Přejezd Sahary

Návrat k pohybu pro radost mi jde. Když se mi chce, sportuji, když ne, sportuji taky :o) Akorát teď jak pořád tak hnusně foukalo, se mi vážně nechtělo ani náznakem. Jízda na kole v hnusném protivětru není pro radost, je to strašná makačka. No a jelikož jsem se rozhodla se letoškem jen tak protáhnout bez odboček k závodům, nebyl důvod se trápit. Ovšem kdybych věděla, že se na jeden závod zničeho nic vypravím, asi bych jezdila i v tom vichru. Ani nevím, jak se to stalo, najednou jsme se s Renatou ocitly na seznamu přihlášených závodu Author 50 Bezděz. Jak psal pořadatel: trať není extrémně náročná, takže co nás tak asi mohlo čekat. Výlet.... HAHAHA :o))

Cyklistický závod v romantickém kraji Karla Hynka Máchy se startem a cílem pod královským hradem Bezděz znělo lákavě. Přijížděly jsme k hradu, širokodaleko placka, jen ten hrad na kopci tak krásně celému kraji dominoval. Kde tady naberem 500 m, ptala jsem se. Ptát jsem se přestala když jsme zaparkovaly pod hradem. Hluboko pod hradem. Startovní brána dávala tušit, že z kopce to nejspíš rozjíždět nebudeme.

Vyzvedly jsme si startovní tašky, daly kafe a svačinu a zevlovaly kolem stánků. Start byl až v jedenáct, slunce nám přitápělo. Protože jsem ráno měla nějaké problémy se zadní brzdou, zašla jsem tedy do servisu. Ještě že. V sobotu jsem totiž Meri celkem zevrubně připravovala na její první závod. Pěkně jsem ji umyla, vyčistila kdejaký záhyb, nastříkala nano-sprayem a vyleštila. Nano-spray prý odpuzuje špínu a chrání kolo a bílé kolo je potřeba chránit, proto jsem si dala záležet, abych nic nevynechala. Mechanik se tvářil dost vážně a lamentoval, že je všechno nějaké mastné. Přiznala jsem barvu. Tedy nano. Koukal na mě dost vytřeštěně. Vy jste nastříkala i brzdy?!?!?!?! Scvrkla jsem se asi o metr. No... Nastříkala jsem ho tak nějak kompletně.. "Ježíš, ale proč brzdy? Dyť je to mastný, to vám ani brzdit nemůže. Olej klouže. To je na výměnu disků." Myslela jsem, že mě šlehne. Když vám před závodem v kopcích někdo sdělí, že vám nefunguje to nejdůležitější, je to fakt na mašli. Sice to nastříkal nějakým odmašťovačem, ale samozřejmě to nebrzdilo.

REKLAMA

Nanoprotech Bicycle

Patříte k lidem, kteří chtějí svému kolu dopřát to nejlepší? Zkuste sprej, kterým čeští reprezentanti v cyklistice udržují svá kola ve špičkové kondici. Zbaví Váš bicykl koroze, promaže mechaniku, ochrání před působením vody i bláta a prodlouží jeho životnost. Jmenuje se NANOPROTECH Bicycle a využívá převratnou nanotechnologii, která má výrazně vyšší účinnost než ostatní současné technologie.

:oDD

Dav asi osmi set natěšených závodníků a jednoho nenatěšeného se pekl na startu a čekal na jedenáctou. Edík ukázal 31 stupňů. Alespoň štěstí, že nemusím běžet :-)

Chvilku po jedenácté jsme vyrazili. Kopec v tempu hned za bránou, lépe řečeno příkrý kopec, to bylo něco. Nohy ještě vůbec neposlouchaly, funěla jsem jak lokomotiva. S velkým sebezapřením jsem se posouvala vpřed. Nejraději bych sesedla :oD Naštěstí všichni kolem na tom byli minimálně s tím funěním stejně. Po krátkém stoupání ostrá vlevo a stoupání vesele pokračovalo (Strava mi ukázala, že já to měla za 3:29, ten první za 1:21, takže slovo Tempo v mé případě nejspíš není na místě :o). 

Trať vede po vyznačených trasách v chráněném území Dokeské pískovce a mokřady, kolem dominanty královského hradu Bezděz, Břehyňského rybníka, vrcholu Velká Buková a Králova stolce, odkud podle pověsti král Karel IV. shlížel na svůj Velký rybník - později Máchovo jezero. Svým profilem a povrchem je trať určena ke sportovnímu vyžití široké veřejnosti. To psaly propozice. Já bych napsala: trať vede po šílených kamínkových cestách, po šílených pískových cestách, po horské dráze, občas to můžete rozbalit na asfaltu.  A rozhodně si neberte trekové kolo, nebo do toho písku zapadnete a už v něm navždy zůstanete ležet. Kolem všech těch cest jsou však krásné hluboké lesy, takže když vám to nepůjde, můžete se kochat.

První kilometry jsem i makala. Sice v těch sjezdech nic moc, ale do kopečků mi to i celkem šlo, držela jsem se statečně ostatních a i předjížděla. Asi na desátém jsem zjistila, že je teprve desátý. Nevím, jak ten následující myšlenkový pochod podat, aby to nevypadalo jako že jsem závod vzdala, ale prostě jsem usoudila, že abych tohle odmakala po celé délce, na to nemám (a to jsem nevěděla, že ty nejhorší pasáže teprve přijdou) a zpomalila jsem, nebo ne ani zpomalila, jako jsem prostě tak nedřela. Okamžitě mi všichni zmizeli v prachu :o))

Ano, prachu bylo požehnaně. Prach přede mnou, prach za mnou, prach jsi a v prach se obrátíš. Měla jsem ho všude, prachem se pokryla i namaštěná Meri a flaška a všechno. Za brýle mi padaly mušky, helma mě tlačila a špatně se mi dýchalo. I přes právě vyjmenované potíže jsem vnímala okolní krásu a říkala jsem si, že jako výlet by to nebylo špatný. 

Před občerstvením přišel první skutečně hrozný kopec - 70 m převýšení na jednom km. Před vrcholem jsem musela použít dýchátko a chvilku jsem tlačila. Nahoře jsem rozklepanou rukou popadla kelímek vody, zhltla banán a jela dál. Zase mě dostali ti odpočívajíc závodníci :o)) Možná to někdy taky zkusím.

