pátek 31. prosince 2010

PF 2011


Do roku 2011 přeji všem úspěšné zdolávání svých met ať už osobních, pracovních či sportovních, samozřejmě zdraví, bez kterého nic z toho nejde, spoustu radostných okamžiků a také nadhled nad vším, co vás příští rok potká.

pátek 24. prosince 2010

Vzpomínání na Šťastné a veselé

Doba, ve které jsem vyrůstala, nebyla nakloněna tomu, abychom vánoce vnímali jako křesťanské svátky - prostě to byl den, kdy chodil Ježíšek a basta. Kde se vzal, to nás (děti), tak moc nezajímalo. Hlavně, že jsme pod stromečkem našli kopu dárků.

Také si vzpomínám, že jsme chodili na podnikovou besídku, kam chodil Děda Mráz. A ani to jsme neřešili, proč Děda Mráz, proč ne Ježíšek. Tyhle věci dětské hlavičky nezatěžují. Dětství, to jsou nádherné, bezstarostné roky, které jsou jedinečné a neopakovatelné. A jak si děti vánoce vtisknou do paměti, tak je v dospělosti zase vydolují a snaží se to samé, krásné, bezstarostné a neopakovatelné, vytvořit pro své děti.

Další má vzpomínka na dětství je spojená s vánocemi u babičky v Holešovicích. Naproti byl dům a v něm zelené světýlko. Nevím proč, ale přišlo mi, že svítí jen kolem vánoc, z čehož jsem usoudila, že za tím oknem bydlí Ježíšek. Bylo to neuvěřitelné působivé a zahalené tajemnem a do dnešního dne, když si to vybavím, trochu mě mrazí.

O Štědrém dnu jsme se většinou sešli u nás doma i s babičkami. Vzpomínalo se na ty, co odešli, vzpomínalo se na dětství a zvyky z dávných dob, a my děti se netrpělivě vrtěly a nudily se, protože nás to samozřejmě vůbec nebavilo a už jsme se těšily na tu chvíli, kdy vkročíme do svíčkami ozářeného pokoje. A rodiče to věděli a schválně tu chvíli oddalovali - ještě kousek kapříka, a ještě trochu salátku.... Ano, dělám to už taky a také vyprávím staré zvyky, a zapadlé vzpomínky. A děti jistojistě trpí a těší se, až se vykecám a půjdeme do ozářeného pokoje...

Také si vzpomínám na jedny vánoce před dvaceti lety. Dělala jsem salát, kolem mě se motalo malé batole a náhle mi odtekla plodová voda. Přišly klasické tanečky (měla jsem rodit po novém roce): kde je taška, kde mám noční košili, co vlastně potřebuji? batole ke kamarádce, rychle do nemocnice. Ležela jsem na sále a se mnou dalších pět maminek. Mezi námi pobíhala jedna doktorka, která vůbec nestíhala, protože naše děti se rozhodly vyskočit na svět najednou. Během deseti minut to vřískalo ze všech stran.  Večer jsem poslouchala koledy a dívala se na svůj vánoční zázrak. Krásné a neopakovatelné.

Každý rok se snažím si vzpomenout na to mrazení z dětství, na třepotající se srdíčko a stažený žaludek, rozklepané prstíky, které trhaly papír, aby se co nejdříve dostaly k obsahu tajemného balíčku. Pořád, rok za rokem to prožívám stejně, těším se ale už víc na oči svých dětí, které se roztáhnou úžasem a radostí když vybalí něco, co měly na svých seznamech, které si stále dávají na Mikuláše na balkon. Rok co rok je to stejné, ale přitom krásné a neopakovatelné.

Přeji všem krásné a neopakovatelné vánoce, mrazení v zádech a třepotající se srdce, rozzářené dětské oči a alespoň jeden dárek, který jste měli na seznamu...

úterý 14. prosince 2010

A kde máte endorfíny, madam?!

