neděle 26. dubna 2009

Sladká tečka na konec

První - jarní - sportovní víkend letošního roku, který proběhl zcela dle mých představ, jsem zakončila skoro desetikilometrovým výběhem cestou necestou kolem svého bydliště. A pozor! Nebyla jsem sama. Konečně jsem našla někoho, koho to baví, kdo běhá stejně pomalu jako já, nikam se nežene, celou cestu mluví a hlavně má čas na delší výběhy. Ne, není to Sára, i když měla našlápnuto, aby mě na mých výletech doprovázela. Je to její kamarádka ze základky Lucka. Párkrát si byla zaběhat se Sárou, ale Sára není stvořená pro nějakou pravidelnou činnost, takže jsem jí zlanařila k sobě. Trochu jsem se bála, jak nám to spolu půjde, přeci jen je o generaci jinde, a taky nejsem zvyklá se při běhu bavit, ale myslím, že jsme si sedly a šlo nám to. Nevím, jak se časově sejdeme v týdnu, ale nedělní dlouhý výběh by nám vycházet mohl.

Dnes jsem zneužila její nevědomosti a namířila s ní kolem skateparku do Dolních Počernic. To byl už dávno můj sen, ale sama jsem si netroufla. Trasu ani nijak neumím popsat, není zajímavá, a ve tmě je prakticky stejná jako všechny jiné trasy. Jediné co se nám podařilo bylo, že jsme běžely po budoucí cyklostezce nedaleko dálnice a ta najednou skončila potokem, takže jsme se prodíraly houštinami, ale to bylo jen takové zpestření. Kolečko nám trvalo jen půl hodiny, ale my chtěly běhat hodinu, takže jsem se vydaly ještě na Rajskou a zpět.

Příjemným zjištěním bylo, že u nás (rozuměj na ČM) běhá velmi mnoho lidí. Zřejmě se běh začíná stávat módní záležitostí. Uvidíme, jestli stejné "masy" budu potkávat ještě i na podzim.

sobota 25. dubna 2009

Ztracená forma je zpět

Myslím, tedy nemyslím, vím to, že 12ti denní výpadek z mého běžného života mi velmi prospěl. Odpočinula jsem si po všech stránkách, opravdu jsem dlouho jen polehávala a spala, až ke konci jsem občas někde něco uklidila, ale rozhodně jsem to nepřeháněla. Páteční večer společně s mým oválem se tedy stal svědkem mého návratu. Mimo ovál jsem si netroufla, protože jsem netušila, jak tělo po lécích a pauze na zátěž zareaguje. A reagovalo výborně.

Běžela jsem 45 minut (plán byl 30) v dost vysokém tempu a nic, absolutně nic, mě nebolelo. Bylo to 45 minut čistého, ničím nerušeného běhu. Bohužel pak mě žízeň donutila přestat, jinak bych bývala byla vydržela a hodinovku dokončila. A to jsem si říkala - mám si vzít pitíčko, nebo ne.... Opět jsem se přesvědčila, že je lepší ho mít a vypít ho klidně až po tréninku, než ho nemít a trpět.

Dnes odpoledne jsme na chvíli jeli na chatu. Počasí jak malované, kdo by dělal na zahradě nebo dokonce v chladné chatě, že? Tak jsem tedy ihned po příjezdu vzala kolo a jela se projet. Jedním slovem - paráda. Mnoha slovy - to byl tak super úžasný výlet, že se to vůbec nedá popsat.

Ani jsem pořádně nevěděla kam jet, kudy se vydat a tož jsem zamířila nejdříve spočítat bruslaře k vodárnám. Vodárny bruslařům sice několika tabulemi zakázaly silnici používat, ale bruslaři vesměs dělají, že se jich zákaz netýká. Ale moc jich tentokrát nebylo, tak do dvaceti. Pak jsem to vzala lesem na Lysou a tam jsem se stočila k domovu. Jenže vrátit se po takové chvilce se mi nechtělo a tak jsem jela a jela a projela Starou Lysou, Předměřice (předtím jsem si ovšem musela vydupat kopec v Čihadlech, který je takovou mou cyklistickou noční můrou, protože se mi ještě nikdy nepodařilo ho vyjet), Kostelní Hlavno, Konětopy, Lhotu (naháči už vystavili svá těla sluníčku), Hlavenec a šup domů. Celkem jsem ujela něco málo přes maraton, 43km za 2:17. Shodou okolností jsem se na hodinky koukla ve chvíli, kdy jsem měla za sebou 1/2M v čase naprosto stejném, v jakém ho běhají Keňané. To prostě nikdy nepochopím: já jela na kole, občas rychleji, občas pomaleji, občas jsem pila a kochala se a pouštěla protijedoucí, ale pořád jsem byla na kole a oni to za tu dobu uběhnou? NEPOCHOPÍM.

