úterý 27. prosince 2011

Růže pro ženy


Tuhle růži, která mi pod okny kanceláře kvete už od léta, jsem pro Vás vyfotila pár dnů před vánočními svátky. Každý den se na ní jdu podívat a každý den žasnu, že tam stále ještě je. Nejdřív to byla prostě jen růže, ale čím je vyšší datum, tím víc obdivuji, že ještě kvete. Co všechno už ustála, jakým nástrahám osudu (horké slunce, sucho, mráz, deště i sníh) už odolala, a přitom je dál krásná a přitažlivá. Dělá radost tím, že prostě JE.

Do nového roku Vám přeji, abyste byly jako ta růže - neobyčejné, krásné, vytrvalé a úžasné. Abyste i Vy ustály vše, co na vás osud v příštím roce přichystá, se stejnou grácií jako ona. Rozdávejte radost a lásku, buďte nad věcí, hýbejte se, věnujte čas i sobě. Ono se Vám to vrátí...

Krásný a šťastný nový rok!

P.S. 
I mužům přeji hodně štěstí, zdraví, mnoho naběhaných kilometrů a zdolání všech met, které si v roce 2012 vytyčíte. A abych navázala na mé přání ženám: starejte se o růže s péčí a láskou, zalévejte je, ochraňujte je, obdivujte se jim, hýčkejte je. Ono se Vám to vrátí... :o)

úterý 13. prosince 2011

Předčasné vánoce

Historie pořádání mých akcí sahá hodně hluboko do minulého století, čili do mého dětství. Už tehdy jsem měla potřebu sdružovat lidi za účelem her a povyražení, ale i jsem je např. honila kolem domu, aby posbírali papíry. I se mi vybavuje jedno deštivé odpoledne a maňáskové představení, které jsem tenkrát dokonce zpoplatnila, abych pak dětem mohla koupit nějaké bonbony (bylo mi asi deset…). Vedla jsem jiskřičky, pionýry i děti na táborech, a pořádala různé olympiády a hry pro mé dětské přátele.

S nástupem dospělosti a hlavně příchodem vlastních dětí se to trochu utlumilo. Výchova totiž dá zabrat... ;o) Vše se vrátilo do starých kolejí, lépe řečeno: začala jsem řádit jak černá ruka až když jsem nastoupila na své současné pracoviště, kde už víc patnáct let organizuji různé výlety a večírky. I vlastní svatbu jsem si úžasně zorganizovala, o narozeninových oslavách ani nemluvím (eee, nesmrdí tu něco? Třeba samochvála? :oD). 

Závod pro ženy, který jsem připravila společně s Martinou, soustředění a babince s holkama, mě utvrdily v tom, že je potřeba v tomto směru něco udělat. Už jsem o tom přemýšlela dávno před tím, než nám čáp přinesl Martínka, ale to jsem ještě neměla dost odvahy to "něco" podniknout. Ale někdo moudrý řekl, že život začíná po čtyřicítce, tak jsem se konečně rozhoupala. A nyní, tramtadadá, zde jsem si nadělila dárek pod stromeček:


Jedná se o můj vlastní projekt, který vznikl víceméně hodně dávno, ale tuhle sobotu jsem se teprve rozhodla, že mu dám konkrétní podobu. Vymyslela jsem mu jméno, vytvořila si vlastní webovky a zaregistrovala doménu. Jakkoli to zní jednoduše, pro technického antitalenta a počítačového břídila jako jsem já, to byl vskutku takový tvrdý para-oříšek, a proto prosím při posuzování stránek o trochu shovívavosti. U počítače jsem strávila dva dny, z toho půl dne jsem vymýšlela název, taky jsem pekla, šla na nákup, prala, žehlila, myla okno a vařila. A i když je to ještě takové trochu pomuchlané miminko, co ledva otevře oči, nemůžu to vydržet a musím se s ním pochlubit světu:


Všem musí být jasné, že je to něco pro ženy. Novinkou je, že akce budou nejen pro ty aktivní, mladé a nadějné, ale ráda bych dostala do pohybu i seniorky. Kdyby někoho zajímalo, od kdy se mluví o seniorech, tak to je od 60ti let, a ne od 44, jak mi tuhle tvrdily moje děti. Přijde mi, že je to nejvíc opomíjená skupina a proto bych je chtěla trochu rozhýbat. Abych věděla, co a jak si s nimi počít, zúčastnila jsem se před pár týdny kurzu Začínáme se seniory, a získala tak pro tuto práci i oprávnění. 

A protože každé miminko se má na svět přivítat s patřičnou pompou, proběhne začátkem ledna v naší oblíbené hospůdce křest. 


úterý 6. prosince 2011

Na vlně smíchu a slziček

Nechtělo se mi. Strašně jsem si přála dostat úpal, úžeh nebo alespoň úplně normální, ale velmi těžkou a nakažlivou rýmu. Děsně jsem nestíhala a nestíhám, díky kurzu jsem přišla o dalších osm hodin týdně, ten týden před Mnichovem jsem navíc přišla i o celou sobotu, a v celém tomto chaosu se já prostě zvednu a na tři dny vypadnu? To prostě nejde, to já si to fakt nemůžu dovolit, nadávala jsem si, co jsem to vymyslela za blbost. A také - jak jinak - jsem po běžecké stránce nebyla vůbec připravená, dva týdny před najednou výpadek kvůli všem shora uvedeným důvodům, také bolesti kolene... Ale protože jsem dostávala natěšené maily od holek, jízdenky jsem už také měla a ubytovna čekala, nezbylo mi, než si zabalit a jet. A dobře jsem udělala...

Sraz jsme měly v hale hlavního nádraží a myslím, že takový hlahol, který tam způsobilo nás šest svým vítáním, tam už dlouho nebyl. Potažmo mi přijde, že lidi většinou takovou rozlehlou halu mají za nějakou svatyni a chovají se v ní tiše a s posvátnou úctou. Všichni až na nás. Do odjezdu chybělo ještě trocha času, tak jsme si ještě rychle kupovaly nějaké čtivo a svačiny, Sára běžela do směnárny, ostatní dopíjely v poklidu kafe. Já už klidná nebyla, protože jsem ráda u toho, když se na perón vřítí vlak, já odstrčím nějaké ty důchodce a invalidy a zaberu si pro sebe místo u okna.

