Máme rádi zvířata...

Jako malá jsem měla morče. Aninku. Aninka byla útěkář, rozhodně se jí nelíbilo v žádné krabici či bedně, chtěla volnost. Když se nějakým záhadným způsobem dostala na svobodu, schovala se za sporák a my kvůli ní museli různě demontovat a zase montovat kuchyňskou linku, protože prostě nechtěla ven. Její osud se tak pomalu a jistě zpečetil - putovala ke známým na chatu mezi králíky. 

Jako velká jsem si vzpomněla, že není nad to, učit děti zodpovědnosti tím, že jim pořídím domácího mazlíčka. Co třeba morčátko? Z morčátka jsme byli všichni nadšení. Chvilku tedy určitě. Nebyl to sice žádný útěkář, ale práce s tím byla. Děti byly moc malé na to, aby převzaly zodpovědnost v celém rozsahu, takže to zbylo na mě.... No, dala jsem jim ho s sebou na prázdniny, aby bylo venku ;o) Morče zavětřilo svou šanci a i z něj se stal útěkář. Doufala jsem, že někoho napadne, že mu na svobodě bude nejlíp, takže ho nikdo nebude honit, ale kdepak... Po prázdninách se k nám zase vrátilo. Vyčetla jsem, že morče klidně může být na balkoně celou zimu a tak se i jeho osud pomalu zpečetil. Protože jednou po nějaké chladnější noci se mi ho zželelo, donesla domů, vysprchovala ho a... 

No a tím můj pokus mít doma zvíře skončil. Andulky a děti nepočítám. Takže když jsem na své narozeniny dostala malou šedou kuličku, ze které se vyklubalo živé koťátko, absolutně jsem nechápala, že je fakt moje. Moje. Mám kotě. Já. Já? No potěš.

To nerozdýchám ani když vypiju svůj narozeninový dort...

Pořád jsem se těšila na něco nového, něco, co bude symbolem mého pátého desetiletí. Myslela jsem, že mě třeba chytne golf, nebo koloběžka, nebo studium čínštiny, ale tedy že to bude kočka, tak to mě nenapadlo ani ve snu. Protože kotě si mě samozřejmě získalo. Dokonce jsem zjistila, že jsem schopná denně!!!! ukazovat fotky s poutavým vyprávěním co večer dělala, co jedla, jak spala, kam skočila... No prostě magor. To, co jsem nikdy u nikoho nechápala, a těmto vyprávěnkám jsem se obloukem vyhýbala, to se mi vrátilo jako bumerang a já se zařadila mezi ty nadšené chovatele, co si myslí, že kolem jeho chlupatého miláčka se točí svět. Jenže - a to je prostě krása - spoustu lidí kolem opravdu zajímá, co kotě dělá, jak se má, jak spalo a chtějí i vidět fotky. A já nadšeně tasím mobil a vyprávím..

Je to takový tele. Pořád lítá po bytě a leze po výškách, nesmíme nechat otevřenou žádnou skříň nebo šuple, protože si tam hned zaleze. Byt zkoumá tak, že leze do míst, kam se ani vysavač nedostane, takže plně nahradila vysavač robotický. Má ráda poličky a když vařím, sedí na židli a pozoruje ruch. Někdy sama chce a nechá se drbat a hladit, když je blažená, lehne si na záda a vrní. Večer si lehá na opěradlo gauče za mou hlavou a přede tak mocně, že mám pocit, jako by nablízku vrčel traktor. Udělala jsem jí bábrle a s tím se pokaždé na dost dlouho zabaví. U vytržení je ale i z drátku nebo z gumičky do vlasů. Tuhle jí nadchla igelitka. Taky packami obejme mojí ruku a opatrně se do ní zakusuje. Je velmi čistotná, takže chodí jen na písek. Baští suché granule a pije vody, jednou jsem jí na usmířenou koupila maličkou kapsičku s krůtího masíčka. Nesnáší změny. Jakmile přijdu později, než jak je zvyklá, nebo nedej bože se jí hned nevěnuju, naštve se a nevšímá si mě. Jednou našla talíř od míchaných vajíček a zcela ho vyleštila. Už prokoukla mé triky, jak jí dostat třeba z chodby, nebo večer do pelíšku, a v ten čas mě vzdorovitě ignoruje. Přesně ví, kdy vstávám a když nevylezu z ložnice, žalostně mňouká za dveřmi....