Když tak listuji nějakým časopisem pro nás ženy, no vlastně si kupuji jen Story a to určitě čtou i muži, říkám si: Sakra to není možný, tolik krásných lidí pohromadě. Ta je dokonalá, ta je skvělá, ta má úžasné vlasy, a bezchybnou pleť. V rozhovorech se všechny rozplívají, co toho mají, ale jak to vše bravurně zvládají. A to nemluvím o tom, jaké mají postavičky, ač svorně prohlašují, že sport nesnáší a do fitka by šly leda fotit večerní róby. 

A abychom byly také takové, poslalo nám Story tuhle nějakou přílohu, asi čtyřicet stran o kráse. V příloze se to hemžilo mladými modelkami, které půvabně pózovaly se šutry na zádech, pár stran zabraly starší hérečky, které měly obličej a dekolt napatlaný bahnem ze Sahary, či natřený zlatou vodou z Kamčatky, a pak všechny dohromady podstoupily vyhlazení vrásek a bezbolestnou liposukci třetí generace, aby... Aby proč? To už mi mozek nějak nebere. Ani na jedné stránce se nepsalo o blahodárných účincích sportu. O tom, že když si člověk 3x týdně zasportuje, bude vypadat úžasně, mít zdravou pleť, dobrou náladu a i ty špeky někam zmizí. A ve kterém salonu aplikují hormony štěstí? To tam nebylo. Ale možná je vlna endorfínu zaplaví ve chvíli, kdy někam vstoupí a všichni si se sborovým ÁCH před nimi sednou na zadek. No jo, no, někdo má a někdo ne...

Nechci zase kázat o tom, co by měly a že by měly, ale někdy mě to fakt dere. Třeba teď, kdy nestíhám doma, nestíhám v práci, nestíhám běhat, dárky nemám, napečeno nemám, na břiše mi naskočila další pneumatika z toho, jak se tím stresem projídám, na čele se mi usídlila hluboká vráska z toho, jak vymýšlím, co komu dát, aby měl radost, a vlasy mi trčí do všech stran, jak si je rvu zoufalstvím, že nebudu mít na Štědrý den umytá okna, patnáct druhů cukroví a balíčky v červených mašličkách....

Takže jak bylo to číslo na tu liposukci? 245 854 ....

středa 8. prosince 2010

Vánoční punč

Magdalena Socketka Rettigová nás zásobuje polévkami, my starší a vystresovanější potřebujeme útroby protáhnout něčím ostřejším. A protože mi kamarádka poslala výborný recept, a protože jsme ho kolektivně vyzkoušeli, je škoda se o něj nepodělit se všemi, kteří se potřebují ve vánočním shonu zastavit a finále roku 2010 přežít při plném duševním zdraví. A že je to třeba, je to vážně třeba...



Nuže:
• vezměte 2 litrový hrnec
• nalejte do něj 0,75l vody a zahřejte na cca 60st. C
• ve vodě rozpusťte 200 g medu
• až se rozpustí, přidej 0,5 l vína (dobré je to jak s bílým - původní receptura, tak s červeným vínem)
• přidejte 0,2 l rumu – samozřejmě jindřichohradeckého, jinak to zkazíte
• vymačkejte jeden pomeranč a jeden citron, všechnu šťávu přilejte do hrnce
• dále něco hřebíčku, celou skořici asi 4 cm, a 1 badyán střední (ten jsme tedy neměli)
• vypněte těsně před varem – vařit se to nesmí
• podávejte horoucí s horoucím srdcem


Mějte se a hezký advent

čtvrtek 2. prosince 2010

Chvála bláznovství

Nemám žádný běžecký plán, čili žádné povinnosti. Přesto, nebo právě proto, se snažím dodržovat jakýsi režim, protože sklouznout k tomu, že si řeknu: Dnes ne, stačí zítra, a zítra si řeknu: Ne, půjdu až v sobotu... a pak nejdu vůbec, to je tak rychlé, že člověk ani nestačí říct Popokatepetl.

