pondělí 28. února 2011

Únor

Kde že loňské sněhy jsou?! Loni mi díky únorové sněhové nadílce řádně zesílily nohy. Běhalo se v závějích, na ledu, ve vánicích, a když sníh slezl, člověk jako by zahodil závaží. Ale letos? Bída - sucho, a až na závěr února teplo. To tedy nevím nevím, jak to v dubnu zvládnu, když nemám náležitou přípravu. Náležitá rovná se tvrdá. Bojové podmínky jsou pro přípravu nejlepší (ne?).

V lednu jsem si konečně ujasnila, kam letos směrovat, tedy alespoň v první půlce - budou to maximálně půlmaratony, takže jsem tomu podřídila svou přípravu a běhám o něco nižší objemy. Je to poznat, protože nejsem tak utahaná a zvládnu i posilovnu (a vlastně i pochody do a z práce byť ne už každý den obě cesty), což jsem při maratonské přípravě po nějaké době nezvládala. Baví mě to. Hraju si s tréninkem po libosti: rychle, pomalu, ještě rychleji a ještě pomaleji, s novými i starými písničkami. Naučila jsem se nepředstavitelnou věc - vnímat rytmus písničky podprahově, čili jen jako kulisu a ne jako pohon. To je docela důležité, protože běhat na ploužáky, to fakt bylo někdy na dlouho :o))

Ani v únoru jsem nepohnula se svými nadbytečnými kily. Nejsem schopná se opanovat a jakmile vidím něco sladkého, tak to prostě zbodnu. Tuhle jsem byla s Martinou v pizzerii, daly jsme si způsobně pizzu na půl, ale pak jsme si každá objednala své tiramisu! Fuj! Nuže ode dneška mi začne opravdu tvrdé dodržování zákazu sladkého!!!! Ty dvě kila, to je hrozný. Při běhu do kopce se valím a funím, i pejskaři v panice uskakují, abych je nesrazila k zemi. A kalhoty přes břicho už ani nepřetáhnu....
 
Leden v číslech:
 
Běh: 119 km
Chůze: 52,5 km
Posilovna: 4x
 

středa 16. února 2011

Běžecké nebe na zemi

Skoro každý zpravodajský server má své bloggery. Shlukují se maminky, kadeřníci, kuchaři, fotografové, i takoví různí komentátoři všeho, co se kde šustne a ti, kdož si myslí, že bez jejich názoru bychom nepřežili. Já osobně mám nejraději tu naši skupinu na Běhej, kde se shlukujeme my, co se snažíme udržet si kondici.

Nejlepší na nás je, že nepíšeme o politice, nevyjadřujeme se ke stávkám odborů, k cenám ropy, či situaci v Egyptě, ale navzájem se hecujeme. Samozřejmě nikdo nenapíše: Hele koukejte makat, jste pěkné lemry, ale napíše: Tak jsem si dnes odpoledne dal 35 km ve slušném tempu 4:50/km, ani jsem se nezadýchal a tak jsem si ještě vyjel s manželkou na kole, nasekal dříví, vyvenčil psa, umyl auto a vyžehlil. A my ostatní si rveme vlasy, jak to, že ten Franta má ve svém věku tolik energie. A příští týden to zkusíme taky...

Jenže virtuální prostor nám přestal stačit a tak se z těch jedniček a nul vyloupla skupina jedniček a začala se pravidelně scházet. První setkání bylo vtipné v tom, že jsme se představovali civilními jmény, což nemělo takovou odezvu jako když dotyčný sdělil svůj nick. Jak šel čas, skupina se různě rozrůstala a doplňovala a tak poslední setkání už mělo dokonce 13 účastníků. A přišly samé běžecké hvězdy a celebrity a hlaholu bylo až na půdu. My se děsně rádi vidíme a těšíme se, až si poslechneme, co, kdy, kde, jak, za jakých podmínek, v jakém čase. Vytáhnou se i válečná zranění, a to nastává teprve mazec, protože ani v tom nechce nikdo zůstat pozadu.

A protože je právě čas různých anket, udělám i já jednu takovou a vyhlašuji tímto soutěž: 

Blogger roku 2010

Na mých stránkách najdete anketní lístek, prosím tedy o hlasování. Vítěz převezme ocenění na našem příštím setkání 02.04., kdy se sejdeme po pražském 1/2M, abychom se zase jednou vypovídali ze svých pocitů bezprostředně po závodu. Vlastně to bude blog on-line.

