neděle 30. listopadu 2014

Repre ITB v Jizerských horách

Tuhle jsem četla, že lidi neradi čtou (poslouchají, dozvídají se...) jen pozitivní věci, že je prý potřeba prokládat je špatnými. Je to jistě tak, dobro a zlo se doplňuje a pokud je vyvážené, je to tak správně. Jing a jang. Nuže mrzí mě to, ale opět musím napsat pozitivní článek :o)

Stalo se to na Janovské, tedy po Janovské, kdy jsme seděli kolem Pavla a s otevřenou pusou naslouchali jeho vyprávění o Jizerkách. Všichni do jednoho jsme se v duchu přenesli někam tam nahoru kopců, na louky, do rašelinišť, šplhali jsme na Smrk a sbíhali Bukovec. A všichni do jednoho jsme netušili, že on si nacvičuje řeč pro společný výběh modré buňky, který se měl konat o dva týdny později. Proto když Honza vyvěsil článek o tom, co v Jizerkách zažili, a když jsme si prohlédli záznam z trasy, jistě nám všem do jednoho nezbylo než zamáčknout slzu kvůli tomu, že nás taky nevzali.

Napadlo mě to hnedle, jak jsem ten záznam viděla - to si taky zaběhnu. Nevím proč, cítila jsem absolutní jistotu, že jsem schopná to také zvládnout. Sice v jiném tempu, za jinou dobu, ale neviděla jsem v tom problém. Pár dnů jsem si to v hlavě skládala a pak jsem to oznámila Renatě: Hele, zaběhla by sis se mnou ten klukův Mordor? Na druhé straně bylo dlouho ticho. Myslím, že Renatu křísili, nebo že prostě byla tak konsternovaná, že nebyla schopná ani vyťukat své rozhodné ANO. Když toho schopná byla, určily jsme si datum a bylo to.

Akci jsme si naplánovaly na poslední listopadový víkend, nebo-li na první adventní víkend, bez ohledu na počasí. Víkendu předcházelo: zprovoznění Edy, alias Garmina EDGE, zakoupení náhradní baterie, čili powerbanky, obstarání si map a nastudování trasy. Ty dvě poslední jsem nechala na Renatě, protože já stále nejsem schopná se v mapě orientovat a ona je půl nohou domorodec a tu trasu z části znala. Já vlastně také, ale jen některé zlomky. Co bylo ale nejdůležitější, to byl nejvyšší stupeň utajení. Nikomu nic neříct. Nevím proč, ale přišlo mi to na celé akce úplně nejlepší :o))

V pátek večer jsme se přesunuly k Renatě na chatu a jaly se chystat zásoby na cestu. Vzaly jsem si jak gely, tak sušené meruňky, rozinky, mixitky, perníčky a vodu. Batoh se mi zdál těžký, ale nebylo zbytí, všechno muselo s námi. Dohodly jsme se, že musíme být celou dobu v pohybu, žádné prostoje, žádný odpočinek. Jakmile bychom někde daly pauzu, vytuhly bychom a dopadlo by to jak v létě v Krkonoších, kde jsme po obědě nebyly schopné pokračovat dál. Ještě jsme se koukaly do záznamů kluků, abychom si trasu vtiskly do paměti a šlo se spát, neb budíček byl vyhlášen na 5:45!!!!!!!!!!! 


Ráno byla krutá tma, ale celkem teplo, asi nula nebo tak nějak podobně. Vítr nefoukal, což bylo také příjemné. Nasnídaly jsme se a po půl sedmé vyrazily směr Bukovec, odkud se vybíhalo. Vystoupily jsme z auta no a nebylo to úplně příjemné. Prostě kosa... Natáhla jsem rukavice, zatáhla všechny zipy, chytily jsme družice a vyběhly. Přestože jsem měla trasu nahranou do Garmina, nevyužily jsme ji. Dle Renaty - začátek znám, pak se zorientujeme podle rozcestníků a dál to zase znám. Inu fajn, běžíme. Na první rozcestníku jsem se pro jistotu zeptala kudy, prý dolů. A tak jsme běžely dolů po asfaltové cestě, kolem jen tiché lesy. 

