Změna je život

Tak jsem si tak říkala, dlouho si to vlastně už říkám, že se docela těším, až mi bude padesát. Nevím proč, ale to číslo mě nějak vůbec neděsí. Naopak. Pro mě je každý přelom, každé nové desetiletí, počátkem něčeho nového. 

Jsem tedy vlastně dost zvědavá, co nového se stane. Je tedy fakt, že čtyřicítka mi po všech stránkách dala děsně zabrat. Hormonální změny, které spustila operace, se mnou cloumaly vážně děsně (a ještě bohužel cloumají :-(. Vždy jsem si myslela, že PMS a návaly mají jen hysterky, ale tímto se všem omlouvám, protože potkat to může úplně každého. A to nával ještě není na přechodu to nejhorší....

Na druhou stranu jsem začala běhat a to s sebou neslo spousty a spousty úžasných okamžiků, nových přátel, nových cílů. Kulatiny mají ještě další plus a tím je, že člověk dostane pár hodnotnějších dárků. Hm, ale to si ještě počkám, Zatím můžu sepisovat seznam, za rok a půl se to jistě nasbírá ;o)

Nuže se posouvám dál. S novým názvem, s pozměněným vzhledem a s padesátkou na krku. Těším se na tu cestu k ní a občas i poreferuji.

Chytla jsem slinu

Účastníci posledních dvou hospodských setkání by mohli vševědoucně pokývat hlavou s tím, že si všimli, ale ne, nemluvím ani o šedé rulandě od Balouna, dokonce ani o Legendáriu, mluvím o sportování. Sice se nedá říct, že bych loni třeba nějak zahálela, to určitě ne, ale letos je to nějaké jiné. 

Loni jsem nevěděla, kam přesně se vrtnout. Cítila jsem, že můj vřely vztah k běhu se kdo ví proč změnil na vlažný až chladný, našla jsem se v kole. Popravdě se ze mě stal mulťák, což je dnes hodně v kurzu. 3v1, aneb posilovna, kolo i běh. Kolo tu vždy bylo, takže se jednalo jen o comeback. Velkolepý comeback. Proč? No protože mé objemy byly vždy spíš zanedbatelné, odpovídaly jen čiré radosti z jízdy v letních měsících, nic víc, nic míň. To se postupně měnilo až jsem nabrala směr hltání kilometrů. Za pár měsíců jsem se dostala na bezmála 3tis kilometrů, což mi přišlo úžasné. 

A samozřejmě to letos chci překonat O.o)) Pomáhá mi k tomu i v těchto chladných dnech eliptical. Původně jsem si myslela, že si na něj občas stoupnu, že je to něco podobně nudného jako rotoped, ale velmi jsem se zmýlila. Je to akční stroj, který mě fakt baví. Tuhle jsem tedy slyšela, že tyhle kilometry ani nemůžu počítat. Hahaha. Kdo si to myslí, toho zvu na hodinku k sobě :o))

S přesedláním na kolo jsem najednou ucítila příval nové energie. Asi hlavně proto, že jízda na kole není tak energeticky náročná jako běh, a po třech hodinách jízdy jsem vždy schopná ještě další činnosti, kdežto po tříhodinovém běhu bych dva dny odpočívala, a dva dny se na to připravovala. 

Letošek jsem tedy započala bez jakýchkoliv ambicí. Nemám žádné cíle, jen si tak bloumám. Jezdím, občas popoběhnu, chodím do posilovny, nebo si doma pohazuji s kettlebellem či "makám" na elipticalu. Hrozně mě to baví. Hrozně. Návrat ke kořenům. Jak jsem si kdysi napsala do Mytru jako svůj cíl: Být fit a zdravá. To mi teď bohatě stačí.

Od té doby, co běhám...

Je to sedm let, co běhám. Začínala jsem jako čerstvá čtyřicátnice v krizi středního věku a se středně těžkým astmatem, a je ze mě skoro padesátnice bez krize. Krize nikde a astma fuč, už za to těch sedm let stálo. Sepsala jsem na toto téma článek, který v tištěné podobě vyšel v Běhej. A protože se mě samotné hodně líbí (ještě že jsem taková skromná, že?), a protože už bych to líp a jinak nesepsala, tak si ho dám i sem. 

Za sedm let se toho v životě člověka stane strašně moc. Třeba například se vymění kompletně celá krev. Jsem slyšela. Horolezec Heinrich Harrer vyrazil do Himalájí. Nakonec tam zůstal sedm let a Brad Pitt získal slušnou roli. Za sedm let se z miminka stane školák. A vypadnou mu přední zuby. Za sedm let po svatbě přijde prý první vážná krize. Někdo ji ustojí. Za sedm let se začínající běžec přerodí na kompletního běžce. Píší moudré knihy. Prostě samé zásadní věci se za sedm let stačí přihodit.

Vlastně ani nevím, co si pod tím mám představit, že je běžec kompletní. Zpočátku jsem byla zvědavá, ba řekla bych až dychtivá vědět, co se stane za těch sedm let. Představila jsem si sama sebe jako ladnou, vysportovanou a rychlou běžkyni, co dá úplně s přehledem desítku pod hodinu, půlmaraton pod dvě s prstem v nose a maraton pod čtyři s úsměvem pro všechny fotografy v cílové rovince.

Teď po sedmi letech mám pocit, že ještě úplná nejsem. O ladnosti při běhu nemůže v mém případě být vůbec řeč, vysportovaná jsem do té míry, že mám lýtka jak zápasník a rychlá? Rychlá nejsem a už zřejmě ani nebudu. Časové mety jsou mi vzdálenější a vzdálenější, vidím je spíš v mlze než v jasných barvách. Leda by pomohlo dalších sedm let. Ovšem s ohledem na můj pokročilý věk je to spíš scifi.

