Červnové ohlédnutí

Červen začal tím, že Martin dostal angínu a končil tím, že Martin dostal angínu. Mezitím byl rychlý sled zážitků a prožitků, dalekých cest, úžasných setkání, uběhnutého půlmaratonu, velkého dusna, prudkých dešťů, dlouhých zápisů, zavařování a oslav. A Nicolas byl přijat na ČVUT a Sára dokončila třeťák.

Červen v číslech:

Kolo: 195 km
Běh: 86 km
Posilovna: 2x
Pochod: 20 km

A nová položka - ujeté kilometry v autě (doufám, že se nebude opakovat, cestování je celkem únavné)
cca 1950 km

Pro všechny Raky

Případ pro Chocholouška

Jo, to jsem přesně já. Přijdu na závod, vytuhnu, neběžím, ale vypadám, jako kdybych běžela na doraz. Ale asi to vezmu od začátku....

Pro svůj druhý pokus uběhnout půlmaraton jsem si vybrala německé městečko Fürth. Přišlo mi, že 320 km není žádná velká vzdálenost, aby člověk nemohl s celou rodinou nasednout ráno do auta, přepravit se, zaběhnout si a zase se v klidu vrátit. I start v 9 hodin a výdej věcí v ranních hodinách k tomu vybízel.

Samozřejmě natáhnout si budíka na 3:50 a i vstát chtělo první dávku sebezapření. Bytem se ploužily čtyři nevyspalé stíny hledajíc s přivřenýma očima své svršky. V půl páté jsme vyjeli směr Plzeň, Rozvadov a Norimberk. Cesta byla v pohodě, nikde nikdo. Ještě v Rozvadově pršelo, ale bylo celkem teplo. Prostě počasí, kterého jsem se obávala, protože tak bylo celý týden a já si musela zvýšit dávku léků, protože mi dýchání dělalo potíže.

Na místo jsme přijeli v půl osmé a celkem rychle našli zázemí pro účastníky. Měli to dost dobře zorganizované. Každá disciplína měla na výdej závodních podkladů svůj stan a stejně tak měla každá disciplína (maraton, 1/2M, štafety, NW) svůj stan na odevzdání tašky do úschovy. Tašky jsme dostali dvě, jednu velkou sportovní, ve které byla spousta prospektů, ale i voda na pití, různé krémy a sprchové gely, bonbony a také další taška-pytel pro odevzdání v šatně i se samolepkou startovního čísla. Startovní číslo a čip byly v extra obálce. Čip se dával na botu a mě se pěkně klepaly ruce, když jsem si ho nandavala.



Asi 20 minut před startem jsem se se Sárou přesunuly na start. Proč se Sárou? Sára měla funkci mého strážného anděla a hecovače. Ani jsem jí nepřihlásila, byly jsme domluvené, že se mnou poběží pár km abych se dostala do pohody a nabrala správné tempo, prostě něco jako náš společný nedělní výklus.

Start. Start? Lidi i po zaznění Los! stáli na místě a fronta se pomalu šinula dopředu. Čas se začal měřit až ve chvíli, kdy člověk proběhl branou, takže nakonec souhlasil i s tím, co jsem si odklikla já. No, takže lidi prostě v poklidu postupovali vpřed a rozběhli se až když bránu míjeli. Rozeběhly (já a Sára) jsme se fajn a lehce, pěkně v chumlu. Nikdo se nikam nedral a tak nám to připomnělo rozcvičku na táboře. Byla jsem úplně v pohodě a říkala si, že když to takto půjde dál, že mám šanci i na docela dobrý čas.

Pýcha předchází pád.

Asi po dvou km jsme zaběhli do parku, mezi nízký porost, mezi louky, mezi potůčky, no a to byl můj konec. Prádelna, prádelna, tropy, prádelna v tropech, prostě katastrofa (viz běh kolem Břevnovského kláštěra). Musela jsem zpomalit, abych nabrala nějaký vzduch, pak už jsem i zastavovala, lapala jsem po vzduchu jak kapr...Prostě hotovo. Říkala jsem Sáře: Musíš mě nějak rozveselit, nebo umřu. A ona: Mě je blbě, asi se pobliju. Super povzbuzení, že? :o)

Nemá smysl popisovat pocity na každém kilometru. DO 13tého jsem se dusila, střídala běh a chůzi, propadla jsem zase na konec. Ale tentokrát jsem to nebrala nijak tragicky. Akorát jsem nechápala některé běžce z chvostu, kteří si běželi takovým tím pomalým tempem, vyprávěli si a nebyli ani zadýchaní, ani upocení, zatím co já opět vypadala jako tři minuty před smrtí. Tedy spíš jako pět minut po ní.