Nejvíc mě odrovnal písek. Písek je strašný, strašný, strašný! Hluboké rozježděné brázdy písku... Neměla jsem s Meri takřka žádnou šanci. Ne že bych vyloženě nemohla jet, já jsem vyloženě stála :o) Hledala jsem takový ten úzký pruh po straně cesty, ale ne vždy se zadařilo. Takže jsem někdy i chodila a tlačila. Předjížděly mě koloběžky, postižení cyklisté i jeden handbiker... Mé sebevědomí rostlo :o))

Na startu jsme se potkaly s jednou kámoškou, Almerkou, a ta nám o trati říkala, že nejhorší jsou asi ty poslední kilometry. Že je to dost do kopce a v písku. Ne že bych to plánovala, ale ano, tlačila jsem. Ale tak nějak zvesela, dokonce jsem laškovala s fotografem, protože seděl uprostřed kopce a fotil, jak tlačíme a funíme.

Pane, sedíte na špatném místě.

Proč na špatném?
No jste takovej nějakej nakloněnej..

Smál se. Tady nějak všichni nemůžou. Jste z Hradce, že neumíte jezdit do kopce?

Já jsem z Polabí.

To ho docela odbouralo.

Mohla jsem ještě vytáhnout dýchátko, aby to měl komplet :o))

Ještě na 30tém km jsem si dost naivně myslela, že bych ten čas nemusela mít zas tak strašný na to, že se dost flákám. Na 45 už jsem si byla jistá, že to strašný čas bude. Na posledním kilometru jsem měla obavy, zda se do cíle vůbec nedostanu :o)) A v cíli jsem nechápala, kde jsem se tam vzala. Ani hodinky jsem nezastavila jak jsem byla vyřízená. Naštěstí časomíra mi to stopla a tak jsem věděla, že jsem to stihla těsně pod tři hodiny. 

Skoro na jeden zátah jsem vypila krásně vychlazený Birell a složila se do stínu. Renata přijela chvilku po mě, tak jsme se vydýchávaly společně. Po nějaké době jsme se odploužily ke stánkům pro oběd a další a další pití. Byla jsem vyschlá jak Sahara, po které jsem právě ujela 50 km.

Abych to shrnula: nebylo to zas tak špatné. Se správným kolem a funkčními brzdami by to bylo o něčem jiném, ale tak co už. Organizátoři to měli zmáklé, trať skvěle značená, občerstvovačka dobře zásobená. Akorát bych se po dojezdu ráda někde opláchla., ale nebylo kde. Jídlo mi chutnalo, pivo mi chutnalo, atmosféra skvělá. Doma jsem nejdřív drhla hodinu prach ze sebe, další dvě z Meri. A pak jsem sedla a přihlásila se na Houšťku. Snad si trochu spravím tu závoďáckou chuť ;o) 

Nuže, do třetice...

Tak trochu nabuzená dobře odjetými závody v červnu, přihlásila jsem se i na jeden podzimní. V propozicích jsem se dočetla, že je určený pro horská kola a protože mám jen krosová, začala jsem se po nějakém vlastním poohlížet. Sítem jich prošlo mraky, až se nakonec jedno udrželo. Investice nemalá, dlouho jsem se rozmýšlela, zda to má vůbec smysl. A najednou stálo v pokoji :o)) Nějak nebyl čas se s ním ale sžít. Nevím, co je špatně, ale že bych s ním po první šlápnutí splynula to ne. Příslovečné "jedno tělo a jedna duše" se nekoná.

Týden před závodem jsem se trochu nastydla, něco se usadilo v krku a ještě se přidaly střevní problémy, takže jsem odpočívala a moc se netěšila. Za září najeté minimum mě nijak netrápilo, však jsem se přes léto najezdila dost, tělo si přece musí něco pamatovat. Navíc kolo není běh... :o) Ovšem pohled na profil trati mě lehce rozhodil, neb jsem viděla samé hnusné a odporné kopce. Ano, velmi viditelné.

Na start jsem se snad prvně v životě přesunula na kole (tedy až z Palmovky O:o). Prahou na kole běžně nejezdím, nepovažuju to za bezpečné. To není jako jezdit na kole třeba po Mnichově, Drážďanech, Vídni a jiných velkých městech. Kdo tam někdy byl ví, že srovnávat podmínky u nás a tam je nebe a dudy. Sobotní ulice zely prázdnotou, mohla jsem proto jet tak, jak se mi chtělo čili rovnou za nosem. Na Letné se ke mně připojila Renata a společně jsme dojely k ČVUT. Zázemí docela prostorné, ale také ještě liduprázdné, takže přebrání si startovního čísla bylo otázkou asi deseti vteřin. Cpali mi ještě i mapku, ale tu jsem odmítla s tím, že se budu řídit těmi před sebou. Paní vtipně podotkla, že třeba pojedou špatně, nebo nedej bože přede mnou nebude nikdo, ale to jsem se smíchem zavrhla jako blbost. Ovšem... Trefila to přesně :o))

Chvilku jsme zevlovaly, ale to už se na scéně objevil i Evžen a byli jsme komplet. Já si nechávala seřídit brzdu a hnedle se mi dostalo poučení jak brzdit, aby to bylo bezpečné - oběma najednou. Když zmáčknete jen zadní, hodí vám to zadkem. Tedy... Půjdete do smyku. Když zmáčknete jen přední, můžete přeletět přes řídítka. Nejlepší je brzdit oběma a ne moc prudce. Hm, hm, hm. Díky za radu, třeba to použiju (normálně brzdím jen zadní). Renata si krátila dlouhou chvíli pozorováním mechanika a pak využila toho, že tam nikdo nebyl a nechala si kolo promazat. K jejímu zděšení servisman její kolo rozebral :o))


Čas do desáté jsme si pak krátili pokukováním po soupeřích a jejich kolech a já si říkala, zda je vůbec možné, že na závodě AUTHOR nevidím nikoho s AUTHOREM. Tedy jo, občas někdo, ale většinou měli lidi kde co jiného. Bylo dost teplo, místo avizovaného oblačna se nebe obléklo jen do modra. I přesto mi Evžen raději půjčil návleky na ruce, protože jako snad jediná jsem měla tílko a člověk nikdy neví. Na start dorazila i velmi početná skupina našich "kámošů" z Houšťky - NH CAR a taky družstvo ČSSR. Samozřejmě nebýt dresů, vůbec nevíme, kdo to je. To není jak na běžeckém závodě, kde si jména a tváře po nějaké době spojíte a víte. No a byli jsme všichni, mohlo se vyjet.

