středa 30. prosince 2009

PF 2010

Přeji Vám všem úspěšný rok 2010. Bude to rok Tygra, který bude neklidný a všechno se bude neustále měnit, tak ať ty změny zvládnete bez ztráty kytičky. Přeji Vám také zdraví a štěstí, mnoho krásných chvil v běžeckých botách i s rodinou, v práci pramálo stresu... Prostě: ať se Vám daří!

sobota 26. prosince 2009

Rozhodnutí (?)


Tak, už jen jedna porce kachny a je to za námi. Vánoční svátky by se klidně mohly přejmenovat na Svátky obžerství, že? A protože obžerství patří mezi sedm smrtelných hříchů, snažím se hřešit jen velmi málo. Vlastně jsem se cpala jen na Štědrý den (vím, že zlaté prase neuvidím a tak jsem celý den "uždibávala"), pak už jsem najela zase na jogurty, kefíry, banány a jiné laskominy. Svíčkovou od maminky jsem ale nemohla odmítnout a zítřejší kachnu nahradí v mém případě krůta.

Dárků od Ježíška jsem dostala kopu - většina se nějak vztahovala k běhu. Chytře jsem poslala na všechny strany odkazy z internetu a tak se mi i sešlo to, co jsem chtěla: moira 100x jinak, čili prádlo, čepka, ponožky a top, startovné do Vídně a mé oblíbené gely. Navíc byla knížka Běháme po Praze a okolí, masážní olej a koupel pro unavené svaly. I župan se myslím vztahuje k běhu, protože se do něj balím po běhu. Je krásně modrý s bílým okrajem a vypadám v něm se svými proporcemi jak modrý Santa Claus, chybí fakt jen plnovous. Další dárky byly ryze nesportovní: parfém, make-up, hrníček, tričko, kosmetika... Inu, byla jsem asi hodná :o) Jeden z dárků vypíchnu a doporučím zbytku světa: úžasný masážní olej od mé sestry přímo pro běžkyně, krásná voňavá věcička, kterou doporučuji, protože: JÁ za to stojím :o)

A jsem u svého rozhodnutí. Ano týká se maratonu. Je to přirozený vývoj každého běžce, že ho jednou chce uběhnout. A mé JEDNOU je tady. Uvnitř vím, že na to ještě nemám (a většina lidí mě od té myšlenky i zrazuje), ale taky cítím, že se o to chci pokusit. Nevím, kdy přesně se to stane, každopádně 28.12. mi začíná první přípravné kolo na nějaký jarní, ale ne pražský, maraton. Vytáhla jsem si z knížky Běhání plán na 16 týdnů s cílem 4:15. Na to nemám už vůbec, ale líbil se mi a přišlo mi, že bych ho mohla zvládnout. Tedy prvních pět týdnů určitě, to se týdenní objem pohybuje něco málo přes 40 km. Dál nevidím, netroufám si odhadnout, co se bude dít, až budu muset v tréninku zaběhnout víc než 21km (ve 13. týdnu je tam dokonce až 35 km. Prostě jen tak 35 km... bože). Ale nejde jen o samotné běhání - ještě musím tyto objemy, které budou velice časově náročné, skloubit s mým běžným životem a to bude něco. Už mi není dvacet, energie ubývá, nemůžu jen běhat, mám i jiné povinnosti... Hm, toho se bojím hodně.

Nu, pokud mi to nepůjde, pokud to nebudu zvládat, pak budu prostě jen běhat a běhat a běhat, a až se ještě víc rozběhám, připravím se na nějaký podzimní. Prostě: uvidíme, uvidíme, uvidíme...

neděle 20. prosince 2009

Lehká panika


Po dvou Velkých firemních flámech, kdy jsem - co se alkoholu týče - dohnala celý letošní rok, jsem se probrala uprostřed neskutečného chaosu u nás doma a řekla si, že je třeba začít brát vánoce přeci jen trochu vážně. Nalila jsem si vaječný koňak, našla recept na vanilkové rohlíčky a přečetla si Story. Pak jsem na netu ještě doobjednala některé dárky, které mě napadly, a uhňácala rohlíčky, které nádherně provoněly byt. Po té, co jsem jich třetinu snědla, jsem si vzala baťůžek a šla je vypotit do posilovny.

Kdybych měla vypsat, co všechno ještě musím a co nemám, zabralo by to hodně místa. Ale jsem v klidu, protože to nakonec vždycky zvládnu. A ať těm přípravám předchází horečnaté pobíhání po obchodech, nebo pobíhání někde v lese, vždy nakonec zasedneme ke svátečnímu stolu, sníme kapra a připomeneme si všechny rodinné historky. Pod stromkem se pak utápíme v záplavě potrhaných papírů a společně skoukneme Popelku. Prostě nejdůležitější je to VŠICHNI a POHROMADĚ, takže NO STRES.

A protože toto je poslední zápis před Štědrým dnem, přeji všem lidem dobré vůle krásný vánoční čas a posílám malý dárek.

pondělí 14. prosince 2009

Už len 22 dní...

Dobrý by to bylo, že? Ale ne, už jen deset. Je čas na nakoupení zásob. Aktu nakoupení zásob předchází úklid špajzu, čili skříně na suché potraviny, a ledničky, i dala jsem se v sobotu do toho. Jak jsem tak postupně likvidovala různé obaly a zbytky, vzpomněla jsem si na jeden případ ze zámoří, kde žila - byla matka s dospělým synem. Syn si vždy na konec jídla nechával jako poslední sousto to nejlepší z celé porce. A ta matka mu každou chvíli to nejlepší z celé porce snědla a ještě se tomu potměšile smála. Syn jí jednoho dne zabil. Není divu...

U nás je to podobné. Ne že by si někdo troufnul vzít mi něco z talíře - ještě to tak, u nás na talířích poslední sousto zůstává. Je to proto, že kdo něco nechá, nemusí uklidit talíř do myčky! To samé platí o posledním plátku šunky, posledním soustu sýra, posledním lístku salátu, či poslední kapce Matonky... Hlavně když dotyčný nemusí vyhodit obal. A tak plním koš, oplachuji talíře a spílám jim.

Ale protože jsou ty Vánoce, vzápětí jim odpouštím, protože jinak jsou to moje milovaná zlatíčka (snad mi dají něco pod stromek, seznam jsem jim každému poslala mailem... :o))

neděle 6. prosince 2009

Winterlaufserie - 1. díl

Krásná a vydařená sobota to byla. Ráno jsem se probudila do prosluněného dne, dala jsem si kafe a četla páteční noviny. Pak už byl čas posbírat saky paky, tak jsem si vzala košík a pěkně si ho plnila. Sára málem padla když to viděla a tvrdila mi, že tam přeci nemůžu jet s košíkem! Kde je problém, že ? Karkulka šla za babičkou taky s košíčkem.

Košík jsem naplnila energetickými gely, čajem, tatrankama a banánama, své místo našel Emoxen, Orbit i mp3, navrchu byly dvoje tepláky, náhradní prádlo a mikina. Ale jo, vzala jsem si i baťůžek PIM :o) a do něj jsem si dala peněženku, hrudní pás a klíče. V devět hodin jsme se nalodili do červeného autíčka a frčeli.

Počasí bylo jako malované, nálada v autě se pohybovala hodně vysoko a moje těšení na závod nemělo hranic. Jak jsme se ale blížili k hranicím, obloha šedla a najednou se za oknem míhala krajina, kterou právě prošel děda Mráz a svou kouzelnou berlou jí uspal. Daleko se nedostal, za hranicema byla zase normální podzimní šeď a sucho. Měli jsme velmi dobrý čas a tak jsme se zastavili v Regensburgu na oběd, proběhli místní obchodní centrum a pokračovali v cestě. Díky Garminu jsme si to přihasili bez dlouhého hledání přímo k Olympijskému parku do garáží a mohla jsem jít hledat start.

Jo hledání, to je má opravdu slabá, až velmi slabá stránka. Vydali jsme se prostě směrem, který nám připadal nejsprávnější, dokonce šli před námi nějací běžci, ale pak jsem si řekla, že třeba šli ke startu, ale čísla se vydávají jinde a začala jsem panikařit. Nějaký bodrý starý muž se u nás zastavil a ptal se, co hledáme a jestli může pomoci. tak jsem mu řekla co a jak a dala mu přečíst pokyny pořadatele. Následujících 5!!!!!!! minut si to četl. Nehybným pohledem hleděl do papíru a mlčel. Pak se zeptal, jestli nejsme z Maďarska. Pak se zeptal, jestli nejsme z Polska. Pak zase četl. Měla jsem chuť mu papír vytrhnout a utéct, ale úcta ke stáří mi to nedovolila. Bylo jasný, že vůbec nic nechápe, že neví, a tak nás prostě poslal směrem, kam jsme i tak šli. Dle mapky jsme byli na místě, ale nikde ani jedna běžecká noha, ani start, ani nic. Byla jsem na pokraji hysterického záchvatu, protože jsem si představovala, že jsem ujela 400 km proto, abych se ztratila v olympijském areálu. Ani další oslovený člověk nic nevěděl a ptal se, jestli je ten závod skutečně dnes. ....

V tom jsem spatřila BĚŽCE. Zapomněla jsem na všechen svůj ostych, který většinou předchází aktu zeptání se na cokoliv a pádila k němu s dotazem, zda náhodou nejde na onen závod. Šel. A tak jsem s ním srovnala krok a šli jsme spolu. Bylo zajímavé, že mi řekl, že ta mapka je špatná, a že start/cíl je úplně jinde. No nevím, v té chvíli už mi to bylo i jedno, hlavně že stihnu začátek.

Lidí jak na kostele, sluncem zalitý ovál, smích a červené čepičky, to byl první dojem, když jsem se vynořila zpoza rohu. Vyzvedla jsem si číslo, dostala jsem jakousi modrou věc (čepice, čelenka a šála, čili tři v jednom) se znakem závodu a nachystala jsem se. To už došla a i Sára s kamarádem, kterým jsme s pánem utekli. Nakonec jsem stihla i záchod a dětské závody s čímž jsem ani nepočítala.