Čekala jsem, že po sedmi letech běhání budu prostě hotová běžkyně, co uběhne úplně každou vzdálenost, kterou si umane, která o běhu všechno ví, všude si byla zaběhat a všem může spatra radit, jak na to. Přitom se běžecky stále hledám a kupodivu i stále nacházím neprobádaná zákoutí běžeckého světa. Překvapuje to nejen mě, ale i mé okolí. Jak už stokrát řečeno, začínala jsem na ovále, odmítala jsem cokoliv jiného než ulici, cokoliv jiného než město a hle: pomaličku po lehoučku se stěhuji za město. Na vyšlapané stezky do tichých lesů a majestátních hor, na úzké cestičky podél stříbrných řek, na kopce jejichž vrchol není z úpatí vůbec vidět. Líbí se mi, když nohou dopadám na měkké jehličí, a nebo se prodírám trávou ještě mokrou od ranní rosy, líbí se mi západy slunce nad loukou, či udivené pohledy srnek, kterým jsem svým funěním narušila jejich klid.

Samozřejmě mě to donutilo doplnit si i lehce svou běžeckou výbavu. Dlouhé hodiny jsem například strávila pročítáním názorů na trailové boty a zmítala se od názoru takové a makové po vůbec žádné. Nakonec jsem si, jak jinak, vybrala ty, co se mi prostě líbily. Kamarádku jsem dotáhla do obchodu, aby mi poradila s nákupem batůžku, protože běhat po horách bez batůžku to může leda blázen. Kam by člověk dal KPZetku, svačinu, pití a mapu? Došlo to se mnou dokonce tak daleko, že při sbíhání nudného silničního úseku úpěnlivě prosím běžecké bohy, ať mi zase přihrají nějaké to kamení.

Takže kompletní asi ještě nejsem. Ale radit spatra fakt můžu. Například bych všem začínajícím běžcům poradila, aby vytrvali. Začátky jsou sice těžké, asi přijde i nějaká ta krize, možná dokonce i motivační krize, ale uběhne sedm let, a budete z vás kompletní běžec. Ať už se za tím skrývá cokoliv :o)

No a ještě douška na závěr: "Od té doby co běhám..." je častý začátek nějakého mého povídání. Tak třeba: 

- Od té doby, co běhám, mi není zima a chodím oblečená hodně nalehko.

- Od té doby, co běhám nemám ráda psy na volno.

- Od té doby, co běhám, je mi jedno, jaké je počasí.

- Od té doby, co běhám, nerada nakupuji normální oblečení. Vždy skončím ve sportu :o)

- Od té doby, co běhám, miluji zimu i podzim, a z období, které jsem musela nějak přetrpět zabalená      do pěti dek, se stal rázem úžasný čas pro nejkrásnější běhání v roce.

- Od té doby, co běhám fakt nesnáším teploty nad 12 stupňů

- Od té doby, co běhám, mi není líto vyhodit dvaapůl tisíce za boty. Běžecké samozřejmě.

- Od té doby, co běhám, miluji technické hračky a vychytávky pro běžce.

- Od té doby, co běhám... atd. atp. Prostě od té doby, co běhám, je svět nějaký krásnější. Tak snad mi to ještě nějakou chvíli vydrží.

Blogerka roku

Psát blog může dnes každý a kde kdo to fakt dělá. Někdo to přirovnával k módě v šedesátých letech minulého století, kdy letělo skládání písniček a drnkání na kytaru. Možná má ale víc lidí talent na psaní než na drnkání, protože blogů jsou vážně mraky. Jsou prakticky o všem, co nás obklopuje počínaje mateřstvím a konče pohřebnictvím. Některé jsou dobré, jiné ne, a některé jsou takové, že je člověk má v hledáčku a těší se na každý příspěvek. 

Existují i blogerské komunity. Jako je třeba ta naše běžecká, tak podobnou mají například módní blogerky. No to jsou fakt expertky (ale i "expertky"), které jsou zvané do velkého světa a sofistikovaně se vyjadřují přímo na kameru! Ještě že my jsme takoví plaší tvorové, co? Hojně je i blogů, kde se hoduje, a o kráse jich je tolik, že v době konání miss, kolabuje síť.

Přestože mám pocit, že daleko lépe píší mužové, loni vznikla soutěž Blogerka roku. Zjistila jsem to pozdě, jinak bych se snažila některé naše dámy do soutěže nominovat, ale letos, letos jsme to stihla a nominovala:

Běh:

Jitka 

Máma v běhu

Jitka píše vtipně, trefně a někdy i drsně. Je taková zrychlená a neposedná a má za sebou dvě ultra :o)

Martina

Rádoby blog

Martina není zrychlená a není neposedná, naopak je taková klidná a rozvážná. Ale píše taky vtipně a má neuvěřitelný historky.

Krásno

Lenka Včelka   

Lenka dělá krásné věci a já si je u ní občas koupím. Vše co vytvoří, úžasně nafotí a vdechne tomu něco...

Život

Jana 

Janu vůbec neznám, ale její zápisky mě vždy zahřejí na duši. Dýchá z nich klid a pokoj a láska a všechno. Tak, jak fotí ona, to bych taky chtěla umět.

Máte-li také nějaké své blogerky, které rádi/rády čtete, a o kterých se já nezmiňuju, ještě do konce září je můžete nominovat. (ale jo, i já tam jsem, o to se Jitka postarala). A celý říjen můžeme pak klikat a klikat a dostat je do finále. A i kdyby se náhodou neumístily, přesto si mohou vychutnat svůj večer, které pro ně pořadatelé připravili. JO!!!!!

Držím holkám pěsti, ať je o nich také takové video ;o))

Báječná dovolená

1. den u moře

Hledím přes líně se převalující vlny někam za obzor a těžce filozofuji. Přemítám o životě, smrti a dalších hlubokomyslných věcech počínaje existencí Boha a nekonečným vesmírem konče. Jsem nadšená. Prvních stodevadesátdva vln jsem si vyfotila.

2. den u moře

Měním se na mořskou vílu a ladně a s rozevlátými vlasy skáču do zpěněných vln. Okamžitě zase vyskakuji, protože jsem dopadla bosou nahou na mořského ježka. Zbytek dne vytahuji bodliny z chodidla. I tak jsem nadšená a vyfotila jsem si západ slunce.