Začali jsme tím, že trať stoupala. A stoupala. A stále stoupala, až jsme byli v sedmém nebi. No haha, to jistě. Skoro tři kilometry prostě pořád stoupala, což je pro nerozcvičeného jedince, který se dvě hodinky opíral o kolo na startu, docela záběr, ale tak dalo se to vyfunět. Horší byl následný sjezd. Jsem dostala úplně záchvat paniky, že spadnu a všichni za mnou tím pádem taky a vyřadím je ze závodu a... a... No prostě raději jsem zajela ke straně a počkala, až se nějací přeženou a potom jsem velmi obezřetně pokračovala. Za chvilku se utvořil špunt a tak jsem se svého šoku měla čas vzpamatovat. Samozřejmě trať pokračovala dál ve stejném duchu: šílené výjezdy a ještě šílenější sjezdy. Do kopců jsem většinou i makala, ale při sjezdech, těch technických myslím, jsem lezla dolů z kola a vodila ho. Přišlo mi to lepší než se vymlátit. Od jednoho fotografa se mi dokonce dostalo další poučky: Nedávejte nohy ze šlapek, zvedněte zadek ze sedla. pak se nemůže nic stát, to je vyzkoušený. Nemůže? Mě určitě ano! Při dojezdu jednoho kopečka jsem vydávala šílené skřeky, něco jako: ježíš.. jé..ojoj, ufff, až to probralo kohosi v sanitce, tento mé zvuky opakoval a vylezl, aby se podíval, co se to řítí za exota :o))

Cestou se stalo to, čeho se vždy bojím - málo lidí a špatně značená trať. Jednou jsem se držela nějakého chlápka před sebou abychom společně zjistili, že jedem blbě a za námi jel další, co si myslel, že víme cestu... Ale za chvilku jsme se napojili. Až do občerstvení jsem občas někoho viděla, dál už ani ne. Občerstvení bylo opět kapitola sama pro sebe. Pánové odhodili svá kola a v klidu jedli a pili a povídali si, nikdo se nestresoval, že jako čas tlačí. Nene. Tentokrát i já své kolo položila do trávy a šla si pro svou svačinku čítající jeden banán, müslityčinku a ionťák. Obsluha se nás ptala, zda za námi ještě někdo je, což jeden závodník vtipně okomentoval ve smyslu: Cože? My nejsme peleton? :o)) Ten někdo mi velmi připomínal Jiřího Ježka. K mému překvapení závod skutečně jel, ovšem v takovém čase, že opravdu nemohl stát se mnou u banánů. Tak by mě docela zajímalo, kdo to byl.

A naše modelka vám předvede, jak se nasazuje helma... :o))

Zbytek už mě ani nějak nebavil. Jsem tedy zvyklá jezdit sama, ale být i tady sama bylo takové nějaké demotivující. Rozhodně nebyl důvod do toho šlápnout a makat, to se mi (překvapivě) nechtělo. Možná to bylo tím, že jsem nebyla úplně fit, čert ví. Trať byla navíc hodně špatně značená, musela jsem s očima na šťopkách sledovat fáborky, abych nezabloudila a vždy, když jsem si nebyla jistá, jsem rozechvěle čekala další znamení, že jedu správně. Nekoukala jsem ani, kolik je hodin, jen jsem si občas dala loka vody a těšila se do cíle. Před cílem byl poslední ukrutně krutý kopec, kolo jsem tlačila v předklonu a nadávala jak špaček. V kopci se mnou funěl jeden z členů NH Car, na kterého nahoře čekali kámoši, což se mi fakt líbilo. Dokonce těsně před cílovou bránou utvořili řadu a vjeli společně, aby měli stejný čas. V té chvíli jsem měla šanci je ještě předjet, ale přišlo mi to nefér, protože prostě tam byli přede mnou. Po dojezdu jsme dostali igelitku s tričkem a pivem a bylo to za námi. Ještě mě moderátor přivítal, tak jsem zamávala a šla hledat Evžena a Renatu.

Čekal jen Evžen. Říkala jsem mu, že není možné, aby Renata byla ještě na trati, protože hned za špuntem mi zmizela z dohledu, ale vážně nikde nebyla. Ukázalo se, že zabloudila, kousek před cílem sjela z trati. To mě vážně mrzelo, neboť byla lepší jak já, ale takhle je ve výsledcích zase až za mnou.

Dali jsme si společně oběd, já pak šla k Renatě na kafe a k večeru i domů. Bylo to náročné, náročnější než jsem čekala. Hlavně se ukázalo, že já na nějaký závod v terénu, v takovémto terénu, ani náhodou nemám a hned tak bych se na místo činu vracet neměla. Leda bych se naučila kopce sjíždět a ne skákat z kola jakmile se terén nakloní :o)

Jiná káva

Já když nechci, tak se mnou nehne ani párek volů. Takže když jsem dostala někdy začátkem roku (nebo později, to už si nepamatuji přesně) nabídku na to, zajet si v červnu cyklozávod, mé NE bylo rychlejší než Keňan v cílové rovince. No, ale tak jak šel čas a já v sedle kola strávila víc času než v běžeckých botách, nějak se mi to rozleželo, a že tedy jo. Však o nic nejde, prostě se projedu na druhé straně Prahy. Na akci bikový závod jsem ale uvalila informační embargo. Nechtěla jsem o tom mluvit, ani nevím proč. Prostě nechtěla. Pár lidí to vědělo, ale široké okolí nee. Stejně se to seběhlo velmi narychlo, takže jsem vlastně ani neměla prostor o tom někde mluvit.

Registrace na Bike-Prague proběhla na poslední chvíli, právě zavírali, ale ještě jsem se vešla. Jakmile mi potvrdili, že jsem závodnice, volala jsem do naší manufaktury a pídila se po klubovém tričku ITB pro cyklisty. Chvilku mi trvalo, než jsem z Pavla vymámila alespoň ANO, pokusíme se, ale měla jsem pocit, že můj šibeniční termín stihne. Když pak večer poslal návrh, byla jsem nadšená a už se viděla, jak ve žlutém dresu předjíždím jednoho soupeře po druhém. Samozřejmě jsem mohla jet v čemkoliv jiném, ale jet za klub v klubovém tričku je prostě něco jiného.