A pak už konečně start. Běželi jsme nejdřív dvě kolečka kolem oválu. V pokynech stálo, abychom si tento běh po oválu vychutnali, abychom si užili tu pospolitost, že rychle můžeme běžet zbylých devět kilometrů. Inu to se mi nemusí říkat 2x, pomalu a pospolitě běhám nejraději.

Vybíháme mimo ovál. Nevím proč jsem si představovala, že se bude běhat jen uvnitř areálu na asfaltových rovných cestách. Místo toho mě (kromě zmíněných vyasfaltovaných chodníků) čekala i tráva, klouzavý kamínky, kopečky, návrat na ovál a zase a ještě jednou. Celkem tři kola. První kilometry mi - jak jinak nešly. Mě vždycky strašně vylítne tep. Měla jsem 92%, ale přitom jsem běžela pomalu. Než se na ovále dostanu na 85% musím hodně makat, a tady bez velké námahy 92...

No nic, první kolo bylo za mnou. Seznámila jsem se s terénem, soupeři mi utekli, ale zbyli i nějací za mnou, to je člověk hnedle v klidu :o) Druhé jsem moc nemohla, nějak se mi pletly nohy. Taky mě začali dobíhat ti, co běželi třetí kolo a řítili se do cíle. Radost na ně pohledět na atlety rychlonohé... Ve třetím kole jsem ale nějakým zázračným způsobem "chytla slinu" a běželo se mi dobře, i když na čase se to nijak neodrazilo. A jakže jsem to tedy zaběhla? Ano, Modří vědí, ti mi včera psali, tak ještě pro Červené:

1. kolo 00:22:24 (3,6 km)
2. kolo 00:20:44 (3,2 km)
3. kolo 00:20:18 (3,2 km)
celkem: 01:03:26
193. z 235 žen

Byla jsem hodně šťastná. Hodně. Ani jsem si tentokrát neříkala: mohla jsem běžet líp, mohla jsem běžet rychleji, co by kdyby... Ne, spokojila jsem se s tím, co bylo. Mám zase prostor se zlepšit, posunout hranice a dát si nové cíle. Vím, že se musím naučit běhat rychle na ulici. Na ovále to zvládám, tam je to pořád dokolečka, rovinka jak vyšitá, žádné překážky, ale jakmile na závodech narazím na obrubník či kopeček, okamžitě se strašně zadýchám a nemůžu. Ale v tu chvíli jsem to neřešila a nechala se unášet na vlně endorfinů.

Pak jsme se šli podívat do adventního Mnichova. Atmosféra tohoto nádherného města vyšňořeného do tisíců malých světýlek se ani nedá popsat, to je nepřenosné. Došli jsme i na vánoční trhy, nahlíželi do stánků s pečenými kaštany, praženými mandlemi a svařeným vínem, postáli u flašinetáře, obdivovaly dóm, poslechli si kousek sváteční mše. Všude kolem nás proudily davy lidí, a přesto jsem necítila žádnou nervozitu. Nechtělo se mi ani nic ochutnat, nebo jít do obchoďáku nakupovat, jen jsem se nechala unášet na vánoční vlně.

WLS - Blog


Ale všechno musí jednou skončit, čekala nás dlouhá cesta domů a tak jsme se rozloučili s Mnichovem a vyrazili. Těsně před Prahou povídal Tomáš: Holky, za dvacet minut jsme v Praze. Vtom před námi začalo blikat výstražnými světly auto, vpředu zase blikal policejní maják, tak jsme zastavili a čekali, co bude. Přišel k nám nějaký kluk a říkal, že vpředu je nehoda, že tak hodinu bude trvat odklízení. Co dělat. Vidina teplé sprchy a zachumlání se do peřin se rozplynula. Po hodině nás pustili. Asi prvně jsem jela místem tak bezprostředně po té, co se tam stala nehoda. Všude se válely střepy, kusy aut, na krajnici stály vraky, svodidla byla od krve. Jedna žena prý zahynula. Vím, že to sem nepatří, ale nedá mi to. Stalo se to chvilku před námi, mohli jsme to být klidně my...

Když jsme projížděli okolo té nehody, vzpomněla jsem si kdoví proč na Falca. Možná proto, že jsem dopoledne z rádia slyšela jednu jeho písničku, asi i proto, že se také zabil v autě. Těsně před smrtí vydal nové CD, tento song byl tečkou za jeho životem. Je smutný, ale krásný.



Je lepší ztratit hodinu života čekáním, než ztratit ve zlomku sekundy život. Opatrujte se. Užívejte si advent, nikam nechvátejte, pečte cukroví, jděte na procházku, napište Ježíškovi....

pátek 4. prosince 2009

Nad emaily čtenářů


Blíží se.. ale né, úplněk ne, blíží se má v pořadí sedmá účast na běžeckém závodu v letošním roce. Všichni ví, že je to v Mnichově a všichni, čili oba dva mí fanoušci, se ptají, co a jak. A protože fakt nezvládám odepisovat na takovou spoustu e-mailů, napíšu jim hromadnou odpověď.

Otázka: Tak co děvče, jak se těšíš?
Odpověď: Jak se to vezme, mám takové rozporuplné pocity. Ale když na chvilku zapomenu na to, že tam jedu běhat, tak se moc těším. Třeba na adventní Mnichov, na olympijský stadion, na atmosféru, kterou umí vytvořit jen hobíci a nadšenci "venku", prostě na tu omáčku kolem.

Otázka: Ale jedeš tam běhat, víš to? 10 km...
Odpověď: Ano, to vím. Ovšem deset km není vzdálenost, před kterou se smeká. 10 km běhám prakticky při každém výklusu. Prakticky znamená, že jednou o něco méně, několikrát o něco více. Prostě té vzdálenosti se nebojím.

Otázka: Aha, takže něčeho se bojíš, čeho?
Odpověď: Nejsem bohužel úplně fit.

Otázka: Nějaké neduhy?
Odpověď: Nic co bych nepřekonala. K mé velké lítosti jsem díky tomu tento týden ještě nenazula běžecké botičky, polehávám a léčím se.

Otázka: Hm, to není dobré. A jak jinak probíhala příprava?
Odpověď: Snažila jsem se velmi poctivě připravit. Ne na nějaký konkrétní čas, spíš na to, abych zase běžela v klidu a v pohodě, no stres, ale přece jen trochu rychleji. Běhala jsem 4-5x týdně, dávala si intervaly, ale při těch mě vždy hrozně bolela noha, ke konci jsem je tedy flákala a běhala raději delší výklusy. Prostě naběháno mám, uvidím, zda to i zúročím.

Otázka: Takže útok na osobní rekord?
Otázka: Ne, tím směrem to nepoženu. I když mám na to, abych se tam neplácala déle jak hodinu. Ale uvidím, co na to mé zhuntované tělo.

Otázka: A písničky už ti děti nahrály?
Odpověď: Ó ano. Nahrál mi je syn, ale opět vydíral - že nedá, že něco za něco, že taková teplá večeře, která už dva dny nebyla, by fakt bodla... Tak jsem mu zamávala před nosem účtem za jeho mobil a písničky byly moje :o)

Otázka: A jak se tam vlastně dopravíš?
Odpověď: Jedu se Sárou a poveze nás její kamarád. Závod je až od tří, máme tedy čas pořádně se vyspat, cestou se najíst, stihneme rozcvičku a ještě i fandit mrňatům, která mají vlastní závodíček na 500 m.

Otázka: A Martínek nejede? Tomu by se to určitě líbilo....
Odpověď: Bohužel to nevyšlo, ale plánuji, že ho vezmu s sebou na tu poslední část, kdy se běží dvacítka. To zrovna bude i karneval, takže bude určitě nadšenej. Teď si užije víkend s babičkama na venkově.

Otázka: Tak si tam hezky zaběhej a pak napiš, jaké to tam bylo. A taky něco nafoť.
Odpověď: To byla otázka?
Otázka: Ne, to bylo přání a rozkaz. Papa

pondělí 30. listopadu 2009

La Soupe Aux Choux

Minulý týden jsem si na výběh vzala Sárušky trosku. Byla to chyba, protože její písničky mi nešly vůbec do kroku, poskakovala bych jak koza, kdybych se jich držela. A tak jsem přepínala a přepínala, až mi do ucha i do rytmu nohou sedla naprosto super věc od Talentovaného Billyho - Tears Into Wine. Ne že bych rozuměla textu, ale melodie mě uchvátila a to tak, že teď žebrám, ať mi děti tutéž píseň vloží do mého Šufflete. Ale jsou to hadi, ví, že bez nich to nepůjde, tak mě vydírají a já už týden vyvářím jak menza a doufám, že to přinese své ovoce. Zatím tedy vždy vezmu drobný úplatek a jdu za Sáruškou, aby mi nechala písničku poslechnout.

A dnes jsem si poslouchala a tančila a najednou mi došlo, že v ní slyším něco víc... No pustila jsem mozkové závity naplno, pak jsem povolala do zbraně Google a Youtube a vylezla mi z toho hudba, kterou složil Raymond Lefevre k filmu Zelňačka s Funesem v hlavní roli. Ten film je takové příjemné podívání, takový lék na splíny a depky, o kterých jsem dnes četla široko daleko. A protože se ke všemu zlému zase blíží úplněk a protože víme, co může způsobit, posílám všem alespoň tu písničku, třeba vám náladu vylepší. A film si sežeňte a pusťte.

neděle 29. listopadu 2009

Už nikdy listopad 2009


Strašný měsíc! Měsíc plný negativního myšlení, sporů, rozepří, špatné nálady a všeho dalšího, co člověka zrovna nevynáší do oblak. Nechtělo se mi ani psát. Cítila jsem v sobě podivné mrtvo. Najednou mi přišlo nedůležité zapisovat si něco o tom, proč běhám, jak běhám a co při tom cítím. Začala jsem si připadat hrozně egocentrická, sebestředná, protivná... Prostě jsem na sobě nenechala nit suchou, jak říkám - samé negace.

