přes rameno. Když jsme míjeli mého oblíbeného moderátora (už loni byl vtipný když jsem kolem něj běžela), právě pravil: Jestli běžíte půlmaraton a slyšíte mě, pak máte problém. Nevím proč, ale přišlo mi to tak vtipné, že jsem se zapomněla stresovat.

Na velký třesk jsme čekali pospolu v koridoru B, Evžen krákal, tedy pardon, Sára krákala, my se klepali a čekali. Navzájem jsme se hecovali a domlouvali si setkání po  doběhu. Co mi šlo hlavou? Předně to byla starost o Nicolase, který si ráno snídaňovým čajem zapil poslední pilulku atb. Ale jsou věci, které neovlivníte jestliže před sebou máte vpravdě dospělého jedince, který má svůj rozum, tak jsem se posléze začala soustředit i na sebe. Naplánovala jsem si pomalý běh přerušovaný chůzí u občerstvení. Přišlo mi reálné to zvládnout přesně tak jako loni, protože loni jsem byla neuvěřitelně v pohodě a běh jsem si vychutnala do posledního kroku. 

A běžíme... Nicolas mi po chvilce poklepal na rameno a s pusou od ucha k uchu mi ukázal záda s tím, že se jde držet vodiče na čtyři hodiny. Osiřela jsem. Běželo se mi docela lehce, až moc řekla bych. Kupodivu mi snímal tepák, takže jsem věděla, že mám přes 160 a to mi přišlo moc na tak dlouhý běh. Sundat ho dolů znamenalo zpomalit. Inu zpomalila jsem, tep se ustálil asi na 150 a tak jsem si spokojeně klusala městem. Maximálně mě nebavil úsek v mnichovské Stromovce, takové nezáživné koukání do zeleně, to není nic pro mě :o) Těšila jsem se zase na město, kde se člověk zabaví čtením nápisů a koukáním po lidech. Asi na desátém kilometrů jsem začala panikařit. Ta psychika, to je prostě něco. Do podvědomí se mi začala vkrádat nejistota a hlavou mi šly otázky jako Co tu dělám? Jak to zvládnu? To nezvládnu... Začala jsem se bát, pořád jsem si opakovala - ne úmyslně - že nemám naběháno a že bylo hodně drzé jít na start. Samozřejmě místo abych začala myslet pozitivně, aby mě to nedostalo, dostalo mě to. Ne že bych se vyloženě trápila, ale běžela jsem hodně hodně pomaličku, občas jen šla, což jednoho utaví.

Na metě půlmaratonu jsem měla znatelný skluz oproti třeba letnímu maratonu 10 minut. Moc jsem si ale užila svých pár sekund slávy, kdy při mém průběhu moderátor oznamoval, že běžím právě já a proto jsem všem zamávala. Skluz kromě jiného způsobily občerstvovačky, které jsem využívala a vždy se trochu napila, později i najedla. Ale to už naštěstí černé myšlenky ustoupily a svůj chůzoběh jsem si svým způsobem užívala. Ono totiž kde se vzalo tu se vzalo zpod černých mraků se vylouplo sluníčko a bylo proto úplně krásně. Byla jsem ráda, že nemám žádnou krizi a kochala jsem se městem, koukala po výlohách a po plakátech, občas jsem se zavěsila za nějaký zadek, který mi pak stejně utekl, poslouchala jsem si písničky, prostě to bylo prima. Mnichované opět nefandili, ale ti co někde byli, i když šli třeba jen čirou náhodou kolem trati, se snažili povzbudit obdivným úsměvem či zvoláním Bravo!

Od 37 km už jsem nějak nemohla. Musela jsem v sobě zmobilizovat veškerou vůli, abych do cíle nějak doklopýtala. Představovala jsem si, jak vběhnu do areálu, jak si poslechnu svého moderátora, jak proběhnu tunelem, jak napíšu SMS domů, že jsem to uběhla... A kilometry ubíhaly a najednou byl cíl opravdu na dosah ruky. Vběhla jsem na stadion a hned na jeho počátku stál Nicolas a Evžen, a Nicolas mě děsně hlasitě povzbuzoval: Mámo, jsi borec, už jen kousek, makej! A já se vzchopila a makala i když se mi chtělo brečet, že ho tam vidím, čili že to vážně uběhl. Cestou k cílové čáře se ke mně ještě přidal nějaký člověk, asi Čech, fakt nevím (čekám na fotky z cíle abych se podívala, kdo to byl) a spolu jsme to doběhli. Málem jsem si nevzala ani medaili jak jsem pospíchala poplácat naprosto šťastného a vysmátého Nicolase, který chodil po stadionu s nealkopivem v ruce. Byl to úžasný moment, dojímací jak blázen, přes slzy jsem neviděla. Ten můj kluk to bez nějaké zvláštní přípravy (4x si zaběhl dlouhý běh), bez běžeckých bot, které si nenechal koupit i když jsem fakt měla tu snahu mu je vnutit, dal takto skvěle:


SplitTageszeitZeitDiffmin/kmkm/h
5 km10:38:4000:29:0129:0105:4910.34
10 km11:06:4300:57:0428:0305:3710.70
Halb12:08:3601:58:5701:01:5305:3510.76
30 km13:04:2802:54:4855:5106:179.56
Netto14:32:4004:23:0001:28:1207:148.30


Na konci už také bojoval, ale to bojuje kde kdo.