Možná by bylo spravedlivé vypsat úplně všechny, ale to bychom tu byli do vánoc. Proto jsem vybrala ty blogy, které byly loni dost aktivní a inspirativní. Připsala jsem i ty, s jejichž autory se nevídáme, ale jejichž blogy stojí za zmínku. Na vás je, abyste zvolili toho nejlepšího.

Mnou nominovaní bloggeři tedy jsou (abecedně):



12Honza

Couple-run - v hlasování Run-Duo

Ječmínek

Koyma’s

Lenka

Mapo

Metrosexuál

Nikie

Peggy

Renda

Socketka

Witty


A protože naše poslední setkání se odehrálo na Valentýna, kterého sice nikdo neslaví, ale i tak bylo těžké sehnat kytku a čokoládové srdce ;o)), chtělo by to nějakou romantiku...



pondělí 7. února 2011

Jak jsem vyběhla se synem

Mám pocit, že rodinu svým běháním občas dost štvu. Už jen to, že všude se najdou mé běžecké svršky (teď v zimě je to obzvlášť drastické), běžecké boty mají vlastní botník a běžecká literatura vytlačila kuchařky. První roky jsem se jich navíc neustále ptala, jestli si se mnou nechtějí zaběhat, což myslím nenáviděli ze všeho nejvíc. Ale jak šel čas, mé otázky ustaly. A protože jim bylo líto, že už se jich neptám, občas si se mnou ten nebo onen zaběhal zcela dobrovolně. Nejdéle a nejurputněji vzdorovalo nejstarší dítě. Až tuhle řekl: Mámo, dám půlmaratón. Na jaře?, ptala jsem se jako by se nechumelilo. Jo, ten jarní v Praze, odvětil (nikdy neběhal, naposledy na základní škole). Ale ale ale, to jsou mi věci!!!!!

To pronesl někdy na podzim, čímž si na sebe upletl bič, protože jsme se ho od té doby neustále ptala, jestli už byl běhat. A nejen to. Zahrnula jsem ho moudry o přípravě, o občasném zaběhání si, o botách, a také jsem vytáhla spousty poučných příběhů běžců, kteří bez řádné přípravy na 15tém kilometr padli a nevstali, či se jen taktak doploužili do cíle. Koukal na mě  jako kdybych mu říkala, aby si uklidil pokoj a pak jen lakonicky pronesl: Neboj, v cíli na tebe počkám.

A najednou z ničeho nic, po té, co jsem se ho po stotisící zeptala, jestli si se mnou nejde zaběhat, řekl ANO.

Už při oblékání jsem málem dostala mrtvici. Donesla jsem mu zateplené běžecké kalhoty a tričko s dlouhým rukávem: 
- Nechceš, abych si na sebe vzal leginy, že ne?
- A v čem chceš běžet? 
- V džínách
- V džínách běhá akorát tak nějakej magor
- Hm, tak já si je vezmu

Vyšel ven z pokoje opravdu v džínách a v černé mikině s kapucou. Jestli takhle poběžíme, začne nás pronásledovat hlídka Městské policie, protože si bude myslet, že jsme sídlištní parta, co okrádá stařenky. Po dlouhém dohadování si leginy oblékl, ale navrch si stejně vzal džíny. Výběr bot byl o něco kratší, ovšem neméně mimo jako výběr oblečení.

Vyběhli jsme. Po sto metrech jásal: Mámo, já běžím, to je super. Víš co, dáme si desítku! Protestovala jsem, že mám v plánu maximálně 6 až 8 km, a že to třeba ani neuběhne, ale naléhal, tak jsem kývla. Vybrala jsem trasu, která není tak těžká, a kterou běhám jen za světla nebo za mrazu, protože jinak se tudy bojím. Běžel a běžel, poskakoval, nacvičoval si triky (co dělá při skejtování), ale držel se. Pak mu zazvonil mobil a on ho úplně klidně vzal a povídal si. A pořád běžel. A byl nadšením bez sebe. Vyprávěl, jak kluci doběhli tam nebo onam a nemohli, že to vůbec nechápe, když on pořád běží a může. Opět jsem mohla poučovat, tak jsem mu vysvětlila, že běželi moc rychle, že si to zřejmě spletli se školní patnácti-stovkou na známku a makali jak blázni, a že jedině podle toho, že může při běhu mluvit, pozná, že běží správně. 