Konečně jsme se tedy vydaly k vlaku. A vlak už tam stál a byl kompletně obsazený. Jestli by někoho zajímalo, proč jsem nezajistila místenky, tak to bylo proto, že jsem věřila, že společnými silami si jedno kupíčko prostě vybojujeme. Já a Jitka jsme vlezly do vlaku a hledaly místo. Zbytek stál na nástupišti a pozoroval, jak uličkou ve vlaku běháme sem a tam. Nejdřív holky tedy běhaly podél vlaku podle toho, kam jsme zrovna šly my, ale když už jsme běžely asi po třetí, zastavily uprostřed a čekaly, co bude. Nám to přišlo hodně vtipný, protože vidět venku ty lehce naštvané a nechápavé obličeje mělo něco do sebe. Pak jsme vymyslely, že se nakýblujeme k jedné paní a Monika začala ještě pro jistotu přemlouvat nějaké Němce, jestli by si nesedli jinam, že fakt nutně potřebujeme 6 míst. Těsně před kolapsem všech jsme se smíchem sdělily našemu průvodčímu, že nemůžeme sehnat jedno volné kupé a tento dobrý muž nám otevřel jedno služební. Jen co jsme se - jak jinak než velmi hlučně - uvelebily, vlak se rozjel.

Prakticky ještě v šoku jsme si u paní s nápoji koupily vínko a rozdělily se tak na vinařky a ten zbytek :o) Chvilku potom dorazil pan průvodčí, jestli by se na  náš Bayerntiket nemohly svézt dvě černé pasažérky... Prostě takto zvesela nám plynula celá jízda, potažmo celý pobyt.

Mnichov nás přivítal jarním počasím. Naše zimní kabáty ztěžkly stejně jako kufry. Dotáhly jsme se na zastávku tramvaje, chvilku počkaly a už jsme frčely do dalšího kola naší cesty. Pro mě to byl neuvěřitelný posun, protože své první cesty z nádraží na ubytovnu jsem vždy absolvovala pěšky, celá zmrzlá a unavená a teď najednou takový luxus: vystoupila jsem jak madam na zastávce hned před budovou ubytovny. Jen ten portýr, který by mi odnesl kufr na pokoj, chyběl. Své zkušenosti jsem k nemalé radosti všech neustále vzpomínala, takže každá má třetí věta začínala: Jo, to když jsem sem jela poprvé (po druhé, po páté...), tak... Holky měly jistě radost, ale z úcty ke stáří raději mlčely.

Na ubytovně bylo vše při starém: trochu problémů s otevřením zámku, za nímž nás čekaly malé, jednoduše zařízené, pokoje. Jen jsme zahodily zavazadla a pár svršků a jely zase zpět do města. Myslely jsme, že na nákupy, ale šly jsme raději na večeři. Po večeři nás čekala procházka pěší zónou, kde se konaly i adventní trhy, které jsem holkám slíbila. Lidí nebylo moc, ale i tak jsme šly pěkně pomalu, kochaly se výzdobou a nasávaly atmosféru i vůně, které se linuly z krásných dřevěných stánků. Zlákaly nás pečené kaštany, svařák i pražené mandle. Jednou jsme zaběhly i do nějakého obchodu, ale já okamžitě dostala nával, takže jsem to znovu už neriskovala. Totálně uondané jsme se zase přesunuly na pokoj a čekaly, až dorazí Bára, které jela sama autem. 

Sobotní plán byl jasný: něco nakoupit, zaběhnout závod a jít zase na trhy, protože Bára o ně přišla. Na nákupy jsme se vydaly do OC, takové naše Letňany. Lidí jak na jarmarku, opět jsme se spíš kochaly než abychom něco nakupovaly. Člověka to prostě neláká, když to samé si může koupit doma. Hodina a půl nám proto bohatě stačila. A když už jsme se chystaly opustit chrám blaženosti, přišly první slzičky. To Jitku dojalo, že je na svém prvním mezinárodním závodě na deset km. Opět jsme způsobily rozruch, když jsme jí všechny objímaly a hlasitě utěšovaly. Jenže ani já nebyla úplně v pohodě. Od toho dlouhého chození mě bolelo nejen koleno, ale bolest se přesunula i někam do třísla. Naštěstí jsem byla přeci jen trochu víc nad věcí než kdy jindy, protože jsem věděla, že jsem se speciálně na tento závod nijak nepřipravovala (mé současné "výkony" se pohybují tak 8 km/h), a že ho tedy pojmu vyloženě jako odpolední proběhnutí po parku. Však kdy mě se podaří běhat za světla... 

A je to tady, hřeb našeho výletu. V plavecké hale je vlhké horko a tisícový dav chtivý startovních čísel tomu dává korunu. Naštěstí pro nás nás pořadatel hodil do jednoho pytle a máme čísla pěkně na jednom místě. Kromě čísla fasujeme i čip a červenou čepičku. Nastává obřad s upevňováním když tu ke mně přistoupil vetchý stařík (takový, co mě vždy pobízí k rychlejšímu běhu a do cíle přiběhne o dvacet minut dřív jak já). Velmi se mu líbí mé tričko s nápisem FAVORITIN a prosí mě, zda by si ho nemohl vyfotit. S ohledem na jeho i můj věk jsem svolila. Dal mi potom letáček a že prý se objevím na jakémsi běžeckém serveru. To mám fakt radost... :oD

Venku je chladno a fouká i nepříjemný vítr, ale červené čepičky nás chrání jak jen to jde. Lidi se shlukli do jednoho chumlu, aby jim nebylo zima a doufali, že brzy poběží. Ještě jsme se s holkama trochu hecovaly. Martina z nás neustále mámila čas, kdy se  sejdeme a kde se sejdeme a jestli na ní počkáme. Ani jsem neměla sílu jí říct, že to říká vždy a pak je jak vítr. A už je tu start...


