Jsem mimo

Vánoce pryč, nový rok přivítán, pět kilo se pěkně usadilo do úhledné pneumatiky, statistiky přetaveny do barevných grafů (či videí ;o) a nejednou NIC. Klid a mír....

Jo, kde že. Nastal chaos, práce nad hlavu, fakt jsem nestíhala. Mé nálady se zmítaly od režimu Totální euforie po režim Panebože, za co? Jo, chtělas to, ne? Mohl tento odvětit. Ale neodvětil. A když bylo nejhůř, odpojila jsem ducha od těla a sedla si na takový obláček (opravdu nebyl růžový). Zbaběle jsem utekla a nechala tělo, ať si tam dole nějak poradí. Stal se ze mě stroj, spíš robot, naprogramovaný na program Přežij.

Ale přitom se nedělo nic tak zásadního, jen jsem nutila mozek, aby se učil nové věci a trochu víc zabral. Ale tento orgán si prostě řekl ne, tohle já se učit nebudu, jsem starý a líný a nic se mi nechce. A ucpal jakousi cestu pro mé myšlenky a mé nápady. V hlavě se mi tak začalo všechno hromadit, místo aby se to do mozku pěkně vsáklo a udělaly se příslušné šuplíčky. Až jsem měla dojem, že mi hlava vybouchne. Hrozně jsem si přála býti Brumbálem, abych si myšlenky odložila do misky a pěkně si je roztřídila. V té době jsem i málo běhala, protože u nás řádil nějaký násilník. A bez běhu to přeci jen není ono, člověk je hned takový popudlivý a láduje se čokoládou, která byť od Lindt, stejně je kalorická jak blázen.

A když bylo ještě hůř než nejhůř, přišlo běžecké setkání... Á, zelení už vědí, co červení tuší! Balzám. Totální balzám pro duši. Trocha vína, hodně smíchu, křest loga, další trocha vína a pak... Plány. Plány, co člověka probudí, nalijí mu optimismus do žil. No jo, jenže tentokrát to není jen tak obyčejný plán. Tedy začalo to nevině - půlmaratony, maratony, dobrý, potud vše v pořádku. Ale jsou tací, co tvrdí, že když jeden běží maraton pět hodin, tak klidně může běžet ještě další hodinu! Po dvou džbáncích veltlína vůbec žádný problém! Pak se stočí řeč na koloběh Praha-Říp a opět - žádný problém! Jdem do toho, že Luboši? Evžen nás krotil, ale my už byli vlastně domluvení. Evžen nás zrazoval! Nám to jen udělalo radost a začali jsme se těšit.... Ach ty plány, ach to víno... ;o)) A přitom nad těmi sázkami a plány, co je někdo uzavřel pod vlivem, jsem vždy mravokárně kroutila hlavou! No, děsná jsem, ale nechci z toho vycouvat. Vlastně je to opravdu nakopnutí k řádnému běhání, kterého jsem poslední měsíce měla poskrovnu.

Samotný křest byla velká krása, protože přišli všichni, co je tak člověk nabral na své běžecké cestě a s nimiž ho pojí víc než je na první pohled patrné. Jsme spojeni jakousi tkaničkou tvořenou blogy, společnými závody, podobnými zážitky i těmi našimi nepravidelnými setkáními. Díky tomu bylo ale velmi těžké vybrat kmotra loga, protože každý z té party pro mě má velký význam a důležitost. Zkrátka jsem nakonec zvolila Machyho a sice proto, že prostě byl první, kdo se mnou navázal kontakt, kdo mě směroval a dodával odvahy. Machy, ač nepřipraven, měl milou řeč, do které jsem mu neustále skákala Ovšem já jsem takový trochu mamlas a jakmile se na mě zaostří pozornost, začnu koktat a zapomenu, co jsem vlastně chtěla, takže třeba vůbec nemám společnou fotku.

Od té doby je vše krásné a růžové a nic není nemožné, myšlenky utříděny, v hlavě uklizeno, i dlouhý běh jsem si dala, a na zkoušku jsem se připravila, a založila jsem FB pro Pec, a sepsala článek, a vyřídila korespondenci... Jsem zvědavá, jak mi ta činorodost dlouho vydrží :o)

Já, já já, jenom já

Jak shrnout rok, který uplynul? Poskládat čísla, sepsat závody, spočítat prošlapané tenisky? Čísla stejně moc neřeknou. Čísla jsou prostě jen čísla, pro někoho malá, pro jednoho maximální, pro někoho týdenní objem, pro jiného roční. Kde je v nich ten pot a ta radost? No, a kromě toho jsem letos na ta čísla tak trochu dlabala a chvilku jsem si  je nepsala, protože jsem v tom přestala vidět smysl. Najednou zvítězila jen chuť být u toho, potkat známé a kamarády, zaběhnout si jinde než na svých stezkách, přežít to, dát si pak pivo nebo dobrou večeři, pověsit si medaili, vytisknout diplom a napsat si deníček.. :oD