Takže tak. Jsem majitelkou kočky a jsem tomu ráda. Ještě jednou děkuji svým kolegyním a kolegům, že se mi postarali o zcela nového koníčka, tedy o modrou britku Elišku, čili Elí. 

Pády a jiné srandy

Ve chvíli, kdy jsem jednoho šedivého a nevlídného říjnového dne zazimovala kolo, nastal čas natáhnout tenisky a vyrazit běhat. Ač jsem přes léto i podzim na kole natočila víc, než snad za celý svůj život, stejně se mi podařilo nasyslit si špíčkové zásoby a ztratit fyzičku. Aby mi špeky zmizely rychleji, najela jsem na sacharidové vlny (1-1/2-0). Jeden den jsem si čokoládu dala, druhý den je půlku a třetí den že to jako vydržím úplně bez čokolády. To prostě musí fungovat! Běh se mi stal (pokolikáteuž?) výzvou. Po měsíci dýchavičného poklusávání na oválu jsem uběhla tři kilometry vkuse a cítila se na to náležitě hrdá.

Mou skvěle započatou zimní přípravu mi přerušilo stěhování. Protože nebyl nikdo jiný po ruce, zapřela jsem se rameny do obrovské skříně abych tuto pomohla dostat do domu, a najednou lup a měla jsem v háji záda. Nevzpomínám si (což v mém věku ale není nic nového) kdy se mi naposledy podařilo takto se zrušit. Tak, že jsem nemohla chodit a brala léky abych ty první dny nějak přežila. Po pár dnech jsem začala i protahovat a mohla jsem aspoň chodit na procházky. Sacharidové vlny jsem si kvůli tomu stresu upravila na 2-1-půlka.

V půlce prosince jsem opět vytáhla tenisky a vyrazila do tmavých ulic. Hned první běh čítal kilometrů pět a celkem dobrý pocit, že jsem statečná a běžím nejen mimo ovál, ale ještě jsem si dva km přidala. Druhý běh měl být tzv. očistný - přeplněná hlava. Takže jsem si nasadila sluchátka a vyběhla do tmy. Asi kilometr od domova jsem sebou praštila. Běžela jsem právě kolem popelnice na plasty a zamotaly se mi nohy do pásky od balíku. Pád to byl vskutku děsivý. Rozplácla jsem se jak dlouhá tak široká (spíš tedy široká) přes celou silnici. Popsala bych to jako let plavmo přes levé rameno s dopadem na dlaně, koleno a již zmíněné rameno. Do té doby mi Xindl X tvrdil, že má něco s člunem, ale najednou zmlknul, asi se taky lekl. První, co jsem zkontrolovala, byl mobil, hodinky a pak i mp3. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že na ničem není ani škrábanec. Ztěžka jsem se zvedla a dokončila své kolečko. No ano, měla jsem se asi vrátit, ale čistila jsem přeci hlavu. Domů jsem se dobelhala velmi zubožená. Ani svlíknout jsem se nemohla, o sprše a jiných úkonech ani nemluvě. Neskutečná, vážně neskutečná bolest to byla.

Druhý den jsme měli vánoční večírek. Byla jsem rozhodnutá nejet, ale dostalo se mi od všech kolem neskutečné podpory v podobě léků, mastí i alkoholu, takže jsem jela a juchala. Že mám fotku, kde tančím s rukama nad hlavou, nechápu. Asi fotomontáž :o) O následujícím víkendu jsem chtěla ještě rychle napéct svých devět druhů cukroví, uplést vánočku a vycídit rodinné stříbro, ale nějak mi to bolest nedovolila. Ona mi tedy nedovolila skoro nic. Dočetla jsem se, že naraženiny jsou horší jak zlomeniny a hojí se prakticky stejně dlouho, ozbrojila jsem se tedy trpělivostí a vyčkávala, až to přejde.