Víc jak tisíc běžců vyběhlo vstříc svému osudu. Běžela jsem (a to samo o sobě bylo dost pozitivní :o)) bez ambicí, jen tak. Myslela jsem, že běžím hodně pomalu a proto mě docela překvapil čas po prvních dvou kilometrech, který naznačoval, že se držím kolem 6ti min/km. No páni, to jsem tedy zvědavá, jak dlouho mi to vydrží. Úžasné bylo, že jsem na dohled měla mladé a nadějné, o kterých jsem věděla, že míří pod hodinu. Ještě na pátém jsem je viděla, ale pak už mi zmizely z dohledu. Kousek za půlkou jsem slyšela moderátora, jak vítá v cíli vítěze. Zřejmě jel na koloběžce...

Asi nejhorší zase byly neviditelné kopce jak já jim říkám, protože většinou nikdo ani nezachytí nějakou změnu, kdežto já v těch místech pravidelně umírám. Ale tentokrát jsem se na ně připravila už v Praze. Vždy, když jsem vybíhala ten svůj, říkala jsem si: Na tebe si v Německu vzpomenu, nic tak děsného tam není a když vyběhnu tebe, tak už každý. Asi mi to i pomohlo, protože v nohách jsme je cítila všechny, ale jen jednou jsem se musela vydýchat. Nebýt dvou pomalejších km (poslouchala jsem nějaký ploužák), byl by ten čas neuvěřitelně výbornej. Lepší, než když jsem se cíleně připravovala... Tentokrát jsem nadmíru spokojená, měla jsem pocit, že běžím dobře, i ten čas tomu odpovídá. Hodně mi pomohly holky, protože jsem se jich dlouho držela, pomohla mi i Monika, která nás všechny úžasně povzbuzovala, pomohlo mi i to, že jsem mohla zamávat Sárušce. 

Rozdělit
Čas
Vzdálenost
Průměrná rychlost
Shrnutí1:02:20.910,156:09
112:16.82,125:48
26:03.31,016:01
36:04.00,996:07
46:15.60,976:28
56:33.41,066:13
66:40.91,056:23
76:12.30,996:17
86:10.70,986:17
96:02.60,996:05


Těsně před cílem mi šla naproti Martina a povzbuzovala mě. Hrozně mě v tu chvíli naštvala. Ne, že mi fandila, ale že plašila, jak bude poslední a teď mi tu v klidu jde naproti. No, zlobila jsem se na ní. I Bára a Jitka byly v cíli, Jitka si dokonce splnila svůj sen a doběhla pod hodinu, i druhá Martina to dala pod hodinu (zaběhla nejlíp z nás všech). Ani jsem se nestačila vydýchat a už tu byla i Sára. V cíli jsme dostaly modrý hrneček s logem závodu a v zázemí pak ještě nealko pivo a výborné perníčky. Seděly jsme v hledišti, cpaly se a společně rozebíraly uplynulou hodinu (asi zase nejhlasitěji ze všech...). Jen Martina nám chyběla - plavala v bazénu. Až když doplavala, vyšlo najevo, že chudák nemohla vůbec běžet, že dokonce zabloudila a nakonec vzdala. Nuže, vše bylo odpuštěno a my utíraly další slzičky.

Už to zkrátím. Večer jsme opět zavítaly na adventní trhy a jako i ten večer předtím jsme se šly nejdříve najíst. Sedělo se nám skvěle, nic se nám nechtělo. Až když jsem si všimla, že zavírají obchody, vyrazily jsme. Ovšem zavřel i trh :o( Většina chaloupek měla spuštěné okenice, lidí bylo poskrovnu, nikde žádný flašinetář a pražené mandle. Holkám už ani nechtěly nalít vánoční punč. Jen u kluziště bylo ještě otevřeno a tak si na něj vystály frontu (Jitce chtěli dát jen dětský punč ohne alkohol :oD I tak jsme si procházku  užívaly a těšily se na Ježíška, který k nám zavítal hned po té, co jsme docela zmrzlé dorazily na pokoj. Bára ráno naložila do auta Jitku a Moniku, protože jako mimopražské si tak mohly zkrátit cestování, a my čtyři pak zase absolvovaly šestihodinovou cestu vlakem.

Byl to úžasný výlet. A jak moc jsem se netěšila, o to víc jsem přijela vysmátá, odpočatá a plná sil pro posledních pár dnů letošního roku. Tak holky, a co vymyslíme dalšího? ;o))

čtvrtek 1. prosince 2011

Vanilkové rohlíčky

Ano II, netajím se tím, že dám-li článku nadpis, který se týká jídla či pití, dostane se k němu mnohem víc lidí, než když napíšu: Oběhnu stadion bez zadýchání ;o)

Každý rok mě to dostane, i když si myslím, že nedostane. Ať se bráním, jak se bráním, vyzdobeným obchodům, koledám ze všech stran a vyšňořeným ulicím neuniknu. Můžu udělat dvě věci - nevnímat to a jít proti proudu, čili si udělat výzdobu velikonoční, nebo splynout s davem, napéct, nakoupit dárky a těšit se. Chystala jsem se jít tak trochu proti proudu a nevyšilovat. Ale přišel Martínek a ptal se: Těšíš se na Vánoce? Ne. Kouknul na mě těma obrovskýma dětskýma očima plnýma údivu: Ne? A proč ne? 

Zastyděla jsem se. Proč se vlastně dospělý netěší na Vánoce? Protože jim předchází shon a chaos? Protože musí zařídit sto a jednu maličkost? Protože ke konci roku je toho tolik, že padá únavou na ústa? I zastyděla jsem se za svůj nepříkladný přístup a dala si předsevzetí, že letos se těšit budu a jako bonus upeču alespoň tři druhy cukroví. A protože myslím především na to, abych z toho taky něco měla (i když bych z jistých důvodů neměla...), peču jen to, co mám ráda - vanilkové rohlíčky, včelí úly a išské dortíčky. 

Nuže, pro inspiraci Babiččiny vanilkové rohlíčky dle receptu kamarádky mého kamaráda.