Jenže se pomalu a jistě začalo kazit počasí. Příjemných 22st. rosničky změnily na 33st, a tak jsem vymyslela plán B - tílko. Narazila jsem na stránky Haname, kde měli to nejkrásnější tílko na světě. Takové jsem si už roky přála a konečně, konečně ho i objednala. Z obchodu mi druhý den volali!!!! a děkovali za objednávku. Po nějaké té debatě o objednaném zboží došlo i na dotaz, zda ještě něco nepotřebuji a já se tak letmo zmínila, že možná cyklokalhoty, neb žádné nemám (soory mé kalhoty z Lidlu, že jsem vás zazdila). Během několik minut mi od nich přišel mail s třemi různými návrhy kalhot s vysvětlením proč ty a ne jiné. Celé mě to prostě tak nějak pozitivně naladilo, že jsem si je vážně objednala. S ohledem na blížící se narozeniny je možné, že je od někoho dostanu O:o)

Před startem

V pátek jsem si došla pro startovní set, který vydávali v Intersportu v Nových Butovicích. Jízda přes celou Prahu mě vyčerpala, ale mnohem víc mě vyčerpalo hledání Galerie Butovice. Běhala jsem různě sem a tam v černých dlouhých kalhotách v tom vedru, co už panovalo, a měla jsem dost. A taky zlost, že nikde není žádná šipka či ukazatel. No ale našla jsem to Mám pocit, že jsem byla jedna z prvních, kdo se tam přiřítil, protože v bednách byla ještě spousta nevydaných tašek. Popadla jsem tu svou a jela zase zpět. V metru jsem prolezla obsah. Spousta reklam, časopis o kolech pro cyklisty (!), Birell a Corny tyčinka. Časopisem jsem začala listovat a u některých letmo pročtených článků jsem se dost nasmála. Najednou jsem byla v úplně jiném světě. Četla jsem si třeba pokyny, kdy někoho předjet. Nemám ho po ruce, ale utkvělo mi v paměti např: Když ten před tebou má ledvinku, předjeď ho ihned, to je beznadějný případ. Když se ti líbí něčí zadek, předjeď taky (/dámy prominou). Když má někdo krátké ponožky.. Atd.  No já vím, možná to vůbec není vtipné, ale mě se to líbilo. V praxi jsem to ovšem nepoužila :o))

Odpoledne se ovšem stalo něco, co úplně všechno změnilo. Akce BIKE se provalila a tak jsem najednou dostala tisíce různých otázek z různých stran. Poslala jsem odkaz mailem, abych nemusela moc vyprávět a v ten moment se přiřítila kamarádka, že takový závod nemůžu jet na svém kole, že mi půjčí horské. Chvilku jsem se bránila, protože mi to bylo blbý - půjčit si horáka je přinejmenším divný, vždyť jsem na něm nikdy neseděla, kdo ví jak se bude chovat! :o)) Ale pak jsem tedy řekla ano, i když jsem se bála, že s ním něco vyvedu. Odpoledne jsem si ho vyzvedla a provedla zkušební jízdu. Horák je na silnici velmi líné stvoření, na úplně hladké rovné silnici nebylo možné vyvinout prakticky žádnou vyšší rychlost, ale tedy jakmile přišly drncáky jakéhokoliv druhu, horák držel jak židovská víra, ani to s ním nehnulo. Usoudila jsem tedy, že se jistě takhle skvěle bude chovat i v sobotu. Připravila jsem si hromádku věcí a šla spát.

Na rozdíl od běžeckého závodu jsem vlastně nic zásadního neřešila. Nepředzásobovala jsem se sacharidama, protože zásoby tuku co mám, pro kolo stačí. Nebyla jsem ani nervózní, přestože jsem netušila ani omylem, co se bude dít. Že pojedu byla jediná jistota a jezdit umí každý, kvůli tomu není třeba vyšilovat. Ale jaké to celé bude, jak se mi pojede, jak se pojede v davu, zabloudím nebo ne, no to bylo všechno zahalené takovým mlžným oparem. Spíš jsem se těšila než bála. Kdybych měla běžet, věděla bych, že budu trpět: horko... kopce... dálka... = trpím :o))

Sobota: A zase tu byl přejezd na druhou stranu Prahy. Měla jsem výhodu, že jsem nastoupila jako první a zabrala si místo, ze kterého jsem nemusela uhýbat jiným cyklistům - a že jich bylo. Při výstupu ještě víc, to už se vyvalili ze všech vozů. Popadli své oře, vynesli je z metra a rozprchli se. Já rozvážně šla :o) Našla jsem si skvělé místo, pozorovala cvrkot a fotila selfíčka. Do toho se najednou objevila Renata, která to celé překvapivě vůbec neměla na svědomí :oD a tak jsme společně čekaly na start ve stínu budovy.

Naši vlnu vypustili skoro ve čtvrt na jednu. Poledne. Vedro. Ale tak na kole je to jiné, kór když byl na začátku sjezd, hnedle nás to pěkně ochladilo. Při sjíždění mě napadlo, že nás honí včely, ale to jen kola vydávala takový hukot. Když běžím, mám sluchátka a takové detaily jako jsou zvuky z okolí nevnímám, tak tady jsem si to vážně užívala. Všechny to funění, někdy nadávání, ale i vtípky ve špuntech. První stoupání ovšem už patřilo kolizím, kde jsem i já málem shodila lidi, protože na mě padala holka a já se jí snažila uhnout. Bylo to o fous. Že by se to nějak trhalo se říct nedá, trať byla hlavně zpočátku každou chvilku ucpaná. Co bylo zajímavé, že už na prvních snad dvou třech kilometrech lidi lepili či spravovali kola a někdo se dokonce i vracel s kolem na rameni zpět. 