Po skoro sedmi kilometrech, zrovna když jsem podotkla, že cesta je nějak nápadně pohodová, jsme doběhly k nějakému mostu přes údolí a Renata pohledem do mapy zjistila, že jsme běžely špatně a že musíme zpět. "Zpět myslíš kam?" " No na začátek..." Na začátek znamenalo to samé, ale stále stoupat. A mít na začátku bezmála 14 km, to bylo něco velmi nepředstavitelného. Na mou morálku to mělo drtivý dopad. Naštěstí jsme si po pár kilometrech všimly cesty do lesa a ta nás měla dovést až ke Karlovskému mostu, takové velké turistické křižovatce. Cesta byla nádherná, dole hučela Jizera, skákaly jsme přes zamrzlé kaluže a malé krápníkové jeskyně, a pochvalovaly si, že takové zabloudění má něco do sebe.

Po nějaké době, po prodíráním se mlázím a přelézaním pařezů jsme doběhly až k tomu mostu. Ovšem musely jsem se dostat přes řeku a sice přeskákáním kamenů. Zatímco Renata byla na druhé straně okamžitě, já měla problém. Bála jsem se. A to tak, že hystericky. Pobíhala jsem sem a tam a hledala, kde kameny přeskočit. Popoběhla jsem dolů, popoběhla jsem nahoru, no nikde to nešlo. Ze zoufalství jsem se tedy odvážila do jednoho místa, kde byly kameny od sebe jen asi deset cm a na druhý břeh jsem se dostala s pomocí Renaty. Klepaly se mi nohy i srdce, byl to vážně těžký adrenalin :o)



Po krátkém stoupání jsme se přehouply do Polska, do vylidněné pohraniční oblasti s upravenou přírodou a s nekonečnou silnicí. Ano, bylo to pěkné, ale tenhle úsek mě vůbec nebavil. Dostavila se první vážná krize. Osmnáctý km a mě to už nějak neběželo, skoro až nebavilo. Pohled do dálky byl takový neutěšený. Snažila jsem se to rozchodit, trochu jsem fotila a pak jsme přeběhly louku, zaběhly do lesa a už to zase šlo. Krize zažehnána, další tak mocnou už jsem neměla. Začínaly se ozývat endorfíny. Přeskakovala jsem z kamene na kámen, přes malé potůčky a zmrzlé kaluže když v tom se před námi objevilo ledové království. Byly jsem jak v Jiříkově vidění. Fotily jsme jak Japonci a nemohly se odtud vůbec utrhnout. Jenže jsme začaly prochládat (já navíc do jednoho potůčku zahučela nohou, takže to studilo), bylo potřeba běžet dál. Cesta dál vedla tím nádherným ledovým královstvím až nahoru na Smrk. Na Smrku to foukalo, rychle pryč.










Ze Smrku to bylo sešup. Docela nepříjemný sešup, přes kameny, po dřevěných lávkách a dalších kamenech. No ale pořád lepší jak silnice, která nás dole zase čekala. Nejen silnice, ale úplně normální zeleno, po ledovém království ani památky. Občas jsme pak v dálce zahlédly zasněžené vrcholky a říkaly si: Ty jo, před chvilkou jsme tam byly....

V nohách už jsme měly spoustu kilometrů. Po tom třicátém se začala ozývat únava, krize střídaly euforické stavy, vyhlížely jsme nedočkavě Jizerku i s majestátně se tyčícím Bukovcem. I když jsem byla ráda, že jsem ráda, navrhla jsem, že bychom na něj vyběhly, ale tenhle můj poslední nápad už se nesešel s pochopením. A tak jsme se jen přehouply přes obzor a byly u auta. Abychom na hodinkách měly také 40 km jako kluci, zaběhly jsem se podívat na ten rozcestník, který nás jako první uvedl v omyl. No pak jsme zjistily, že to ani nebyl on jako spíš naše nepozornost, protože on ukazoval, že jsme měly běžet 2 km po zelené a vylouply bychom se v Orle. Jenže my přehlídly někde odbočku, dostaly se na červenou a vylouply jsme se  málem v Krkonoších. No nic, to nebylo vůbec důležité. My nechtěly klučičí trasu přesně okopírovat, my si prostě chtěly udělat výlet.

