neděle 9. července 2017

Chcete-li pobavit Pána Boha, seznamte ho se svými plány do budoucna

Tento citát Woodyho Allena jsem měla mít na paměti, když jsem svému okolí velkohubě sdělovala mé dva letní záměry - ujet v den svých narozenin 50 km a projet Elberadweg z Hamburgu do Prahy. Ani jedno nevyšlo...

Narozeniny zkrátím - chtěla jsem půl dne dovolené, abych vyjela včas, protože v půl šesté jsem čekala ještě gratulanty. To bylo první co nevyšlo. Bylo moc práce, vyjela jsem až ve tři (a to bylo vlastně symbolické, neb ve tři jsem se narodila). Dvě a půl hodiny by mohlo teoreticky stačit, pokud by člověk nejel v šíleném větru, nevjel u Čelákovic do bouřky, nepadaly kolem něj větve, nebyla mu zima a půlka cesty se netáhla do hnusného kopce. Prostě jsem byla ráda, že jsem po 41 km, za pět minut půl šesté, vlezla do vany a ještě než jsem se umyla, zvonil zvonek...

A cesta po Elberadweg? No, to je sranda sama. Loňská cesta se Sáruškou z Moravy do Prahy znamenala dva dny plánování a bylo to. Tak jsem to pojala i letos - že si o víkendu před odjezdem sednu a budu plánovat. Jenže mi to zoufale nešlo. Neměla jsem se nějak čeho chytit. jen trochu vzdálenosti, kterou mi naplánovaly mapy.cz, což bylo nějakých 570 km. Dneska se tomu směju, ale fakt jsem tomu věřila. Ač jsem loni úplně zavrhla variantu - kam dojedeme, tam si lehneme, tak letos jsem přesně to měla v úmyslu. Koupila jsem na netu akorát jízdenky. Nešlo je koupit i pro kola, to jsem nechala na pondělní ráno v den odjezdu. A tady to všechno začíná....

1. den, pondělí, 3.7.2017
Stojím ve frontě u okénka pro mezinárodní jízdenky. Šine se pomalu, sleduju hodinky, ještě je čas, přesto mi srdce bije jak splašené. Paní u pokladny se koukne na naší jízdenku a říká, že jsem tedy dost odvážná takhle na poslední chvíli si jít pro cyklo-lístek. Omluvně mumlám, že jsem nevěděla, že bude fronta. "Ale o to nejde, paní, spíš ten vlak nebude mít pro kolo místo."  Usmívám se nevěřícně, že přeci, haha, pro kolo se určitě něco najde. Nenašlo!!!!! NE-NA-ŠLO! Ani v žádném jiném vlaku (stejně jsem měla jízdenku jen na ten konkrétní vlak). A když se konečně našlo místo pro nás i kolo, cena byla tak závratná, že jsem kapitulovala a okénko opustila. Chtělo se mi brečet, řvát, nadávat, rozkopat kola, ale v hale plné lidí se to zrovna nehodilo. Sára navrhla, ať jdeme k tomu vlaku, že třeba se to nějak vyřeší, ale nevyřešilo. Nechápu, že ve vlaku, který jezdí prakticky na začátek takové cyklostezky, dají pár háčků, pro pár kol. Když pak vidíte, jak v Německu jezdí vlaky, které mají z každého konce vagonu místo pro XXXXX kol, nechápete, že to samé neudělají v mezinárodním rychlíku. Ach jo.

Horečnatě vymýšlíme náhradní řešení a tím je: Dojedeme vlakem do Ústí nad Labem a odtud zkusíme Hamburk pokořit. A protože to zase říkáme nahlas, Pán Bůh se musí za břicho popadat....

Ústí nad Labem, nádraží. Ještě naposledy zkouším aspoň koupit jízdenku z Hamburku do Prahy, ale nedaří se opět najít místo pro kola, tak na to kašlu a poprvé si říkám, že je to už úplně jedno, nějak bude. V ten moment se tepy uklidňují.... A my vyrážíme.

Sára frčí, já se pachtím za ní. Fouká, je mi horko, a nějak mě to vůbec nebaví a netěší. To asi ten ranní stres a ty všechny změny, kterých bylo na jedno ráno až moc. V duchu stále přepočítávám, kam asi dojedeme, kde složíme hlavu, takže zase trochu stres, pořád jsem v napětí. Snažím se vnímat okolí, jsem tu prvně a je čím se kochat. Vítr fouká jak jinak proti nám, všechno je vlastně proti nám, co se vůbec divím. Na hranicích se fotíme a dáváme se do řeči s nějakými mladými lidmi. Mají ověnčená kola batohy a spacáky, oproti našim dvěma taštičkám fakt šílené vybavení. Co tak asi tahají? Vyzvídáme, kam mají namířeno. Skromně pípnou, že do Hamburku. A my na to dost neskromně: Jé, tam my jedeme taky! Tomu jsme se pak smály celou cestu :oDDD

