pátek 31. prosince 2010

PF 2011


Do roku 2011 přeji všem úspěšné zdolávání svých met ať už osobních, pracovních či sportovních, samozřejmě zdraví, bez kterého nic z toho nejde, spoustu radostných okamžiků a také nadhled nad vším, co vás příští rok potká.

pátek 24. prosince 2010

Vzpomínání na Šťastné a veselé

Doba, ve které jsem vyrůstala, nebyla nakloněna tomu, abychom vánoce vnímali jako křesťanské svátky - prostě to byl den, kdy chodil Ježíšek a basta. Kde se vzal, to nás (děti), tak moc nezajímalo. Hlavně, že jsme pod stromečkem našli kopu dárků.

Také si vzpomínám, že jsme chodili na podnikovou besídku, kam chodil Děda Mráz. A ani to jsme neřešili, proč Děda Mráz, proč ne Ježíšek. Tyhle věci dětské hlavičky nezatěžují. Dětství, to jsou nádherné, bezstarostné roky, které jsou jedinečné a neopakovatelné. A jak si děti vánoce vtisknou do paměti, tak je v dospělosti zase vydolují a snaží se to samé, krásné, bezstarostné a neopakovatelné, vytvořit pro své děti.

Další má vzpomínka na dětství je spojená s vánocemi u babičky v Holešovicích. Naproti byl dům a v něm zelené světýlko. Nevím proč, ale přišlo mi, že svítí jen kolem vánoc, z čehož jsem usoudila, že za tím oknem bydlí Ježíšek. Bylo to neuvěřitelné působivé a zahalené tajemnem a do dnešního dne, když si to vybavím, trochu mě mrazí.

O Štědrém dnu jsme se většinou sešli u nás doma i s babičkami. Vzpomínalo se na ty, co odešli, vzpomínalo se na dětství a zvyky z dávných dob, a my děti se netrpělivě vrtěly a nudily se, protože nás to samozřejmě vůbec nebavilo a už jsme se těšily na tu chvíli, kdy vkročíme do svíčkami ozářeného pokoje. A rodiče to věděli a schválně tu chvíli oddalovali - ještě kousek kapříka, a ještě trochu salátku.... Ano, dělám to už taky a také vyprávím staré zvyky, a zapadlé vzpomínky. A děti jistojistě trpí a těší se, až se vykecám a půjdeme do ozářeného pokoje...

Také si vzpomínám na jedny vánoce před dvaceti lety. Dělala jsem salát, kolem mě se motalo malé batole a náhle mi odtekla plodová voda. Přišly klasické tanečky (měla jsem rodit po novém roce): kde je taška, kde mám noční košili, co vlastně potřebuji? batole ke kamarádce, rychle do nemocnice. Ležela jsem na sále a se mnou dalších pět maminek. Mezi námi pobíhala jedna doktorka, která vůbec nestíhala, protože naše děti se rozhodly vyskočit na svět najednou. Během deseti minut to vřískalo ze všech stran.  Večer jsem poslouchala koledy a dívala se na svůj vánoční zázrak. Krásné a neopakovatelné.

Každý rok se snažím si vzpomenout na to mrazení z dětství, na třepotající se srdíčko a stažený žaludek, rozklepané prstíky, které trhaly papír, aby se co nejdříve dostaly k obsahu tajemného balíčku. Pořád, rok za rokem to prožívám stejně, těším se ale už víc na oči svých dětí, které se roztáhnou úžasem a radostí když vybalí něco, co měly na svých seznamech, které si stále dávají na Mikuláše na balkon. Rok co rok je to stejné, ale přitom krásné a neopakovatelné.

Přeji všem krásné a neopakovatelné vánoce, mrazení v zádech a třepotající se srdce, rozzářené dětské oči a alespoň jeden dárek, který jste měli na seznamu...

úterý 14. prosince 2010

A kde máte endorfíny, madam?!

Když tak listuji nějakým časopisem pro nás ženy, no vlastně si kupuji jen Story a to určitě čtou i muži, říkám si: Sakra to není možný, tolik krásných lidí pohromadě. Ta je dokonalá, ta je skvělá, ta má úžasné vlasy, a bezchybnou pleť. V rozhovorech se všechny rozplívají, co toho mají, ale jak to vše bravurně zvládají. A to nemluvím o tom, jaké mají postavičky, ač svorně prohlašují, že sport nesnáší a do fitka by šly leda fotit večerní róby. 