V úterý jsem odpočívala, dolehlo na mě vyčerpání z víkendových delších běhů i dvojí posilovny. I když jsem se už od minulého týdne těšila na běh ve sněhu, musela jsem ho dost nerada odložit. Včera odpoledne začalo sněžit. Lidé se zachumlali po uši do kabátů, příjezdová silnice do Prahy se proměnila v parkoviště, chodníky člověk aby v těch závějích hledal, prostě i u nás to vypadalo jak na horách. Foukal dost nepříjemný vítr, sníh štípal do tváří a myslím, že nejlepší, co se v takovém počasí má udělat, je někam zalézt a nevylézt. Ale mě už dva dny seděla na zádech děsná tíha, tíha různých povinností a úkolů, a kdybych nešla běhat, určitě by mi narostl hrb. A tak jsem se asi v půl páté vydala ven si zaběhat.

Samotná příprava byla spíš parodií na přípravu. Nějak jsem si nemohla vybavit, co se v takovém počasí vůbec bere na sebe. Že zateplené kalhoty jsem věděla, ale co dál? V čem jsem běhala na začátku roku? Vyházela jsem celou skříňku s běžeckými svršky, vytáhla jsem nějaké ty tenčí vrstvy a sláva: i zimní bundu. Pak jsem si vzpomněla na čepici a rukavice a nákrčník. Našla jsem jen tu čepici, zbytek je zřejmě ještě někde u ledu. Ale nakonec jsem zaimprovizovala a nějak to poskládala. Ještě Edu a mp3 a hurá ven.

Vítr neustal a prakticky hned se snažil mě kamsi odfouknout. Ačkoliv se kolikrát stane, že Eda dost dlouho hledá družice, které by nás zaměřily, tentokrát signál naskočil brzy, a já tak mohla takřka ihned vyběhnout. Rvala jsem se s větrem o každý metr. Nejhorší byly úseky, kdy končil dům, taková ta proluka mezi domy, tam byl náraz vždy dost silný. Běžela jsem spíš poslepu, občas jsem se koukala, jestli vůbec ještě držím směr. Vyběhla jsem pryč ze sídliště s cílem doběhnout k velkému rybníku na hráz a zpět, je to cca 3 km tam, čili lehce přes šest celkem, běžně naprosto pohodový krátký výklus.

Skončilo sídliště a já se dostala na cyklostezku. Tedy spíš tam, kde vždy byla. Teď se všude rozprostírala bílá pláň a jen zasněžené stromy dávaly tušit, kde bývala. Můj "běh" dostal nový rozměr - technické pilování stylu. Běžet normálně nešlo, předváděla jsem jakýsi skipping, čili zvedání kolen vysoko, a takto se v závějích posouvala vpřed. Nikde nebyly žádné stopy, o prohrnutí ani nemluvě. Za prvním rybníčkem jsem se dostala mezi dvě pole, na mírný kopeček. Vítr zde měl už značnou sílu a nafoukal na cestu hodně vysoké závěje, kterými běžet nešlo, skipping už jsem měla nacvičený, tak jsem jen pochodovala. Tam někde jsem dostala záchvat smíchu. Do tváří mi šlehal vítr, vločky bodaly až to štípalo a já se smála na celé kolo. Přišlo mi to celé moc vtipné a vlastně i krásné. V tu chvíli jsem byla na světě jen já a ta slota kolem. Pak jsem se dostala mezi domky a do parku. V parku to bylo asi nejhorší, neviděla jsem na krok a dost mi podkluzovaly nohy. No, upřímně - byla jsem ráda, že jsem si řekla, že poběžím jen na hráz.

Na hrázi mám své oblíbené koukací místo. Stromy se tam naklánějí nad hladinu, ve které se vzhlížejí jako parádnice před zrcadlem, rákosí si šeptá svou vodní píseň, občas vyskočí kapr z vody, proplují kachny, či přeletí nějaká volavka. Prostě takový malý ráj uprostřed uspěchané Prahy. Ale teď byla hladina tmavá, rozlobená a nepřátelská, zlověstně šumějící rákosí mě odhánělo pryč. Obrátila jsem se zpět k domovu, ale i tak mě ten pohled trochu fascinoval, bylo to nové a jakýmsi způsobem uklidňující.

