pátek 29. ledna 2010

Já, jenom já

Jak neběhám, mám roupy. Nejdřív jsem pekla dort a teď jsem vyrobila prezentaci. Tohle je výsledek (inspirováno Láskou nebeskou): mé úplně první, samostatně vyrobené a zpracované video pro veřejnost. Má šikovnost nemá mezí jak vidno...

Stačilo, dost bylo narcismu ;o)

středa 27. ledna 2010

Třepací dort

Běžně to nedělám, ale když nemůžu psát o tom, jak v téhle zimě běhám, tak napíšu, jak jsem pekla.

Včera mi kamarádka poslala recept, který mě zaujal svou jednoduchostí. A protože doma se to jen hemží úspěšnými studenty řekla jsem si, že je překvapím.

Zde je recept v původním znění:

Potřebujeme tyto suroviny:

3 smetany na šlehání (2+1)
2 konzervy mandarinkového kompotu (ty menší)
2 pudinky Dr. Oetker bez vaření Créme Olé
1 hotový dortový korpus z piškotového těsta (můžete si ho i upéct, ale nečekejte ode mě recept)

Do většího hrnce s poklicí, která dobře těsní, nalijeme dvě smetany na šlehání, dva mandarínkové kompoty i se šťávou a nasypeme dva pudingy. Základem úspěchu je ten velmi konkrétní puding Créme Olé. Spořivé členky starobince vyzkoušely samozřejmě i jiné, lacinější pudinky, ale ty nefungují a neudělají z ingrediencí takovou pěknou hustou a hladkou hmotu. V obchodech koupíte puding vanilkový i čokoládový. Použít se dají oba, estetičtěji to vypadá s vanilkovým. Nic nemícháme, jen hrnec zakryjeme pokličkou a několikrát zatřeseme. Jak dlouho je třeba třást, pocítíme velmi rychle, protože tekutý obsah se změní na krémový a s tím se třese hůř. Takto připravenou dortovou náplň natřeme na korpus.

Ozdobíme šlehačkou, vyrobenou klasickou metodou z třetí smetany. Lenivé hospodyňky mohou použít šlehačku ve spreji, ale když už fakt musíte, alespoň zkontrolujte na obalu, jestli sprej obsahuje alespoň trochu smetany, nebo je to čistá umělá hmota, pardon, ztužený tuk.

Místo dortového korpusu se dají použít i obyčejné piškoty nebo keksy. Pokud však chcete konzumovat dezert okamžitě, piškoty nebudou mít čas nasát vlhko z náplně, proto je dobré namočit je do vychlazené kávy, případně kompotové šťávy.
A pokud si myslíte, že vám stačí poloviční dávka, tak já vám to neberu, náplň uděláte ji z jedné smetany, jednoho kompotu a jednoho pudingu. Nebude vám to stačit, ale to vám patří, já jsem vás varovala.




Má zkušenost:

Korpus jsem upekla, protože nesnáším umělé, jsou takové .... nijaké

5 lžic mouky
3 vejce
4 lžíce cukru
2 lžíce oleje
1 lžíce octa
1 vanilkový cukr
1/2 prášku do pečiva
zamíchat
Peče se při 175 stupních 15 minut

Bohužel jsem měla jen formu na ovocný dort, lepší je určitě ta dortová, která je menší a podle které se pak formuje zbytek.

První zatřepání s hrncem je lepší do stran. Já zatřepala nahoru-dolu a šplouchlo to ven.

Do šlehačky nahoru jsem dala ztužovač, krásně drží.

Celkový čas na výrobu je asi 20 minut, ale efekt je neskutečný. Donesla jsem kousek do práce a všichni recept chtěli, proto ho dávám i sem. Přeji dobrou chuť.

neděle 24. ledna 2010

Nedělní sloupeček

Je to krásný být nemocný. Člověk, vlastně spíš marod, leží zachumlaný do peřiny, měkoučké teploučko ho obklopuje ze všech stran a nic, kromě zdraví, mu nechybí. Jen z velké dálky k němu doléhají tlumené zvuky, tiché našlapování a hlasy. "Ticho, pšt, spí, má horečku, nesmíme jí vzbudit, musí se z toho vyspat." Když jde marod na záchod, neviditelné ruce mu mezitím natřepou polštář a urovnají prostěradlo. Pokud se na chvilku probere, stojí na nočním stolku čerstvý čaj.

Jakmile je mu lépe, přichází si s ním občas někdo popovídat a nikdy nezapomene vzít s sebou nějakou laskominu v podobě ovoce či čokolády. Jakmile ale vidí, že to maroda unavuje, odchází. A tu přijde na řadu milovaná knížka, nebo jen snění s otevřenýma očima.

Pak je mu líp a líp a už pobíhá po bytě, kouká na televizi a těší se, až bude moc zase opustit byt.

Grrrrrrrr frrrrrrrrrr, bzzzzzzzzzz

No, tak, to byl leden 1978, teď je ale leden 2010 ....

