pondělí 11. ledna 2016

Loučení a vítání

Ačkoliv na konci roku jsem byla trochu nemocná, věděla jsem, že na Silvestra musím vyběhnout i kdybych měla cestou vykašlat kus plíce. Naštěstí bylo celkem hezky i sebrala jsem všechen svůj morál a vykopala se ven. No jasně že jsem běžela k lavičce :o) 

Vybrala jsem si trochu jinou trasu a tím pádem jsem narazila na
ceduli, která v celém háji zakazuje volný pohyb těch krvelačných bestií, čili psů. No ano, žádní pokojoví psíčci tam neběhají. Potkávám jen psy, kteří mě převyšují o hlavu, a kterým kanou sliny až k zemi. Je jasný, že se jich bojím. Nemají náhubky, běhají kudy je napadne a úkosem koukají co na to jejich pán, že si právě chtějí ukousnou kus mé nohy. A tentokrát jich tam bylo víc než laviček! Nejvíc mě naštvalo, že mě vlastně vypudili a domů jsem musela běžet úplně jinudy, přes Běchovice a Dolní Počernice a vůbec se mi to nelíbilo, neb jsem musela dýchat zplodiny z aut. Prostě jsem byla v nepravý čas na svém místě, protože normálně tam prakticky nikdo není. Až když jsem se blížila k domovu napadlo mne, jak stylové by bylo, kdybych uběhla 15 km jako rozloučení se s rokem 2015. Ale protože jsem měla hlavu naprogramovanou jen na cestu od domu k domu, neměla jsem už sílu ještě kus popoběhnout. Hlavně že jsem se rozloučila.

Ovšem rok 2016 jsem už stylově přivítat mohla, času na programovaní jsem měla dost. Ráno mě čekala cesta na chatu a báječný novoroční oběd. Plán byl, najíst se jen lehce a pak vyběhnout směr Praha. A až doběhnu na 16tý km, nasednu na MHD.  Pohoda. Zabalila jsem batůžek a... cestou tam jsem zjistila, že nemám běžecké boty. V tomto případě neplatí pravidlo Co nemám, nepotřebuji, protože běžet v kozačkách by bylo přinejmenším divné. Ale nechtěla jsem to hodit jen tak za hlavu když už jsem to tak pěkně vymyslela a večer vlezla na svůj nový stroj, eliptical mu říkají (já mu říkám Elík, nebo Trapič) a jala se odklusat těch 16 km. Až "cestou" mě napadlo, že ještě lepší jak 16 km bude ujet 20,16 km aby tam to číslo bylo komplet. No ano, člověk si vyhraje když na to přijde. 

Druhý den jsem jela k Renatě do Jizerek. Měla jsem nutkání a cukání akci zrušit, protože mé zahleněné průdušky skučely, že chtějí klid a vypotit se, ale řekla jsem NE, jede se! Až si loknete horského vzduchu, bude vám hej. Tak a basta!

Renata se večer posadila k mapě a klikala. Kolik dáme? 30? Průdušky se scvrkly... Prosím tě, né, budu ráda, když dám dva. Odpověděla jsem v duchu. Ale aby to nevypadalo blbě, navrhla jsem dvacet. Renata tedy kliky odklikala pryč a naklikala jinou trasu. Šla jsem se podívat, kudy to má vést a když jsem viděla, že opět po té nekonečné polské straně, navrhla jsem, že bychom mohly zkusit něco úplně nového a že se dáme směr Souš. Takže zase odklikáno a nově naklikáno a vyloupla se trasa asi na 23 km, viz zde: https://mapy.cz/s/pt7T  Na to jsem sice taky neměla, ale tak co už, že? Zkusím a uvidím :o))


Ráno totálně mrzlo. Na Jizerce naměřili -9! a ještě tam napadl sníh. Ajajajajaj! Možná zmrznem. Tedy - snad nezmrznem :o)) Přijely jsem na parkoviště a bylo tak neskutečně nádherně, že jsme málem jekaly nadšením. Naštěstí nám okamžitě zmrzla pusa, takže jsme jen jektaly zubama. Vyrazily jsme směr kamsi a bylo to moc krásné a zasněžené a mrazivé. Postup vpřed byl pomalý a náročný, protože nám příroda kladla velmi mnoho překážek, ale o to víc se nám to líbilo. Byla jsem hnedle unavená a čím víc jsme se vzdalovaly od parkoviště, tím víc jsem se bála, že už k němu nikdy nedoběhnu :o)

A tak jsme se zvesela posouvaly po Jizerkách známými, ale i neznámými cestami (pod sněhem to vypadá všechno stejně) a fotily a těšily se na borůvkové knedlíky pod Bukovcem. Jó, Bukovec. To je skoro taková meta jako lavička. Já když ho vidím zezdola od Jizerky, nebo i odněkud z dálky, tak mám prostě potřebu na něj vyšplhat. Když jsme tam běželi na podzim ještě i s Petrou a Advidem, věděla jsem že jim nemůžu na počátku běhu říct: Tentokrát tam vylezeme. To bych je mohla vyplašit. Měla jsem to připravené tak, že až si v hospodě sedneme ke kofole, že jim řeknu: Překvapení! Lezeme na Bukovec!!!! Juch. Jenže pak se belhala Petra, belhala se Renata a tak bylo jasný, kam by mě asi tak poslaly. Ještě že David byl čilý a tak se mu mě zželelo a vyšplhal na něj se mnou. Takže i tentokrát, když jsem ho zase jednou spatřila v celé jeho kráse, měla jsem ukrutnou radost, že ho vidím a že to znamená, že jsem víceméně už odklusala celou trasu. Ještě kousek a už tu bylo auto. Jenže...