Co mě hodně překvapilo byla forma. Jelo se mi jako nikdy. Celé dvě hodiny jsem šlapala, jen jednou se nedalo - z Čihadel je děsný sešup, a vůbec jsem to v nohách a vlastně ani nikde jinde necítila. Dokonce jsem ještě dlouhou dobu uvažovala o tom, že až se večer přesuneme do Prahy, že si půjdu ještě na chvilku zaběhat. Ovšem ve chvíli, kdy jsem četla pohádku na dobrou noc, na mě únava konečně padla a už jsem málem ani nevylezla. Ale zítra si zaběhat půjdu. Tedy pokud ráno vstanu.

Zde je profil dnešního výletu, Čihadla v půlce pěkně ční nad jinak celkem placatým terénem.

pátek 17. dubna 2009

Zmutované viry


Měl to být krásný týden. Týden bez Martínka. Věděla jsem naprosto přesně jak ho využiji - budu běhat, půjdu do posilovny a zajdu si někam na kafe. A možná i něco poklidím. Ale to jsem nechala jako otevřené téma, protože kdo by uklízel, když je venku konečně hezky.

V neděli jsme tedy nechali Martínka u babičky a přemístili se na chatu. Bylo hodně teplo, ale i tak jsem se asi ve čtyři oblékla a šla běhat do lesa. Běžela jsem opravdu hodně pomalu, abych třeba nedostala infarkt a často upíjela vodu, abych nelekla. Snažila jsem se vyhnout hlavnímu bruslařskému tahu, ale asi 200 m jsem se tomu nevyhnula. Co jsem stačila zaznamenat, bylo narváno. Nejen bruslaři, ale i cyklisty. Vzpomínala jsem s nostalgií na časy, kdy tudy projelo občas pár kol, nebo prošla noha turisty. V současnosti to tam vypadá jak ve Stromovce, což nesu dost nelibě. Ne že bych těm lidem nepřála klid a krásu "mého" lesa, ale právě díky davům, které si koupily v zimě brusle a kola, to přestává být oáza klidu. No každopádně trénink v horku jsem zvládla bez větší újmy.

Velikonoční pondělí jsem prospala. Zřejmě na mě dolehla jarní únava. A úterý konečně zase do práce, vše mi pěkně šlo a už jsem se těšila na odpoledne až zapadnu do posilovny. Asi v deset mi volala máma - Martin má neštovice! A tak se nám po dvou dnech vrátil plný pupínků a tím přerušil mé plány.

Ne, tím to nekončí. Samozřejmě, že mým večerním výběhům nemůže zabránit pár svědivých pupínků, ale kupodivu jsem neměla sílu jít. Cítila jsem se vyčerpaně a slabě, pořád jsme spala. Ve čtvrtek ráno jsem naprosto dobrovolně naklusala k doktorce. Přehodila mě jak horký brambor na ORL a tam jsem se dozvěděla, že můžu mít jakýsi zmutovaný vir planých neštovic, který se u dospělých projevuje právě bolestmi v krku, hutnou rýmou a únavou. I dostala jsem antibiotika a na kontrolu jdu až 27.4.!

Na běh ani žádné jiné činnosti nemám zatím náladu, ale až prášky zaberou, budu mít určitě silné nutkání. A že bych běhat měla je nasnadě, neboť... Ne, neřeknu :o))

neděle 5. dubna 2009

Vyznání

Už pár měsíců jsem jak tělo bez duše. Dlouho jsem Tě neviděla a nemohla s Tebou být ani chvilku o samotě. Choval jsi se dost netečně když jsem se za Tebou párkrát vypravila, takže jsem těch pokusů zanechala. Pozorovala jsem Tě občas v noci z okna abys nevěděl a před spaním na Tebe myslela, jak se Ti asi daří a jestli Ti třeba také nechybím. A když už jsem vzdala veškeré své naděje, najednou jsi na mě zamával a dal znamení, že můžu přijít. A já, místo abych dělala drahoty, jsem popadla klíče od bytu a vyběhla za Tebou do tmy. Čekal jsi s otevřenou náručí a mě zase bušilo srdce jak o závod a tep mi vystoupal někam do závratných výšin. Nevím, jak se Ti povedlo rozprostřít nad námi nebe plné hvězd a rozsvítit měsíc. Děkuji, že jsi mi ukázal Orionův pás i Velký vůz, byla to velká krása. A ten ježek, co za námi přišel, viď, ten byl taky moc krásný. Myslím, že se dočkáme i celé jeho rodinky, stejně jako od naší staré známé kočky, která už bříško tahá po zemi.
Stačila půlhodinka s Tebou a svět je zase krásný. Jen Ty mi rozumíš, jen Ty chápeš mé smutky a mé touhy. Jsem ráda, že jsme si vše vysvětlili a já za Tebou mohu chodit pravidelně. Nejméně třikrát týdně, ano? Ovále můj milovaný!