Po svátcích už mě čekání fakt nebavilo a vypravila jsem se na chirurgii. Pohmat přes svetr a rentgenový snímek ukázaly, že je to fakt jen naražené, čili další rady jak mazat a jak se šetřit. A taky ještě vyčkávat. Koupila jsem si 

Ibalgin® DUO EFFECT

a bolest začala polevovat. Aspoň tak, že jsem konečně bez bolestí spala. 

Mezitím napadl sníh, mráz sevřel i Prahu a z běhu i chůze na neuklizených chodnících se rázem stala nová sportovní disciplína. Ze všech stran samozřejmě neustále slyším, že v zimě se běhat nemá a ať si koupím běžky, což mě tedy nechává úplně v klidu. Jednou jsem si pěkně vykračovala po lehce poprášeném kopečku a opět jsem sebou švihla, protože jsem přes vločky neviděla, že jdu po ledu. Tentokrát to byl dopad na pravou stranu. Vyskočila jsem jak laňka, protřepala končetiny a když vše fungovalo jak mělo, spokojeně jsem si oddechla. Než jsem se tedy ráno probudila a celá pravá stran mě bolela :o) Dala jsem zimě šanci a natáhla jsem nesmeky. Vyjdu ven a chodníky, na kterých ještě o den dříve ležely tuny rozmrzlého a zase zmrzlého ledu, byly uklizené. Po asfaltu se s nesmekama neběhá nijak extra dobře, skoro bych řekla, že běhat s nesmekama po asfaltu je kravina. Už kvůli tomu rámusu :o)

Ale to je jedno, že jsem celá pomlácená a bolavá a venku je led, stejně nemůžu dýchat. Astma se nějak zhoršilo, mám zánět a víc léků. Tahle zima je prostě taková podivná. Hm, a co nějaké pozitivum na konec? Ježíšek mi donesl asi deset kilo čokolády a mám nové hodinky gear fit 2 co ukazují i nastoupaná patra. A ještě jsou růžové.... Takže jedu na obrovské čokoládové vlně, denně stoupám do oblak a už můžu levou rukou uklízet nádobí i do horních polic. Ono to s tou letošní zimou vlastně není tak hrozné :o)

Sbohem, Léto

Rozevláté a voňavé Léto dnes předává štafetu svému trochu usedlejšímu, ale barevnému bráchovi Podzimu. Čas na rekapitulaci. Mé milé Léto, cos nám přineslo, aneb než se Zima zeptá. Mé letošní léto bylo prostě nádherné. Léto v sedle Meri. Dlouhé poklidné jízdy krajem, hledání nových cest, nových možností. Žádné závodění, žádné drsárny, nic, co by narušilo mé letní meditování. Ale pár věcí přece jen lehce rozvlnilo hladinu mých pohodových letních dnů, tak jsem si řekla, že si je zapíšu.

Za zmínku určitě stojí jízda s Tučňákem po Greenway Jizera, cyklostezka č. 17 spojující nejsevernější pohoří Česka neboli Jizerské hory s naší matičkou Prahou. Pro Renatu nejdelší jízda v životě, pro mě další krásný a dlouhý výlet včetně nezbytného bloudění.

Kde jsou sakra značky?! 

Chápeš to? Proč tahle křižovatka není do háje vůbec značená?!

Hm, tudy asi ne, co? Koukni se do mapy. 

Koukni se do navigace. 

Myslíš do Edíka? To ne, to já nějak neumím...

No děvče, měla by ses to naučit, takhle to dál nejde! 

