To je teda vrchol!

Tak oběh Liberce. Co si jako představujete pod pojmem Oběh Liberce? No já například vůbec nic. Věděla jsem, že se koná, kdy se koná a že s holkama poběžíme JEN půlku. Půlka pro běžce znamená jednadvacet kilometrů a to jsem si tak říkala, že bych mohla zvládnout. Že tou půlkou byla myšlena půlka z celé trasy, čili ze skoro 60ti km, jsem už nepochytila. Ani jsem nezkoumala trasu, ani profil, protože nač se stresovat předem, že?

Ráno mě probudil déšť. Rušil mě tedy už v sobotu večer, ale mám ten zvuk ráda, hezky se při něm usíná. I se při něm hezky probouzí, pokud člověk má před sebou volnou neděli a ví, že nikam nemusí, že se klidně a nerušeně může věnovat mudrcinku a gaučinku. Jenže já se měla zvednout, zabalit si, obléknout se do nepohody a šupajdit na metro. Koukla jsem na předpověď: Ještěd, 0 st., sníh. V duchu jsem si připravila své zimní věci a zase se zavrtala. Pozorovala jsem žaluzii a kapky na skle.

A už jsem byla sama...

Čas se ovšem nachýlil a musela jsem vylézt, nasnídat se, připravit svačinu, gely, kapesníky, peníze... No lítala jsem po bytě a nevěděla, jestli to, co mám, bude stačit, nebo jestli nemám vzít raději ještě tamhleto či todleto, a zda bude fakt stačit zateplená mikina, nebo jestli by nebyla lepší pláštěnka... Chaos na sedmou. S obrovským batohem, deštníkem a v běžeckém, jsem po deváté vyrazila na metro, kde mě a Ivu měla nabrat Renata.

V autě jsme zjistily, že každá z nás to chtěla odpískat, ale nechtěly jsme vypadat jako másla. Takže jsme se v šíleném dešti řítily na Liberec a doufaly, že se to třeba protrhá. Já tedy holky uklidňovala, že moc neprší, že to jen rychle rozrážíme kapky. Docela mě děsily např. tím, že měly batohy plné vody, svačin, různé výstroje a postroje a já měla vzadu v kapsičce dva gely a dvě deci vody. Iva dokonce řekla, že vypadám, jak kdybych šla na procházku do Průhonic. Trochu mě nahlodala, to se přiznám. Nakonec se ukázalo, že já na rozdíl od nich, jsem měla alespoň zimní kalhoty ;o)

Můj první vrchol

V Liberci se k nám přidala ještě Mirka a společně jsem vyjely na Ještěd, kde jsme měly čekat na kluky a na Janu, jedinou z žen, která si troufla na celou štreku. Nahoře nepršelo. Nahoře sněžilo a foukalo tak strašně, že jsme to chtěly obrátit. Ale prozatím jsme zalezly do restaurace na polévku a zázvorový čaj.Venku se čerti ženili, začala jsem se bát. Asi až tam jsem si uvědomila, že poběžím s lidmi, kteří jsou většinou tak o sedm běžeckých tříd výš jak já. A bylo mi jasné, že jim nemůžu ani náhodou stačit. Jediné, co mě uklidňovalo bylo, že už by mohli být unavení... (pak se ukázalo, že ani moc nebyli).

Vymrzlí ultráci se postupně nořili z mlhy, jinovatku všude, ruce zkřehlé. Na pár minut se šli ohřát a vysrknout bujón a už tu byl okamžik, kdy jsme měli vyběhnout všichni. Asi tak dva metry jsem běžela s nimi. Pak jsem se teprve začala upravovat a tahat z kapsy lahvičku s vodou, protože mi vzadu překážela. A tak mi už za první zatáčkou utekli. Nebo tedy - vzdálili se. A na první vlnce už jsem neměla dech, takže se vzdálili ještě víc. A do toho vítr a sníh a povrch klouzal... Tož vtipné to bylo, to jejich tempo.

Po nějaké době jsem se zahřála a bylo mi fajn. Musí se jim všem nechat, že nikdo ani nenaznačil, že tam nemám co pohledávat. I když byla ukrutná zima, prostě vždy někde počkali. Ten odpočinek jsem jim záviděla. Já když se konečně někam vydrápala, hned se pokračovalo. A odpočinek by bodnul, co si budeme povídat :o)) Celkem vzato jsem více méně byla ve špatný čas na špatném místě - do kopců běhat neumím, z kopců taky běhat neumím, má nejdelší letošní trasa měřila asi 13 km, nemám krosové boty, nemám batůžek, nemám lehké nohy. A přesto se mi tam líbilo. Pořád se o mně někdo staral, až mi to bylo takové trapné. Nechtěla jsem nikoho zdržovat a obtěžovat. Ale prostě se nedali odehnat. A tak jsem běžela s Bubem, s Renatou, s Honzou, s Pavlem, i s Pavlem Veverkou, který mě dotáhl svým povzbuzováním do cíle.

Vypadá to jako idylka, ale nebyla. Po sedmnáctém km přišla úděsná krize. Přede mnou šílený krpál a síly nikde. Nepomohl gel, kola, povzbuzování, nic. Odháněla jsem kluky ať mě tam nechají zemřít, že je to tam moc krásný, ale nedali se. Honza zpíval V nohách mám už tisíc mil a nutil mě nezastavovat. Jak jsem odběhla dalších deset kilometrů fakt nevím. Byla jsem tak nesmírně unavená, že když jsme vběhli do města, kde už to bylo jako doma, čili městské chodníky na rovince, neměla jsem sílu po nich klusat. Ještě že existuje něco jako indián... :o)

V cíli na nás čekala vyhřátá šatna a sprcha. Sprchu jsem odmítla, ani Renata se tam nehrnula. Představa další vody se mi nezamlouvala. No samozřejmě nám to nedalo a dobře jsme udělaly. Voda byl horká, bičovala naše znavená těla a my blahem chrochtaly ještě v hospodě. Přesun do hospody byl náročný, nohy neposlouchaly, dala se do nás zimnice. Musely jsme si okamžitě dát polévku a zázvorový čaj. Když přišel Martin Veverka Pražský a zeptal se nás, zda se zúčastníme oběhu Kladna, málem jsem po něm hodila solničku.

Krása to byla, krása. Unavená jsem šíleně, ale spokojená taky šíleně. Ráda jsem poznala nové lidi, další kus naší krásně země a opět jsem si dokázala, že když musím, tak se kousnu. A kdyby náhodou ne, tak jsou kolem přátelé, kteří to rádi udělají za mě a do toho cíle mě prostě dokopou.

Děkuji mockrát za organizaci (Pavel, Martin), za sprchu, za hospodu, za fotky, za počasí (kdyby bylo horko, to bych jistě velmi trpěla), za atmosféru. No a hlavně děkuji Renatě, že mě přemluvila :o))