úterý 7. února 2017

Stříbrné Hromnice

Prý aby mozek dlouho (alespoň do konce života) a správně fungoval, je třeba mu dodávat nové a nové podněty, krmit ho novými vjemy, podstrčit mu sem tam nějaký ten "překladatelský" oříšek, jednoduše - udržet ho v kondici. Vím to dlouho, ale nedbám. Vše dělám pořád stejně, k novinkám jsem skeptická a křížovky mne nebaví. Můj mozek mi tuhle připomněl, že nedělám dobře...

Hned večer po prosincovém pádu jsem si šla úplně normálně vyčistit zuby. Levačka mimo provoz, pravačka to jistě zvládne taky. Chmm.... To, že jsem napoprvé nanesla pastu mimo štětinky mi přišlo úsměvné. Po té, co jsem se kartáčkem nejdřív trefila do levého oka, pak jsem si pastou opatlala nos a teprve potom našla ústa, už mě štvalo. A ty nekoordinované pohyby uvnitř pusy? No na ústní hygieně by fakt zírali jak se dají zuby vypucovat. Tři dny jsem mozek trénovala, až mi levačku raději zprovoznil. Ale samozřejmě jak jsem byla v ráži, chtěla jsem v tréninku pokračovat. A šla jsem jinudy do práce.

Přišla jsem asi o půl hodiny později než normálně a totálně, totálně vyfluslá s hlavou jak balón. Samotná trasa se mi prodloužila asi o 150 m, šla jsem neustálé poblíž mé zajeté, ale jak já se musela koncentrovat! Kam klást nohy, kde je díra, kde hrbol, co jede, co kde lítá. No hotovo. Z práce už jsem šla starou známou stezkou abych zvládla přípravu večeře.

Ne, fakt nerada měním své návyky, nerada si zvykám na nové věci. Většinu nosím do roztrhání a když hledám náhradu, tak na chlup stejnou. Jako třeba kabelku, kabát, boty... A boty běžecké? Jen a jedině ASICS. Kupuju je víc jak devět let a nemíním s tím přestat.
"Heleďte no nevím", povídá mi jeden můj známý, "mám kámoše co říkaj, že ASICS tedy dobrý, ale hrozně rychle jim odchází podrážky."
Nastala chvíle prozření: že by ty mé ošoupané podrážky a díry na palcích nezpůsobily mé týdenní dvacetikilometrové objemy, ale ošizená podrážka?!
"Kámoši ještě říkali, že prý ty adidasky bústy jsou fakt nej...!"
Tak samozřejmě o těch jsem slyšela, ale do adidasek bych nikdy nešla. Kdysi jsem je vyzkoušela a byly moc úzké a navíc ty tři pruhy... Přišly mi vždy takové snobské a nabubřelé. Zůstanu u těch svých. Když se oběhají, je důvod si pořídit nové :o)

Jenže Velký bratr má uši všude a tak mi dva dny na to přišla do mailu nabídka od Sanasport na bústy od Adidasu a to za cenu, které prostě nešlo odolat. Když jsem si přečetla popis, a když to navíc říkaj kámoši, prostě jsem to riskla.

Nový model “havraních” Boostů od adidas, to je vysoce funkční trailová bota, která je díky své bytelné a silně zvrásněné podrážce spolehlivým pomocníkem při běhu v jakémkoli terénu. Podešev je navíc tlumivá, takže chrání vaše klouby před nárazy i při velmi intenzivním objemové tréninku.



Povrch boty je vyroben z odolné syntetiky, ovšem s účinným systémem odvětrávání, který zajišťuje stabilní klima v botě i při vysoké intenzitě pohybu. Maximum pohodlí vám poskytne také měkké polstrování uvnitř boty, zejména kolem kotníků, které je vepředu vyváženo zpevněnou konstrukcí pro ochranu prstů a nártu před případným poraněním.