Zpět to šlo o něco pomaleji než tam. Vítr ještě trochu zesílil, ale naštěstí mi foukal do zad, takže jsem měla příležitost prohlédnout si cestu, třpytící se sníh i naváté závěje. Světla lamp i domů se odrážela od mraků a bylo tak vše krásně vidět. Všechny myšlenky na milion úkolů a povinností byly ty tam. Jednou jsem někde četla, že pokud si chce člověk vyčisti hlavu, není běh to pravé, je prý potřeba sport či činnost, při které se na něco soustředí - třeba v posilovně na dýchání a provádění cviků, či při golfu na odpal. apod. Je to tak, po běhu je hlava sice čistá, ale při něm si tak člověk mudruje a rozhodně úplně nevypne. Až po běhu se mu zdá vše lehčí, protože získá potřebný odstup a nadhled. Ale tentokrát jsem vypnula dokonale. Musela jsem hlídat, abych někam nezapadla, neuklouzla, na sídlišti abych nepadla pod nějaké auto...

6 km jsem běžela víc jak 3/4 hodiny. Vlastně to byl spíš posun vpřed než běh, ale bylo to úžasně očišťující. Nevyběhla jsem proto, abych pak mohla napsat, že jsem běžela a nechávala se bouchat do zad, jak jsem dobrá, že jsem se v -8, za sněhové bouře a v totálně neběžeckých podmínkách kamsi vydala. Potřebovala jsem někde nechat starosti. Nějak to na mě hrozně zapůsobilo, tak jsem si to prostě poznačila :o)

středa 1. prosince 2010

Ohlédnutí za listopadem

Krásný měsíc. Ani nevím proč. Snad pro to, že jsem ze zámku, snad pro tu vůni heřmánku... Nebo proto, že bylo krásně, že se mi dobře cvičilo a celkem fajn běhalo, že jsem nebyla nemocná, že proběhlo běžecké setkání, že jsem dostala krásnou knihu od přátel, že jsem si koupila nové tepláky. Někdy to tak prostě je a já jsem za to ráda!

Posilovna: 9x
Rotoped: 90 minut
Běh: 118,65 km
Pochod: 12,08 km

Větší výdaj energie, větší hlad. Spíš větší chuť na sladké... Následky v podobě dvou kil na sebe nenechaly dlouho čekat. Ale statečně s nimi bojuji ;o)

Běhám teď na A-Teens. Někdy mi přijde, že ta hudba vyrábí endorfiny i bez běhu samotného, je prostě pohodová.

úterý 23. listopadu 2010

Stará láska nerezaví

Po dlouhé posilovací absenci jsem začátkem listopadu naklusala do tělocvičny. Zatímco před během poletuji po bytě a hledám svršky, které jsem před tím dala někam sušit, balím se do tenkých vrstev funkčního prádla, míchám omáčku, šněruju botky, uklízím nádobí, hledám Edu a mp3, rozmotávám sluchátka, vařím kakao a čtu pohádku na dobrou noc, tentokrát jsem popadla červený batůžek PIM, do něj hodila boty, ručník, rukavice a pití, zabouchla jsem dveře a alou na plac.

Majitel fitka, můj rádce a trenér, málem spadl ze židličky, zamáčkl v oku slzu dojetí a pravil: Bože holka, tebe tak rád vidím! A já nazula boty, natáhla rukavice a šla cvičit.

