středa 30. října 2013

pondělí 28. října 2013

Neběhám..

... a přitom nejsem: ani nemocná (ťuky ťuk), ani zraněná (ťuky ťuk) a dokonce ani třeba líná. Je přeci podzim a to se běhá nejlépe. Proto bych nikdy neřekla, že se po letech běhání (po šesti letech běhání) prostě nechám přesvědčit, že dlouhé a náročné pobíhání a honění se za lepší fyzičkou, má vystřídat doba klidová.

To mi po Drážďanech dal můj virtuální trenér další ze svých podivných dotazů, na který jsem nevěděla, co říct. Mé mlčení si vysvětlil jako souhlas.  Když nad tím tak dumám, tak z jeho otázek už by se dala sestavit slušná hitparáda.

1. Kolik měříte v pase?
Ehm. No. Tak ze prvé to je otázka, která vůbec nevím, zda má být ženě položena. To je jak s věkem, že jo? Mám napsat pravdu, nebo si ubrat? Když si uberu a pak se k tomu číslu dostanu, budu muset buď zase ubrat nebo dělat, že jsem se nikam nepohnula. Ale tak dobrá, docela chápu, že tato otázka musí být odpovězena popravdě, neb je použita k věděckým účelům. I když si myslím, že spadá do kategorie: NIKDY SE NEPTEJ ŽENY NA. Např. na: Ty máš zase nový svetr (šaty, kalhoty, tričko...)?! Na tu nikdy nikdo neodpoví popravdě. Na takovou otázku, jak všechny víme, se odpoví buď: To už mám dlouho, a nebo: No jo, to ti měli ve výprodeji asi za stovku... Že Dior nikdy nic nebude mít ve výprodeji za stovku, víme zase jen my.

2. Můžete mi říct, proč jste závod po 20ti minutách vzdala?
Super nechutná otázka. Možná by měla mít první příčku. Ta mi vzala dech, uvrhla mě do zatvrzelého mlčení a zpytování svědomí. Nedá se jen tak zodpovědět. Prostě se to stalo. Prostě mi to nešlo. Tečka. Šlus. A už mi nikdy nesmí býti položena!

3. Zvládnete několik týdnů neběhat, že?
To se jako ptá mě?!?!?!?! V říjnu?!?!?!?!?! Na podzim?!?!?!?!?!? Týdnů!!!!!!!!!! A hrome. V ten první moment jsem si to neuměla představit, ani jsem si to nechtěla představit. Protože  běh je součástí mého bytí, mého já. Nechci se ho dobrovolně zříct. Nechci se ho ani nedobrovolně zříct! Sepsal mi tedy důvody, proti kterým už jsem neměla žádné své ALE. No tak nebudu běhat, když si myslí, že nemám běhat.

Co je zajímavé, že se mé okolí rozdělilo na ty, co mi říkali: No makala jsi, tak to tak udělej. A na ty, co mi říkají: Neposlouchej ho a prostě běhej. A v tu chvíli já si řekla: A to ne! Jednou je to trenér, čili je to autorita a k té se musí vzhlížet a poslouchat. Neříkám slepě poslouchat, ale pokud je to něco rozumného, nebo něco, co rozumně zní, tak raději neodporuji, neremcám a plním. Je fakt, že většinou nikoho neposlouchám, protože mám vždycky pravdu (jsem se tuhle dočetla v horoskopu :o), ale tak tentokrát jsem udělala výjimku ;o)

A tak chodím na procházky, protože venku je krásně a fotím si podzim. Nabírám sílu, tu duševní i fyzickou, protože nevím, co bude, až zákaz pomine. Sladká nevědomost... :o)


neděle 20. října 2013

Jak jsem se honila za chlapama

Album Dresden 2013
Letošní podzimní dámská jízda neměla chybu - vyšlo počasí, ubytování i závod samotný. Ale to všechno jsem věděla v neděli večer, dopředu jsem měla klasické obavy, jak to asi všechno bude. Celý týden jsem tedy byla víc jak neklidná, ba přímo vystresovaná. Ne, samozřejmě že nevím proč, prostě byla. Podvědomí mě uklidňovalo, že přeci 21 km není nic, co bych nezvládla, což jsem klidně mohla říct nahlas. Ale nějak jsem si (jako už potolikáté) neuměla představit, že poběžím rychleji, než jak jsem zvyklá teď běhat. Že kilometr za osm minut asi není ta pravá rychlost pro závod. A ještě k tomu ty šílené předpovědi s dvaceti stupni, to mě bralo nejvíc. Ladila jsem tedy především hlavu a nechala ji vylovit z paměti všechny mé letní výklusy, kdy ze mne teklo, kdy jsem se vařila ve vlastní šťávě, ale statečně jsem tomu čelila. Že poběžím v tílku se rozumělo samo sebou.

