pondělí 30. května 2011

Dálkový pochod

Jen jsem ráno otevřela oči cítila jsem, že osm hodin spánku mi nijak nepomohlo a že se cítím jak malý zbitý pejsek. A to bylo špatné, moc špatné, protože přede mnou byl můj nedělní běh na chatu. Došourala jsem se do kuchyně, udělala snídani. Moc mi to nejelo, převalovala jsem v puse pocukrovanou vafli, srkala kafe a byla tak nějak vypnutá. Vyprovodila jsem půl rodiny ke dveřím a říkala si, jestli bych taky neměla jet autem. Zaběhat si čistě teoreticky můžu i večer... Ale protože jak už řečeno jsem byla vypnutá, zavřela jsem za nimi dveře a šla si číst. 

Vyskoč z toho kanafasu holka, nebo nikam nedoběhneš. A ještě musíš uvařit velkým dětem. No nemusím, ale slíbila jsem jim houbovku s knedlíkem. A tak jsem vařila a chystala si běžecký batůžek. Pobíhala jsem s ním po bytě, abych zjistila, jestli se mele a utahovala různé popruhy, aby tomu tak nebylo. Svou výbavu jsem přizpůsobila sluníčku venku - tričko, které ochlazuje - píše výrobce, na hlavu čepici jako ochranu proti úpalu/úžehu, na obličej krém s ochranným faktorem 20, brýle. A pak taky - kdo ví proč - jsem sáhla do skříně a vytáhla své dávno odložené první běžecké boty. Pojďte holky, naposledy si zaběháte, pak vás pověsím na hřebík. V jedenáct hodin, s 1/2l vody a dvěma gely, jsem vyrazila.

Bylo teplo a mé nohy od prvních metrů vůbec neposlouchaly. Do osmého kilometru jsem předváděla ukázkového indiána. Na osmém jsem si sedla pod strom do stínu a fotila bodlák. Také jsem přemýšlela, jestli běžet dál nebo se vrátit. Mít 21 nebo 16...? Potřebuju si něco dokazovat? Ne. Ale pro mě ta cesta je taková očista, očista těla i ducha, snad tomu někdo rozumí. Já se na ten dlouhý běh vždy těším. Jsem zvědavá, jak se s tím budu prát, jestli se vůbec budu prát. Prostě mě to baví. Snažila jsem si odmyslet horko, ale s přibývajícími kilometry a časem, který jsem trávila na silnici bez stínu, to šlo hůře a hůře.

Posledně mi Láďa poradil jinou, klidnější, trasu, a tak jsem ji hodlala zkusit. Bádáním v mapě jsem zjistila, že bych ale mohla z cesty sejít, a tak jsem jí testovala jen zpola. Zahnula jsem pod golfem doleva na Toušeň a běžela krásnou klidnou silničkou k Labi. No běžela... To už nebyl ani indián, to byla stará utahaná indiánka. Takže jsem raději zase fotila. Nebýt horko, nebýt na tom tak mizerně, určitě bych se víc kochala. Doběhla jsem k Labi celá šťastná, už jen kousek a budu na zahradě. Jenže za vodou se to celé nějak zvrtlo. Doběhla jsem ještě na konec Káraného a pak už jsem nemohla. Ale fakt nemohla. Chtělo se mi sednou a zavolat mobilem pro pomoc. Nohy jsem měla tuhé, měla jsem žízeň, protože voda mi došla a věděla jsem, že to prostě už nedám. Takové to mé nevzdávací Já si ale duplo: Co bys dělala někde na závodech? Sekla bys s tím? Normálně bys vzdala? Složila bys číslo? Ne, to bych asi neudělala. A tak jsem šla (i jsem si dala lap jakože: odteď už jen chůze). Zprvu pomalu, pak jsem se vzchopila a šla rázně jako když jdu do práce.  