Pak se běželo podél vody, tam to profukovalo, takže jsem se nějak zmátožila a běžela víceméně souvisle. Na 18tém jsem měla čas asi 2:13 a tak mě napadlo, že když poběžím dál podobně v klidu, že to taková katastrofa nebude. Ale byla. Vběhlo se zpět do města a tam už vládl jakýsi chaos, protože maratonci nikde a s námi už se asi moc nepočítalo, takže ti, co měli ukazovat, kudy běžet, občas lelkovali a zevlovali a neukazovali. Na silnici sice byla občas čára, ale ne vždy jí člověk registroval. To mě trochu zdržovalo. Taky povrch z kostek. Kouř ze stánků s klobásami. Neukáznění chodci. AUTA!!!! Nechci se vymlouvat, ale tohle nebylo vůči nám fér. Měla jsem dost a ještě řešit, kudy běžet nebo přidat abych předběhla kuřáka, to mě stálo hodně sil :o(

Před cílem jsem narazila na chodce-NW a přede mnou, přes půl silnice, se valil obrovský zadek. Kupodivu to nebyl odraz v zrcadle, ale fakt tlustá holka. Tak tu jsem prostě musela předběhnout i kdybych měla položit svůj život.

V cíli medaile, občerstvení a mí kluci. Michal lehce vynervovaný, protože prý když mě viděl, tak se bál, že mě odveze záchranka (fakt nemůžu zas to, že fialovým, možná jsem mu to měla říct...). Čas: 2:44:31. Prakticky ten samý čas jako na 1/2 PIMu, jenže tentokrát jsem to neobrečela. Byla jsem spokojená, že jsem to doběhla a překonala tak opět všechny nástrahy osudu, Možná bych to své astma měla brát trochu víc vážně, ale to se mi pořád nechce.

A kde máme Sáru? Sáru jsem na 5tém km poslala dopředu. Viděla jsem, že se jí běží dobře a bylo škoda jí brzdit. Na 13tém jsem jí potakala a říkala, že už nemůže, že jí bolej stehna, takže skončí. Jenže potkala kluky a ti jí vyhecovali, takže nakonec celý půlmaraton uběhla. Měla jsem neuvěřitelnou radost za ní. Je to moje šilkulka největší, když se svým přístupem k běhu a k přípravě, přiběhla tak deset, patnáct minut po mně. Sáruš, jsi nejlepší!!!!!!



Dali jsme si koláče a frčeli domů. Dalších 320 km se mi uložilo do těla, a tak jsem po zbytek večera jen vydýchávala.

Ale nelituji a určitě se zase někdy někam přihlásím. Baví mě to, je to paráda, i když člověk bojuje. Možná že mě baví právě ten boj, čert ví. Asi jsem opravdu případ pro Chocholouška :o)

Král je mrtev! Ať žije král!

Možná je to pro něj dobře, možná už by nikdy nic pořádného nenazpíval, možná už by jen žil ze své bývalé slávy, možná... A možná taky ne, kdo ví. I tak je to smutné a odešel jeden z mých dávných idolů.

Beskyde, Beskyde ....

... kdo po Tobě ide? No my přeci!

To, co si všichni přáli, a co letos vypadalo, že nebude, se nakonec přece jen uskutečnilo - letní firemní výlet. Už na podzim jsme se dohodli, že pojedeme do Beskyd, končina to pro mnohé ze západního konce a středu Čech poměrně neznámá. A když už jsme měli vážit tak dalekou cestu, většina z nás jela ve čtvrtek. Nevím, jestli je to vůbec možné, ale ať jedu s kým chci, vždy bloudíme, hledáme, nenalézáme. Ani tentokrát jsme - a to i přes vydatnou pomoc navigace - nenašli cíl, chatu Ostrý, hned. Chtělo to pár, čili asi šedesát, rychlých telefonátů s domorodcem Vaškem, který už byl na místě.