Co do vzhledu, havrani jsou robustní, ale zároveň velmi klasičtí a elegantní. Jejich specifický adidas design je vyveden v minimalistickém provedení bez zbytečných příkras a právě v této jednoduchosti je jejich síla. Zejména světlá, stříbřitá varianta, která evokuje poetickou představu bílé vrány, je důkazem toho, že i vysoce efektivní bota může být současně velice efektní. (zdroj: Sanasport)


Za dva dny přišla velká krása, úplné stříbrné Hromnice:



Láska na první pohled. Jemné, lehké (necelých 290 g u vel 40 2/3), decentní. Místo klasických tkaniček utahovací lanko, na jazyku kapsička na schování koncovky. Prošla jsem se po kanceláři a poprvé po strašně dlouhé době jsem se těšila, až si půjdu zaběhat. Večer i přes nepříznivé podmínky, kterých nám letos zima dopřává až kam, jsem se vypravila botky otestovat.

Konalo se nadšení bez hranic. Pocitově jsem se přenesla k mému úplně prvnímu běžeckému kroku v mých úplně prvních běžeckých botách. Tenkrát jsem se dokonce koukla, jestli jsem do něčeho nešlápla, protože tak lehký krok jsem nikdy před tím nezažila A teď to bylo stejné. Kromě toho jsem měla pocit, že na noze nemám vůbec nic a fakt jsem občas zkontrolovala, zda je ještě mám. Ve sněhu zabíraly, po ledu neklouzaly, přes drť se lehce přenesly. Možná zvýším své objemy na pětadvacet týdně abych si je užila.

Páni! Tak já mám adidasky :oDDD Kupodivu mozek velmi rychle změnu zpracoval a přijal. Není to se mnou asi ještě tak zlé. Ale tedy běhat raději budu po svých zajetých trasách ;o)


P.S: A na závěr trochu toho cvičeníčka pro líné závity:

http://flashfabrica.com/f_learning/brain/brain.html

1. Klikni na „Start“.
2. Počkej na 3, 2, 1.
3. Zapamatuj si pozici čísel na obrazovce a potom klikej na prázdné kružnice podle velikosti zapamatovaných čísel – od NEJMENŠÍHO do NEJVĚTŠÍHO.
4. Na konci hry ti počítač oznámí věk tvého mozku.

Tak schválně :o)

úterý 24. ledna 2017

Pády a jiné srandy

Ve chvíli, kdy jsem jednoho šedivého a nevlídného říjnového dne zazimovala kolo, nastal čas natáhnout tenisky a vyrazit běhat. Ač jsem přes léto i podzim na kole natočila víc, než snad za celý svůj život, stejně se mi podařilo nasyslit si špíčkové zásoby a ztratit fyzičku. Aby mi špeky zmizely rychleji, najela jsem na sacharidové vlny (1-1/2-0). Jeden den jsem si čokoládu dala, druhý den je půlku a třetí den že to jako vydržím úplně bez čokolády. To prostě musí fungovat! Běh se mi stal (pokolikáteuž?) výzvou. Po měsíci dýchavičného poklusávání na oválu jsem uběhla tři kilometry vkuse a cítila se na to náležitě hrdá.

Mou skvěle započatou zimní přípravu mi přerušilo stěhování. Protože nebyl nikdo jiný po ruce, zapřela jsem se rameny do obrovské skříně abych tuto pomohla dostat do domu, a najednou lup a měla jsem v háji záda. Nevzpomínám si (což v mém věku ale není nic nového) kdy se mi naposledy podařilo takto se zrušit. Tak, že jsem nemohla chodit a brala léky abych ty první dny nějak přežila. Po pár dnech jsem začala i protahovat a mohla jsem aspoň chodit na procházky. Sacharidové vlny jsem si kvůli tomu stresu upravila na 2-1-půlka.

V půlce prosince jsem opět vytáhla tenisky a vyrazila do tmavých ulic. Hned první běh čítal kilometrů pět a celkem dobrý pocit, že jsem statečná a běžím nejen mimo ovál, ale ještě jsem si dva km přidala. Druhý běh měl být tzv. očistný - přeplněná hlava. Takže jsem si nasadila sluchátka a vyběhla do tmy. Asi kilometr od domova jsem sebou praštila. Běžela jsem právě kolem popelnice na plasty a zamotaly se mi nohy do pásky od balíku. Pád to byl vskutku děsivý. Rozplácla jsem se jak dlouhá tak široká (spíš tedy široká) přes celou silnici. Popsala bych to jako let plavmo přes levé rameno s dopadem na dlaně, koleno a již zmíněné rameno. Do té doby mi Xindl X tvrdil, že má něco s člunem, ale najednou zmlknul, asi se taky lekl. První, co jsem zkontrolovala, byl mobil, hodinky a pak i mp3. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že na ničem není ani škrábanec. Ztěžka jsem se zvedla a dokončila své kolečko. No ano, měla jsem se asi vrátit, ale čistila jsem přeci hlavu. Domů jsem se dobelhala velmi zubožená. Ani svlíknout jsem se nemohla, o sprše a jiných úkonech ani nemluvě. Neskutečná, vážně neskutečná bolest to byla.