300 g hladké mouky, 200 g másla, 100 g mletých nebo hrubě rozmixovaných vlašských ořechů, 50 g cukru, 1 žloutek, ½ balíčku vanilkového cukru

·       Na vále nebo na hladkém kuchyňském stole uděláme hromádku z mouky, do kráteru nahoru nakrájíme na slabé plátky máslo, posypeme mletými ořechy, doprostřed dáme žloutek a vše posypeme vanilkovým cukrem.
·       Rukama vypracujeme - uhněteme vláčné těsto. Pokud se nám zdá být suché, přidáme půl bílku.
·       Vypracované vláčné těsto rozdělíme do tří kusů, které vyválíme do válečků o průměru asi 5 cm.
·       3 kusy těsto necháme odležet asi 2 hodiny v lednici.
·       Plech vymastíme tvrdým máslem a posypeme krupicí.
·       Z válečků pak ukrajujeme malé pásky, ze kterých vyválíme v dlani rohlíčky.
·       Rohlíčky klademe na plech blízko sebe.
·       Rohlíčky upečeme pomalu, na slabo v troubě aby nezačaly růžovět rohy.
·       Když dáme hodně másla, rohlíčky se rozplasknou.
·       Když dáme hodně cukru, jsou tvrdé.
·       Když jsou málo upečené, cítí se v nich mouka.
·       Upečené rohlíčky, ještě teplé, obalujeme v misce s mletým cukrem smíchaný s vanilkovým cukrem.

Uložíme si je do krabičky a jednotlivé vrstvy prokládáme alobalem, ne ubrousky, protože ty by vytáhly z rohlíčků všechno máslo. Babiččiny rohlíčky jsou mockrát lepší než všechny ostatní, co jsem kdy jedla.


Ale nic se nemá přehánět, udělala jsem výzdobu, mám přichystané věci na pečení, ale předtím si jedu vyladit náladu s holkama do Mnichova. Již zítra... ;o)

sobota 19. listopadu 2011

Zumba versus běh

Nuže, chodím na ten svůj kurz a jsem stále jak v Jiříkově vidění. Posledních 14 let je zapomenuto a nastala nová éra. Nová éra začala tedy už tím, že jsem zjistila, že nic nevím. Následovala další ťafka v podobě diagnostiky mého vlastního těla. 

Diagnostikovat něčí nedostatky je zábavné. Můj první případ byla mladá holčina, která nebyla schopná spoustu předepsaných cviků zvládnout úplně nejlíp, a já nad ní stála se sešitem v ruce a říkala si: taková mladá a taková lemra, to já bych jí ukázala. Doma jsem okamžitě chtěla, aby všichni předváděli to či ono, abych jim pak vítězoslavně oznámila, že jsou na tom fakt špatně, ale zatím tedy nevím, co s tím :oD

Na další hodinu jsem pak jela a dumala, že se s instruktorem domluvím, zda by mi diagnostiku také neprovedl (člověk je tvor zvědavý...). Ani jsem nemusela otevřít pusu a bylo mi sděleno, že dnes, v rámci výuky, se provede diagnostika mé maličkosti. Na oplátku jsem pak směla udělat diagnostiku své souputnici. Jsem ve dvojici s holkou, která předcvičuje zumbu, je děsně akční, všechno umí, a pamatuje si i výrazy jako dolní křížový syndrom a bedrokyčlostehenní sval. A tak jsme začali..

Zkouší se kde co: záda, ruce, krk, nohy, břicho, prostě komplet celé tělo a známkuje se jako ve škole. Mé vysvědčení vypadá jak vysvědčení nějakého imbecila z pomocné školy, samé čtyřky pětky, občas trojka. Prý je to normální.. No, nevím, normální je nebýt nafouklá, že? Uf. No, prostě abych tedy byla konkrétní, tak mě nejvíc překvapilo to, že mám OCHABLÝ zadek a břicho. Břicho chápu, absolutně ho necvičím, ale ochablý zadek?! Myslela jsem, že při běhu ho používám, ale očividně ne. Svaly na nohou mám naopak docela v pořádku (kdyby ne, jdu se zabít...). Zde jsem dokonce získala i jednu jedničku a sice právě ze svalu, který se tak krkolomně vyslovuje: bedrokyčlostehenního. Každopádně podrtrženo a sečteno jsem se tímto zařadila mezi ochablé začátečníky, ale přijala jsem to s pokorou, protože vím, že běhat nestačí. Tvrdí se, že se při běhu zapojí skoro všechny svaly, ale jak ukázal test, není to nijak valné a chce to cvičit a posilovat.

Byla jsem tedy zvědavá, jak na tom bude zástupkyně z řádu zumbovitých. Mé ochablé svaly byly zapomenuty, s tužkou a sešitem v ruce jsem se rázem stala důležitou a mohla jsem sázet čtyřky a pětky zase na oplátku Zumbici. Zpočátku jsme byly vyrovnané, u nohou a zad se to přehouplo v můj prospěch, aby se to u břicha zlomilo v můj neprospěch. Celkem máme šest stejných známek, sedm mám lepších a šest horších. Nic moc holka ;o)) Ovšem ty břišní svaly jí tedy závidím!!! A chci taky!!! 

Můj vlastní laický závěr je, že je pěkné sportovat, ale je důležité to nepřehánět (hobíci), zajímat se i o jiné věci (jiný sport), a občas se protáhnout, třeba s knížkou v posteli, nebo tak něco. Je tedy vidět, že mé rozhodnutí ubrat běh, chodit do posilovny a nově i protahovat (mám doma BOSU), je úplně v pořádku. Už se těším, jak do další sezóny vstoupím coby nový, zpevněný jedinec se samými jedničkami na vysvědčení diagnostiky těla. 


P.S. Písnička nesouvisí s textem, ale moc se mi líbí :o)

středa 2. listopadu 2011

Co je nového?

Konečně nám vrátili ukradenou hodinu a mě se tím pádem navrací ztracená energie. Říjen většinou jen útrpně přežívám, jsem unavená, žbrblám a těším se na listopad. Přijde mi, že se všichni a všechno uklidní a minimálně týden je klid, než se lidi zblázní a začnou mluvit o vánocích, dárcích, pečení, uklízení... V ten moment bych si nejraději zalila uši voskem, protože mě to děsně stresuje a otravuje. 

