čtvrtek 12. prosince 2013

Tři oříšky a jedno červivé jablko

Běžecká besídka byla letos prostě nej. Sešlo se nás rekordní množství (no možná Blogger roku měl účast vyšší). Někdo se jen mihl, někdo zůstal celou dobu, na někoho myslím ani nic nezbylo.. Popisovat průběh je úplně zbytečné, protože takové besídky mají všude průběh totožný: přijde se, hlaholí se, rozdávají se dárky. Objedná se první láhev, sní se první mísa, druhá láhev, další dvě mísy, pak třetí láhev... To už mají všichni ten roztomilý výraz: jsem mimo, ale je mi to jedno (morální kocovina se dostaví nejpozději při prohlížení fotek...) a všem je fajn.  Při tom množství lidí už nejde komunikovat jinak než tak, že se bavíte se svým sousedem po levici, se soudem po pravici a s protisedlým sousedem. Já měla vedle sebe Tučňáčka Renatu, Veverku Pražského a Rida, naproti Veverku Sudetského, Pavla, Janu, Věru a Evžena...

Jo Evžen, ten mi dal. Povídá: Hele, ty máš narozeniny někdy v půlce roku, že jo? Přikývla jsem. Já si to myslel. Až je oslavíš, tak já se ti budu smát, že ti táhne na šedesát! CÓ??????? No bude ti padesát, ne? CÓ!!!!!!!!!!!!!!!!! Teda, já tam sedím v takovém tom sklípkovém šeru, muselo mi to ubrat nejmíň deset let a on se mě zeptá, jestli budu slavit padesátku. Přitom padesát mi ještě dloooooooouho nebude. Také se mohl zeptat, jestli jsem náhodou nepřibrala, aby mě úplně dorazil :o). Samozřejmě že jsem mu to během večera párkrát omlátila o hlavu. A myslím, že v průběhu roku (spíš v průběhu příští pětiletky) mu to párkrát o hlavu ještě omlátím :oDDD

Veverka Sudetský, ten mi taky dal, ale na rozdíl od Evžena dárek. A sice dárek s příběhem.



To je vlastnoručně vyrobený šátek-had s mým logem. Ti broučci tam, to jsou běžci. Jsem tam zakomponovaná nejen já, ale i Honza12 ve svém žlutém tričku a ještě i oba Veverkové, taktéž ve žlutém tričku, aby v tom množství lidí nezapadli. Krása, co? Šátek koloval a lidi se tam podepisovali. Bohužel jsme měli jen fixu, se kterou se psalo dost blbě. Ano, nevím, čí byla, ale každopádně jsem jí stopila. Stejně tak jsme stopila i nějakou propisku O:o)) A kdyby chtěl někdo stejný šátek, nebo podobný, může si ho objednat přímo u Pavla Veverky-Sudetského v eshopu

Zajímavé je, že ten den jsem dostala obdobný dárek od kamaráda Ondry. Obdobný v tom směru, že je také vlastnoručně dělaný a také zobrazuje mé logo:


Ne, to už si nemůžete objednat nikde  :o))

A zlatý hřeb - červená obálka od Tučňáčka. Začala bych tím, že pokud něco fakt nechcete, hodně o tom mluvte. Třeba já rozhodně nechci své špeky. A drží se mě jak židovská víra. Taky jsem říkala, že nikdy nepoběžím maraton. Odšourala jsem tři. A na podzim jsem řekla, že v Plasech NIKDY nepoběžím nic jiného než desítku. Že se tam přece nevyšťavím v nějakých kopcích a v horku, když obojí z duše nesnáším. No co myslíte, že v té červené obálce bylo:


Renata, Renato, já tě asi uškrtím :oDDD Šok z tohoto dárku jsem zajedla sádlem, tlačenkou, řízkem, chlebem, sýrem, to všechno jsem spláchla rulandou a bylo mi to fuk. Druhý den mi to úplně fuk nebylo, protože jsem musela mít celý den povolený pásek u kalhot... 

Tož, super to bylo!!!


úterý 3. prosince 2013

Jde se k Sádlům!

To si tak člověk pěkně leží po uši ve svých restech, ve svých MUSÍM UDĚLAT IHNED, MUSÍM UDĚLAT VČERA a NA CO JSEM JEŠTĚ ZAPOMNĚLA?, nemá myšlenky vůbec na nic a je násilím zavlečen do rozhovor:u přibližně tohoto znění: 

Co ten večírek?
Co s ním?
No, neměli bychom to oznámit?
Měli....
A co, napíšeš všem?
Co?
No že se to koná:
Já?
No jasně že ty, ty jsi v tomhle úplně nejlepší.
Myslíš?
No jasně, o tom nepochybuj!

Když mám v hlavě milión věcí, mluvím krátce. To není jako když jsem nervózní kdy mluvím rychle a moc :o) Pokusila jsem se vysvětlit, že toho mám strašně, strašně, strašně moc, že nestíhám a jestli by třeba někdo jiný... Obratem mi přišel seznam úkonů, na který jsem neměla nárok se vytahovat.

Termín 11.12.13 vznikl úplně samozřejmě s ohledem na Honzu. Protože kdo jiný je sběračem takovýchto seskupení, kdo za ničím hledá něco, že jo? Advid nám to chtěl nabourat a přesunout večírek na 12.12.13, že prý je to taky pěkné datum.... Já dokonce vyměkla, ale Honza ho umlátil argumenty...

Pár dnů po té:
Co ten večírek?
Co s ním?
No, neměli bychom to UŽ oznámit?
Měli...
A co, napíšeš všem?
Co?
No že se to koná.
No to bych měla. A kde se to vlastně bude konat?
To já nevím, to vymysli.
No dobrá, ale pro kolik lidí to mám zajistit?
To já nevím.
A koho všechno pozveme?
To nevím.
Honzo!
Však ty si poradíš, ty jsi v tomhle nejlepší.

No nevím, nevím. Pochybuji, protože úkol zněl sice jasně: udělej večírek pro X lidí v místě Y, ale nějak jsem vůbec nevěděla, jak se ho zhostit. Jdi tam, nevím kam, a přines to, nevím co.... Celý víkend jsem tedy klikala na různé lokály až jsem dospěla k názoru, že loni U Sádlů, to bylo nejlepší a tak jsem to tam blokla.

Většina těch, co známe, dostala mail, ale říkali jsme si, že by třeba chtěl přijít i někdo další. Někdo, kdo chce společně s námi povečeřet chleba se sádlem, rozloučit s rokem 2013, přinést mi dárek... Prostě jste zváni všichni, ale tedy dejte mi to vědět. Více se dozvíte v POZVÁNCE od Honzy, ke které jsem ho zase dokopala já :o))

A kdyby to bylo fakt jen na mě, jdeme to někam roztočit a toho sádla se zbavit.... ;o))


pondělí 18. listopadu 2013

Zimní příprava 2014

Již dnes, dnes to všechno začne! Dlouho očekávaná - zimní příprava. Těším se ukrutně. Aby ne, když jsem naposledy běžela v říjnu, když jsem víc jak týden ležela s angínou a když se mi tak moc stýskalo, že jsem si pouštěla videa na téma Běžecká technika!


Pohled do plánu naznačuje, kudy se příprava bude ubírat: běh, dvoufázové tréninky, posilovna a volno. Dvě volna se vážně hodí, už jsem si zvykla, že mám přidělený čas na regeneraci. No, tak uvidíme, kam se posunu s takovým plánem. 

Mám pět zimních cílů, scifi-cílů:
- zhubnout svých posledních pět kilo 
- zrychlit
- kopnout se i do pravé půlky zadku při zakopávání
- upéct vanilkové rohlíčky a potajmu je nesníst 
- předběhnout Hanku na Kbelské :o))

Ještě si střihnu jedno volno, které využiju k hledání bot a rukavic do posilovny, ale zítra už to rozjedu....







středa 30. října 2013

pondělí 28. října 2013

Neběhám..

... a přitom nejsem: ani nemocná (ťuky ťuk), ani zraněná (ťuky ťuk) a dokonce ani třeba líná. Je přeci podzim a to se běhá nejlépe. Proto bych nikdy neřekla, že se po letech běhání (po šesti letech běhání) prostě nechám přesvědčit, že dlouhé a náročné pobíhání a honění se za lepší fyzičkou, má vystřídat doba klidová.

To mi po Drážďanech dal můj virtuální trenér další ze svých podivných dotazů, na který jsem nevěděla, co říct. Mé mlčení si vysvětlil jako souhlas.  Když nad tím tak dumám, tak z jeho otázek už by se dala sestavit slušná hitparáda.