Druhý den jsme měli vánoční večírek. Byla jsem rozhodnutá nejet, ale dostalo se mi od všech kolem neskutečné podpory v podobě léků, mastí i alkoholu, takže jsem jela a juchala. Že mám fotku, kde tančím s rukama nad hlavou, nechápu. Asi fotomontáž :o) O následujícím víkendu jsem chtěla ještě rychle napéct svých devět druhů cukroví, uplést vánočku a vycídit rodinné stříbro, ale nějak mi to bolest nedovolila. Ona mi tedy nedovolila skoro nic. Dočetla jsem se, že naraženiny jsou horší jak zlomeniny a hojí se prakticky stejně dlouho, ozbrojila jsem se tedy trpělivostí a vyčkávala, až to přejde.

Po svátcích už mě čekání fakt nebavilo a vypravila jsem se na chirurgii. Pohmat přes svetr a rentgenový snímek ukázaly, že je to fakt jen naražené, čili další rady jak mazat a jak se šetřit. A taky ještě vyčkávat. Koupila jsem si 

Ibalgin® DUO EFFECT

a bolest začala polevovat. Aspoň tak, že jsem konečně bez bolestí spala. 

Mezitím napadl sníh, mráz sevřel i Prahu a z běhu i chůze na neuklizených chodnících se rázem stala nová sportovní disciplína. Ze všech stran samozřejmě neustále slyším, že v zimě se běhat nemá a ať si koupím běžky, což mě tedy nechává úplně v klidu. Jednou jsem si pěkně vykračovala po lehce poprášeném kopečku a opět jsem sebou švihla, protože jsem přes vločky neviděla, že jdu po ledu. Tentokrát to byl dopad na pravou stranu. Vyskočila jsem jak laňka, protřepala končetiny a když vše fungovalo jak mělo, spokojeně jsem si oddechla. Než jsem se tedy ráno probudila a celá pravá stran mě bolela :o) Dala jsem zimě šanci a natáhla jsem nesmeky. Vyjdu ven a chodníky, na kterých ještě o den dříve ležely tuny rozmrzlého a zase zmrzlého ledu, byly uklizené. Po asfaltu se s nesmekama neběhá nijak extra dobře, skoro bych řekla, že běhat s nesmekama po asfaltu je kravina. Už kvůli tomu rámusu :o)

Ale to je jedno, že jsem celá pomlácená a bolavá a venku je led, stejně nemůžu dýchat. Astma se nějak zhoršilo, mám zánět a víc léků. Tahle zima je prostě taková podivná. Hm, a co nějaké pozitivum na konec? Ježíšek mi donesl asi deset kilo čokolády a mám nové hodinky gear fit 2 co ukazují i nastoupaná patra. A ještě jsou růžové.... Takže jedu na obrovské čokoládové vlně, denně stoupám do oblak a už můžu levou rukou uklízet nádobí i do horních polic. Ono to s tou letošní zimou vlastně není tak hrozné :o)




čtvrtek 22. září 2016

Sbohem, Léto

Rozevláté a voňavé Léto dnes předává štafetu svému trochu usedlejšímu, ale barevnému bráchovi Podzimu. Čas na rekapitulaci. Mé milé Léto, cos nám přineslo, aneb než se Zima zeptá. Mé letošní léto bylo prostě nádherné. Léto v sedle Meri. Dlouhé poklidné jízdy krajem, hledání nových cest, nových možností. Žádné závodění, žádné drsárny, nic, co by narušilo mé letní meditování. Ale pár věcí přece jen lehce rozvlnilo hladinu mých pohodových letních dnů, tak jsem si řekla, že si je zapíšu.

