... kdo po Tobě ide? No my přeci!
To, co si všichni přáli, a co letos vypadalo, že nebude, se nakonec přece jen uskutečnilo - letní firemní výlet. Už na podzim jsme se dohodli, že pojedeme do Beskyd, končina to pro mnohé ze západního konce a středu Čech poměrně neznámá. A když už jsme měli vážit tak dalekou cestu, většina z nás jela ve čtvrtek. Nevím, jestli je to vůbec možné, ale ať jedu s kým chci, vždy bloudíme, hledáme, nenalézáme. Ani tentokrát jsme - a to i přes vydatnou pomoc navigace - nenašli cíl,
chatu Ostrý, hned. Chtělo to pár, čili asi šedesát, rychlých telefonátů s domorodcem Vaškem, který už byl na místě.
Malá odbočka:
Úryvek z jednoho z hovorů
V: A jaké máte auto?
Odpověď: modrý
V: No a značku?
Odpověď: 1A1... :o)
Setkání s mnohými proběhlo po dlouhé době, většinou jsme se viděli naposledy v prosinci, takže vítání bylo bouřlivé a srdečné, protože ti, kdož na výlety jezdí, se vidí rádi. Bylo nás docela hodně, sedělo se jak venku tak v hospodě a debatilo se a jedlo a pilo, a najednou bylo půl 4 ráno a za okny svítalo, tak jsme šli spát. Ráno v půl sedmé nějaký dobrodinec hledal kohosi a děsně bouchal dveřmi jak nenacházel. Pak se ukázalo, že to byl Slávek, který hledal mě, aby mi dal dárek, což ho částečně omlouvalo :o)
Trasu jsme naplánovali večer. Měli jsme jít hřebenovku na Javorový a zpět. Tedy měli, šli jsme. Počasí ráno vypadalo celkem obstojně, takové to příjemné výletové pod mrakem. Měla jsem v ruce deštník, ale pak jsem si vzala jen větrovku. Chyba, děvče... Asi 500 m od chaty najednou začalo neuvěřitelně lejt, z nebe se řinuly provazy vody a cesta se proměnila v rozblácený potok. Prchli jsme pod stromy, dokud to šlo a čekali, až se to přežene. Optimismus nebyl na místě, neboť se rozhodně nejednalo o přeháňku. Bezradně jsme hleděli na nebe a hledali náznak modra, ale kde nic tu nic. Tři se rozhodli vrátit, zbytek šel dál. Kdo by se vracel, když jel přes celou republiku... Liják různě měnil intenzitu, občas dokonce přestal úplně, takže to zas tak hrozné nebylo. Došli jsem na Javorový, vlezli do hospody a v tom se venku udělalo černo, stromy se ohýbaly k zemi a déšť bušil do oken. To bylo tedy o chlup. Cesta zpět nebyla o nic lepší, už pršelo vytrvale a cesta vedla i travou, takže jsme byli zmáčení s hora i z dola. O to víc nám večer chutnala večeře i Radegast. Ale pařit jsem tentokrát nevydržela a v půlnoci jsem ulehla do kanafasu.
Malá odbočka:
Vysmrkala jsem se a povídám: Dobrý Tome, můžeš mi vrátit ten foťák.
T: jakej foťák?
J: ten co jsem ti ho dala podržet
T: Tys mi nedala nic podržet
J: Dala, však kam bych si ho položila?
T: Nedala jsi mi nic držet...
Dlouho jsem ho přesvědčovala, že dala, kolem nás se udělal hlouček a já najednou vidím, jak nás Slávek, který před tím vůbec nebyl v dosahu, fotí MÝM foťákem.
J: Kde jsi vzal můj foťák?
S: Na zemi. Jdu, koukám pod nohy a najednou jsem našel malou taštičku. Než jsem jí zadupal do země, tak mi Marek řekl, že bude asi Tvoje....