Děláme si malé přestávky na pití a jednou za čas velkou přestávku, to zahazujeme kola a sedáme si, protahujeme se, jíme. U tohoto modelu zůstaneme celý týden. První větší zastávka je tentokrát v Bad Schandau u Lidlu, nakoupíme hlavně vodu a ovoce. Za ním nás předjíždí nějaký kluk, ptá se na cestu. Ještě že Sára šprechtí anglicky, protože nebýt toho, neměly bychom se jak dostat na druhou stranu. Protože když jsem dojely do místa, odkud se mohlo už jen přívozem, zjistila jsem, že krabičku s drobákama jsem nechala doma. To jsem ale musela nejdřív vyndat z batohů všechny řízky, ponožky, krémy, lepení na kolo... Vypadala jsem asi dost nešťastně (představa, že jedeme zase zpět najít někam bankomat byla už skoro nad mé síly), že ten chlapec nás na plavbu pozval :o)) Tedy chtěl za to české koruny. A v ten moment jsme nemohly najít ani žádné normální peníze české, takže dostal asi 63 Kč v drobných (jedna jízda = 2 EUR).

Dojely jsme do Pirny, daly velkou přestávku a dohodly se, že už začneme koukat po nějakém tom Zimmer frei. Cyklostezka z Pirny do Dresden byla dost frekventovaná, nejen plná cyklistů, ale i chodců s hůlkama, rodinek na procházce, dětí na odstrkovadlech, i vozíčkářů. Kličkovaly jsme všelijak, dost nás to vyčerpalo. A až do Drážďan jsme žádné ubytování neviděly. Taková menší komplikace nás přeci nemohla rozhodit. Sára řekla, že se klidně zabalí do pláštěnky a přespí na lavičce. V ten moment jsem si já ale vzpomněla, že asi vím, kde najít Jugendherberge a fakt jsem tu cestu našla a... MĚLI VOLNÝ POKOJ! Ujela jsme necelou stovku, ale v tom protivětru to bylo tak náročné, že jsme usnuly hned, jak jsme povlékly postel....


2. den, úterý 4.7.2017
Po vydatné snídani nasedáme na kola a vyrážíme dál. Opět bez představy, kam dojedeme. Koukáme po značkách, první velká zastávka bude v městečku Meissen, aspoň nějaký záchytný bod. Krajina je otevřená, vítr si nás okamžitě našel. Fouká tak mocně, že jedeme rychlostí zdatnějšího šneka. Nikdy bych neřekla, že na úplně hladkém a rovném asfaltu se dá jet tak pomaličku. To je další má představa, která už dávno vzala za své - že když pojedeme pořád po rovině, posvištíme jak namydlené a můžeme denně ujet minimálně 120 km. Chvilku zkoušíme, jaké je to jet v opačném směru - jede to samozřejmě samo, vítr se opře do zad a člověk ani nemusí šlapat. Jenže přeci to teď neobrátíme :o))

Od Meissenu dál si vybíráme levý břeh, který je dost vlnkatý a kopíruje i silnici. Horší než nějaké vlnky jsou ale vydlážděné cesty, někdy jen normálními kostičkami, jindy hladkými velkými kameny. Hrkotáme po nich a nadáváme. Projíždíme krásnými místy, jak přírodou, tak mezi vesničkami, což trošičku vyvažuje. Díky silnému větru však převažuje nadávání. Nebo spíš zatnuté zuby, skloněná hlava a věčný boj s vůlí. U přívozu Strehla padáme vyčerpaně do trávy a dáváme mikrospánek. Dál se na nějakou dobu loučíme s Labem, jedem víc ve vnitrozemí, dokonce i po normální silnici. Nemůžeme, jsme vyčerpané totálně. Naším cílem se pro tento den stalo městečko Belgern. Po příjezdu tam nacházíme spíš vesničku, nikde nic. Nezbývá, než najít penzion a někde zazvonit.. V ten moment zastavuji před jedním, kde stojí taková babička, která se na mě mile podívala a povídá: Bett? A já na to: Zwei... A tak prý ať jdeme dál. Nemůžu tomu štěstí vůbec uvěřit. Vstupujeme do dvora, odstrojíme kola a následujeme pana domácího, který nám ukazuje pokoj jak z časů našich rodičů a babiček (70-80tá léta). 

U velmi hnusné večeře v místním zařízení honosně zvaném Steakhouse plánujeme co zítra. Shodneme se na návratu. Za těchto podmínek nemá cenu se nějak trápit. 


3. den, středa 5.7.2017
Ráno nás čeká neskutečně nádherně, bohatě připravený stůl. Nevíme, co sníst dřív, paní nám dokonce říká, že co nesníme, si máme zabalit s sebou. A taky přidá informaci, že venku se už vítr trochu uklidnil. Dohodneme se tedy, že dojedeme do nedalekého Torgau. Uvidíme, jak to pojede. Zaplatily jsme 45 EUR a frčely dál. Ono to kupodivu jelo, alespoň nějakou dobu ano. Zase jedeme hodně po silnici B186. Labe už ani nevím, jak vypadá. 