Na výletu jsem se domluvila s Helenou, která je v mých očích bohyně běhu, stále přede mnou, stále nedostižná, která od loňska tak zhubla, že bylo jasné, že pokoří všechny své dosavadní časy. A pak jsem "umluvila" Marcelu, která si jela zaběhnout svůj první maraton. Super holky! Tedy, jak říká Helena: super úžasné ŽENY!


Vyjely jsme ráno v sobotu asi v deset. Naše první zastávka byla hned u prvního meka pro kávu. Chtěly jsme i na záchod, ale právě u něj stály frontu německé důchodkyně... Cesta utíkala, krajina se měnila, stejně jako se měnilo nebe a z šedé se na německé straně opět stala blankytná modř sem tam s nějakou bílou šmouhou. Navigace nás zkoušela a jak už to tak bývá, opět nás převezla (ne že bych měla zkušenosti s touto, ale co vím, dělá to úplně každá). Zlomyslně nám hlásila míle a yardy a tak jsme neodbočovaly, když se odbočovat mělo a objely pěkně celé Drážďany. Ale zase nebýt jí, asi bychom naše ubytování nenašly...

Šla jsem na recepci nahlásit příjezd. Mladý recepční vzal klíč a šel mi ukázat pokoj. Odemkl dveře do chodby, kde byly další troje dveře. Čekala jsem, které budou ty naše. A on začal: Tady vpravo je pokoj pro dvě, tady vlevo pro jednu, tady uprostřed je koupelna. Koukala jsem a nevěřila, že to celé je za cenu 95 EUR i se snídaní. I jsem se docela konsternovaně ptala, jestli je to opravdu za tu cenu, kterou mi potvrdil. Čekala jsem nějakou špeluňku a tohle byl úplně normální prostorný apartmán i s balkonem. Loni jsem byla s Nicolasem za podobnou, možná i vyšší cenu v Jugendherberge, sparťansky vybavený pokoj s tak malou koupelnou, že se mi do ní málem nevešel zadek.

Pohodily jsme zavazadla a vyrazily pro startovní tašky a pro Ariel. Je jasný, že Ariel musím přivézt, i kdybych neměla večeřet! Helena zase hledala kešky, to je myslím srovnatelné :oD Obě ženy měly neuvěřitelný dar - vyznaly se. Rozhlédly se a hned věděly, že se má jít vpravo, či vlevo, nebo rovně, nebo po schodech. To já jsem prakticky nevěděla, kde jsem, kam jdu a kudy se asi tak vrátím. 

V hale expa bylo poloplno. Prodíraly jsme se davem, nahlížely do obchůdků, ale nic nás nezaujalo. Zaplatily jsme čip, vyzvedly číslo, obdržely čip a mohly jsme se přesunout na jídlo. Nad porcí nudlí jsme pak sledovaly kulturní vložku v podobě kytarového koncertu, a dvou tanečních skupin. Líbilo se nám tam, ale kešky a Ariel volaly... Celé odpoledne jsme se toulaly městem, fotily a povídaly si. Ale večer už jsme nevytáhly paty z pokoje a jen jedly a povídaly a ladily formu.

Bohatý švédský stůl udělal velkou tečku za pobytem v hotelu Mezzulana a my se mohly vydat na start. Musím samu sebe pochválit, že jsem vůbec neopakovala ani jednu z mých předstartovních vět: Ani že se bojím, ani že to neuběhnu, ani že se strašně bojím, ani že to možná vůbec nedám. Co měla říkat Marcela, že? 