Ačkoliv trasa v PC měřila 112 km, nakonec jsme samozřejmě ujely mnohem víc. O tom, že bychom se značené trasy držely, nemohla být řeč, protože většinou prostě značená nebyla. Občas se zjevila cedulka s číslem 17, ale to byla spíš náhoda. Když už se značky náhodou vyskytly, stačil průjezd městem a byl všemu konec. Znala jsem to už z našeho červencového putování se Sárou - přes město je podle značek průjezd takřka nemožný. Jedině Pardubice byly v tomto směru výjimkou. Jakmile jsem zregenerovala, nejraději bych to jela zase, tak moc se mi to líbilo.

Za další zmínku také stojí můj letní výstup na Sněžku. Fakt jsem se těšila. Kolikrát jsem si zcela vážně představovala, že se svou současnou, celkem slušnou bych řekla, fyzičkou, na Sněžku prakticky vyběhnu. Nějak jsem zapomněla na dvě věci - že mé tukové zásoby mě jaksi v lehkém pohybu vzhůru tak trochu limitují, a taky že astmatik a kopec není ideální kombinace. Kór když si doma nechá foukacího pomocníka. Zpočátku to nebyla žádná tragédie, ale čím výš jsem byla, tím hůř jsem se cítila. Zastavovala jsem se co pět kroků a fotila a vyndavala svačinu a pila a smrkala, prostě jsem všelijak maskovala svou indispozici. Předbíhal mě kdekdo, počínaje dvouletými dětmi a křepkými seniory konče. Uprostřed samotné Sněžky jsem si dokonce myslela, že přišla má poslední chvilka. Seděla jsem na kameni v šíleném studeném větru, zachumlaná do mikiny s kapucou, točil se se mnou svět, nemohla jsem dýchat, srdce mi bušilo jak splašené. Nějak jsem zmobilizovala své poslední síly a řekla si, že když už tedy mám umřít tak tedy až na vrcholu, abych měla záznam na Garminu z nejvyššího bodu naší země a ne z půlky kopce. 

Jistě bych měla zmínit i to, že jsem se letos v létě zamilovala do Cidera Kingswooda. Začalo to celkem nenápadně asi třemi kousky při výjezdu do Čelákovic na beachvolejbal, pokračovalo obrovskou bednou k narozkám a skončilo plnou ledničkou a namrazovacími kelímky. Kdykoliv jsem jela a bylo mi vedro, představila jsem si orosenou sklenku s cinkajícím ledem a nejlepším letním osvěžením na světě a byla jsem jak splašená. Království za cidera! Byla-li v tu chvíli možnost zastavit a jedno takové nechat zmizet v zaprášeném hrdle, udělala jsem to :o)

Poslední zmínku bych věnovala svým oblíbeným čtyřnohým miláčkům, čili pejskům. Můj strach z nich se letos v létě úspěšně přetavil na psí fóbii. Slyšet v dálce psa, nebo ho dokonce i vidět někde poblíž mě stálo/stojí vždy opravdu pěknou porci kilometrů navíc. Bojím se jezdit kolem plotů, protože skoro vždy na mě nějaký blafne a já se lekám a cukám s řídítkama, Bojím se projet kolem pejskaře byť má psa na vodítku, protože i když dělám že nic, pes po mně vyjede. Kolem psa na volno neprojedu ani za nic (to jsou pak ty kilometry navíc). Jednou jsem omylem vjela do nějakého areálu odkud jsem nemohla najít cestu. Když jsem si uvědomila, že ho třeba hlídají psi, vylítly mi tepy na 170. V panice jsem se motala ještě víc až jsem tři černé velké psy nakonec i potkala... Ufff, Bylo to fakt o fous ten infarkt :o) 

Z černé kroniky:

Pitbul napadl na cyklostezce na Olomoucku dva lidi...

Dvouleté dítě napadl agresivní toulavý pes...

Na Valašsku letos významně přibylo vlčích útoků.. (rdousí většinou ovce, ale kdo ví, co se jim honí hlavou, že?)

atd. 