Včera si se mnou byla zaběhat kamarádka. Nebylo ji zatěžko naložit dvě malé děti do auta, přijet k nám, vyložit je a dát si se mnou necelých deset kilometrů. Večer mi bylo fajn. Najednou jsem si vzpomněla i na naše běžecké setkání s Martinou a klukama a na to, jak mi bylo taky fajn. Zjistila jsem, že být běžec (cyklista, horolezec, šachista..) je právě o tom, že: Jsme individualisté. Každou větu začínáme na Já. Chceme se bavit jen o našich trénincích, našich trasách, našich úspěších. Potřebujeme donekonečna pitvat naše neúspěchy. Potřebujeme mít mety a zdolávat je. Nejraději jsme sami se svými botami a zrychleným dechem někde venku. V našem šatníku převažuje běžecké oblečení, spousty běžeckých ponožek a se sporttesterem bychom nejraději chodili i spát. Nejméně jedna polička v knihovně je plná běžeckých časopisů a literatury. Alespoň jedenkrát denně navštívíme na internetu bežecké stránky, či blog jiného běžce. Na diplomy a medaile máme své koutky a se zálibou se na ně koukáme. Máme se prostě rádi. A máme rádi běh.

A když se sejdeme všichni pospolu, mluvíme jeden přes druhého, potřebujeme probrat všechny ty pocity, které se nevejdou do blogu, chceme slyšet názory ostatních, potřebujeme se utvrdit, že nám lidi rozumí. Hlavně, že se na nás nikdo nekouká s despektem, jak se nám to často stává v jiné společnosti. Běh je pro nás vším a nejraději se bavíme o něm. Moc dobře víme, že je život krátký a dělat něco, co by nám nepřinášelo radost, je o ničem. Nevím, jestli mě teď ještě někdo chápe, možná se ztrácím sama v sobě. Možná ano, ale možná jsem včera večer pochopila, že mi přesně tyhle rozhovory stačí, a že setkání stejně naladěných "sebetředných" jedinců mi vyhovují. Jsme kouzelné, úžasné superbytosti, jsme běžci!

Ale: mám ráda i své neběžecké kamarády a kamarádky, byť jich je už míň než těch běžeckých. Jsou to skuteční přátelé a nevadí jim, že mluvím o běhu, o nákupu běžeckých bot, o měření tepu. Berou mě takovou, jaká jsem. Tedy doufám... ;o)

Myslela jsem si, že jsem divná, když se mi nechce mluvit o ničem jiném, užírala jsem se tím. Ale nejsem v tom sama, to je fakt úplně nejlepší zjištění z těch, co jsem tento měsíc učinila... Dávám tímto vale všem pochybnostem o sobě samé.



Listopad v číslech:
Běh: 127 km
Posilovna: 5x

A teď už pohled do budoucnosti, když je dnes ta první adventní neděle.....
O du fröhliche,
O du selige,
Gnadenbringende Weihnachtszeit.
Welt ging verloren,
Christ ward geboren,
Freue, freue dich, o Christenheit!


čtvrtek 19. listopadu 2009

Velké vítězství

Astma. Onemocnění dýchacích cest. Ztížené dýchání. Dechová nedostatečnost. Krátkodechost. Záchvaty. Kopa léků a dýchátko... Astma má kdekdo, jedná se vlastně už o civilizační nemoc, takže když někdo řekne, že ho má, většinou nad tím lidi jen mávnou rukou. Ke mně se vplížilo před třemi lety a kvůli němu jsem i začala běhat. Nevěděla jsem, že by mi běh mohl nějak výrazně pomoci, prostě jsem jen chtěla být venku, otužovat se a předcházet tak zánětům průdušek. Ale po první zimě strávené na lécích a na ovále se nemoc rapidně zlepšila. Další rok se sice o něco zhoršila, ale to byl podle mě jen takový pokus mě naštvat. Cítila jsem se fajn, léky jsem brala velmi nepravidelně, jen když jsem cítila, že je potřebuji. Jarní kontrolu jsem vynechala byť mi nebylo nijak dobře, hlavně červen a červenec jsem jela nadoraz, ale to v té prádelně co byla asi všichni, i ti zdraví jedinci.

V rámci svého podzimního kolečka po doktorech jsem se včera vypravila i na plicní. Běžné vyšetření trvá asi 15 minut, tentokrát jsem tam byla asi hodinu. Musela jsem na rtg, na spirometrii, na poklep k doktorce, na inhalování a zpět k doktorce. Byla jsem už dost hotová, říkala jsem si: Sakra, proč já nebrala ty prášky, teď mě tu pěkně zdrbe, že jsem na tom hůř. Tuhle jsem málem nevylezla na kopec a ty intervaly mi taky nešly udýchat... A vtom se na mě paní doktorka mile usmála a povídala: Jste zdravá. Vaše průdušky pracují na 100 %, žádné další podpůrné léky nepotřebujete!



Až večer na našem běžeckém, velmi vydařeném setkání, mi docvakla ta strašná, krutá pravda: Na co já se teď budu vymlouvat, až mi to nepoběží?

pondělí 16. listopadu 2009

Běžecká trasa

Co jsem si tak všimla, většina spřátelených bloggerů si na blog přidává své oblíbené podzimní běžecké trasy. Ani já tedy nechci zůstat pozadu.... ;o)
***

***

***

***

***

***
a ještě milovaný ovál...

pátek 6. listopadu 2009

I optimisté mají své dny

Své špatné dny. Počasí na mě vliv nemá, ale má na mě vliv měsíc. Když jde do úplňku, a že tak činí s železnou pravidelností každých 28 dnů, ztrácím svou jistotu a dobrou náladu a zahalím se do pochybností a smutku. Většinou to trvá chvilku. Tentokrát už týden. Úplněk byl v pondělí, čistila jsem se, ale neměla jsem z toho pražádnou radost. Hladová jsem vyběhla na ovál a dávala si kontrolní běh na 2 km. Místo abych se před tím rozběhala, vyběhla jsem jako tryskomyš, začala se dusit a zbytek jsem nějak protrpěla. Sice km 2x á 5:40, ale na hraně. V úterý i ve středu jsem běžela v dešti, běžela jsem pomalu a nechtělo se mi, a jeden trénink jsem ukončila předčasně, protože mě bolela noha. V takových chvílích si říkám, jestli to mám na stará kolena zapotřebí. Rychlejší a lepší už nebudu, tak co to tady vlastně nacvičuju? Taky jsem přepočítala trasu po suuntu a zjistila rozdíly, pak jsem hledala kopec, který by měřil jeden kilometr, ale tápu a nevím, zda to má nějaký přínos. Zda prostě jen neběhat. Jaképak závody v Mnichově... Proč se snažit dát půlmaraton pod dvě hodiny... Koho to zajímá? Co z toho? A co na to Jan Tleskač?

pondělí 2. listopadu 2009

Říjnový pel mel


Říjen byl neuvěřitelně bohatý na všechno možné a přišel mi nekonečně dlouhý. Počasí si s námi pohrávalo: jeden týden se dalo opalovat a další byla sněhová kalamita, která plynule přešla do krásně zbarveného podzimu. Velká většina lidí začala nadávat na chlad a tmu a zimu a sníh a vítr a mlhy, prostě klasická nespokojenost s roční dobou. Já jdu zase trošku proti proudu a jsem navýsost spokojená. Už kdysi dávno jsem si zakázala podléhat změnám počasí. Říkám si, že něčím tak nestálým se přece nenechám rozhodit a toho se držím. Kromě toho, od té doby co běhám, se mi podzim a zima líbí ještě víc, protože vyběhnout, když je hnusně, vyžaduje notnou dávku sebezapření. A tak se zapírám seč to jde a pak jsem na sebe pyšná, že nelenoším na kanapi. A abych měla o důvod víc vybíhat, našla jsem si úplně úžasný zimní cíl - běžecký seriál v Mnichově.

Říjen v číslech:

Běh: 136,5 km
Kolo: velká nula
Posilovna: velká jedna

A za to, že jsem si o 24 minut polepšila čas půlmaratonu, si posílám písničku a doufám, že ještě o kousek poskočím.



A také přeji vše nejlepší všem Štírům, protože právě slaví své narozeniny a protože vyhráli v mé anketě.

čtvrtek 22. října 2009

Odkud kudy kam?


Vstupuji do třetího roku svého běhání a skoro si o sobě začínám myslet, že už nejsem běžec začátečník, ale běžec lehce pokročilý. Soudím to podle toho, že už dávám rady do začátku jiným a společně se mnou jsem na 1/2M připravila i Lucku.

Co jsem se naučila za ten rok, kam jsem došla?

Zdá se, že jsem ušla, resp. uběhla, veliký kus cesty. Nemyslím tím jen to, že jsem uběhla půlmaraton, ale celkově jsem jinde. Cítím se svým způsobem jistější a moudřejší. To, co mi zpočátku přišlo nedůležité, např. intervaly, dnes už beru jako samozřejmou součást přípravy. Zjistila jsem, že bez nich to prostě nejde, že by to byl stále jen jogging, nebo rychlejší jogging, ale nic víc. A kdo se chce zlepšovat a běhat dobře, musí něco na oltář běhu položit.

Naplno jsem si intervaly a další lahůdky běžecké přípravy užila teď při tréninku na Dresden. Vybrala jsem si plán na 2:10 z knížky Běhání a tam toho bylo požehnaně. To, že to nakonec nevyšlo, je problém můj a mého Suunta.

Odbočka:
Kamarád, který věděl o mé metě, mi po závodu dával kapky a mimo jiné jsem byla podrobena následujícímu křížovému výslechu:

On: Za kolik jsi měla první kilometr?
Já: to nevím
On: Nevíš? Ty ses nekoukla? Ale to je přeci důležité vědět, jak jsi to rozběhla, abys to mohla ev. srovnat...
A za kolik jsi měla pětku?
Já: to nevím
On: (vypadal jak před infarktem) Na co máš ty hodinky, když na ně nekoukáš?
Chi, vůbec nemohl pochopit, že jsem celou dobu koukala jen na tu zpropadenou rychlost.
Bohužel měl pravdu, kdybych viděla, že pětku mám ze 32 min tak bych tím zadkem asi pohnula... pozdě Bycha honiti.