sobota 4. dubna 2009

Březnové ohlédnutí

Březen byl, no jak to říct slušně... to asi nejde slušně, hm, tak to řeknu po ostravsku: dojebaný. Proč? Tak předně bylo hnusně, dále mi neustále něco bylo, tréninky mi nešly a zlatý hřeb - zpackaný závod. K tomu se netřeba vyjadřovat, všechno jsem o něm napsala do článku na behej.com. Dnes už bych ho napsala s lehkou nadsázkou, ale těsně po závodu, jsem z toho byla špatná. Byla jsem špatná ještě v pondělí a v úterý - to byla depka na vzestupu - koukala jsem na net, četla svůj článek a komentáře a říkala si: "Ježíš co je na tom, že někomu bylo horko a nechtělo se mu běžet, co s tím tak nadělají?" Středa byla lepší no a nakonec přišel čtvrtek a já se z toho zlého snu probudila. A najednou jsem konečně měla radost (i když jsem čekala větší záchvat štěstí), že jsem ho nakonec nějak dala, že jsem se dostala mezi 508 holek v republice, které si půlmaraton zaběhly, a že díky svému pokročilému věku jsem dokonce mezi 77 nejstaršími.

Reakce lidí na můj "neúspěch" byly vesměs hodně povzbuzující, hodně mi pomohly. Dokonce se mi dostalo povzbuzení od Miloše Škorpila, ale stejně - nemohla jsem brečet až doma? Jak že je to v té písničce:



Když jsem se později zamýšlela nad příčinami svého neúspěchu, narazila jsem ještě na jednu věc, která byla také možná důležitá: zdráhala jsem se uvěřit v úspěšnost tréninku. Nikdy jsem podle něj nejela, neměla jsem zkušenost, že by mohl fungovat. Loni jsem vlastně jen běhala a běhala, běhala jsem jen rychle a postupně zvyšovala časy. Ale tohle bylo něco jiného, mělo to řád, ale přesto jsem necítila upokojení ze zlepšování. Možná jsem měla, tak jako loni, jen běhat a běhat a běhat a dala bych to stokrát líp. No nic, už to nemá cenu řešit.

Den po závodu jsem si dala pětku kolem sídliště - tep 70-75%, tedy very pomalu a čas: stejný jako na závodě. Dá se k tomu něco říct? Nedá. Snad jen, že jsem pako.

čtvrtek 2. dubna 2009

Poslední část - Denní hlášení

První
V jednom nejmenovaném rádiu se každý den jedna nejmenovaná modelka ptá: „Co jsem dělala včera večer?“ A já jí na to už půl roku odpovídám: „ Proboha, koho zajímá, co ty jsi dělala včera večer?“ Ale to bych nebyla já, aby se mi to nevymstilo a tak je mou milou povinností Vás informovat nejen o tom, co jsem dělala, ale i o tom, co dělat budu. Prosím proto o trochu strpení, již brzy se mě zbavíte.

Takže: co jsem dnes dělala? Dnes jsem se měla fajn. Za prvé jsem měla tréninkové volno a za druhé svátek. Svátek slavím mnohem raději než narozeniny, což je v mém věku pochopitelné, no a volno je prostě super, ať už je tréninkové nebo jiné. Zakázala jsem si černé myšlenky a vyrazila jsem do nákupního centra, abych rozptýlila své obavy z blížícího se závodu. Nad obrovským zmrzlinovým pohárem se mi to i povedlo, protože jsem s ním hrozně bojovala – byl úžasný, ale bylo ho moc, jenže jakmile jsem nastoupila do MHD, reklamní plakát mi ho připomněl:
- koupit ½ chleba
- zaběhnout ½ maratón
Super! Díky, že jste mi to připomněli!

Zítra mám svůj poslední rychlejší výběh. Snad mi budou okolnosti nakloněny a půjde mi to. Mohla by jít i Sára, aby do soboty také ještě něco natrénovala.

Druhé
Den nezačal nijak dobře. Už brzy ráno mi volal kolega a kapitán jedné ze štafet v jedné osobě, že je nemocný a že tedy nemůže v sobotu běžet. Ti chlapi! Stačí rýmička a je zle. Co bych asi měla říkat já. Neříkala jsem nic a šla jsem rozhodit sítě do firemních a blízkých vod, abych sehnala náhradu. Jsem zvědavá, jestli se někdo chytne. Jestli ne, hodím síť sem. Věřím, že tady se někdo, kdo v pohodě uběhne 6 km, najde.