Ze středy nějak moc zážitků nemám, až z konce dne, kdy jsme dorazily do Coswigu a začaly shánět nocleh. Nevypadalo to vůbec nadějně. Na rozdíl od Belgernu jsme nikde neviděly penziony. V momentě, kdy jsem zastavila a rozhlížela se co jako teď budeme dělat, zastavila u mě nějaká mladá žena v autě a ptala se, co hledáme, Řekla jsem, že pokoj na přespání A ona mi dala leták nějakého kempu, ať tam přijedeme. Nějak se nám tam nechtělo, ani nevím proč, takže jsme dál procházely město a hledaly něco jiného. Nějaký člověk u cedule Zimmer frei nám oznámil, že má poslední volný pokoj za 65 EUR. Bez snídaně. Tak to si klidně nech... Zastavily jsme se na večeři v pizerce, daly i pivo a pak se tedy vydaly do toho kempu. Podle mě, když někdo vidí, jak po sto kilometrech vypadám, má chuť mi jistě dát ubytování i ve vlastním domě. Protože jen jsem se zeptala, už nás pan recepční vedl k našemu ... no... válci? 

Malý válec ukrýval postel pro dva (pidilidi) a židli. My tam nacpaly i kola :o) Za jedno euro se daly použít sprchy, WC zdarma. Opět se nám podařilo jako zázrakem sehnat ubytování, tentokrát za 20 EUR, takže co víc si přát? Já bych věděla - co takhle měkkou postel? Tahle postel byla tak neuvěřitelně tvrdá, že se mi protlačily kosti na druhou stranu těla. Připadala jsem si jak na márách a celou noc jsem bděla. 



4. den, čtvrtek 6.7.2017

Po probdělé noci jsem měla velmi, velmi mrzutou náladu. Třídenní putování mi stačilo. Prohlásila jsem, že jedu už jen do Dessau a pak to obracím. Sára nebyla úplně zajedno, jedna paní u Normy, kde jsme snídaly, nám totiž říkala, že bychom měly určitě ještě dojet do Magdeburku, že je to tam moc krásné a odtud už to máme jen 90 km. Ale já už o tom nechtěla ani neslyšet. Zprvu ano, ale jen jsme nasedly na kola a opřely se do pedálů, tak mě to přešlo. Labe zase nikde, jen jednou jsme ho přejely, jinak se jelo lesem či loukami. Prostě sedneme na vlak a přesuneme se co nejblíž domů. Do Dessau jsme dojely mlčky, bylo hrozné horko, do toho ten blbej vítr. Kritický den. Bylo potřeba si fakt odpočinout. V Dessau jsem koupila jízdenky, mohly jsme na ně dojet buď do Drážďan, nebo pak i dál, to podle toho, jak se rozmyslíme. 


Nakonec jsme zvolily variantu do Drážďan. Navrhovala jsem, že tam i zůstaneme, půjdeme se projít po městě, vyspíme se a ráno budeme pokračovat, ale Sára chtěla přejet do Pirny a přespat tam. Inu dobrá. V Pirně jsme docela dlouho hledaly Jugendherberge, ale nakonec se zadařilo a opět jsme dostaly parádní pokoj i se sprchou, za 40 EUR i se snídaní. Tentokrát jsem se bála, že se mě recepční tak jako každý zeptá, odkud jedeme, protože bych asi těžko vysvětlovala, proč po 26ti km vypadám tak zbědovaně :o))


Náš kritický den jsme zakončily výborným kebabem a já pak i hlubokým, osvěžujícím spánkem.

5. den, pátek 7.7.2017
Frčíme k domovu. Fouká a my se smějeme, že vítr, který máme mít v zádech, zase fouká naproti. Ale asi to není tak zlé jako v dny minulé, protože jedeme skoro bez zastávek. V Děčíne Sáře sděluji svou vizi - dojedeme co nejdál to půjde a pak sedneme na vlak a večer už budeme ve své postýlce. Myslela jsem, že bude ráda, ale narážím na nesouhlas. 

Cesta po české Labské cestě je docela zajímavá, ne v tom pozitivním slova smyslu. Kousek od Ústí značení začíná pokulhávat za německou, údaje o tom, kde jsme a kam se blížíme přestalo existovat, občas je to k uzoufání. Pak se to zase i srovná, ale je to prostě jiné. Změnila se i odpočívadla. Zatímco na německé straně byla každou chvilku lavička a skoro u každé stojánek pro kolo, a informační cedulky. u těch větší i koše a stříšky, tady byly podivné betonové sedadla s ničím, pak tedy pravda přidal někdo i cedule.