Toliko odbočka.


Protože jsem byla rozběhaná, najela jsem na plán od šestého týdne a celou dobu jsem ho pečlivě dodržovala. Běhala jsem 5x týdně a hrozně, fakt hrozně moc, mě to bavilo. Teď je mi líto, že to skončilo a nevím, co dál. V jisté slabé chvilce mě napadlo, že bych se podle té knížky mohla pomalu začít připravovat na maraton. Vím, že jsem řekla, že ho nikdy nepoběžím, a na svůj slib jsem si vzpomněla ve chvíli, kdy jsem v neděli dobíhala do cíle a viděla odbočku pro maratonce. V tu chvíli by mě do druhého kola nedostal ani párek volů. Jenže bych se čistě teoreticky mohla připravovat bez toho, že bych ho pak běžela - prostě bych dala běhu řád a toho bych se držela. To tedy dost mudruju, protože nevím. Nevím, jak a čím se přes zimu zabavit. Nechci jen 3x týdně vyběhnout a 2x jít do posilovny, chci mít cíl.

Další odbočka

Dnes byl na behej článek pro začátečníky který mě od mého záměru vlastně odrazuje. Na druhou stranu ale, když jsem viděla tu čtyřicetdvojku na fotce a uvědomila si, že mi 42 je, a že mi v červnu skončí, napadlo mě, že by nebylo od věci se tímto se svým dvaačtyřicátým rokem rozloučit...

Konec odbočky


Třetí rok bych chtěla běžet:

- 27.03. - Praha, 1/2M (i když kostky, koleje... uff, nevím)
- 18.04. - Vídeň, 1/2M nebo možná M
- 09.05. - Praha, firemní štafeta 10 km
- 13.06. - Fürth, 1/2 M
- červenec a září - běhy žen, Frankfurt a Mnichov (nebo že by zase Praha?)
- 24.10. - Drážďany, 1/2M
(Velmi doufám, že mi Martina & spol. zase bude dělat společnost, protože ve dvou (třech, čtyřech...) se to lépe táhne).

Jak tak koukám, mám ten podzim nějaký prázdný, to budu muset ještě doladit, protože na podzim se běhá nejlíp. Kdyby na to přišlo, jezdila bych častěji, ale problém je vždy s transportem na místo činu. Možná bych měla oprášit řidičák...

Na první pohled je patrné, že na domácí půdě takřka běhat nehodlám. Důvodů je několik, ale ten zásadní je, že u nás jsou to prostě závody se vším všudy, především s tou dravostí, která k závodění jistě patří. Ale já potřebuji pohodu a tu jsem našla jinde. Na závod za hranicemi přijdou všichni, kdo danou vzdálenost uběhnou. U nás jdou na start pořád především ti, co danou vzdálenost uběhnou rychle a chtějí se objevit v nějaké tabulce. Možná to tak není, nevím, ale takhle já to prostě cítím.

neděle 18. října 2009

Konec sezóny



Dnes jsem si zaběhla svůj třetí a poslední půlmaraton letošní sezóny. Začalo to tím šíleným trápením v březnu, kdy jsem nevěděla čí jsem, myslela jsem, že zahynu, a prožila jedno z největších zklamání v životě, pokračovalo během v německé prádelně, v kopcovitém terénu ve stejném čase, ale už ne s takovým zklamáním, a končí to Drážďany, během na super úžasné rovině s pocity různorodými.

Vlastně dokud jsem nedofuněla do cíle, byla jsem ze sebe docela (dost) nadšená. Běžela jsem od startu do cíle bez přerušení, což je první zásadní obrat k lepšímu (a to byl i můj cíl na tomto závodu). Běželo se mi dobře, byla jsem v pohodě od prvních metrů. Z počátku bylo těžké získat pro sebe nějaký prostor, trochu mi to připomínalo start Běhu žen, nějak jsme se za startem štosovali a chvilku i stáli.

Ale pak už to bylo jen o běhu. Sára i Lucka mě na druhém předběhly, ale byly na dohled. Na desátém jsem je předběhla já a utekla jim. Co bylo taky skvělé, že jsem se držela pořád mezi stejnými lidmi, většinou mě nikdo nepředbíhal, akorát u pití jsme si vždy vyměnili pořadí. Ke konci jsem i hodně předbíhala ty, co nemohli, což mě také dost povzbuzovalo. Cílovou rovinku jsem zaběhla naplno čímž se konečně dostávám k času: 2:20. Přiznám se, že mě to docela překvapilo a lehce i zklamalo, protože na hodinkách jsem celou dobu měla rychlost přes deset km v hodině, průměrná byla 10,2, takže celkový čas byl vyšší než jsem čekala. A vůbec mě mé Suunto tentokrát nějak vyšplouchlo - neukazovalo správně kilometry a zjevně ani rychlost (v cíli jsem měla skoro 24 km). Ale s tou rychlostí nevím, nevím. Poznám, kdy běžím devítkou a vím, co je to běžet přes deset, tohle mi nějak nehraje a trochu mě to trápí. Protože jestli tam mám nějakou odchylku, běhám celou dobu špatně (?). Ale přitom na ovále mi měří správně, alespoň tedy km... Ach jo, no co nadělám.

Závod, trať, zázemí, organizace - to vše bylo neskutečně úžasné a skvělé. Jen to počasí se moc nevytáhlo - celých deset km jsem běžela v dešti, nejdřív jen mrholilo, pak lilo a až chvilku před cílem přestalo. Krizi jsem měla jednu a sice na 19 km, kdy mi mé zpropadené suunto ukázalo 21 km a tím pádem se zastavil můj běžící program, který dostal úkol uběhnout jen 21 km a ne 24 jak mi ukázaly hodinky v cíli, čímž měl úkol splněn a dál se mu nechtělo, takže jsem trochu víc bojovala s vytuhlými svaly. Na rozdíl od předešlých závodů jsem měla konečně sílu vnímat i dění kolem trati, či krásy památek a párkrát jsem i někomu zamávala.

Musím tu vyseknout poklonu Sárušce, která má pár dnů před operací menisku a přesto si nedala říct a běžela. A běžela velmi dobře s časem 2:31 a skoro celou trať táhla Lucku, která jí nakonec o pár minut utekla.

Musím i poděkovat Martině, která díky svému válečnému zranění byla nucena přenechat své číslo Machymu, zajistila odvoz a i s nachlazením nám zajišťovala na závodech servis. Díky, díky, díky



sobota 17. října 2009

Měsíční znamení


Věřím v cosi mezi nebem a zemí, věřím tomu, že narození v konkrétním měsíčním znamením stejně jako ascendent či descendent, opravdu určuje naše povahy a vlastnosti, a věřím, že lidi spolu na základě těchto skutečností jsou, nebo nejsou schopni komunikovat, milovat se či nenávidět. Mou největší pomůckou v poznávání lidí a lidských povah je mi už po léta knížka Sluneční znamení od Lindy Goodmanové, kde je prakticky vše, co člověk vědět potřebuje. Samozřejmě je to daleko větší věda, než se na první pohled zdá, protože nejen již zmíněný ascendent či descendent, ale také postavení dalších planet v hodinu narození, domy a vlastně i rok čínského znamení, ovlivňuje naše Já. Ale pořád je základ v samotném měsíčním znamení. Když u někoho tápu a říkám si: To není možný, takhle se přeci Beran nechová, zjistím si ascendent, či čínské znamení a to mi ledacos vysvětlí.

Ve zvěrokruhu je dvanáct znamení, stejně jako měsíců v roce. Jsou rozdělené dle živlů - oheň, vzduch, voda a země. Nejdou za sebou, ale střídají se (klíííd, už se pomalu dostávám k jádru....) a jsou postaveny do trojúhelníku. Někde jsem vyčetla, že nejvíce si mezi sebou rozumí lidé narození v jednom trojúhelníku a začala jsem si to ověřovat. Já sama patřím do trojúhelníku štír - rak - ryby. Už tady mám první odchylku a sice v Rybách, se kterými si rozumím, ale nemám ráda jejich "proplouvání a laxnost". Se Štíry si naopak rozumím velmi dobře a většina mých přátel do tohoto znamení patří. Když jsem šla ve své soukromé studii daleko do minulosti zjistila jsem, že všechny mé kamarádky, a teď myslím fakt kamarádky a ne takové jako kamarádky, které mě pomluví sotva se za mnou zavřou dveře, jsou Štíři, Raci, Panny -dvě jsou celoživotní a dlouhodobé, a Vodnáři - těch mám nejvíc.



V kamarádech to mám jinak, i když Štíři a Raci zůstávají, přidali se Blíženci, Býci a kupodivu i ohnivci Střelci a Lvi. Samozřejmě platí, že vyjít se dá s každým, ale toto pravidlo vše usnadňuje (občas ho potvrzje výjimka).

Sepsala jsem to proto, že se na mém blogu objevily komentáře od nových (pro mě) čtenářů a jeden patří do Štíra a jeden do Raka. A protože by mě zajímalo (a vlastně na to myslím už dlouho), jakou skladbu mají návštěvníci mého blogu, přidala jsem si miniaplikaci a prosím moc o hlasování. A prosím moc o poctivé hlasování a ne podle výše jmenovaných znamení ;o)

středa 14. října 2009

Drážďany se blíží...


víš to?, napsal mi dnes kamarád. Ano, ano, vím to. A kdybych náhodou nevěděla, tak celý můj Člověk to ví: je pěkně nervozní a navíc ho všechno bolí a je nastydlý. Chudák, že? No já mu říkala: Když se zapotíš, hned utíkej domů, ať neprochladneš, ale on ne, on si chodí po sídlišti, popíjí ionťák a povídá si s kámoškou. Samozřejmě ho vzali viry útokem. Nejdřív se mu to vrazilo do zad, takže se nemohl hýbat, a pak se mu spustila rýma. Teď smrká a prská a bolí ho hlava, ale zase perfektně dodržuje pitný režim, protože si vaří bylinkové čaje s medem a citronem. Taky chodí brzy spát a hodně odpočívá. Nemá ani chuť k jídlu, ale snaží se do sebe nasoukat těstoviny i rýži, aby měl v neděli co spalovat. Obdivuji, že ještě pořád dodržuje běžecký plán... to je tedy blázen, mě by teď nikdo ven nedostal. Strašně se ochladilo, prší, sněží, fouká, prostě konečně normální podzim se vším všudy.