Malá odbočka:
Úryvek z jednoho z hovorů
V: A jaké máte auto?
Odpověď: modrý
V: No a značku?
Odpověď: 1A1... :o)

Setkání s mnohými proběhlo po dlouhé době, většinou jsme se viděli naposledy v prosinci, takže vítání bylo bouřlivé a srdečné, protože ti, kdož na výlety jezdí, se vidí rádi. Bylo nás docela hodně, sedělo se jak venku tak v hospodě a debatilo se a jedlo a pilo, a najednou bylo půl 4 ráno a za okny svítalo, tak jsme šli spát. Ráno v půl sedmé nějaký dobrodinec hledal kohosi a děsně bouchal dveřmi jak nenacházel. Pak se ukázalo, že to byl Slávek, který hledal mě, aby mi dal dárek, což ho částečně omlouvalo :o)

Trasu jsme naplánovali večer. Měli jsme jít hřebenovku na Javorový a zpět. Tedy měli, šli jsme. Počasí ráno vypadalo celkem obstojně, takové to příjemné výletové pod mrakem. Měla jsem v ruce deštník, ale pak jsem si vzala jen větrovku. Chyba, děvče... Asi 500 m od chaty najednou začalo neuvěřitelně lejt, z nebe se řinuly provazy vody a cesta se proměnila v rozblácený potok. Prchli jsme pod stromy, dokud to šlo a čekali, až se to přežene. Optimismus nebyl na místě, neboť se rozhodně nejednalo o přeháňku. Bezradně jsme hleděli na nebe a hledali náznak modra, ale kde nic tu nic. Tři se rozhodli vrátit, zbytek šel dál. Kdo by se vracel, když jel přes celou republiku... Liják různě měnil intenzitu, občas dokonce přestal úplně, takže to zas tak hrozné nebylo. Došli jsem na Javorový, vlezli do hospody a v tom se venku udělalo černo, stromy se ohýbaly k zemi a déšť bušil do oken. To bylo tedy o chlup. Cesta zpět nebyla o nic lepší, už pršelo vytrvale a cesta vedla i travou, takže jsme byli zmáčení s hora i z dola. O to víc nám večer chutnala večeře i Radegast. Ale pařit jsem tentokrát nevydržela a v půlnoci jsem ulehla do kanafasu.

Malá odbočka:
Vysmrkala jsem se a povídám: Dobrý Tome, můžeš mi vrátit ten foťák.
T: jakej foťák?
J: ten co jsem ti ho dala podržet
T: Tys mi nedala nic podržet
J: Dala, však kam bych si ho položila?
T: Nedala jsi mi nic držet...
Dlouho jsem ho přesvědčovala, že dala, kolem nás se udělal hlouček a já najednou vidím, jak nás Slávek, který před tím vůbec nebyl v dosahu, fotí MÝM foťákem.
J: Kde jsi vzal můj foťák?
S: Na zemi. Jdu, koukám pod nohy a najednou jsem našel malou taštičku. Než jsem jí zadupal do země, tak mi Marek řekl, že bude asi Tvoje....
Dá se k tomu něco dodat?

Prší krásně, řekni zkrásněla jsi z deště nebo z lásky... Ne, jinak. Tančit jako déšť, zpívat jako on... Ne, to taky není ono. Prší, prší, jen se leje.... Ještě maličko jinak. Aha, už vím. Řečeno slovy dědy Komárka: CHČIJE A CHČIJE. Ano, ráno nás opět probudilo ševelení deště. Přišel ke slovu plán B, čili mokrá varianta. Cíl: Osvětim. Trošku morbidní, trošku ponuré, ale vidět jsme to chtěli. Jestliže jsem minulý týden velebila krásy Německa, tak teď naopak musím trochu víc pohanit Polsko. Hnusný, děravý, neznačený silnice, chaos a nepořádek. Fuj, vůbec se mi tam nelíbilo. Ani v Osvětimi to neměli nějak zvlášť dobře zorganizované, ani jsme nenašli cedulky, které by hned na začátku naznačily směr prohlídky. Nevzali jsme si ani průvodce, ani sluchátka, a spoléhali jsme se na to, že se všechno dozvíme z informačních tabulí. Nedozvěděli. Bylo určitě dobře, že jsme průvodce neměli, protože co jsme pak občas zaslechli, tak to byli stejní sadisti jako ti fašisti, protože se úplně vyžívali líčením hrůz, které se tam děly, a koukali na lidi, co to s nimi dělá. Fotky z té doby byly otřesné, z pavilonu Poláků jsem utekla a musela je vydýchat. Úplně jsem cítila ty jejich duše tam.... Fakt šílenej pocit. Některé expozice byly udělané tak, že přes celou stěnu byla jakási výkladní skříň a v ní třeba jen kufry, brýle, vlasy, boty apod. Ale to mi přišlo až takové neosobní, nic to ve mě nevzbuzovalo, ale třeba vitrínka, kde bylo pár dětských věcí jako třeba dudlík, rukavička, ponožka, to mě tedy rozbrečelo, to bylo hrozný. Pak jsme ještě přejeli do Birkenau, ale tam toho k prohlížení moc nebylo, prošli jsme pár baráků, koukli se k památníku a pak už jsme se vydali na zpáteční cestu.