Vyčetla jsem dobrou radu: Místo psa si kupte páva. Je to skvělý hlídač domácnosti :o)

No, takže tak. Dny se krátí, ochlazuje se, přestaly bzučet mouchy a příroda se pomaličku začíná chystat na své velké finále. Blíží se chvíle, kdy budu muset Meri zazimovat a vytáhnout běžecké kecky abych přes zimu neshnila.  Ale to je ještě daleko, ještě si trochu zajezdím. A na to si připijeme :o) Krásný podzim všem

Našla jsem poklad

Jestli já to s tím psaním letos nějak nepřeháním, co? Ale tohle si prostě musím napsat... Bylo nebylo, dávno tomu co jsem začala běhat. Považte děti, jaká doba to tenkrát byla. Sportestery byla tak drahé, že je nosil jen Ježíšek, on-line deníčky se možná klubaly programátorům v hlavě a běžecké aplikace? No ani zdaleka ne, vždyť ještě neexistovaly chytré telefony! Člověk si tedy běhal jen tak bez řádně podchycených tréninků. 

A to zas ne, co si budeme povídat. Kdekdo si vedl nějakou statistiku (tedy pevně tomu věřím). Stačilo si vzít blok, nebo sešit a už se psalo, co kdy kde a jak rychle a jak daleko. Ti zdatnější si vytvořili excelovou tabulku :o) Do éteru jsem si své sportovní počiny začala psát někdy v roce 2009, to jsem objevila Sportiversum. V roce 2010 jsem se zaregistrovala na Mytru a dál už to jelo samo. Ale ten rok 2007/2008, no záhada všech záhad.

Ačkoliv si pamatuji své běžecké začátky skoro přesně, i tak jsem chtěla vědět, jak často jsem vlastně běhala a kolik. Sice blog mi v tom hodně napovídá, protože jsem si samozřejmě tahala svými objemy triko, ale zápis, je zápis, co si budeme povídat. Měla jsem pocit, že jsem měla právě něco v PC, ale nikde nic, pusto a prázdno. Tak samozřejmě, svět s tím nestojí ani nepadá, nechala jsem to plavat.

A včera jsem najednou z útrob jednoho šuplete vytáhla na světlo boží deníček z roku 2008, čili bezmála z mých běžeckých počátků (jinak můj počátek se datuje 10/2007). Neumíte si představit tu radost!!! Listovala jsem sešítkem s posvátnou úctou a usmívala se pod fousy nad poznámkami jako třeba: běh - 12 koleček, posilovna 17,16 (asi rotoped na závěr), pochod 8 km, Plicní 13:30, kadeřník - 1.800 Kč (bože, co mi tam na tý hlavě dělali?!?!?!). Prakticky nikde u ničeho nemám uvedené časy, to bylo pro mě zřejmě velmi nedůležité :o) Kolečko, to znamenalo obíhání oválu ve škole, měří 250 m :-) Ten rok jsem za prvé očividně stále víc jezdila na kole a posilovala, a za druhé jsem v srpnu poprvé začala běhat podle nějakého plánu a systematicky se připravila na svůj první závod - Adidas běh žen na 5 km. 

Nějak mi ten sešítek pozvedl náladu. Připomněl mi, kolik radosti mi udělaly tři kilometry. Nebo pět. Nebo dvanáct na kole. V té době mi šlo o pohyb jako takový, ne o objemy a dril a to vše kolem, čemu jsem pak podlehla. Už loni jsem se k tomuto modelu začala pomaličku vracet a ani letos to nebude jiné. Je to návrat k pohybu pro radost, ne pro výkony. Žádné musím, ale chci. Deníčkům zdar :o)

P.S. Samozřejmě ti, co jdou za svými sny a běhají až se z nich kouří, ať si z tohoto zápisku neberou příklad a pěkně makaj! ;o)

Vrať mi mýho koníka!

Klasický trik jak někomu něco vnutit, je mu to sebrat. Nebo nedat. Nebo tak nějak. Příklad číslo jedna: krmení dravé zvěře zeleninou. Dravou zvěř v tomto případě zastupují malí nezbedové a je potřeba do nich vpravit mrkev (brokolici, špenát...). Dítko sveřepě tiskne rty k sobě a ani hever, natož umělohmotná lžička s oranžovou hmotou, se dovnitř nedostane. A cože rodiče udělají? Pohodlně se opřou a začnou se za hlasitého mňam, mňam, mňam krmit sami. Dítko chvilku nevěřícně zírá a pak otevře tlamičku a baští taky.

