pátek 22. května 2009

Citáty slavných

Režisérka Věra Chytilová o mužích:

"No jo. Mužský. Ti nestárnou. Šediny je zdobí, brýle jim svědčí, vrásky jsou sexy. Žádné křečové žíly. Žádná celulitida. Žádné klimakterium. Ale pak najednou... zdechnou."

Galavečer PIM

Co člověk udělá pro to, aby se dostal s ostatními štafetáři z firmy na galavečer do hotelu Hilton? Přihlásí se také do firemní štafety Přeci je nenechám jít samotné, že? Už jen proto, že jsem to byla já, kdo je přemluvil a přihlásil.

Takže jsme si všichni pěkně zaběhali a pak nám přišla pozvánka, ve které mimo jiné stálo:

- kulturní program
- skvělý raut

Přiznám se, že si z jistých důvodů nevzpomínám na přesný sled událostí, tedy ani na to, jestli nejdřív vyhlásili vítěze, nebo zda byl nejdřív "kulturní program", ale to asi není podstatné.

Byly vyhlášeny nejlepší první tři štafety a týmy 1/2M, to samé maratonu a pak vítězové záchranných složek, a to všechno se díky špatnému ozvučení tak trochu utopilo v hlaholu hostů. V určitou chvíli se z pódia začal ozývat zpěv. Mysleli jsme si, že každé vítězné družstvo má své vystoupení, a že na rozdíl od běhu jim zpěv moc nejde, ale byla to jakási ženská vokální skupina či co. To byla jediná kultura toho večera. Tedy pokud se do kultury počítá diskotéka, tak byla ještě i diskotéka.

Mezi zpěvem a diskotékou byl raut. Skvělý raut to ovšem nebyl, naše firemní večírky prostě nemají konkurenci. Asi po půlhodinovém stání ve frontě už zbyly jen těstoviny se základní italskou rajčatovou omáčkou, kterou vařím, když chvátám a nechci stát dvě hodiny u plotny. Od Hiltonu bych čekala víc. Až potkám Paris, budu si s ní muset promluvit. Ale na druhou stranu ty malé dortíčky... No, stály za hřích, takže jsem jeden zpucovala.

Pohlížím-li na akci z mého pohledu organizátorky podobných akcí, mělo to určitě pár much, ale: byla to naše prémie za proběhnutí Prahou, potkala jsem známé tváře, bylo to milé setkání a ještě jsem si zatančila (můj limit je jedna protančená noc ročně)!

Říkala jsem klukům: Rozhlédněte se, většina přítomných je rychlejší a lepší než my, musíme se na příští rok trochu líp připravit a posunout se alespoň o jedno místo výš.

sobota 16. května 2009

Běh kolem Břevnovského kláštera

Byl to můj první závod, kde nestartovalo 7 tisíc lidí, ale asi 50, z toho jen 6 žen. K účasti mě přemluvila kamarádka Martina, nadšená to sportovkyně, která dorazila i s přítelem a kamarádem. Závod našla na netu a byla toho názoru, že bych měla jít taky. Sice jsem se zdráhala, ale nakonec jsem si řekla proč ne, ať je legrace. A byla. I když, jak se to vezme....

Závod byl v délce 5 km pro ženy, 10 km pro muže, ale i ženy mohly běžet celou desítku, což byl i náš - můj a Martiny - cíl. Ale když jsme pak dorazili (my všichni) na start a kam oko dohlédlo, všude kopec, bylo mi jasný, že pětka mi bude stačit.

Nečekala jsem, že tam bude tak málo lidí. Navíc určitě nejméně polovina byla v důchodovém věku. V tomto případě to není nic hanlivého, protože to byli důchodci věkem, ale ne výkony (všem mladším se omlouvám, jestli jsem to třeba špatně neodhadla, prostě kam jsem koukla tam byl nějaký stařík :-)) Před startem jsme se my, omladina (jak nás nazval sám pořadatel, který mě zřejmě přehlédl) shlukli kolem lavičky, připínali jsme čísla a vtipkovali, když tu se přišourala vetchá stařenka a povídala:

St.: Běžíte závod?
My: Ano
St.: To vás tedy obdivuji, to je kópec, to je strašný
My: Ale tak to mi nějak zvládneme (myslím, že jsem v tu chvíli mlčela....)
St.: A tam nahoře, mezi těma stromama, to je úplná hrůza, tam se nedá vůbec dýchat, to je jak v prádelně.
A šourajíc se zase pryč nám popřála hodně štěstí.