Za zmínku určitě stojí jízda s Tučňákem po Greenway Jizera, cyklostezka č. 17 spojující nejsevernější pohoří Česka neboli Jizerské hory s naší matičkou Prahou. Pro Renatu nejdelší jízda v životě, pro mě další krásný a dlouhý výlet včetně nezbytného bloudění.

Kde jsou sakra značky?! 
Chápeš to? Proč tahle křižovatka není do háje vůbec značená?!
Hm, tudy asi ne, co? Koukni se do mapy. 
Koukni se do navigace. 
Myslíš do Edíka? To ne, to já nějak neumím...
No děvče, měla by ses to naučit, takhle to dál nejde! 

Ačkoliv trasa v PC měřila 112 km, nakonec jsme samozřejmě ujely mnohem víc. O tom, že bychom se značené trasy držely, nemohla být řeč, protože většinou prostě značená nebyla. Občas se zjevila cedulka s číslem 17, ale to byla spíš náhoda. Když už se značky náhodou vyskytly, stačil průjezd městem a byl všemu konec. Znala jsem to už z našeho červencového putování se Sárou - přes město je podle značek průjezd takřka nemožný. Jedině Pardubice byly v tomto směru výjimkou. Jakmile jsem zregenerovala, nejraději bych to jela zase, tak moc se mi to líbilo.






Za další zmínku také stojí můj letní výstup na Sněžku. Fakt jsem se těšila. Kolikrát jsem si zcela vážně představovala, že se svou současnou, celkem slušnou bych řekla, fyzičkou, na Sněžku prakticky vyběhnu. Nějak jsem zapomněla na dvě věci - že mé tukové zásoby mě jaksi v lehkém pohybu vzhůru tak trochu limitují, a taky že astmatik a kopec není ideální kombinace. Kór když si doma nechá foukacího pomocníka. Zpočátku to nebyla žádná tragédie, ale čím výš jsem byla, tím hůř jsem se cítila. Zastavovala jsem se co pět kroků a fotila a vyndavala svačinu a pila a smrkala, prostě jsem všelijak maskovala svou indispozici. Předbíhal mě kdekdo, počínaje dvouletými dětmi a křepkými seniory konče. Uprostřed samotné Sněžky jsem si dokonce myslela, že přišla má poslední chvilka. Seděla jsem na kameni v šíleném studeném větru, zachumlaná do mikiny s kapucou, točil se se mnou svět, nemohla jsem dýchat, srdce mi bušilo jak splašené. Nějak jsem zmobilizovala své poslední síly a řekla si, že když už tedy mám umřít tak tedy až na vrcholu, abych měla záznam na Garminu z nejvyššího bodu naší země a ne z půlky kopce. 









Jistě bych měla zmínit i to, že jsem se letos v létě zamilovala do Cidera Kingswooda. Začalo to celkem nenápadně asi třemi kousky při výjezdu do Čelákovic na beachvolejbal, pokračovalo obrovskou bednou k narozkám a skončilo plnou ledničkou a namrazovacími kelímky. Kdykoliv jsem jela a bylo mi vedro, představila jsem si orosenou sklenku s cinkajícím ledem a nejlepším letním osvěžením na světě a byla jsem jak splašená. Království za cidera! Byla-li v tu chvíli možnost zastavit a jedno takové nechat zmizet v zaprášeném hrdle, udělala jsem to :o)

Poslední zmínku bych věnovala svým oblíbeným čtyřnohým miláčkům, čili pejskům. Můj strach z nich se letos v létě úspěšně přetavil na psí fóbii. Slyšet v dálce psa, nebo ho dokonce i vidět někde poblíž mě stálo/stojí vždy opravdu pěknou porci kilometrů navíc. Bojím se jezdit kolem plotů, protože skoro vždy na mě nějaký blafne a já se lekám a cukám s řídítkama, Bojím se projet kolem pejskaře byť má psa na vodítku, protože i když dělám že nic, pes po mně vyjede. Kolem psa na volno neprojedu ani za nic (to jsou pak ty kilometry navíc). Jednou jsem omylem vjela do nějakého areálu odkud jsem nemohla najít cestu. Když jsem si uvědomila, že ho třeba hlídají psi, vylítly mi tepy na 170. V panice jsem se motala ještě víc až jsem tři černé velké psy nakonec i potkala... Ufff, Bylo to fakt o fous ten infarkt :o) 