Večer jsem si po dlouhé době krásně zaběhala. Akorát přestalo pršet, ale foukal dost silný protivítr. Dokonce mě občas poponesl, což v mém případě vyžaduje sílu hurikánu. Měla jsem běžet jen 30 minut s tepem na 80% TF, proto jsem vyrazila na svůj sídlištní okruh v opačném směru, protože je to jednodušší (dosud jsem to udělala jen jednou – nejsem žádná bábovka). Sice mi zbylo jedno velmi táhlé stoupání, ale ustála jsem ho.

V úterý večer mám další trénink, dost krátký. 5 minut pomalu, pak 3 km v tempu, ve kterém chci běžet závod (což stále nevím, co v mém případě je) a na závěr zase 5 minut pomalu. Škoda, že není suchý oval, tam by se mi trénovalo líp, ale co - těžko na cvičišti, lehko na bojišti! (Neříkala jsem to už ? :o)

Třetí
Přituhuje a já ztrácím svůj humor. Bojím se si věřit, protože se znám. Nejsem žádný suverén a ve chvíli, kdy si řeknu, že to bude v pohodě, tak se něco stane – roztrhnu si jediné tepláky do kterých se vejdu – to v tom lepším případě, a zlomím si nohu – to v tom horším případě. Své obavy utápím ve sladkostech, které jsem víc jak půl roku nemusela ani vidět, a přestávám komunikovat se světem. Myslím, že každý máme nějaké strachy. Já nechápu strach svých kolegů z pěti kilometrů, stejně tak někdo nemusí chápat mé obavy z půlmaratonu.

Večerní běh v pohodě. Tedy nejdřív jsem si musela počkat až skončí chumelenice, ale pak to šlo jak na drátku. Nejraději mám pokyn: pomalu, to mi jde vskutku dobře. Pak 3 km v závodním tempu, to nevím jestli jsem zvládla až tak dobře. Vlastně jsem si po celou dobu tréninků vždy hlídala jen tep, takže pro mě závodní tempo je tempo, při kterém dosáhnu 85 % TF max. Jak jdu výš, nemám v plicích vzduch, když jsem níž, tak víceméně lelkuji. Obrazně řečeno :o) Běžela jsem tedy asi čtvrt hodinu s touto TF a na závěr opět 5 minut pomalu na vydýchání.

Zítra mám volno. Že bych zase šla na pohár?

Čtvrté
Týden se láme a já mám po dvou trénincích zase volno. Hodně na sobě cítím, že trénuji už jen velmi lehce, jsem odpočinutější a mám roupy. To se projevuje tak, že bych šla nejraději do posilovny, ale po dvou měsících absence na strojích bych dopadla hodně bledě. Ne že bych nezvládla cvičení, ale v příštích dnech bych nesešla ani schody. Takže jsem se držela a šla si koupit novou bandáž, aby mi v sobotu vydržela lýtka. Mám sice ještě funkční, ale mají na okrajích takovou gumu, co se mi po dlouhém běhu zařízne do nohy. Aby mi ty nohy třeba neupadly, že?

Včera v noci mě zase bolely ledviny, a tak dál piji hektolitry urologického čaje. Už mi fakt leze i ušima. Mnoho čaje znamená malý hlad, protože jak známo – hlad je převlečená žízeň. Jím tedy alespoň rýži s tuňákem a zeleninu. Na nic jiného nemám chuť.

A zítra – poslední trénink! Nejlehčí za celou dobu přípravy – 10 minut pomalu a 5x zrychlení. Pro zrychlení jsem našla perfektní místo a sice za naším domem. Po celé délce paneláku se šesti vchody sprintuji, zpět jdu a pak zase tryskem. To celé 5x. Už se těším, tohle mě fakt baví.

Páté
Dnes je novoluní, čas na vyčištění organizmu. Dělám to každý měsíc – celý den jím třeba jen zeleninu, nebo ovoce, případně jen rýži. Čistím se - mám radost. Na rýži teď „ulítávám“ takže jsem si vybrala den rýžový. Od rána jsem chroupala rýžové chlebíčky a k obědu jsem opět měla svou oblíbenou vařenou rýži. Jenže po tréninku přišla bída na kozáka a tak jsem slupla banán a dva mléčné řezy. To byla taková sladká tečka za posledním tréninkem, který mi mimochodem šel.