A abychom byly také takové, poslalo nám Story tuhle nějakou přílohu, asi čtyřicet stran o kráse. V příloze se to hemžilo mladými modelkami, které půvabně pózovaly se šutry na zádech, pár stran zabraly starší hérečky, které měly obličej a dekolt napatlaný bahnem ze Sahary, či natřený zlatou vodou z Kamčatky, a pak všechny dohromady podstoupily vyhlazení vrásek a bezbolestnou liposukci třetí generace, aby... Aby proč? To už mi mozek nějak nebere. Ani na jedné stránce se nepsalo o blahodárných účincích sportu. O tom, že když si člověk 3x týdně zasportuje, bude vypadat úžasně, mít zdravou pleť, dobrou náladu a i ty špeky někam zmizí. A ve kterém salonu aplikují hormony štěstí? To tam nebylo. Ale možná je vlna endorfínu zaplaví ve chvíli, kdy někam vstoupí a všichni si se sborovým ÁCH před nimi sednou na zadek. No jo, no, někdo má a někdo ne...

Nechci zase kázat o tom, co by měly a že by měly, ale někdy mě to fakt dere. Třeba teď, kdy nestíhám doma, nestíhám v práci, nestíhám běhat, dárky nemám, napečeno nemám, na břiše mi naskočila další pneumatika z toho, jak se tím stresem projídám, na čele se mi usídlila hluboká vráska z toho, jak vymýšlím, co komu dát, aby měl radost, a vlasy mi trčí do všech stran, jak si je rvu zoufalstvím, že nebudu mít na Štědrý den umytá okna, patnáct druhů cukroví a balíčky v červených mašličkách....

Takže jak bylo to číslo na tu liposukci? 245 854 ....

středa 8. prosince 2010

Vánoční punč

Magdalena Socketka Rettigová nás zásobuje polévkami, my starší a vystresovanější potřebujeme útroby protáhnout něčím ostřejším. A protože mi kamarádka poslala výborný recept, a protože jsme ho kolektivně vyzkoušeli, je škoda se o něj nepodělit se všemi, kteří se potřebují ve vánočním shonu zastavit a finále roku 2010 přežít při plném duševním zdraví. A že je to třeba, je to vážně třeba...



Nuže:
• vezměte 2 litrový hrnec
• nalejte do něj 0,75l vody a zahřejte na cca 60st. C
• ve vodě rozpusťte 200 g medu
• až se rozpustí, přidej 0,5 l vína (dobré je to jak s bílým - původní receptura, tak s červeným vínem)
• přidejte 0,2 l rumu – samozřejmě jindřichohradeckého, jinak to zkazíte
• vymačkejte jeden pomeranč a jeden citron, všechnu šťávu přilejte do hrnce
• dále něco hřebíčku, celou skořici asi 4 cm, a 1 badyán střední (ten jsme tedy neměli)
• vypněte těsně před varem – vařit se to nesmí
• podávejte horoucí s horoucím srdcem


Mějte se a hezký advent

čtvrtek 2. prosince 2010

Chvála bláznovství

Nemám žádný běžecký plán, čili žádné povinnosti. Přesto, nebo právě proto, se snažím dodržovat jakýsi režim, protože sklouznout k tomu, že si řeknu: Dnes ne, stačí zítra, a zítra si řeknu: Ne, půjdu až v sobotu... a pak nejdu vůbec, to je tak rychlé, že člověk ani nestačí říct Popokatepetl.

V úterý jsem odpočívala, dolehlo na mě vyčerpání z víkendových delších běhů i dvojí posilovny. I když jsem se už od minulého týdne těšila na běh ve sněhu, musela jsem ho dost nerada odložit. Včera odpoledne začalo sněžit. Lidé se zachumlali po uši do kabátů, příjezdová silnice do Prahy se proměnila v parkoviště, chodníky člověk aby v těch závějích hledal, prostě i u nás to vypadalo jak na horách. Foukal dost nepříjemný vítr, sníh štípal do tváří a myslím, že nejlepší, co se v takovém počasí má udělat, je někam zalézt a nevylézt. Ale mě už dva dny seděla na zádech děsná tíha, tíha různých povinností a úkolů, a kdybych nešla běhat, určitě by mi narostl hrb. A tak jsem se asi v půl páté vydala ven si zaběhat.

Samotná příprava byla spíš parodií na přípravu. Nějak jsem si nemohla vybavit, co se v takovém počasí vůbec bere na sebe. Že zateplené kalhoty jsem věděla, ale co dál? V čem jsem běhala na začátku roku? Vyházela jsem celou skříňku s běžeckými svršky, vytáhla jsem nějaké ty tenčí vrstvy a sláva: i zimní bundu. Pak jsem si vzpomněla na čepici a rukavice a nákrčník. Našla jsem jen tu čepici, zbytek je zřejmě ještě někde u ledu. Ale nakonec jsem zaimprovizovala a nějak to poskládala. Ještě Edu a mp3 a hurá ven.