Je mi totálně blbě, hlava mi třeští jak po flámu, nemůžu vůbec polykat a vlastně se vůbec hýbat. Martínek se ale dožaduje kakaa, peřiny a pohádky. Je také nemocný, ale už má tu poslední fázi, kdy mu nic není, ale ještě musí zůstat pár dnů doma.

Odplazím se do postele a snažím se usnout. Najednou na mě něco dopadne:
- Tak maminka se nám tady válí v peřinách!
- Je mi blbě....
- Tak blbě, jo? To by moch říct každej. Spala jsi 14 hodin, to už musíš bejt zdravá. Nechceš mi udělat snídaničku?
- Vypadni

Došla jsem si k doktorce, vyfasovala recept, beru si prášky. Ležím, spím, slyším dupot a jekot z lůna bytu. Když je chvilku ticho, znamená to, že co nevidět někdo přiběhne žalovat. Vařím si čaj, natřepu si polštář, urovnám si prostěradlo. Taky zametu a narovnám nádobí do myčky.

Jdu do koupelny, nacpu pračku prádlem a zase si lehnu. Pak si vzpomenu, že jsem si šla vlastně namočit kapesník abych si udělala obklad. Zase lezu z postele, dávám si obklad a přemýšlím, co budu vařit....

Už je mi líp, tak si hraju na PC, čímž mě všichni oficiálně prohlašují za zdravou.

Jojo, marodit v době zkouškového období se nevyplácí... ;o)





I Love my Family. Bumbiára, bumbiára, BUM

středa 20. ledna 2010

Nedobrovolné přerušení


Od návratu z Německa jsem cítila, že nejsem až tak v pořádku. Přikládala jsem to především únavě, tak jsem začala polykat víc vitamínů, hodně jsem odpočívala a vynechala běhání. Ale stejně mě to dostalo. To TO se jmenuje

Angína

Angína se projevuje horečkou, únavou, bolestmi hlavy, bolestmi svalů, bolestmi v krku a s tím související obtížné polykání, chrapot, kašel, otok mandlí, bolest v uších. Může se objevit i nevolnost spojená se zvracením. Taktéž se mohou projevit příznaky jako ucpání nosu, nosní výtok , zvětšené a bolestivé mízní uzliny. Hrdlo a mandle při angíně bývají zarudlé, na mandlích často bývají hnisavé čepy – bílé povlaky.

A to všechno MÁM. A mám i antibiotika a pořád spím. Kontrola příští čtvrtek. Co si tak pamatuji ze školy, týden po angíně se nesmělo cvičit, čili to vypadá na tři týdny bez běhání. Hledám na té situaci něco pozitivního, ale nenacházím.

Přeji všem, ať se vám nemoci vyhýbají obloukem.

pondělí 18. ledna 2010

Občasník - 1.

Mám za sebou první tři týdny své přípravy na maraton a tak je myslím čas si zapsat, jak mi to jde. Nebo nejde...

Trénuji 5x týdně, což mi přijde docela v pohodě. Vlastně ještě u jednoho dne mám napsáno volno nebo regenerační běh, takže můžu mít volné dny tři, ale to zatím nevyužívám (ehm, mno, vlastně využívám, ale ne-dobrovolně). Kromě intervalového tréninku, který pro mne je spíš jen položkou než skutečným přínosem, nejsou objemy pevně dané, jsou od - do, takže si můžu vybrat. K daným km jsou přiřazené časy, které většinou nezvládám, hlavně ty rychlé tréninky. Nějak si myslím, že důležité je to všechno odběhat a ne se odrovnat. Snažím se samozřejmě si vybrat horní hranici a přiblížit se času, ale stane se, že mi to z nějakého důvodu nejde a jsem ráda, že vůbec doběhnu. Trochu to rozpitvám:

1. týden
- intervaly á 800 m, 2-3 kusů: málem jsem zdechla. Po měsíci lážo-plážo běhu šok pro nohy, plíce, hlavu, tělo, sporttester... A to jsem se poctivě rozcvičila a rozběhala. I tak jsem se odpotácela domů jak mátoha
- 6-8 km: asi na druhém km jsem si zvesela poskočila přes nějakou překážku. Ano, chyba to byla. 4,5 km jsem se si hrála na chrabrého Peyraca, pak jsem to vzdala
- 8 km, fartlek: splněno
- 8-12 km: 11,2 km
celkem: 37,27 km

2. týden:
Napadl sníh a jela jsem do Mnichova
- 4 km místo intervalů
- 8 km: splněno
- 9 - 10 km: 9,87 km
- 6 - 8 km: přejezd do Německa, nebyla síla
- 10-14 km: 15 km závod
celkem: 36,92 km

3. týden
Sníh, sníh, sníh, únava z Německa, opar, rýma = šetřila jsem se
- 5 km regeneračně místo intervalů
další dva běhy jsem vynechala a léčila se
- 8- 10 km: 9,81 km
- 12-17 km: 15,75 km. Dala bych to celé nebýt šíleného marastu. Neodklizený sníh zasypala další várka, kromě toho sněžilo, takže jsem byla mokrá zdola, shora, zevnitř. Když mi začala být zima, zabalila jsem to. Nastydnutí je to poslední, co teď potřebuji.
Celkem: 30,49 km