Silnice se po pár kilometrech změnila na terén. Zpočátku jen takové polní pěšinky, víceméně rovné, občas nějaký kopec, ale celkem pohoda. Nejhorší to bylo na 15 km, tam se udělal několikaminutový špunt. Překvapil mě klid lidí. Prostě se stálo a trochu se blbo, nikdo neplašil. Až na jednoho taťku, že prý jeho dcera píchla a musí za ní, že už tak má ztrátu deset minut!  Ach, deset minut... Co to je? :-D

Na trase bylo hodně těžkých technických kopců - kameny, výmoly, bahno, a taky dva brody... Nemít horáka, asi bych to vůbec nezvládla. Takhle jsem se s tím celkem statečně prala. Kopce jsem se snažila vyjíždět, ale tedy dolů, dolů jsem se bála, tam jsem hodně ztrácela a ty, co jsem předjela do kopce, mi to s chutí vrátili. Jednu chvilku jsem měla i problémy s převodovkou, nějak nepřeváděla a zůstal mi jen malý převod, ale za chvilku to zase šlo. V té vsuvce, kdy to nešlo, se mi podařilo i spadnout. Vjela jsem do vyjeté koleje, což by snad ani nevadilo, kdybych nešlápla... Svalila jsem se jak špalek, spadla mi žabka a držák na Edu, ale nic vážného to nebylo. Jen mě zase předjela horda lidí, ale spousta se jich ptala, zda jsem v pořádku. Rychle jsem to posbírala a až za jízdy zjišťovala, jestli mi něco je. Trochu mě bolelo levé předloktí, což s porovnání s těmi, co z nich crčela krev bylo nic.

Na jednatřicátém kilometru začalo poprchávat. Přišlo mi to příjemné, akorát jak se zatáhlo, prd jsem viděla. Jenže sundat si brýle znamenalo nebezpečí oslepnutí, neb kamínky i prach lítaly všemi směry a s chutí trefovaly obličej. Takže jsem jela trochu poslepu, protože přes tmavá skla nebylo nic vidět. Na konci nás čekal opravdu těžký kopec, lidi vedli kola, na jízdu to moc nebylo. Na úzké pěšince se blbě rozjíždělo a objíždělo a tak jsem vedla taky. Do cíle jsem vjela dvě a půl hodiny po výstřelu. Sebrali mi čip a já byla megahappy. Fakt moc. Akorát jsem to neměla komu sdělit. Nikoho jsem neznala, Renata jela 65, takže ani dlouho neměla být. Tak jsem tam tak bloumala po zázemí s pusou od ucha k uchu a fotila si totálně zasviněné kolo. Šel by i jemnější výraz, ale ten by to nevystihl :o))

Šla jsem do fronty na mytí kol a v tom mi Renata napsala, že je v cíli! Nejdřív jsem si říkala, že byla tak rozumná, ale pořadatel ji na těch 65 prostě nepustil. Na odbočce byla pozdě a nestihla by tak limit. Bohužel, nikde nebylo psáno, že to tak bude, to prý vědět, zabrala by.

A tak jsem konečně měla prostor vypustit své juchání nahlas a zahrnula jsem ji vším tím pozitivním, co mě tak cestou potkalo. Ovšem když jsem řekla: To bylo lepší jak běh!!!, koukala na mě s nefalšovaným údivem a asi i zděšením a říkala: To ne!?!?!?!? Ale jo, já to tak cítila, vážně.

Ještě jsme se najedly a vyhodnotily akci jako velmi podařenou. Pořadatelé to měli zmáknuté opravdu perfektně. Zázemí, trasa, občerstvení, cílový servis, výborný oběd, výsledky ihned k dispozici. Bylo to jiné než běžecký závod, myslím atmosféru a průběh. Vlastně jsem třeba neměla čas dumat nad tím, jestli můžu nebo ne, jestli mi je horko nebo ne, prostě jsem jela a jela, šlapala jsem co to šlo. Zajímavé byly třeba občerstvovačky. Lidi prostě položili kolo, šli si něco vybrat a pak se v poklidu osvěžili. Zřejmě to pak dohnali ve sjezdech :o)) Já se na zastávkách jen napila, popadla pomeranč a odjela z toho mumraje, u jedné jsem ani nezastavila.

Všichni znají ustálené spojení Plave jak paní radová. Jistě se hned každému vybaví paní s hlavou trčící z vody, jak poklidnými tempy rozráží vodu a to tak, aby si nenamočila trvalou. Jezdit jako Poděbradka není možná až tak ustálené, ale já už to použila víckrát, takže pro mě ano. Jezdím jako Poděbradka, akorát místo košíku mám často vpředu taštičku.

Doteď jsem nejezdila v kalhotách s vložkou, ani s helmou, neměla jsem tretry a vůbec všechny ty věci, které mají dnes skoro všichni. A přesto jsem se vydala do neznámých vod a plavala ne jako paní radová, ale jako .... Dobře jsem plavala :o)) Ten závod, to byla úplně jiná káva než jakou jsem pila dosud. A mám pocit, že někdy si ji zase dám.

před...

po...

žabka to taky přežila :oD

V cyklodresu ITB

Beskyde, Beskyde, ITB po tobě ide

Konec května a má první skutečná běžecká událost je tu: Valašský hrb 2015. Přihlásila jsem se pradávno, ještě v době, kdy mě běhání bavilo úplně nejvíc na světě. Krize, alias vyhoření, mě ale semlela, takže chybělo málo a napsala jsem pořadatelům, ať mě škrtnou. Naštěstí jsem cestu ze své krize našla celkem rychle - běh jsem promíchala s kolem a posilovnou. Promíchala, ale netřepala, čímž vznikl lahodný koktejl, kterým se už pár týdnů opíjím do stavu blaženosti. Je zajímavé, že ačkoliv se cítím naprosto skvěle a sport mi dělá jen a jen radost což zdůrazňuji kudy chodím, stejně slyším rady, co bych měla a jak bych měla, a že určitě víc běhat by to chtělo, a dlouhé trasy a kopce a tohle a támhleto... Takže: v takto daném směru chci a budu pokračovat. Plňte si své sny a cíle, jak chcete a jak to vyhovuje vám, v tom, co děláte, jste dobří, takže to jistě myslíte dobře i se mnou, ale já si budu plnit ty své jak já chci ;o))

Docela mě zajímalo, jaký dopad mé skoroneběhání, čili nový koncept (ne)přípravy, bude mít na závod samotný. Přece jen - dvacet km je dvacet km. O tom, že se to navíc běží ve viditelných kopcích ani nemluvím. Ač se to tak může jevit, vrásky na čele mi to skutečně nedělalo, neměla jsem čas se tím zabývat, žádné nervy ani stres. Prostě se uvidí, ne? Akorát jsem tedy byla trochu nastydlá, dva opary dávaly tušit, že se uvnitř něco děje, tak jsem jedla béčko.