A těším-li se? Těším se i netěším, abych byla upřímná. Na jednu stranu mi vše hraje do karet - mám naběháno, je zima, možná bude pršet, nepoběžím v Praze. To mi vyhovuje a nic mi tedy nebrání vše naučené uplatnit. Na druhou stranu... Ne, holka, žádné "na druhou stranu"!!!! Koukej pořádně běžet a nemudruj nad nesmrtelností brouka. Pěkně levá pravá, levá pravá, nádech, výdech, uf, uf, makej! Makej!!!!!
(nekřič na mě Člověče, budu dělat, co můžu)

pátek 9. října 2009

Pět let


Dnes je tomu pět let co jsem povila své třetí a poslední dítě. Pět let je v životě člověka strašně dlouhá doba, což si vždy uvědomím právě při pohledu na něj. V současnosti mě totálně dostávají jeho otázky či úvahy, takže proč si jich pár nezapsat.

* Stáli jsme spolu frontu na zmrzlinu a najednou mi povídá: Víš, že se Zeměkoule točí?
Já: Ano...
M: Ale točí se pomalu, abysme nespadli, takže to skoro nevíme...

* Mami? Jak se tu objevil první člověk?
Ufff.... Vysvětlili jsme mu teorii evoluce i stvoření. Potom jsem se ho zeptala: Co myslíš, jak to tedy bylo?
M: Já myslím, že to udělal Bůh.
(Sára: A kde se vzal Bůh?)

*On: Víš, Země je malá
Sára: Jak víš, že je malá?
M: No vlastně to nevím. Musel bych vyletět do vesmíru, abych se na ní kouknul z výšky a pak bych teprve viděl, jaká je

*M: Mami, co je za vesmírem?
Já (raději): to nevím
M: Asi nějaký další planety, viď?

*Sára: Jé, Martínku, já se ti musím k něčemu přiznat, já Ti vzala z pokladničky šedesát korun. Víš, potřebovala jsem na poplatky u doktora.
M: To nevadí. A víš co? Tak mi za to dej papírovou stovku...

*M: A mami, až umřeme, asi tak za sto let, umřou i čerti?
Já: To nevím, ale myslím, že čerti neumírají.
M: Hm. A až se pak za týden zase narodíme, budu kluk nebo holka? Asi bych měl být holka, viď? Abych si to taky zkusil, to by bylo spravedlivý (to ano...!)

*Hrozně krásně se na mě kouknul a povídal: Prosím tě, nikdy mi neumři. Já Tě totiž hrozně miluju!

*Někdy půjdu s Aničkou po "o" a budeme se tady pusinkovat...

*Babička povídá: To je krásně, takhle by mohlo být pořád.
M: A to si jako myslíš, že se Země teď přestane kutálet, aby bylo pořád jaro?

neděle 4. října 2009

Závod při úplňku


V rámci příprav na Drážďany mi na dnešek připadl závod na deset kilometrů. Ani náhodou mě nenapadlo hledat si nějaký ve svém okolí, protože jak se znám, přišla bych tam, v žaludku kámen, nohy svázané, tep v závratné výši a dle toho bych i běžela. Ne, tohle nemám zapotřebí. A šla jsem na ovál.

Přinutit se "závodit" sama se sebou a ještě ke všemu na ovále á 250 je těžké. Kromě toho je dnes úplněk a tak jsem měla svůj čistící den, čili den prakticky o hladu, pokud nepočítám 3 rýžové chlebíčky, 100 g vařené rýže a jednu červenou papriku. Před výběhem jsem si dala banán a gel a doufala jsem, že mě to nakopne a vydržím. Na ovál jsem nastoupila se vzpomínkou na svůj čtvrteční úspěch, kdy se mi povedlo zaběhnout tak skvěle osmičku, ale bála jsem se, že nemám dost vůle běžet tentokrát tak rychle. Už proto ne, že foukal vítr a bral mi dech. Taky jsem měla na paměti heslo: Nevstoupíš 2x do stejné řeky....

První 2 km šlo vše hladce, ale na třetím se mi udělalo špatně. Myslela jsem, že hodím gel i s banánem někam do křoví, ale ustála jsem to. Při odkliknutí pětky jsem nevěřila svým očím: 28:12!!!!!! Můj další rekord na pět km, fakt neuvěřitelné.

Druhou pětku jsem si metelila v podstatě stejně, i když ke konci už jsem skoro nemohla dýchat. Jen vidina palcových titulků: Dala desítku pod hodinu! Další osobní rekord padl! mě donutila nepřejít do chůze, abych dech popadla.

Ano, nakonec jsem skutečně deset km pod hodinu zaběhla:

57:07

Jasně, je to jen na ovále, ale to se snad taky počítá. Jsem strašně happy a od té doby, co jsem doběhla, sedím s takovým tím šťastným, přiblblým úsměvem na tváři u televize, nic nevnímám a jen se opájím endorfiny.

čtvrtek 1. října 2009

Hektické září

je pryč a s ním i léto, Běh žen, výlet do Jižních Čech a 2 (slovy: dvě) procenta tuku! Juchů!!!!! Jen doufám, že si ta dvě procenta nešla pro nějakou posilu....

Září v číslech:

Běh: 121,50 km
Kolo: 80 km
Posilovna: 2x

P.S. sice patří už do října, ale nedá mi to, abych si to nezapsala. Dnes jsem běhala na oválu - 8 km. 5 km jsem měla za 29:09, osmý jsem přetáhla, nakonec to bylo 8,250 a celkový čas 48:40. A to celé s průměrnou TF 81%. Takhle se mi to líbí. Ejchuchů a olalá :o)

A ještě běžecké video

úterý 22. září 2009

Bloggeři, sportovci a jiná havěť


Kdysi dávno, když byl u nás internet ještě v plenkách a začaly se zakládat internetové deníčky neboli blogy, myslela jsem si, že je to jen taková hračka pro děti a mládež. Když člověk nějaký blog otevřel, blikaly na něj nápisy všech možných barev a tvarů, do očí bijící byly hrubé chyby a příšerný styl. Šlo to tím pádem mimo mě.

Krátce po té, co jsem začala běhat, začala jsem se i pídit po informacích a dopídila se stránek Behej. Kromě informací, které jsem potřebovala, jsem objevila další svět - svět bloggerů-sportovců. Pročítala jsem je a žasla nad skutečností, že blog si píší i -átníci. Pár jsem si jich oblíbila a těšila (a těším) se vždy na každý nový příspěvek. Dozvídala jsem se tak další rady, které vlastně ani nebyly radami, spíš je člověk vnímá podprahově. A protože mám odjakživa potřebu psát, založila jsem si po nějaké době blog svůj.

Nebylo to jen kvůli potřebě psát, ale hlavně kvůli potřebě psát o běhu. V mém okolí nebyla ani jedna běžecká noha a ani uši, kterým by se chtělo poslouchat, že jsem uběhla pět koleček na ovále v kuse. A já přitom byla plná dojmů, protože zatímco posilovna je sport skoro kolektivní, člověk přijde domů a jako by se nic nedělo uvaří večeři, dojmy z běhu ze mě vždy vyprchávaly hrozně dlouho. Jenže jakmile jsem začala komukoliv nadšeně líčit své pocity, viděla jsem, že mě vůbec nechápe, potažmo neposlouchá. Tak jsem nechala vyprávění a začala psát. Nejen o tom, jak mi to jde, ale i o tom, jak mi to nejde, co mě štve, v co věřím, v co doufám, co mě dělá šťastnou, co naopak. Hlavně to naopak je důležité, protože jsem byla tolikrát tak příšerně zklamaná, že zpětně to ani nechápu.

Vypsat štěstí je jednoduché, to je samé ejchuchu a olalá, ale popsat smutek a zklamání, to je hodně těžké. Nejdřív si musím přiznat jakousi porážku, pak vydolovat dojmy, přiřadit k nim slova a to nejhorší - přečíst to po sobě. ALE ta úleva, když to "dám na papír"!

Blog je pro mě tedy jakousi terapií - vypíšu se z emocí, které mě zahlcují, a je mi fajn, víc mě to netrápí a ani se mi to nechce už řešit nebo rozebírat. Posouvám se tím dál, vezmu si z té situace ponaučení, většinou stejnou chybu neudělám, ale samozřejmě udělám nějakou další, kterou pak ze sebe vypíšu....

A proč že to vlastně píšu? No to nevím.... Chm, tuhle jsem četla jakousi definici stáří, která praví, že stáří se kromě jiného pozná podle toho, že člověk o něčem začne mluvit, ale než dojde do konce, zapomene, co vlastně chtěl říct a poví tak asi pět jiných příběhů (Svěrák a Smoljak o tom napsali krásnou hru Švestka). No a to je teď můj případ :o)

Jo, myslím, že jsem tím chtěla říct, že když napíšu, že jsem zase něco pěkně zvorala a že jsem deprimovaná, zklamaná, naštvaná, rozhozená a končím, tak nepotřebuji utěšovat (i když mě to samozřejmě těší, hřeje a motivuje), ale že už v tu chvíli, kdy to odkliknu, zase hýřím svým bezbřehým optimismem. To jen aby si někdo nemyslel, že jsem nějaká ztrápená chudinka, která se utápí v depresích jen proto, že běhá jak lemra.

A sepsala jsem to i proto, že se blíží můj další 1/2maraton ;o)

neděle 13. září 2009

Pár hodin po výstřelu

aneb Praha zakletá... aneb Koupím bavlnky. Zn.: Spěchá!