Abych letos tomu bláznění nějak unikla (i když vím, že stejně neuniknu), podnikla jsem dva kroky k odvrácení všeho zlého: za prvé jsem povolala své běžecké i neběžecké kamarádky do zbraně a vyjedeme si na další BB, čili běžecký babinec. Tentokrát je naším cílem Mnichov, kde si zaběhneme jeden místní závod na 10 km, vykoupeme se při té příležitosti v olympijském bazénu, a co hlavně: půjdeme nasát vánoční atmosféru na adventní trhy. Před dvěma lety mě to tak uchvátilo, že jsem si to prostě nemohla nechat pro sebe. Těším se moc. 

Za druhé jsem se přihlásila na kurz trenéra fitness. Sama cvičím už od nepaměti a myslím si, že i něco z této oblasti vím a znám. S tím jsem včera napochodovala na svou první dvouhodinovku a z toho mě můj instruktor i urychleně vyvedl. Cvičit a učit cvičit je samozřejmě nebe a dudy a tak jsem si připadala jak trubka, protože po dvou hodinách jsem si nezapamatovala ani výraz Horní zkřížený syndrom. Zjistila jsem, že ten můj starý (čti: veteránský) unavený mozek není schopen vůbec absorbovat nové informace, čili to chce ještě víc lecitinu, aby se probral. No nic, nějaký čas tam budu poctivě docházet, snad něco pochytím.  

Také jsem se přehoupla do svého pátého běžeckého roku a měla by tedy přijít rekapitulace předchozího. Řekla bych, že byl mnohem mírnější než ten předchozí. Jako by na mě dolehla únava právě z toho před tím, kdy jsem jela opravdu naplno. Ale asi to nebyl jen běh, co mě vyčerpalo, přidala se Pětka, soustředění, prvňáček, dva maratony. Zpočátku to šlo i celkem dobře, ale od půlky roku katastrofa. Dokonce jsem si přestala vést běžecký deníček a to už je samo o sobě hodně divné, že? I když tuhle jsem si říkala: Ty osobo, nedělej, že tě nezajímá, kolik jsi toho opravdu naběhala...! Ale jo, začalo mě to zase zajímat, takže je možné, že si běžecký deníček dám do kupy. 

Zamýšlela jsem se, co s tím vším, jak najít ztracenou rovnováhu a dospěla jsem k následujícímu: :na chvíli si dám pohov od jakýchkoliv běžeckých plánů. Zelenou knížku jsem uklidila, plány šité mi na míru, jsem zašifrovala a také uložila k ledu a jediné, čím se v současnosti řídím je: 3x týdně hodina. Došla jsem k tomu nedávno, kdy jsem radila jedné kamarádce a pak jsem zjistila, že radím sama sobě. Kvůli mým výkonům není třeba dělat humbuk s nějakými plány, stačí prostě běhat. Jako jsem kdysi "jen" 3-4x týdně cvičila, teď budu "jen"  3-4x týdně hodinu běhat. Na velké objemy nemám za a) sílu a za b) čas. Možná až si odpočinu, že to uvidím jinak, ale dala jsem si závazek to minimálně do konce roku takto vydržet (je mi jasný, že jakmile bude PIM na dohled, že se do toho zase pustím :o)). 

Dalším krokem k rovnováze je vytyčení si malých cílů a jejich postupné zdolávání. Teď mám tři:
1. shodit pět kilo (myslím pět kilo mých špeků)
2. vyběhnout nejdelší stoupání na trase na jeden zátah - zatím mám dvě až tři chodící vložky (1200 m s převýšením víc jak 30 m možná někdo nepovažuje za kopec, ale ať si to jde někdy zkusit...)
3. Jedenkrát týdně si dát vanu plnou horké vody a vydržet v ní 15 minut :o)

pondělí 24. října 2011

Praděd po svých

Po dvou velmi hektických víkendech přišel víkend velmi odpočinkový. Trochu víc bílého vína, hodně nezdravého jídla, pár kilometrů v nohách, úžasné melodie v hlavě, spousta smíchu... Občas je to třeba
















A když máte za sebou celodenní putování a pak si společně zazpíváte u kytary, má to chybu?


P.S. Pro Ječmínka: Kdyby jen utopencový pohon... :o)


pondělí 17. října 2011

Běžecký babinec po druhé

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky se  říká. A možná je to pravda. Ale tenhle víkend jsem zjistila, že při dobré konstelaci hvězd to možné je. Je to tak, o víkendu proběhlo druhé soustředění pro ženy. Dámská jízda. Babinec. Super úžasné soustředění, na kterém se nás sešlo osmnáct. Osmnáct žen různých věků, stavů a výkonnosti, všechny na jedné vlně - té běžecké.

Aniž bychom říjnové setkání nějak propagovaly, mezi děvčaty a na internetu se úspěch prvního prostě rozkřikl. Už to považuji za úspěch (a také to, že přijely dvě srpnové účastnice, třetí bohužel onemocněla). Dokonce se naplnila má vize, že soustředění na 3 dny využijí holky mimopražské, jednodenní z Prahy a okolí. Musím ale upřímně říct, že ty jednodenní nám tam prolítly jak střely, neměly jsme možnost se tolik poznat, což mě docela mrzelo, protože byly fajn a byla s nimi legrace. Určitě to však svůj smysl splnilo a Zátopkův škrpál spravedlivě vyhrála jedna jednodenní a jedna třídenní.

Dvě perličky:
  • přijela i děvčata, které běžela Pětku, jedna z nich se umístila na třetím místě, druhá běžela s číslem 28 a skončila 28, čili celebrity
  • přijela i holka, která se na závod přihlásila, ale nemohla běžet. Tentokrát si závod zaběhla a dostala tak konečně své číslo, které na ní půl roku čekalo. 

V pátek jsme se se sjely o něco dřív než minule, protože jsme nechtěly běhat po tmě. Ne že bychom to nezvládly, ale neměly bychom z podzimní přírody takové potěšení. Kromě toho minulý týden prolítla internetem zpráva, že v lese u Sojovic, čili hodně blízko našim stezkám, se našlo tělo bez hlavy.... 