"Čeká Tě samota", varovala mě Sára před přípravou na maraton, "nikdo s tebou nebude běhat tak často a tak daleko." Inu, měla pravdu, ale nevím, jestli mi to přijde jako nějaká tragédie. Jsem ráda sama, obzvlášť teď v zimě, kdy běhání má v sobě tolik kouzla! Už jen to, jaké je všude ticho a jak je všude krásně vidět. Sníh se třpytí a křupe pod nohama, občas vyplaším srnku či zajíce, už jsem viděla i sovu, někdy jsem úplně první, kdo udělá na cestičce stopy, a i je milé vidět určitý obdiv v očích lidí, které míjím. Kouzlo se ovšem ztrácí ve chvíli, kdy člověk zapadne do nějaké závěje, nebo rozbředlého sněhu, nebo když narazí na úsek, kudy se dá maximálně letět, ale ne chodit nebo běhat. Myslím (doufám), že překonáváním těchto nástrah si utužuji jak vůli, tak nohy. Což ovšem neznamená, že si nepřeji, aby sníh alespoň někdo odklidil.

čtvrtek 14. ledna 2010

Winterlaufserie - 2. díl / III.

Mnichovské nádraží je obrovské. Vlaků mraky, lidí mraky, kam já se chudák vrtnu? K mé předpřípravě patřilo i pečlivé plánování pěších tras. Vytiskla jsem si jak plánky, tak itinerář. Nádraží, hotel i park leží v jedné přímce. Obě trasy měří kolem třech kilometrů, což pro nás vytrvalce není prakticky žádná vzdálenost, že? Jdu tedy pěšky, i když mám napsané i spojení MHD. Ale jsem tak ztuhlá z vlaku, že dávám přednost pochodu. Následuju instinkt a vycházím levým bočním východem. Venku je kosa jak blázen, brrr. Natáhla jsem si rukavice, vytáhla plánek a jdu kamsi. Přišla jsem na první křižovatku a zastavila jsem se, abych zjistila, kde vlastně jsem. Ihned jsem to poznala, byla to jedna z ulic, kudy jsme chodili před měsícem. Teď je ale den, přesněji chvilku po třetí hodině, a ulice je takřka prázdná. Začetla jsem se do itineráře, zvolila směr a hle: jdu správně. Jdu správně pořád a je to pro mě velká záhada, protože většinou velmi bloudím. Ulice jsou vylidněné, občas projede tramvaj nebo auto, ale vesměs jako bych byla sama na světě. Až v jednom parku na svahu sáňkují děti. Čím blíž jsem cíli, tím víc jsem zmrzlá a moc se těším na pokoj. Ale také plánuji, že až shodím tu tíhu ze zad, vrátím se do centra a projdu si obchody, a nebo si třeba zajdu k holiči. Prostě nějak si to odpoledne užiju.

A už stojím v hale hotelu. Sotva mluvím jak jsme zmrzlá a ani mi nejde otevřít kabelka, protože jí pokrývá souvislá vrstva ledu! V recepci sedí holčina, co má oči jako sůva, a nějaký mladík, který mi hned dal papíry k vyplnění. Vyplňuji, platím a dostávám klíč. Bydlím ve čtvrtém patře a tentokrát jsem ani nepohrdla výtahem.

Následující chvilky ani neumím popsat. Kromě klíče je na kroužku ještě kartička s návodem k použití. Přiložit, zmáčknout, otočit. Naprosto jasné. Našla jsem své dveře, bez zámku - jak jinak - a tak přikládám, mačkám, točím. Nic. Přikládám, mačkám, točím. Nic. Přikládám, mačkám, točím. Nic. Přikládám, mačkám, točím. Nic. Přikládám, mačkám, točím. Nic. Polil mě pot z představy, že jdu dolů a udělám ze sebe blba, který se neumí dostat na pokoj. Shodila jsem tedy batožinu, druhou, pak kabelku i bundu a šla se projít po chodbě, jestli třeba nepotkám nějakého hosta, který by mi pomohl. Pusto a prázdno. I vracím se ke svým dveřím. Přikládám, mačkám, točím. Nic. Nevím, jestli mám nad sebou plakat nebo se smát. A v tom to nějak povolilo a jsem v pokoji. Sláva. Stokrát sláva.

Pokoj mi v tu chvíli přijde nejkrásnější na světě, i když ve skutečnosti je to skromnost sama: dvě železné postele, stolek, lampa. Pokoj má maličkou sociálku a v chodbičce skříň. Na podlaze je světlé lino, na okně visí záclona a červený závěs. A je nevytopený. Pustila jsem topení na čtyřku a šla se opláchnout. V tu chvíli na mě padla únava z ujetých 440 km a z těch několika ušlapaných, takže jediné, co se mi chce, je vlézt si do postele. Vzala jsem si rozečtenou knížku a čtu si. A je pět.. šest a mě je jasný, že centrum neuvidím. Usínám.

