neděle 28. února 2010

Ohlédnutí za únorem

Únor bílý, pole sílí. Pokud to platí, naše pole jsou letos notně posilněna. Bílo kam oko dohlédlo, dokonce i u nás ve městě. I přes kopy sněhu a namrzlé chodníky jsem běhala a běhala. Za každého počasí, dál a dál od domova, delší trasy, delší časy, jeden závod jako bonus. Pořád je to v mých silách a to je hlavní. Dokonce jsem se dostala do fáze, o které jednou mluvil (psal?) Lovec, že neberu plán jako nutné zlo, ale jako součást dne. Vidím deset pomalu, zaběhnu deset pomalu, dnes intervaly? hurá na ně. Nemyslím na to, jestli se mi chce, nebo nechce, jestli je venku hnusně, nebo jestli bych raději nedělala něco jiného, prostě vyrazím. Z toho mám velkou radost, protože se mi pak běhá úplně jinak.

Naběhané km celkem: 182,56


A trochu jiné běžecké video :o)

čtvrtek 25. února 2010

Kopec

Co je vlastně kopec, ptala jsem se tuhle sama sebe po té, co mi kluci na setkání tvrdili, že u nás v okolí Mostenegra žádné kopce nejsou. Nejsou?

Našla jsem si na netu charakteristiku:

Kopec (vrch, pahorek) je povrchový tvar který má zřetelně patrný vrchol, který vystupuje nad okolní terén.

zde je záznam jedné z tras, kterou běhám:



a když tak na to všechno koukám, vychází mi, že kopce a kopečky tu jsou. Je to samozřejmě subjektivní záležitost a každý to má nastavené jinak. Já to beru tak, že pokud běhám na ovále, je to placka a tudíž nula a vše další jsou kopce a kopečky. Ne?

neděle 21. února 2010

Jak mě lenost potrestala


Na dnešní dlouhý běh jsem se hrozně těšila. Plán 18-24 km se mi líbil a tak nějak jsem věřila, že překonat konečně magickou hranici 21 km by neměl být problém, zvláště když na víkend hlásili oteplení a jasno. V sobotu večer jsem si krátce zaběhala, protáhla nohy, a před usnutím jsem si v duchu probíhala trasu. Tentokrát jsem neměla v úmyslu běhat po sídlišti, rozhodla jsem se běžet na chatu.

Na chatu je to od nás kolem 26 km, čili ideál. Jak jsem tak snila o své trase, došla jsem ve své lenosti k názoru, že běžet od domu do hornopočernického a zelenčského krpálu je zbytečně namáhavé, že se nechám kousek přiblížit, nejlépe přiblížit do Mstětic, odkud je to pořád a pořád z kopce až k Labi a pak rovinka. Viděla jsem se, jak sbíhám nějakou svou nadzvukovou rychlosti zmíněný kopec, přeletím splav a pak klídek piánko doběhnu na chatu.

Ráno jsem to ještě trochu přehodnotila a nechala se nakonec vyklopit na konci Zelenče. Nasadila jsem sluchátka a frrr začalo mé putování.

Počasí se vytáhlo. Sluníčko snad prvně po dlouhých týdnech poslalo na Zemi teplé paprsky, takže to mou dobrou náladu ještě umocnilo. Tedy asi deset minut, než mi začalo být horko k nesnesení, něco jako při loňském PIMu. I odložila jsem jednu z vrstev, uvázala jí kolem pasu a běžela dál. U Labe jsem byla coby dup, krása. Vytáhla jsem Edu (říkám tak svému Garminu Edge) abych se pokochala čísly a z něho na mě koukala uběhnutá vzdálenost 8 km. Osm! Sakra, to je málo. Pozor! To je moc málo, protože když přeběhnu řeku, chatovou osadu a vyběhnu k vodárnám, budu už prakticky u chaty a celkem tak uběhnu prd. V tu chvíli mi někdo nalil olovo do nohou a sklesla jsem na duši, protože jsem začala horečnatě vymýšlet, kde ty zbylé kilometry naženu. Přes osadu se moc běžet nedalo, rozbředlý sníh po kotníky nebylo nic pro mě. Ale za chatama bylo už zase sucho, což mi v tu chvíli bylo nějak jedno, elán a nadšení pryč a nohy plné kyseliny mléčné. I sluníčko zalezlo aby se na mě nemuselo dívat.