V pátek jsme s Tučňákem a částí modré buňky, skládající se z Dohnyho a Pavla, vydali na dalekou cestu do Beskyd. Kluky jsme šoupli dozadu, protože já vzadu zvracím. Když už tam někdy musím, mlčím, což uznávám někdy není od věci, ale tentokrát bychom přišli o pár zásadních hlášek.. :o))

Plánování přesunu

Možná pánové tento víkend byli trošku uzurpovaní když se na to tak dívám s odstupem. Nejen že seděli vzadu, na záchod se nezastavovalo, ale když pak viděli, jaký pokoj s Tučňákem máme, že má vlastní koupelnou a záchod, a že nemusíme do schodů... lehce žbrblali. David se dokonce snažil do naší koupelny vloudit!

Bydleli jsme opět v Bečva resortu, dokonce v úplně stejném domku jako loni. Po příjezdu druhé části týmu (Advid, Houba a Houby Muž) jsme jeli na večeři do Zavadilky, kam jsme šli nabrat sílu na druhý den. Dala jsem si výborné těstoviny se smetanovou omáčkou. Těstoviny byly v  pořádku, ale smetanová omáčka druhý den ukázala, že jsem si raději měla dát ty s mákem. Po večeři následovalo plánování přesunu a celkem rychlý odchod na kutě.

Moc jsem se nevyspala. V rohu nade mnou bylo čidlo, které při sebemenším pohybu krátce modře bliklo, nebo dokonce chvilku svítilo. Samozřejmě mě to rušilo a snažila jsem se ani nedýchat. Ovšem čím víc jsem se soustředila na to, že se nesmím pohnout, chtělo se mi pohnout, až jsem z toho všeho dostala migrénu. Měla jsem ho sestřelit botou...!

Ráno jsme posnídali (já dvě housky se sýrem a kafe) a vydali se na start. Pořadatel změnil místo zázemí závodu, takže jsme nejeli půl dne, ale jen necelou půlhodinku a sice do hotelu Čarták. I ta půlhodinka stačila na to, aby se mi v zatáčkách udělalo všelijak a housky málem opustily své místo. Naštěstí bylo dost času to při čekání na běh rozdýchat. Na místě jsme (se) fotili, vítali, kochali, pili, jedli a čekali, až budeme smět vyběhnout. Nejdřív padesátníci, pak třicátníci a pak už i my dvacítky (ještě se běžela desítka, ale tam jsme žádného závodníka neměli).

Pořadatel změnil nejen místo zázemí, ale samozřejmě i trasu. Loni mi sedla. Bylo to pěkně nahoru dolů, nahoru dolů, kolkolem jen příroda pur. Moc se mi to líbilo a i mi to šlo, o čemž se dá číst zde. Nová trať začala stoupáním. To se mi nelíbilo. Ale když člověk běží horský závod, nemůže ani brblat. Tepy mi ihned vylítly nad 160 což dělají vážně jen někdy, třeba když mě tuhle honila bouřka. Nutně jsem potřebovala srovnat dech, ale nerýsovala se ani rovinka, ani seběh. A když pak seběh přišel, byla jsem tak vyřízená, že mi to nepomohlo. Navíc mě bolelo břicho a to tak, že hodně. Takové to píchání v boku a pocit plnosti. Uff. Zase si někdy dám smetanu před během...

Kopce byly doopravdy mega šílené. Říkala jsem si, že se mi to určitě jen zdá, že kdybych fakt trochu víc běhala, bylo by to lepší. Přikládala jsem to tedy mé nulové přípravě a rvala se s nimi co to šlo. Ono tedy kromě jiného bylo i dost teplo, tak jsem trošku hodně trpěla. Ale tedy ne trpěla, jakože jsem byla na umření, to ani náhodou. Vlastně jsem cítila velkou sílu v nohách, byť jsem kopce jako vždy chodila.

Občerstvovačky byly zásobené tak, že nebýt to závod, vzala bych si talířek a od všeho bych si ochutnala. Nejvíc mě lákala rozteklá čokoláda, do které se dal namočit banán. No ale dala jsem si ho bez čokolády, zapila vodou a zase pádila. No pádila... Od druhé přestávky, 5 km před cílem, už skoro nikdo, koho jsem dotáhla, do kopců neběžel, tak jsem byla taková nějaká ráda, že nejsem sama.

Dva úplně nejhorší kopce, jejichž vrcholky jsem spatřila jen když jsem se zaklonila, jsem málem lezla po čtyřech, ty mi daly vážně zabrat. Naštěstí cesta do cíle pak už byla jen z kopce a ještě po tvrdém, takže do cílové brány jsem se docela vřítila jako běžecký závodník a ne jako účastník pochodu. Nebylo to ani těch 20 km, ale jen 19,75 km. Loni jsme tedy měli kilometry zadarmo a letos naopak :o))

V cíli už byla Houba i s mužem a Dohny, kteří běželi stejnou trať, no a tak jsme společně čekali na ostatní, kteří běželi 30 a 55. Postupně dobíhali, vydýchávali, nechávali se masírovat, fotilo. Dali jsme si guláš i fofolu a vyprávěli si dojmy z trasy.

Docela mě potěšilo, že ti, co běželi loni, vyhodnotili trať jako výrazně náročnější. Čili se mi to nezdálo a nebylo to přípravou. Po stažení dat jsem se dozvěděla, že jsem běžela vlastně stejně jako loni. Loni průměr 8,19 na km, letos 8,12 na km. Asi rychlejší seběhy :o) Své čtvrté místo jsem neobhájila, to mi sebrala Mirka.

Celý den neměl chybu. Všechno bylo perfektní - umístění zázemí, výdej čísel, posezení pro závodníky, stánky, dobrovolníci, nálada, počasí, guláš tedy moc ne, ale bodnul, program pro neběžce, dokonce byl zvlášť takový amfiteátr pro vyhlašování vítězů a pro besedy. Na vyhlašování jsme se byli podívat a tleskat našemu jedinému umístěnému - Houby Muž - Pavel byl druhý ve své kategorii. Přitom to byl jeho první závod. Poslední slovo ovšem měla bouřka, která vypukla kolem páté hodiny a trochu poodnášela co se dalo a zbořila startovní bránu. Ale to už víme jen z doslechu, neb jsme se přesunuli do auta a zmokl jen Veverka P, který ještě jedl. Alespoň mu to usnadnilo rozhodnutí, zda se vydat vlakem zpět do Prahy, nebo využít náš bungalov.