Posilovnu zbožňuji. Vlastně to byla stejná láska na první pohled jako ta k běhu. Už po první lekci jsem věděla: Ano, tohle mě baví, u toho zůstanu. Stejná slova jsem si o deset let později pronesla i po prvním oválu. Ale zatímco běh mi ani po třech letech pořádně nejde, v posilovně se cítím opravdu silná v kramflecích. Umím správně uchopit činky, tahat za táhla, vést pohyb, umím přehodit kladku, správně dýchat, umím protáhnout všechny svaly mnoha způsoby, prostě kdyby na to přišlo mohla bych z fleku předávat zkušenosti.

Bylo docela plno, hlavně spousta nových tváří, většinou kluci v pubertě. Koukli na mě s výrazem: Co sem ta bába leze? Ovšem výraz opovržení se jim v průběhu mého cvičení měnil na: Hm, umí..., protože já prostě umím.

Po zahřátí na rotopedu jsem začala posilovat jako první záda. Kladka mi padla do dlaně jak ulitá. Udělala jsem super sérii (bez přestávky dva různé cviky), pak další a další, protáhla nohy, procvičila ramena a tricepsy a domů jsem odcházela naprosto nadšená, že jsem nic nezapomněla. Druhý den jsem cítila nějaké svaly na rukou, ale to se dalo čekat. Neočekávala jsem bolest svalů na nohách, když je přeci zatěžuji dnes a denně.

Minulý pátek jsem pozměnila cviky, i ty na nohy. Druhý den jsem nemohla chodit. Cvičila jsem leg press, snožování a roznožování, čili cviky na procvičení vnitřních a vnějších stehenních svalů a zadečku (no, zadečku...) a druhý den, vlastně až dosud, nemůžu pořádně chodit. Hned se dalo poznat, které svaly na nohách se během posilují, a které ochabují. To by jeden neřekl, myslela jsem, že během se protáhnou všechny svaly. Ale ne, není to tak, i běžec může mít zkrácené a zakrněné svaly, čili i on by měl posilovat. Samozřejmě nejen nohy, ale hlavně břicho a záda, a ruce. Prostě celé tělo... Já vím, jsou to zase ty souvislosti, které mi někdy unikají :o)

P.S
Něco pro zasmání
V sobotu jsem šla s dětmi na nové hřiště - dětské hřiště. Ze země trčel nějaký kelímek, tak jsem si do něj sedla....



Neví, zda je z toho poznat, že se ten kalíšek točil čím dál rychleji. Strašně, ale fakt strašně jsem se bála, že z něj vylítnu, a taky jsem nevěděla, kde je nahoře a kde dole.... Kdyby mě Sára nakonec milostivě nezastavila, možná by mě to katapultovalo na měsíc, který byl právě v úplňku

čtvrtek 11. listopadu 2010

Svět to neviděl, pes to nežral a Renda nekouřil

Od té doby, co je tma už v pět, vybíhám jen a jen za tmy. A bojím se, to jsem psala.  Běhám tedy kolem silnice, blízko lidí a aut a psů, protože kdyby něco, tak .... Prostě doufám, že nic.

Včera jsem probíhala úsek, který je ponořený do tmy, z jedné strany husté křoví, z druhé protihluková stěna, i když blízko lidem, tak je to takové strašidelné. Blížila jsem se a viděla, že je tam paní s kočárkem. I v té tmě bylo jasné, že něco řeší. Přemýšlela jsem, jestli se mám zeptat, zda něco nepotřebuje, nebo zda mám proběhnout. Přibrzdila jsem a ona sama mě poprosila o pomoc. Nebyla jsem si jistá, co přesně vidím - paní nad mužem, vozík, dítě, souvislosti mi moc nedocházely... A co vás tak napadne, když vidíte spoluobčanku tmavé pleti, sklánějící se nad nějakým člověkem... Okamžitě se mi vybavil příběh Rendy. Vytrhla jsem sluchátka abych si jí vyslechla - někdo přepadl vozíčkáře, ten visel z vozíku, celý sedřený, nohy měl zaklíněné pod područkou. Chlap byl obrovský, holka jak tintítko, já vyfluslá, absolutně jsme s ním nemohly hnout. Vytáhnout ho zpět na vozík nešlo, vyhákly jsme tedy nohy a položily ho na zem. On sám se pak na vozík vydrápal. Holčina pak šla dál, já mu posbírala věci, trochu ho upravila, protože tím manévrem z něj lezly kalhoty i bunda. Říkal, že ho přepadl asi 12ti letý kluk, který si ho zřejmě vytipoval v metru. Snažil se mu vytrhnout tašku, kterou měl křížem přes prsa. To se mu nepovedlo, tak mu jí alespoň vykradl a chlapa zkopal. Byla jsem docela bezmocná, ani mobil jsem neměla. Nabídla jsem se, že s ním někam dojdu, že zavoláme na Polici, ale odmítl, že je zavolá až bude doma. Poděkoval, zmáčkl tlačítko a odfrčel