Dojely jsme do Litoměřic, to už taky horko těžko s tím, že tedy najdeme poslední ubytko, ale tentokrát se nedařilo. Musela jsem nakonec vytáhnout mobil a našly jsme až po nějakém delším pátrání takovou ubytovnu v pivovaru. Na rozdíl od německých zařízení se toto lišil hlavně v přístupu k nám, žádné nadšení, že jsme přijely a jak se máme a tak dále. Ale tak to všichni ví, jak to u nás chodí. Důležité bylo, že jsme zase měly kde spát a kde se umýt a ještě jsme se parádně navečeřely. Hluk z ulice nám bohužel nedovolil usnout tak rychle jako v jiných dnech.


6. den, sobota 8.7.2017
Snídaně tentokrát není v ceně, jdeme tedy na náměstí a usedáme do milé kavárničky kde se nacpeme k prasknutí. Vejce, kafe, džus... Škoda, že jim tam řvalo rádio, mohla to být značka ideál. 

Vyjíždíme z Litoměřic směr Mělník po nádherné cyklostezce, která se kousek za městem bohužel mění na ztvrdlou oranici, kde lezu z kola a vedu ho. Kapitulujeme. Od té chvíle už jedeme jen po silnici. Takhle je to navíc i daleko kratší, jen do Mělníka se cesta zkrátila snad o 15 km a to v posledním dnu člověk i uvítá. Je vedro a dusno, vítr samozřejmě úplně nepřestal vanout, ale není to tak hrozné. Jedeme bez zastávek, chceme to mít brzy za sebou, tedy - prostě se těšíme domů. V Mělníku ještě velká přestávka, v Kostelci pak menší na malý dortík, ale jinak šlapeme bez ustání.

Přijíždíme do cíle. Za námi je 513 tvrdě vydřených kilometrů. Jsme unavené, ale spokojené. Já mám asi deset oparů, nějaké ty opruzeniny, zatuhlý krk, spálené ruce a štípanec od včely. ALE... Bylo to úžasný!!!!! Máme nač vzpomínat a o to šlo především. V Hamburgu jsou stejně nějaké drsné nepokoje, ještě že to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo :o)


Praktické shrnutí
  • všichni místní nám říkali, že většina lidí jede po Elberadweg z opačného směru, čili od Severního moře, nebo z nějakého jiného místa, ale prostě proti proudu a s větrem v zádech
  • jízdenku na vlak je nutné si opatřit včas hlavně pro kolo. Možná že mimo sezónu je to jiné, ale nespoléhala bych se na to :o)))
  • prakticky nikde jsme nenarazily na WI-FI. NIKDE! :o)
  • ubytování si člověk předem vážně hledat nemusí, vždy se něco najde. Ceny ujdou
  • tahat s sebou deset batohů nemá valný smysl. My měly jen to nejnutnější a platební kartu. To stačí. Každou chvilku se někde vyloupne nějaký ten Lidl, kde se dá koupit svačina nebo doplnit voda. Voda se dá doplnit i občas z nějakého toho veřejného zdroje. 
  • kolem cesty jsou malé kavárničky, pivnice a bufety a všude mají radost, když si u nich zastavíte a něco si dáte
  • Prádlo se dá přeprat, do rána to uschne. 
  • všude je možné platit kartou, jen na přívoz je potřeba mít připravenou hotovost
Fotky

https://goo.gl/photos/htpq1kaskR1q8tKp9

úterý 7. února 2017

Stříbrné Hromnice

Prý aby mozek dlouho (alespoň do konce života) a správně fungoval, je třeba mu dodávat nové a nové podněty, krmit ho novými vjemy, podstrčit mu sem tam nějaký ten "překladatelský" oříšek, jednoduše - udržet ho v kondici. Vím to dlouho, ale nedbám. Vše dělám pořád stejně, k novinkám jsem skeptická a křížovky mne nebaví. Můj mozek mi tuhle připomněl, že nedělám dobře...

Hned večer po prosincovém pádu jsem si šla úplně normálně vyčistit zuby. Levačka mimo provoz, pravačka to jistě zvládne taky. Chmm.... To, že jsem napoprvé nanesla pastu mimo štětinky mi přišlo úsměvné. Po té, co jsem se kartáčkem nejdřív trefila do levého oka, pak jsem si pastou opatlala nos a teprve potom našla ústa, už mě štvalo. A ty nekoordinované pohyby uvnitř pusy? No na ústní hygieně by fakt zírali jak se dají zuby vypucovat. Tři dny jsem mozek trénovala, až mi levačku raději zprovoznil. Ale samozřejmě jak jsem byla v ráži, chtěla jsem v tréninku pokračovat. A šla jsem jinudy do práce.

Přišla jsem asi o půl hodiny později než normálně a totálně, totálně vyfluslá s hlavou jak balón. Samotná trasa se mi prodloužila asi o 150 m, šla jsem neustálé poblíž mé zajeté, ale jak já se musela koncentrovat! Kam klást nohy, kde je díra, kde hrbol, co jede, co kde lítá. No hotovo. Z práce už jsem šla starou známou stezkou abych zvládla přípravu večeře.