Myslím, že kdybych teď své Asics Gel Stratus pověsila na hřebík, běžecký svět by se z toho rozhodně nehroutil, a já bych se při vyšívání deček křížkovým stehem klidně mohla dožít požehnaného věku devadesáti let stejně jako moje babička. Ale popořadě..

Ráno jsem poklidila ztichlý byt a chystala se na okna, abych se zabavila (a splnila avizovaný slib), jenže mi volala kolegyně, že přijede v poledne do Prahy a jestli bych jí nemohla půjčit služební byt. Což pro mě znamenalo naložit povlečení, vzít kolo a jít jí otevřít firmu.

Pak volal Jirka, že jde k registraci a že má návrh, jestli bych si místo rozcvičení v davu nechtěla projít trasu Běhu pro život. Otálela jsem, radila se se zkušenějšími (kteří mi to ale moc neschvalovali), a pak jsem si řekla, že chůze není běh, a že tedy půjdu. Ač to bylo skoro vlastní rozhodnutí, nebylo správné.

Sára projevila zájem se také přihlásit a tak jsme z domova vyjely o něco dřív, aby stihla registraci. Na Staromák jsme ale přijely až ve čtvrt na 7 a sice díky fanouškům. Fanouškům Kabátů. Bylo jich plné metro a tak jsme se do jednoho vlaku vůbec nedostaly. Sára hned běžela do stanu, já lelkovala s Jirkou před ním. Byla jsem dost nervózní, protože strašně nerada chodím někam pozdě nebo na čas, raději mám rezervu a tu jsme prostě neměli. Do seřadiště jsme fakt vpadli na posledních chvíli. A pak jsme pochodovali a já koukala, co mě čeká: úzké uličky po startu... kostky... koleje.... zatáčky. No to nechci vidět. Ušli jsme to v pohodě, dostali medaile a udělali nezbytný snímeček do rodinného alba. Do našeho startu zbývalo dvacet minut...

Ale než jsme se upravily a prodraly davem tak bylo dvacet minut pryč a my jsme nestihly ani záchod ani se pořádně napít a vlastně si ani pořádně stoupnout (chtěla jsem být vzadu, ale byly jsme vpředu). Takže opět totální stres (pro mně), že to nestihneme, že je všechno špatně, Sára na mě vrčela, já vrčela na ní, fakt super nálada před závodem.

A pak už Akta X, výstřel a Vltava. Do Železné jsme se štosovaly jak ovce, prakticky se stálo a následně si člověk musel hlídat každý krok, aby se nezabil, anebo aby někomu nepodrazil nohu. Tohle rozhodnutí opravdu nechápu, nechápu, proč jsme nemohly startovat jako loni, nebo alespoň jako kluci. Vlastně se skoro celou trasu musel člověk soustředit na to, kam šlape.

Neběželo se mi dobře, bylo teplo a podivný nedýchatelný vzduch. Sára byla zpočátku se mnou, pak za mnou, pak přede mnou a pak hodně přede mnou. Několikrát jsem se vydýchávala v chůzi, občas jsem dokonce zaslechla své jméno, což mě k mé lítosti nepostrčilo, a 2x si dala Ventolín.

Když jsem konečně přečetla čas na tabuli a viděla, že jsem na tom prakticky stejně jako loni, měla jsem chuť do něčeho kopnout. 31:07. JEDNOZNAČNĚ ZKLAMÁNÍ. Na těch kostkách a kolejích a stoupáních si vždycky akorát pošramotím už tak nízké sebevědomí takže nevím, jestli má vůbec smysl v Praze startovat, když to vždycky tak zkazím. Asi jsem se moc namlsala ve Frankfurtu, kde se mi běželo lehce a krásně a dala jsem to pod třicet. Doufala jsem, že se i tady stane něco podobného, ale zázraky se nedějí na počkání. Přiznám se, že kvůli svému zklamání jsem se nedokázala tolik vžít do úspěchů mých kamarádek, především Pavlíny, která byla lepší i než Sára a to si myslím, že na totální začátečnici je super výkon. Malá odbočka: všechny tři mi říkaly, že se jim chtělo zastavit, ale že si vzpomněly na mou radu, že nemají zastavovat, ani přecházet do chůze, že mají maximálně lehce zpomalit, aby to srovnaly. A tím se, na rozdíl ode mne, řídily. Hodný holky :o)



Místa a časy mých oveček:
Sára: 744 - 30:35
Lucka: 838 - 31:07
Pavlína: 727 - 30:34
a já: 797 - 31:06
(doma Nicolas: takže si to shrneme - rok si trénovala a jsi o 100 míst vzadu?)

A když už jsem k závodu přemluvila Jirku, tak jsme tam s ním a na něj i počkaly. Alespoň jsme viděly běžet běžce, kterým to krásně šlo. Jirka zaběhl pod hodinu k čemuž mu gratuluji, protože jeho příprava spočívala v uběhnutí asi 6ti km, které si ale rozdělil do dvou týdnů. Hm, na to nemám co říct.

Domů jsme dorazily fyzicky i emočně vyčerpané a zmrzlé. Ještě jsem se koukla na výsledky a padala spát. Těžký den. A nejhorší je, že mám špinavá okna ;o)

pátek 11. září 2009

Pár hodin před výstřelem

Běžný závodník to určitě neprožívá - tu šílenou trému, napětí, pochyby, strach... Já ano. Bojím se a nevím čeho vlastně. Že to neuběhnu? Blbost. 5 km běhám běžně, vlastně na každém tréninku dám víc, často si u toho povídám s holkama nebo běžím do kopce. Tady bude pohodová rovinka, budu mlčet, takže co! Co? No, je to zase na veřejnosti, všude samé superženy, mladé, nadějné božské talenty a do toho já, starý Antitalent :o) Sára mi navíc jen tak mimochodem řekla, že když běžím rychle, tak vypadám vtipně, jako když někoho paroduju, a pak se mě nevinně zeptala, jestli jsem náhodou nepřibrala! Asi jí vyškrtnu ze závěti....

Dá se to samozřejmě řešit nepřihlášením se, ale to by zase nebylo ono. To mé normální Já se těší a chce se účastnit, tak aby se s tím introvertním a zakřiknutým nehádalo, občas mu nějakou ujetost dopřeji.

Ve čtvrtek jsme si s holkama šly pro batůžek a už to mi stačilo. Na Staroměstské se mi okamžitě vybavil březen. Ledová ruka mi sevřela žaludek, zamotala se mi hlava a ruce jsem měla jak led. Pak jsem vešla do stanu bez vzduchu, vyfasovala to šílené průhledné bílé triko, které ale určitě využiju pro běhání při měsíčku, pozdravila se s mým vodičem E+S, a jak cukrář se odporoučela dál od všeho, co připomínalo běh. Jsem trémista jak blázen. Já jsem blázen!!!!!!!!!!!!!!

Loni před tímto závodem jsem umyla všechna okna a také jsem se půl dne bavila tím, že jsem obrazila pár obchůdků, abych si koupila černou běžeckou podprsenku, kterou jsem tenkrát ani nesehnala. Co budu dělat letos? Umyji okna ;o)

Na běh sám mám připravenou skvělou písničku, tedy dvě, ale jen jednu jsem našla. Tahle mi v určitých pasážích připomíná moravskou lidovou, člověk má chuť si okamžitě zajuchat. "Tož na toto poběžíš jak cip!", říkal kamarád ;oD



Takže: tfuj, tfuj, ať nám to běží!

P.S. Vůbec nejlepší na tom všem je, že já, vystresovaný jedinec, UKLIDŇUJI ty ještě vystresovanější jedince než jsem já, ty, kteří běží prvně, a kteří si moc nevěří. Tomu fakt říkám paradox.

pondělí 7. září 2009

Nestíhám...



Návrat z prázdnin + začátek školního roku je mor pro všechny matky, které se na dva měsíce více či méně zbavily svých dítek a tím i běžných povinností. I mě skončilo leháro a tak už zase pilně plním lednici, pračku a hladové krky. Do toho se připravuji na závod a obnovila jsem posilovnu. V práci toho je tolik, že nemám čas se ani najíst. Štěstí je, že mě to baví, jsem na vrcholu blaha, když všechno klape a čím víc toho stíhám, tím jsem spokojenější.

Na sobotní Běh žen se docela těším. Tedy jako vždy se spíš těším na mumraj kolem než na běh sám, protože... No víme... Příprava na něj byla minimální, ale poslední dva týdny docela poctivá. A když si dám před závodem panáka nějakého gelu, tak třeba překvapím sama sebe ;o)

Ať dopadnu jakkoliv, není to tak podstatné jako to, že se přihlásily mé "ovečky", 3 děvčata a jeden hoch v mých letech, z toho mám nefalšovanou radost (a zcela neskromně se k této zásluze hlásím). Je prakticky jisté, že žáci předčí svého učitele, ale z toho si hlavu nedělám. S druhým pohlavím se měřit nemůžu, a s o generaci mladšíma holkama taky ne, takže mi fakt nebude vadit, že jim na trati budu funět na záda. Hlavně že se na běh dali, že je to baví a vypadá to, že i u běhu zůstanou. Už to, že se dva z nich (třetí váhá) přihlásili se mnou do Drážďan na 1/2M, mluví samo za sebe.

neděle 30. srpna 2009

Konec prázdnin


Už je to tak, jsou pryč. A je jich škoda, neb to byly krásné prázdniny. Srpen byl ještě hezčí než červenec, počasí se konečně umoudřilo a bylo nádherně, no vlastně až moc, protože když se člověk projíždí vyprahlou a zvadlou krajinou přeje si, aby konečně zase přišly nějaké ty deště.

Srpen v číslech:
Kolo: 612,78 km
Běh: 26,51 km
Pochod: 10 km

Ad kolo: SUPER! Zajezdila jsem si jako nikdy. Čihadla přestala být mou noční můru a s přehledem je vyjíždím. Chce to jen včas podřadit a pak jen urputně šlapat do pedálů. Maratonský okruh jsem stáhla na 1:50, trasu domov - chata jsem schopná ujet za 1:08, dříve i 1:30, samozřejmě hodně záleží na povětrnostních podmínkách, ale třeba kopec ve Mstěticích už taky není to, co na začátku léta a vyjíždím ho bez zadýchání.