Na další běh jsem neměla už ani pomyšlení a stočila to domů. Kde mám sakra ten pepřák!!!!!!!!

Z tisku
Škoda, že nejsem svědek... Policie pátrá a vypátrala

úterý 9. listopadu 2010

Životní styl nebo útěk před smrtí?

Seděla jsem s kamarádkou nad kafem. Dala si vídeňskou s pravou šlehačkou, extra porci do mističky a větrník. Nechtěla jsem zůstat pozadu, dala jsem si tedy velké kapučíno, asi pět ťuplíků, čili DiaChrom, a borůvkový mufin. Dlouho jsme se neviděly tak jsme probíraly události staré sto let i ty nejnovější, co děti, co v práci, co doma. Ještě běháš?, ptala se mě. Připomnělo mi to jinou kamarádku, která se mě jednou v šatně plaveckého bazénu ptala, jestli ještě cvičím a já přitom vážila 48 kg a za sebou jsem měla 3týdenní velmi tvrdý trénink v posilovně. Ale jo, běhám. I když teď jsem trochu zvolnila, neběhám takové objemy, zato jsem přibrala posilovnu. Polkla větrník a řekla: Připomínáš mi manžela, taky utíkáš před smrtí.

Nemohla jsem kvůli tomu spát. Říkala jsem si: Co když je to pravda? Co když zvýšená aktivita opravdu znamená nějakou psychickou újmu, strach ze smrti, nějaký blok z dětství (utržené oko u oblíbeného medvídka) či tak něco...? Pak jsem se trochu uklidnila: Dá se v mém případě vůbec mluvit o zvýšené aktivitě? 4x týdně běh, 2x týdně posilovna, 1 den lenošení. Běžecké objemy mě rozhodně na žebříčku výkonů nikam nekatapultovaly. To přeci není zvýšená aktivita. Je to životní styl. Styl, který jsem si našla už před lety - pohyb a úsporné jídelníčky.

Vybavila se mi kamarádka se svými sto kily, vynervovaná z dětí i z práce, pořád samá nemoc, všichni kolem ní jí štvou. Přijde domů, zapne televizi, vypne jí až když jde spát, o pohybu nechce ani slyšet, o zdravé výživě nechce ani slyšet, vyhovuje jí, když si může postěžovat, že jí píchá tuhle a támhle, že má léky na tlak a na cukrovku, že nebyla tři dny na záchodě.... Hm, tak já sice podle ní utíkám před smrtí, ale nemám nadváhu, netrpím zácpou, nebolí mě hlava, neberu žádné léky a jsem pozitivně naladěná. 

Když se to tak vezme, život je jen čekání na smrt. A jak si kdo to čekání zpříjemní, je jeho věc.

pátek 5. listopadu 2010

No toto!