Přesně po sedmi hodinách jsem vypnula Edu. Nebyly jsme úplně vymrzlé, jen unavené, Hned jsme sedly do auta a přejely na chatu. Od pátku na nás čekala zelňačka, tak jsme se nadlábly a na zbytek dne se hodily do pohody s nohama nahoře. Nejhorší bylo, nenahrát si záznam. Důvod? Inu, chtěly jsme náš výlet utajit až do chvíle než vyjde tenhle článek. Prostě překvapení až do konce. A proto mi teď ráno Renata udělala čaj, posadila k počítači a řekla: Piš a dokud to nebude, nepůjdeme ven. A tak jsem sedla a psala, až jsem to všechno pěkně sepsala. 

Bylo to naprosto... Neuchopitelné....Krásné.... Magické. Opět se mi potvrdilo, že když něco chci a jdu za tím, že mě nic nezastaví a dokážu to. A když k tomu mám i toho správného parťáka, nu pak je to úplná hračka. Domnívám se, že obě jsme ten náš klub zase jednou hrdě a dobře reprezentovaly. A o to šlo :o)







P.S. Samozřejmě jsme celou dobu myslely na pivo ;o))

pátek 21. listopadu 2014

Cukr, káva, limonáda..


První má reakce na to, že poběžíme závod na Moldavě bylo zamyšlení, kde že ta Moldava vlastně je. Myslela jsem, že někde v Rusku. Myslela jsem špatně. Zaměnila jsem Moldavu a Moldavsko. Moldavsko opravdu leží hodně na východ, někde mezi Ukrajinou a Rumunskem a je to nejchudší země Evropy, kdežto Moldava je obec v Krušných horách. Takže úplně opačný směr...

Krušné hory jsou pro mě jedna velká neznámá. Mám je spojené s obrazy poničené přírody a vykácených lesů a asi jsem tam ani nikdy nebyla. Ale těšila jsme se, protože z původně dámské sólo jízdy se nakonec stala výprava členů iThinkBerr (já, Renata a David) a Foxe alias Ivy. Těšila jsem se tak moc, že jsem dokonce vstala o hodinu dřív. Né, to kecám, prostě jsem si blbě zapamatovala, kdy mám být u Renaty O:o))

Cesta ubíhala v pohodě a zvesela. Navigace opět zkusila své žertíky s pokynem: Zahněte doleva a tady v poli si dojděte na záchod, ale i my byli dobrého rozmaru a neposlouchali jsme ji. Sem tam se ozvalo, že je hnusně, ale mě pohled na mléčný opar kolkolem nějak zásadně nevadil. Jedu-li na listopadový závod, neočekávám azúro, ale spíš nějakou slotu v podobě větru, deště a sněhu. Samozřejmě letošní podzim je tak nádherný, že hezky být mohlo, ale větru dešti neporučíš...

Za Dubím jsme vjeli do hor a docela jsem zírali na krásně upravené lesy, pečlivě německy uklizené. Nikde nic popadaného, zlámaného, napadeného či vyvráceného, to fakt ani náhodou. Juchala jsem moc, možná až příliš, ale mě se tam děsně líbilo. A těšila jsem se, až tou přírodou poběžím a budu si zase pro sebe mudrovat a kochat se.

Zaparkovali jsme v Nové Vsi, kde byl start, a šli si pro čísla. Cesta k výdeji značená nebyla, museli jsme se ptát byť to od auta bylo nějakých 200 m. Všude bylo spousta lidí a spousta psů. Ano, psů - byl to závod i pro ně. Já ve společném závodě se psy, no to je prostě... paradox :o) Výdej proběhl v klidu, čísla i čip jsme dostali okamžitě. S číslem jsme získali i slevovou poukázku, ale víc bychom možná uvítali nějaké pokyny. Takhle jsme se bezradně rozhlíželi, kde asi je start a kde kadibudka a kde nějaká převlékárna.. No nic, nikde nic nebylo, tak jsme ohledně toho ani nemohli dostat pokyny. Šli jsem se tedy převléknout k autu (stejně je to nejpohodlnější) a z okolních keřů jsme si udělali (nejen my čtyři) záchod. Lidi se už pomaličku houfovali směrem k místu, kde se dal tušit start, a všichni se choulili, protože byla fakt zima. I když už bylo skoro dvanáct, pořád tak nějak nebylo jasné, odkud se vlastně startuje. Najednou se sešikovali bajkeři za páskou na louce a jako první se vydali na trať. No takže už jsme zjistili, kde je start. Šuškandou se tam podávala i informace, že na trati jsou tři občerstvovačky. Prostě bych řekla, že pořadatel tuhle fázi závodu moc nezvládl. Završil (v tu chvíli) to tím, že kdesi za tou páskou nějaký člověk začal hovořit "k davu" a informovat ho. Ehm ehm. Tak jsme se tam taky vetřeli a nastražili uši, protože pána nebylo slyšet. Kdosi tam písknul jak na partu nezbedů, ať se ztiší, takže jsem se i doslechli, že trať je značená dobře, mlékovky jsou rozvěšeny hojně a neměli bychom zabloudit, a že se "...startuje tedy v těch dvanáct." A v tom BUM a běželo se. Ne, nebylo ještě dvanáct...