Ad běh: Loňský srpen jsem věnovala přípravě na Běh žen. To samé jsem měla v plánu i letos, ale kolo vyhrálo a odsunulo běh do pozadí. Může za to nejen kolo, ale i hodně teplé počasí, ve kterém běhám nerada. Kromě toho jsem na chatě neměla s kým běhat a samotná se do lesů bojím. A další Kromě toho - někde uvnitř vím, že 5 km uběhnu s přípravou i bez ní za cca. půlhodinu, vyšší ambice nemám a tak mě nic nenutilo. Prozření nastalo po návratu z dovolené kdy jsem natáhla kecky a vyrazila vstříc světlým zítřkům. Daleko jsem nedoběhla, myslím, že 200 m v kuse vyšší než pomalou rychlostí bylo nejvíc, co jsem dala. Na kole mi zakrněly běžecké svaly či co, a nohy mi vůbec nefungovaly, dech byl v háji a ani chuti nebylo. Do závodu zase na chvilku odsunu do pozadí kolo a budu jen běhat, aby ostuda nebyla tak veliká.

pondělí 17. srpna 2009

Meldung z dovolené

Má dovolená se přehoupla přes půlku. Už jen čtyři pracovní dny a budu jen s nostalgií vzpomínat, jak jsem relaxovala. Relaxovala? Jak se to vezme a co kdo považuje za relax. Pro mě je relax, čili odpočinek, pohyb v jakékoliv formě. A tak každý den beru kolo a jedu se projet krajinou, někdy uháním jak o život, jindy se kochám, ale především: NEZASTAVUJEME..... jak se praví v jedné letní komedii.

Letošní dovolená je kromě jiného ve znamení dvou projektů, které započaly před tím, než jsem začala dovolenkovat. Oba dva projekty byly vyhlášeny v jeden den a já ten den měla v horoskopu, že mám do nových projektů vstupovat bez obav. Tož tomu říkám výzva, že? :o)

Ten první projekt se týká běhu. Většina běžců ho určitě zachytila - jednalo se o výzvu na idnes: Zaběhněte si maraton v Chicagu, či tak nějak. Mě výzvu posla kámoška Mirka s tím, že doufá, že se přihlásím. Většina lidí z mého okolí doufala, že to neudělám. Chvilku se mi hlavou honily obrazy z mých dvou 1/2M, kdy jsem fakt nemohla a nechtěla a tak dále, taky jsem si vzpomněla na maratonce z pražského PIMu, kteří nemohli a nechtěli a tak podobně, pak jsem vybrala své dvě fotky, jednu kde celá v oblečení NIKE (NIKE je hlavní sponzorem tak ať si mě líp všimne :o)) vyrážím z tunelu na trasu 10 km, a druhou z výletu do Beskyd, před tím, než jsem zmokla, připsala pár řádků a klik - byla jsem ve hře. Nic horšího než že ve hře zůstanu se mi stát nemohlo, ale to se naštěstí nestalo. Fakt nevím, co bych si počala, kdyby na mě náhodou volba padla. To bych si snad musela zlomit nohu, či se nechat nakazit nějakou zákeřnou a děsně nakažlivou nemocí. A nebo běhat a běhat a běhat.... Vítězce blahopřeji, ať se jí daří příprava a ať si z té dálky přiveze co nejvíce dojmů.

Druhý projekt se týká psaní. Napište román s Michalem Viewegem, vyhlásilo opět idnes. Asi to také hodně lidí zachytilo, tedy určitě víc jak maraton, protože zatímco na maraton se přihlásilo 300 lidí, na román jich reagovalo asi 900. A já opět mezi nimi. První kapitolu napsal sám autor, my měli navázat, jeden z nás měl vyhrát a třicet dalších nej mělo být vypíchnuto. Nebo tak nějak... No co budu popisovat, když na idnes se to dá všechno přečíst. Napsala jsem tedy svou kapitolu a čekala do dnešního rána, jak to dopadne. Mé zklamání na tím, co se se soutěží stalo, nebrala konce. Dle diskuze lze soudit, že to nebylo hnusné procitnutí jen pro mě. No nedivme se. Když vezmu, že se 900 lidí těší a doufá, že se mezi těmi 30+1 řízením osudu objeví a pak zjistí, že nic z toho neplatí, že je nakonec všechno jinak, že pan MV to nakonec pojal po svém, z toho se člověk těžko probírá. Ruku na srdce - bylo tam hodně dobrých příspěvků, bylo tam hodně daleko lepších příspěvků, než byl ten můj, ale MOC jsem si PŘÁLA i jen pokračovat, zkoušet to dál a dál. Ale ne za těchto podmínek. Škoda, škoda, byl to super nápad.

Ještě že mám své kolo, to mě nikdy nezklame. Zde důkaz místo slibů, že nelením



Za zmínku stojí především nedělní výjezd, peklo na zemi, čili 32 stupňů, já mezi poli bez kouska stínu a ač vybavena mapou, totálně jsem se ztratila. Místo plánovaných 40ti km jsem ujela 81... :oD

Kromě kola jsme si udělali výlet do Českého ráje, do okolí Malé skály, krásná procházka Zlatou trasou, která je úplně nej pro malé děti, protože na cca 8 km se dosyta vyblbnou na všech možných kamenech a skalách (třeba skalní bludiště bylo super) a nemají moc času fňukat, že už nemůžou a taky tak často nekladou otázku: Už tam budem? Dále jsme měli cyklo-výlet s přáteli, výjezd vskutku poklidný, žádné polykání kilometrů, prostě projížďka po břehu Labe, grilování a povídání. Také jsem 2x vyběhla (a málem zdechla), jednou jsem si namočila palečky v Jizeře, která konečně přestala být po všech těch záplavách zakalená, o to víc je ale ledová, na zahradě se plácám v bazénu, no a to jsou myslím, všechny mé sportovní aktivity. Mám samozřejmě i další jiné aktivity, ale zdaleka ne tak zajímavé.

A protože už nejsem tak úplně nejmladší ozývají se klouby, především kolena a hlasitě protestují, a tak jsem zašla do Lekárny a zakoupila mastičku. Neměli mou oblíbenou Koňskou mast, čímž se mi do ruky dostal ryze český výrobek, který je - troufám si říct, ještě lepší: REFIT ICE GEL . Fakt studí a pomáhá.

Tak jo, jdu ještě "relaxovat"

pátek 31. července 2009

Prázdniny v půlce

Jaký byl můj červenec 2009? Jednoznačně růžový. Méně práce, méně povinností, více sportu, více radostí.

Růžová vládla Běhu žen ve Frankfurtu. Růžový je můj nový přehrávač. Růžový je i můj nový parfém. Růžový je hrnek s ovečkou, který mi dnes padl do oka.





Červenec v číslech:

Běh: 45 km
Kolo: 402 km
Městský pochod: 20 km
Letem světem: cca. 1000 km

No, ale abych náhodou neusnula s růžovými brýlemi na růžovém obláčku, tak jsem se zvážila.... Nechápu, nerozumím. Mé tuky už se pohybují v hodnotách obezity, což mě jemně řečeno deprimuje. Jak k tomu přijdu - tolik pohybu, minimum stravovacích chyb a výsledek? Hanba mluvit.

Jak to dělají ti, kteří se nehýbou vůbec? Kteří vlezou před domem do auta, odjedou do práce, tam si odsedí 8 hodin za stolem, odjedou domů, vezmou si ovladačku, snědí pytel brambůrků a vypadají normálně! Co tedy slyším fakt nerada, a působí to na mě jak červený hadr na krocana, je věta: Co bys chtěla v tvém věku? V jakém mém věku? Co je to za řeči? Je někde napsané, že musím mít hodnoty tuků v obezitě jen proto, že mi je přes 40? Ano, pokud bych žila od pytlíku chipsů po máslové dorty tak ano, pak bych to chápala. Ale jak můžu proboha tloustnout z rýže a ryb? Ze zeleniny a brambor? Z kuřecího masa a rýžových chlebíčků? Snažila jsem se váhu ignorovat, po několika měsících zvýšené aktivity jsem si řekla, že třeba... Ale ne, zas nic.

Hm, tak to je takový bubácký černý mrak na mém jinak růžovém nebi. A pohled vpřed: vidím tři týdny dovolené, to bude pohybu, to bude radosti! Kdo by si vzpomněl na nějaké tuky :o)

Až na ty tuky je to ale:

úterý 28. července 2009

Nová hračka

Asi jako každá druhá holka i já mám dar nerozumět technickým hračkám. To mi ovšem nebrání, abych si je nekupovala. Naopak. Důkazem toho je spousta nepoužitých návodů k použití od všeho možného, které jsou ale dle mého psané nějakou záhadnou řečí, takže je ani nezkouším prostudovat. Většinou se řídím heslem: Až když selžou všechny varianty, kouknu se do návodu (a když už ho náhodou čtu tak v němčině, protože v češtině tomu nerozumím už vůbec, kdo ví, kdo to překládá), ale k tomu nedojde, protože mě stačí ke štěstí, že hračku umím zapnout, vypnout, přepnout a dobít. Se zbytkem neustále někoho otravuji a činím ho tak potřebným.

Na závodech v Německu jsem si u jedné holky všimla na tričku maličkého iPodíčka. Velice mě zaujal a říkala jsem si, že je to zřejmě jen ovladač k velkému iPodu, který má někde schovaný. A pustila jsem to celé z hlavy. Občas mi sice ten obrázek proběhl hlavou, ale nechávalo mě to chladnou. Včera jsem si na něj vzpomněla ale o něco naléhavěji a tak jsem zadala do Googlu dotaz, abych se na něj koukla z blízka. Nevím, jak ty náhody fungují, ale jako první odkaz vyskočil ten, který jsem potřebovala a jehož nadpis Připni a běž mluvil sám za sebe. Recenze stará sice 2 roky, ale dozvěděla jsem se z ní vše potřebné. Trochu mě brzdila "vyšší cena", ale zadala jsem další dotaz a zjistila, že cena zas tak vysoká není a hned jsem si ho objednala. A protože chci vždycky všechno HNED, nechala jsem si ho za malý poplatek přivézt kurýrem do práce.