Probudila jsem se asi v jedenáct. V podvědomí se tomu bráním, ale nutkavá potřeba mě donutila. Usnout se mi už samozřejmě nedaří. A tak si dávám banán, půlku řízku a zapíjím to Poděbradkou. Dočítám knížku, pak si fotím křižovatku, přemýšlím na nedělí. Hlavně musím najít bankomat abych měla na zálohu na čip. Záloha je jen 5€, ale já jako na potvoru mám jen čtyři a něco. No stejně potřebuji ještě zálohu na skříňku a taky pak na nějakou svačinu a na metro, takže výběr je nutný. Plán tedy je se nasnídat, dojít bez věcí do bankomatu, pak zpět a hurá na stadion. Plánuji a plánuji až mě naštěstí skolí další vlna únavy a já usínám spánkem spravedlivých.

Probírám se dlouho a nerada. Ještě bych klidně spala, ale jsem raději všude dřív než pozdě, takže se donutím vystrčit nohy z pod peřiny a jít do sprchy. V osm jdu na snídani, která se podává formou bufetu. Škoda, že běžím, dala bych si určitě něco jiného než müsli, jogurt a kafe. Po snídani se opakuje obvyklý taneček s otevíráním pokoje, ale tentokrát se už na třetí pokus dostávám dovnitř, beru věci a vyrážím.

Trochu jsem pozměnila plán a doufám, že na stadionu nějaký bankomat bude. Před sebou mám tříkilometrový pochod vylidněnou ulicí a pak nervózní pobíhání po parku za účelem najití kouzelné skříňky, která má v sobě spoustu barevných papírků. Když už jsem to vzdala a šla k registraci s tím, že se s nimi nějak domluvím, přímo před jejím vchodem potkávám bankomat!

U registrace jsem první, dostávám nové číslo, nový čip a nový modrý šátek a jdu se převléknout. Nejsem si jistá výběrem oblečení, ale snad budou dvě trička a jeden nátělník dostatečnou ochranou před zimou. Kolem mě už je docela cvrkot, lidi se pomalu schází, ale i tak mi jich přijde méně než na Mikulášském běhu před měsícem.

Je deset, čas se trochu rozběhat. Občas poslouchám dobře míněné rady svých kamarádů a tak jsem tentokrát nepostávala, ale dala jsem si kolečko parkem, abych hned po startu nedostala infarkt. Na chodnících leží sníh, sice ztuhlý a posypaný, ale sníh. Nevím proč jsem si myslela, že budou chodníky zametené, a že se poběží normálně po asfaltu. Pobíhám tedy po parku, první vlna zvýšeného tepu je za mnou a tak už běžím docela klidně. Koukám, co mě asi tak čeká. Běží se tři okruhy po pěti km, trasa je zvlněná, takže se mám nač těšit.

Za čtvrt hodiny je start a nikde nikdo. Jen já tu poskakuju abych nezmrzla. Ještě že jsem si vzala i rukavice a dva šátky na krk. Teprve asi pět minut před startem se začínají trousit lidi aby se seřadili do hloučku před bránou, někteří odněkud přiběhli, jiní vylezli z plaveké haly, kde je naše zázemí. Stoupla jsem si dozadu, abych těm rychlým nepřekážela, cucnu si gelu a začínám se bát. Moderátor nás krásně vítá a nabádá nás k opatrnosti: Zapomeňte na nějaké vaše osobní rekordy, hrozně to klouže tak dávejte pozor, ať nespadnete. Snažte se prostě si hezky společně zaběhat. Užijte si to! Ale jo, dobrá, poběžím pomalu :o)

Start. Uf, vždycky mě to nějak dostane. Rozechvěle se přibližuji k bráně, probíhám jí a pak běžím docela dlouho s davem bez nějakých větších problémů. Vypadá to, že rozběhání pomohlo, infarkt nepřichází, tep se drží asi na 150. Do prvního převýšení je mi fajn, pak jsem zpomalila... Prostě já a kopce. I když je to zvláštní, ačkoliv jsem zvyklá běhat na zvlněném terénu, pořád s nimi dost bojuji.

Skupinka rychlých se mi vzdaluje a jsem zase mezi svými na chvostu. Asi úplně nejhorší je poslední kilometr prvního okruhu, přichází největší kopec a místo tuhého sněhu totální rozdupaná břečka. Nemám radost, protože si představím, že ten patnáctý, kdy už nebude moc sil, to bude tedy něco. Na pátém dostávám kelímek s teplým drinkem, který přijde vhod, fotí si mě pan fotograf (ne, úsměv jsem nestihla) a pádím dál. No, pádím asi není to správné slovo...

Druhý okruh mi jde hůř. Sníh už dávno není ztuhlý, je rozdupaný nohama skoro šestiset lidí, kteří se závodu účastní a dalších desítek, kteří tudy jdou na procházku. Nebýt toho, běželo by se mi dobře, ale takhle mi pěkně tuhnou nohy. Od osmého km mě začínají předbíhat ti, co už běží do cíle, ale nijak mě to nedeprimuje. Na desátém si zase dávám drink a raduji se: už jen pět kilometrů, to je krása. Ale krása to moc není, je to zase o chlup těžší. Střídám se s nějakým člověkem ve "vedení", chvilku jsem před ním já, chvilku táhne on mě. Asi na 13tém se mě ptá, jestli povedu já, že už nemůže. A tak přebírám "vedení" a vítězím nad ním o dvě minuty :o)

A je tu cíl. Moderátor mě poplácal po ramenou a to gesto způsobilo, že se mi udělal v krku knedlík a chtělo se mi brečet. Štěstím. Jak pravil klasik: Okamžiky štěstí jsou vzácné, proto se nám chce plakat když je prožíváme.