Druhý den, inspirování Bubem, jsme se vydali na výlet na Pustevny. Bylo tam nádherně. Nikdo nikde, jen hory a my. Vydali jsme se pomalu nahoru na Radhošť a ke kapličce, kde jsme se lehce občerstvili a zase se vrátili. Ty davy, co jsme potkávaly v protisměru, se ani nedají ani popsat! Normální Václavák. Chyběl jen kůň, dýleři drog a taxikáři. Svou pouť jsme zakončili ve Valašském šenku dosti opulentním obědem, dá-li se borůvkový knedlík přes celý talíř tak nazvat.

Když něco jíš a nikdo tě u toho nevidí, tož to nemá žádné kalórie (proto ten útěk ze záběru ;o))

a pak už jsme vyrazili k domovu. Příští rok tam asi budu muset jet zase, jinak to nevidím. Protože tak skvělou akci by si člověk neměl nechat ujít.

My všichni

start 50

50 před startem

A ještě záznam závodu:

Monology osamoceného běžce

Začíná být skoro pravidlo, že většinu závodu běžím sama. Sama jakože osamoceně. Nikdo nikde, jen já a trať. Já a dobrovolníci na kraji cesty. Já a mlha. Já a slunce. Já a mé monology... Nejinak tomu bylo o víkendu v Jizerkách. Tam jsem to měla i s bonusem - doběhla jsem úplně poslední ze všech účastníků. A bylo jich dle výsledků asi 550, na té naší trati samozřejmě méně, ale i tak... Vyběhla jsem sice společně s Tučňákem, ale ta i přes ujišťování, že poběžíme spolu, protože běháme stejně (HAHA LOL HAHA LOL), že nejde závodit, ale se jen proběhnout, asi na třetím km srovnala dech a nohy a byla v trapu. naštěstí si už zvykám a tušila jsem to, takže jsem se na ní tentokrát vůbec nezlobila ;o)) Ale popořadě...

Na Janovskou 11 a 19 jsem se těšila. Jizerky mám víc jak ráda a když to jde, směruju tam různé výlety i dovolené. Mám dokonce pocit, jestli jsem tam někde v minulém životě nežila, protože když tam přijedu, cítím se tak nějak jako doma, strašně fajn. Nejlepší bylo, že omáčka kolem závodu začala měnit obyčejnou účast na víkendový běžecký výjezd naší pivní party. I pořadatel na svém webu psal, že se jedná o společenskou akci, takže se to celé rýsovalo velmi slibně. Samozřejmě že s těmi kopci (běžecky) zas tak moc nekamarádím, ale to je jen drobná vada na kráse. Takové mrňavé znamínko na jinak libé tváři. Kopce? Kopce se přeci dají chodit, že? :o)) 

Co mi trochu dělalo starosti bylo počasí, protože předpověď nebylo zrovna přívětivá. Ne že by mi to v konečném důsledku nebylo jedno, ale přece jen jsem předpokládala, že tam budu zase pěkně dlouho a nechtělo se mi prochladnout. Tak jsem to nakonec vymyslela velmi šalamounsky: na nohy kraťasy a nahoru tričko a novou běžeckou ultra lehkou a mega krásnou běžeckou svítivou bundu, která se dá zabalit do malého klubíčka a navléknout na ruku, a na krk jsem si uvázala šátek. Mým nahým nohám se kde kdo podivoval, ale na rozdíl od všech těch závoďáků na startu já mám nohy pěkně zaizolované. No, trochu mi namrzly, ale tím pádem jsem o nich skoro nevěděla :o))

Ještě než jsem se na start postavila, byl tu páteční večer na chatě u krbu s holkama, s Martinou a Katkou a samozřejmě s Renatou. Povídání, mentální  a strategická příprava na běh po horách a závoďácká večeře v podobě těstovin. Ke koloritu přípravy patřilo i pozorování rtuti teploměru a výkřiky: Už mrzne! Už mrzne! Jede král! Jede král! (To jsme nevykřikovaly, ale hodí se to sem :o) Ráno nebylo po mrazu ani památky, zanechal jen svůj podpis:

Přejely jsme do Janova, zaparkovaly pod kopcem a šplhaly kamsi nahoru, kde bylo zázemí závodu. Kopec mi přišel strašnej, vůbec jsem nemohla dýchat. No děvče, to bude něco...

Potkaly jsme kluky z klubu, Pavla a Davida, ale jinak široko daleko cizí tváře. Zázemí, to byla nevelká tělocvična plná lidí, stolů a pořadatelů. Hučelo to jak v úle. Tašku s číslem, čipem a nějakými papíry jsme získaly bez fronty a šly se převléknout. V zadní části byl docela prostor, vybudovaly jsme si základní tábor a jaly se strojit. Vedle nás byl nějaký chlapík, co se s námi zkoušel dát do hovoru, nebo si možná jen něco broukal pod fousy, těžko říct, ale my se soustředily na upevňování čipu. Já byla první a když jsem ho pozorovala, jak se pere s titěrným připevňovadlem, zželelo se mi ho a na botu jsem mu čip přidělala :-))

Bylo už dost hodin, ihned jsme šly na start. U startu stály dvě osamocené kadibudky, čehož jsme využily a zapadly do nich. Těsně před startem jsme prohodily pár slov s Gábinou a Honzou, a pak najednou bez varování se ozvala rána jak z děla. Vůbec jsme nechápaly co se děje. Udiveně jsme se rozhlížely a držely se za srdce, které úlekem hodlalo opustit své stanoviště, tak mocně a rourušeně bušilo. Ale protože dav se dal do pohybu, usoudily jsme, že to byl zřejmě startovní výstřel a ne zbloudilý lovec dravé zvěře.