Víc jak šest kilometrů pochod. Člověk to uběhne za chvilku, chůzí, byť svižnou mi to trvalo skoro 50 minut. Skoro padesát minut jsem pochodovala a nevnímala vůbec nic. Možná vůni lesa, možná pohyb ještěrek, které přede mnou prchaly do lesa, možná mrtvé chrousty, kteří leželi na cestě, možná i trochu žízeň. A horko. A tuhé nohy. Šla jsem cestou necestou, čili všemi možnými zkratkami přímo k vesničce naší střediskové. Ani jsem nezkoušela popoběhnout, nohy by to nezvládly. Nevím, zda jsem takový totální stav, kdy to nejde ani za nic, zažila. Tohle bylo jiné, takové definitivní. Přemýšlela jsem, jak je možné, že i když člověk běhá skoro denně, tak pak si vyběhne jako obyčejně a ono nic. Kde nic tu nic. V hlavě trochu morálu, ale nohy odmítají poslouchat. Jak je to možné? Mám to jen já, nebo se to občas stane každému? No byla to mizérie.

Na cestě jsem byla snad čtyři hodiny, čistý čas mého chodo-běhu byly tři hodiny. 21,5 km za tři hodiny. Hurá, vešla jsem se do limitu PIMu :o))  V cíli jsem si jako první dala ovocnou zmrzlinu a zbytek odpoledne jsem pila a pila a pila. Zřejmě jsem byla slušně dehydrovaná, protože na záchod jsem šla až v půl osmé večer. Ale čepice určitě pomohla, nebolela mě hlava. Chvilku jsem "vydýchávala", pak jsem plela, jela se projet s Martinem na kole, houpala se v síti, pověsila běžecké boty na hřebík. Ale jen ty první, které mají odběháno. Chudinky, ten poslední běh si vážně užily. 




A poučení nakonec? Ne, není. Chtěla jsem si zapsat jeden střípek mého života. Až zas budu na trase někdy zdechat, vzpomenu si na tenhle běh a budu vědět, že dokončím i kdyby se dělo nevím co.

P.S. Jo, a večer jsem snědla 8 knedlíků s omáčkou. S tou výbornou, houbovou omáčkou, kterou jsem si ráno uvařila...

pondělí 23. května 2011

Typicky ženský?

Každý máme nějaké povolání, každý máme nějakého koníčka. Díky feministkám, které se vymínily, že budou dělat to, co muži, tak ženy pronikají i tam, kam by normální ženu ani nenapadlo vstoupit. Co já vím, třeba do dolů, či na ragbyová hřiště. Je  tedy doba, kdy se nedá říct, že je něco typicky ženského, či typicky mužského (navíc když si muži lakují nehty a nosí sukně...). O to víc mě překvapil názor Sářiny profesorky na AJ. Sára měla říct něco o sobě. Mimo jiné i zmínila, že běhá. A profesorka jen mávla rukou a řekla: No jo, běh, to je takový typický ženský sport!

Většinou si v takovém případě řeknu: Ano, má nárok na svůj názor a já ho respektuji. Ale v tomto případě ho nerespektuji, protože s ním hrubě nesouhlasím! Což kdyby jen řekla ten svůj názor, ale tím mávnutím rukou nás zcela odpískala. Něco jako: Pche, to umí každý jít si zaběhat,  je vidět, že na víc nemáte, jen běháte...A to tedy ne, nad námi nikdo rukou  mávat nebude!

Jak ukázal kdysi souboj žen a mužů, který vyhlásila NIKE, vyhráli muži. Na společném startu je vždy daleko více mužů. Potkávám víc běžců než běžkyň. I když jich víc a víc obouvá běžecké boty, stále jsou spíš světlou výjimkou mezi ostatními ženami. A muži mají z těchto výjimek velkou radost, protože taková dobře vyladěná běžkyně je okrasou závodu a běžeckých momentek (pokud tedy do záběru nevlezu já...).