Další klasická situace je s hračkami. Místo: dětský pokoj. Všude něco leží. Kostky, leporela, panenky, autíčka. Dítě sedí v koutku a něco si kutí. Matka nechce rušit, ale tak posadí se na zem a aby se zabavila, vezme si nejbližší hračku. Á, houpací koník, houpy, houpy, kočka snědla kroupy. Potomek zbystří, všeho nechá a začne se o koníka přetahovat: Můj koník! Můj. Dej mi mého koníčka! (šišláni si doplňte). No a přesně takhle jsem vlastně dopadla já. Protože ve chvíli, kdy se mi zase  běhat chtělo a byla jsem rozhodnutá zimu za účelem zvýšení kondice proběhat, mi mého koníčka sebrali a túdle, vezmi si jinou hračku.

Jiná hračka, Elík, mi sice běh svým způsobem nahradil, ale táhlo mě to ven. Ven k mé lavičce, nebo alespoň do parku, nebo někam. Jenže každý běh mě stál tolik sil a tolik moc to bolelo, že jsem si pak už ani netroufala a jen čekala na léky. A včera jsem konečně byla na plicním. Astma potvrzeno. Pěkně se nám to rozjelo paní Macháňová, zvedla varovně obočí paní doktorka a jedním dechem mi vynadala, že jsem u ní několik let nebyla. Odvětila jsem, že jsem neviděla důvod, když jsem neměla žádné problémy. TyTyTy!!!

Z lékárny jsme si domů přinesla zásoby krabiček na dva měsíce. Rukou rozechvělou jsem vydolovala první pilulku, vložila ji do stroječku a šlehla si. Plíce ožily, roztáhly se jak zamlada a dnes jsem dokonce bez zadýchání vyšla schody!!! Vypadá to, že můj koník se mi zase vrátil. Teď může být prostě zase už jen líp. :o))

Štěstí je mrcha

Mé poslední měsíce plynou poklidně, skoro až nudně. Díky tomu v sobě cítím jakousi rovnováhu, klid a pocit štěstí. Tuhle jsem si zrovna pokojně pila kávičku, koukala na modrou oblohu a mudrovala, že mi je tak krásně až to není normální a bylo mi jasný, že to nemůže trvat věčně. Říkala jsem si, odkud to asi přilítne. Ne že bych to přivolávala, nejsem blázen, ale člověk nemůže být permanentně šťastný a spokojený, leda by ujížděl na lexaurinu. No, a ono to přilítlo. 

Vplížilo se to někdy v prosinci. Nevím přesně kdy, ale jednoho dne jsem se z běhu vrátila taková zdrchaná, nešlo mi to, neuběhla jsem souvisle snad ani půl kilometru. Hrozně jsem kašlala, asi nějaké nachlazení. Chvilku jsem to nechala být, pak jsem si dala párkrát cibuli, mucosolvan, a zase cibuli. V lednu jsem si došla k doktorce, ale nic nezjistila. Dál jsem kašlala, zadýchávala se, běh jsem nechala skoro plavat, protože jsem z něj byla hrozně vyčerpaná byť jsem běhala jen indiánem. Stav se mi zhoršil natolik, že mi začaly dělat problémy i schody nebo lehké stoupání do práce. To už jsem samozřejmě pojala podezření...

Minulý týden pohoda, přišlo mi, že je vše ok, že můj klid, tedy ten běžecký, mě uzdravil. Inu nazula jsem kecky a vyběhla. Okamžitě jsem nemohla dýchat. Přecházela jsem do chůze abych se vydýchala, ale už to ani nepomáhalo, už si to prostě sedělo uvnitř. Tím se mé podezření potvrdilo - astma se znovu probralo. Dovlékla jsem se k začátku hájku a tam fakt na pokraji sil jsem se rozbrečela, protože mě to úplně sebralo. Chvilku jsem se litovala, utrhla si větvičku kočiček (včely stejně ještě nelítaj, ne?) a vydala se zase zpět.