Ne, fakt nerada měním své návyky, nerada si zvykám na nové věci. Většinu nosím do roztrhání a když hledám náhradu, tak na chlup stejnou. Jako třeba kabelku, kabát, boty... A boty běžecké? Jen a jedině ASICS. Kupuju je víc jak devět let a nemíním s tím přestat.
"Heleďte no nevím", povídá mi jeden můj známý, "mám kámoše co říkaj, že ASICS tedy dobrý, ale hrozně rychle jim odchází podrážky."
Nastala chvíle prozření: že by ty mé ošoupané podrážky a díry na palcích nezpůsobily mé týdenní dvacetikilometrové objemy, ale ošizená podrážka?!
"Kámoši ještě říkali, že prý ty adidasky bústy jsou fakt nej...!"
Tak samozřejmě o těch jsem slyšela, ale do adidasek bych nikdy nešla. Kdysi jsem je vyzkoušela a byly moc úzké a navíc ty tři pruhy... Přišly mi vždy takové snobské a nabubřelé. Zůstanu u těch svých. Když se oběhají, je důvod si pořídit nové :o)

Jenže Velký bratr má uši všude a tak mi dva dny na to přišla do mailu nabídka od Sanasport na bústy od Adidasu a to za cenu, které prostě nešlo odolat. Když jsem si přečetla popis, a když to navíc říkaj kámoši, prostě jsem to riskla.

Nový model “havraních” Boostů od adidas, to je vysoce funkční trailová bota, která je díky své bytelné a silně zvrásněné podrážce spolehlivým pomocníkem při běhu v jakémkoli terénu. Podešev je navíc tlumivá, takže chrání vaše klouby před nárazy i při velmi intenzivním objemové tréninku.



Povrch boty je vyroben z odolné syntetiky, ovšem s účinným systémem odvětrávání, který zajišťuje stabilní klima v botě i při vysoké intenzitě pohybu. Maximum pohodlí vám poskytne také měkké polstrování uvnitř boty, zejména kolem kotníků, které je vepředu vyváženo zpevněnou konstrukcí pro ochranu prstů a nártu před případným poraněním.

Co do vzhledu, havrani jsou robustní, ale zároveň velmi klasičtí a elegantní. Jejich specifický adidas design je vyveden v minimalistickém provedení bez zbytečných příkras a právě v této jednoduchosti je jejich síla. Zejména světlá, stříbřitá varianta, která evokuje poetickou představu bílé vrány, je důkazem toho, že i vysoce efektivní bota může být současně velice efektní. (zdroj: Sanasport)


Za dva dny přišla velká krása, úplné stříbrné Hromnice:



Láska na první pohled. Jemné, lehké (necelých 290 g u vel 40 2/3), decentní. Místo klasických tkaniček utahovací lanko, na jazyku kapsička na schování koncovky. Prošla jsem se po kanceláři a poprvé po strašně dlouhé době jsem se těšila, až si půjdu zaběhat. Večer i přes nepříznivé podmínky, kterých nám letos zima dopřává až kam, jsem se vypravila botky otestovat.

Konalo se nadšení bez hranic. Pocitově jsem se přenesla k mému úplně prvnímu běžeckému kroku v mých úplně prvních běžeckých botách. Tenkrát jsem se dokonce koukla, jestli jsem do něčeho nešlápla, protože tak lehký krok jsem nikdy před tím nezažila A teď to bylo stejné. Kromě toho jsem měla pocit, že na noze nemám vůbec nic a fakt jsem občas zkontrolovala, zda je ještě mám. Ve sněhu zabíraly, po ledu neklouzaly, přes drť se lehce přenesly. Možná zvýším své objemy na pětadvacet týdně abych si je užila.

Páni! Tak já mám adidasky :oDDD Kupodivu mozek velmi rychle změnu zpracoval a přijal. Není to se mnou asi ještě tak zlé. Ale tedy běhat raději budu po svých zajetých trasách ;o)


P.S: A na závěr trochu toho cvičeníčka pro líné závity:

http://flashfabrica.com/f_learning/brain/brain.html

1. Klikni na „Start“.
2. Počkej na 3, 2, 1.
3. Zapamatuj si pozici čísel na obrazovce a potom klikej na prázdné kružnice podle velikosti zapamatovaných čísel – od NEJMENŠÍHO do NEJVĚTŠÍHO.
4. Na konci hry ti počítač oznámí věk tvého mozku.

Tak schválně :o)

úterý 24. ledna 2017

Pády a jiné srandy

Ve chvíli, kdy jsem jednoho šedivého a nevlídného říjnového dne zazimovala kolo, nastal čas natáhnout tenisky a vyrazit běhat. Ač jsem přes léto i podzim na kole natočila víc, než snad za celý svůj život, stejně se mi podařilo nasyslit si špíčkové zásoby a ztratit fyzičku. Aby mi špeky zmizely rychleji, najela jsem na sacharidové vlny (1-1/2-0). Jeden den jsem si čokoládu dala, druhý den je půlku a třetí den že to jako vydržím úplně bez čokolády. To prostě musí fungovat! Běh se mi stal (pokolikáteuž?) výzvou. Po měsíci dýchavičného poklusávání na oválu jsem uběhla tři kilometry vkuse a cítila se na to náležitě hrdá.