Takže z toho vyplývá, že typický ženský sport běh určitě není. Spousta žen si vůbec neumí představit, že by běhala, a běh tak u nich většinou stojí na žebříčku oblíbenosti hodně, hodně nízko. To víme jen my, co běháme, že je běh krása. Ne, že se mu nic nevyrovná, ale že je to krása. Běžet si, poslouchat dech či písničky, a hlavně se někam přesunout po svých, to je panečku pocit. No, tomu se možná fakt jiný nevyrovná ;o)

Zajímalo by mě, jaký sport pěstuje paní profesorka...

pondělí 16. května 2011

Dát si tak trochu do těla

Poslední týdny mi přišlo, že jedu a jedu a nic. Chyběl mi pocit: teď jsem si fakt mákla. Mákla, ale jsem navýsost spokojená, protože mi to šlo a těšilo mě to. Jasně že do toho nepočítám závody, na závodech mi to nejde prakticky nikdy, ač se makat snažím, ale to je kapitola sama pro sebe.

Tenhle víkend mi konečně vyšel tak, abych se sebou spokojená byla. Abych se prostě ujistila, že nejsem žádný máček, ale že jsem si za zimu vybudovala slušnou kondici. Tedy předem upozorňuji, že to není čtení pro ty, co za víkend přejedou na kole republiku tam a zpět, uběhnout dva maratony za sebou a přelezou Himaláje.

Začalo to sobotou a krátkým výjezdem na kole, který mi nahradil fartlek. Nasadila jsem si sluchátka a fakt frčela. Dupala jsem do pedálů, předjížděla vítr a měla jsem krásný pocit nezávislosti a svobody. Jela jsem jen po rovince, protože ta jízda, to byl takový předskokan neděle, kdy jsem si chtěla dát dlouhý běh. Potřebuji se nějak vpravit do delších distancí, kdybych se rozhodla si na podzim zopakovat maraton.

V sobotu ráno jsem si připravila cyklo-batůžek s vodou, nějakým dopingem, foťákem, mobilem, kapesníkama, prostě nutnostmi a nezbytnostmi pro dlouhý běh. Rozhodla jsem se doběhnout na chatu, protože u této cesty mám jistotu, že pod dvacet nebude. I mi vyhovuje vědomí, že ukončit nelze, leda bych chtěla sedět v příkopu a čekat, až mě odtud někdo vysvobodí. A to by mi asi hrdost nedala. V hlavě jsem měla naplánovanou trasu, hlavně bod A, čili kde přesně odstartuji. Bydlíme totiž v ďolíku a z něj se vybíhá špatně (já z něj vybíhám špatně). Napochodovala jsem tedy o něco výš a rozběhla se. Jenže ouha (vždy mám nějaké OUHA!): batoh mi vůbec nedržel na zádech, poskakoval sem a tam a já si připadala jak školačka, co utíká do školy. Na batohu mi chybí popruh přes prsa a tomu jsem přičítala to poskakování. Zkusila jsem to poupravit, ale výsledek byl stejně žalostný.

Synu, SOS!!!! Nick měl v plánu také cestu na chatu, ale kolmo. Zjistila jsem, že ještě nevyrazil a to bylo mé jediné štěstí. Neuběhlo ani dvacet minut (dvacet minut jen v triku, kdy teploměr s bídou vyšplhal na devítku, to bylo docela veselé) a syn byl na místě, převzal batoh a frčel. Ještě jsem se stačila napít, ale jinak jsem mu vše nechala. A stejně jsem se nakonec rozbíhala do kopce...

Běželo se mi dobře. Noční déšť spláchl všechny pyly do kanálu a já běžela prosta všech negativních myšlenek. Po pěti kilometrech jsem si dala hroznový cukr, který jsem si čirou náhodou dala doma do kapsičky u kalhot. Pohoda se zlomila za Mstěticemi, kde se krásná a hladká silnice změnila na tankodrom se spoustou automobilových závodníků. Krajnice tam skoro neexistuje, takže jsem různě klopýtala přes hrboly a díry, občas uskočila do náspu či příkopu před piráty silnic, a mé klidné a pohodové tempo se tímto zcela rozhodilo. To už jsem začala i pociťovat žízeň. V Čelákovicích dole u řeky začala být otázka žízně dost palčivá. Snad bych bývala oslovila i zcela cizího cyklistu a poprosila o pár kapek životadárné tekutiny, ale nikdo nikde.