1. kolo: 00:32:03
2. kolo: 00:33:27
3. kolo: 00:34:01
celkem: 01:39:31

Čas není sice nejlepší, ale je vydřený do poslední sekundy. Později se dozvídám, že stovka lidí vůbec nedoběhla!

Jdu do sprchy a pak na vyhlašování. Než to začne, sednu si do ochozu a koukám se na lidi v bazénu. Je tu teploučko a mě se vůbec nikam nechce, nejraději bych si lehla.

Když ceremoniál skončil, vydala jsem se na cestu. Vlak mi jede až v pět, to vůbec nevím, co budu tak dlouho dělat. Rozhodla jsem se jít na nádraží pěšky abych čas nějak zabila. 6 km... Pořád rovně... Ke konci mám dojem, že mi upadne rameno, fakt už se těším, že si sednu. Jenže ouha. Nikde ani místečko k sezení. Obešla jsem nádražní halu křížem krážem, ale nikde nic. Tedy když nepočítám několik laviček na balkoně, kde je tak o deset stupňů méně než venku. A tak postávám, popocházím, dávám si kafe, postávám. Nuda, ukrutná nuda a zima. A vlak přistavili jen asi dvacet minut před odjezdem.

S vlakem jsou lehčí komplikace – část z Prahy zůstala stát ve Schwandorfu, takže budeme muset přestupovat. Nemilé. Jen doufám, že tam fakt bude stát. Stejné obavy má i dvojice, která běhá kolem vlaku a hledá pražské vozy. Když nenachází, zabředává se mnou do hovoru. K mé velké nelibosti paní zůstává a nechává mi na krku svého přítele. Mé těšení se na klid a klimbání se rozplynulo, protože mi přijde netaktní hodit si přes hlavu bundu, když někdo mluví. A mluví. A mluví. Šest hodin...

V půl dvanácté vcházím do ztichlého bytu. Je mi zima, jsem utahaná, ale je mi fajn. Natahuji si budík a chumlám se do peřiny. Víkend končí.



Moje malá premiéra na Youtube :o)



WLS 2

středa 13. ledna 2010

Winterlaufserie - 2. díl / II.

aneb Není se čím chlubit, druhá část

Zabalit zavazadlo když člověk ví, že se bude pohybovat v neznámém městě, v MHD, ve vlaku, že ho musí nacpat do skříňky na stadionu a hlavně že ho bude sám tahat, to je tvrdý oříšek. To není jako naházet do auta všechno, co si myslí, že by mohl eventuelně potřebovat, tohle chce úplně jiný přístup. A tak si na postel skládám především věci na běh: oblečení, boty, gely, vitamíny, vazelínu, šátky a rukavice, nic dalšího až tak důležité není.

Nakonec se mi podařilo připravit si celkem malé zavazadlo, do kterého bych nepropašovala už ani špendlík. Jenže mám ještě svačinu a nějaké drobnosti a tak si beru i PIM-batůžek. Nastavila jsem si budíka a neusínám. Hledím do stropu, bojím se, trochu těším, trochu netěším.... až je tu ráno a s ním první výstraha dne: Budík jsem si sice nastavila, ale blbě. Čas 6:45 ano, ale Kromě víkendu je trochu mimo když je sobota. Naštěstí jsem stejně nemohla spát a tak lezu z pelíšku jen o čtvrt hodiny později a jdu si usmažit řízky. Myslím, že řízek a vlak patří k sobě. Ještě že nejede Sára, ta by měla řečí. Měla je, už když jsem kupovala maso. Prý: Nevytáhneš tam řízky, že ne? A na co kupuješ tu paštiku?!?!?!?!?!? :oD

Rozloučila jsem se a jala se brodit záplavou nového sněhu k metru. To je tedy nadílka! Neměla bych opravdu zůstat doma? Ale co, už žádné pochyby, prostě jedu na výlet, pojedu vláčkem, podívám se do Mnichova, ne Mnichova Hradiště, ale Mnichova v Německu, uvidím zase olympijský park a německé běžce, prostě si to užiju. S blaženým a spokojeným úsměvem sedím v metru. Ale přichází druhá výstraha: Najednou se mi až udělalo mdlo - nechala jsem si doma startovní číslo a čip na botu! Do ... háje. V první moment jsem málem jela domů, v druhém jsem napsala Sáře, že jsem blbá, a ve třetím jsem si uvědomila, že pořadatel rozeslal včera mail s tím, že kdo čip mít nebude, může si ho znova vypůjčit. Ještě že tak.