1. Kolik měříte v pase?
Ehm. No. Tak ze prvé to je otázka, která vůbec nevím, zda má být ženě položena. To je jak s věkem, že jo? Mám napsat pravdu, nebo si ubrat? Když si uberu a pak se k tomu číslu dostanu, budu muset buď zase ubrat nebo dělat, že jsem se nikam nepohnula. Ale tak dobrá, docela chápu, že tato otázka musí být odpovězena popravdě, neb je použita k věděckým účelům. I když si myslím, že spadá do kategorie: NIKDY SE NEPTEJ ŽENY NA. Např. na: Ty máš zase nový svetr (šaty, kalhoty, tričko...)?! Na tu nikdy nikdo neodpoví popravdě. Na takovou otázku, jak všechny víme, se odpoví buď: To už mám dlouho, a nebo: No jo, to ti měli ve výprodeji asi za stovku... Že Dior nikdy nic nebude mít ve výprodeji za stovku, víme zase jen my.

2. Můžete mi říct, proč jste závod po 20ti minutách vzdala?
Super nechutná otázka. Možná by měla mít první příčku. Ta mi vzala dech, uvrhla mě do zatvrzelého mlčení a zpytování svědomí. Nedá se jen tak zodpovědět. Prostě se to stalo. Prostě mi to nešlo. Tečka. Šlus. A už mi nikdy nesmí býti položena!

3. Zvládnete několik týdnů neběhat, že?
To se jako ptá mě?!?!?!?! V říjnu?!?!?!?!?! Na podzim?!?!?!?!?!? Týdnů!!!!!!!!!! A hrome. V ten první moment jsem si to neuměla představit, ani jsem si to nechtěla představit. Protože  běh je součástí mého bytí, mého já. Nechci se ho dobrovolně zříct. Nechci se ho ani nedobrovolně zříct! Sepsal mi tedy důvody, proti kterým už jsem neměla žádné své ALE. No tak nebudu běhat, když si myslí, že nemám běhat.

Co je zajímavé, že se mé okolí rozdělilo na ty, co mi říkali: No makala jsi, tak to tak udělej. A na ty, co mi říkají: Neposlouchej ho a prostě běhej. A v tu chvíli já si řekla: A to ne! Jednou je to trenér, čili je to autorita a k té se musí vzhlížet a poslouchat. Neříkám slepě poslouchat, ale pokud je to něco rozumného, nebo něco, co rozumně zní, tak raději neodporuji, neremcám a plním. Je fakt, že většinou nikoho neposlouchám, protože mám vždycky pravdu (jsem se tuhle dočetla v horoskopu :o), ale tak tentokrát jsem udělala výjimku ;o)

A tak chodím na procházky, protože venku je krásně a fotím si podzim. Nabírám sílu, tu duševní i fyzickou, protože nevím, co bude, až zákaz pomine. Sladká nevědomost... :o)


neděle 20. října 2013

Jak jsem se honila za chlapama

Album Dresden 2013
Letošní podzimní dámská jízda neměla chybu - vyšlo počasí, ubytování i závod samotný. Ale to všechno jsem věděla v neděli večer, dopředu jsem měla klasické obavy, jak to asi všechno bude. Celý týden jsem tedy byla víc jak neklidná, ba přímo vystresovaná. Ne, samozřejmě že nevím proč, prostě byla. Podvědomí mě uklidňovalo, že přeci 21 km není nic, co bych nezvládla, což jsem klidně mohla říct nahlas. Ale nějak jsem si (jako už potolikáté) neuměla představit, že poběžím rychleji, než jak jsem zvyklá teď běhat. Že kilometr za osm minut asi není ta pravá rychlost pro závod. A ještě k tomu ty šílené předpovědi s dvaceti stupni, to mě bralo nejvíc. Ladila jsem tedy především hlavu a nechala ji vylovit z paměti všechny mé letní výklusy, kdy ze mne teklo, kdy jsem se vařila ve vlastní šťávě, ale statečně jsem tomu čelila. Že poběžím v tílku se rozumělo samo sebou.

Na výletu jsem se domluvila s Helenou, která je v mých očích bohyně běhu, stále přede mnou, stále nedostižná, která od loňska tak zhubla, že bylo jasné, že pokoří všechny své dosavadní časy. A pak jsem "umluvila" Marcelu, která si jela zaběhnout svůj první maraton. Super holky! Tedy, jak říká Helena: super úžasné ŽENY!


Vyjely jsme ráno v sobotu asi v deset. Naše první zastávka byla hned u prvního meka pro kávu. Chtěly jsme i na záchod, ale právě u něj stály frontu německé důchodkyně... Cesta utíkala, krajina se měnila, stejně jako se měnilo nebe a z šedé se na německé straně opět stala blankytná modř sem tam s nějakou bílou šmouhou. Navigace nás zkoušela a jak už to tak bývá, opět nás převezla (ne že bych měla zkušenosti s touto, ale co vím, dělá to úplně každá). Zlomyslně nám hlásila míle a yardy a tak jsme neodbočovaly, když se odbočovat mělo a objely pěkně celé Drážďany. Ale zase nebýt jí, asi bychom naše ubytování nenašly...

Šla jsem na recepci nahlásit příjezd. Mladý recepční vzal klíč a šel mi ukázat pokoj. Odemkl dveře do chodby, kde byly další troje dveře. Čekala jsem, které budou ty naše. A on začal: Tady vpravo je pokoj pro dvě, tady vlevo pro jednu, tady uprostřed je koupelna. Koukala jsem a nevěřila, že to celé je za cenu 95 EUR i se snídaní. I jsem se docela konsternovaně ptala, jestli je to opravdu za tu cenu, kterou mi potvrdil. Čekala jsem nějakou špeluňku a tohle byl úplně normální prostorný apartmán i s balkonem. Loni jsem byla s Nicolasem za podobnou, možná i vyšší cenu v Jugendherberge, sparťansky vybavený pokoj s tak malou koupelnou, že se mi do ní málem nevešel zadek.

Pohodily jsme zavazadla a vyrazily pro startovní tašky a pro Ariel. Je jasný, že Ariel musím přivézt, i kdybych neměla večeřet! Helena zase hledala kešky, to je myslím srovnatelné :oD Obě ženy měly neuvěřitelný dar - vyznaly se. Rozhlédly se a hned věděly, že se má jít vpravo, či vlevo, nebo rovně, nebo po schodech. To já jsem prakticky nevěděla, kde jsem, kam jdu a kudy se asi tak vrátím. 

V hale expa bylo poloplno. Prodíraly jsme se davem, nahlížely do obchůdků, ale nic nás nezaujalo. Zaplatily jsme čip, vyzvedly číslo, obdržely čip a mohly jsme se přesunout na jídlo. Nad porcí nudlí jsme pak sledovaly kulturní vložku v podobě kytarového koncertu, a dvou tanečních skupin. Líbilo se nám tam, ale kešky a Ariel volaly... Celé odpoledne jsme se toulaly městem, fotily a povídaly si. Ale večer už jsme nevytáhly paty z pokoje a jen jedly a povídaly a ladily formu.

Bohatý švédský stůl udělal velkou tečku za pobytem v hotelu Mezzulana a my se mohly vydat na start. Musím samu sebe pochválit, že jsem vůbec neopakovala ani jednu z mých předstartovních vět: Ani že se bojím, ani že to neuběhnu, ani že se strašně bojím, ani že to možná vůbec nedám. Co měla říkat Marcela, že? 

Garáž byla narvaná závodníky. Odevšad jsem slyšela češtinu až jsme se ptala, jestli nejsem ve špatný čas na špatné místě a toto není náhodou pražský půlmaraton! Kluci z Čech nám pomáhali přelézt zábrany u startu, kluk z Čech nás vyfotil po doběhu a při běhu jsem potkávala Nike-trika. Nebylo by od věci nahlédnout do výsledků a spočítat to (no to se mi samozřejmě nechce). Ač mám tento závod ráda, co nesnáším je jejich pár kadibudek. To je zoufalost sama. Nechápu, proč když se jim tam hlásí pořád víc a víc lidí, proč mají pořád stejně málo záchodků. Stály jsem ve frontě ještě v 9:55! Děs běs!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Ale tak stihly jsme to jako ostatně vždy. 