Na pomalou desetiminutovku jsem se vydala jen kousek od domu. Při pomalém běhu nejsem schopná vypnout, a tak se mi v hlavě honily všelijaké myšlenky, spíš černé než bílé, ale nejsem teď ve stavu, kdy bych byla schopná to nějak ovlivnit. A pak rovinky. Už jsem psala, že rovinky mě baví. Sama sebe vždy okouzlím tím, že dokážu vyvinout na pár sekund rychlost blesku. Někdo by mohl říct spíš záblesku, ale já jsem spokojená. Pátá mi sice už dala trochu zabrat, ale že byla poslední tak jsem do ní dala vše. Je zajímavé, že tep se nedostal ani na 90 % TFmax, což znamená, že mám ještě rezervy. Mám? V tu chvíli jsem si to rozhodně nemyslela. Po tréninku jsem vzala všechno to propocené, ale věrně sloužící šatstvo, a hodila ho do pračky, abych v sobotu byla jako ze škatulky.

Zítra si půjdu pro své startovní číslo. Někde v koutku své vyklepané dušičky se na tu chvilku, kdy si ho povezu domů, těším. Možná, že se těším na všechno, co se bude v sobotu dít. Na ten mumraj, na rozesmáté tváře, dychtivé oči, na šťastné lidi v cíli. Ale zatím převládá strach z velké neznámé, která mě v sobotu čeká.

Šesté
Nemyslím, že bych zklamala své čtenáře, jak napsala redakce, já jsem neskutečně zklamala sama sebe. Týdny odříkání a poctivého trénování se roztály jak sníh, na který zasvítilo sluníčko. O čem jsem to celou dobu psala? O co jsme se snažila? Patřím vůbec na běžecké stránky? Jak jsem si mohla jen na chvilku myslet, že běžet půlmaratón, na který se připravím, nebude problém? Tohle všechno mi běželo hlavou, když jsem dobíhala a svítil na mě čas, který jsem ani nechtěla vidět.

Nechci teď rozebírat, důvody, bylo toho víc. Ale ten nejzásadnější, který mě udolal nejvíc, bylo horko. Zateplené elasťáky, mikina a triko s dlouhým rukávem, měly určitě velký podíl na tom, že se mi běželo špatně. Mikinu jsem sice na prvním občerstvení sundala, ale tmavé triko přitáhlo paprsky ještě víc. Všechno špatně. Ale kdo mohl tušit, že bude takhle nádherně, když předpověď avizovala zataženo?

Nepodala jsem vůbec žádný výkon, ani takový, který jsem běžně podávala při tréninku. Nemám slov, vážně nemám.

10. díl seriálu - Jak jsem agitovala

Prapůvod mého běhání dnes zná kdejaká teta z Horní Dolní – astma, krize… No však víme. Že jsem si běh zamilovala taká ví všichni. Ale jak to, že letos nakonec běžím půlmaraton? To už tolik lidí neví. A tak vám ten příběh svěřím.

Jakmile jsem se odpoutala od první zadýchaných metrů a dostala jsem se do závratných deseti kilometrů, bylo mi jasné, že musí přijít něco velkého, a že jestli na něco mám, tak je to trať 21 km. Zajímavé je, že jsem si to myslela loni, ale ne teď. Věděla jsem, že kliknout a přihlásit se bude otázkou času, ale potřebovala jsem nějaký impuls.

Jednou na podzim, na nějaké oslavě, jsem opět začala zaníceně hovořit o krásách běhu a lanařit všechny své ovíněné kolegy do nějaké akce. V růžových barvách jsem jim vykreslila, jaká by to byla úžasná věc zúčastnit se na Pražském půlmaratónu firemní štafety, že bychom si každý zaběhli 5 km, já bych se fakt úplně dobrovolně ujala role kapitána a zaběhla 6. A co by bylo úplně nejlepší, že bychom mohli vyzvat celou firmu, aby se mohlo přihlásit daleko víc lidí, a že bychom si zasoutěžili i mezi sebou. Plameně jsem hovořila a hovořila, až jsem dva lidi donutila mi to odkývat. Na firemní net jsem pak dala výzvu a čekala, co bude. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat a za krátkou dobu vznikly 2 štafety. Ba co víc – přihlásilo se osm lidí a já najednou byla jaksi plonková. Samozřejmě, že plonkový měl být ten, kdo se přihlásil poslední, ale já byla ráda. S lehkým srdcem jsem opustila družstva štafet a rychle se přihlásila sólo na půlmaratón.

Řízením osudu se v lednu začaly na behej.com objevovat mé články a já dostávala spousty SMS i mailů od svých kamarádek a známých, že když čtou, jak o běhu pěkně píšu, že mají chuť jít běhat také. Žádná jiná pochvala mě ale nepotěšila víc, než když dvě z mých kamarádek opravdu běhat začaly. Jednu z nich jsem dokonce přemluvila, aby si se mnou na podzim zaběhla závod na 5 km. Chtěla jsem, aby u běhu vydržela a nic nedonutí člověka držet se zvolené cesty, než vědomí, že má nějaký cíl. K mé velké radosti se o běh začala zajímat i má dcera, což beru jako bonus mé agitace.