3. den u moře

Ráno u snídaně mi tlustá Ruska vyfoukla poslední dortík s karamelovou polevou, u oběda se se mnou scvrklý Ital přetahoval o špagety s bazalkovým pestem (vyhrál), a večer mi nějaký drzoun neurčitého původu před nosem uzmul poslední porci hovězího! Otráveně jsem pila kafe a nevyfotila ten den vůbec nic!

4. den u moře

Spálila jsem se tak mocně, že nemůžu ani mrkat. Způsobila to záměna lahviček NA a PO opalování. Odnesla jsem si z jídelny mísu s jogurtem a celá se napatlala. Prázdnou mísu jsem si vyfotila.

5. den u moře

Trochu jsem splaskla a tak jsem se vydala opět na pláž. Chtěla jsem vyfotit všechny ty úžasné živočichy, kteří se po dně pohybovali. Na co jsem zamířila, to mi ze záběru odešlo. 

6. den u moře

Nechala jsem se přemluvit k vyjížďce na loďce. Vyzvracela jsem nejen snídani, ale i večeři z prvního dne. Vyfotila jsem si hejno ryb, co se táhlo za loďkou.

7. den u moře

Po včerejší projížďce se mi stále motá hlava a houpe se postel, ale naštěstí už nezvracím. Mám jen průjem. Chroupu suchary z domova a v jídelně si dávám černý čaj. Fotit není co.

8. den u moře

Dnes odlítám. Loučím se s mořem zasněným pohledem za obzor a filozofuji. O životě a smrti, nekonečném vesmíru a o tom, že na horách je také krásně.

Termínovka z hospody

Některý lidi jsou děsně naivní. Myslí si například, že když nám jen tak, zničeho nic napíší, že se jde do hospody na jedno, že nevíme, že je to vlastně pozvánka na oslavu narozenin. Ale ne nějakých narozenin, ale těch kulatých. K těm hodně naivním patří Iva.

Jen co takový mail s pozvánkou došel, dala jsem odpovědět všem s tím, že mám pocit, že Iva slaví kulatiny. Věděli to naprosto všichni :o)), takže jsme rovnou přešli k domlouvání dárku. Ale protože už nás vycvičila příprava na Honzovu oslavu, žádná e-mailová smršť se nekonala. Prostě padl návrh, ten byl jednohlasně schválen a tečka.

Ve středu jsme se tedy nahrnuli do naší mateřské základny v pizzerii Corleone s tím, že "jdeme na jedno". Vypsala bych, co vše se dělo, ale normálně Iva to sepsala z jejího pohledu. Což je ještě lepší, jak z mého a tak to sem s jejím souhlasem dávám:

Bylo nebylo, 1.4.2014 se blížilo. Dobrý důvod se sejít a posedět napadá mi..jak to ale udělat, aby z toho nebyla  oslava? V hlavě ještě živý vzpomínky  na konspiraci Top Secret12, na to, jak z toho Leu málem kleplo a prohlásila..prosím vás, tohle už ne..příště jen řekněte: Pojďte na pivo! A tak sonduju, jestli by se hodila příští středa zajít na pivo. Uznávám, je to trochu narychlo a před půlmaratonem se to ani moc nehodí. Ale moje časové vyhlídky jsou do příštích týdnů tak napjatý, že mi z toho vychází-středa nebo nikdy. Kupodivu souhlasí skoro všichni, jen Bubo, švihák lázeňský se povaluje mimo Prahu :) Pro jistotu vypouštím po jedný linii, že jako jdeme JEN posedět, nic neslavíme.. dáme pivo, probereme běhání  a šup domu. Dostavá se mi ujištění, že PŘESNĚ TAK to bude. Spokojeně si oddychnu (ach, jak jsem naivní)

Ve středu odpoledne mi volá nešťastné Slunéčko, má horečku, chudák skoro nemůže mluvit a míří místo do hospody rovnou do postele. Moc jí mrzí, že nemůže přijít a mě zas, že je jí zle jak psovi. A tak posedíme jindy, uťěšuju jí. Prej..musíš se ale zítra stavit.. teď už ti to můžu říct..máme tu pro tebe růže, růžový-hele-tuhle barvu miluješ, že jo :)no ale teď je teda nedostaneš..tak skákni zítra.

Tak přece jen to nemělo být „jen tak na pivo“..no ale je to od nich hezký..jako každá liška dostávám kytky ráda, na barvu nehledě :)

Do hospody dorazím skoro poslední. Cestou se stavuju ve Vodafone a z výměny sim karty, což považuju za 5minutovou záležitost, se stává snad 20minutovej monolog prodejce, kterýho plachá liška není schopna utnout.

Než se usadím, tradičně si odskakuju a při cestě zpět mi servírka s úsměvem povídá..takže už slavíme? Znejistím. Oplatím jí úsměv a krčím rameny. V hlavě to šrotuje..jaký slavíme? Kytka je přece ve Stodůlkách, co na mě ještě upekli? Víc toho v hlavě nestihne proběhnout, protože od baru ke stolu je to jen pár metrů. A tam to vidím. Dort upekli! Krásnej, s růžovou mašlí, s cedulkou, aby bylo jasný, že teda komu a kolik..a s malou kámoškou liškou (kde tu jste sehnali?)

A pak mi všichni gratulují a objímají a já se dojímám..a pak, pak už se mi neptejte, co dál.. celý to mám v mlze. Mozek mi zaplavují endorfiny, usmívám se jako pako, mám ohromnou radost ze všech dárků a z toho největšího, z toho málem radostí omdlím :)

Bylo to strašně milý, nečekaný..doufám, že jste to všechno viděli. Lišku překvapenou, lišku dojatou, lišku naměkko, lišku se zařícíma očima, lišku šťastnou, že má kolem sebe tak úžasnou smečku.