Hlavní nádrží. Koukám, že to tu trochu vylepšili. Tedy až na ty tři okopaný kýble co uprostřed haly chytají vodu kapající ze stropu. Kromě třech kýblů je tu ještě obrovitý dav lidí civících na informační tabuli s odjezdy vlaků. Kouknu na svůj, odjíždí z B1 tak se tam hrnu. Tam nic. Poplašeně lítám po peróně a přemýšlím, kde je sakra zase jaký problém. Vběhnu zpět do haly. Je chvilku před devátou, v 9:03 má vlak odjet, ale cedule s odjezdy záhadně mlčí. Pochopila jsem, proč tam všichni tak civí – nejen u mého, ale u žádného z vlaků není napsané nástupiště ani odjezd. To mé B1 byl omyl, koukla jsem o řádku jinam, a sice na vlak na letiště (nebo kamsi). A tak s ostatními zbožně koukám na ceduli a čekám, naskočí-li nějaká informace. Beru to jako třetí výstrahu a říkám si: Počkám 5 minut. Pokud se nebude nic dít, jedu domů. Začínají se objevovat čísla, většinou informace o zpoždění. Kupodivu naskočil i Mnichov, nástupiště 3, zpoždění 5 minut. Já i půlka davu prcháme k vlaku za účelem obsazení místa u okýnka po směru jízdy. Sedím u dveří...

V kupé jsme tři. Babka a kluk a já. Babka by si ráda povídala, ale nedávám jí prostor. Kluk taky ne. A tak jedeme potichu vstříc svým cílům. Koukám se z okna na ubíhající krajinu. Krajina je zachumlaná do bílé peřiny a je to úplně velká krása. Sněhu však ubývá a čím blíž hranicím jsme, tím je ho méně. No prosím - kalamita se nekoná. Babka ale nevydrží mlčet a tak nakonec zabředáváme do rozhovoru. Kluk mlčí stále, tedy dokud mu nezazvoní telefon a on tou krásnou mazlivou bavorštinou oznamuje někomu na druhé straně, že cesta je v pořádku, a že až bude blízko, tak zavolá. Škoda že nejsem trochu oprsklejší, hned bych s ním mohla poklábosit o počasí a prosvištět si německá slovíčka.

V Domažlicích nás babi opouští a já se nořím do knížky. Koupila jsem si s sebou detektívku, abych se nenudila. S knížkou utíká cesta velmi rychle, ale i tak - šest hodin je šest hodin. Zatím mám za sebou čtyři, jsme v Německu. Poznám to hlavně podle toho, že nádražní budovy už nejsou počmárané. A taky nás přišla zkontrolovat policie. Myslela jsem, že co jsme v EU, zrušily se kontroly na hranicích, ale to jsem se spletla. Naši se neobjevili, ale němci ano. Dokonce hned dvakrát. První kontrola se týkala všech, druhá proběhla dle obličejů. Naladila jsem tedy co nejpřívětivější výraz a nechali mě být. A jede se dál, ještě dvě hodiny.



München. Munich. Mnichov. Z vyhřátého vlaku se mi pranic nechce, ale zadek už mě bolí tak, že jsem ráda, že cesta končí. Končí? Ani náhodou…

pondělí 11. ledna 2010

Winterlaufserie - 2. díl / I.

aneb Není se čím chlubit, část první

Celý týden straší Rosničky vytrvalým sněžením. Děti se těší a dospělí nevěří. No, možná věří silničáři a raději kontrolují zásoby písku, štěrku a nafty v nádržích sypačů. Bohužel jsou další výjimky, které věří. A ty výjimky jsou vesměs kolem mě a rozmlouvají mi mou cestu do Německa. Jo kdyby rozmlouvali – on se mnou kvůli tomu ani nechce nikdo jet!

Do středy jsem doufala, že se nějaký dobrovolník najde, ale nenašel. Tedy přesněji – zeptala jsem se dvou lidí, ale nemohli. Dál jsem se neptala, protože nerada obtěžuji. Když ti dva odmítli, propadla jsem panice a také se ve mně probudil určitý vzdor – prostě pojedu sama.

Dvě hodiny trávím klikáním na internetu. Otevřela jsem Google, mapy, zadala Olympijský stadion Mnichov a dala vyhledat ubytování. Ihned se to začervenalo malými červenými balónky s písmenky, Což o to, hotelů dosti, stačí si vybrat. Ale ty ceny! Nějak se mi nechce dát za noc 100 €, nejsem Onasis, že? Začalo se dokonce ozývat svědomí: „Můžeš mi říct, proč chceš za jedno blbý proběhnutí po parku dát takový peníze? Děláš, jako kdybys byla nějaká top-závodnice. Jdi se proběhnout na chatě do lesa a budeš to mít zadarmo.“ Ticho, nic mi neříkej, ano? Ale už jsem nahlodaná. Má pravdu, svědomí moje upřímný, určitě zase budu uzavírat závodní pole, tedy pokud to uběhnu, tak proč raději nezůstanu doma? Nevím, nemám žádnou uspokojivou odpověď, žádnou logickou odpověď. Prostě chci jet.