Díky babičko z pohádky, ty sudičko a dobrá vílo v jednom, celou cestu jsem na Tvá slova myslela :oD

Pořadatel si nás před startem svolal, aby nám popsal trať. Přestala jsem ho vnímat u druhé šipky vpravo a doufala, že uvidím kam běží ti přede mnou. Neviděla - někam mi utekli. A pak už se běželo, nejdřív hluboko z kopce a pak už jen dlouho předlouho do kopce, pak mezi ty stromy v sadu a seběh. Po pěti km jsem to ukončila. Proč se uštvat na deseti, když se můžu uštvat už na pěti, ne? Ale když jsem pak vychladla, bylo mi trochu líto, že jsem to alespoň nezkusila, ale to už je teď jedno.

Vyzkoušela jsem si už po čtvrté, že já prostě NEJSEM ŽÁDNÝ ZÁVOĎÁK. Neumím běžet na povel rychle, neumím srovnat dech s nohama, neumím nic. Mám před sebou ještě dlouhou cestu.

Ovšem díky malé účasti žen jsem i tak byla druhá ve své kategorii a obdržela jsem kus uzeného!

Jo a čas? 33 minut

Co bylo milé: poznala jsem nové lidi (zdravím Františka), viděla jsem a vyzkoušela si, jak to na takových akcích chodí, povzbuzování kluků v čele, když mě míjeli při svém druhém kolečku, mě dokonce dojalo, no prostě je to nová zkušenost. Dík Martino, že jsi mě vytáhla. Mimochodem, Martina plánovala svou desítku za 1:20 a dala jí za 1:03! Gratuluji

Co bylo nemilé: opět jsem špatně stiskla tlačítko START, což jsem zjistila až po osmi minutách...

úterý 12. května 2009

Jen tak

Cítím se skvěle, vesele, rozverně, pohodově, krásně a šťastně. A k tomu patří tahle písnička, která tu mou náladu v sobě MÁ.

neděle 10. května 2009

Štafeta

Právě jsem se vrátil z Hradu. Tedy co to plácám, ze závodu štafet jsem se vrátila.
A dojmy? Aááách. Samozřejmě jsem se ani tentokrát nedonutila běžet alespoň tak, jako při tréninku (čili souvisle), ale jsem v pohodě. Hlavní byla účast. Chtěla jsem být při tom mumraji a vidět emoce těch, co běží, těch co dobíhají i těch, co nakládali do sanitek. Smekám před každým, kdo to dnes v tom šíleném horku a dusnu uběhl. A vůbec smekám před každým, kdo uběhne maraton, protože to je něco tak neskutečného! 42 km je dálka, chce to hodně silnou vůli, nejen mít naběháno a natrénováno. A když jsem to tak dnes pozorovala vím na 99%, že na žádný maraton mě nikdy nikdo nedostane. Určitě ne na ten pražský, kde už znám každý kočičák a každý obrubník.

Běžela jsem s klukama z firmy, co už si zaběhli pětkovou štafetu a byli odhodláni a ochotni jít i do této. Jmenovitě: Béďa, Jirka a Tomáš. A protože jsem nás přihlašovala, měla jsem tak možnost vybrat si úsek. Kdo ví proč jsem si vybrala druhý. První - na to bych neměla nervy, na 12 km jsem se také necítila, a ten třetí jsem si říkala, že je takový nezáživný. Toto byl zřejmě můj myšlenkový pochod, když jsem na netu sázela jména do přihlášky, ale možná jsem se měla podívat na profil tratě. Samozřejmě že ten můj byl úplně nejvíc zvlněný, plný dlažebních kostek, a start do kopce z tunelu taky není nic moc.

V tunelu nebylo kam si sednout a kam si odskočit těsně před výběhem. Už při čekání na Béďu jsem se unavila, vždyť přiběhl až skoro v půl desáté a já byla od sedmi na nohou. Sára mi ve své neskonalé dobrotě nabídla, že se mnou kousek poběží - alespoň do toho kopce, což jsem uvítala a málem jsem si omlátila hlavu o tunel, že mě nenapadlo dřív nechat jí, ať se mnou kousek běží. Ale v tu chvíli už se to nedalo nijak zorganizovat.