Moc děkuju!!

No, prostě to bylo fakt úžasné a dort výborný a víno opojné. A to víno, to víno rozjelo plánování závodů. Nejdřív jsme samozřejmě rekapitulovali Liberec a to nás dokonce bavilo tak moc, že jsme se k tomu za večer několikrát vrátili. A plánování? Šílené! Samé: Dáme Krušovický soudek? A kdy je? Mám dojem, že... A co Silva? Alespoň maraton.... Jó, tam jdu na devadesátku. Na devadesátku? No ty jsi máslo, proč ne na stotři?! Ty nejedeš na Zermatt? Pojeď.... A nechcete s námi do Davosu? Jo a slyšeli jste, že v Nymburku se běží půlmaraton? A mohla bych pokračovat, kdybych si to ovšem všechno pamatovala. Padl dokonce návrh, že bychom si vytvořili soukromou termínovku, abychom měli přehled o tom, co kdo kde tropí nebo se chystá tropit. Což mi přijde jako prima nápad a snad se ujme a zrealizuje.

Servírka ta z nás vážně nemohla, říkala něco jako že jsme vtipný a že jí baví nás poslouchat. A my odcházeli lehkým krokem a plní plánů. Díky Ivo, že jsi nás na to "jedno" pozvala. A ještě jednou hodně štěstí!

Skromnost stranou...

Podpisy až na letišti... :o))

Pohádka doktorská

Děsně nerada chodím k lékařům. Ne že bych jim nedůvěřovala (i když jsem kvůli jedné doktorce málem umřela, ty další mě zase naopak vytáhli hrobníkovi z lopaty, takže není důvod nevěřit jim, že?), ale mám pocit, že většinu nemocí si umím vykurýrovat sama. Vezmu bylinky, céčko, kalcium,  ev. nahřeju sůl, no a jsem jak ryba. 

Doktor je pro mě až to poslední místo, kam se tedy vydám. Mě totiž přijde, že jakmile v ordinaci řeknu nahlas, co mi je, že to okamžitě zmizí a já tam pak sedím coby grosse simulanten bande. A tak tomu bylo i tentokrát...

Nebylo mi dlouho dobře. Nějaké ty střevní potíže jsem řešila po svém - immodium, škrábání v krku taky po svém - orofar, celková divnost úplně nejvíc po svém - během. Urputný vir se mě však držel a tak, když už mě v tom krku bolelo opravdu hodně a viděla jsem v něm i jakési obludnosti, vydala jsem se na ORL (praktická zrovna měla volno). Na ORL mi doktorka, po té, co jsem jí vylíčila, jak moc mi v krku cosi vadí, do něj koukla a řekla: Ať koukám jak koukám, nic tam nevidím. Nevidí, no jasně že ne, co jsem si asi tak mohla myslet. Celý víkend jsem tedy běhala, když mi nic není :o))

V pondělí jsem ale dolezla k naší doktorce, která mi řekla, že mám angínu. No vida!

V průběhu léčby mě začala bolet záda. Aha, vidíš, ty ses v neděli neprotáhla! No jo, já zapomněla... A je to tady. Jenže bolest neustávala, naopak přitvrzovala a tak jsem jako správný doktor-laik usoudila, že to jsou ledviny. Pila jsem urologický čaj a když se nic nedělo, odplazila jsem se dnes ráno opět k doktorce.

Předkloňte se.

Nešlo to, bolest mi to nedovolila.

Proklepala mě.

To je bederní páteř, pošlu vás na neurologii.

Aha, tak na neurologii...

Jako tohle musí chápat snad každý, proč já k těm doktorů nechci chodit. Měla jsem jí snad vysvětlovat, že normálně se ohnu až k zemi? Že si záda protahuji a spinální cviky jsou má největší zábava? Měla jsem jí popsat, jak moc mě to bolí a že se to nedá vydržet? Co když má prostě pravdu, co když jsem se fakt jen zablokovala? 

Jestliže mi nic není, tak mi prostě nic není. Budu pěkně protahovat a těšit se na středu až mě začnou proklepávat zase jinde. Ale: čím víc člověka proklepávají, tím víc toho najdou! Tak to mám tedy asi spočítaný... Jako útěchu jsem na cestu jsem dostala prášíček na bolest. Alespoň že tak.

Až budu zdravá, pojedu do Pelhřimova. A na náhrobek  chci nápis: Já vám to říkala...

P.S. Od chvíle, kdy mi řekla, že s ledvinama vůbec nic nemám, mi samozřejmě ani nic není. Budu tam muset chodit častěji ;o)

Kdo chce kam...

... pomozte mu tam. A nasaďte mu brouka do hlavy :o))

Když vám někdo nasadí brouka do hlavy, je zcela jasné, že tento se zabydlí a začne hlodat. A hlodá a hlodá a našeptává různé nepředstavitelnosti a pošetilosti. Stalo se to i mě. Víte, to s tou knížkou, s tím románem, s tím psaní pro ženy, to, že by to třeba šlo. 

Možná, že by se brouk neuhnízdil kdyby nebylo dlouhých běhů. Kdo běží dlouho, ten se za nějakou tu hodinku začne zaobírat různými nesmysly. A jak roste euforie z toho, že se dá běžet devadesát i stodvacetminut jen tak pro potěšení, najednou má pocit, že když se chce, tak jde všechno.

A mě naskočil příběh. Stovky podobných příběhů asi i žijeme, spousty takových bylo určitě napsáno, ale to se mi v té euforii nechtělo řešit. Prostě jsem sedla a sepsala jakousi pilotní kapitolu. Možná i poslední, kdo ví.

Založila jsem nový blog a tu kapitolu jsem tam vložila. A je tam i anketní otázka, kterou, buďte od té lásky, prosím odklikněte. Variantu nechám na čtenářích.