V sobotu, 28.3. se nás tak z jedné firmy postaví na start celkem devět. Sezvali jsme i ostatní z firmy, aby nám fandili a přitom si prohlédli Prahu. Večer pak jdeme všichni společně oslavovat svá vítězství do naší oblíbené hospůdky, kde pečou báječného krocana. Ať to dopadneme jakkoliv, časy nebudou důležité. (A pššššt, tajemství – až budou v té euforii, tak je ještě budu lanařit na maratónskou štafetu :o)

Ale abych nezapomněla referovat o své přípravě. Noha se celkem zmátožila, ale přestože nebolí, je trochu nateklá v kotníku. Skoro týden jsem jí nechala v klidu, ale na dlouhý výběh jsem se vydala – 120 minut šetrného a hodně pomalého běhu v lese mě opět přivedlo do stavu blaženosti nad tím, že mi to jde a že kdyby nejhůř, tak tím pomalým a šetrným během můžu uběhnout celý závod. V pondělí jsem si pak přečetla Vaše komentáře a najednou jsem propadla bezmezné radosti nad tím, že to klidně mohla být „jen“ křeč. V ten mžik mi ale osud uštědřil další ránu, tentokrát v podobě již druhé ledvinové koliky v průběhu mé přípravy. Ani jsme nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet. Na druhou stranu: co mě nezabije, to mě posílí, alespoň se konečně naučím pořádně dodržovat pitný režim. I další týden je tedy poznamenán lehčím výpadkem, ale myslím, že teď už stejně nic nezachráním. S klidným svědomím mohu prohlásit, že jsem se připravovala svědomitě a teď už děj se vůle boží.

9. díl seriálu - Osudové okamžiky

Je pátek, večer před Kbelskou, na kterou se nechystám, odpočívám po tréninku a listuji knížkou o běhu. Prohlížím si obrázky, hltám rady ohledně techniky běhu, také se dočítám, že astmatici by měli běhat jen kondičně a ne výkonnostně (to jsem si tedy přečetla brzy) … až jsem z toho usnula.

Ráno myslím na všechny, co stojí ve Kbelích na startu, držím jim palce a sama se připravuji na svůj dlouhý výklus, tentokrát v délce 110 minut.

Nebe je zatažené, možná bude i pršet a tak není v lese ani noha. Přehrávač nevytahuji, chci slyšet jaro. Tyhle pomalé výklusy mě samotnou děsně nebaví. Když mám s sebou dceru, je to o něčem jiném. Pořád něco povídá, rozptyluje mě a cesta líp utíká. Tep se hlídá sám, protože kdybych běžela rychle, nemohla bych jí odpovídat. A tak si teď běžím tou nekonečně dlouhou cestou, nebaví mě to, není co pozorovat, ale pak jsem si vzpomněla, že si přece musím zkusit správnou techniku běhu, když jsem si to večer tak pěkně přečetla. Docela mi to jde, krok se prodlužuje, ale je to trochu namáhavé, tak to střídám se svou nesprávnou technikou.

Po čtyřiceti minutách běhu na silnici jsem se vydala do lesa. Těšila jsem se, že si proběhnu svou lesní cyklotrasu, kterou zbožňuji, protože je úžasně romantická, prostá shonu a lidí. To už ale poprchávalo, za sebou jsem měla deset kilometrů a před sebou nekonečno. Běžím, těším se na jaro, protahuji nohu a tu lup – pravá noha už pohyb nedokončila. Nebyla jsem schopná kroku, bolest mě totálně ochromila, ztuhlo mi lýtko. Zkusila jsem popojít, ale nešlo to.

Tak jsem stála uprostřed nekonečného lesa, v dešti a bez mobilu, daleko od silnice, na které jsem měla mít sraz po doběhu. V lese by mě nikdo nehledal, nahlásila jsem, že budu běhat na silnici. Super situace. Dala jsem si nohu na pařez posetý zaječími bobky a lýtko masírovala. Pomohlo to do té míry, že jsem se lesem mohla belhat. Jenže jsem vychladla, byla mi zima a mokro a tak jsem zmobilizovala veškeré své síly a dala se do běhu. Bolelo to jako čert, ale k autu jsem doběhla.