První změna trasy vedla do Káraného a zpět. Nahnala jsem tak skoro 5 km takže při troše dobré vůle dám dvacet. Na překonání osobního vzdálenostního rekordu jsem neměla, to jsem věděla moc dobře. Dál už mi to vůbec, ale fakt vůbec, nešlo. Čím dál častěji jsem přecházela do chůze a přiznám se, že v jednu chvíli jsem chtěla zavolat domů, ať si pro mě přijedou. Maratonkyně! Chacha.

Těsně u vesnice jsem měla na výběr: buď proběhnout po silnici vesnicí - delší cesta, nebo běžet zadem - kratší cesta. Podruhé se ozvala lenost a tak jsem se brodila sněhem a bahnem a nadávala si do všeho možného. Nejhorší je, že jsem neuběhla ani půlmaraton, má cesta skončila na 21,05 km.

Doma jsem si dala kotel česnečky a usnula spánkem spravedlivých. Snad ještě nikdy se mi nestalo, abych byla takhle vyřízená. Po probuzení jsem natáhla data z Edy do PC a začala studovat svůj výkon pěkně zblízka. Asi jsem i přišla na to, proč jsem po těch osmi vytuhla. Běžela jsem totiž skoro celou tu dobu rychlostí 9-10 km/h a to je myslím na trénink a na dlouhou trasu moc rychlé. Ano, bylo to z kopce, ale měla jsem to rozbíhat opatrněji. Vůbec nejvíc jsem se zasmála poslednímu lapu - 5,82 km na suché rovné silnici za 47 minut. To je fakt katastrofa. Celkově jsem to opět běžela 2 a 3/4 hodiny, takový můj půlmaratonský standard.

Ale vůbec za to všechno může moje lenost, protože kdybych se prostě oblékla, vyběhla z domu, neřešila kopce a kopečky, kdybych pořád nemudrovala, kudy běžet abych splnila, běželo by se mi mnohem lépe, volněji a klidněji. No nic, to je poučení pro příště.

Když jsem jen šla, udělala jsem si svým vysloužilým mobilem pár snímků sněhového království. Po jaru opravdu ještě ani památky:





čtvrtek 18. února 2010

Valentýn a jiné radosti

Neznám nikoho, kdo by Valentýna slavil. Asi proto, že to je svátek zamilovaných a protože zamilovanost, jak známo, trvá jen 3-12 měsíců. A ti, co se nachází ve fázi zamilovanosti, nečekají na 14. února aby si lásku vyznali, takže to není jejich svátek, ale spíš spiknutí obchodníků proti našim kreditkám. Ale přeci jen mi to nedá (byť už čokoládová srdce nahradili čokoládoví zajíci), abych si sem nedala alespoň jednu písničku, kde se slovo Láska objevuje. Váhala jsem mezi svým prvním ploužákem v životě, a písničkou, která je spjatá s jedním Valentýnem, který jsme pěkně propařili a takzvaně se Navalili. Navalit se naValentýna je to nejlepší, jak ho pojmout :o)



A ty radosti?

- Milka s karamelem
- pohodové výklusy
- tající sníh
- spousta dobře udělané práce
- setkání s kamarádkou, velmi podařené a vysmáté, s výborným Chardonnay
- setkání běžecké, velmi podařené a vysmáté, s výborným Chardonnay ;o)

pondělí 15. února 2010

Winterlaufserie - 3. díl


Blížil se můj další Mnichov, ale měla jsem jasno - nejedu. Kdysi jsem plánovala, že to bude rodinný výlet, ale doma koloval jakýsi vir, který jednoho po druhém sklátitl, vlakem samotné se mi tentokrát nechtělo a tak jsem si řekla, že pokud se já neobjevím na nějakém závodě, světem běžeckých tabulek to rozhodně nezahýbe. Jenže pak mi napsala Martina, že by jela se mnou, což samozřejmě bylo úplně o něčem jiném, a tak jsem v pátek zase zabalila batoh a v sobotu ráno začala má jízda za posledním dílem zimního běžeckého seriálu v Mnichově.

V pátek jsem si zabalila, ale své oblíbené smažení řízků jsem nechala na ráno. Večer se mi Sáruš dokonce nabídla, že mi pomůže, což jsem mínila využít. Vstala jsem, udělala pár běžných úkonů, vzbudila Sára, šáhnu do lednice pro maso a maso nikde! Sákryš, povídám, kdo mi ukrad proviant? Proviant trůnil zmrzlý na kost v mrazáku.... Na rozmrazování už ale nebyl čas a tak jsem smutně vytáhla játrovou paštiku a dala ji k chlebu do batohu. To mi to tedy začíná (přeskočím-li dění, nic dalšího hroznýho už se mi nestalo).