Myslím, že jsem se trochu zbláznila a včera v noci už jsem si nebyla tolik jistá, že tento krok mám udělat. Ale co, říkám si, maximálně to skončí stejně rychle, jako to začalo. Tuhle jsem narazila na moudro pana Hostomského, kterou bych si mohla dát za rámeček: Nepovedlo se? Nevadí. Otřepeš se a zkusíš něco jiného...

Klikněte na obrázek a jste tam :o)

Může za to krabice

Pořád se všichni diví, že není jaro. A pořád ho vyhlížejí a hledají jakékoliv náznaky, že UŽ se to blíží, že UŽ to vypukne. Asi takhle: jaro přijde až po patnáctém dubnu. Vím to proto, že to já za to můžu, že je tak hnusně. 

Někdy dávno jsem po firmě sesbírala vánoční a zimní výzdobu a naskládala všechny ty větvičky a kouličky a vánoční hvězdy do velké krabice. Bohužel nejsem schopná ji odnést do sklepa a zazimovat. Jsem si jista, že kdybych krabici odnesla, přijde jaro. ALE protože nesnáším teplo při závodech, ještě ji nechám neuklizenou.  Protože: tuhle sobotu je (jak vědí úplně všichni) pražský půlmaraton a příští týden je (jak vědí zasvěcení) půlmaraton ve Vídni. To snad pochopí úplně každý, že krabice prostě musí zůstat na svém místě, že?

Ovšem slibuji, že hned 15. dubna ráno ji odnesu do sklepa. A pak to konečně vypukne! ;o))

Erotický román

Čtu hodně a ráda, i když poslední dobou spíš knihy moudré jako třeba Hubneme cvičením nebo Moje první kniha o akváriu. Jenže najednou se světem rozletěla zpráva, že kdo nečetl Padesát odstínů šedi, ten jakoby nebyl. Mezi námi děvčaty začal kolovat první díl.

Kniha to je tlustá, daly by se v ní pěkně lisovat čtyřlístky, a tak jsem si ji vzala na dovolenou. Možná jsem si měla nejdřív přečíst alespoň záložku či recenze nějakých literárních kritiků. Na druhou stranu si ráda dělám úsudek na základě svých zkušeností. Abych se přiznala, já vlastně ani netušila, že je to erotický román co mi zabral půl kufru :o))

Takže jsem četla a četla a říkám si: Nuda. Nuda. Nuda. Proč s tím tolik nadělají? Strana 64, zatím obyčejná červená knihovna, harlekýnka či jak to nazvat. Prostě román o cudné panně z jednadvacátého století, která právě končí vysokou a potká Ho. Navíc je nějaká opožděná, či co. Na to už jsem asi trochu stará, abych si četla román o první zkušenosti... Ale dobrá, přelouskám ho.

Co mě vytáčelo? No např. když si hlavní hrdinka neustále kousala spodní ret. Zkoušela jsem to před zrcadlem a vypadala jsem vážně jak chovanka ústavu pro blbečky. Nechápu, že to může někdo popisovat jako silně vzrušující.Ten její musel být tedy asi taky nějaký retard (trochu ujetej retad :o). To, o čem se ti dva bavili, mi hlava nebrala, popisy toho, co dělali, mě vyloženě nebavily. Akorát jsem tedy pochopila, proč většina lidí šílí z toho, že je to čtivé a že to mají přečtené za chvíli. No aby ne - tam totiž vůbec o nic nejde, člověk nad obsahem nemusí přemýšlet, jednoduché dialogy, stále stejné erotické scény (zaklesnul palce za kalhotky mi stačilo přečíst možná tak dvakrát a dál se to dalo s klidem přeskakovat, protože to pro příběh samotný nemělo až tak valný význam).

Navíc kniha postrádá nějaký nadhled a humor. Akorát ta vnitřní bohyně byla vtipná, to musím uznat.

Jestli kniha opravdu popisuje skryté touhy miliónů žen na celém světě tak to potěš... Osobně si myslím, že jsou to možná skryté "sny" náctiletých slečen. Vdané ženy mají úplně jiné sny a touhy...

I.
Vařím večeři. Děti chtěly rajskou tak se tu s ní patlám, ruce ponořené do těsta na knedlíky. Omáčka už bublá a stříká úplně všude. To zas budu hodinu drhnout sporák. Malý Kája mi předčítá z čítanky, Alenka opisuje vyjmenovaná slova po S a dvojčata lítají po bytě a mlátí se samopaly do hlavy. Pořád lepší, když se s nimi mlátí, než kdyby stříleli, protože ten zvuk, co samopaly vyluzují, je k nevydržení. Á, kdopak přišel z práce...?

II.
Manžel se ke mně přitočil zezadu a obejmul mě. "Mám pro tebe překvapení", zašeptal mi do ucha. Asi chce místo rajské svíčkovou.. "Budeš nadšená", pošeptal mi du druhého. Hodila jsem knedlíky do vroucí vody, nastavila minutku na dvacet minut a čekala, co zas vymyslel. "Beru ve čtvrtek děti na prodloužený víkend na Šumavu!" Zbystřila jsem - čtyři dny volna?! Myslí to vážně? Kdepak je asi háček... "Potřebuješ si odpočinout, vidím na tobě jak jsi unavená, a přetažená." Málem jsem upadla.

Když odcházel, poplácal mě po zadku a mile se usmál: "Ta kila navíc ti svědčí. Konečně je z tebe pořádná ženská. Ne aby tě napadlo držet dietu nebo chodit na zumbu." Mrkl, popadl dvojčata a zmizel v obýváku. Zatímco já stála jak opařená, má vnitřní bohyně tancovala kankán.

III.
Kolem půlnoci jsem se konečně doplahočila do ložnice. Na posteli ležel balíček převázaný modrou stužkou. Noční košilka. Jemná jak pavučina s mnoha malými perleťovými knofličky. Muž zářil. "Oblékni si ji! Chci ti jeden koflíček po druhém rozepínat..." Při osmém jsem usnula.