Chvilku za startem se udělal první špunt, pak ještě asi 2x to bylo takové nahuštěné, ale do pátého km se pole roztrhalo. Běžela jsem v klidu. Hlídala jsem tep, tím pádem tak trochu i tempo a obojí se mi zdálo býti v pořádku. Asi na třetím km jsem si v té změti lidí všimla tří mužů. Dle uvolněného pohybu vpřed se dalo říct, že vyklusávali. Měli všichni tři stejná trika z Decathlonu, takové, co mám také - to svítivě žluté, k tomu černé elesťáky, jako mám já, a boty ASICS, jako mám já. Čili to bylo jasné znamení - potkala jsem spřízněné duše. Přiblížila jsem se tak, že jsem je mohla předběhnout. Když jsem však viděla, jak každou ženu, která to udělala, lustrovali, zůstala jsem raději v závěsu. Dobře jsem udělala. Vzpomněla jsem si na Helenu, jak v sobotu občas vykřikla: Vidělas ty lýtka? Neviděla... Jak jsi mohla nevidět takový lýtka! Takový vypracovaný a opálený... No a tady jsem tedy koukala těm třem na lýtka a říkala si, jak hezky by se tu Heleně běželo... Prostřední muž měl úsměv Jágra, zubil se na své spoluběžce, všichni laškovali, občas někomu zamávali, jeden své manželce na kraji chodníku předal cosi a pořád tak spořádaně a synchronizovaně běželi. Tím, že jsem je pozorovala, jsem neměla nějak čas myslet na běh svůj. Přemýšlela jsem třeba, jestli mají na triku nějaké heslo, či jestli náhodou nedělají někomu vodiče, kolik by jim mohlo být a další a další blbosti. U občerstvení se na rozdíl ode mně nezdržovali, měli vlastní pití a tak jsem pak musela trochu zabrat, abych je zase dohonila. Byla jsem nadšená z toho, že jejich "výklusové" tempo jsem schopná udržet a plánovala jsem, že jim v cíli půjdu poděkovat, že mě táhli. Sesmolení děkovné řeči v němčině i češtině mi zabralo také nějaký ten čas, takže fakt super jak mi cesta ubývala.

To je foto s holkama, nebyla jsem dekorovaná :o))
Jasně že to nemá happyend. Někde na 14tém km, zrovna když jsem jásala, že mám dvě třetiny za sebou, se mi udělalo divně, motala se mi hlava i žaludek. Chvilku jsem dýchala zhluboka a docela to i pomohlo. Hlava se rozmotala, chytla jsem druhý dech a pelášila za klukama. Kluci samozřejmě odklusali, ale pořád jsem je díky jejich neonovým trikům viděla. Trochu jsem stáhla mezeru, ale už jsem jim tak na blízku jako předtím nebyla. Na dalším občerstvení jsem je ztratila docela... Škoda, škoda, protože na tom konci bych je bývala potřebovala jak sůl. To už jsem měla trochu problémy, cítila jsem, jak se mi dělají na pravé noze na prstech puchýře a ani žaludek nebyl úplně v pořádku. A hlavně mě čekal můj velmi neoblíbený úsek - parčík, zatáčky, most, kostky, zatáčky... Už jsem ani neměla sílu koukat, jak běžím, jakým tempem, a co dělají tepy.

V cílové rovince jsem narazila na tlupu několika šťastných běžců, kteří se rozhodli vběhnout do cíle společně. Začali se šikovat a já si nejdřív myslela, že se za nimi schovám. Ale pak závodník ve mě vydal pokyn: sprintuj! a já do cíle dolítla jak namazaná střela.

Přebrala jsem si medaili, vzala jablko a šla pomalu do garáží pro věci. Tam jsem potkala čirou náhodou i Helenu-superženu, která si zaběhla svůj rekord. Bylo nádherně. Teploučko, sluníčko, úplně mi bylo líto Marcely, že je ještě na trati a že na ní ještě dlouho bude. Skoro jsem litovala, že jsem jí přemluvila, ať jede. Ale ne každý bojuje s teplem tak jako já, takže pak říkala, že se jí běželo krásně. No ale v té chvíli jsme byly jen my dvě. Pomaličku jsme došly do auta pro věci, šly se umýt, daly si nudle, našly kešku... A pak už Marcela doběhla - 4:34! To bych taky chtěla zažít...

Cestou zpět nás zlomyslná navigace opět svedla z cesty, ale určitě to udělala s dobrým úmyslem, protože se nám naskytla krásná panoramata ;o))

A zazvonil zvonec, našemu výletu byl konec. Drážďany se pomalu a jistě stávají mým srdcovým závodem a tím pádem i tradicí. Ale dosud jsem si myslela, že je to rovina, z čehož mě letos garmínek vyvedl.

středa 16. října 2013

Podzimní závody

Závody na podzim mám nejraději a vybírám si je záměrně. Podzim rovná se déšť a ranní mrazíky, teploty padají, listí padá, vše utichá, běžecké stezky se vylidňují. Potřebné objemy se tedy dají naběhat pěkně v chladu, člověk nezdechá při třicítkách. Tak trochu (dost) předpokládám, že když přijedu v říjnu na závod, bude sněžit a mrznout, případně se alespoň rtuť přikrčí někde dole a já poběžím jak laň bez jediné kapky potu na severním větrem ošlehaném čele.

Když pak krátce před dnem D na wetter.com objevím předpověď pro Dresden, která na neděli vypadá takto:

mám chuť ječet, co je to za nespravedlivost, že přeci v říjnu má být hnusně!!!!!! 

A to už jsem tuhle i zazimovala letní tílka i sluneční brýle... No nic, zase to všechno vylovím a v neděli hurá na trať, hurá na nábřeží zalité sluncem... Ách to, bude krása, už se těším.

No a příště podplatím rosničku, která to má na svědomí a plní si odznak zdatnosti šplháním po žebříku ven z láhve, aby laskavě zůstala dole a dala si čaj se zázvorem a pečenou mouchu...

P.S. Možná bych si pro zpestření mohla udělat něco s vlasama... :o))

pátek 4. října 2013

Přepočítávám..

Ráno v den delšího běhu
Tak, copak tu máme dneska? Koukám do počítače na plánek. 1:45, aha, no to je docela dlouho. Když se k tomu přidá rozklusání a abeceda tak to mám na dvě hodiny, pak ještě trochu vyklusat a jsem na 2:10. No bože.... A kde si to odběhnu? Když vyběhnu včas poběžím do lesa, když pozdě, poběžím po sídlišti. A co že jsem tam měla minulý týden? 1:30. No prosím, zase jsem dostala přidáno. A co mám příště? 1:50... No to je děsný, ještě že nevidím ten další týden.

Odpoledne v den delšího běhu
Je docela hnusně, raději vyběhnu dřív abych zase nepotkala kance. Kolik že to běžím? Koukám do papíru. 1:45. Aha, no jo vlastně. S tou omáčkou kolem nejméně 2:10. Počítám dobře? 1:45 + 0:15 + 0:10 = 2:10. Jo, počítám to dobře.

Chvilka před delším během
Mějte se, přiběhnu zhruba za dvě hodiny....

První minuty delšího běhu
No, to je kosa, brrrrr. Měla jsem si vzít dlouhý kalhoty. Ještě že mám límec, alespoň na ten krk mi netáhne. A kudy tedy poběžím? Asi přes golf, tam je klid. A pak? Pak asi nad dálnici. Uvidím, rozmyslím se nahoře. Tak, tady si zaskotačím abecedu. Bože, nevím, proč lidi tak koukají když tancuju polku, co je na tom divnýho? Krok sun krok, hop, kolena nahoru, nakopat si zadek, protáhnout a jdu na to. Kolik že jsem tomu věnovala? 10 minut? Jo, to by šlo. 1:45 + 10 je 1:55, pět minut na vyklusání bohatě stačí, ne? Takže dvě hodiny celkem. To znamená běžet TAM hodinu a ZPĚT hodinu. Jak jednoduché, to ani nemusím pořád přepočítávat...

Po půlhodině běhu
No vida, třicet minut je za mnou. Jo vlastně ale mínus ta rozcvička, takže dvacet minut, takže mám běžet ještě jednatřicetpět, to je nějakých devadesát minut. A když to vydělím dvěma.. Co tady dělá to auto? Jasně, klidně mě přejeď, dědku. Jsem snad vidět, ne?! Jsem celá reflexní! Poběžím nahoru na dálnici. Po cestě si ďobnu blumu. No jasně, ten krpál tam je strašnej, ale když budu koukat pod nohy tak ho neuvidím a vyběhnu ho.