Mou skvěle započatou zimní přípravu mi přerušilo stěhování. Protože nebyl nikdo jiný po ruce, zapřela jsem se rameny do obrovské skříně abych tuto pomohla dostat do domu, a najednou lup a měla jsem v háji záda. Nevzpomínám si (což v mém věku ale není nic nového) kdy se mi naposledy podařilo takto se zrušit. Tak, že jsem nemohla chodit a brala léky abych ty první dny nějak přežila. Po pár dnech jsem začala i protahovat a mohla jsem aspoň chodit na procházky. Sacharidové vlny jsem si kvůli tomu stresu upravila na 2-1-půlka.

V půlce prosince jsem opět vytáhla tenisky a vyrazila do tmavých ulic. Hned první běh čítal kilometrů pět a celkem dobrý pocit, že jsem statečná a běžím nejen mimo ovál, ale ještě jsem si dva km přidala. Druhý běh měl být tzv. očistný - přeplněná hlava. Takže jsem si nasadila sluchátka a vyběhla do tmy. Asi kilometr od domova jsem sebou praštila. Běžela jsem právě kolem popelnice na plasty a zamotaly se mi nohy do pásky od balíku. Pád to byl vskutku děsivý. Rozplácla jsem se jak dlouhá tak široká (spíš tedy široká) přes celou silnici. Popsala bych to jako let plavmo přes levé rameno s dopadem na dlaně, koleno a již zmíněné rameno. Do té doby mi Xindl X tvrdil, že má něco s člunem, ale najednou zmlknul, asi se taky lekl. První, co jsem zkontrolovala, byl mobil, hodinky a pak i mp3. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že na ničem není ani škrábanec. Ztěžka jsem se zvedla a dokončila své kolečko. No ano, měla jsem se asi vrátit, ale čistila jsem přeci hlavu. Domů jsem se dobelhala velmi zubožená. Ani svlíknout jsem se nemohla, o sprše a jiných úkonech ani nemluvě. Neskutečná, vážně neskutečná bolest to byla.

Druhý den jsme měli vánoční večírek. Byla jsem rozhodnutá nejet, ale dostalo se mi od všech kolem neskutečné podpory v podobě léků, mastí i alkoholu, takže jsem jela a juchala. Že mám fotku, kde tančím s rukama nad hlavou, nechápu. Asi fotomontáž :o) O následujícím víkendu jsem chtěla ještě rychle napéct svých devět druhů cukroví, uplést vánočku a vycídit rodinné stříbro, ale nějak mi to bolest nedovolila. Ona mi tedy nedovolila skoro nic. Dočetla jsem se, že naraženiny jsou horší jak zlomeniny a hojí se prakticky stejně dlouho, ozbrojila jsem se tedy trpělivostí a vyčkávala, až to přejde.

Po svátcích už mě čekání fakt nebavilo a vypravila jsem se na chirurgii. Pohmat přes svetr a rentgenový snímek ukázaly, že je to fakt jen naražené, čili další rady jak mazat a jak se šetřit. A taky ještě vyčkávat. Koupila jsem si 

Ibalgin® DUO EFFECT

a bolest začala polevovat. Aspoň tak, že jsem konečně bez bolestí spala. 

Mezitím napadl sníh, mráz sevřel i Prahu a z běhu i chůze na neuklizených chodnících se rázem stala nová sportovní disciplína. Ze všech stran samozřejmě neustále slyším, že v zimě se běhat nemá a ať si koupím běžky, což mě tedy nechává úplně v klidu. Jednou jsem si pěkně vykračovala po lehce poprášeném kopečku a opět jsem sebou švihla, protože jsem přes vločky neviděla, že jdu po ledu. Tentokrát to byl dopad na pravou stranu. Vyskočila jsem jak laňka, protřepala končetiny a když vše fungovalo jak mělo, spokojeně jsem si oddechla. Než jsem se tedy ráno probudila a celá pravá stran mě bolela :o) Dala jsem zimě šanci a natáhla jsem nesmeky. Vyjdu ven a chodníky, na kterých ještě o den dříve ležely tuny rozmrzlého a zase zmrzlého ledu, byly uklizené. Po asfaltu se s nesmekama neběhá nijak extra dobře, skoro bych řekla, že běhat s nesmekama po asfaltu je kravina. Už kvůli tomu rámusu :o)