Jedním slovem krása. Rozplývala jsem nad nad tím růžovým zázrakem jak malá, připínala jsem ho kam se dalo, dokonce jsem ho hned zprovoznila a nechala si do něj natáhnout pár písniček na cestu na chatu. Objektivnější recenzi budu moci napsat až se s ním líp seznámím, ale myslím, že pro mou potřebu pouhého přehrávání písniček při sportu jsem nemohla udělat velkou chybu. Zatím jsem s ním strávila necelé tři hodiny poslechu a stačilo mi, že když jedu na kole, slyším, co se kolem mě děje, ale přitom to nemám nijak potichu, sluchátka drží a ovládá se jednoduše. No, takže to je asi celá recenze :o)

Jak jsem tak dnes četla, nejsem jediná, kdo si včera pořídil novou hračku, takže: ať nám slouží jen k radosti!



A protože mám teď nějaké růžové období - dávám si sem bonus v podobě PINK

neděle 19. července 2009

Reebok RUNNERS women´s run 2009



Mé závodní ambice se sice rovnají nule, ale když jsem na podzim viděla fotky z loňského Běhu žen ve velkých německých městech, hned jsem věděla, že chci být u toho. S velkou nedočkavostí jsem čekala, až německý Runnersworld spustí registraci a protože to udělal až někdy na jaře, už se rozhodla i Sára, že se mnou poběží a tak jsem nás obě zaregistrovala na běh ve Frankfurtu na 5 km. Někde jsem o tom i psala a tak se na nás nabalila i Martina, a nám třem 17.7. v 6:10 na Ruzyňském letišti začala dámská jízda za během.

Ona vlastně začala dřív, především velmi časným vstáváním, jízdou na letiště, kafem za stovku v hale, odbavením, naloděním a usazením. V 6:10 se nad Prahu vzneslo letadlo společnosti Lufthansa a celkem bezpečně nás přepravilo do Frankfurtu. Tam nás přivítala úplně černá obloha na obzoru, obrovská hala a také řidič z hotelu s cedulkou. Ano, jeden z důvodů, proč jsem vybrala hotel Leonardo, byl ten, že nabízel zdarma transfer z/na letiště. Taky byl blízko stadionu, kde jsme běžely.

Ubytovaly jsem se a vydaly se do centra za nákupy. Jako správné české turistky, kterým je líto zaplatit za jízdenky v tramvaji zhruba tolik, co za nové boty, jsme se vydaly pěkně po svých. Martina nevěděla nic o mé schopnosti zabloudit kdekoliv a tak ani nebrala mapu. Věděly jsme, že máme jít prostě pořád podél kolejí a tím se do centra dostaneme. Mohlo se to i skutečně podařit, pokud bychom na první křižovatce nenabraly směr opačný.... Když kolem nás řídl provoz a budovy, stočily jsme své kroky zpět. Holky na mě neustále tlačily, ať se jdu zeptat, kde jsme a jak se dostaneme do centra, ale s tímhle u mě nepochodily. Já se na takové věci neptám ze dvou zásadních důvodů: za prvé se stydím, a za druhé mám nějaké mužské hormony či co a držím se zásady: na nic neptat, nějak bude (uvidím ceduli, narazím na centrum, objevím plánek města, vylezu na strom a uvidím mrakodrapy, atd.). Takže se ptala Martina anglicky a já byla jen připravena v nouzi největší dokončit konverzaci v němčině.

Šly jsme dlouho předlouho až se konečně v dálce vylouply mrakodrapy, čili centrum. Cesta vedla podél řeky Main, byla to cyklostezka a běžecká a chodecká stezka v jednom, vše krásně čisté a upravené. A tak jsme asi po třech hodinách chůze hladové a žíznivé konečně doklopýtaly do centra. Začaly jsme se shánět po nějaké restauraci, ale hned u první nám bylo jasné, že jídlo nebude žádná levná záležitost. K naší velké radosti jsme v jedné ulici uviděly nápis: Najezte se dosyta jen za 4.90 €. Na to jsme slyšely, vlezly dovnitř a opravdu dosyta se najedly. Jídlo bylo cizokrajné, netroufám si odhadnout původ, ale velmi lahodné.

S vypouklými břichy jsme se pak posunuly dál a doufaly, že nalezneme další náš cíl: nějaký obchoďák. Našly jsem jich plnou ulici. Hned v prvním mě to přestalo bavit. Kam oko pohlédlo - hadry. U nás luxus - Zara, Guess, Dior, apod., tady hadry. Oblečení nacpané na stojanech bez ladu skladu, všude řvala hudba, v kabinkách se válelo oblečení... Fakt hnus. Tak strašně to snad nevypadá ani u Vietnamců na tržišti. Strašně mě to vydeptalo a nebavilo mě si vůbec nic prohlížet, natož zkusit a nedej bože koupit. Akorát v NIKE jsem si koupila kraťasy (nebyl tam ani nepořádek, ani nelad a podobné už mám). Nepochopím, proč se se značkovým zbožím u nás tak nadělá, proč je to předražené a tváři se to jako nej značky, když tady toho byly plné obchody za pár Eur, nikdo nikoho nehlídal, člověk si mohl vše zkusit, dát si kabelku na rameno, nastříkat se parfémem, namalovat se a to všechno bez toho, že by na vás civěl nějaký dementní černý šerif, který je připravený vás kdykoliv zastřelit. Ano, hrozně mě to rozhodilo.

Vrátit jsme se chtěly tramvají, ale peníze za jízdné jsme mohly využít bohuliběji - třeba si koupit parfém, a tak jsme opět pochodovaly. Troufám si říct, že 20 km jsme v nohách mohly mít. Na hotelu jsme pak padly do postelí a už se ani nepohnuly.

Sobota byla náš den D. Závod začínal sice až v 16:30, ale doprovodný program už někdy v jednu. Došly jsme si na oběd do jedné pizzerie, abychom měly sílu běžet, převlékly se do sportovního a vyrazily. Počasí nic moc, spíš teplo než zima. Neuměla jsem si jako už mnohokrát před tím představit, že mám běžet. Že poběžím. Že poběžím rychle!

Na sportovišti už se to růžovělo triky akce s nápisem Naturtalent, všude natěšené holky, spousty stánků, fronty a hlahol. Došly jsme si pro startovní pokyny a zjistily, že nemáme peníze na zálohu na čipy. Málem jsem omdlela, protože mi nebylo jasný, jak to, že jsem tohle nedomyslela. Na přihlášce jsem sice zatrhla, že chceme běžet s čipem, ale neuvědomila jsem si, že se platí zvlášť. Naštěstí byl blízko bankomat a naštěstí mi potřebný obnos bez řečí vydal. Uf, to bylo o fous.

Po 16té hodině začala rozcvička, nějaké holky předcvičovaly aerobik a já už při druhém poskoku neměla dech. Zakázala jsem si všechny myšlenky, které by mě dovedly k nějakému mému astmatickému záchvatu, protože jsem fakt neměla v úmyslu zase propadnout na celé čáře, a statečně poskakovala dál v daném rytmu. Pak už jsme se nacpaly do startovního bloku. Bohužel jsme byly hodně vepředu, což se mi moc nelíbilo, protože jsem si představila, jak mě zase všichni převálcují a jak se budu plácat někde na chvostu. Naše ambice? Sára mě vyzvala na souboj, Martina říkala, že netrénovala, takže chce běžet na pohodu a já věděla, že tu trať postě chci uběhnout v kuse.

Start. Nekonal se žádný trysk, žádný zběsilý úprk, normálně jsme vyběhly. Sára mi hned utekla, ale to mě nechalo v klidu. Krátce po prvním km se spustil neuvěřitelný liják. A když řeknu liják, myslím liják. Provazy vody nás okamžitě promáčely od hlavy k patě, takže jsme brzy vypadaly jako účastnice Miss mokré tričko. A protože se běželo i lesem, vypadaly jsme brzy jako zablácené Miss mokré tričko (jak Michal vtipně poznamenal: nemohlo se tohle stát na tom tvém půlmaratonu ve Fürthu?).

Měla jsem před sebou jak Sáru, tak Martinu. Běžela jsem ale i nadále svým tempem,, protože jsem nechtěla ztratit dech a přejít do chůze. Nechtěla jsem to prostě zvorat. 2x jsem zpomalila (pak jsem si hodně nadávala), protože jsem si potřebovala nastavit mp3 a jednou jsem si šlehla Ventolín, ale jinak jsem běžela souvisle. Sáru jsem viděla prakticky celou dobu, těsně před cílem jsem měla možnost jí dohonit a předhonit, ale nějak jsem se nepřinutila. A už je tu cíl a můj čas:

!!!!!!29:24!!!!!!

Olala, já se zlepšila (loni na podzim jsem měla 31:41). Pokořila jsem hranici třiceti minut! Juchů.



A jak dopadly holky?

Sára: 29:18
Martina: 27:28
K Martině: když vám někdo tvrdí, že netrénuje, neběhá, přibral a chce to JEN uběhnout, tak mu neveřte. Běžci mají sklon se podceňovat :o))



Stouply jsem si do fronty na meloun a vodu, na tašku od sponzorů (obsah tašky je kapitola sama pro sebe), na diplom, a šly se na pokoj převléknout. Sice jsme se ještě vrátily na vyhlášení výsledků, ale už jsme byly dost unavené.

Neděli jsme strávily ve Frankfurtu na letišti, což byla snad jediná vada na kráse našeho výletu, ale let byl zase v pohodě.

Zatím mi přijde neuvěřitelné, že jsem to všechno zažila. Byla to vážně super povedená akce a jen doufám, že za rok si tam pojedeme zlepšit osobák.

Výsledky a fotky

Martiny pohled na akci