A zase jsme doběhly k ceduli a zase se nafotily, tentokrát bez komárů. Mohly jsme si tak v klidu udělat nejen snímek, ale i si mapu pořádně prohlédnout. Ono jí vlastně půlka chybí, možná by jí měl někdo opravit. Jak známo - někdo je nikdo, takže se možná nedočkáme. Příjemně unavené jsme se vrátily do chatiček. K večeři jsme si daly pořádnou porci sacharidů, abychom si udělaly zásobu energie na sobotní program. Zbytek večera byl pokecový. Uvelebily jsme se u nás v "obýváku", uvařily si čaj, jehož vůně naplnila celou chatu, občas jsme si zobly nějakou tu sušenku či výborný koláč, a vyprávěly si navzájem své příběhy. O tom, proč běháme, čeho už jsme dosáhly, co bychom chtěly ještě dokázat. Opravdu povedený večer. Zahnala nás myslím Martina s varovnými slovy: Holky, ráno v půl osmé je rozcvička! Proti tomu jsme nemohly říct ani popel a honem jsme běžely do kanafasu.

Sobotní ráno začalo vtipně. Krátce před sedmou mi přišla SMS. Neslyšela jsem jí, ale Martina ano. A protože byla zvědavá, kdo mi píše, přeřídila si budík, aby už zazvonil, a tím mě donutila se probrat a  SMS si přečíst (její verze se lehce liší od mé, je na vás, kterou si vyberete ;o)) Vylezla jsem a koukla z okna. Trávu a vrcholky keřů byly pokryty jinovatkou, nad řekou se válela mlha. Nic moc, brrrrr. Kdo že vymyslel rozcvičku v takové  zimě?! Ale nebyl čas se válet, ktosi je za dverami... Ano, jednodenní si přivstaly, aby s námi prožily den už od ranního kuropění, což je velmi ctí. Na rozdíl od nás nekoukaly jak sůvy a nezívaly, ale byly samý smích hlahol. A tak se společně vběhlo do lesa... 

Po snídani nás svou přítomností poctila Sylva-hůlkařka, lépe a správně řečeno instruktorka nordic walking. Protože jsem holkám z minula slíbila více běhu, utvořily jsme malou skupinku běhu chtivých a přesunuly se přes Jizeru směrem na Lysou v poklusu, zbytek testoval hůlky. Na počátku zakázané stezky, kde jsme se všechny sešly, jsme děvčata podrobily aerobnímu testu zdatnosti, který byl velmi jednoduchý - uběhnout či ujít 2 km. Dle tabulek pak každá zjistila, jak na tom s ohledem na svůj věk je. Tento test byl součástí boje o Zátopkův škrpál, to aby se fakt snažily. Výsledky byly úžasné a překvapily občas i samotné holky. Zpět zase část běžela a část testovala hůlky. Tentokrát jsme si oběd daly včas, protože posledně na nás musel Miloš čekat a my ho tentokrát čekat nechtěly nechat, protože to se prostě nedělá.

Na Miloše Škorpila jsme se - jak jinak - těšily. Bohužel, bohužel pro naše plná bříška, vymyslel, že bude lepší využít k přednášce les, protože počasí se děsně předvádělo a bylo teplo jak v létě. Přednášku spojil i s praktickými ukázkami a tak jsme funěly lesem a občas odskočily do křovíček, proběhly jsme si s malými přestávkami trasu červnového závodu, zatleskaly dvěma cyklistům a protáhly si svaly strečinkem. Po doběhu zpět jsme se posadily kolem bazénu a přednáška pokračovala. Bylo to nádherné odpoledne.

Když jsme osiřely, dodělaly jsme pár her, oblíbené testy znalostí a už tu byla večeře. Co večeře, hlavně vyhlášení výsledků!




Přeskočím večer, který jsme zase prokecaly, a vrhnu se rovnou na nedělní ráno, kdy se konal náš mini závod na 3,6 km. Měly jsme mezi sebou i jednu skutečnou závodnici, která zaběhla traťový rekord. Musím říct, že jsem obdivovala všechny do jedné, protože fakt makaly a neběžely vůbec "jako". Rvaly se o každé místo jak na olympiádě! Neskutečné a obdivuhodné... 

Blíží se finále. Nejen minipětky, ale celého víkendu. Sedíme u kulatého stolu a vychutnáváme si snídani, domácí džem a teplé housky. Nechce se nám domů. Holky rekapitulují a dávají nám tak podněty jak ke zlepšení, tak k zamyšlení nad budoucností. Chtějí další akce, zimní i letní, chtějí výlety na závody, babince na cestách. Mě to okamžitě nadchlo a začalo šrotovat, protože to je cesta, která se mi líbí a kterou půjdu velmi ráda. Dokonce ani Martiny okřikování mě nezastavilo (myšlenkou na soustředění z počátku nebyla vůbec nadšená a jak je "šťastná", že je :o))

Na konec fotka, kterou si prostě nemůžu odpustit - Martina dorazila s ukrutně velkým loďákem, vykrámovala ho úplně celý, zabrala tři skříně a půl pokoje a stejně jsem jí nakonec musela půjčit tepláky... :oD

středa 12. října 2011

Jogging Mnichovem

Původně s nadšením plánovaná akce se zvrtla do akce málem odpískané. Začala to Jana v červnu, která si přivodila cosi s nohou a končilo to Nicolasem s angínou. Mezitím byla Hanka rovněž trochu pochroumaná, já taktéž s angínou a Sára s povinnostmi ve škole. Jakoby nás něco nechtělo do Mnichova pustit. Z mého pohledu to bylo jasné - nechce se mi běžet. A nechtělo. Odkulhaný maraton v červenci mi stačil a do dalšího jsem nějak neměla energii. Angínu jsem skoro uvítala, ale přísahám, že jsem si nikde nepořídila vir, který by mě skolil. Fakt to přišlo samo...:o)