Dá se k tomu něco dodat?Prší krásně, řekni zkrásněla jsi z deště nebo z lásky... Ne, jinak. Tančit jako déšť, zpívat jako on... Ne, to taky není ono. Prší, prší, jen se leje.... Ještě maličko jinak. Aha, už vím. Řečeno slovy dědy Komárka: CHČIJE A CHČIJE. Ano, ráno nás opět probudilo ševelení deště. Přišel ke slovu plán B, čili mokrá varianta. Cíl: Osvětim. Trošku morbidní, trošku ponuré, ale vidět jsme to chtěli. Jestliže jsem minulý týden velebila krásy Německa, tak teď naopak musím trochu víc pohanit Polsko. Hnusný, děravý, neznačený silnice, chaos a nepořádek. Fuj, vůbec se mi tam nelíbilo. Ani v Osvětimi to neměli nějak zvlášť dobře zorganizované, ani jsme nenašli cedulky, které by hned na začátku naznačily směr prohlídky. Nevzali jsme si ani průvodce, ani sluchátka, a spoléhali jsme se na to, že se všechno dozvíme z informačních tabulí. Nedozvěděli. Bylo určitě dobře, že jsme průvodce neměli, protože co jsme pak občas zaslechli, tak to byli stejní sadisti jako ti fašisti, protože se úplně vyžívali líčením hrůz, které se tam děly, a koukali na lidi, co to s nimi dělá. Fotky z té doby byly otřesné, z pavilonu Poláků jsem utekla a musela je vydýchat. Úplně jsem cítila ty jejich duše tam.... Fakt šílenej pocit. Některé expozice byly udělané tak, že přes celou stěnu byla jakási výkladní skříň a v ní třeba jen kufry, brýle, vlasy, boty apod. Ale to mi přišlo až takové neosobní, nic to ve mě nevzbuzovalo, ale třeba vitrínka, kde bylo pár dětských věcí jako třeba dudlík, rukavička, ponožka, to mě tedy rozbrečelo, to bylo hrozný. Pak jsme ještě přejeli do Birkenau, ale tam toho k prohlížení moc nebylo, prošli jsme pár baráků, koukli se k památníku a pak už jsme se vydali na zpáteční cestu.
Malá odbočka (hodně, ale fakt hodně černý humor, jen pro otrlé)
Jeli jsme po té šílené silnici, samý hrbol, samá díra, házelo to s námi pěkně:
Dotaz: Neměli jsme jet raději vlakem? Vedou tam koleje, ne?
U jedné expozice:
Dotaz: Nechápu, proč to tu nemají napsané německy
U památníku
"Prý do toho Němci chtějí vrazit 10 miliard Eur"
"Fakt?
"Ano, chtějí to tu dát zase do provozu"
Omlouvám se, ale to je život. Člověk aby zakryl pravé emoce, sáhne po cynismu.V šest jsme dorazili do chaty a hned ve dveřích jsme si objednali večeři a pivo, protože jsme naposledy snídali, takže o hlad jsme se mohli klidně opřít. A taky bylo potřeba spláchnout pachuť, která nám z Osvětimi zůstala v puse. Při večeří se najednou nad údolím vyjasnilo a na nebi se rozprostřela nádherná duha. Jakoby se nám počasí vysmívalo: Heč, teď už stejně nemůžete nikam jít, tak já vám ukážu, jak je tu krásně.
Třetí večer se vydařil, i když to zpočátku vypadalo, že si půjdeme lehnout hned po večeři. Byli jsme unavení, takoví vysátí, ale pak někoho napadlo zahrát si deskové hry. A tak jsme pili, hráli člověče, dámu a černého Petra, a nakonec přišla jedna paní s kytarou a úžasně hrála a my s ní zpívali.... A zase svítalo, když jsme šli spát.
Ráno bylo v pohodě, snídaně, balení a nakládání věcí. Nahoru k chatě mohla jen dvě auta, takže jsme z parkoviště pod chatou, vzdáleném asi 5 km, jezdili napěchovaní po pěti šesti. Ovšem většinou bez velkých tašek. Teď bylo jasné, že se všichni nevejdeme, tak jsem navrhla, že si to dolů zaběhnu. K mému velkému údivu se ke mně přidal i Slávek, a tak jsme běželi spolu. Bylo to fakt super, i když se nedalo běžet nijak rychle, protože cesta byla kamenitá a rozmočená a ještě i trochu mrholilo. Také bylo úžasné zjistit, že mám jakousi fyzičku oproti netrénovaným jedincům (sorry Slávečku). Ještě že, jinak by mi utekl, protože jeden jeho krok vydal asi dvacet mých.
Dole jsme chvilku čekali na ostatní, a když přijeli a já se chtěla uvelebit v autě, zjistila jsem, že nemám mobil.... Jako loni..... Ach jo. Všechno jsem prohledala, prozvánět bylo zbytečné, protože vypínám zvuk, a tak mě Béďa odvezl na horu. Tam nebyl, tak zase dolů, opět jsem prohrabala tašku, nic. Tak jsme jeli s tím, že třeba někde zapadl a vypadne doma. Cestou mě napadlo, že může být jedině v kosmetické taštičce. Byl. Nevím, co to bylo za myšlenkový pochod, prostě jsem ho tam zavřela.
A na závěr dne a vlastně celého víkendu jsem udělala asi sto lahviček třešňových marmelád a zaběhla dalších 9 km.