Garáž byla narvaná závodníky. Odevšad jsem slyšela češtinu až jsme se ptala, jestli nejsem ve špatný čas na špatné místě a toto není náhodou pražský půlmaraton! Kluci z Čech nám pomáhali přelézt zábrany u startu, kluk z Čech nás vyfotil po doběhu a při běhu jsem potkávala Nike-trika. Nebylo by od věci nahlédnout do výsledků a spočítat to (no to se mi samozřejmě nechce). Ač mám tento závod ráda, co nesnáším je jejich pár kadibudek. To je zoufalost sama. Nechápu, proč když se jim tam hlásí pořád víc a víc lidí, proč mají pořád stejně málo záchodků. Stály jsem ve frontě ještě v 9:55! Děs běs!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Ale tak stihly jsme to jako ostatně vždy. 

Chvilku za startem se udělal první špunt, pak ještě asi 2x to bylo takové nahuštěné, ale do pátého km se pole roztrhalo. Běžela jsem v klidu. Hlídala jsem tep, tím pádem tak trochu i tempo a obojí se mi zdálo býti v pořádku. Asi na třetím km jsem si v té změti lidí všimla tří mužů. Dle uvolněného pohybu vpřed se dalo říct, že vyklusávali. Měli všichni tři stejná trika z Decathlonu, takové, co mám také - to svítivě žluté, k tomu černé elesťáky, jako mám já, a boty ASICS, jako mám já. Čili to bylo jasné znamení - potkala jsem spřízněné duše. Přiblížila jsem se tak, že jsem je mohla předběhnout. Když jsem však viděla, jak každou ženu, která to udělala, lustrovali, zůstala jsem raději v závěsu. Dobře jsem udělala. Vzpomněla jsem si na Helenu, jak v sobotu občas vykřikla: Vidělas ty lýtka? Neviděla... Jak jsi mohla nevidět takový lýtka! Takový vypracovaný a opálený... No a tady jsem tedy koukala těm třem na lýtka a říkala si, jak hezky by se tu Heleně běželo... Prostřední muž měl úsměv Jágra, zubil se na své spoluběžce, všichni laškovali, občas někomu zamávali, jeden své manželce na kraji chodníku předal cosi a pořád tak spořádaně a synchronizovaně běželi. Tím, že jsem je pozorovala, jsem neměla nějak čas myslet na běh svůj. Přemýšlela jsem třeba, jestli mají na triku nějaké heslo, či jestli náhodou nedělají někomu vodiče, kolik by jim mohlo být a další a další blbosti. U občerstvení se na rozdíl ode mně nezdržovali, měli vlastní pití a tak jsem pak musela trochu zabrat, abych je zase dohonila. Byla jsem nadšená z toho, že jejich "výklusové" tempo jsem schopná udržet a plánovala jsem, že jim v cíli půjdu poděkovat, že mě táhli. Sesmolení děkovné řeči v němčině i češtině mi zabralo také nějaký ten čas, takže fakt super jak mi cesta ubývala.

To je foto s holkama, nebyla jsem dekorovaná :o))
Jasně že to nemá happyend. Někde na 14tém km, zrovna když jsem jásala, že mám dvě třetiny za sebou, se mi udělalo divně, motala se mi hlava i žaludek. Chvilku jsem dýchala zhluboka a docela to i pomohlo. Hlava se rozmotala, chytla jsem druhý dech a pelášila za klukama. Kluci samozřejmě odklusali, ale pořád jsem je díky jejich neonovým trikům viděla. Trochu jsem stáhla mezeru, ale už jsem jim tak na blízku jako předtím nebyla. Na dalším občerstvení jsem je ztratila docela... Škoda, škoda, protože na tom konci bych je bývala potřebovala jak sůl. To už jsem měla trochu problémy, cítila jsem, jak se mi dělají na pravé noze na prstech puchýře a ani žaludek nebyl úplně v pořádku. A hlavně mě čekal můj velmi neoblíbený úsek - parčík, zatáčky, most, kostky, zatáčky... Už jsem ani neměla sílu koukat, jak běžím, jakým tempem, a co dělají tepy.

V cílové rovince jsem narazila na tlupu několika šťastných běžců, kteří se rozhodli vběhnout do cíle společně. Začali se šikovat a já si nejdřív myslela, že se za nimi schovám. Ale pak závodník ve mě vydal pokyn: sprintuj! a já do cíle dolítla jak namazaná střela.