Od řeky dál jsem docela bojovala. Za prvé se běželo po měkkém a za druhé i do kopce. Doufala jsem, že někoho potkám na bruslařské dráze, ale i tam bylo úplně vymeteno. To jsem snad nezažila. Byly přece ideální podmínky na sport...! No, k chatě pět km, totální rovina, mám víc za sebou, to už nějak zmáknu. Zatla jsem zuby, opanovala jsem se, když jsem míjela louži a nemyslela na nic, co by souviselo s vodou (když jsem míjela VODÁRNY představila jsem si, že je to ocelárna). Nějak jsem se doplácala na dvorek, kde už na mě čekal Regener. Někde po cestě jsem na chvilku Edu nechtíc vypnula, takže přesný údaj nemám (nemůže ale chybět moc) a tak jsem si za trest napsala to, co ukázal a sice 20,5 km za 2:16. Bez vody a na tři hroznové cukry dobré.

Myslela jsem, že odjedeme domů na hokej, ale to jsme nějak nestíhali, takže se mělo odjet až po hokeji. A mě se vůbec, ale fakt vůbec, nechtělo už na chatě zůstávat. A tak mě začal Nicolas hecovat, ať sednu na kolo a jedu s ním. Nejdřív jsem se mu vysmála, že jsem ráda, že žiju, ale když mi slíbil, že pojede pomalu a bude si se mnou povídat, tak jsem osedlala kolo a vyrazili jsme. Zpočátku jsem byla lehce zatuhlá, trochu jsem cítila ty svaly, které jsem si den před nechránila cyklokalhotami, ale nohy jsem měla docela lehké. To asi ten Regener :-)

Zpět bych to nikdy neběžela, protože od Labe se cesta zvedá a zvedá a je nekonečná a úmorná. I po dopoledním výkonu jsem jela celkem slušně a za chvilku jsme byli doma. Akorát v Horních Počernicích jsme se museli zastavit v Penny a dát si čokoládu, protože ani v jednom z nás už nebyla energie. Domů jsem přijela zmrzlá a unavená. Eda ukázal 23,17 km, tedy celkem i s během o něco více než maraton, vlastně se dá říct ultramaraton :-)). Napustila jsem si vanu s relaxační pěnou a cítila jsem se krásně. Taková utahaná, vysportovaná a v pohodě. Ale příští týden už bych měla na zahradě vykopat lebedu, žádné maratony... :o))

pondělí 9. května 2011

Už vím, jak se vzdává

To se odepne číslo, složí se do úhledného čtverečku a jde se po chodníku jakoby nic. Neee, v klidu, já jsem nevzdala, jen jsem pozorovala nějakého chlapíka, co krátce za Karlovým mostem takto odstoupil. Trochu brzo, ale asi k tomu měl důvod.

Pražského maratonu se už po několikáté účastním jako člen štafety. Na to, abych to uběhla celé, nejsem dost zdatná a psychicky odolná. Jak se běží v Praze cokoliv, můžu dát hlavu na to, že bude horko, a že mi něco bude. Ani tentokrát to nebylo jiné. Navíc jsem už na počátku udělala chybu, že jsem se přihlásila na špatný úsek. Rozhodně jsem nechtěla úsek Smíchov a kam jsem se napsala? Na Smíchov.... Pepo, já se spetla!!!!! Ovšem to tak nějak nikoho nezajímalo.

I když jsem přihlášení tedy takto zvorala, nenechala jsem se tím deprimovat. Ono mi asi 14 dnů zase něco bylo a to něco mě hodilo do útlumu. Ne že by mi to bylo jedno, ale neměla jsem sílu nic řešit. Trochu jsem přemýšlela, jestli jsem normální, že když mám něco běžet, vleze na mě choroba. Asi abych se pak mohla "vymlouvat". Ale den před závodem jsem šla na kolo a to mi nešlo taky. A to už je co říct, protože kolo je v mém případě úplně bez problému. Těšila jsem se, že si letos prvně pořádně zajezdím, dokonce jsem ani nechtěla nikoho brát s sebou, abych se nezdržovala. Nakonec jsem byla ráda, že jsem jízdu přežila. Nohy jsem měla jak z olova a bojovala jsem s větrem o každý metr. A tak jsem alespoň fotila :o))

Ale už je tu maratonské ráno. Modrá obloha bez mráčku dávala tušit nádhernému a teplému počasí. Hned jsem si pomyslela jak je super, že běžím jen čtvrtinu :o) Dala jsem si normální snídani a vyrazily jsme. Ano, Sára mi zase zcela dobrovolně a ráda dělala doprovod. Sraz s ostatními jsme měly u právnické fakulty, protože tam nehrozilo, že bychom se v davu přehlédli.