Z černé kroniky:

Pitbul napadl na cyklostezce na Olomoucku dva lidi...
Dvouleté dítě napadl agresivní toulavý pes...
Na Valašsku letos významně přibylo vlčích útoků.. (rdousí většinou ovce, ale kdo ví, co se jim honí hlavou, že?)
atd. 
Vyčetla jsem dobrou radu: Místo psa si kupte páva. Je to skvělý hlídač domácnosti :o)

No, takže tak. Dny se krátí, ochlazuje se, přestaly bzučet mouchy a příroda se pomaličku začíná chystat na své velké finále. Blíží se chvíle, kdy budu muset Meri zazimovat a vytáhnout běžecké kecky abych přes zimu neshnila.  Ale to je ještě daleko, ještě si trochu zajezdím. A na to si připijeme :o) Krásný podzim všem


pondělí 8. srpna 2016

Live is life. Nebo taky SUPERLIFE

Někdy na jaře jsem na Primě zahlédla upoutávku na pořad Superchlapi. Samozřejmě žádní superchlapi mě nezajímají ani omylem, zajímal mě pouze a jen obsah a tím byla příprava na triatlon (ač se na žádný nechystám). Naivně jsem si myslela dvě věci - že se třeba naučím v přípravě něco, co neznám, a že do takových výzev jdou lidi, kteří se s tím vážně chtějí poprat. No nenaučila jsem se nic, asi už jsem takový ten ostřílený Brouk Pytlík, co všechno zná a na všechno má odpověď, nebo nevím. A účastníci? No, bylo tam pár exotů, co se divili, že mají plavat, běhat a jezdit na kole, ale i tací, co od počátku měli trošku vyšší ambice než se mihnout obrazovkou. Dost se řešily problémy s nedodržováním plánů a životosprávy hodnou triatlonisty. Že to dokončili všichni je mi záhadou. Ale možná to bylo celé sestříhané tak, aby to bylo divácky atraktivní, určitě vít táhnou hádky než to, že všichni dělají co se jim řekne, že? :o))

No nic, každopádně v pořadu zaznělo, že chlapi mají používat aplikaci Superlife a Prima i vyzývala diváky ať si zkusí, ujet za týden třeba 21 km na kole!! Haha, smála jsem se. A protože Garmin a Strava nadevše, o stažení a používání jsem ani neuvažovala. Jenže pak přišla kamarádka, že si to stáhla, že je to fakt nej a ještě to mluví česky! Hlodalo to tak dlouho, až jsem vycukala a aplikaci si stáhla. A.... mám novou superhračku :o)

Jako to, že mi něco nahrává můj pohyb vpřed, to jsem zvyklá (a vím, že podobných aplikací jsou mraky). Jenže tahle mě boduje! A dává mi to odznaky! 




A pak jsou tu výzvy...  Měsíční, týdenní i víkendové. Běh, kolo, chůze, brusle... Cokoliv si člověk usmyslí. V pondělí netrpělivě čekám, co budu plnit celý týden, jestli třeba mezi kolo vmáčknu i chůzi nebo v nejhorším případě třeba i chvilku běhu. V pátek jsem zvědavá, co nám vymysleli na víkend. Těším se a pak si to to pěkně rozplánuji, takový trenýrkový plán mi to supluje. Konečně po dlouhé době mám celkem silnou motivaci něco dělat, protože pro bod bych se fakt rozkrájela. A to je hlavní myšlenka Superlife - motivace. Všechny ty body a odznáčky mají motivovat k pohybu na jakémkoliv levelu. Vše se počítá, i cesta kolem domu se psem. A další megavýhoda - aplikace dokonce zohledňuje věk uživatelů, takže my starší jsme konečně lehce ve výhodě a jedeme-li s mladšími účastníky na výlet, dostaneme daleko víc bodů ;o))

Aplikace je to celkem nová, ještě Beta-verze, ale já jsem s ní maximálně spokojená. Záznamy teď už i většinou odpovídají skutečnosti (zpočátku to lehce ubíralo), a i když ji nezapnu, můžu si pak nahrát záznam z Garmina. Do budoucna by se měla ještě vylepšit, tak uvidíme, co z ní jednou bude. Zatím mě baví i tak, jak je. Každopádně zbourala další z mých nikdy: Nikdy nebudu sportovat s mobilem v kapse :o))