16tý km s výhledem na Bukovec
Co Renata nevěděla, že v batohu nesu překvapení. Chtěla jsem společně s ní přivítat nový rok stejně jako jsem ho přivítala doma a na zádech jsem nesla skleničky a malý šampus. Cestou jsem přemítala, zda se s ním mám vytasit na 16tém km, nebo to nechat až na 20,16. Ten 16tý vyšel dole v údolí, Bukovec jak na dlani, nádherné místo jako stvořené pro bouchnutí zátky. No ale rozmyslela jsem si to a nechala to až na 20,16. Ještě než jsme tuto metu zdolaly, zalezly jsme do hospůdky, a daly si něco teplého a zase razily dál. Ač to byl mžik, ven jsme vylezly úplně zatuhlé a byla nám děsná kosa. A aby toho nebylo málo, začalo mírně mžít a dost foukat. Cesta nahoru byla ohrožená. I přesto jsme se k Bukovci vydaly s tím, že na něj nepolezeme, ale oběhneme ho. Alespoň něco :o)

Bohužel náš cíl vyšel prakticky na parkoviště, musely jsme běžet ještě kousek po cestě k Harrachovu abychom na hodinky číslo dostaly (já si je vypnula na tom 16tém a tak to hlídala jen Renata). Nikam nebylo vidět a navíc asi dva metry od naší mety bylo obrovské zmrzlé ehm. Škoda. Ale i tak se mi podařilo Renatu úplně rozložit, to když jsem najednou třímala v ruce skleničky i šampus. 


Umíte si jistě představit, jak byla překvapená. To se mi vážně povedlo, musím se pochválit. Ale protože jsme stály kus od auta, nechaly jsme přípitek až do chaty. 



Tož krásně jsem ten nový rok přivítala, to jsem ani nečekala. Naplňuje mě to radostí a budoucnost vidím zalitou růžovým oparem... Jen houšť a větší kapky. Ale ne, stačí i malé, hlavně když kape, ne?

A ještě výlet obrazem :o)










neděle 10. ledna 2016

Pohádka o lavičce

Za pěti kopci, jedním potokem, nad golfovým hřištěm a za dálničním mostem se rozprostírá nevelký lesík. Vážně lesík - spousta stromů a lesní cesty a cestičky, houby, potůček, taky nějaká zřícenina i malý rybník. V celém lese, jinak také zvaný Xaverovský háj, jsou navíc rozmístěné lavičky v různém stádiu rozkladu. Ale asi díky tomu, že je háj celkem daleko od lidských příbytků, a lidé v dnešní době tak leniví, jsou vlastně celkem zachovalé. Některé nesou ještě stopy jakéhosi neznámého umělce, který chodil s kyblíčkem barev po lese a dle nálady je pomaloval. Něco jako Zahrádkáři Kersku :o)

Úplně na konci je srdíčková lavička. Není poslední, za ní je ještě nějaká se zvířátky, ale ta srdíčková... Ta je prostě moje. Uprostřed lesa, bíla lavička plná červených srdíček. Ach... Navíc jak řečeno, je daleko, takže když se k ní prokoušu celými šesti, sedmi kilometry, mám ji za odměnu :o) 

Koncem sezony jsem zazimovala kolo a začala zase trochu běhat. Mé první kroky vedly samozřejmě k lavičce. Žádná změna. Lavička si tam stála jako by se nechumelilo, což se vážně nedělo, a nedala ni mrknutím najevo, že mě ráda vidí. Ale já ji viděla ráda a hnedle jsem si ji asi desetkrát vyfotila. Zrovna padalo listí a jeden malý lístek, takový nezbeda, si hověl na prostředním dvojitém srdci. Cvak.

Starý rok pomalu končil, do mailové schránky mi chodila spousta přání do nového roku, většinou vlastnoručně nafocená přáníčka, různé cesty a k tomu to známé... ať...  Honem jsem se probírala svými cestami, svými ať, ale nikde nic co by přesně vyjádřilo, co si přeji, co přeji těm ostatním. Až najednou... detail z lavičky. A tak jsem k tomu přilípla PF 2016 a bylo to.

Nene, to není konec. Když jsem přání rozeslala všem, vytiskla jsem si ho a zatavila do fólie. Udělala na něm dírku, do kapsy vzala červený motouz a rolničku a vydala se k lavičce předat přání i všem, kteří kolem stejně jako já chodí, běhají či jezdí na kole, nebo venčí psi a kočky nebo děti. Zrovna tam seděl ten lístek, se kterým jsem si lavičku vyfotila. 

Ta lavička mi pomáhá se překonat. Vím, že tam stojí a čeká na mě. A teď má na sobě i přání ode mne a já potřebuji samozřejmě vidět, zda tam ještě visí. A visí. A mě to celé moc pomáhá k tomu, abych alespoň občas doběhla až k ní. Kdo měl někdy běžeckou krizi, ví, jak je taková lavička důležitá...

A teď příběh ještě obrazem :o))













A zazvonila rolnička...



Ať... se daří :o))

pátek 1. ledna 2016

2015

Loni se mi NEchtělo dávat si cíle.
Ne ne

Moc jsem toho tedy NEnaběhala. 
Ne ne

Tím pádem jsem skoro NEpsala. 
Ne ne

Ale NElenošila jsem. 
Ne ne

video



NE z nás dělá to, čím jsme :o)) 

Krásný rok 2016