Martin přijel na bílém

I optimisté mají své dny

Své špatné dny. Počasí na mě vliv nemá, ale má na mě vliv měsíc. Když jde do úplňku, a že tak činí s železnou pravidelností každých 28 dnů, ztrácím svou jistotu a dobrou náladu a zahalím se do pochybností a smutku. Většinou to trvá chvilku. Tentokrát už týden. Úplněk byl v pondělí, čistila jsem se, ale neměla jsem z toho pražádnou radost. Hladová jsem vyběhla na ovál a dávala si kontrolní běh na 2 km. Místo abych se před tím rozběhala, vyběhla jsem jako tryskomyš, začala se dusit a zbytek jsem nějak protrpěla. Sice km 2x á 5:40, ale na hraně. V úterý i ve středu jsem běžela v dešti, běžela jsem pomalu a nechtělo se mi, a jeden trénink jsem ukončila předčasně, protože mě bolela noha. V takových chvílích si říkám, jestli to mám na stará kolena zapotřebí. Rychlejší a lepší už nebudu, tak co to tady vlastně nacvičuju? Taky jsem přepočítala trasu po suuntu a zjistila rozdíly, pak jsem hledala kopec, který by měřil jeden kilometr, ale tápu a nevím, zda to má nějaký přínos. Zda prostě jen neběhat. Jaképak závody v Mnichově... Proč se snažit dát půlmaraton pod dvě hodiny... Koho to zajímá? Co z toho? A co na to Jan Tleskač?

Říjnový pel mel

Říjen byl neuvěřitelně bohatý na všechno možné a přišel mi nekonečně dlouhý. Počasí si s námi pohrávalo: jeden týden se dalo opalovat a další byla sněhová kalamita, která plynule přešla do krásně zbarveného podzimu. Velká většina lidí začala nadávat na chlad a tmu a zimu a sníh a vítr a mlhy, prostě klasická nespokojenost s roční dobou. Já jdu zase trošku proti proudu a jsem navýsost spokojená. Už kdysi dávno jsem si zakázala podléhat změnám počasí. Říkám si, že něčím tak nestálým se přece nenechám rozhodit a toho se držím. Kromě toho, od té doby co běhám, se mi podzim a zima líbí ještě víc, protože vyběhnout, když je hnusně, vyžaduje notnou dávku sebezapření. A tak se zapírám seč to jde a pak jsem na sebe pyšná, že nelenoším na kanapi. A abych měla o důvod víc vybíhat, našla jsem si úplně úžasný zimní cíl - běžecký seriál v Mnichově.

Říjen v číslech:

Běh: 136,5 km
Kolo: velká nula
Posilovna: velká jedna

A za to, že jsem si o 24 minut polepšila čas půlmaratonu, si posílám písničku a doufám, že ještě o kousek poskočím.



A také přeji vše nejlepší všem Štírům, protože právě slaví své narozeniny a protože vyhráli v mé anketě.

Odkud kudy kam?

Vstupuji do třetího roku svého běhání a skoro si o sobě začínám myslet, že už nejsem běžec začátečník, ale běžec lehce pokročilý. Soudím to podle toho, že už dávám rady do začátku jiným a společně se mnou jsem na 1/2M připravila i Lucku.

Co jsem se naučila za ten rok, kam jsem došla?

Zdá se, že jsem ušla, resp. uběhla, veliký kus cesty. Nemyslím tím jen to, že jsem uběhla půlmaraton, ale celkově jsem jinde. Cítím se svým způsobem jistější a moudřejší. To, co mi zpočátku přišlo nedůležité, např. intervaly, dnes už beru jako samozřejmou součást přípravy. Zjistila jsem, že bez nich to prostě nejde, že by to byl stále jen jogging, nebo rychlejší jogging, ale nic víc. A kdo se chce zlepšovat a běhat dobře, musí něco na oltář běhu položit.

Naplno jsem si intervaly a další lahůdky běžecké přípravy užila teď při tréninku na Dresden. Vybrala jsem si plán na 2:10 z knížky Běhání a tam toho bylo požehnaně. To, že to nakonec nevyšlo, je problém můj a mého Suunta.

Odbočka:
Kamarád, který věděl o mé metě, mi po závodu dával kapky a mimo jiné jsem byla podrobena následujícímu křížovému výslechu:

On: Za kolik jsi měla první kilometr?
Já: to nevím
On: Nevíš? Ty ses nekoukla? Ale to je přeci důležité vědět, jak jsi to rozběhla, abys to mohla ev. srovnat...
A za kolik jsi měla pětku?
Já: to nevím
On: (vypadal jak před infarktem) Na co máš ty hodinky, když na ně nekoukáš?
Chi, vůbec nemohl pochopit, že jsem celou dobu koukala jen na tu zpropadenou rychlost.
Bohužel měl pravdu, kdybych viděla, že pětku mám ze 32 min tak bych tím zadkem asi pohnula... pozdě Bycha honiti.

Toliko odbočka.

Protože jsem byla rozběhaná, najela jsem na plán od šestého týdne a celou dobu jsem ho pečlivě dodržovala. Běhala jsem 5x týdně a hrozně, fakt hrozně moc, mě to bavilo. Teď je mi líto, že to skončilo a nevím, co dál. V jisté slabé chvilce mě napadlo, že bych se podle té knížky mohla pomalu začít připravovat na maraton. Vím, že jsem řekla, že ho nikdy nepoběžím, a na svůj slib jsem si vzpomněla ve chvíli, kdy jsem v neděli dobíhala do cíle a viděla odbočku pro maratonce. V tu chvíli by mě do druhého kola nedostal ani párek volů. Jenže bych se čistě teoreticky mohla připravovat bez toho, že bych ho pak běžela - prostě bych dala běhu řád a toho bych se držela. To tedy dost mudruju, protože nevím. Nevím, jak a čím se přes zimu zabavit. Nechci jen 3x týdně vyběhnout a 2x jít do posilovny, chci mít cíl.