Zde moje tabulka uvadání:


SplitTageszeitZeitDiffmin/kmkm/h
5 km10:41:5000:32:1532:1506:279.30
10 km11:14:4601:05:1132:5606:369.11
Halb12:35:0002:25:2501:20:1407:148.30
30 km13:43:4003:34:0501:08:4007:437.78
Netto15:23:3605:14:0101:39:5608:127.32


Všichni tři jsme ještě počkali na Hanku a pak už nastal rychlý přesun na vlak. Měla jsem takový ukrutný hlad, že jsme si s Nickem koupili velký sendvič v BurgerKingu i hranolky a kolu, a svou porci jsem do sebe naládovala ještě než se vlak rozjel. Zpočátku někteří jedinci předstírali spánek, ale pak se konečně rozproudila živá debata. Je krásné mít možnost si po závodech ihned sdělit všechny ty dojmy, kterých se zvláště při maratonu nasbírá děsně moc. A my na to měli šest hodin...

Bylo to krásný. Všechno, co jsme zažili, vše co jsme si odvyprávěli, co jsme dokázali. Za rok bych tam chtěla běžet znovu. Už proto, abych si ten čas trochu opravila. Kromě toho tam na mě bude čekat zlevněné triko s datem 09.10.11 čili skoro tak super datum jako 10.10.10. Mnichovský maraton nemá žádné ocenění IAAF ani AIMS, ani žádné jiné, nestartuje na něm světová špička, a přesto je počet startujících vyšší než třeba u nás v Praze. A vše běží jak na drátkách (holt německá důslednost a smysl pro detail). Na trase jsem viděla i spousty vyloženě neběžeckých typů, kteří si přišli zkusit zaběhnout štafetu či jiný přidružený běh (nejvtipnější asi bylo, když jsem se za nějaký vyloženě neběžecký typ zavěsila a tento mi posléze utekl...). Občerstvení bezchybné, všeho dostatek, bez tlačenic (potvrdil i Evžen, který na rozdíl ode mně běžel v davu).

No, a teď už třetí den čekám, kdy bolest odejde a hrdost zůstane, ale ze schodů to pořád není ono... :o)

sobota 1. října 2011

Vyhoření

Běžecké blogy, to je takový ráj supermužů a superžen. Všichni trénují až se z nich kouří, někdo tvrdí, že si jen během nahrazuje hromadnou dopravu, jiní zdolávají velehory, někdo se k tomu ráchá v bazénu, či přejede za víkend republiku - prostě jak řečeno SUPERBĚŽCI, potažmo supersportovci. Málokdy se dočtu, že někdo něco nezvládá, že někomu něco nejde (kromě intervalů v tempu keňanských antilop), že toho má moc. Děláme tu na sebe ramena, nebo o problémech nechceme mluvit, protože doba už tak je dost taková naštvaná, tak proč i na stránkách o sportu skučet, že něco nejde? Tak jsem se rozhodla zase jednou porušit nepsané pravidlo, a trochu si zaskučet.

Já totiž nezvládám už vůbec nic. A protože mi píše dost lidí, jak jsem skvělá, úžasná a dokonalá SUPERŽENA, kteréhož dojmu zřejmě nabyli na základě četby mého blogu, chci to uvést na pravou míru. Je pravda, že toho mám hodně, že toho opravdu hodně zvládám (sama sobě si tleskám :o)). Jenže někdy počátkem září jsem najednou zjistila, že už nemůžu, že fakt už vůbec nevím, jak si úkoly zorganizovat, abych všechno zvládala i nadále. Přibyly nové povinnosti, hlavně ta první třída, ta mi tedy dává zabrat... Ačkoliv jsem matka trojnásobná, a tak bych řekla i dostatečně odolná, dá se říct, že mě to pěkně zkrouhlo. Už ten první den stál za to.....