IV.
Ve čtvrtek ráno proběhla naším bytem smršť. Muž sbalil kufry, děti a mě nechal jen přihlížet. Ve dveřích se najednou obrátil: "Hlavně nic nedělej, neuklízej, nežehli! Objednal jsem úklidovou službu, dá to tady do pucu. Ty si dělej, co chceš. Třeba - a podával mi svou zlatou platební kartu - si něco pěkného kup. Koukal jsem do tvé skříně: vždyť ty nemáš co na sebe! A na holiče ti taky nikdy nezbude čas... Prostě 4343, není limit, utrácej po libosti." A zmizel mi i s dětmi z očí. 

Bytem se rozlehlo uklidňující ticho. Vzala jsem si z lednice Carte Dór a pustila si nějakou romantiku na Primě...


No vida, docela mi to jde, asi začnu psát román :o))

Popelka

Teď si říkám, že to vlastně nebyla Popelka, kdo protancoval střevíček, ta ho jen ztratila... No to je fuk - tady důkaz, že se dají běžecké boty prošlapat (asi jak běhám do neviditelných kopců, čili našlapuji na špičku ;o))

Klubko zmijí na prsou

To si tak říkáte, že je prima mít po ruce členy modré buňky, protože tak trochu hecují a jdou příkladem. Ale co je moc, je moc... Najednou se tito proměnili v klubko zmijí.

Modré Zmije: Už ses přihlásila na Kbelskou?

Já: Né, tam já nechodím

Modré Zmije: Proč? Je to super závod!

Já: No já nevím, já neuběhnu desítku.

Modré Zmije: Smích. Aha. Takže se přihlásíš!

No to uhodli... 

A tím jsem to považovala za uzavřené. Jenže najednou mi snad co hodinu přišel dotaz: Už ses přihlásila na Kbelskou? Už ses přihlásila na Kbelskou? Už ses přihlásila na Kbelskou? Už ses přihlásila na Kbelskou? Už ses přihlásila na Kbelskou?

Tedy nevím, jestli tohle už není normálně stalking! Takové obtěžování a vyvolávání strachu! A pak jsem to vymyslela: přihlásím se a budu mít klid! Takže jsem přihlášená, nechodí mi výhružné zprávy, modří se uklidnili a mě je fajn....

Švihadlo

Jako malá jsem švihadlo milovala. Zaskákat si školku to tak nějak patřilo k základním dětským dovednostem. Také jsme skákali gumu a bušili míčem o zeď, na prolézačkách dělali výmyky a jiné akrobatické kousky, hráli jsme vybíjenou a fotbal... Prostě jsme byli pořád v pohybu, to je fakt. 

Jako velká jsem skok přes švihadlo zkusila jednou (myslím, že jsem se chtěla dětem pochlubit, co ta jejich máma umí) a vykloubila si rameno. Od té doby jsem se ho bála. Nejen kvůli tomu rameni, ale i proto, že mi to prostě nešlo. Ale co jsem se v prosinci kousla, snažím se alespoň 2x týdně si zaskákat. Jen pět minut, říkám si pokaždé, to mě přeci nezabije.

Za tím účelem jsem si pořídila švihadlo i s počítadlem abych nemusela přemýšlet, jestli mám 62, nebo 85. Ač se to zdá nedůležité, my, co si vedeme statistiky, tak pro nás to je středobod vesmíru ;o)) Ta první či jaká pětiminutovka, to byl horor. Nazula jsem si boty a šla na chodbu. Zmáčkla stopky a jela jsem. Čti: skákala. Asi po třech minutách, skoro mrtvá, tep nad maximáklkou, potu mě štípal do očí a tekl mi po zádech, jsem se koukla na hodinky a na nich bylo 40 sekund! Málem jsem se položila na zem. Čti: málem to se mnou šlehlo. No ale doskákala jsem to. Od té doby skáču na koberci a bosa, protože je to pomalejší. Ale už jsem se přehoupla přes 400 skoků a to mě blaží. Někomu by to ani nestálo za zmínku, ale vzhledem k tomu, jakou váhu musím +-400x povytáhnout nad zem, je to v mém případě výkon úctyhodný.

Jako správný švihadlový začátečník jsem ale schopná skákat jen desítku, čili obyčejný skok snožmo. Pokud bych udělala nějaký jiný pohyb, určitě bych skončila na JIPce. není bez zajímavosti, že jakmile jsem začala hledat i nějaké informace, zjistila jsem, že už dávno skákají všichni a že já jsem zase poslední. Ale nevadí! Já to doženu a pak natočím podobné video ;o)

PéeFko

Děkuji všem, co mi sem chodí, děkuji všem, co mi sem píší.

Mějte se v tom příštím roce krásně. 

Buďte v pohodě a nad věcí. 

Sportujte, nebo si dělejte co chcete, hlavně když vás to bude bavit. 

Ať se vám splní vaše sny i touhy 

a dojdete vždy tam, kam chcete dojít.

Šťastný nový rok!

Šťastné a veselé a morbidní

Tuhle holky v práci probíraly, jak Vyskočil v televizi rozkrojil jablko a měl v něm křížek. Krájím jablka rok co rok, od nepaměti, a nikdy jsem žádný křížek nenašla. Dokonce ani tehdy ne, kdy jsem měla před sebou pár nemocí. Takže jsem to brala jako že ten matla prostě neumí krájet. Těsně před svátkama jsem si dokonce na krájení koupila krásná obrovská rudá rakouská jablíčka. Na netu jsem četla, co si o našem krájení jablek myslí sousedé v Německu, jako že dost morbidní a nechutné, no ale tradice jsou tradice, že?

A je tu ten kouzelný večer. Hodujeme, rozbalujeme, jásáme. Rozzářené oči, barevná světýlka, v krbu praská dřevo (co všechno dneska nejde stáhnout a pustit v TV :oD, ve vzduchu voní punč i cukroví a pohoda. Vybalila jsem kilo čokolády a spousty knížek (konečně zase jednou velká zásoba čtení!!!!) Z jedné mám obzvlášť radost a vehnala mi dokonce slzy do očí - je i s věnováním od Haliny Pawlovské. No já vím, spousta lidí jí nemusí, hodně lidí jí nesnáší, ale já mám její humor ráda. Je prostě vtipná a tečka. 