Čtyřicet minut v běhu
Jé, tady je dneska strašně krásně a mě se běží krásně. Není to krása? A už mám za sebou čtyřicet minut, to je paráda. Doběhnu na konec lesa a tam to otočím. A co zkusit tuhle cestu? Ještě jsem to nikdy nezkusila. No jéje, tady je to taky moc krásný. A ta roztomilá lavička... A to listí...

Šedesát minut běhu
Je mi nějaká zima. jestli já neběžím moc pomalu. Přidám no. A jak dlouho že to mám dneska běžet? 1:45 nebo 1:35? Tý jo, nevím. Počkat, myslím, že jednapětatřicet, ne? Přeci dole jsem si to počítala, a mám pocit, že to tak bylo. jasně, určitě 1:35. A kolik že jsem měla tu rozcvičku? Deset minut. Dohromady to máme... 1:45. To je čtyřicet pět tam a čtyřicet pět zpět. Ale blbost. To je šedesát + čtyřicet pět, čili stopět děleno dvěma je.. Blbý číslo, zarovnám to na sto, no jasně takže pade tam a pade zpět. Zpět vlastně už běžím tak už jen... Hele, tamhle někdo běží. Ahoj. Nic. Klidně si nezdrav, nevadí. Zpět kolem kance? Nebo tudy? Kolem kance, zaběhnu pak ještě k rybníku. 

Sedmdesát minut běhu
Už mám docela dost. Ale ne, nemám dost, běží se mi dobře. Tepy jsou v pohodě, dýchá se dobře. Trochu cítím chlad, ale dá se to přežít. Určitě líp jak vedro. Pod kopcem se rozhodnu, kudy doběhnu domů, jestli kolem golfu, nebo kolem rybníku. Pan kanec není doma, přístřešek je prázdnej. Ještě že tak. Ani nevím, kolik mám ještě běžet. Kdyby nepočítala tu rozcvičku tak běžím už sedmdesát minut, žádné odečítání, čili mi chybí už jen .. To máme - hodina je šedesát minut a mám běžet jednu a půl, čili 95 minut a mínus sedmdesát je dvacet. Cože? Už jen dvacet minut? To jsem dost daleko od domova, to kašlu na rybník a hurá domů.

Osmdesát minut běhu
Domov na dohled, trochu to zkrátím, jedna třicet nebo jedna dvacet šest je skoro stejný, ne? Mínus čtyři minuty to není taková pohroma.

Večer po delším běhu
Úplně hotová, unavená, protažená, vysprchovaná a zabalená do županu si sedám k počítači, otvírám plán a tam ... 1:45!!!! Plus rozcvička plus výklus je stotřicet minut. Já mám osmdesátšest. Jak je možný, že jsem to takhle spletla? Však jsem si to pořád počítala! Koukala jsem na to asi desetkrát! No ten (trenér) si bude myslet, že jsem úplně blbá. Musím si to nějak obhájit a vysvětlit. Třeba že jsem se nerozklusala. To je prvních deset minut. K vyklusání napíšu, že jsem neměla čas. Nebo bych mohla napsat, že mě začalo něco bolet... Jasně, to musí pochopit. Ale no tak, nejsem malá, nebudu lhát napíšu pravdu:

Pepo, já se spletla!


P.S. Pokud někdo z výše napsaného usoudil, že se pletu proto, že mě to vlastně nebaví a schválně si to zkracuju, tak to se tedy přepočítal ;o))

pátek 20. září 2013

Óda na radost

Mám za sebou devět měsíců putování po Nové cestě. Být těhotná, asi bych zrovna rodila. Naštěstí nerodím a tak si občas můžu v klidu vychutnávat plody svého úsilí. Tedy ne vše už dozrálo. Jen sem tam bobulka. Ale i sem tam bobulka je lepší než nic a vždy mě nakopne k dalšímu snažení. Třeba bobulka mínus pár kilo byla fakt lahodná. A což teprve bobulka snížení tepů v kopci! No ta taky neměla chybu.

Dle závodu v Praze by se dalo usoudit, že jsem se ještě nikam neposunula. A trenérův dotaz: Můžete mi prosím vysvětlit, proč pro vás závod po dvaceti minutách skončil,? mne mrzel víc, než bych čekala. Ale postavila jsem se k tomu čelem a svedla to na horko. Bylo horko, ne? ;o)

Vlastně mé trénování pod vedením "virtuálního trenéra", jak to nazval Evžen, moc lidí neschvaluje. Tedy modrá buňka se nad tím pozastavovala abych byla přesnější. Pro ně je to jasně dané: běhat, běhat a běhat. Nejlépe běhat daleko, dvakrát denně, takových sto či víc km týdně, však výsledky se dostaví. A k tomu přeci nepotřebují nějakého zaříkavače. No ale já nemám na to, abych běhala sto kilometrů týdně, ani abych běhala dvacet km ráno a večer ještě dalších patnáct. Já dokonce neměla už ani na to, abych šla 3x týdně na hodinu. Nějak mě ta rutina odrovnala.

Skladba mých současných tréninkových jednotek je pestrá přepestrá. Něco takového bych si nevymyslela a neposkládala ani kdybych prostudovala všechny běžecké servery, časopisy či knihy světa. Tam se většinou píše asi toto: běhejte, běhejte, běhejte :o)) Prostě názor modré buňky. Ale ano, občas vyčtete, že si máte vyběhnout kopec, schody, nebo si zkusit úseky, ale je to vše velmi všeobecné a asi nejvíc zaměřené na mladé. Kluky. Nám starším je věnovaná malá až nijaká pozornost. Kromě varování: Než začnete běhat, jděte za svým ošetřujícím lékařem a konzultujte s ním své počínání s ohledem na váš zdravotní stav.

Pokud se někdy dostaví pocit, že se tréninky opakují, že to začíná být rutina a mě nic nemůže zaskočit, přistane mi ve schránce nový rozpis, totálně překopaný a s novými prvky. A já jsem nadšená, protože to znamená objevovat skryté rezervy. Metaforicky řečeno: je to takové poponášení větve v kopci. To mi dělal loni Pavel na kopci u golfu, kde jsem pravidelně nemohla a schváceně jsem funěla a fňukala, že dál než k té větvi neběžím. A on utekl napřed a tu větev mi poponesl...

Ve svém trenýrkovém plánku nevidím jen čísla, vidím tam červánky nad Prahou, usínající les i obrovský měsíc nad obzorem, vidím popadané švestky, slyším šumět déšť a vidím cesty plné kaluží, vidím zoraná pole a liduprázdné ulice, dozrávající šípky i padající listí, vidím bublající potok a zvědavou srnku na kraji louky. A teď nově KANCE někde v křoví (ále to je taková děsuplná příhoda z úterý, kdy mi COSI běhalo před nosem sem a tam a funělo to a já se strašlivě bála...).

A hlavně vidím tu neuvěřitelnou radost. Spokojenost do morku kostí. Euforii po běhu. No a taky totálně rozdrásané tělo od pásu. Ale to beru jako daň a oběť běžeckým bohům. Aby mne i nadále ochraňovali a pomáhali mi se dostat na jakýsi pomyslný Olymp mého snažení.

Ne, nejsou to jen čísla, nejsou to JEN tréninky, jsou to povídky o podzimním pobíhání. Je to óda na radost..










pondělí 9. září 2013

Plasy nic nepřekoná

Další závod a další můj pokus si NĚCO udělat s vlasama. Nestíhám totiž jet za svou kadeřnicí aby mi zkázu, kterou způsobilo sluníčko (na hlavě mi vytvořilo jakousi žlutou helmu) dala do kupy. Koupila jsem si tedy barvu - světle hnědou, a v předvečer závodu si ji napatlala na hlavu. Po opláchnutí na mě koukala Sněhurka po třiceti letech od vysvobození princem s ofinou Kazisvěta. No potěš! Ještě že jsem se nepřihlásila do soutěže krásy, ale na běžecký závod :o)

Večer jsem si nařídila budík na šestou. Pak jsem usoudila, že vstát o pět minut dříve bude lepší a stihnu možná i kafe. Ráno jsem procitla dřív než budík, ale čekala jsem, až mě upozorní, že už. Už se nekonalo. Jak jsem totiž večer ubírala těch pět minut, neubrala jsem hodinu, takže budík by mě býval budil až v 6:55. Nastal obvyklý rituál: záchod - kousnout do snídaně - záchod - zuby - záchod - voda do lahvičky - záchod - záchod - záchod. Těsně před půl jsem nechala záchod záchodem abych stihla Pavla.