Ale to je jedno, že jsem celá pomlácená a bolavá a venku je led, stejně nemůžu dýchat. Astma se nějak zhoršilo, mám zánět a víc léků. Tahle zima je prostě taková podivná. Hm, a co nějaké pozitivum na konec? Ježíšek mi donesl asi deset kilo čokolády a mám nové hodinky gear fit 2 co ukazují i nastoupaná patra. A ještě jsou růžové.... Takže jedu na obrovské čokoládové vlně, denně stoupám do oblak a už můžu levou rukou uklízet nádobí i do horních polic. Ono to s tou letošní zimou vlastně není tak hrozné :o)




čtvrtek 22. září 2016

Sbohem, Léto

Rozevláté a voňavé Léto dnes předává štafetu svému trochu usedlejšímu, ale barevnému bráchovi Podzimu. Čas na rekapitulaci. Mé milé Léto, cos nám přineslo, aneb než se Zima zeptá. Mé letošní léto bylo prostě nádherné. Léto v sedle Meri. Dlouhé poklidné jízdy krajem, hledání nových cest, nových možností. Žádné závodění, žádné drsárny, nic, co by narušilo mé letní meditování. Ale pár věcí přece jen lehce rozvlnilo hladinu mých pohodových letních dnů, tak jsem si řekla, že si je zapíšu.

Za zmínku určitě stojí jízda s Tučňákem po Greenway Jizera, cyklostezka č. 17 spojující nejsevernější pohoří Česka neboli Jizerské hory s naší matičkou Prahou. Pro Renatu nejdelší jízda v životě, pro mě další krásný a dlouhý výlet včetně nezbytného bloudění.

Kde jsou sakra značky?! 
Chápeš to? Proč tahle křižovatka není do háje vůbec značená?!
Hm, tudy asi ne, co? Koukni se do mapy. 
Koukni se do navigace. 
Myslíš do Edíka? To ne, to já nějak neumím...
No děvče, měla by ses to naučit, takhle to dál nejde! 

Ačkoliv trasa v PC měřila 112 km, nakonec jsme samozřejmě ujely mnohem víc. O tom, že bychom se značené trasy držely, nemohla být řeč, protože většinou prostě značená nebyla. Občas se zjevila cedulka s číslem 17, ale to byla spíš náhoda. Když už se značky náhodou vyskytly, stačil průjezd městem a byl všemu konec. Znala jsem to už z našeho červencového putování se Sárou - přes město je podle značek průjezd takřka nemožný. Jedině Pardubice byly v tomto směru výjimkou. Jakmile jsem zregenerovala, nejraději bych to jela zase, tak moc se mi to líbilo.






Za další zmínku také stojí můj letní výstup na Sněžku. Fakt jsem se těšila. Kolikrát jsem si zcela vážně představovala, že se svou současnou, celkem slušnou bych řekla, fyzičkou, na Sněžku prakticky vyběhnu. Nějak jsem zapomněla na dvě věci - že mé tukové zásoby mě jaksi v lehkém pohybu vzhůru tak trochu limitují, a taky že astmatik a kopec není ideální kombinace. Kór když si doma nechá foukacího pomocníka. Zpočátku to nebyla žádná tragédie, ale čím výš jsem byla, tím hůř jsem se cítila. Zastavovala jsem se co pět kroků a fotila a vyndavala svačinu a pila a smrkala, prostě jsem všelijak maskovala svou indispozici. Předbíhal mě kdekdo, počínaje dvouletými dětmi a křepkými seniory konče. Uprostřed samotné Sněžky jsem si dokonce myslela, že přišla má poslední chvilka. Seděla jsem na kameni v šíleném studeném větru, zachumlaná do mikiny s kapucou, točil se se mnou svět, nemohla jsem dýchat, srdce mi bušilo jak splašené. Nějak jsem zmobilizovala své poslední síly a řekla si, že když už tedy mám umřít tak tedy až na vrcholu, abych měla záznam na Garminu z nejvyššího bodu naší země a ne z půlky kopce. 









Jistě bych měla zmínit i to, že jsem se letos v létě zamilovala do Cidera Kingswooda. Začalo to celkem nenápadně asi třemi kousky při výjezdu do Čelákovic na beachvolejbal, pokračovalo obrovskou bednou k narozkám a skončilo plnou ledničkou a namrazovacími kelímky. Kdykoliv jsem jela a bylo mi vedro, představila jsem si orosenou sklenku s cinkajícím ledem a nejlepším letním osvěžením na světě a byla jsem jak splašená. Království za cidera! Byla-li v tu chvíli možnost zastavit a jedno takové nechat zmizet v zaprášeném hrdle, udělala jsem to :o)

Poslední zmínku bych věnovala svým oblíbeným čtyřnohým miláčkům, čili pejskům. Můj strach z nich se letos v létě úspěšně přetavil na psí fóbii. Slyšet v dálce psa, nebo ho dokonce i vidět někde poblíž mě stálo/stojí vždy opravdu pěknou porci kilometrů navíc. Bojím se jezdit kolem plotů, protože skoro vždy na mě nějaký blafne a já se lekám a cukám s řídítkama, Bojím se projet kolem pejskaře byť má psa na vodítku, protože i když dělám že nic, pes po mně vyjede. Kolem psa na volno neprojedu ani za nic (to jsou pak ty kilometry navíc). Jednou jsem omylem vjela do nějakého areálu odkud jsem nemohla najít cestu. Když jsem si uvědomila, že ho třeba hlídají psi, vylítly mi tepy na 170. V panice jsem se motala ještě víc až jsem tři černé velké psy nakonec i potkala... Ufff, Bylo to fakt o fous ten infarkt :o) 

