Ultrácká věta: ultra není o tom, jestli vyhráváme nebo prohráváme, ale jestli to nevzdáváme, je taková svazující. S ultrákama se ovšem nelze měřit, to je jiná sorta běžců, to jsou.. No chtěla jsem napsat magoři, ale možná by bylo vhodnější prostě vytrvalci par excelence.
Teď o víkendu jedu na Bodensee zkusit si zase jednou uběhnout maraton. Připravovala jsem se poctivě a dlouze, zaběhla pár závodů, ladím hlavu, ladím nohy, ladím gely. Samozřejmě se bojím a začínám hypochondricky panikařit, že mě bolí koleno a záda a v krku a palec u nohy. Kromě toho se vkrádá podezření, že vlastně vůbec nemám naběháno, že na to nemám, že to nevydržím. Je to totiž hrozná dáááááálka!
V panice jsem začala projíždět stránky závodu abych si zjistila, jak se přehlásit na půlku. Půlku dám i kdyby čert na koze jezdil. A zjistila jsem, že lze závod naprosto regulérně v půlce ukončit. Takže to není vzdání závodu, jen zaběhnutí jiného závodu. Pak jsem se uklidnila a říkám si, že nejsem žádné máslo a do toho cíle se doplazím i kdyby jezdila koza na čertovi. Motivačně jsem si přečetla vlastní zápisky z minulých maratonů a utvrdilo mě to v tom, že jo, že ho uběhnu celý.
Jenže ono je babí léto se vším všudy - odpolední teploty se šplhají přes den nad dvacítku a tuhle jsem si při sobotním běhu opálila nohy. Nohy, které se tak špatně opalují já si opálím v září! Do toho předpověď na neděli - 19 st. a jasno (to neříkají Norové, ale kde kdo). Ptám se: Proč? Za co? Co jsem komu udělala?!?!?!?!?!? Když běžím v teplu, opravdu strašně zpomalím a ploužím se a můj čas doběhu se neúnosně prodlužuje. Takže jsem se (srabácky) vrátila k plánu - když bude nejhůř, skončím v půlce. Není to vzdání se, je to ukončení ve správný čas. Není to ultra, že? Takže se to tak jistě dá :o))
Nechci, aby mi teď lidi plácali po zádech s tím, že na to mám. Ono se to samozřejmě dobře poslouchá, ostatně jako každá lichotka byť víme, že třeba ani není myšlena úplně upřímně, ale proto to nepíšu. Já se vlastně samouklidňuju. Když jsem nervózní, hodně mluvím, teď mám potřebu hodně psát. Nejraději bych psala pořád a pořád o tom, co jsem udělala, co ne, jak se cítím, jak mi je, že se bojím, že se těším, že to bude strašný, že to bude krása, že mě štve, že je to placka, že jsem ráda, že tam nejsou kopce, že je škoda, že to není terén, že je super, že je tam asfalt, že je úžasný, že tam jedu s Nicolasem, že jsem ráda, že tam jedu s Renatou (vlastně s dvěma). Chce se mi psát o mých pochybnostech i mých nadějích. Chtěla bych to uběhnout už pro ten prchavý pocit vlastní nepřekonatelnosti, ale bojím se sama sebe. Jsem takový poseroutka. Jeden test v RUN mi to dokonce potvrdil: do tréninku dám všechno, neošulím nic, ale jak přijde závod nejsem schopná to prodat. Nějak se bojím, že mi dojdou síly (nač je šetřit, stejně dojdu, jak to trefně napsala myslím Jana v jednom z příspěvků u nich na blogu) a zůstanu někde trčet.
No nic, přestanu mudrovat, nějak to dopadne. Ještě mám pár dnů na vyležení formy a na zásobení těla potřebnou energií. Nevzdávám to předem, to zas ne. Určitě se budu snažit nezklamat sebe samu, pokusím se nezahodit přípravu, ale člověk nikdy neví. Vlastně o nic nejde, jen o udržení se pár hodin v pohybu na čerstvém vzduchu. No, to bych možná mohla zvládnout. Tak mi prosím držte pěsti.
 |
| Bude další maratonská? |