P.S. článek NENÍ reklama, aplikaci fakt aktivně používám a text jsem sepsala bez nátlaku a bez honoráře :oD


úterý 12. července 2016

Holiday Road Beskydy - Praha

Dávno, dávno jsem se chtěla opičit po Machym a jet přes celou republiku z bodu A do bodu B. Dávno. Přišlo mi jako úžasné dobrodružství poznat lépe krajinu, kterou znám jen z dálnice nebo z doslechu, nebo z map. Ale chyběl hlavně čas a asi i chuť myšlenku dotáhnout. Až letos.. Letos najednou cvak v hlavě a plán jsem měla, dokonce jsem sehnala i parťáka, který by se té šílenosti se mnou chtěl zúčastnit. Ano, ano, vyhrála to Sáruška :o))

Takže plán: Sedneme i s kolama do vlaku, necháme se odvézt co nejdál od Prahy bez přestupů, tam přespíme a pak se v etapách přesuneme do Prahy. Na konci každé etapy si najdeme ubytování, přespíme a zase ráno sedneme.... Jak prosté. Až podezřele. Začátek šel - našla jsem vlak do Horní Lidče, ubytování v okolí ovšem žádné. Ani v okolí blízkém, ani v dalekém, v žádném. Všude plno! Možná nějaké ***** hotely že by něco měly, ale dávat za jednu noc nekřesťanské peníze se nám nechtělo. Jeden bodrý majitel penzionu mi sdělil, že touhle dobou jsou celé Beskydy obsazené, že rezervace se dělá tak půl roku předem, pro skupiny i rok. No tedy! Kdy já to jen četla, že do Beskyd nikdo nejezdí?! Začala jsem tedy plánovat z jiného konce.

Takže plán 2: pojedeme do Přerova, tam přespíme, ráno se vlakem přesuneme do Rožnova a tam své putování na dvou kolech začneme. Jenže tentokrát už jsem si netroufla držet se původní myšlenky, že kam dojedeme, tam se někde ubytujeme. Kdepak. Naplánovala jsem přesně etapy tak, aby na konci vždy čekal nějaký prostý pokojíček s vlastní sociálkou. Možná pojato moc masňácky, ale tak není mi dvacet, ani třicet, no skoro už ani čtyřicet ne.. abych jen tak spala pod širákem a pět dnů se nemyla teplou vodou. A kromě toho to měla být dovolená, čili jsem si ten čas chtěla užít a prožít :o) Celý jeden den jsem strávila tím, že jsem volala, klikala a stříhala a mám pocit, že jsem to moc krásně vymyslela. 

Větší oříšek než sehnání si ubytování se ukázalo zabalení si zavazadla. Nechtěly jsme si toho moc brát, protože kdo by se s tím tahal. Měla jsme každá přední brašnu a malý batůžek na zádech, já pak ještě zadní brašnu a brašničku na tyči. Ty malé brašny sloužily k takovým blbostem jako je gel na ruce, vlhké ubrousky, peníze, doklady a sladidlo do kafe (nikdy jsem ho nemohla najít :o). Batůžek na zádech vezl mikinu, telefon, zápisníček na výdaje a mapičky. Přední brašna vezla zbytek. Zbytek byl jedny ponožky, jedno prádlo, tílko na pokoj, cyklooblečení pro horko, lehkou bundu, nabíječky, mejdlíčko, deodorant, tužku na oči a pálivou mastičku na svaly. Zbytek jsem měla na sobě. Bylo nutné si přesně pamatovat kde co je, abych nebyla jak ty báby z účastníků zájezdu, co neustále hledaly pas. Za zbytečné jsem považovala lepení, velké světlo, zámek na kolo (váží asi tunu), regenry a jinou spešl výživu. Ač toho bylo málo co zbylo, musela jsem si zvyknout, že Meri ztěžkla, zpočátku to byl docela i boj.