Stáli jsme všichni na dvoře, čekali nějakou dobu na paní učitelky, které pak zvesela napochodovaly před nastoupenou jednotku vyděšených prvňáků a dojatých rodičů, a každá si svolala svou třídu. MY vyfasovali Božidaru Ráznou. První dítě, které si k sobě zavolala, důrazně poučila, že se zdraví. Dítě píplo. Hlasitě, vyžadovala Rázná. Dítě znovu píplo. JEŠTĚ HLASITĚJI, hřímala už Rázná a dítě zahulákalo, tak, že na střeše školy to vzbudilo hejno holubů. I další dítě dostalo nějakou výtku za nesprávné přihlášení se, i třetí sjela, a já byla velmi ráda, že Martin je až sedmý, čili byl čas ho řádně připravit na jeho první krok.

Poté následoval přesun do třídy. Myslela jsem, že pí. uč. Rázná prostě děti jen mile přivítá, řekne jim, že je ráda, že dostala plnou třídu úžasných a inteligentních dětí, což se dá vyčíst z jejich natěšených obličejíčků, vtiskne jim do ruček kufřík od sponzorů a propustí je do domácí péče. Ovšem místo toho se konala jakási cvičná hodina, při které nám, rodičům, demonstrovala, jak bude probíhat výuka. Už jen to, že jim na úvod řekla: Jestli budete zlobit, budu zlá, mě fascinovalo. Ano, přísnost musí být, ale cpát to těm dětem hned v prvních minutách po příchodu do školy se mi zdá poněkud zvláštní. Zpočátku jsme na svá dítka hleděli vlhkýma dojatýma očima, ale čím déle nás všechny v malé třídě držela, tím víc jsme ztráceli pozornost a trpělivost. Bolely nás nohy a měli jsme žízeň. Ufff, dlouhá hodina to byla.


Po demohodině děti odešly do družiny a přišli jsme na řadu my. Dostali jsme štos papírů s pokyny Smíš/nesmíš/musíš a ještě nám diktovala další a další požadavky: co musíme dodat zítra, co za tři dny, co za týden... Psala jsem jak mourovatá, čtyři A4 mi málem nestačily. Po škole jsem vběhla do Globusu, škrtala v seznamu a plnila košík. I přes veškerou snahu pí. uč. Ráznou nerozzlobit, mám už tři poznámky - jednou jsem neměla polštář, podruhé noviny, potřetí, tenisák. Jestli budu mít ve čtvrtletí napomenutí třídní učitelky, asi se zabiju. 

Dobrá, takže to máme školu. A různé závody, a setkání, psaní, výlety, chození i chození do práce, domácnost, chata, večerní běhy, soustředění... Vše co dělám, dělám hrozně ráda. Nenapadlo mě, že přestože to dělám ráda, že mě to dostane. Ač jsem s humorem prohlašovala, že jsem fakt už úplně blbá, protože si nepamatuji, že dítě má mít do školy staré noviny, vlastně jsem volala o pomoc: chtěla jsem poradit, jak na to, abych své povinnosti dostala pod kontrolu. Jediný, kdo mé volání zachytil, bylo mé tělo. A poslalo škrábání v krku. Zastříkala jsem to Orofarem a makala dál. Přitvrdilo a poslalo angínu s vysokými horečkami. Na to už jsem slyšela. Co mi taky zbylo, že? Při tom léčení jsem zpytovala svědomí. Došlo mi, že to bylo varování, protože si myslím, že nemoci se dějí proto, že se děje vlastně něco úplně jiného, ale říkala jsem si: Proč zase já? Vždyť to takhle děláme všichni a nikdo se nehroutí, nikdo nepadá únavou... Co dělám špatně? A sama jsem si našla odpověď v podobě otázek na tělo: Relaxuju já vůbec? Jak poslední měsíc jím? Kdy jsem naposledy nedělala vůbec nic? Aha, tady je (asi) zakopaný pes. Sebekriticky přiznávám, že prakticky neodpočívám a když ano, snažím se odpočívat aktivně, jinak jsem nervozní, že něco nestihnu, že na něco zapomenu. Taky mi přestalo chutnat, čímž mi chybí energie, dělat věci naplno, a tak to tak patlám a zapomínám a nestíhám... Bludný kruh, řekla bych.

Už pár dnů prakticky jen ležím a nedělám nic. Jen si čtu a spím. Čtu neutrální četbu, protože při čtení běžeckých časopisů a knih se mi v hlavě začaly rodit plány, co vše by se dalo dělat na soustředění, co s mým běžeckým plánem příští rok, jaké se dají uspořádat běžecké akce s Martinou, výlety s holkama... no hotovo, úplně opačný efekt :oD.

Doba hájení mi končí v neděli, pak zase začnu fungovat. Tentokrát podle pravidel, které jsem si nově nastavila (snad mi vydrží alespoň do předvánočního shonu :o), ale to snad někdy příště....