Přebrala jsem si medaili, vzala jablko a šla pomalu do garáží pro věci. Tam jsem potkala čirou náhodou i Helenu-superženu, která si zaběhla svůj rekord. Bylo nádherně. Teploučko, sluníčko, úplně mi bylo líto Marcely, že je ještě na trati a že na ní ještě dlouho bude. Skoro jsem litovala, že jsem jí přemluvila, ať jede. Ale ne každý bojuje s teplem tak jako já, takže pak říkala, že se jí běželo krásně. No ale v té chvíli jsme byly jen my dvě. Pomaličku jsme došly do auta pro věci, šly se umýt, daly si nudle, našly kešku... A pak už Marcela doběhla - 4:34! To bych taky chtěla zažít...

Cestou zpět nás zlomyslná navigace opět svedla z cesty, ale určitě to udělala s dobrým úmyslem, protože se nám naskytla krásná panoramata ;o))

A zazvonil zvonec, našemu výletu byl konec. Drážďany se pomalu a jistě stávají mým srdcovým závodem a tím pádem i tradicí. Ale dosud jsem si myslela, že je to rovina, z čehož mě letos garmínek vyvedl.

středa 16. října 2013

Podzimní závody

Závody na podzim mám nejraději a vybírám si je záměrně. Podzim rovná se déšť a ranní mrazíky, teploty padají, listí padá, vše utichá, běžecké stezky se vylidňují. Potřebné objemy se tedy dají naběhat pěkně v chladu, člověk nezdechá při třicítkách. Tak trochu (dost) předpokládám, že když přijedu v říjnu na závod, bude sněžit a mrznout, případně se alespoň rtuť přikrčí někde dole a já poběžím jak laň bez jediné kapky potu na severním větrem ošlehaném čele.

Když pak krátce před dnem D na wetter.com objevím předpověď pro Dresden, která na neděli vypadá takto:

mám chuť ječet, co je to za nespravedlivost, že přeci v říjnu má být hnusně!!!!!! 

A to už jsem tuhle i zazimovala letní tílka i sluneční brýle... No nic, zase to všechno vylovím a v neděli hurá na trať, hurá na nábřeží zalité sluncem... Ách to, bude krása, už se těším.

No a příště podplatím rosničku, která to má na svědomí a plní si odznak zdatnosti šplháním po žebříku ven z láhve, aby laskavě zůstala dole a dala si čaj se zázvorem a pečenou mouchu...

P.S. Možná bych si pro zpestření mohla udělat něco s vlasama... :o))

pátek 4. října 2013

Přepočítávám..

Ráno v den delšího běhu
Tak, copak tu máme dneska? Koukám do počítače na plánek. 1:45, aha, no to je docela dlouho. Když se k tomu přidá rozklusání a abeceda tak to mám na dvě hodiny, pak ještě trochu vyklusat a jsem na 2:10. No bože.... A kde si to odběhnu? Když vyběhnu včas poběžím do lesa, když pozdě, poběžím po sídlišti. A co že jsem tam měla minulý týden? 1:30. No prosím, zase jsem dostala přidáno. A co mám příště? 1:50... No to je děsný, ještě že nevidím ten další týden.

Odpoledne v den delšího běhu
Je docela hnusně, raději vyběhnu dřív abych zase nepotkala kance. Kolik že to běžím? Koukám do papíru. 1:45. Aha, no jo vlastně. S tou omáčkou kolem nejméně 2:10. Počítám dobře? 1:45 + 0:15 + 0:10 = 2:10. Jo, počítám to dobře.

Chvilka před delším během
Mějte se, přiběhnu zhruba za dvě hodiny....

První minuty delšího běhu
No, to je kosa, brrrrr. Měla jsem si vzít dlouhý kalhoty. Ještě že mám límec, alespoň na ten krk mi netáhne. A kudy tedy poběžím? Asi přes golf, tam je klid. A pak? Pak asi nad dálnici. Uvidím, rozmyslím se nahoře. Tak, tady si zaskotačím abecedu. Bože, nevím, proč lidi tak koukají když tancuju polku, co je na tom divnýho? Krok sun krok, hop, kolena nahoru, nakopat si zadek, protáhnout a jdu na to. Kolik že jsem tomu věnovala? 10 minut? Jo, to by šlo. 1:45 + 10 je 1:55, pět minut na vyklusání bohatě stačí, ne? Takže dvě hodiny celkem. To znamená běžet TAM hodinu a ZPĚT hodinu. Jak jednoduché, to ani nemusím pořád přepočítávat...

