čtvrtek 30. května 2013

VŠICHNI

byli včera v Hiltnu na běžeckém mecheche, jen já...


Kde je nějaká spravedlnost?!?!?!!?!?

úterý 21. května 2013

Šlapu

Jakmile jsem na Evropě 2 slyšela upoutávku na akci Do práce na kole, neváhala jsem ani sekundu a okamžitě se přihlásila. Protože jsem dobrá duše, přihlásila jsem i kolegyně. Byly nadšené ;o))

Už třetí týden makáme a do práce si své zadky vozíme na měkkém vypolstrovaném sedle. Někdy je to boj. To když leje jak z konve a člověk musí sednout a vyrazit. Nebo tedy nemusí, ale vyrazí. Co by totiž takové nevyjetí udělalo s žebříčkem pravidelnosti, kde jsme se tuhle dokonce objevily na krásném 21. místě!, to si nepřejte vědět. Akorát tedy nemám blatníky, takže voda zdola, voda shora, je to pěkný mazec :o) Odměnou za naše nasazení pro firmu je nám větší apetit a neutuchající dobrá nálada po celý den.

Když pominu všechny jmenované důvody, proč jezdit, tak tím nejhlavnějším bylo triko Šlapu. Prostě dokonalé :o) Našla jsem tedy i negativní reakce -  jedna redaktorka nejmenované ženské přílohy tento nápis nazvala jako nevhodný a urážlivý, ale většina z nás je nadšená. Včera trika dorazila... :o))


pátek 17. května 2013

Hledá se zadek

Tento týden se mi třikrát stalo, že za mnou někdo šel a vykřikl: "Panebože!!! Kde máš zadek?!!!!" Lekla jsem se ukrutně: "Cože? Já nemám zadek!!! To je strašné...!"

Takže výzva: Kdo najde můj zadek, ať mi ho laskavě... nevrací. Díky ;o))




čtvrtek 16. května 2013

Dřu až třísky lítaj

Člověk to čte pořád: Chcete zhubnout? Chcete zrychlit? Běhejte pomalu, běhejte dlouho! Ovšem, co je to dlouhý běh? Co je pomalu? Z mého pohledu je dlouhá hodina. Při 75 minutách si říkám, že jsem fakt už superman. Když čtu, že někdo běží jen tak pro radost tři hodiny, nechápavě kroutím hlavou. Svůj pohled na 75 minut běhu v kuse jsem ale musela trochu poopravit...

Jsem už starší paní. Víceméně bych mohla začít štrykovat kabátky pro vnoučátka a okopávat lebedu na zahrádce. Jenže vnoučata v nedohlednu a zahrada mě poslední roky nějak nebere. Dřív jsem se v záhonech vrtala ráda, ale v současnosti razím heslo: rostlina, která nepřežije mou péči, mne není hodna. A tak sportuji abych dělala něco užitečného a do důchodu šla pěkně zocelená. Až budu stát frontu na důchod, fyzičku získanou v produktivním věku jistě ocením.

Můj trenér na nějaký věk nebere ohledy. Tedy samozřejmě zohlednil ho, ale že by mě šetřil to ne. Když jsem prvně viděla plány na "drsné týdny", jak to i on pojmenoval, myslela jsem, že mě šálí zrak: dva dvouhodinové běhy v jednom týdnu. Při tom úplně prvním jsem dobu výběhu odkládala jak to jen šlo. Nevěřila jsem sama sobě a normálně jsem se bála. Už jsem se viděla v polích jak totálně zdrchaná, unavená, zmučená, polomrtvá, upajdaná, uštvaná a groggy a taky hladová, vyprahlá a žíznivá čekám na smrt.

Jak nějaká prvnička jsem pak v podvečer konečně nasadila sluchátka a běžela. Naštěstí si musím hlídat tepy a tím pádem neletím jak splašená. Z běhu, při kterém nestačily nohy kmitat a plíce se nafukovat, se stala kochací záležitost. Opravdu jen vyklusávám, neboli jogguji. Dřív bych kilometr za víc jak sedm minut považovala za flákání se (a jak psala Renča: km za 7:30 už není běh), ale trenér se musí poslouchat, protože má vždycky pravdu.

Prostě totální rozdíl v tom, jak jsem to kdysi dělala a jak to najednou dělat mám. Prvně po letech jsem byla schopná velmi intenzivně vnímat, co se kolem děje. Že všechno kvete  pučí, že na rybníku plave kachna i s mláďaty (nebo to byla nějaká špína?), prostě že jaro maká na 200 %, aby dohnalo svůj pozdní nástup. Doběhla jsem na otočku a vracela se k domovu. Byla jsem uchvácená sama sebou. Dvě hodiny běhu jen tak v neděli v podvečer!? No páni... Trochu unavená jsem samozřejmě byla, ale pocitově čistá radost a hrdost.

Dlouhé běhy jsou prokládané kratšími, dále pak posilováním, strečinkem a běžeckou abecedou. I tady opět platí neříkej nikdy nikdy, protože to, co já teď vyvádím, než přijde na samotný běh, to mi hlava nebere. Nejdřív se zahřeju poklusáváním, pak přijde ABC a pak zase vyklusávám a pak teprve běžím vlastní tréninkovou jednotku. ABC je kapitola sama pro sebe. Zpočátku jsem měla tep i 200 a to stačilo jen trochu povyskočit. Už se to tedy pomalu sune dolů, ale dává mi zabrat. Např takové zakopávání, to nevím, zda někdy zvládnu:

Zakopávání
Zakopávání probíhá s mírně nakloněným trupem vpřed s došlapem přes špičky. Stehna směřují téměř stále kolmo k zemi a prakticky se nepohybují. Kolena se tudíž dostávají vpřed jen málo. Paty se téměř nebo úplně dotýkají hýždí. Paže pracují "běžecky". Tento cvik by měl být snadno proveditelný i úplným začátečníkům.


Asi nemyslí začátečníka s tlustýma nohama a velkým zadkem. Já se do něj prostě nekopnu ani téměř a ani náhodou... A taky jsem ráda, že se u toho nevidím

Jo a ještě jezdím do práce na kole...

Jak už řečeno: dřu až třísky lítaj a co je neuvěřitelný - moc mě to baví. Mám nové impulsy a otvírají se mi nové obzory. Nacházím v sobě skryté rezervy, o kterých jsem neměla nejmenší tušení. A ty ještě skrytější možná objeví vyšetření na CASRI... ;o))



úterý 7. května 2013