Z černé kroniky:

Pitbul napadl na cyklostezce na Olomoucku dva lidi...
Dvouleté dítě napadl agresivní toulavý pes...
Na Valašsku letos významně přibylo vlčích útoků.. (rdousí většinou ovce, ale kdo ví, co se jim honí hlavou, že?)
atd. 
Vyčetla jsem dobrou radu: Místo psa si kupte páva. Je to skvělý hlídač domácnosti :o)

No, takže tak. Dny se krátí, ochlazuje se, přestaly bzučet mouchy a příroda se pomaličku začíná chystat na své velké finále. Blíží se chvíle, kdy budu muset Meri zazimovat a vytáhnout běžecké kecky abych přes zimu neshnila.  Ale to je ještě daleko, ještě si trochu zajezdím. A na to si připijeme :o) Krásný podzim všem


pondělí 8. srpna 2016

Live is life. Nebo taky SUPERLIFE

Někdy na jaře jsem na Primě zahlédla upoutávku na pořad Superchlapi. Samozřejmě žádní superchlapi mě nezajímají ani omylem, zajímal mě pouze a jen obsah a tím byla příprava na triatlon (ač se na žádný nechystám). Naivně jsem si myslela dvě věci - že se třeba naučím v přípravě něco, co neznám, a že do takových výzev jdou lidi, kteří se s tím vážně chtějí poprat. No nenaučila jsem se nic, asi už jsem takový ten ostřílený Brouk Pytlík, co všechno zná a na všechno má odpověď, nebo nevím. A účastníci? No, bylo tam pár exotů, co se divili, že mají plavat, běhat a jezdit na kole, ale i tací, co od počátku měli trošku vyšší ambice než se mihnout obrazovkou. Dost se řešily problémy s nedodržováním plánů a životosprávy hodnou triatlonisty. Že to dokončili všichni je mi záhadou. Ale možná to bylo celé sestříhané tak, aby to bylo divácky atraktivní, určitě vít táhnou hádky než to, že všichni dělají co se jim řekne, že? :o))

No nic, každopádně v pořadu zaznělo, že chlapi mají používat aplikaci Superlife a Prima i vyzývala diváky ať si zkusí, ujet za týden třeba 21 km na kole!! Haha, smála jsem se. A protože Garmin a Strava nadevše, o stažení a používání jsem ani neuvažovala. Jenže pak přišla kamarádka, že si to stáhla, že je to fakt nej a ještě to mluví česky! Hlodalo to tak dlouho, až jsem vycukala a aplikaci si stáhla. A.... mám novou superhračku :o)

Jako to, že mi něco nahrává můj pohyb vpřed, to jsem zvyklá (a vím, že podobných aplikací jsou mraky). Jenže tahle mě boduje! A dává mi to odznaky! 




A pak jsou tu výzvy...  Měsíční, týdenní i víkendové. Běh, kolo, chůze, brusle... Cokoliv si člověk usmyslí. V pondělí netrpělivě čekám, co budu plnit celý týden, jestli třeba mezi kolo vmáčknu i chůzi nebo v nejhorším případě třeba i chvilku běhu. V pátek jsem zvědavá, co nám vymysleli na víkend. Těším se a pak si to to pěkně rozplánuji, takový trenýrkový plán mi to supluje. Konečně po dlouhé době mám celkem silnou motivaci něco dělat, protože pro bod bych se fakt rozkrájela. A to je hlavní myšlenka Superlife - motivace. Všechny ty body a odznáčky mají motivovat k pohybu na jakémkoliv levelu. Vše se počítá, i cesta kolem domu se psem. A další megavýhoda - aplikace dokonce zohledňuje věk uživatelů, takže my starší jsme konečně lehce ve výhodě a jedeme-li s mladšími účastníky na výlet, dostaneme daleko víc bodů ;o))

Aplikace je to celkem nová, ještě Beta-verze, ale já jsem s ní maximálně spokojená. Záznamy teď už i většinou odpovídají skutečnosti (zpočátku to lehce ubíralo), a i když ji nezapnu, můžu si pak nahrát záznam z Garmina. Do budoucna by se měla ještě vylepšit, tak uvidíme, co z ní jednou bude. Zatím mě baví i tak, jak je. Každopádně zbourala další z mých nikdy: Nikdy nebudu sportovat s mobilem v kapse :o))

P.S. článek NENÍ reklama, aplikaci fakt aktivně používám a text jsem sepsala bez nátlaku a bez honoráře :oD