Vítr neustal a prakticky hned se snažil mě kamsi odfouknout. Ačkoliv se kolikrát stane, že Eda dost dlouho hledá družice, které by nás zaměřily, tentokrát signál naskočil brzy, a já tak mohla takřka ihned vyběhnout. Rvala jsem se s větrem o každý metr. Nejhorší byly úseky, kdy končil dům, taková ta proluka mezi domy, tam byl náraz vždy dost silný. Běžela jsem spíš poslepu, občas jsem se koukala, jestli vůbec ještě držím směr. Vyběhla jsem pryč ze sídliště s cílem doběhnout k velkému rybníku na hráz a zpět, je to cca 3 km tam, čili lehce přes šest celkem, běžně naprosto pohodový krátký výklus.

Skončilo sídliště a já se dostala na cyklostezku. Tedy spíš tam, kde vždy byla. Teď se všude rozprostírala bílá pláň a jen zasněžené stromy dávaly tušit, kde bývala. Můj "běh" dostal nový rozměr - technické pilování stylu. Běžet normálně nešlo, předváděla jsem jakýsi skipping, čili zvedání kolen vysoko, a takto se v závějích posouvala vpřed. Nikde nebyly žádné stopy, o prohrnutí ani nemluvě. Za prvním rybníčkem jsem se dostala mezi dvě pole, na mírný kopeček. Vítr zde měl už značnou sílu a nafoukal na cestu hodně vysoké závěje, kterými běžet nešlo, skipping už jsem měla nacvičený, tak jsem jen pochodovala. Tam někde jsem dostala záchvat smíchu. Do tváří mi šlehal vítr, vločky bodaly až to štípalo a já se smála na celé kolo. Přišlo mi to celé moc vtipné a vlastně i krásné. V tu chvíli jsem byla na světě jen já a ta slota kolem. Pak jsem se dostala mezi domky a do parku. V parku to bylo asi nejhorší, neviděla jsem na krok a dost mi podkluzovaly nohy. No, upřímně - byla jsem ráda, že jsem si řekla, že poběžím jen na hráz.

Na hrázi mám své oblíbené koukací místo. Stromy se tam naklánějí nad hladinu, ve které se vzhlížejí jako parádnice před zrcadlem, rákosí si šeptá svou vodní píseň, občas vyskočí kapr z vody, proplují kachny, či přeletí nějaká volavka. Prostě takový malý ráj uprostřed uspěchané Prahy. Ale teď byla hladina tmavá, rozlobená a nepřátelská, zlověstně šumějící rákosí mě odhánělo pryč. Obrátila jsem se zpět k domovu, ale i tak mě ten pohled trochu fascinoval, bylo to nové a jakýmsi způsobem uklidňující.

Zpět to šlo o něco pomaleji než tam. Vítr ještě trochu zesílil, ale naštěstí mi foukal do zad, takže jsem měla příležitost prohlédnout si cestu, třpytící se sníh i naváté závěje. Světla lamp i domů se odrážela od mraků a bylo tak vše krásně vidět. Všechny myšlenky na milion úkolů a povinností byly ty tam. Jednou jsem někde četla, že pokud si chce člověk vyčisti hlavu, není běh to pravé, je prý potřeba sport či činnost, při které se na něco soustředí - třeba v posilovně na dýchání a provádění cviků, či při golfu na odpal. apod. Je to tak, po běhu je hlava sice čistá, ale při něm si tak člověk mudruje a rozhodně úplně nevypne. Až po běhu se mu zdá vše lehčí, protože získá potřebný odstup a nadhled. Ale tentokrát jsem vypnula dokonale. Musela jsem hlídat, abych někam nezapadla, neuklouzla, na sídlišti abych nepadla pod nějaké auto...

6 km jsem běžela víc jak 3/4 hodiny. Vlastně to byl spíš posun vpřed než běh, ale bylo to úžasně očišťující. Nevyběhla jsem proto, abych pak mohla napsat, že jsem běžela a nechávala se bouchat do zad, jak jsem dobrá, že jsem se v -8, za sněhové bouře a v totálně neběžeckých podmínkách kamsi vydala. Potřebovala jsem někde nechat starosti. Nějak to na mě hrozně zapůsobilo, tak jsem si to prostě poznačila :o)

středa 1. prosince 2010

Ohlédnutí za listopadem

Krásný měsíc. Ani nevím proč. Snad pro to, že jsem ze zámku, snad pro tu vůni heřmánku... Nebo proto, že bylo krásně, že se mi dobře cvičilo a celkem fajn běhalo, že jsem nebyla nemocná, že proběhlo běžecké setkání, že jsem dostala krásnou knihu od přátel, že jsem si koupila nové tepláky. Někdy to tak prostě je a já jsem za to ráda!

Posilovna: 9x
Rotoped: 90 minut
Běh: 118,65 km
Pochod: 12,08 km

Větší výdaj energie, větší hlad. Spíš větší chuť na sladké... Následky v podobě dvou kil na sebe nenechaly dlouho čekat. Ale statečně s nimi bojuji ;o)

Běhám teď na A-Teens. Někdy mi přijde, že ta hudba vyrábí endorfiny i bez běhu samotného, je prostě pohodová.