Na obrátce mu povídám: Tady je to z kopce, tak trochu přidáme. Rozběhla jsem se a najednou nebyl vedle mě, ale kus za mnou. Radostí jsem málem povyskočila: Konečně jsem ho utavila!!! Jakmile mě doběhl, začala jsem se "starostlivě" ptát: Neběžela jsem moc rychle? A on na to: Ne v pohodě, já si potřeboval napsat pár esemesek. Grrrr

Pod kopcem jsem najednou zjistila, že za mnou není. Nejen za mnou, ale nebyl nikde. Stála jsem jak truhla uprostřed křižovatky a nechápala, kde jsem ho mohla ztratit. Najednou se vynořil ze tmy. Něco mu upadlo, tak se pro to vrátil. A pořád a pořád běžel.

Mládí... Má sílu, má vytrvalost, je to krása. Sice přiznal, že ke konci ho bolely nohy, ale úbytek energie nepocítil. Uběhl 9 km, na což já trénovala několik měsíců. Pořád běžel, neustále mluvil, pískal si, poskakoval, telefonoval, psal SMS. Doma jsem mu (jak jinak) radila, ať se raději promaže nějakou koňskou mastí, ale nechtěl. Dalších pár dnů sotva lezl a chtěl-li usednout na židli, z vysoka padal :o)) Ale protože od té doby už zase běhat byl, vypadá to nadějně. Možná mu koupím nějaké běžecké boty a pustím ho s nimi do svého botníku.


úterý 1. února 2011

Leden 2011

Jo, letošní leden, to jsem se, co se sportu týče, tak nějak "kochala". Hledajíc inspiraci a cíle, lehce jsem si probíhala svou trasu, zaběhla si půlmaraton na Hlubokou, a prošoupala podrážky cestou do práce. Snažila jsem se zbavit dvou kil, což se mi nepovedlo, protože ranní procházka mě vždy tak nastartuje, že sním, co vidím. A snídaně je základ, to je jasné, takže si s tím ani hlavu moc nelámu. Jsem v nějaké permanentní pohodě (tedy pokud se zrovna nečistím mrkví).


Leden v číslech:

Běh: 118 km
Chůze: 82 km
Posilovna: 3 kusy (slabota, záda kňučí...)

Chůze mě dosti překvapila, to číslo není zanedbatelné a strávený čas 14 hodin o nic méně (tuhle jsem našla tabulku, kde jsem měla záznam z ledna 2008 - 30 km běhu. Chi, to je vážně úsměvné. No ale nějak se začít musí ;o)). V průměru chodím rychlostí 10:10/km což je skoro stejná rychlost, jakou jsem kdysi běhala.

Začínala jsem na oválu, který má 250 m a mým cílem bylo oběhnout ho desetkrát, jedno v jakém čase. To mě zajímalo ze všeho nejméně - čas - čas je relativní, že? Prostě jsem chtěla být venku a to se dařilo. Tenkrát jsem měla štěstí, že byla zima mírná a já mohla na ovál párkrát týdně, protože mimo ovál jsem si netroufla. Těch deset oválů jsem běžela asi půl hodiny. Cestu do práce mám také 2,5 km (plus mínus, záleží kudy si to metelím), a jdu tak 23 až 25 minut. Čili jsem rychlejší v chůzi než kdysi při běhu.

Doufala jsem tajně, že bych díky těmto svým pochodům mohla zhubnout, ale nedaří se mi to, protože jsem mlsná a jak vidím někde něco dobrého, tak po tom šáhnu. Hm, to není zrovna ukázka silné vůle, že? No, je fakt, že se co týče sladkostí, jsem měkoň.

Ovšem těm, co jsou vůči sladkostem odolní a chtějí hubnout, lze chůzi jen doporučit. Tuhle jsem narazila na super pomůcku pro výpočet tepové frekvence, kde si člověk zjistí, jak vysoko může tep pustit, aby si tuky sbalily svým pět švestek a opustily třeba zadek. K mému překvapení jsem zjistila, že chodím v tempu cardio-fitness (což je: posilování srdce, zlepšování aerobní výkonnosti, ALE I snižování tělesného tuku), a ne přímo v tom redukčním. Naštěstí se mi dostalo uchlácholení, že já, jako aktivní sportovec, spaluji i v tomto tempu :oD, takže i když jsou mé tuky naprosto v klidu, jejich dny jsou sečteny. Doufám...

A co bude s tím kocháním v únoru? Hm, rozhodla jsem se trochu přitvrdit. Uberu už tak nízký objem a trochu zrychlím. Zařadím zase fartleky a intervaly. Důvod je jednoduchý - dostala jsem se do firemního půlmaratonského týmu, kde jsem - ač vcelku ostřílený půlmaratonec, naprosto nejslabší běžec. Nuže, ať jim to zase tak moc nekazím