Od poslední cesty jsem byla vyzbrojená zkušenostmi, které jsem Martině ráda předala. Třeba to, že si rozhodně nemá brát lodní kufr na kolečkách, který by určitě nenacpala do skříňky na stadionu a i by se s ním velmi těžko pohybovala po městě. Taky jsem byla v klidu, když na ceduli odjezdů ještě nebylo uvedené nástupiště, taky jsem věděla, že musíme nastoupit do prvních vagonů... No celkově jsme mé poznatky ocenily. Však také má každá třetí věta začínala: To posledně...

Vše je relativní, že? Takže mě cesta ubíhala rychle, kdežto Martina každých dvacet minut pronesla: Už tam budeme? Cože? Ještě 5 (4, 3, 2, 1..) hodin? Ale opravdu to utíkalo rychle, však když si máte s kým povídat, je to zase o něčem jiném. A také si můžete odskočit na záchod a protáhnout se. Vše má svůj konec, i my nakonec šťastně dorazily na rozlehlé a vymrzlé mnichovské nádraží. Daly jsme si zavazadla do úschovny a šly se kouknout na slevy. Překvapilo mě, že tamní ulice nebyly prakticky uklizené. Sníh ležel udupaný a posypaný na chodnících, čisté byly jen silnice. Bylo mi jasný, že když není uklizená hlavní pěší zóna, nebude uklizený ani olympijský areál. To se tedy super poběží...

Nákupy netrvaly dlouho, protože se najednou ozval hlad. Stočily jsme kroky k nádraží, vyzvedly batohy a hurá směr ubytovna. Šetřily jsme náklady za MHD a opět necelé 3 km odpochodovaly. Nemusím jistě ani psát, že věta: Už tam budem? zase párkrát zazněla :oD

Před pokojem jsem Martině předala již zmiňovanou kartičku na odemykání pokoje se slovy: Jestli se ti to povede hned napoprvé, tak s Tebou končím. Cvak a byly jsme na pokoji. Dobrá, nekončím, ale nechápu :o) Asi jsem posledně měla zámek rozbitý...

Pohodily jsme zavazadla na židle a šly na večeři do blízké pizzerie, kde jsme si daly úžasné lasagne. Na konci večeře už jsem sotva držela oči. Přála jsem si jediné: být okamžitě na pokoji, sprcha a spát. Naštěstí byla vyčerpaná i Martina a tak jsme v půl desáté pronesly dobrou a zalomily to.

Ráno snídaně, zabalení zavazadel a přesun na stadion. Všude ležel udupaný sníh, nový se pomalu snášel k zemi a teplota se pohybovala tak kolem nuly. Představila jsem si ten rozdupaný marast a bylo mi trochu úzko.



Martina se zaregistrovala (ona to všechno určitě víc rozebere na svém blogu), šly jsem se převléknout a šup do mrazu. Snědla jsem si banán, trochu se proběhla, procvičila a pak už jsem čekala na výstřel.

Start jsem tentokrát poněkud zaspala, neměla jsem v uších sluchátka a natažené rukavice, takže jsem to doháněla v běhu, což samozřejmě není ideální stav. Ale pak už jsem běžela normálně a v pohodě. Kupodivu jsem se dlouho držela docela početné skupiny běžců a první vlnovky vyběhla bez zadýchání. Celou první pětku jsem byla nadšená, fakt mi to běželo - s ohledem na podmínky - velmi dobře. Na první občerstvovačce jsem si dala vlažný nápoj. Po pár metrech najednou kámen v žaludku. Udělalo se mi špatně, na zvracení. Trochu jsem zpomalila a zjišťovala stav. Snažila jsem se myslet na něco jiného, ale žaludek se celkem urputně hlásil o slovo. Řekla jsem si, že už žádný pití i kdybych měla umřít. V kapsičce jsem měla hroznový cukr, zkoušela jsem prvně, co to se mnou udělá a musím říct, že se mi celkem osvědčil. Dlouho jsem nepotřebovala gel, víceméně preventivně jsem si ho dala na 16tém, protože jsem cítila, že ho budu potřebovat. Druhé kolo tedy uběhlo ve velké nepohodě, třetí tak nějak normálně, ale už jsem ten jeden kopec chodila a čtvrté jsem také občas šla, protože sníh už byl tak rozdupaný, že běžet v něm bylo nad mé už trochu vysáté síly. Do cíle jsem ale vběhla svižně. Moderátor mě objal, pogratuloval a poslal do tepla.