Včera jsem si zapisovala svou další tréninkovou jednotku, koukala jsem, jestli ostatní nezahálejí a všimla jsem si, že i tady existuje jakýsi žebříček. Zaujal mě ten spáčů. Od něj bylo jen kousek k žebříčku návštěvnosti. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se uviděla na celkově druhém místě a na prvním mezi ženami! Ó, děkuji všem návštěvníkům, kteří mě katapultovali tak vysoko a posílám jim písničku :o)




pondělí 1. listopadu 2010

Ohlédnutí za říjnem

Říká se, že tělo se obnovuje v sedmiletých cyklech. A když se stane v našich životech něco zlého, až po sedmi letech jsme schopni se s tím úplně vyrovnat. Můj říjen, můj maratonský říjen, udělal tlustou čáru právě za takovým obdobím.

Krátce po maratonu jsem si tak přemítala a najednou jsem v sobě cítila klid a mír a taky sílu vlastní osobnosti. Vzpomínala jsem. Na to, jak jsem před sedmi lety seděla v ordinaci gynekologa, který určil nemilou diagnózu, o od té doby se můj život vydal jakousi džunglí plnou nástrah. Vysmívala jsem se životu, když jsem nevěřila, že mě může potkat něco tak těžkého, a tak mě srazil na zem, odkud jsem se dlouho hrabala. Darovala jsem život a o ten svůj málem přišla. Další lekce následovala, ale to už jsem se položit nedala. Tam někde začala má běžecká cesta, která mě dovedla dál, než jsem si kdy uměla představit, a která měla úplně jiný smysl, než jak se zpočátku tvářila. Naše osudy jsou napsané předem a všechno souvisí se vším. Krásný podzim....
*

*
Říjen v číslech

Běh: 156 km

P.S. A stále nemám ten cíl... ;o)

úterý 26. října 2010

Čtvrté narozeniny

Unglaublich, aber wahr - začínám svůj čtvrtý běžecký rok. Skončil rok velkých objemů a osobních posunů. Makala jsem jak ďas a dělala jsem to ráda. To je myslím důležité - že se z mé přípravy nestala nutnost, ale stále mi přinášela radost. I když krátce před maratonem mi síly docházely, to přiznávám.

Trochu jsem zrychlila, ale nijak zásadně. Hlavně mě ani nebaví se na trase nějak vydat ze všeho, jak říkají holky - jít na krev - v tom nějak nevidím smysl mého běhání. Inu, závodník už asi nebudu. Mě baví prostě běžet a přemýšlet si, a pozorovat trať a lidi kolem sebe. Tělo protestuje, hlava také, je potřeba naslouchat, takže si běhám jak se mi líbí - piánko. Tím jsem si i uvědomila, že běhat krátké tratě není nic pro mě, na nich vždy málem přijdu o život. Než mi dojde, že mám běžet, tak je závod u konce, všichni jsou v cíli a já chrčím někde na konci, infarkt na jazyku a plíce v háji. Mám to zapotřebí? Ne :o)

Zásadní posun v mém třetím roce běhání přišel v počítání časů. (Odstavec o souvislostech, které mi dlouho unikaly). Vždy jsem jen sledovala rychlost, kterou se pohybuji. Vypočítala jsem si, jak rychle musím běžet, abych doběhla v čase, který si představuji a hlídala se. Poprvé se mi to vymstilo loni v Drážďanech, kdy jsem doběhla deset minut za svým limitem a absolutně jsem to nechápala, když přeci rychlost seděla. Až někdy na jaře přišlo procitnutí (pozdě, ale díky bohu, že vůbec...). Vždy si opisuji na papírek data z Edy, pak si je zapíšu na net a papírek vyhodím, čímž to pro mě končí. Jednou jsem měla po ruce velký papírek a tak jsem si psala jeden den za druhým, data pěkně pod sebe. Asi po dvou týdnech mě zaujalo pace, čili ne to, jak rychle běžím, ale jak dlouho běžím jeden kilometr. Nikdy, fakt nikdy, jsem tomu nevěnovala pozornost (prosím bez komentářů), takže to pro mě byla opravdická novinka. Tu 6:20, tu 7, tu dokonce 4:50 při intervalech. V ten den se mi změnil život (běžecký život :o)). Už si nemyslím, že bych někdy uběhla 5 km za 25 minut, či 1/2M za dvě hodiny - znamenalo by to, že každý kilometr bych musela uběhnout za cca  5:40 a na to vážně nemám. Tento nový pohled na běh mi pomohl hlavně při maratonu, kdy jsem si časy hlídala, a tak když jsem viděla, že mi jeden km trval 8 minut, sama jsem uznala, že se dost flákám a přidala jsem. Od té doby, žili šťastně a spokojeně až do smrti :oD