Další odbočka

Dnes byl na behej článek pro začátečníky který mě od mého záměru vlastně odrazuje. Na druhou stranu ale, když jsem viděla tu čtyřicetdvojku na fotce a uvědomila si, že mi 42 je, a že mi v červnu skončí, napadlo mě, že by nebylo od věci se tímto se svým dvaačtyřicátým rokem rozloučit...

Konec odbočky

Třetí rok bych chtěla běžet:

- 27.03. - Praha, 1/2M (i když kostky, koleje... uff, nevím)
- 18.04. - Vídeň, 1/2M nebo možná M
- 09.05. - Praha, firemní štafeta 10 km
- 13.06. - Fürth, 1/2 M
- červenec a září - běhy žen, Frankfurt a Mnichov (nebo že by zase Praha?)
- 24.10. - Drážďany, 1/2M
(Velmi doufám, že mi Martina & spol. zase bude dělat společnost, protože ve dvou (třech, čtyřech...) se to lépe táhne).

Jak tak koukám, mám ten podzim nějaký prázdný, to budu muset ještě doladit, protože na podzim se běhá nejlíp. Kdyby na to přišlo, jezdila bych častěji, ale problém je vždy s transportem na místo činu. Možná bych měla oprášit řidičák...

Na první pohled je patrné, že na domácí půdě takřka běhat nehodlám. Důvodů je několik, ale ten zásadní je, že u nás jsou to prostě závody se vším všudy, především s tou dravostí, která k závodění jistě patří. Ale já potřebuji pohodu a tu jsem našla jinde. Na závod za hranicemi přijdou všichni, kdo danou vzdálenost uběhnou. U nás jdou na start pořád především ti, co danou vzdálenost uběhnou rychle a chtějí se objevit v nějaké tabulce. Možná to tak není, nevím, ale takhle já to prostě cítím.

Konec sezóny

Dnes jsem si zaběhla svůj třetí a poslední půlmaraton letošní sezóny. Začalo to tím šíleným trápením v březnu, kdy jsem nevěděla čí jsem, myslela jsem, že zahynu, a prožila jedno z největších zklamání v životě, pokračovalo během v německé prádelně, v kopcovitém terénu ve stejném čase, ale už ne s takovým zklamáním, a končí to Drážďany, během na super úžasné rovině s pocity různorodými.

Vlastně dokud jsem nedofuněla do cíle, byla jsem ze sebe docela (dost) nadšená. Běžela jsem od startu do cíle bez přerušení, což je první zásadní obrat k lepšímu (a to byl i můj cíl na tomto závodu). Běželo se mi dobře, byla jsem v pohodě od prvních metrů. Z počátku bylo těžké získat pro sebe nějaký prostor, trochu mi to připomínalo start Běhu žen, nějak jsme se za startem štosovali a chvilku i stáli.

Ale pak už to bylo jen o běhu. Sára i Lucka mě na druhém předběhly, ale byly na dohled. Na desátém jsem je předběhla já a utekla jim. Co bylo taky skvělé, že jsem se držela pořád mezi stejnými lidmi, většinou mě nikdo nepředbíhal, akorát u pití jsme si vždy vyměnili pořadí. Ke konci jsem i hodně předbíhala ty, co nemohli, což mě také dost povzbuzovalo. Cílovou rovinku jsem zaběhla naplno čímž se konečně dostávám k času: 2:20. Přiznám se, že mě to docela překvapilo a lehce i zklamalo, protože na hodinkách jsem celou dobu měla rychlost přes deset km v hodině, průměrná byla 10,2, takže celkový čas byl vyšší než jsem čekala. A vůbec mě mé Suunto tentokrát nějak vyšplouchlo - neukazovalo správně kilometry a zjevně ani rychlost (v cíli jsem měla skoro 24 km). Ale s tou rychlostí nevím, nevím. Poznám, kdy běžím devítkou a vím, co je to běžet přes deset, tohle mi nějak nehraje a trochu mě to trápí. Protože jestli tam mám nějakou odchylku, běhám celou dobu špatně (?). Ale přitom na ovále mi měří správně, alespoň tedy km... Ach jo, no co nadělám.

Závod, trať, zázemí, organizace - to vše bylo neskutečně úžasné a skvělé. Jen to počasí se moc nevytáhlo - celých deset km jsem běžela v dešti, nejdřív jen mrholilo, pak lilo a až chvilku před cílem přestalo. Krizi jsem měla jednu a sice na 19 km, kdy mi mé zpropadené suunto ukázalo 21 km a tím pádem se zastavil můj běžící program, který dostal úkol uběhnout jen 21 km a ne 24 jak mi ukázaly hodinky v cíli, čímž měl úkol splněn a dál se mu nechtělo, takže jsem trochu víc bojovala s vytuhlými svaly. Na rozdíl od předešlých závodů jsem měla konečně sílu vnímat i dění kolem trati, či krásy památek a párkrát jsem i někomu zamávala.

Musím tu vyseknout poklonu Sárušce, která má pár dnů před operací menisku a přesto si nedala říct a běžela. A běžela velmi dobře s časem 2:31 a skoro celou trať táhla Lucku, která jí nakonec o pár minut utekla.

Musím i poděkovat Martině, která díky svému válečnému zranění byla nucena přenechat své číslo Machymu, zajistila odvoz a i s nachlazením nám zajišťovala na závodech servis. Díky, díky, díky