Cestou jsme zase nabrali Luboše a Lenku. S Lubošem jsme si vesele notovali, že to bude určitě strašný, že je teplo a ty kopce a tamto a ono. Závěr byl, že možná běžet v Praze a ne někde v Kotěhůlkách by bývalo bylo lepší. Po příjezdu Lenka utekla daleko od auta, že už to fakt nemůže poslouchat. To věřím, mě by to taky rozčilovalo :o)
... a ty mi musíš zavázat střevíček...

Bylo docela chladno. Vydali jsme se směrem k zázemí pro čísla a hledat ostatní. Nejdřív jsem narazila na Martinu, pak na Buba a Machyho a... a... a... jasně, všichni jsme tam byli, celá naše parta. Já se držela Martiny, ostatní najednou zmizeli. Až z fotek se to vyjasnilo - pánové totiž potřebovali svůj klídek a tak se trochu separovali :o)

Mezi nejhorší patřilo setkání s Hankou a Alenou. Tedy samozřejmě jsem měla ze setkání s nimi ukrutnou radost, ale začaly nám vykládat něco o oběhu louky přede všema maratoncema a půlmaratoncema. Prý na nás budou koukat a povzbuzovat. Udělalo se mi špatně. Myslím, že není nic horšího, než když bych měla svou parodii na běh předvádět před nabušenými atlety. Ani Martina nebyla nadšená. Obě jsme si totiž představily, že se zařadíme pěkně na konec všech a necháme je odběhnout. To, že běžíme před ostatními nás docela rozložilo. A to, že bychom ještě navíc měly obíhat přede všemi louku (Alena dokonce tvrdila, že je to neviditelný kopec, což jsem tedy ani já takto nevyhodnotila), to byl hřebíček poslední. Naštěstí se trasa změnila ;o))

Těsně před startem se k nám přitočila April, takže místo předstartovního stresu jsme vesele hlaholily. Ještě chytit družice a mohlo to začít. Start. Myslela jsem, že poběžím s Martinou, ale úplně jsem jí to neslíbila, protože se znám - buď zdechám, nebo mi to náhodou běží, je lepší se podřídit svému stavu a potřebám. A tak jsem běžela a běžela, v uších sluchátka, nevidím, neslyším. V lese to bylo nádherný. Cítila jsem takovou tu ukrutnou radost z té zeleně kolem sebe a vlastně i ze sebe. Běžně člověka oblbnou endorfiny po závodě, mě oblbly hned na prvních metrech.  Běh v lese je jiný než na asfaltu - nepréruje to, musí se fakt makat. Do lesa běhat chodím, ale většinou běhám právě na asfaltu. Snažila jsem se tedy, seč mi to síly, a hlavně tep, dovolovaly. Na prvním kopci jsem udělala to, co ostatní - přešla jsem do chůze. Ale rychlé, aby tep moc neklesal.

Terén se různě vlnil a kolem dokola pořád ten krásný les. Rychlíci utekli dávno, pár lidí jsem kolem sebe měla, ale žádný dav to nebyl. Nevadilo mi to. Užívala jsem si to jako bych si šla jen zaběhat za barák. Na občerstvení jsme se zdržela - umyla jsem se a dolila si vodu do lahvičky. Pak za mnou docela dlouho nikdo neběžel. Nikdo přede mnou a nikdo za mnou. Endorfíny měly pré.

Blížil se konec. Terén se narovnal a mě odešly nohy. Nějak jsem se zadřela či co. Musela jsem se hodně
přemáhat, abych udržela tempo a nepropadla panice. V dálce jsem viděla dav a vytušila bránu. Dám sprint, posledních pár metrů dám sprint, to byla v tu chvíli má pozitivní mantra. Měla jsem sice dost, ale také jsem cítila, že ze sebe ještě něco vydoluju. Vstup k bráně zatarasili dobrovolníci a s úsměvem ukazovali kamsi doprava. A je to tu: LOUKA. Vběhla jsem na ní a v ten moment, jako by mi někdo natáhl přes hlavu igeliťák. Málem to se mnou švihlo. Louka byla čerstvě posekaná, z trávy se pomalu kouřilo, jak se voda odpařovala a navíc to bylo prostě šíleně daleko do cíle. Má představa o rychlém sprintu v cílové rovince vzala za své. Dokonce jsem musela chvilku jít abych popadla dech. 

V cíli mě překvapily dvě věci - že to nebylo 10 km, ale 10,75 km (to neukázal jen můj garmínek, ale všechny další). Myslím, že taková zásadní věc nám měla být sdělena předem. Vím, že to není certifikovaná trať, ale když hlavě včas sdělím, že poběžím 11, naprogramuje podle toho nohy.  A druhá věc - já byla první před našima holkama. No teda! Já jako nestor naší skupiny jsem byla první. Juchů!!! Tedy byly kousíček za mnou, ale to mi pro ten pocit stačilo ;o))

Chvilku jsme si v cíli rozjuchaně blahopřály, pak Iva málem zkolabovala a pak už byl oběd. Na výběr byl párek a vegetariánské jídlo. Co si dáš, ptám se Martiny. No to vege, párek určitě ne. Ty si dáš párek? Neřekla to jako větu tázací, ale jako větu výhružně-udivovací, tak jsem řekla, že to NIKDY. A šla jsem si pro to VEGE. Vege znamenalo si dát ovesnou kaší či instantní polévku s chlebem. Na to jsem tedy vůbec neměla chuť, ale když už jsem jednou řekla, že dám vege, párek musí být zapomenut. Vzala jsem si tedy talířek s polévkou a šla ji vysrkat. Martina koukla znechuceně na chumel nudlí ve žluté vodě a řekla jen: No fuj, to já si dám ten párek! Chápete jo? Já jsem srkala FUJ polívku a ona si pochutnávala na párečku. Ale dala mi půlku jedné nožičky i když jsem protestovala.

Postupně dobíhali půlmaratonci i maratonci, hlaholu bylo stále víc. Povzbuzovali jsme v cíli a čekali na naše kluky. Nejdřív si to přihasil Pavel, chvilku za ním i Honza a Stín. Ani jsme je nenechali pořádně vydýchat a sesypali se na ně. 

Celé odpoledne bylo naprosto, ale fakt naprosto bezchybné. Pohoda, sluníčko, parta pohromadě, seznámení se s novými tvářemi, nudlová polévka... Všechno jednou skončí, ale nám se ani rozloučit nechtělo. Taky nám trvalo asi hodinu, než jsme se všichni nasoukali do těch správných aut a odfrčeli. Za rok jsme tam zas!!! Sice se říká: nevstoupíš 2x do stejné řeky, ale tak budeme doufat, že to vyjde :o)

Blogeři v Plasech (kdo nepíše, čte a chodí s námi na pivo :o)

Honza12 na bedně!

jedno pivo bylo někomu málo :o)

osvěžuji mrtvolky

Další pohledy:
Martina
RVM
Honza12
II
Jitka
Advid
April

pondělí 2. září 2013

Velký Stín v Praze obrazem


Stín se svým stínem

Tady zrovna nemluvil, ale jinak mluvil pořád. A my vděčně naslouchali

                   
     Martina měla čaj, já matonku, ale vypadáme jak po flašce chardoney. A utekly jsme bez placení... :o))

Je to pohodář
Ultráci v metru
Snad ho někdo probudil...

Do třetice všeho dobrého

Dobrého? Ne, spíš zlého. Kdo mě zná, ví... Proto mi od rána chodily SMS a maily s obdobným obsahem: Trochu horko, co? Drž se! Na modro nehleď, užij si to. Hele, klid, odpoledne má pršet.. Atd.

A já přitom na počasí ani moc nemyslela. Dělala jsem si Výzvu, běhala na záchod, umyla jsem okno v kuchyni, uvařila si oběd, umyla si vlasy a ostříhala ofinu :oDDDD




Martině stávkoval foťák, tak kromě jiného ještě vypadám jak Fiona :oD
Vyrazila jsme se Sárou asi ve dvě, času dost. Na Palmovce jsme přestoupily na tramvaj, abychom chytly místa. Nechytly. Nožičky bolely, ale nikdo z přítomných sedících mužů a mladíků mě neshledal hodnou puštění na sedačku. Tramvaj nás vyplivla u Žlutých lázní a já si v ten moment přišla jak matka pluku. Pluku mladých a nadějných. Nad třicet aby člověk hledal někoho lupou, v mém věku prakticky nulová účast. Tedy byli tam tací, ale nebyli vidět. Ještě že jsme narazily na část modré buňky s příslušenstvím a na Martinu a spol. 