A když se všechno rozbalilo, poskládalo a společně jsme si nad dárkama zajuchali, vyndala jsem olovo. Odlila jsem jakýsi patvar, co matně připomínal úplně všechno, ale nejvíc asi loďku - velká radost to znamená. U ostatních už to nebylo tak jasné, takže někdo lil i dvakrát. A co mi poví jablíčko? A hle - KŘÍŽEK! No teda.. Jak jako křížek? Jako že smrt? Uáá. Dočetla jsem se, že to může být smrt někoho v mém okolí, a to mě rozhodilo ještě víc. Leda že by se to týkalo našich rybiček. Tedy nic proti rybičkám, ale jejich ztráta není tak bolestivá. Samozřejmě mě všichni chlácholili, že je to kravina.

Druhý den jsem si vytáhla z balíčku věšteckých karet ještě: nemoc, neštěstí a vdovec.. "Mámo? Nepustíme si ještě lodičky?" To jste tedy uhodli...

Takže šťastné a veselé. A morbidní!

Kristnasko

Na obloze zazářila hvězda jasná,
všichni k ní s úctou zraky upínají. 
Od té doby slaví se tradice krásná, 
kdy lidé s pokorou a nadějí rozjímají. 

To si tedy nemyslím, ale budiž. Jaké jsme si to udělali, takové to máme... 

Letos jsem se snažila nepodlehnout předvánočnímu šílenství a z části se mi to i podařilo. Asi proto, že se mi dařilo si občas zaběhat či zacvičit. Včera jsem už opravdu pro dárky musela a bylo dobře, že jsem to nechala na poslední chvíli. Po obchodech se ploužilo pár takových jako já. Takoví, co vzdorovali, až nakonec došlo na nejhorší. Takoví, kteří byli rádi, že v regálech ještě i něco zbylo. Prostě ta atmosféra na mě působila tak nějak pohodové, neuspěchaně. Dokonce se mi najednou chtělo pro své nejbližší něco koupit a udělat jim radost. A také se mi chtělo rozjímat, což jsem učinila nad karamelovým pohárem se šlehačkou (no fuj...!). Začala jsem se dokonce i těšit na salát a kapra, i na dárky a odlévání olova, na krájení jablek i na romantickou pohádku. Nakonec mě to tedy dostalo. A jsem tomu ráda...

Takže Šťastné a veselé všem. Ať vám nezaskočí kost v krku a nedostanete žlučníkový záchvat. Ať máte pod stromkem přesně ty dárky, které jste si přáli, nebo takové, které půjdou vyměnit. Ať najdete chvilku na rozjímání i na televizní pohádky. Taky trochu provětrejte faldíky, a nebo je klidně prožijte někde za Pecí s dobrou knížkou. No prostě si ty letošní vánoce pěkně užijte.

P.S. A jestli někdo nerozumí nadpisu, tak je to esperantsky: Vánoce ;o))

Sněhová romantika

Věřím tomu, že silničáři si to nemyslí, ale ten první sníh, to je prostě krása. Jakmile dnes začaly padat první vločky, vzala jsem foťák a vyběhla. Bylo to krušné. Bylo to namáhavé. Na zpáteční cestě jsem už fakt vůbec nemohla. Jenže já to prostě musela nafotit... :o))

Ve čtvrtek cestou z práce ještě byl svět v pořádku...

A dnes po poledni najednou toto...

Běžci kolkolem

Existují články, které vyvolají potřebu připsat komentář, některé články vyvolají potřebu napsat k tomu svůj pohled. No, a to se mi teď stalo, že tuhle potřebu ve mně vyvolal Honzův článek. Zjistila jsem totiž, že já vůbec nevím, jak kdo běhá natož abych ho pak zařadila do nějaké kategorie. Hlavně si myslím, že zrovna mně nepřísluší kritizovat či posuzovat něčí běžecký styl. Já prostě rozlišuji běžce takto: 

Joggerky: Mladé a nadějné. Většinou jsou oblečeny do teplákových souprav (i když je fakt teplo) a s úsměvem na tváři a se sluchátky v uších se nehlučně pohybují po stezce. Vypadají roztomile právě proto, že nedupou, nefuní a nevalí se jak já. Nezdraví.

Fotbalisté: Při běhu monituruju obzor. Většinou proto, zda neuvidím psa. Jakmile ho uvidím, vyhodnotím situaci a přejdu včas do chůze. Taky začnu smrkat, přepínat mp3 nebo si zavazovat botu. Pes, který mě totiž vidí běžet, má chuť mě okamžitě rozcupovat na malé kousíčky a kus ucha pak donést jako trofej domů. Občas se stane, že se na obzoru místo psa objeví běžec, který se rychle přibližuje. Než mé vetché oko stačí zaostřit, tento proběhne. Co tak stačím zjistit je, že je to mladík běžící nadzvukovou rychlostí. Rychlost posuzuju podle nárazu větru, a taky můj culík, volné triko a drát od mp3 najednou vlají za mnou. Nezdraví.

Hůlkaři: Ano, i k nám tato móda už přišla a je to chvályhodné. Sice většina těch lidí neumí s hůlkami chodit, mají špatnou techniku, čili jim je to dost na nic, ale pořád lepší něco než nic. Většinou se jedná o zralejší občany, málokdy je to někdo mladší, i když takové také máme. Máme ale takového postaršího pána, a to je tedy borec. Chodí dlouhé štreky a chodí je za každého počasí. Jednou jsem ho slyšela už zdálky, protože škrtal hůlkami o silnici a já se bála, že se blíží robot. V zimě jsem mu chtěla věnovat nějaké ochranné samolepky, aby ho bylo vidět, ale vždy jsem je nechala doma. Snad to letos zvládnu. Už se i zdravíme.