O Renatě jsem se nechtěla vůbec zmiňovat, protože (už) vím, že o sobě nerada čte, ale tentokrát to ještě musím porušit ;o)) Renata před startem opět pronesla zaklínadlo: Poběžíme spolu, čemuž jsem se jen pousmála a říkala jsem Davidovi: Tak vidíš, že nekecám, vždy mi to řekne. Jenže, jenže tentokrát, bylo všechno jinak...

A tak se běželo. Hned jsem nemohla. Přeběh louky nacucané vodou není zrovna můj šálek kávy. Všichni se hrnuli kamsi dopředu a já pátrala, kam mi spadla mp3. Renata byla na dohled a stále se otáčela. Potud dobrý, ale ona najednou, bez varování, mě začala pobízet. Ale ne tak jako že "No tak... Poběž.. Prosím... Pohni zadečkem", ne. Ona na mě drsně volala: Dělej! Běžíme! Makej! Neulejvej se! Tohle umíš! Ano, ano, samé vykřičníky jsem z jejího tónu slyšela. A bála jsem se neposlechnout, takže jsem fakt makala jak o život. Dokonce u prvního občerstvení zavelala: Občerstvovačku míjíme! Koukla jsem do své lahvičky, měla jsem zásobu, tak jsem i poslechla :o)

A tak to bylo celou cestu. Nenechala mě vydechnout, nenechala mě padnout. Nepovzbuzovala, prostě převzala velení nad mým během. Nejvíc mě pobavil její dotaz: Můžeš mi říct, proč ty na rovinách vždycky chodíš?!?!?! Na jakých rovinách říkala jsem si, tady žádné nejsou... Je tedy fakt, že  na mudrování mi prostor nenechala, ale na kochání maličko ano. Musím říct, že trať byla krásná. Líbila se mi  víc jak Baroko. Většinou vedla po lesních cestách, po trávě, bahnem, listím i kamením. Silnice také byla a moc mě nebavila, protože ty trekové boty po ní běží šíleně špatně, jakoby kloužou a jsou těžké. Dost dlouho mě předbíhali pejskaři a ani jeden pes ne mě nezavrčel. No, jo to smutný, když už po mě ani pes neštěkne, co? :o)

Celou dobu byla mlha, hustá mlha. Nejdřív bílá, pak se rozplynula a nakonec přešla do černé a strašidelné. Na druhém občerstvení jsem směla zastavit. Dala jsem si vodu do lahvičky a vzala dva bonbony. I když mi nebyla zima, bodnul by čaj, ale nebyl v nabídce. Nebylo v nabídce vlastně vůbec nic pro vytrvalce. Žádná povolený dopink jako třeba banán, musli tyčinka či tak něco. No já vím, bylo to levné, a člověk se nesmí spoléhat na to, že něco dostane, ale patří to k dobrým mravům.

Krátce před cílem, tak pět km, Renata v mlze zahlédla dva stíny a úplně ožila. Posedla ji myšlenka, že když přidáme, tak je předběhneme a nebudeme poslední! A začal úplně největší dril všech dob. Hlasitých pobídek přibylo: Leouši!!!! Makej!!!! Ty dáme! Ty musíme dát! Ty jsou za čtyřicet bodů! Čtyřicet bodů to ale slyšelo a přidalo. Mě se je nechtělo honit ani náhodou. Skomíravě jsem se snažila makat, ale už mi to moc nešlo. Renata nejen že ve svých příkazech přitvrdila, ona mě ještě neustále kontrolovala. Jakmile viděla, že jdu, vynadala mi. A tak jsem si s ní zahrála jednu dětskou hru. Ta se správně hraje tak, že jeden je otočený zády k ostatním a drmolí: Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum. Na bum se otočí a všichni musí stát. A kdo se pohne, ten musí zpět na čáru. Já to dělala obráceně. Jakmile byla zády, přešla jsem do chůze a pozorovala ji. Při náznaku otočení jsem rychle přešla do běhu aby mi zase nenadávala :o)) No a tímto způsobem jsem se najednou dostaly do cíle. Posledních 400 m mě dokonce donutila sprintovat!