Po půlhodině běhu
No vida, třicet minut je za mnou. Jo vlastně ale mínus ta rozcvička, takže dvacet minut, takže mám běžet ještě jednatřicetpět, to je nějakých devadesát minut. A když to vydělím dvěma.. Co tady dělá to auto? Jasně, klidně mě přejeď, dědku. Jsem snad vidět, ne?! Jsem celá reflexní! Poběžím nahoru na dálnici. Po cestě si ďobnu blumu. No jasně, ten krpál tam je strašnej, ale když budu koukat pod nohy tak ho neuvidím a vyběhnu ho.

Čtyřicet minut v běhu
Jé, tady je dneska strašně krásně a mě se běží krásně. Není to krása? A už mám za sebou čtyřicet minut, to je paráda. Doběhnu na konec lesa a tam to otočím. A co zkusit tuhle cestu? Ještě jsem to nikdy nezkusila. No jéje, tady je to taky moc krásný. A ta roztomilá lavička... A to listí...

Šedesát minut běhu
Je mi nějaká zima. jestli já neběžím moc pomalu. Přidám no. A jak dlouho že to mám dneska běžet? 1:45 nebo 1:35? Tý jo, nevím. Počkat, myslím, že jednapětatřicet, ne? Přeci dole jsem si to počítala, a mám pocit, že to tak bylo. jasně, určitě 1:35. A kolik že jsem měla tu rozcvičku? Deset minut. Dohromady to máme... 1:45. To je čtyřicet pět tam a čtyřicet pět zpět. Ale blbost. To je šedesát + čtyřicet pět, čili stopět děleno dvěma je.. Blbý číslo, zarovnám to na sto, no jasně takže pade tam a pade zpět. Zpět vlastně už běžím tak už jen... Hele, tamhle někdo běží. Ahoj. Nic. Klidně si nezdrav, nevadí. Zpět kolem kance? Nebo tudy? Kolem kance, zaběhnu pak ještě k rybníku. 

Sedmdesát minut běhu
Už mám docela dost. Ale ne, nemám dost, běží se mi dobře. Tepy jsou v pohodě, dýchá se dobře. Trochu cítím chlad, ale dá se to přežít. Určitě líp jak vedro. Pod kopcem se rozhodnu, kudy doběhnu domů, jestli kolem golfu, nebo kolem rybníku. Pan kanec není doma, přístřešek je prázdnej. Ještě že tak. Ani nevím, kolik mám ještě běžet. Kdyby nepočítala tu rozcvičku tak běžím už sedmdesát minut, žádné odečítání, čili mi chybí už jen .. To máme - hodina je šedesát minut a mám běžet jednu a půl, čili 95 minut a mínus sedmdesát je dvacet. Cože? Už jen dvacet minut? To jsem dost daleko od domova, to kašlu na rybník a hurá domů.

Osmdesát minut běhu
Domov na dohled, trochu to zkrátím, jedna třicet nebo jedna dvacet šest je skoro stejný, ne? Mínus čtyři minuty to není taková pohroma.

Večer po delším běhu
Úplně hotová, unavená, protažená, vysprchovaná a zabalená do županu si sedám k počítači, otvírám plán a tam ... 1:45!!!! Plus rozcvička plus výklus je stotřicet minut. Já mám osmdesátšest. Jak je možný, že jsem to takhle spletla? Však jsem si to pořád počítala! Koukala jsem na to asi desetkrát! No ten (trenér) si bude myslet, že jsem úplně blbá. Musím si to nějak obhájit a vysvětlit. Třeba že jsem se nerozklusala. To je prvních deset minut. K vyklusání napíšu, že jsem neměla čas. Nebo bych mohla napsat, že mě začalo něco bolet... Jasně, to musí pochopit. Ale no tak, nejsem malá, nebudu lhát napíšu pravdu:

Pepo, já se spletla!


P.S. Pokud někdo z výše napsaného usoudil, že se pletu proto, že mě to vlastně nebaví a schválně si to zkracuju, tak to se tedy přepočítal ;o))