Včera jsem byla znovu u doktorky abych to měla i s razítkem. Ještě musím na plicní, no ale to už je jen formalita. Jsem z toho špatná, špatnější než bych čekala. Před těmi víc jak osmi roky jsem kvůli astmatu začala běhat. Vymyslela jsem tenkrát, že musím být denně minimálně půl hodiny na čerstvém vzduchu. A to jsem teď mnohem víc, jen cesta do práce a z práce mi trvá bezmála hodinu. Takže nevím, co s tím. Asi budu chodit oklikou :-)

Nejhorší je vědomí, že si za to vlastně můžu sama. U nás v práci probíhala rekonstrukce, většinu času jsem tam byla - v prachu, hluku, ve výparech z barev a lepidel, z čerstvé malby... Ani náhodou mě nenapadlo, že pro mě jako astmatika to může mít neblahé následky. A má a tak se na sebe fakt strašně zlobím. Vím, že se z toho dostanu, že nějaký čas budu něco vdechovat a budu v pořádku, ale to mi nebrání se teď cítit pod psa.

Změna je život

Tak jsem si tak říkala, dlouho si to vlastně už říkám, že se docela těším, až mi bude padesát. Nevím proč, ale to číslo mě nějak vůbec neděsí. Naopak. Pro mě je každý přelom, každé nové desetiletí, počátkem něčeho nového. 

Jsem tedy vlastně dost zvědavá, co nového se stane. Je tedy fakt, že čtyřicítka mi po všech stránkách dala děsně zabrat. Hormonální změny, které spustila operace, se mnou cloumaly vážně děsně (a ještě bohužel cloumají :-(. Vždy jsem si myslela, že PMS a návaly mají jen hysterky, ale tímto se všem omlouvám, protože potkat to může úplně každého. A to nával ještě není na přechodu to nejhorší....

Na druhou stranu jsem začala běhat a to s sebou neslo spousty a spousty úžasných okamžiků, nových přátel, nových cílů. Kulatiny mají ještě další plus a tím je, že člověk dostane pár hodnotnějších dárků. Hm, ale to si ještě počkám, Zatím můžu sepisovat seznam, za rok a půl se to jistě nasbírá ;o)

Nuže se posouvám dál. S novým názvem, s pozměněným vzhledem a s padesátkou na krku. Těším se na tu cestu k ní a občas i poreferuji.

Chytla jsem slinu

Účastníci posledních dvou hospodských setkání by mohli vševědoucně pokývat hlavou s tím, že si všimli, ale ne, nemluvím ani o šedé rulandě od Balouna, dokonce ani o Legendáriu, mluvím o sportování. Sice se nedá říct, že bych loni třeba nějak zahálela, to určitě ne, ale letos je to nějaké jiné. 

Loni jsem nevěděla, kam přesně se vrtnout. Cítila jsem, že můj vřely vztah k běhu se kdo ví proč změnil na vlažný až chladný, našla jsem se v kole. Popravdě se ze mě stal mulťák, což je dnes hodně v kurzu. 3v1, aneb posilovna, kolo i běh. Kolo tu vždy bylo, takže se jednalo jen o comeback. Velkolepý comeback. Proč? No protože mé objemy byly vždy spíš zanedbatelné, odpovídaly jen čiré radosti z jízdy v letních měsících, nic víc, nic míň. To se postupně měnilo až jsem nabrala směr hltání kilometrů. Za pár měsíců jsem se dostala na bezmála 3tis kilometrů, což mi přišlo úžasné. 