Ale nejdřív bylo další občerstvení kde se mi postarala o teplý čaj: Leouši, poběž, dostaneš teplej čajík! To jsem ani nečekala, i přidala jsem do kroku a lačně jsem se vrhla na kouřící kelímek. Čaj mi chutnal úžasně, byl dokonce s medem. Pořadatel rázem dostal pět hvězdiček. No jo, jenže to nebyl čaj pro závodníky, ale utrhl si ho od úst jeden dobrovolník a nesměla jsem to nikomu říct. Pět hvězdiček jsem zase ubrala :o)) Za občerstvovačkou, posilněna čajem, jsem konečně zase na chvilku přidala a předběhly jsme těch čtyřicet bodů.

Cíl se vyloupl z mlhy o něco dřív, stačilo posunou o kousek dál snímací koberec a jednadvacet by bylo doma Ale tak nevadí, těch pár metrů nehraje zas tak velkou roli. Horší bylo, že ten cílový prostor byl nějaký zasekaný postávajícími lidmi, dost se motali a ani se nekonalo žádné velké přivítání. Nemyslím ovace, ale prostě radost, že když proběhli ti skoro poslední, půjde se domů :o) Taky bylo potřeba závěrečný sprint utlumit, zpomalit a projít se, jenže jeden z dobrovolníků si nás zavolal zpět aby nám sundal čip. O nějakém občerstvení, čaji-vodě, něco k zakousnutí, no to jsme si mohli nechat jen zdát. Nedostali jsme ani diplom ani nic, co bychom si mohli dát na nástěnku. Zbylo nám jen startovní číslo se jménem. Celkový dojem z organizace byl rozpačitý, mělo to dost slabin. Možná si řekli, že když je to závod v Krušných horách, zúčastní se ho samí drsňáci, co nepotřebuji k životu nic než vyznačenou trať. Ale protože dost lidí brblalo, tak prý příště bude všechno jinak - lepší a úžasnější. Tak jo, tak my třeba zase přijedeme :o)

U cíle čekal zmrzlý David a ještě zmrzlejší Iva, oba ale už převlečení do suchého. Pomalu se smrákalo a mlha zhoustla, nebylo nač čekat, rychle jsme odfrčeli do Prahy. Cestou jsme se stavili na oběd a pořádně se nadlábli a hlavně si konečně dali čaj na zahřáli. Myslím, že jsme ten 17tý listopad, těch dvacet pět let svobody, pěkně oslavili. Svobodně jsme si pobíhali po horách, tak blízko západní hranice jak to jen šlo. Kdo ví, zda by to před lety bylo vůbec možné.

P.S. Dííííííííííííííííííííííííííííííííííííííky, Tučňáku, máš to u mně :-)

pátek 14. listopadu 2014

Od té doby, co běhám...

Je to sedm let, co běhám. Začínala jsem jako čerstvá čtyřicátnice v krizi středního věku a se středně těžkým astmatem, a je ze mě skoro padesátnice bez krize. Krize nikde a astma fuč, už za to těch sedm let stálo. Sepsala jsem na toto téma článek, který v tištěné podobě vyšel v Běhej. A protože se mě samotné hodně líbí (ještě že jsem taková skromná, že?), a protože už bych to líp a jinak nesepsala, tak si ho dám i sem. 

Za sedm let se toho v životě člověka stane strašně moc. Třeba například se vymění kompletně celá krev. Jsem slyšela. Horolezec Heinrich Harrer vyrazil do Himalájí. Nakonec tam zůstal sedm let a Brad Pitt získal slušnou roli. Za sedm let se z miminka stane školák. A vypadnou mu přední zuby. Za sedm let po svatbě přijde prý první vážná krize. Někdo ji ustojí. Za sedm let se začínající běžec přerodí na kompletního běžce. Píší moudré knihy. Prostě samé zásadní věci se za sedm let stačí přihodit.