Doma jsem nohu ledovala, masírovala, mazala, prostě jsem se snažila jí dostat do formy, ale že by to nějak zásadně pomohlo, to ne. Vlastně ano, protože samotná chůze mi nedělá problémy, jen trochu ze schodů. V pondělí jsem tedy běhat nemohla, zkusila jsem až středu, ale byla to bída a utrpení. Tento týden měla má příprava vrcholit, další dva týdny se dávky pomalu snižují, zřejmě proto, aby tělo dostalo víc sil na svůj velký den. Nevím, jestli se za dva týdny noha vzpamatuje natolik, aby vydržela 21 km běžet. Jestli se vzpamatuje do té míry, aby u mého jména ve výsledkové listině bylo alespoň 2:58 :o)

Je to osud, že jsem vzala do ruky knížku, kterou jsem od Vánoc neviděla? Že jsem nalistovala zrovna techniku běhu? Že se mi to přihodilo v den, kdy jsem si vzpomněla na loňskou přípravu Buldoka? Minulých 100 minut jsem si zaběhala s ledvinovou kolikou a tak jsem si říkala, že je dobré, že to byly jen ledviny, a ne třeba něco s nohou, jako se to stalo jemu. O 60 minut později mi v noze lupne a můj sen o zaběhnutém půlmaratonu se začíná ztrácet v mlze.

Náš osud je psaný ve hvězdách. Je to tenoučká cestička, po které se ubíráme životem. Někdo ji má rovnou jak načrtnutou, někdo jde různými oklikami, nahoru dolů. To je většinou má cesta. Ale jsem ráda, že to tak je, protože mít něco zadarmo, toho si člověk ani moc neváží.

8. díl seriálu - Tabulky

Ač matematiku skoro nikdo nemá rád, čísla nás provázejí celý život. Začne to v den narození, kdy pyšní rodiče hlásí naše míry 50/3500, pokračuje to chlubením, že už umíme počítat do deseti, a končí to zapisováním našich výkonů do rozličných tabulek.

Ano, to je přesně to, co všichni zbožňujeme – evidovat si: kdy, co, jak daleko, jak rychle, kolik dohromady. Vedeme si statistiky denní, týdenní, čtvrtletní, roční, máme žebříčky, hitparády, výsledkové listiny a já nevím co ještě.

My všichni děkujeme chytrým hlavám, že vymyslely hodinky, stopky, tachometry, krokoměry a další a další pomůcky, které dotáhnou naše vášně k dokonalosti. Jet na kole půl dne a nevědět, kolik jsme ujeli? Horor! Běžet půl hodiny a nemít kontrolu nad rychlostí? Katastrofa!

A tak si vedeme tréninkové deníky, vytváříme excelové tabulky, barevně vyznačujeme naše úžasné výkony, porovnáváme jednotlivé roky, měříme se s ostatními. Čísla jsou naším motorem, protože nechceme ustrnout nebo nedej bože klesnout. Jasně že i já mám svůj tréninkový deník.

Nezačal během, nejdřív jsem byla (a jsem) nadšený převážně víkendový kochající se cyklista, takže jsem si vytvořila tabulku a šup – tu 20 km, tu 100 km, hezky se mi plnila. Pak jsem si přidělala kolonku na běh, zpočátku hodně chudou kolonku, protože jsem jen počítala kola na oválu. Dnes si vedu velmi sofistikovaný deník, kam si zapisuji i takové podrobnosti, jako je výška, tlak, teplota a rosný bod. Ono se ale nic nesmí přehánět. Hlavně aby se nám v těch číslech neztratila radost z běhu.

No a jak pokračuje trénink? Hodně tvrdě, řekla bych. Ovál i nadále vypadá jako pole neorané, a tak stále běhám v kopcích. Pro někoho možná normálka, ale já přiznávám bez mučení, že běhat na nich třikrát týdně skoro hodinu, to je někdy na hranicích mé vůle. Pro představu jsem vygenerovala výškový profil, abyste se mnou mohli třeba lehce soucítit.

Poslední dlouhý výběh se posunul už na 100 minut. Velmi mi nešel, za což mohla spousta okolností. Například chudý oběd, kdy už při posledním soustu jsem měla hlad, což teprve o tři hodiny později. Také jsem si zkusila nacpat zadní kapsu trika nezbytnostmi, které bych si chtěla vzít s sebou na závod – kapesník, mp3, dvě pitíčka a gel. Vznikl tak druhý těžký zadek, který sebou různě házel a zdržoval mě, takže jsem asi po jednom kilometru vše vyndala a různě rozložila. Jedno pitíčko jsem nacpala do rukávu, druhé vypila a gel napůl snědla.

Je to prostě moje cesta pokusů a omylů a mám necelý měsíc (!) na to, abych všechny mouchy vychytala.

7. díl seriálu - Rady

Pár dobrých rad od začátečníka začátečníkům

Tak jsem si minulou sobotu zkusila zaběhnout svůj soukromý závod na 10 kilometrů. Čekat na Kbely jsem fakt nemohla, to bych byla mimo plán :o)). Tenhle svůj závod jsem alespoň vyhrála na celé čáře. No, vlastně mě předběhl zajíc, ale ten si krátil cestu lesem a to neplatí. Jinak to byl zážitek. Předně si tleskám, že jsem se přinutila běžet rychle. A ještě víc si tleskám, že jsem to v půlce nezapíchla. Myslím, že můj skeptický pohled z minula nebyl na místě. Po doběhu jsem cítila, že jsem měla ještě rezervy, a že i když jsem s tím trochu zápasila, tak až tak naplno to nebylo.