Cestou jsem si psala poznámky:

1. Pondělí 4.7., Vyjíždíme

Spletla jsem se v čase odjezdu vlaku. Dvacetčtyři nebo čtyřicetdva, to je prostě hned. K vlaku jsme dolítly na poslední chvíli, naložily kola (trochu jsem předběhla) a šly se usadit. Prošly jsme celý krásně klimatizovaný vlak až jsme skončily v úplně prvním vagóně, úplně neklimatizovaném. Nestihly jsme si nic koupit k jídlu, kručí nám v břiše. Před námi 2,5 hodiny o hladu a žízni.
Přerov - vylidněné město. Pár přestupků a stojíme před ubytovnou. Celkem slušná, skromná a čistá za 315 Kč/osoba a noc. Hledání restaurace a centra. Vyptáváme se místních. Domorodkyně: Centrum? My tu snad ani centrum nemáme... Nakonec vzdáváme hledání nějaké normální hospody (Hele, koukneme tamhle a když to tam bude drahý, dáme si colu napůl) a kupujeme ve 21:30 kebab, sedáme k fontáně a cpeme se.


2. Úterý 5.7., Poprvé v sedle

Vlak plný kol, kolo přede mnou, kolo za mnou. Díky zpoždění vystupujeme ve ValMezu a tam své putování i začínáme. Prvních 10 km paráda, rovina. Nadšením jucháme nad každou trávou, nad každým stromem. Snad nám to vydrží. Najednou kopce, dle mapy tam být neměly. Pere se o nás Zlínský a Olomoucký kraj. Je vedro, slunce pálí. Vypadám jak rajče. První zastávka Kelč. Na náměstí u čongů kupujeme pití a svačinu. Vstupujeme do cizích životů. Lidi sami se nás ptají, kam máme namířeno a odkud jedeme.  Konec první etapy - motorest Osečanka, za námi 53 km (mělo to být asi 40) V Osečance na nás nemají čas. Chvilku zevlujeme, dáme zmrzku a pak se otáčíme a vracíme se k "Jadranu". Sníme oběd. Padne rozhodnutí jet dál. Máme sílu i chuť a času taky moře. Skoro každé místo, kterým projíždíme, je cosi nad Bečvou.
Skutečný konec: Olomouc. 101 km. Úplně v poslední chvíli slejvák, bouřka a mobily bez šťávy. Uchylujeme se do hotelu Gól. Za velký peníz málo muziky, pokoj je maličký a čpí, trochu to vyrovnává úžasná sprcha. Jdeme na večeři do centra. V noci spím jak zabitá.

3. Středa 6.7., Větrná etapa

Nejkratší etapa naší výpravy, čili nikam nechvátáme. V klídku dáváme snídani u Lidlu, v deset razíme směr Litovel. Strašně fouká. Nejede to a je zima. Cyklostezka, která měla být zlatým hřebem, se mi nelíbí, drkotá. Navíc jsme sjely z cesty, naštěstí do krásného lesa. Libujeme si, že jsme si to včera protáhly, že to dnes nebude tak kruté. V tom větru bychom to ujely horko těžko.
Stavíme se v Litovli na pivo, kofolu a zákuseček. Chvilku svítí tak zase jedeme. Oběd je v Mohelnici. Našly jsme zase jen čongy, jíme rýži s masem.

Zbytek cesty je strašný. Strašný! Kopce, vítr, spíš stojíme než jedeme. Můj morál spadl pod nulu. Bloudíme, mapa nás zavedla úplně mimo náš směr, do Loštic, města tvarůžků. Smradu jak v hradu. Nabízí tu i tvarůžkovou zmrzlinu. Obrátila bych se asi naruby kdyby mi jí někdo nabídl. 

Pohled na Bouzov a následný dlouhý sjezd mi lehce spravil náladu, jedeme nádherným zeleným údolím. Nikde nic, jen šťavnatá zeleň, nad námi kopce. Nádhera když do nich nemusím šlapat.

Ubytování máme v Trnavském gruntu, už se ten den ani nehnu z postele, k večeři si dám tvaroh a housku. Sáruš šla na polívku. Ještě si pouštím Mentalistu a tvrdě usínám. Hodně drsná etapa, krátká, ale vážně drsná.