Vlastně ani nevím, co si pod tím mám představit, že je běžec kompletní. Zpočátku jsem byla zvědavá, ba řekla bych až dychtivá vědět, co se stane za těch sedm let. Představila jsem si sama sebe jako ladnou, vysportovanou a rychlou běžkyni, co dá úplně s přehledem desítku pod hodinu, půlmaraton pod dvě s prstem v nose a maraton pod čtyři s úsměvem pro všechny fotografy v cílové rovince.


Teď po sedmi letech mám pocit, že ještě úplná nejsem. O ladnosti při běhu nemůže v mém případě být vůbec řeč, vysportovaná jsem do té míry, že mám lýtka jak zápasník a rychlá? Rychlá nejsem a už zřejmě ani nebudu. Časové mety jsou mi vzdálenější a vzdálenější, vidím je spíš v mlze než v jasných barvách. Leda by pomohlo dalších sedm let. Ovšem s ohledem na můj pokročilý věk je to spíš scifi.


Čekala jsem, že po sedmi letech běhání budu prostě hotová běžkyně, co uběhne úplně každou vzdálenost, kterou si umane, která o běhu všechno ví, všude si byla zaběhat a všem může spatra radit, jak na to. Přitom se běžecky stále hledám a kupodivu i stále nacházím neprobádaná zákoutí běžeckého světa. Překvapuje to nejen mě, ale i mé okolí. Jak už stokrát řečeno, začínala jsem na ovále, odmítala jsem cokoliv jiného než ulici, cokoliv jiného než město a hle: pomaličku po lehoučku se stěhuji za město. Na vyšlapané stezky do tichých lesů a majestátních hor, na úzké cestičky podél stříbrných řek, na kopce jejichž vrchol není z úpatí vůbec vidět. Líbí se mi, když nohou dopadám na měkké jehličí, a nebo se prodírám trávou ještě mokrou od ranní rosy, líbí se mi západy slunce nad loukou, či udivené pohledy srnek, kterým jsem svým funěním narušila jejich klid.


Samozřejmě mě to donutilo doplnit si i lehce svou běžeckou výbavu. Dlouhé hodiny jsem například strávila pročítáním názorů na trailové boty a zmítala se od názoru takové a makové po vůbec žádné. Nakonec jsem si, jak jinak, vybrala ty, co se mi prostě líbily. Kamarádku jsem dotáhla do obchodu, aby mi poradila s nákupem batůžku, protože běhat po horách bez batůžku to může leda blázen. Kam by člověk dal KPZetku, svačinu, pití a mapu? Došlo to se mnou dokonce tak daleko, že při sbíhání nudného silničního úseku úpěnlivě prosím běžecké bohy, ať mi zase přihrají nějaké to kamení.


Takže kompletní asi ještě nejsem. Ale radit spatra fakt můžu. Například bych všem začínajícím běžcům poradila, aby vytrvali. Začátky jsou sice těžké, asi přijde i nějaká ta krize, možná dokonce i motivační krize, ale uběhne sedm let, a budete z vás kompletní běžec. Ať už se za tím skrývá cokoliv :o)

No a ještě douška na závěr: "Od té doby co běhám..." je častý začátek nějakého mého povídání. Tak třeba: 
- Od té doby, co běhám, mi není zima a chodím oblečená hodně nalehko.
- Od té doby, co běhám nemám ráda psy na volno.
- Od té doby, co běhám, je mi jedno, jaké je počasí.
- Od té doby, co běhám, nerada nakupuji normální oblečení. Vždy skončím ve sportu :o)
- Od té doby, co běhám, miluji zimu i podzim, a z období, které jsem musela nějak přetrpět zabalená      do pěti dek, se stal rázem úžasný čas pro nejkrásnější běhání v roce.
- Od té doby, co běhám fakt nesnáším teploty nad 12 stupňů
- Od té doby, co běhám, mi není líto vyhodit dvaapůl tisíce za boty. Běžecké samozřejmě.
- Od té doby, co běhám, miluji technické hračky a vychytávky pro běžce.
- Od té doby, co běhám... atd. atp. Prostě od té doby, co běhám, je svět nějaký krásnější. Tak snad mi to ještě nějakou chvíli vydrží.