Pak už Béďa, předávka a tradá. Dokud jsem běžela se Sárou, bylo mi hej. Kopec jsem lehce zadýchána vyběhla s lehkostí, to že jsem nebyla sama. Na začátku Pařížské mě ale Sáruš opustila a já si tak pěkně klusala, žádný stres, kam bych se hnala, vždyť je to jen závod :o)).

Ale pak zase vylezlo sluníčko, které se předtím kamsi schovalo, a taky jsem uviděla ceduli, ze které jsem se dozvěděla, že mám za sebou teprve 2 km, a šly na mě mrákoty, protože chca nechca jsem si vybavila trasu v březnu při 1/2M a všechny ty úseky, kde se mi chtělo zemřít, a měla jsem dost. Jo, psýché, to je věc! Tu nelze oblestít.

V určité chvíli jsem přes veškeré napomínání mého silnějšího Já, ať to rozhodně nedělám, přešla na chvilku do chůze, a samozřejmě už mi to zůstalo. A byla to škoda, protože když už jsem běžela, držela jsem se na rychlosti kolem 10 km/h (na mě dobrý i když umím i rychleji). Kdybych to vydržela, mohla jsem svůj úsek mít kolem hodiny. Tím prokládáním jsem nakonec dosáhla času 1:12. Nu což, mám co zlepšovat (jde to vůbec v mém věku?).

A jak dopadli kluci:

1 7871 BEDŘICH 1:11:30 (10 km)

2 7872 LEONA 1:11:47 (10 km)

3 7873 TOMÁŠ 0:56:59 (10 km)

4 7874 JIŘÍ 1:15:34 (12 km)


Když to tak vezmu, zase jsem běžela na chvostu a v některých chvílích nebyla široko daleko ani noha. Je opravdu hodně těžké běžet naplno, když člověk běží sám.
V Nuslích mě to nebavilo, nikdo nikde, pomalu jsem nevěděla, kudy běžet.

Asi 200 m před mou předávkou jsem "výrazně zrychlila", aby Tomáš viděl, jak se snažím, ale pak jsem málem zahynula. Ještě že mě takový nerozum nenapadl už dříve... :o)) Měla jsem chuť skočit do přistavené cisterny, ale vyhrála daleko nutkavější potřeba a tak jsem zalezla do kadibudky...

Chvilku jsem si poležela na trávníku a pak se teprve vydala směr start/cíl. Dloooooouho jsem šla. Bez vody. Na slunci. Nástup endorfinů byl totiž okamžitý a mě se chtělo jít pomalu a kochat se a opájet se tím, že to mám za sebou. A hlavně že nemám před sebou dalších 22 km, jako měli ti chudáci, co jsem potkávala. Bylo mi jich vážně líto, protože jsem si neuměla představit, že když na 20 km vypadají totálně vyřízeně, jak zvládnou zbytek.

A pak už setkání s Béďou, se Sárou a nakonec i zbytkem družstva. Mluvili jsme jeden přes druhého, Jirka o něco zajíkavěji, protože právě doběhl, ale byli jsme na jedné vlně a bylo nám fajn. Tak fajn, že Tomáš v metru nadhodil: "Nedáme si za rok s Leonou půlmaraton?"



pondělí 4. května 2009

Květen

Je květen, měsíc lásky. Mohla jsem si sem dát Máchův máj, ale ten je ve skutečnosti pěkně ponurý, tak jsem raději vyhledala pár romantických písniček.




a ještě jedna



Nic sladšího jsem fakt nenašla :o))

sobota 2. května 2009

Duben

Je to tak, v letošním kalendáři si můžeme odškrtnout další měsíc. A jaký byl? Velmi teplý. Zima se zuby nehty držela své vlády, ale jaro nakonec vyhrálo a nastoupilo s neuvěřitelnou razancí. Během několika dnů najednou všechno rozkvetlo a zazelenalo se. Půlku jsem promarodila, půlku sportovala. Sice ne nějak moc, dávala jsem se dohromady, ale lepší něco než nic.

Duben v číslech:
Posilovna: 1 (jedna vlaštovička jaro udělá :o)
Kolo: 43,5 km
Běh: 50 km