Po dvou vystátých frontách jsem Sárušku donutila se jít se mnou rozklusat a zacvičit si. Kupodivu neremcala a šla. První deset metrů mi naznačilo, že to nebude lehké. Bylo teplo, takové to dusivé, okamžitě jsem se zpotila a lapala po dechu jak kapr. Ale slunce někde odpočívalo za mraky. Ještě že tak. Ovšem po výstřelu vylezlo a koukalo se na nás...
Zařadily jsme se celé udýchané do koridoru a čekaly na start. Jako v předešlých letech náš konec prakticky nic neslyšel, o nějakém posunování se k bráně ani nemluvě. Až po skoro devíti minutách jsme prošli. Ano prošli, běh to moc nebyl.

No a dál to bylo jako vždy, když je mi teplo. Chvíli jsem běžela normálně a to normálně přešlo plynule do krize a já do kroku a pak už jsem jen pochodovala a doufala, že konec přijde dřív než se naděju. Nemyslím můj konec, ale konec závodu.

Velmi mě povzbudilo, když mě předběhla Sáruška (běžela myslím naposledy loni), pak bosá Martina, která běžela na pohodu, Luboš, který před závodem tvrdil, že je to společenská záležitost a nebude to hrotit, pak Petr Čtvrtečková, která jak známo běhá s berlemi, také stařík s nápisem ICH 71 mi na chvilku ukázal záda ), ale tomu jsem se fakt vzepřela a předběhla ho), a další tisíce šedých triček. Tak jsem si četla a sunula se vpřed. Bránu jako vždy někdo poponášel, vůbec jsem se k ní nepřibližovala.

No, takže když já doběhla, v cíli už všichni byli. Dostala jsem vodu, banán ne, a motala jsem se davem k šatnám. Šílená fronta byla ještě šílenější než lze slovy vůbec popsat. Svůj čas jsem si oproti loňsku zhoršila o 11 minut (slovy: JEDENÁCT). Docela depka.

Pokud bude v sobotu víc jak 10 st.C, nikam nejedu. Takhle blbě si můžu zaběhat v Xaverovském háji. Lépe řečeno, v Xaverovském háji poběžím ne indiánem na pokraji smrti, ale úplně normálním plynulým a souvislým během plným radosti z pohybu.

úterý 20. srpna 2013

Ladné křivky

Zatímco většina kamarádů a známých teď sklízí sladké plody svého celoročního snažení, já se vypravila na CASRI abych se dozvěděla zhruba toto: Když budete tak 3-4x týdně běhat, určitě se to zlepší... Že jsem po takové větě dostala depku a chuť sníst přinejmenším dvě třísegramové milky je nabíledni. Ale vezmu to popořádku...

Když jdu někam, kde to neznám, stane se VŽDY jedna z těchto věcí:
a) zabloudím
b) cíl nenajdu

Občas se to spojí ve: zabloudím a nenajdu, což málokdo pochopí. Na cestu do CASRI jsem se proto pečlivě připravila. Našla jsem si trasu, zastávky MHD, koukla jsem se na googlu na budovu, přečetla zápis od Luboše, Luboš mi poslal mapku s vyznačením trasy, v mobilu mám také mapy, inu, nic jsem neponechala náhodě. Před samotným termínem jsem vyrazila o cca dvě hodiny dříve, abych tam byla včas, lépe řečeno, abych rozvážným krokem vstoupila a odběhala test, který bude vyhodnocen jako nej za poslední pětiletku (samozřejmě že dělám ramena, bála jsem se toho jak čert kříže...).

Přijedu na Kulaťák a ten byl celý takový hlučný, rozvrtaný a obložený zátarasy. Vytáhla jsem mapku. Musím jít po ulici, po které jezdí tramvaje a jít směrem k hotelu, čili půjdu tudy nahoru. Ano, mohla jsem jet MHD, ale měla jsem fůru času... Jdu, chroupu tatranku a užívám si teplé dopoledne. Možná trochu víc teplé, ale nevadí. Na první křižovatce jsem se rozhlédla a dle tabulí s označením ulic jsem zjistila, že jdu špatným směrem. 

Volala jsem spojku Sárušku, ať mi zjistí, kde stojím, proč tam stojím, kudy se mám dát a za jak dlouho dojdu tam, kam chci. No samozřejmě, že mapku jsem měla v ruce - to byly prostě kontrolní dotazy na řídící věž :o)) A tak mě navigovala, čas ubíhal a už mi nebylo teplo, už mi bylo vedro. Aby ne, když jsem si vzala černé kalhoty. A co bylo nejhorší - dostavila se nutkavá potřeba...

U zastávky Podbaba, kde jsem měla původně vystoupit, mě málem smetl dav důchodců, který se hnal do Kauflandu za vidinou výhodné koupě (nic proti důchodcům a nic proti Kauflandu). Štrádovala jsem si to dál, už jsem viděla žlutou budovu, kterou jsem znala z internetu a vydechla jsem, protože jsem pořád měla asi 20 minut k dobru.

Budova stála v jakémsi dvoře, ale nesouhlasilo číslo popisné s tím, co jsem měla. Prošla jsem tedy dvůr, obešla další tři budovy a hledala. Nikde nic. Zase jsem tedy volala řídící věž, abych se dozvěděla, že to prostě musí být v té první budově. To už jsem byla fakt ve stresu. Slunce nemilosrdně pralo na rozlehlý dvůr a když nalezlo mé černé kalhoty, ještě přitopilo. Vběhla jsem tedy do toho prvního domu abych se dopídila. Nikdo nikde. Zaklepala jsem na dveře Ubytovna a vešla. V místnosti bylo šero a na postelích spali dělníci. Vylítla jsem zase ven. Panííííík. Kde je CASRI? Kde je záchod? Potřebuju záchod!!!! Uááááááá Šla jsem po schodech do patra. Přítomnost jakési laboratoře naznačovala tabulka: Vyšetření hustoty tkáně ženského prsu. Hm, to asi není informace, která by trenéra mohla zajímat... Nakoukla jsem do další chodby, což byla chodba nějaké firmy. Zrovna tudy šel nějaký mladík, ale nějak ho má přítomnost nevzrušila. Prošel a zapadl za dveře s nápisem WC muži. Ten se má. A v tom jsem uviděla dveře WC ženy. Nerozpakovala jsem se ani minutu...

A pak už fakt hořelo. Stav nouze si žádal nouzové řešení - zavolala jsem na číslo uvedené na CASRI-webu. Ozval se mužský hlas a potvrdil, že jsem se skutečně dovolala na CASRI což byl první úspěch toho dne. Pak už se jen divil, kde jsem a jeho otázka, na které jsem Praze, se mnou málem švihla. I přes mé totální rozhození mě donavigoval směrem zpět, ke Kauflandu a k velkému nápisu CASRI. Ještě mu říkám: Tak já už letím, trochu se zpozdím, ale fakt už jsem jednou nohou u vás. No pak se ukázalo, že jsem mluvila s někým, kdo vůbec nebyl tam, kam já přišla, takže tam, kam jsem přišla, neměli vůbec tušení, že přijdu pozdě a trčím v jakési ohradě...

Do laboratoře jsem přiběhla úplně splavená a vyklepaná. Otevřít mi přišla sestra v zeleném plášti a odvedla mě do šatny. Když jsem nervózní, pořád mluvím. Melu páté přes deváté a doufám, že si nikdo nevšimne, že jsem úplně mimo... Takže jsem mluvila a mluvila, vysvětlovala zpoždění a omlouvala se. Převlékla jsem se a šla do jámy lvové.

V obrovské místnosti, které vévodilo majestátní běhátko, seděl nějaký pán a s ním sestra, která už měla tu čest slyšet mých stoosm omluv, které jsem znovu opakovala. Oba mi svorně říkali, ať jsem v klidu, že se nic neděje. Aby mě umlčeli, začali s měřením tuku. Nejdřív pomocí kalipru, kterým se měří tuk podkožní. To mě tak na různých místech těla vzala sestra za špek a nahlásila číslo. Pak jsem si stoupla na váhu, taková větší tanita, kterou mám doma. Nemít ji, možná by mě ta čísla třeba i překvapila, ale víceméně souhlasila s tím, co si běžně naměřím. A pak už se šlo na věc.