Eva a Vašek: Smíšený běžecký pár. Jedná se však o bílou vránu, protože je k vidění velmi zřídka. Jedem takový pár občas potkávám. Vypadají hrozně skvěle. Jsou takoví štíhlí, mají stejné oblečky, stejně došlapují, dělají stejné kroky a povídají si i při výběhu kopce. Prostě lahoda pro oko. 

Běžec: Klasický běžec u nás na ČM je většinou muž mladšího až do-středního věku. Vlastně když to tak vezmu, starší běhající lidi než jsem já potkávám velmi zřídka. A nebo tak dobře vypadají, že je řadím mezi ty mladší. Občas zahlédnu i běžící ženu či dívku, tedy ne joggerku, ale skutečnou běžkyni. Běžec prostě běží. Nevadí mu psi, kopce, lidi, kola, tmavá zákoutí ani běh lesem. Neběhá s mp3 a zdraví.

Skalní běžec: Je vlastně normální běžec, který běhá i v mega hnusném počasí. Takových je málo a jsem mezi nimi :o)  Zdraví nadšeně, protože má radost, že je někdo stejně vadnej. Normální a skalní se liší v tom, že, ten normální si v megahnusném počasí vymyslí jinou bohulibou činnost a běhat jde až když je po všem.

Legenda: Legendu zde máme jednu a tou je UltraMapo. A stejně jako legendy se vypravují až člověk neví, zda je to pravda či ne, tak já taky začínám mít pocit, že si jí někdo vybájil, neb jsem ji už snad víc jak rok nepotkala. Ale když už jí potkám, tak se nejenže pozdravíme, ale prohodíme pár slov, popřípadě běžíme nějaký pidi úsek spolu.

Vůbec nikdy jsem nepotkala těhotnou běžkyni (na které by to bylo zřejmé) ani nikoho s kočárkem.

No, a když už jsme u toho potkávání se, tak ještě musím říct, že se domnívám, že všichni běhají po špatné straně. Tedy všichni ne, ale hodně z nich. Tedy ne hodně z nich, ale jeden určitě. Nebudu jmenovat.... ;o)

Praktická ukázka: Běžím po cyklostezce, chodníku, cestě, prostě tam, kde nejezdí auta. Běžím vlevo. Držím se hesla: Chodci choďte vlevo, byť je to pokyn hlavně pro chůzi na silnici. Na silnici je levá strana pro chodce či běžce samozřejmost (dokonce prý i pro bruslaře). Vidím, co se kolem děje a nikomu bych tak neměla překážet (pokud neběhá po špatné straně...;o). Co se děje vzadu mi je fuk, protože taky nikomu nepřekážím. Nejmenovaný běží vpravo. Neustále se poplašeně otáčí a občas zakřičí: Pozor, kolo! (nebo něco dalšího). Nevím proč mě varuje, když v ten moment překáží ON. Začne totiž různě uskakovat, buď na mou stranu případně někam do pole, či šplhá na strom, jen aby zabránil kolizi. Cyklista, jiný běžec či třeba elektrovozíčkář, jsou v tu chvíli zmatení, kličkují a je otázkou času, kdy ke kolizi doopravdy dojde. A v ten moment se slovy: Já to říkala, vítězoslavně odklušu. No, možná pomůžu na nohy cyklistovi :o)) 

A to prý JÁ jsem jak ten dědek z vtipu: Pozor, pozor! Na D1 jede silniční pirát v protisměru. A dědek povídá: Kdyby jeden, všichni jedou v protisměru... :o))

P.S.

Zvětšit mapu

Takhle nějak to vypadá. JÁ předpokládám, že šipky jsou pro cyklisty. Nebo je to jinak? A když nejsou šipky? A co na to Jan Tleskač?

Důvěřuj svému sádlu?

Komentář pod článek nestačí, musím to napsat. Jak to všechno je  doopravdy.... Lépe řečeno: uvedla bych Honzův článek na pravou míru.

Z našich dobře míněných rad si vzal k srdci jednu zásadní: Zesláblé tělo nemůže rozhodně bojovat s nadváhou. Takže jsme se sešli, abychom to probrali u večeře. Poslední večeře. My jsme totiž děsně solidární a držíme odtučňovací kůru taky. Tedy až na Pavla.

Honza měl svůj nový jídelníček asi od pátku, ale aby mohl začít, potřeboval naší morální podporu, kterou jsme mu rádi poskytli. Z fotky je vidět, že jsme se fakt snažili :o)) To první slovo je BŮČEK, kdyby  to náhodou někdo nemohl vyluštit.

Probírali jsme jídlo zprava zleva, probírali jsme běh na lačno a běh s plným břichem, kdy se běží na cukry a kdy už na tuky, prostě samá moudra padala. Pavel, dobrák, na mě vykecal, že když nemůžu, klidně si na zpáteční cestě dám gel. Gel?! Jaký gel, vždyť máš tolik sádla, že bys na něj mohla běžet maraton. Důvěřuj svému sádlu!, vykřikl Luboš. Polkla jsem poslední sousto pátého knedlíku výborné svíčkové a začala své gely vehementně obhajovat.

Report z dietního dne číslo jedna: něco kuřecího masa, něco raviolek, zelený čaj, něco málo brambor, hovězí na mrkvi a asi 75 km v nohách. Vidím to velmi pozitivně.

Jaký raviolky? Jaký kuřecí? Jaký hovězí? Jak něco málo brambor? Měl jsi jich mít půl kila....

Report z dietního dne číslo dvě: tuna zeleniny... a v nohách tisíc mil.

Samotná zelenina ti nic nedá, koukej jíst víc.

Report z dietního dne číslo tři: Leono, výborně. První jídlo v jednu hodinu. Vidím to ve stále lepších barvách. 

Ne, zlobit se na něj nejde. On je tak nadšený, tak přesvědčený, že to půjde i když obejde všechny mé příkazy, zákazy a nákazy, že o tom ani já nepochybuji (ale: jestli nebudeš poslouchat, seberu ti i ty brambory ;o)