Startovala Pavlína, předala jsem jí tedy číslo a hned odběhla, kluci se zatím v klidu převlékali. Přemluvili nás, ať se jdeme kouknout na start. Nechala jsem tedy odjet autobus, co nás měl převézt na předávku do Podolí, a šli jsme se všichni podívat, jak to maratonci rozběhnou. A rozběhli to ve vší parádě i s remixem Vltavy a moc krásně jim to ty první metry šlo. Trochu jsem litovala ty, co se za bránou začali svlékat  a ty, co prvně přecházeli do chůze. To bych neudělala ani já a že jsem nějaký přecházeč do chůze!

Pak nás čekala cesta do Podolí, do lékárny, čili na předávku. Bylo to neskutečně da-le-ko, předaleko. Poháněla mě nutkavá potřeba, Sára mi nadávala, chtělo se jí ploužit a hlavně naskočit do nějaké povozu, ale tím, že se trasa letos lehce změnila, na místo určení nic nejelo. Alespoň jsme tam pak tak dlouho nečekaly. Na předávce jsem se najedla - kousek housky, půlku Corny a banán, protože běžet jsem měla ještě až za dlouho. Byla jsem úplně v klidu. Vzala jsem si dokonce i tepák, abych si hlídala tep i rychlost a cestou to hlídala, abych nepřepálila a trasu ustála.

Pozorovala jsem cvrkot kolem i výrazy megarychlých maratonců. Běželi tak lehce, tak potichu, bez dupání a funění, prostě radost pohledět. Od Pavlíny jsem měla avízo, kdy Jirka vyběhl, přičetla jsem 55 minut a čekala, až dorazí. Mezitím tam přiběhl kluk, proběhl předávací zázemí a běžel dál. Vrátili ho, že musí mít dvojici. Za chvilku běžel znovu. A znavu, a znovu.... Běhal tam chudák čtvrt hodiny než se potkal s tím svým partnerem. Sára šla poprosit moderátora, ať ho vyvolá,  ten jen řekl, že se tam hledá partner, nevyvolal ho podle čísla :o( Chlapec měl fakt dost, a myslím, že měl myslím chuť toho  druhého zabít (musím se kouknout, jak dopadli).

A pak už jsem zahlédla Jirku a má pouť Prahou začala. Kromě Jirky kolem běžel i balonek na čtyři hodiny. Proč se ho nezkusit držet... Přišlo mi, že běží pomalu a tak jsem se zavěsila. No, ale asi pomalu neběželi, když jsem první kilometr měla za 5:35. A protože letos se mi ještě žádný kilometr pod šest minut nepovedl, trochu jsem zvolnila. Za druhým se ke mně Jirka zase přidal a myslel, že mě bude rozptylovat jako kdysi v pravěku při mém prvním půlmaratonu. Jenže tentokrát už jsem na tom byla jinak a jeho vtipné poznámky: Já jen běžím na metro, nenech se rušit, mě spíš rozezlily. Hned jsem mu řekla, ať se odpojí, protože mě jeho přítomnost jednak rozptylovala a jednak znervózňovala.

Popisovat jednotlivé kilometry raději nebudu. Bojovala jsem s horkem a s bolestí žlučníku(?), ani nevím, jak jsem doběhla. Přišlo mi, že běžím půlmaraton, nekonečně se to vleklo. Ach jo, ten Smíchov
  1. 5:35
  2. 5:47
  3. 6:06
  4. 6:09
  5. 6:08
  6. 6:50
  7. 6:10
  8. 7:15
  9. 6:39
  10. 6:34
Chvilku po té, co jsem předala štafetu, se zatáhlo - skoro stejně jako loni. Jenže tentokrát jsem byla mokrá od neustálého polévání se a tak mi byla docela zima. Táhla jsem se ztěžka do cílového zázemí, kde jsme měli sraz. Měla jsem možnost opět pozorovat maratonce. Soustředěně a bez úsměvů se prokousávali trasou, před sebou ještě 12 km. Ale běželi a to bylo hlavní. To nejhorší měli před sebou a oni to věděli.