Koukla jsem na čas:

5 km: 00:31:18
10 km: 01:04:58
15 km: 01:39:05
20 km: 02:14:39

a přišel mi úžasný. Dojetím jsem nemohla promluvit. Ke knedlíku v krku jsem do sebe začala soukat hojně pocukrovanou koblihu a bylo mi blaze. Martina už na mě mávala z bazénu, potkaly jsem se u skříněk, ale mě pořád ještě nešlo mluvit. Až teprve po horké sprše jsem mohla nadšeně vyprávět i nadšeně poslouchat, jak se Martině dařilo (viz její blog). Co tedy bylo šílený - jak moc jsem dorasovaná od pásu. Co to ten Garmin proboha vyrábí? Kdyby se nejednalo o prsa a jejich okolí, asi bych to nafotila. Zdá se, že závody budu běhat raději se Suuntem.



Pak šest km na nádraží, u nádraží v pizzerii oběd, Starbruck-kapučíno do vlaku a hurá domů. Tentokrát se cesta vlekla mě, ale i když se to vleklo, nakonec jsme samozřejmě dojely. Kolem půlnoci jsem se zachumlala do své peřinky a usnula spánkem spravedlivých.

Bylo to hrozně prima. Není nad to, když si uděláte výlet s někým, s kým můžete dva dny probírat běžecké plány, výživu, pocity při běhu, po něm a během něho atd. atp. Prostě fakt super. Díky Marti, že jsi mě vytáhla :o)

Ještě shrnutí všech časů celého seriálu, kde jsem se celkově umístila na 50. místě z 56 žen: plus předpokládaný čas na celý maraton:

10 km: 01:03:26
15 km: 01:39:31
20 km: 02:14:39
Utopie: 04:57:36

úterý 9. února 2010

Běžecké soustředění

Už se to psalo u Machyho na blogu, ale protože je to dávno, tak připomínám, že se ve středu 17.02.2010 v 17:30 v pizzerii Carleone (Anděl, Na Bělidle 42, Praha-Smíchov) koná další setkání běžců bez maratonek.


pondělí 8. února 2010

Občasník - 2.

Další tři týdny uběhly jak voda, ale pokud se ohlédnu, přešlapuju pořád na místě. Tedy spíš se neustále kloužu na místě (né, běhátko né, nikdy, nejsem 12Honza, tedy chtěla jsem říct: nejsem blázen :o)

A co že jsem tedy dělala:

4. týden
NIC, angína

5. týden
- 1. - 3. trénink - ještě angína
- 8 km, fartlek: 8,5 km
- 15-21 km: 18 km
celkem: 26,5 km

6. týden
- intervaly 3x1200 m: Nějak moc to klouzalo, dokonce jsem s sebou sekla, takže jsem si jen běhala různě dlouhé rovinky - 3,6 km
- 8 km: 8,46 km
- 3-3-3 km: dost náročné s ohledem na podmínky. Když už někam doběhnu a měla bych přejít do rychlého běhu, stojím většinou na úpatí kopce. Šla jsme se kouknout na ovál, ale ten spí spánkem spravedlivých a nedá se na něj ani stoupnout: 8,9 km
- 8 km fartlek: dala
- 18-24 km: 21,3. Můj čtvrtý půlmaraton v čase mého prvního, ale s úplně jinými pocity. Prostě jsem běžela a běžela a poslouchala písničky. Některé úseky tedy vpravdě dovolily jen obezřetnou chůzi, jednou jsem si musela odskočit a hlavně jsem první desítku velmi bojovala s flaškou na pití. Nevím proč jsem si myslela, že dvě lahvičky jsou málo a vzala jsem si půl-litrovku. Bože, jak ta mi překážela! Asi po 3 km jsem jí dala do sněhu, že si jí pak vyzvednu a než jsem se vrátila, tak jsem v ní měla ledovou tříšť! Každý lok jsem pak předehřívala v puse aby mi do žaludku nepadla kostka ledu. Toto jsem zopakovala ještě jednou a pak jsem flašku prostě zahodila s tím, že to nějak přežiju. A přežila. Po doběhu jsem si udělala rychlou česnečku (rozetřený stroužek česneku se solí + majoránka, po vzoru Peggy jsem si do toho hodila i vajíčko), abych zahnala případné viry a bylo mi blaze. Dokonce jsem ještě normálně uklidila kuchyň. A dnes mě nebolí ani jeden sval, což považuju za velký posun. Asi na 18tém jsem měla krizi a říkala si: Hlavně nechtěj běžet maraton, to by byla tvoje smrt!
celkem: 50,26 km