čtvrtek 6. listopadu 2014

Neviditelní, aneb tisíc vykřičníků

Seriál Neviditelní je to nejlepší, co nám letos mohl někdo v televizi nabídnout. Zábavné, odpočinkové páteční koukání, které mi (a možná nejen mě) chybělo. Je o vodnících mezi námi, a i když to má někdy trochu nudnější spád, herecké obsazení nám to vynahradí. Nechci psát recenzi, to neumím, potřebuji úvod :o)



Poslední říjnový víkend nám vrátili hodinu takže najednou nejenže makáme od nevidím do nevidím, ale hnedle je i po běhu za světla. Leda si člověk buď: a) přivstane, b) odejde brzy z práce, c) jde si zaběhat o polední pauze, d) běhá jen o víkendu mezi sedmou ranní a čtvrtou odpolední. My, co máme o strach postaráno, tedy lépe řečeno bojíme se tak, že běháme jen tam, kde to známe a kde svítí lampy, prostě běháme jako vždy - večer. ALE řádně vyzbrojeni. 

Kdysi dávno, v počátcích mého běhání, nebylo prakticky nic. NIC. Byla možnost si připevnit blikačku z kola na nohu nebo na ruku, později se objevily reflexní pásky, ale to bylo tak vše. Oblečení sice mělo nějaké ty reflexní prvky, ale jinak to byla bída. 

Světýlka sama o sobě ale nepovažuju za řešení. Beru to  tak, že většina nás běhá někde na ulici, ve městě, a tam je světel až moc. Řidič si takové nějaké pidi červené světýlko v dálce vůbec nemusí spojit s běžící postavou. Proto mi přijde nejlepší, mít oblečení buď v reflexních barvách, nebo aby tedy měly co nejvíce těchto prvků.

Všude je všechno, výrobci se v současnosti předhánějí, kdo víc a kdo bezpečněji. A to je dobře! Jenže ouha - lidi si dál běhají ve svých tmavých oblečcích a čekají až je někdo, nebo něco sejme. Jinak si neumím prostě vysvětlit, že neustále potkávám někoho, kdo nemá na sobě vůbec nic bezpečnostního ani světlého. Najednou se prostě z šera či tmy, a tuhle z té příšerné mlhy, vynoří postava, vypadá jak živý mrtvý a myslí si nevím co. Nevadí, že běží po chodníku, i tam se lze čelně střetnout!

Takže apeluji na všechny: noste něco, v čem budete vidět!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! To, že vy vidíte, že se někdo blíží, nestačí! Nebo že si myslíte, že vás řidič neskolí, když si to štrádujete za krajnicí, tak to je taky fakt hloupost. Mám pocit, že investice do něčeho pestrého se teď na zimu zcela jistě vyplatí. Čeká nás dlouhá doba temna, asi tak čtyři pět měsíců, a to už za těch pár korun jistě stojí. Kromě toho se blíží vánoce a tak jedna z položek na seznamu pro Ježíška může být třeba právě něco reflexního.


Ačkoliv by se mohlo zdát, že je to komerční sdělení, není. Trochu káravě jsem se rozohnila, protože mě to zlobí a štve už dlouho. Vždy přes léto zapomenu, jak moc jsou lidi v tomto směru nezodpovědní a lehkovážní. Pak přijde září, říjen a jsou tu. Neviditelní.. Je jich moc a jsou všude. Dokonce i tam, kde je člověk nečeká. V neděli například, v největší tmě a mlze, kdy nebylo nic vidět ani pod lampou, jsem doslova narazila do rodinky s dětmi na procházce u rybníka - komunikace pro pěší, ale i auto sem tam projede. Nikdo, NIKDO, z nich nebyl vidět! Děti měly navíc odstrkovadla a kraj rybníka byl tak blízko...

Já sama nosím od podzimu do jara žlutou vestu. Jsem vidět do dálky, to vím jistě, protože můžu pozorovat, jak na obzoru auta zpomalují neb vypadám jak příslušník :-) Účel tedy splňuje - jsem vidět a řidiči jedou kolem pomaleji. Také mám reflexní triko s krátkým i dlouhým rukávem a ještě i čepici. Neodvážila bych se v současnosti ani přes den vyběhnout jen v černé jako většina těch, které potkávám. 

Tady je pár tipů na svršky. Ve všech jmenovaných obchodech a e-shopech mají i další jiné bezpečnostní věci, určitě si něco vyberete. Koukejte ať jste vidět!