Malá odbočka (hodně, ale fakt hodně černý humor, jen pro otrlé)
Jeli jsme po té šílené silnici, samý hrbol, samá díra, házelo to s námi pěkně:
Dotaz: Neměli jsme jet raději vlakem? Vedou tam koleje, ne?

U jedné expozice:
Dotaz: Nechápu, proč to tu nemají napsané německy

U památníku
"Prý do toho Němci chtějí vrazit 10 miliard Eur"
"Fakt?
"Ano, chtějí to tu dát zase do provozu"

Omlouvám se, ale to je život. Člověk aby zakryl pravé emoce, sáhne po cynismu.

V šest jsme dorazili do chaty a hned ve dveřích jsme si objednali večeři a pivo, protože jsme naposledy snídali, takže o hlad jsme se mohli klidně opřít. A taky bylo potřeba spláchnout pachuť, která nám z Osvětimi zůstala v puse. Při večeří se najednou nad údolím vyjasnilo a na nebi se rozprostřela nádherná duha. Jakoby se nám počasí vysmívalo: Heč, teď už stejně nemůžete nikam jít, tak já vám ukážu, jak je tu krásně.

Třetí večer se vydařil, i když to zpočátku vypadalo, že si půjdeme lehnout hned po večeři. Byli jsme unavení, takoví vysátí, ale pak někoho napadlo zahrát si deskové hry. A tak jsme pili, hráli člověče, dámu a černého Petra, a nakonec přišla jedna paní s kytarou a úžasně hrála a my s ní zpívali.... A zase svítalo, když jsme šli spát.

Ráno bylo v pohodě, snídaně, balení a nakládání věcí. Nahoru k chatě mohla jen dvě auta, takže jsme z parkoviště pod chatou, vzdáleném asi 5 km, jezdili napěchovaní po pěti šesti. Ovšem většinou bez velkých tašek. Teď bylo jasné, že se všichni nevejdeme, tak jsem navrhla, že si to dolů zaběhnu. K mému velkému údivu se ke mně přidal i Slávek, a tak jsme běželi spolu. Bylo to fakt super, i když se nedalo běžet nijak rychle, protože cesta byla kamenitá a rozmočená a ještě i trochu mrholilo. Také bylo úžasné zjistit, že mám jakousi fyzičku oproti netrénovaným jedincům (sorry Slávečku). Ještě že, jinak by mi utekl, protože jeden jeho krok vydal asi dvacet mých.

Dole jsme chvilku čekali na ostatní, a když přijeli a já se chtěla uvelebit v autě, zjistila jsem, že nemám mobil.... Jako loni..... Ach jo. Všechno jsem prohledala, prozvánět bylo zbytečné, protože vypínám zvuk, a tak mě Béďa odvezl na horu. Tam nebyl, tak zase dolů, opět jsem prohrabala tašku, nic. Tak jsme jeli s tím, že třeba někde zapadl a vypadne doma. Cestou mě napadlo, že může být jedině v kosmetické taštičce. Byl. Nevím, co to bylo za myšlenkový pochod, prostě jsem ho tam zavřela.

A na závěr dne a vlastně celého víkendu jsem udělala asi sto lahviček třešňových marmelád a zaběhla dalších 9 km.

Beskydy 2009

Osvětim 2009