Zde profil mé trasy:

pondělí 1. února 2010

Hektický závěr ledna

Jak nemoc přišla, tak odešla. Do práce jsem šla dřív než jsem musela, však prášky můžu zapít i ranní kávou, a už jsem se těšila, že jakmile polknu poslední pilulku, vyběhnu si. Na počátku, když mi bylo blbě, jsem smutně přeškrtala dva tréninkové týdny, teď jsem tedy přes čáry luštila, co že mám uběhnout. Našla jsem 8 km v sobotu a 15-21 v neděli. 21, panečku, další půlmaraton! Nařízený čas 126 minut jen vyvolal úsměv na mé tváři. To bych neuběhla ani na suchém ovále v nejlepší kondici, natož na na zasněžených a namrzlých chodnících po angíně.

Sobotní výklus jsem si dala s kamarádkou. Ona nebyla po nemoci, ale po dlouhé běžecké absenci, takže docela bojovala a už po dvou kilometrech mi oznámila, že nemůže a že si to zkrátí. To jsem jí ale nedovolila a tak nakonec uběhla skoro osm. Po běhu mě vytáhla Sára do kina. Vybrat si mezi Avaterem a Sherlockem bylo velmi jednoduché - na misce vah jednoznačně vyhrál sexy Robert Downey Jr. Po dlouhé době film, který mě nadchl, byť nesklidil úplně nejlepší kritiku. Zřejmě jí psali nějací nesexy Robertové :o)



V neděli jsem studovala jednu ze svých hraček a velmi litovala, že nejsem Ječmínek (nebo Renda), který by nejen věděl, na co jsou všechny ty čudlíky, ale ještě by napsal několikadílné pojednání o tom, co to umí a co ne, a co umí blbě a co nejlíp a možná by svou studií překvapil i samotného výrobce. Hračka se jmenuje Garmin EDGE 705 a pořídila jsem si jí v září na kolo. Jenže v září jsem kolo zazimovala a na strojek ne přímo zapomněla, ale odložila ho na dobu vhodnější. Až tuhle jsem si říkala, že když je na kolo, že bych ho možná (snad... asi...) mohla použít i na běh. Vzala jsem si brožurku a úplně mě nadchlo, co všechno umí a že samozřejmě pro běh je také určený. V první chvíli jsem od něj chtěla jediné - záznam trasy a spočítání uběhnutých kilometrů. A tak jsme spolu vyběhli vstříc dlouhému běhu. Pro jistotu jsem si vzala i Suunto, kdybych něco blbě zmáčkla, abych nějaký ten záznam měla.

Ač jsem se na běh těšila, nebyl nic moc. Nejdříve pohoda po sněhu, pak pohoda po asfaltu, ale pak jsem lehce sběhla z cesty, nechtělo se mi vracet a tak jsem v úplné tmě běžela po hlavní silnici. I když jsem byla celkem dobře vidět, raději jsme před každým autem skákala do závěje u silnice a čekala, až přejede. To mě značně vyčerpalo a zmohlo a tak mi bylo jasný, že 21 km neuběhnu ani náhodou, leda by přede mnou byl už jen umetený povrch, což nebyl. Dala jsem tedy jen 18 v příšerném čase, ale plán jsem splnila a to bylo fajn. I z tak krátkého použití Garmina můžu napsat, že:
- má pěkně blbej hrudní pás, docela mě odřel
- v mapě jsme se nevyznala ani když jsem stála před vlastním domem (ale za to jistě nemůže chudák navigátor)
- rozdíl naměřené trasy Suuntem a Garminem byl cca. 180 m! JEN 180 m. Tady je vidět, jak moc dobře jsem Suunto zkalibrovala :o)
- Suunto ukazuje kcal a Garmin kJ. Samozřejmě na číslo 4337 kJ se kouká líp jak na 1004 kcal byť je to totéž :o)

Pak přišlo přetažení do PC a kochání se různými barevnými čárami, zde např. profil trasy



Něco mi říká, že EDGE plně nahradí Suunto a je mi to trochu líto, protože jsem si k němu za ten rok vytvořila velmi silné pouto. S tím si rady nevím, ale určitě se to nějak vyvrbí.

Lednové ohlédnutí:
Mraky sněhu, závod na 15 km, dva týdny s angínou.

Leden v číslech:
Běh: 113,73 km
Nemoc: 20 polknutých tablet atb á 500 mg, sto litrů čaje, padesát obkladů na krk