Výčet čísel by tedy nebyl kompletní a tak jsem to udělala trochu jinak a nahrála video ze svých fotek. Jsou z akcí, kterých jsem se účastnila, kde jsem bojovala o přední pozice jak lev, reprezentovala naší zemi v zahraničí a překonávala nástrahy počasí (většinou horkého). Při bedlivém zkoumání se dají na některých fotkách zahlédnout i někteří VIP blogeři... :o)

Růže pro ženy

Tuhle růži, která mi pod okny kanceláře kvete už od léta, jsem pro Vás vyfotila pár dnů před vánočními svátky. Každý den se na ní jdu podívat a každý den žasnu, že tam stále ještě je. Nejdřív to byla prostě jen růže, ale čím je vyšší datum, tím víc obdivuji, že ještě kvete. Co všechno už ustála, jakým nástrahám osudu (horké slunce, sucho, mráz, deště i sníh) už odolala, a přitom je dál krásná a přitažlivá. Dělá radost tím, že prostě JE.

Do nového roku Vám přeji, abyste byly jako ta růže - neobyčejné, krásné, vytrvalé a úžasné. Abyste i Vy ustály vše, co na vás osud v příštím roce přichystá, se stejnou grácií jako ona. Rozdávejte radost a lásku, buďte nad věcí, hýbejte se, věnujte čas i sobě. Ono se Vám to vrátí...

Krásný a šťastný nový rok!

P.S. 

I mužům přeji hodně štěstí, zdraví, mnoho naběhaných kilometrů a zdolání všech met, které si v roce 2012 vytyčíte. A abych navázala na mé přání ženám: starejte se o růže s péčí a láskou, zalévejte je, ochraňujte je, obdivujte se jim, hýčkejte je. Ono se Vám to vrátí... :o)

Vánoční songy

****

Předčasné vánoce

Historie pořádání mých akcí sahá hodně hluboko do minulého století, čili do mého dětství. Už tehdy jsem měla potřebu sdružovat lidi za účelem her a povyražení, ale i jsem je např. honila kolem domu, aby posbírali papíry. I se mi vybavuje jedno deštivé odpoledne a maňáskové představení, které jsem tenkrát dokonce zpoplatnila, abych pak dětem mohla koupit nějaké bonbony (bylo mi asi deset…). Vedla jsem jiskřičky, pionýry i děti na táborech, a pořádala různé olympiády a hry pro mé dětské přátele.

S nástupem dospělosti a hlavně příchodem vlastních dětí se to trochu utlumilo. Výchova totiž dá zabrat... ;o) Vše se vrátilo do starých kolejí, lépe řečeno: začala jsem řádit jak černá ruka až když jsem nastoupila na své současné pracoviště, kde už víc patnáct let organizuji různé výlety a večírky. I vlastní svatbu jsem si úžasně zorganizovala, o narozeninových oslavách ani nemluvím (eee, nesmrdí tu něco? Třeba samochvála? :oD). 

Závod pro ženy, který jsem připravila společně s Martinou, soustředění a babince s holkama, mě utvrdily v tom, že je potřeba v tomto směru něco udělat. Už jsem o tom přemýšlela dávno před tím, než nám čáp přinesl Martínka, ale to jsem ještě neměla dost odvahy to "něco" podniknout. Ale někdo moudrý řekl, že život začíná po čtyřicítce, tak jsem se konečně rozhoupala. A nyní, tramtadadá, zde jsem si nadělila dárek pod stromeček:

Jedná se o můj vlastní projekt, který vznikl víceméně hodně dávno, ale tuhle sobotu jsem se teprve rozhodla, že mu dám konkrétní podobu. Vymyslela jsem mu jméno, vytvořila si vlastní webovky a zaregistrovala doménu. Jakkoli to zní jednoduše, pro technického antitalenta a počítačového břídila jako jsem já, to byl vskutku takový tvrdý para-oříšek, a proto prosím při posuzování stránek o trochu shovívavosti. U počítače jsem strávila dva dny, z toho půl dne jsem vymýšlela název, taky jsem pekla, šla na nákup, prala, žehlila, myla okno a vařila. A i když je to ještě takové trochu pomuchlané miminko, co ledva otevře oči, nemůžu to vydržet a musím se s ním pochlubit světu:

Neseď za pecí

Všem musí být jasné, že je to něco pro ženy. Novinkou je, že akce budou nejen pro ty aktivní, mladé a nadějné, ale ráda bych dostala do pohybu i seniorky. Kdyby někoho zajímalo, od kdy se mluví o seniorech, tak to je od 60ti let, a ne od 44, jak mi tuhle tvrdily moje děti. Přijde mi, že je to nejvíc opomíjená skupina a proto bych je chtěla trochu rozhýbat. Abych věděla, co a jak si s nimi počít, zúčastnila jsem se před pár týdny kurzu Začínáme se seniory, a získala tak pro tuto práci i oprávnění. 

A protože každé miminko se má na svět přivítat s patřičnou pompou, proběhne začátkem ledna v naší oblíbené hospůdce křest.