Začalo to tím, že jsem se nechala odvézt na chatu, na svou oblíbenou a nenáročnou trasu v lesích za Prahou. Měla jsem plán, že půjdu chvilku pěšky, abych se zahřála, a od startovní čáry, čili od kolejí, poběžím. Doprovodné auto mě vysadilo za švestkovou alejí a zmizelo mi z očí. Všude ležel sníh. I na silnici. S tím jsem moc nepočítala, protože na této silničce je vždy uklizeno, zřejmě kvůli vodárnám. No budiž, není, tak půjdu a uvidím, co bude dál. Dál byla jen břečka nebo uklouzaný sníh. Šlo se mi špatně, tak jsem začala poklusávat. Ke kolejím je to poměrně daleko, chůze mě nebavila, proto jsem v jednu chvíli prostě řekla START a zmáčkla tester. Byla to čirá katastrofa, tep okamžitě nahoře, dech v háji a velmi těžko jsem se na tom sněhu držela. Říkala jsem si: Jestli poběžím v tomto marastu celých deset kilometrů, tak to bude tedy něco. Spíš to nechám na jindy. Ale od kolejí! jako když mávne proutkem, silnička sice mokrá, ale beze sněhu. A tak jsem běžela a funěla a v hlavě se mi pořád honily myšlenky typu: to je hrozný, to nemůžu vydržet. Opět mi nešlo vypnout a dostat se do klidu, ale i tak jsem běžela s tepem na 85 %, což šlo. Po 30ti minutách se ozvala žízeň. Při posledním dlouhém výběhu jsem neměla potřebu pít, tak jsem si myslela, že nebudu mít žízeň ani tentokrát a nic jsem u sebe neměla. Chyba. Jakmile se mi v hlavě usídlila myšlenka, že pokud okamžitě nepolknu lok vody tak zahynu, musela jsem vlézt do lesa pro čistý sníh a trochu se jím osvěžit. Při té příležitosti jsem se zachytila za ostružinový výhonek a sedřela si koleno. Ale sníh pomohl a mohla jsem běžet dál. Už mi chyběly jen dva kilometry a jen jsem doufala, že to bude brzy za mnou. Bylo, i když to byly velmi dlouhé dva kilometry.

Stop. Konec zvonec. Čas: 1:03. Měla jsem ohromnou radost, protože v těch podmínkách –nejdřív břečka, blázinec v hlavě, žízeň a 2x jsem čekala až přejede auto (běžně tu nic nejezdí…), aby mě nepocákalo, to byl celkem slušný čas. Jo, a ještě nesmím zapomenout, že jsem na to byla sama. Přeci jen pokud člověk běží na opravdovém závodu určitě se vybičuje k daleko lepšímu výkonu. Za prvé kolem tratě stojí diváci, takže se předvádí, a také především závodí, tj. snaží se být lepší, nebo stejně dobrý, jako soupeři.

A teď ty rady, nebo spíš postřehy, které mě napadaly, když už jsem nemohla:
- nikam se nežeň, stejně nevyhraješ (neplatí pro skutečné závoďáky, ale jen pro „účastníky“ závodů)
-když je před tebou dav, proráží ti vzduch a ty se pak nemusíš tolik namáhat (když jede auto za jiným autem, ušetří až 30 % pohonných hmot! U lidí to bude určitě podobně :o))
- čistě teoreticky - předběhnout je můžeš kdykoliv
- je lepší běžet bez mp3, poslouchat dech a rytmus nohou
- pokud se Ti začnou nohy motat, rytmus ztrácíš a máš bradu na prsou, znamená to, že už nemůžeš. Je lepší chvilku jít, než se takto trápit
- mp3 je dobré nasadit ke konci když už člověk nemůže, protože ho to udrží v tempu
- nekoukej pořád na tester, okrádá tě o cenné …. minuty
- do kapsičky si dej butylku s pitím
- látkový kapesník je látkový kapesník
- extra pro astmatiky: dýchátko doma v koupelně ti je na nic, dej si ho do kapsy
- se zajícem nezávoď, není to rovnocenný soupeř - podvádí
- poslední místo je také místo. Přinejmenším ten před tebou bude mít radost, že je ještě někdo za ním

Jediné, co mě lehce znepokojilo je, že se všude píše, že tempo na desítku je tempo pro půlmaraton, což v praxi znamená, že takto „rychle“ bych měla běžet ještě jednou tolik. Ha, docela dobrý vtip, že?