Další překážka přišla v podobě jízdenek. Pořád jsem nějak nestíhala, až jsme málem zaplatili dvakrát tolik...Je to dlouhé vyprávění, tak to zkrátím - díky tomu, že jsem nestíhala, šel Evžen na nádraží k pokladně a tam po něm místo internetových 6ti tisíc chtěli dvanáct. Naštěstí neměl u sebe tolik peněz, a tak ho milá paní pokladní poslala do cestovní kanceláře Českých drah, kde mu čtyři jízdenky do Mnichova a zpět včetně možnosti využívat veškerou hromadnou dopravu po Mnichově zdarma, prodali za cca. 2600 Kč. Neuvěřitelné, což? (další podrobnosti od Evžena zde: www.bahn.de. Tam klepnout v Aktuelle Angebote (uprostřed stránky) na Lander - tickets. Pak na Bayern a tam už se objeví Bayern ticket.) Díky  zjištění, že se do Mnichova dá přesunout za pár korun, jsem ihned naplánovala dalších asi deset akcí, které se týkají běhu, nakupování, Mnichova a babinců na cestách... 

V pondělí večer jsem dojedla atb a říkala si: Dobrá, poběží mi tam Nicolas svůj první maraton, je mou povinností ho doprovázet, budu mu fandit a čekat na něj v cíli. Možná si zaběhnu běh pro děti, abych měla také nějakou radost ze života. V úterý mi volal, že má také angínu. Abych pravdu řekla, v ten moment jsem chtěla zájezd zrušit. Byla jsem vyčerpaná, nenatěšená, skeptická, trudomyslná, prostě hotovo. Ale uvědomovala jsem si, že jsem přemluvila Hanku, aby se mnou do Německa jela, sehnala jsme Evžena, aby nahradil Janu, bylo zajištěné ubytování, pak už i jízdenky, nedalo se to zrušit. Nějak jsem si to v hlavě urovnala a pojala jsem původně maratonský zájezd jako velevážený doprovod české reprezentace, čili jak Hanka promptně přeložila: doprovod čechyše maratoniše.

V sobotu cestou na nádraží mi Nick v metru říkal: Doufám, že poběžíš! Mámo, vždyť ty pořád běháš, proč bys to neměla uběhnout? Ač potěšena, že mě takto vnímá a že mi tolik věří,  odmítla jsem si vůbec připustit, že jedu do Mnichova běhat. Uvnitř jsem cítila, že bych to prostě nezvládla - nemám naběhány dlouhé běhy a kvůli nemoci jsem vysadila úplně. Ale začala jsem lehce uvažovat, o desítce či půlmaratonu, který zbyl po Sáře. Hned na nádraží mi Hanka dala zásadní a úplně stejnou otázku jako Nicolas. A já, nahlodaná z metra, jsem skoro kývla. Že asi tedy tu půlku...

"čechyše maratoniše" v olympijském areálu
Cesta vlakem ubíhala rychle. To není jako když člověk jede sám se svými myšlenkami... Mnichov plakal dojetím, když mě zase uviděl, a tak jsme místo plánovaného protažení přesezených údů nasedli do metra a jeli do olympijského parku pro podklady. Absolutně bez jakékoliv fronty jsme získali své bílé pytle, já si koupila loňské památeční triko, a lehce uondaní jsme šli na hotel. V recepci nás přivítala stará známá Sůva, ale věnoval se nám její kolega, který nám dokonce názorně předváděl, jak se ovládá zámek pokoje. Zřejmě jsem nebyla jediná, kdo málem trávil noc na chodbě...:o)) Navečer jsme se šli kouknout do centra, ale pršelo, tak jsme si to moc neužili. Dokonce jsme ani nesehnali teplou večeři, protože jsme pořád odsouvali místo pro  posezení až nikde nebylo. Naštěstí na jedné benzínce nám ohřáli sendvič, ale jinak bída, fakt. Před usnutím jsem zjistila, že start půlmaratonu je úplně jinde, než start maratonu. A protože představa, že půjdu sama samotinká hledat start kamsi do neznáma, mě děsila víc než představa, že pět hodin poběžím z bodu A do bodu B, rozhodla jsem se, že tedy poběžím maraton. Však byly mé úplně ideální podmínky - chlad. A s tím jsem celkem spokojeně usnula.

Vychutnali jsme si bohatou snídani, i když v té době už se asi v každém z nás odehrávaly různé pochody - já tedy na WC pochodovala asi 3x. Po snídani jsme si dobalili a opustili hotel. Venku bylo chladno, brrr, skoro jsem se těšila až se rozběhneme a zahřejeme se. Nejdřív nás ale čekal pochod do úschovny a pak pochod na start, celkem snad deset kilometrů. Cestou jsme potkávali spousty nám podobných, čili jedince ve sportovním s bílým batohem přes rameno. Když jsme míjeli mého oblíbeného moderátora (už loni byl vtipný když jsem kolem něj běžela), právě pravil: Jestli běžíte půlmaraton a slyšíte mě, pak máte problém. Nevím proč, ale přišlo mi to tak vtipné, že jsem se zapomněla stresovat.

Na velký třesk jsme čekali pospolu v koridoru B, Evžen krákal, tedy pardon, Sára krákala, my se klepali a čekali. Navzájem jsme se hecovali a domlouvali si setkání po  doběhu. Co mi šlo hlavou? Předně to byla starost o Nicolase, který si ráno snídaňovým čajem zapil poslední pilulku atb. Ale jsou věci, které neovlivníte jestliže před sebou máte vpravdě dospělého jedince, který má svůj rozum, tak jsem se posléze začala soustředit i na sebe. Naplánovala jsem si pomalý běh přerušovaný chůzí u občerstvení. Přišlo mi reálné to zvládnout přesně tak jako loni, protože loni jsem byla neuvěřitelně v pohodě a běh jsem si vychutnala do posledního kroku. 