Dav nejen že se dal do pohybu, on prakticky zmizel. Ale jo, za chvilku zase stál, vytvořil se špunt, ale jakmile se běžci propasírovali přes nejužší bod, byli vážně v prachu. Zbyla jsem já, Renata a pan Tlouštík (určitě by se neurazil, fakt byl takový kulatý, dokonce víc jak já). Ihned po seběhu byl výběh, který měl na svědomí, že jsem se cítila jak kapr s astmatem. Vzduch jsem sice nasála, ale nešel mi vydechnout. Nebo naopak? Co na tom sejde, prostě jsem nemohla dýchat... :o)

Trasa byla úžasná. Byla to dokonce trasa, po které jsme šli před rokem a já po ní různě pobíhala sem a tam a říkala si: Tady bych si chtěla skutečně zaběhat! Zatímco před rokem jsem byla obrazně řečeno "na koni", tentokrát byli na koni ostatní a já za nimi vlála jak hadr. O skutečném běhu nemohla být řeč :o)) To kráse vůkol nic neubíralo, naopak. Panoramata sice vidět nebyla, ale já je tušila. Na již zmíněném třetím se sice odpojila Renata, ale dohonili mě závodníci na 11 km a tak jsem běžela v chumlu a další pět km jsem měla o zábavu postaráno, protože mě stále někdo předbíhal.

Dlužno podotknout, že nám David před závodem říkal, že Janovská je akce, kde si závoďáci ze všech možných oddílů testují fyzičku. Podle toho vypadali i lidi kolem. Samí mladí nadějní štíhlí a vysportovaní jedinci. Absolutně bez nadsázky mohu říct, že jsem byla druhý nejtlustší účastník. Vážně. Ten chlapík a já. Dvě dýchavičné koule na konci. Naštěstí.. naštěstí jsem ho setřásla ;o))

A tak jsem tedy běžela po milovaných horách, mlha přede mnou a mlha nade mnou, pode mnou kamení i asfalt, kořeny i listí a všechno to klouzalo a dýchalo podzimem. Cítila jsem se šťastně. a spokojeně. Většina kopečků, které doma vybíhám v pohodě, se stala překážkou hodnou chůze, což mě trochu mrzelo, ale na pořadí by to, že bych běžela pořád, stejně nemělo vliv. Nač se vyšťavit kvůli několika minutám, které bych možná ušetřila. Však víme, jak je to s těmi mými závodními ambicemi...

Supící lidi mě předbíhali jak na běžícím pásu. Někdo vypadal jak v posledním tažení, někdo se ladně vznášel nad zemí, a skoro všichni smrkali a plivali do stran. Představa, že něco z toho na mě třeba přistane, mi nebyla příjemná. Dokonce bych řekla, že mi byla hodně nepříjemná a pokud by se to vážně stalo, určitě bych se obrátila naruby. Na osmém se jedenáctka odpojila a já už skutečně  a nadobro osaměla. Sbíhala jsem sjezdovku, pěkně opatrně, abych nespadla a mžourala skrz mlhu, zda uvidím žluté šipky. Ačkoliv byla trať značená výtečně, na terén a místo určitě, některé šipky nebyly k nalezení hned, ale až po důkladném pátrání v krajině. Občas mi někdo i poradil, to když jsem se ptala: Prosím vás, neběželi tudy nějací lidé? Běželi, běželi, odpovídali mi turisté sborem a ukazovali kamsi za sebe. Jedno dítě podotklo, že paní je nějaká moc zpocená. Haha, dítě, to není pot, to je mlha ve svém další skupenství. Kapalo mi sice z vlasů jak Česílkovi, ale zpocená jsem nebyla ani vzdáleně.

Přišel další úsek, který jsem znala a kde jsem si krátce zaběhala (jednou v kozačkách ve sněhu a jednou na sucho a vlastně jsem si ho i projela na kole). Nebýt asi třiceti psů, kteří absolvovali kochací horskou túru a motali se mi pod nohy, bylo by to tam skvělé. Měla tam být i občerstvovačka, ale už byla zabalená. Škoda, měla jsem potřebu loknout si něčeho teplého a ukousnout něco tuhého. Ale tak vodu jsem ještě měla svou a rozkousala jsem tabletu, kterou jsme dostali na občerstvovačce předešlé.

Dobrovolníci po trati byli skvělí. Zmrzlí, ale samé úsměvy. Všichni do jednoho mi většinou říkali, že běžím skvěle a že jsem dobrá a že už jen jeden kopec a jsem v cíli. Jo jo, nikdy neposlouchejte místní lid. Jejich představa o tom, co je a co není kopec, je na hony vzdálená realitě. Asi nejhorší byl seběh kopcem dolů do Janova, strašně strmý a uklouzaný terén tam byl. Přidržovala jsem se větví a přála si nespadnout do bláta. No nejsem žádná princezna, ale běžet s bahnem na zadku Janovem se mi nechtělo.

Těsně před cílem se procházel Pavel, který byl podobně zmrzlý jako dobrovolníci cestou, a když mě viděl zajásal, protože věděl, že už se konečně pojede do tepla. Čas nepodstatný, umístění tedy jak už řečeno úplně na konci, ale byla jsem nadšená. Byla jsem nadšená nejen dalších pár hodin, ale byla jsem nadšená několik dalších dnů. Úplně živě jsem viděla, jak běžím lesem a jak se škrábu do kopců, cítila jsem tu radost z pohybu a radost z hor, ten klid podzimu a občas i závan blížící se zimy. Hrozně se mi chce se tam co nejdřív vrátit a zaběhnout si to ještě jednou. Klidně si tam budu zase sama mudrovat o nesmrtelnosti chrousta.

Doslov
K autu jsme běžely. Měla jsem totiž ještě spousty elánu, protože když se to vezme, byl to závod krátký :o) Po závodě se celá naše tlupa iThinkBeer přesunula zpět na chatu. Přijel i Veverka Sudetský, který marně simuloval zápal plic, i Mirka Houba, která je také součástí týmu a dokonce v tričku i běžela (info pro Advida). Rukou společnou jsme připravili večeři, jedlo se a hodovalo, povídalo a poslouchalo praskání ohně a domorodcovo vyprávění o krásách Jizerek. Část skupiny odjela, část zůstala a dál se povídalo a popíjelo až bylo tak pozdě, že byl čas jít na kutě. Ráno jsme si ještě společně vyklusali a byl konec. Skončil jeden z nej víkendů v úžasné společnosti skvělých lidí.