Bylo mi vysvětleno, co se bude dít. Že poběžím pomaličku čtyři minuty, pak minuta pauza na odběr krve, pak zase čtyři minuty o trochu rychlejšího běhu a tak pořád dokola, dokud nepadnu. Bála jsem se, že z běhátka spadnu, že mi pás ujede pod nohama, nebo něco podobně hrozného. Ale kupodivu to se nestalo. Stroj spuštěn. Pomalu, nebo co to říkali? Já letěla jak splašená. A ještě jak jsem se bála, tak jsem cupitala po špičkách.... Vůbec nechápu, co jsem to vymyslela. Asi po minutě jsem srovnala krok a říkala si, že to není možné, že běžím tak pomalu, jak mi tvrdí. Po čtyřech minutách jsem fakt skoro odpadla.

A to se opakovalo několikrát a tempo bylo čím dál šílenější, až se mi zatmělo před očima a byl konec. Motaly se mi nohy, hlava, možná jsem už ani nemluvila, nevím. Poslali mě do šatny se vysprchovat a převléknout. Šněrovala jsem chodbu jak kdyby do mě nalili dvě deci vodky s rumem. V šatně naštěstí nebylo zrcadlo abych viděla dílo zkázy v celé své kráse. Třesoucíma se rukama jsem se převlékla a vrátila se pro výsledky. Ovšem to nebyl konec mých příkoří, kdepak. Najednou se odkudsi vyloupl opálený mladík, kterému říkali pan Magistr, s tím, že mi výsledky vysvětlí.

Sesula jsem si do pidi křesílka a vydýchávala. Pan Magistr hovořil, ovšem nějak jsem neměla sílu zjišťovat, co přesně říká. Ze všech pórů v těle mi totiž tekl pot, na zádech se tvořil veletok a mířil dolů a já si představila, že až stoupnu, bude pode mnou louže. Nezasvěcený pozorovatel by z toho jistě vydedukoval návštěvu vodníka. Vzala jsem si tedy ručník a porůznu jsem se sušila. Zakoukala jsem se na papíry a zaujala mě tepovka, při které jsem běhala. Byla to tepovka, která říkala: běžíš úsek, běžíš na Sněžku, zpomal. Ale přitom tam byla rychlost, při které běžně chodím po nákupech. A v těch přestávkách dokonce ani dolů nepadla, tak vysoko se pohybovala.

Odborník rozebral mé svaly, mé tuky a mé křivky, o kterých řekl, že to nejsou křivky, že je to přímka a že by to mělo vypadat úplně jinak. Čímž zadupal zbytek mého sebevědomí do prachu země. Aby mě z toho prachu zase zvedl, pronesl onu větu: Ale nebojte, když budete tak 3-4x týdně běhat, určitě se to zlepší... Čímž mi dal ránu z milosti.

Cesta zpět proběhla v pohodě, domů jsem trefila hned napoprvé. Víkend jsem profňukala a profrněla, skoro jsem ani nemluvila, jak jsem se užírala samolítostí. V neděli jsem si utřela nos a řekla si: Za půl roku Vám ukážu křivky, jaký jste ještě neviděl, Magistře!

P.S. To abych začala běhat, co? ;o))

P.S. 2: Naprosto vážně: účel to splnilo, laktát byl zjištěn, aerobní práh zjištěn, tréninky přitvrdily... :o))

čtvrtek 8. srpna 2013

Štěstí má jméno Kopec

Mé pobíhání má hodně úskalí: kopce, velké kopce, kopečky, vlnky, neviditelné kopce, viditelné kopce, krpály a hory. Vše právě jmenované se nachází na mých bežecký trasách. A když se k tomu přidá vedro, můžu se jít klouzat. Tedy koupat. Nebo spíš zahrabat. No já prostě nejsem žádný kamzík abych ladně zdolávala kdejaké terénní  nerovnosti...

Jeden z nejhorších kopců, který tu máme, můj široko daleko známý neviditelný kopec, nejsem schopná už víc jak rok vůbec v kuse vyběhnout. Je dlouhý víc jak jeden km, pomalu se zvedá, zatáčí, no pro mě něco šíleného. Běhám po něm hlavně v zimě, protože je osvětlený. 

Včera bylo opět velmi dusno a vedro a mě se vůbec nechtělo. A když už jsem si řekla: jdu, zjistila jsem, že můj mp3 nemá šťávu. Vybíhala jsem tedy pozdě a světe div se, venku už byla prakticky tma! A tak jsem chca nechca musela zamířit směrem k mému kopci.

Běželo se mi dobře i když byl hic, vedro a na obzoru bouřka, která vysála vzduch. A běžím a běžím a říkám si: Co zkusit dnes ten blbej kopec vyběhnout? Budu hlídat tep, nepřepísknu to... Nuže ok, jdu do toho. Běžela jsem a běžela, pěkně klídek a piánko. Zvedat se to začíná na čtvrtém km, přede mnou 1300 m stoupání. Převýšení malé, ale o to přeci nejde. Probíhala jsem kolem cedule, kde jsem vždy měla svou první přestávku na chůzi. Proběhla jsem kolem a nic, nohám se chtělo běžet. Přiběhla jsem na křižovatku, má druhá odpočinková meta a opět jsem proběhla bez zastavení. Nohám se pořád chtělo. Inu fajn, jak chcete, nohy. Za křižovatkou víceméně rovina, zklidnila jsem tep a přichystala se na další zvedání. Další cedule, další odpočívadlo a já ho míjím v běhu. A pak už jsem vyběhla až tam, kde jsem vždy blízko infarktu, až na samý vrcholek neviditelného kopce. Vyskočila jsem radostně do výšky a zajuchala si nahlas. Ty jsi tak dobrá! Tak moc a moc dobrá!!!!!

A proč že se tomu tak zevrubně věnuju? Kdekdo vyběhne takový kopec a nepíše o tom zápis na tři normované A4. Ale já v ten moment zažila nefalšovaný příliv ryzího štěstí. Pro mě to znamená, že se vracím do formy, že vynaložený čas, vůle, odříkání, pot a dřina, to se mi začíná vracet v podobě právě takovýchto malých zdolaných met. Mě ten kopec vždy strašně deprimoval. Pokaždé, když jsem přecházela do chůze jsem si nadávala, že jsem neschopná, a že se valím, a že nemakám, a že mám slabé nohy a nulovou vůli... No a teď, po strašně dlouhé době, jsem ho uprostřed parného léta prostě vyběhla. Nezáleží na čase, nezáleží na rychlosti, podstatné je ten samotný akt. 

Ovšem stejně za to může můj trenér. Protože to on mě honí jak nadmutou kozu. Vždy, když vidím týdenní rozpis, mám pocit, že se asi spletl. Však jsem mu psala, že v horku neumím běhat. A on dělá hluchého a slepého a čeká, že splním každý jeho rozmar. No, co mi zbývá, že? Plním. Občas vyběhnu a mám chuť to okamžitě zabalit. Při vymýšlení výmluvy, proč jsem nemohla splnit plán, to většinou nakonec odběhnu. Teď zrovna mě mučí intervalama. 2x týdně. A už nesmím běhat indiánem... Samé rozmary, však to říkám. Dokonce mě donutil vrátit se na ovál! Ba co víc - trvá na CASRI...



čtvrtek 4. července 2013

Pozor, zákruta!

Dnes jsem si to šlapala do práce na kole. Tu po chodníku, tu po silnici. A pak zase po chodníku a hle, městská policie, strážník s plácačkou.
Zastavte si
Doklady
Víte, co jste provedla?
Ano, nesmíte jezdit po chodníku. Ne opravdu se to nesmí.
...až dva tisíce korun.
Ne, nepřimhouřím oko, mám v autě kameru.
Ano, pro výstrahu stovku, souhlasíte?
Dobře.
A nejezděte ani po přechodu.
Hezký den




P.S. Nejvíc mě tedy dostalo to, že nesmím jezdit po přechodu. Jakože báby nesmí jezdit na kole?!

pondělí 24. června 2013

Z druhé strany barikády

Na rovinu říkám - fandit mě nebavilo... Měla jsem zvláštní pocity, ano, hrozně mě dojal start, ale plácat dlaněmi o sebe několik hodin bylo náročné. Když si vzpomenu na některé závodníky, jak nadávají, že lidi u nás špatně a málo fandí, tak bych je postavila někam na trať a nechala je dvě hodiny povzbuzovat ;o) 

Olomouc je tradice, přes to vlak nejede. I kdybych se tam měla nechat odvézt s kapačkou na mobilním lůžku, musím se zúčastnit. A letos to tedy vyšlo dokonale. Vleklé zdravotní problémy, které završila hnisavá angína, mě naprosto striktně odsunuly z koridoru za zábrany. A jet se mi nechtělo ani náhodou. Skoro jsem si přála, abych ještě něco chytla. No, některá přání se nemají ani vyslovovat, natož na ně pomyslet. Protože přání bylo vyslyšeno a ve čtvrtek, těsně před kontrolou, se mi krk zaplnil afty. Doktor když to viděl, chtěl mi dopřát další týden klidu na lůžku. Jenže představa, že holky pojedou samotné a já pak budu číst, že to bylo úžasné, to mi nějak nedalo a sbalila jsem batůžek. I kdybych si třeba jen na jednu nanosekundu pomyslela, že bych to nějak odklusat mohla, byl tu trenér. Ten myšlenku na běh utnul hned v jejím prvopočátku: Po nemoci? Po atb? Vyloučeno...!!!!!