4. Čtvrtek 7.7., Konečně slíbená smetana

Cesta dlouhá, kopcovitá leč malebná. V Moravské Třebové snídaně. Jsem nějaká unavená. Zase fouká, zase to moc nejede. Funíme do kopce, ani nevíme, zda správným směrem. Vede nás navigace Hugo. Celkem se držíme cyklostezky 186, skoro až do Litomyšle. Před ní ale lehký kufr, který nás do Litomyšle zavede (a to jsme nechtěly) a celkově nám putování prodlouží. Litomyšl se nám nelíbí, je plná aut a chaosu, nemůžeme najít cestu z města. Ale hodná cyklistka nás vyvedla správným směrem, děkujeme. Opět klid a nádherná zeleň. Kdyby ovšem Meri kdoví proč nevrzala jak stará herka.

Sára píchla přední kolo. Nemáme lepení, usoudily jsme, že bychom stejně nevěděly, co s ním. Hledáme servis, nacházíme nějakou autoopravnu a ochotného servismana. Do cíle už jen 14 km. Samozřejmě opět si to prodlužujeme, někdy je to značení k uzoufání.

Cíl - penzion Jangelec a výborná večeře. Dokonce i pivko a zákusek. 

5. Pátek 8.7., Nejdelší z nejdelších

Ráno se nám nechce vstávat, dáváme si načas. Přitom nás čeká 137 km. Jestli ovšem budeme bloudit jako skoro vždy, tak možná i víc. Loudáme se pro kola, Sára má to píchnuté zase prázdné. Pěšky jdeme do centra Vysokého Mýta a necháme kolo spravit (nová duše i guma). Pak si sedáme na náměstí a nacpeme se. Je hezky a nikam se nám nechce.
Abychom nemusely koukat do mapy, ptáme se na cestu. Pán s balíčkem a bicyklem se stal naším informátorem. Zřejmě místní patriot, protože nám přikázal si prohlédnout nejdříve třetí nejdůležitější barokní stavbu u nás - kostel svatého Vavřince (fakt koukal, zda k němu jdeme :o)). Následovalo klasické doleva doprava, z čehož já si nikdy nic nepamatuju. Na dva další doptání vyjíždíme z Mýta.

Konečně skoro nefouká, cesta se narovnala, jedeme jak namydlené. Děláme jen krátké přestávky, máme toho moc. Lázně Bohdaneč a zmrzka. Povídám: Sáruš do Chlumce kousek, a pak už jen nějakých třicet. Podle mě to těch 137 ani nebude, možná jen 100. Jsme štěstím bez sebe. Ukázalo se, že jsem si spletla místa - Chlumec nad Cidlinou není na soutoku Labe s Cidlinou. Ten je o dalších 25 km dál. Jsem na mrtvici. Nebýt nějakého dobrého cyklisty, který nám ukázal směr na Libice, asi bych ještě teď seděla u Lidlu a zírala do blba.

Už ani nejedeme po stezkách, frčíme normálně po silnicích. Na soutoku musíme posedět nad pivem. Dali nám velké, asi viděli, jak vypadáme. Po pivu se nám zdá svět veselejší a posledních 35 nebo kolik km nám připadá jako brnkačka. Chvilku tedy určitě. Jako naschvál nesvítí slunce, je brzy šero. Rozsvítíme blikátka, natáhneme reflexní rukavice, reflexní ponožku si dávám do přední brašny :o) Naštěstí není provoz.

Cíl - 146 km! Nikdy jsem toho tolik neujela. Jsem mrtvá, ale nadopovaná endorfínama. Sním polívku a jdu spát.

Epilog:
Celou sobotu jsem se léčila z šíleného kašle, bolest na prsou si vyžádala cibuli, taky jsem chodila každých 5 minut na záchod, no cítila jsem se mizerně. Vyjížděla jsem lehce nastydlá, cestou jsem neměla čas skuhrat, takže jakmile bylo vše za mnou, tělo si to vybralo. V neděli jsme ještě přejely do Prahy, nějakých 22 km by se řeklo, ale pro unavené jedince docela sousto :o))

Ovšem - bylo to celé neskutečné. Úžasné! Neskutečně úžasné!!!! Spousta historek, spousta fotek, objevení neznámého. Zjistila jsem, že když chci, umím číst v mapě a najít správnou cestu, a taky že vydržím víc, než jsem si myslela. A co teprve Sára, která s kolem skoro nekamarádí a jízda delší jak hodina ji nudí!