V tom zasáhl kdosi shůry, někdo kdo chtěl, abych jela, a tak mi padl do oka balónek s písmenkem I. I jako …. I. Za ním se ukrývala ubytovna pro mladé, mladé věkem i duchem, jak psali v úvodu. To bych splňovala. Zadala jsem pár dotazů a vypadla mi cena: 38,40 € i se snídaní. Tak tady není o čem mluvit, klik a klik a mám objednaný pokoj i s vlastní sociálkou. Pak ještě pár kliknutí na stránkách Českých drah a za chvíli už mám v mailu dvě jízdenky, Mnichov tam a zpět, pěkně bez přestupů. Jestli já nejsem šikovná!

Je pátek ráno a k zemi se snáší první vločky. Že by ty ropuchy měly pravdu? Ale ne, padá takové drobounké studené nic, za chvilku to přestane

Jéje, co to leží všude venku? Deset centimetrů sněhu? A dál padá? To se mi možná jen zdá. Nezdá. Odevšad jsou slyšet slova jako kalamita, vytrvalé sněžení, nehody. „Nikam Tě nepustím“, prohlásil právě můj muž když přišel za mnou do ložnice, kde mám rozložené věci, které se mnou pocestují. Jako by mě neznal. „Koukala jsem webkamerama po Mnichově a nikde tam nic neleží. Žádné závěje. Myslím, že to je v pohodě.“

Chca nechca tomu musím věřit hlavně já sama. Dávám si do batohu boty a tepláky a najednou se mi vůbec nikam nechce.




středa 6. ledna 2010

A zase ta technika!


Že jsem totální technický antitalent jsem se zmiňovala, ale co se mi daří poslední měsíc s mým Suuntem, tomu se dá těžko věřit. Začalo to tím, že mi přestal fungovat footpod. Aha, řekla jsem si moudře, došla baterka. I vzala jsem footpod i hrudní pás, protože naposledy byly u pana hodináře spolu, takže bylo otázkou času, kdy se vypne taky, a šla jsem do Klenotnictví. Pan Doktor tam nebyl. A protože jsem oboje večer potřebovala na trénink začala akce Vé, vé jako výměna.

Sedla jsem na lavičku, odkroutila víčko, vyjmula bateriie a šla do Datartu. Baterii jsem přikládala k těm zataveným na věšáčku až jsem našla tu samou - kulatou placku s nápisem 3V. Doma jsem je přehodila a s vědomím, že jsem právě ušetřila dvěstě Kč, jsem vyběhla. Nic se nenaměřilo. Tedy něco ano, ale rozhodně to neodpovídalo mému výkonu. Asi byla moc velká zima...

Ani když mrazy povolily se nic neměřilo a to už mě docela deprimovalo. Vrátila jsem se tedy potupně ke klikání na Googlu abych věděla, co jsem uběhla, protože jsem prostě potřebovala ;o) číslo do tabulky. Asi 14 dnů mi to vydrželo, ale pak mi došla trpělivost. Když za něco dám 6tis tak to prostě musí fungovat a tečka. Jeden celý večer jsem se problému věnovala velmi zevrubně. Vzala jsem návod, hodinky, pody, a klikala a štelovala. A footpod nic. Občas na mě mrkl červeným okem, ale jinak si hrál na mrtvého brouka. To mrknutí pro mě ale bylo znamením, že je funkční a tudíž nemá důvod neměřit! A zase jsem vyběhla. Na displeji bylo něco neuvěřitelného - číslo 10,356 nebo tak nějak, a různě rostlo nebo se zmenšovalo. Doma se to ukázalo jako prkotina - přepnula jsem to na míle.

Měsíc tedy měřák mimo provoz, i musela jsem se s pokorou obrátit na mužskou část rodiny. Po přednášce o tom, že je to krám a proč si to kupuju, když s tím neumím zacházet (přesně téhle přednášce jsem se chtěla vyhnout), jsem se stejně nedozvěděla proč to nefunguje. A pak mě najednou osvítilo vnuknutí: co když je ta baterka sice správná, ale špatná? Vyndala jsem jí, že jí nechám přeměřit a najednou mi to bylo jasný - ona byla prostě jiná - tenčí. Takže chudák nedoléhala a tím pádem neměřila. Když dolehla, tak honem něco načetla aby mi alespoň trochu udělala radost.

A protože jsem si svým urputným mačkáním všech pěti tlačítek hodinky totálně rozhodila, čekal mě úkol nad úkoly - hodinky zkalibrovat. První kalibraci po zakoupení jsem provedla takto: zmáčkla jsem START přeběhla z kuchyně do obýváku a zpět, zmáčkla STOP a tím to pro mě haslo. A hodinky šlapaly jak měly, na ovále ukazovaly prakticky nulovou odchylku, v terénu vlastně taky (pro mě nepochopitelně mi naměřily blbě Drážďany, ale to určitě zasáhla vyšší moc).