V centru byl pěkný cvrkot. Chtěla jsem se vyhnout davům, proto jsem raději kličkovala uličkama, kde skoro nikdo nebyl. Zaslechla jsem bubny a říkala si: No vida, již jsem blízko, půjdu tedy za zvukem. Přišla jsem blíž a hle: nebyly to bubny, byla to parta metařů s vozíčky a košťaty. Hrkali po kostkách a tak mě úplně zmátli.

Docela rychle jsme se našla s ostatními a už jsme jen naprosto hladoví vyhlíželi Petra. Náš mladý a nadějný měl za úkol nás dostat pod čtyři hodiny. A fakt se to povedlo! Máme čas asi 3:58. Díky mně fakt ne, ale i tak mám radost :o))


I z fotky jde poznat, že jsem měla dost. Nebylo mi dobře, byla jsem unavená a chtělo se mi jít hned domů. Ještě jsme si ale došli na oběd, ale pak už rychlá rozlučka a alou. Doma jsem naprosto vyčerpaně padla a celé odpoledne prospala jako bych to dala celé. I když je pravda, že těch kilometrů jsem měla v nohách hodně, běžela jsem jen čtvrtinu toho, co většina lidí ten den. Nejsem v pořádku, to je jasné. Asi bych zase jednou měla jít k doktorce... Třeba proto, že jsem se dohodli, že si všichni dáme v Olomouci celý 1/2M! Pane jo, při mém štěstí zase bude horko jak v tropech. To abych začala trénovat v sauně :o))



P.S. O tom, že jsem se snažila běžet dobře svědčí fakt, že mě dnes bolí stehna. To se mi nestalo ani nepamatuji. A když už jsem zmínila tepák - tep se mi pohyboval kolem 166 až 170! i při nepříliš vysokém tempu. Děsný...

pondělí 2. května 2011

Duben 2011

Krásný měsíc, že? Všechno se zazelenalo, všechno rozkvetlo, počasí neustále nádherné (hlavně v dny, kdy jsem si zaběhala na veřejnosti), prostě jaro jak má být.

Jestli něco zbožňuji tak je to příroda. Kdysi jsem se těšila, že až se naučím běhat a uběhnu v kuse třeba deset kilometrů, vydám se běhat právě do lesů, na luka a po nekonečných polních cestách. Bohužel, jako běžec v přírodě jsem ještě víc vyřízená než běžec ve městě. Děsně mi to nejde - povrch nepéruje, všude hmyz, a především již zmíněné nekonečno. Vidím cestu, která se vine¨a láká k proběhnutí, ale tempem, kterým jsem schopná po takové cestě běžet, po ní běžím velmi velmi dlouho. A nebaví mě to. Baví mě mé město, mé pevně dané úseky, cesty, které pruží. Kličkuji mezi zaparkovanými auty, nadávám na psy, dělám, že nejsem, když vidím hlouček puberťáků. Ale každou chvilku přijde nějaká změna, takže není čas myslet na to, že se mi to vleče. Teď za světla se navíc stejně jako loni kochám zahrádkami či nespoutanou přírodou. Je to krása. Ty chvilky v podvečer opravdu můžu, lépe řečeno, nemůžu se jich nabažit. A nekonečné cesty si nechám na kolo. Posvištím s větrem o závod, polknu pár much a bude mi skvěle.

Přišlo mi, že duben jsem tak trochu proflákala, proto jsem byla docela překvapená svými "objemy".

Běh: 143 km
Chůze: 39 km (trochu/dost jsem polevila)
Kolo: 38,5 km - zatím jen výlety na zmrzlinu, ale už se těším na nějaký pořádný výlet