A samozřejmě to letos chci překonat O.o)) Pomáhá mi k tomu i v těchto chladných dnech eliptical. Původně jsem si myslela, že si na něj občas stoupnu, že je to něco podobně nudného jako rotoped, ale velmi jsem se zmýlila. Je to akční stroj, který mě fakt baví. Tuhle jsem tedy slyšela, že tyhle kilometry ani nemůžu počítat. Hahaha. Kdo si to myslí, toho zvu na hodinku k sobě :o))

S přesedláním na kolo jsem najednou ucítila příval nové energie. Asi hlavně proto, že jízda na kole není tak energeticky náročná jako běh, a po třech hodinách jízdy jsem vždy schopná ještě další činnosti, kdežto po tříhodinovém běhu bych dva dny odpočívala, a dva dny se na to připravovala. 

Letošek jsem tedy započala bez jakýchkoliv ambicí. Nemám žádné cíle, jen si tak bloumám. Jezdím, občas popoběhnu, chodím do posilovny, nebo si doma pohazuji s kettlebellem či "makám" na elipticalu. Hrozně mě to baví. Hrozně. Návrat ke kořenům. Jak jsem si kdysi napsala do Mytru jako svůj cíl: Být fit a zdravá. To mi teď bohatě stačí.

Pohádka o lavičce

Za pěti kopci, jedním potokem, nad golfovým hřištěm a za dálničním mostem se rozprostírá nevelký lesík. Vážně lesík - spousta stromů a lesní cesty a cestičky, houby, potůček, taky nějaká zřícenina i malý rybník. V celém lese, jinak také zvaný Xaverovský háj, jsou navíc rozmístěné lavičky v různém stádiu rozkladu. Ale asi díky tomu, že je háj celkem daleko od lidských příbytků, a lidé v dnešní době tak leniví, jsou vlastně celkem zachovalé. Některé nesou ještě stopy jakéhosi neznámého umělce, který chodil s kyblíčkem barev po lese a dle nálady je pomaloval. Něco jako Zahrádkáři Kersku :o)

Úplně na konci je srdíčková lavička. Není poslední, za ní je ještě nějaká se zvířátky, ale ta srdíčková... Ta je prostě moje. Uprostřed lesa, bíla lavička plná červených srdíček. Ach... Navíc jak řečeno, je daleko, takže když se k ní prokoušu celými šesti, sedmi kilometry, mám ji za odměnu :o) 

Koncem sezony jsem zazimovala kolo a začala zase trochu běhat. Mé první kroky vedly samozřejmě k lavičce. Žádná změna. Lavička si tam stála jako by se nechumelilo, což se vážně nedělo, a nedala ni mrknutím najevo, že mě ráda vidí. Ale já ji viděla ráda a hnedle jsem si ji asi desetkrát vyfotila. Zrovna padalo listí a jeden malý lístek, takový nezbeda, si hověl na prostředním dvojitém srdci. Cvak.

Starý rok pomalu končil, do mailové schránky mi chodila spousta přání do nového roku, většinou vlastnoručně nafocená přáníčka, různé cesty a k tomu to známé... ať...  Honem jsem se probírala svými cestami, svými ať, ale nikde nic co by přesně vyjádřilo, co si přeji, co přeji těm ostatním. Až najednou... detail z lavičky. A tak jsem k tomu přilípla PF 2016 a bylo to.

Nene, to není konec. Když jsem přání rozeslala všem, vytiskla jsem si ho a zatavila do fólie. Udělala na něm dírku, do kapsy vzala červený motouz a rolničku a vydala se k lavičce předat přání i všem, kteří kolem stejně jako já chodí, běhají či jezdí na kole, nebo venčí psi a kočky nebo děti. Zrovna tam seděl ten lístek, se kterým jsem si lavičku vyfotila. 

Ta lavička mi pomáhá se překonat. Vím, že tam stojí a čeká na mě. A teď má na sobě i přání ode mne a já potřebuji samozřejmě vidět, zda tam ještě visí. A visí. A mě to celé moc pomáhá k tomu, abych alespoň občas doběhla až k ní. Kdo měl někdy běžeckou krizi, ví, jak je taková lavička důležitá...

A teď příběh ještě obrazem :o))

A zazvonila rolnička...

Ať... se daří :o))