A běžíme... Nicolas mi po chvilce poklepal na rameno a s pusou od ucha k uchu mi ukázal záda s tím, že se jde držet vodiče na čtyři hodiny. Osiřela jsem. Běželo se mi docela lehce, až moc řekla bych. Kupodivu mi snímal tepák, takže jsem věděla, že mám přes 160 a to mi přišlo moc na tak dlouhý běh. Sundat ho dolů znamenalo zpomalit. Inu zpomalila jsem, tep se ustálil asi na 150 a tak jsem si spokojeně klusala městem. Maximálně mě nebavil úsek v mnichovské Stromovce, takové nezáživné koukání do zeleně, to není nic pro mě :o) Těšila jsem se zase na město, kde se člověk zabaví čtením nápisů a koukáním po lidech. Asi na desátém kilometrů jsem začala panikařit. Ta psychika, to je prostě něco. Do podvědomí se mi začala vkrádat nejistota a hlavou mi šly otázky jako Co tu dělám? Jak to zvládnu? To nezvládnu... Začala jsem se bát, pořád jsem si opakovala - ne úmyslně - že nemám naběháno a že bylo hodně drzé jít na start. Samozřejmě místo abych začala myslet pozitivně, aby mě to nedostalo, dostalo mě to. Ne že bych se vyloženě trápila, ale běžela jsem hodně hodně pomaličku, občas jen šla, což jednoho utaví.

Na metě půlmaratonu jsem měla znatelný skluz oproti třeba letnímu maratonu 10 minut. Moc jsem si ale užila svých pár sekund slávy, kdy při mém průběhu moderátor oznamoval, že běžím právě já a proto jsem všem zamávala. Skluz kromě jiného způsobily občerstvovačky, které jsem využívala a vždy se trochu napila, později i najedla. Ale to už naštěstí černé myšlenky ustoupily a svůj chůzoběh jsem si svým způsobem užívala. Ono totiž kde se vzalo tu se vzalo zpod černých mraků se vylouplo sluníčko a bylo proto úplně krásně. Byla jsem ráda, že nemám žádnou krizi a kochala jsem se městem, koukala po výlohách a po plakátech, občas jsem se zavěsila za nějaký zadek, který mi pak stejně utekl, poslouchala jsem si písničky, prostě to bylo prima. Mnichované opět nefandili, ale ti co někde byli, i když šli třeba jen čirou náhodou kolem trati, se snažili povzbudit obdivným úsměvem či zvoláním Bravo!

Od 37 km už jsem nějak nemohla. Musela jsem v sobě zmobilizovat veškerou vůli, abych do cíle nějak doklopýtala. Představovala jsem si, jak vběhnu do areálu, jak si poslechnu svého moderátora, jak proběhnu tunelem, jak napíšu SMS domů, že jsem to uběhla... A kilometry ubíhaly a najednou byl cíl opravdu na dosah ruky. Vběhla jsem na stadion a hned na jeho počátku stál Nicolas a Evžen, a Nicolas mě děsně hlasitě povzbuzoval: Mámo, jsi borec, už jen kousek, makej! A já se vzchopila a makala i když se mi chtělo brečet, že ho tam vidím, čili že to vážně uběhl. Cestou k cílové čáře se ke mně ještě přidal nějaký člověk, asi Čech, fakt nevím (čekám na fotky z cíle abych se podívala, kdo to byl) a spolu jsme to doběhli. Málem jsem si nevzala ani medaili jak jsem pospíchala poplácat naprosto šťastného a vysmátého Nicolase, který chodil po stadionu s nealkopivem v ruce. Byl to úžasný moment, dojímací jak blázen, přes slzy jsem neviděla. Ten můj kluk to bez nějaké zvláštní přípravy (4x si zaběhl dlouhý běh), bez běžeckých bot, které si nenechal koupit i když jsem fakt měla tu snahu mu je vnutit, dal takto skvěle:


SplitTageszeitZeitDiffmin/kmkm/h
5 km10:38:4000:29:0129:0105:4910.34
10 km11:06:4300:57:0428:0305:3710.70
Halb12:08:3601:58:5701:01:5305:3510.76
30 km13:04:2802:54:4855:5106:179.56
Netto14:32:4004:23:0001:28:1207:148.30


Na konci už také bojoval, ale to bojuje kde kdo.

Zde moje tabulka uvadání:


SplitTageszeitZeitDiffmin/kmkm/h
5 km10:41:5000:32:1532:1506:279.30
10 km11:14:4601:05:1132:5606:369.11
Halb12:35:0002:25:2501:20:1407:148.30
30 km13:43:4003:34:0501:08:4007:437.78
Netto15:23:3605:14:0101:39:5608:127.32


Všichni tři jsme ještě počkali na Hanku a pak už nastal rychlý přesun na vlak. Měla jsem takový ukrutný hlad, že jsme si s Nickem koupili velký sendvič v BurgerKingu i hranolky a kolu, a svou porci jsem do sebe naládovala ještě než se vlak rozjel. Zpočátku někteří jedinci předstírali spánek, ale pak se konečně rozproudila živá debata. Je krásné mít možnost si po závodech ihned sdělit všechny ty dojmy, kterých se zvláště při maratonu nasbírá děsně moc. A my na to měli šest hodin...

Bylo to krásný. Všechno, co jsme zažili, vše co jsme si odvyprávěli, co jsme dokázali. Za rok bych tam chtěla běžet znovu. Už proto, abych si ten čas trochu opravila. Kromě toho tam na mě bude čekat zlevněné triko s datem 09.10.11 čili skoro tak super datum jako 10.10.10. Mnichovský maraton nemá žádné ocenění IAAF ani AIMS, ani žádné jiné, nestartuje na něm světová špička, a přesto je počet startujících vyšší než třeba u nás v Praze. A vše běží jak na drátkách (holt německá důslednost a smysl pro detail). Na trase jsem viděla i spousty vyloženě neběžeckých typů, kteří si přišli zkusit zaběhnout štafetu či jiný přidružený běh (nejvtipnější asi bylo, když jsem se za nějaký vyloženě neběžecký typ zavěsila a tento mi posléze utekl...). Občerstvení bezchybné, všeho dostatek, bez tlačenic (potvrdil i Evžen, který na rozdíl ode mně běžel v davu).

No, a teď už třetí den čekám, kdy bolest odejde a hrdost zůstane, ale ze schodů to pořád není ono... :o)