Účastnit se jako nezávodník mělo spoustu výhod: např. jsem byla úplně v klidu byť bylo velké teplo a nedalo se dýchat, vzala jsem si jen pár věcí, nevěděla jsem, kde je zázemí, kde start a kde kadibudky, a vůbec mi to nevadilo, a mohla j. Prostě vše šlo tak nějak mimo mě. Ale šlo to i mimo Sáru, která pak byla nemile zaskočena např. tratí a umístěním předávky, taky si nevšimla, že má stát v koridoru C a rozběhla to rychlostí 4:30 na km, což bylo silně nad její možnosti, čili se zakyselila a po nějaké chvíli vůbec nemohla...

On ten výlet mi nebyl nakloněn už ve chvíli hledání ubytování, kdy mi v NAŠEM penzionu oznámili, že mají plno. Sehnala jsem tedy jakýsi hotel, ovšem do útulnosti měl daleko. Prostě dvě hvězdičky odpovídaly všemu, co tam měli - dvě postele, stůl a koupelna. A vedro. Ani nevím, zda jsme si ho zaplatili ;-) Ráno jsem se tedy vydala na cestu s afty, novými střevními problémy a s totálním vyčerpáním. Doufala jsem, že holky svým optimismem mě rozveselí a trochu si odpočinu.

O odpočinku nemohla být řeč, ale díky horku jsme nebyly zas tak akční, takže to nebylo tak strašné. A že bylo veselo, o tom psala i Martina.

Dokud jsme nepřišli (měli jsme s sebou jednoho zástupce chromozómů XY, proto někdy píšu I a někdy Y, protože ne vždy jsme byli všichni pohromadě ;-), takže dokud jsme nepřišli na náměstí, kde se houfovali závodníci, bylo mi tak nějak šumák, že neběžím. Ovšem ve chvíli, kdy jsem viděla to jejich těšení a nervozitu, odhodlání a bojovnost, v tu chvíli jsem si přála být zdravá a mít na sobě běžecké oblečení. Úderem sedmé vše utichlo a celým náměstím se ozýval tlukot srdce a první tóny Vltavy. Neudržela jsem slzy, měla jsem jich plné oči. Asi jako v Mnichově, kde jsem měla před sebou poprvé 42 km a uvědomovala jsem si, jak dlouhou cestu mám za sebou. Sílu okamžiku narušila Martina hlasitým říhnutím :oDDD

Svačinka, tzv. energetická zelenina :o)
No pak už to byla vcelku nuda :oDDDD Hledali jsme předávku, čekali, až doběhne Sára, čekaly, až doběhne Jana a Martina, a fandili. Čas je relativní, proto věřím, že holkám to utíkalo jinak než nám. V cíli jsem si s Katkou vybrala místo kousek od koberce a prožívala s dobíhajícími jejich poslední metry. A opět jsem záviděla ten boj, který sváděli s ručičkou časomíry. Tleskaly jsme jak o život, povzbuzovaly. Viděla jsem dobíhat i pár známých, ale mé volání nejspíš zaniklo v hlaholu ostatních. Líbil se mi ten večer. Byl to večer jako stvořený pro pomalou procházku či večeři pod hvězdami. Olomouc ale byla rozjuchaná a prosáklá endorfíny, ulice plné šťastných a vysmátých lidí. Krása to byla.

Co už krása nebyla - cesta domů. Úmorné vedro v kupé nás totálně vyřídilo. Cestu jsme tak nějak přetrpěli, ale vlak nás vyplyvnul totálně sežvejkané a upocené v deštivé a chladné Praze. Déšť! Chlad! Vítaná to změna! A za rok? Za rok jsme tam zas! :o)


úterý 18. června 2013

Opět jsem vyměkla

Příjezd Stína do Čech vyvolal pravé pozdvižení. Přijde mi, že se svět zbláznil. Skoro jako bychom čekali  delegaci ze Sovětského svazu. Děláme nástěnky, zametáme chodníky a v síni tradic se leští medaile. Jako hřeb setkání se Stínem se zvolil maraton v Plasích

Honza dělá tomuto setkání masivní kampaň a už asi měsíc nás všechny láme, ať rozhodně jedeme. Statečně jsem odolávala. Pak se přihlásila Martina. April. Luboš. Pavel. Lůďa. Kavel... No a dneska i já. Ale jen na desítku, protože trenér řekl... :oDDDD

Ty kamarádi, ty tě jednou přivedou do pekla, nebo jak to říkala Honzova babička... A měla pravdu jako vždy.


P.S: Už bych se měla uzdravit, nebo ten blo(g)k celý popíšu blbostma ;o)

pondělí 17. června 2013

Pohádka doktorská

Děsně nerada chodím k lékařům. Ne že bych jim nedůvěřovala (i když jsem kvůli jedné doktorce málem umřela, ty další mě zase naopak vytáhli hrobníkovi z lopaty, takže není důvod nevěřit jim, že?), ale mám pocit, že většinu nemocí si umím vykurýrovat sama. Vezmu bylinky, céčko, kalcium,  ev. nahřeju sůl, no a jsem jak ryba. 

Doktor je pro mě až to poslední místo, kam se tedy vydám. Mě totiž přijde, že jakmile v ordinaci řeknu nahlas, co mi je, že to okamžitě zmizí a já tam pak sedím coby grosse simulanten bande. A tak tomu bylo i tentokrát...

Nebylo mi dlouho dobře. Nějaké ty střevní potíže jsem řešila po svém - immodium, škrábání v krku taky po svém - orofar, celková divnost úplně nejvíc po svém - během. Urputný vir se mě však držel a tak, když už mě v tom krku bolelo opravdu hodně a viděla jsem v něm i jakési obludnosti, vydala jsem se na ORL (praktická zrovna měla volno). Na ORL mi doktorka, po té, co jsem jí vylíčila, jak moc mi v krku cosi vadí, do něj koukla a řekla: Ať koukám jak koukám, nic tam nevidím. Nevidí, no jasně že ne, co jsem si asi tak mohla myslet. Celý víkend jsem tedy běhala, když mi nic není :o))

V pondělí jsem ale dolezla k naší doktorce, která mi řekla, že mám angínu. No vida!

V průběhu léčby mě začala bolet záda. Aha, vidíš, ty ses v neděli neprotáhla! No jo, já zapomněla... A je to tady. Jenže bolest neustávala, naopak přitvrzovala a tak jsem jako správný doktor-laik usoudila, že to jsou ledviny. Pila jsem urologický čaj a když se nic nedělo, odplazila jsem se dnes ráno opět k doktorce.

Předkloňte se.
Nešlo to, bolest mi to nedovolila.
Proklepala mě.
To je bederní páteř, pošlu vás na neurologii.
Aha, tak na neurologii...

Jako tohle musí chápat snad každý, proč já k těm doktorů nechci chodit. Měla jsem jí snad vysvětlovat, že normálně se ohnu až k zemi? Že si záda protahuji a spinální cviky jsou má největší zábava? Měla jsem jí popsat, jak moc mě to bolí a že se to nedá vydržet? Co když má prostě pravdu, co když jsem se fakt jen zablokovala? 

Jestliže mi nic není, tak mi prostě nic není. Budu pěkně protahovat a těšit se na středu až mě začnou proklepávat zase jinde. Ale: čím víc člověka proklepávají, tím víc toho najdou! Tak to mám tedy asi spočítaný... Jako útěchu jsem na cestu jsem dostala prášíček na bolest. Alespoň že tak.

Až budu zdravá, pojedu do Pelhřimova. A na náhrobek  chci nápis: Já vám to říkala...

P.S. Od chvíle, kdy mi řekla, že s ledvinama vůbec nic nemám, mi samozřejmě ani nic není. Budu tam muset chodit častěji ;o)