Tentokrát jsem kalibraci udělala dle návodu. Dala jsem si jeden km na ovále, použila různé rychlosti od šnečí po želví, naměřená data jsem uložila a běžela na sídliště. Vzdálenost sedla. Hned další běh, mi naměřily o 0,5 km méně. Pak o 3/4... Takže jsem opět kalibrovala. Šla jsem na ovál a uběhla 4 km. Po prvním jsem číslo opravila, takže další tři mi to naměřilo správně. A dnes heuréka: zase přesně. Takže buď je to vítězství člověka nad hmotou nebo náhoda a zítra mi to třeba zase ukáže totální nesmysl. Ale to se fakt už naštvu a hodím je z okna.

Dočetl někdo bez usnutí až sem? No já vím, je to dlouhé, ale začínám být lehce nervozní z nedělního Mnichova. A když jsem nervozní tak mluvím a mluvím a mluvím. Bojím se, i když není čeho. Ale jo, je. Jedu totiž s... Ne, to nechám až do dalšího článku :o)



sobota 2. ledna 2010

Takže si to shrneme....

Nejdříve prosinec, který byl sportovně tak nějak odpočinkový takže myslím, že stačí jen čísla:

Běh: 88 km
Posilovna: 2x

A teď rok 2009

Graf:



Čísla:
Běh: 1.067 km > 437 km v roce 2008
Kolo: 1.548 km < 1.640 km v roce 2008
Posilovna: 27x < 40x v roce 2008

Pro mě to byl rok neuvěřitelný. Měl mě posunout v životě dál a to se mu i povedlo. Začalo to hned v lednu, kdy jsem odepsala na výzvu na behej.com, ať napíšeme něco o tom, jak jsme začínali s během. Vybrali mě a začala spolupráce, taky veřejná příprava na 1/2M, pak veřejná ostuda ;o) atd. První článek jsem z radosti poslala mnoha lidem jako "čtení ke kávičce". V té chvíli ale redakce udělala něco neočekávaného a pod článek přidala odkaz na můj blog, který do té doby zaznamenal jen asi 210 vstupů, čili o něm skoro nikdo nevěděl. Jeho účelem ani nebylo promlouvat k masám, potažmo k někomu, kdo mě zná, protože by to znamenalo pustit si lidi k "tělu" a to jsem v úmyslu neměla. A bylo hůř, protože blog začali číst lidi z práce, rodina, přátelé... Myslela jsem, že se propadnu, že se někam zahrabu, že přestanu psát... No ale pak jsem sebrala všechnu svou sílu a v psaní pokračovala. Díky tomu všemu jsem uzavřela přátelství s lidmi, se kterými bych se nikdy nepotkala a tak jsem ráda, že se to nakonec všechno událo. Jediné, co mě mrzí jsou komentáře lidí, kteří mému běhu moc nevěří. Takoví, co tvrdí, že to přeháním, že běh je pro radost a že jsou i jiné věci na světě, a že jsem určitě nešťastná, či mám nějaký problém. Vím, že takovým věcem nezabráním, ale i tak bych k tomu chtěla říct následující:

Tenhle blog je tom, jak sportuji. Sport mám ráda: kolo mi dává pocit svobody, posilovna mi dává sílu a běh miluji, proto mu teď dávám přednost. Neběhám proto, že jsem se s někým vsadila, že uběhnu v kuse deset kilometrů, že přeběhnu Saharu, nebo že oběhnu zeměkouli... Ne, nikomu nic nedokazuju, běh mě prostě baví. Baví mě ty pocity při něm a po něm, a taky určitý pocit vlastní jedinečnosti, ať uběhnu kousek nebo velký kousek.

Co se štěstí týče, nikdo není trvale šťastný, to nejde. Neustále šťastní jedinci jsou jen bázni, nebo lidi v reklamě, kteří snědíc jogurt plný škrobu podepíší smlouvu s bankou aniž by si jí přečetli, a pak si s hlavou bez lupů jdou koupit O.B. Takže ani já nejsem trvale šťastná, ale myslím, že jsem trvale spokojená. I když mě občas z nějakého důvodu přepadne splín.

V prvním článku svého blogu jsem napsala, že: ...nechci psát o životě stoleté, utahané, vrásčité a tlusté matce tří dětí, ale o holce ve mě, která si žije podle sebe". Ano, také o tom je tento blog. Dospělost nás často semele tak, že zapomínáme na ty děti v sobě. Mládí to má jednoduché. Člověk nemá skoro žádné povinnosti, může kdykoliv sednout na kolo a vyrazit, sbalit si stan a odjet do hor, natáhnout boty a běžet, kam se mu zlíbí, když má v lednici dvě mrkve a Bohemku, tak je to dostačující, a po prohýřené noci může spát i tři dny. Tohle jde v určitém věku stranou. Najednou jsme samá povinnost, odpovědnost, stres, honičky, strachy... A proto je úplně úžasné, když alespoň chvilku tohle všechno hodíme za hlavu a: nejsme rodiče, partneři, nadřízení, podřízení, jsme to MY. A proto tu nikdy (většinou) nebudu psát o tom, že jsem byla nakupovat, nebo uklidila skříně, že jsem uvařila hovězí na česneku, nebo... Bude to pořád blog především o mém sportování a o ukradených chvilkách, kdy jsem sama sebou.