A další rok? Asi bych měla alespoň na chvilku ubrat v běhu a začít zase posilovat, protože místo svalů na rukou mám hadry, záda se mi ohnula do luku a ramena mám jak sešlapaný rýč. Nějak mi ale nenaskakuje žádná vize, žádný cíl, na kterých bych se chtěla soustředit. Ovšem nějaký plán bude třeba, nebo shniji u televize a z těch seriálů mi jebne.

čtvrtek 21. října 2010

Trocha mudrování


Na můj maraton sedá prach, emoce se pomalu usazují. To ale neznamená, že na něj nemyslím... Myslím, na něj pořád. Tedy vlastně ani ne tak na ten maraton jako takový, ale na tu cestu k němu.

Po svém prvním půlmaratonu jsem byla hodně deprimovaná. Než jsem do toho šla, byla jsem běžecké mimino, neuměla jsem naslouchat tomu, co mi tělo sděluje, nereagovala jsem na jeho příkazy a požadavky. Přečetla jsem spousty článků jak odborných tak bloggerských a nabyla dojmu, že uběhnout půlmaraton nemůže být tak těžké. Šla jsem do toho s tím, že to prostě uběhnu a hotovo. Proto to zklamání když jsem pak na trati trpěla. Spousta lidí mi říkala: To je úžasný, raduj se, vždyť jsi uběhla 1/2M! Ale já jsem se necítila jako něco výjimečného. Byla jsem přesvědčená, že ho uběhne každý, kdo si to zamane a třeba to, že ho uběhla Sára bez přípravy, mě v tom utvrdilo. Takže jsem o tom vlastně nikdy nemluvila s hrdostí.

Další rok jsem věnovala zlepšování se. Zvýšila jsem objemy, zařadila intervaly a pomalu se posouvala nahoru. Od února, kdy jsem pak půlmaraton a víc běhala každou neděli, jsem se začala cítit i ve svých očích o něco lépe a hlavně jistěji. Pořád mi bylo jasné, že kdo chce, půlmaraton uběhne, ale už jsem si nebyla jistá, že by ho dal každý týden.

A pak je tu maraton. Maraton je pojem. Všichni vědí, o co jde, a to nejen běžci, ale i zbytek světa. Ve chvíli, kdy jsem si řekla, že ho zkusím, jsem už nebyla žádné běžecké mimino, ale běžec, který si své začátky prožil. Takže jsem věděla, že to nebude lehké, že tomu budu muset hodně dát (záměrně nepíšu obětovat). Nemohla bych se pro něj rozhodnout jen z toho důvodu, že ho uběhne každý, kdo si to zamane. Tudy cesta nevede. Musela jsem být uvnitř sebe přesvědčená, že jsem schopná se na něj připravit. Připravit se na maraton totiž není procházka růžovým sadem - je to běh, běh, běh a zase běh. Člověk jako já, čili běžec nepolíbený běžeckým bohem, ale normální hobík bez nějaké zásadní sportovní minulosti, se musí vzdát strašné spousty věcí, třeba i úplně blbýho slavení, posezení s kamarádkama, seriálů, pedikúry, manikúry a jiných radostí, a jen a jen běhat. Chce to disciplínu a tvrdost. A na tohle jsem fakt hrdá - že jsem to v sobě našla, že jsem dokázala ujít tu cestu k němu. A ta cesta trvala rok, rok a půl, potažmo vlastně tři. 

Napsala jsem to pro ty, kteří si řeknou: když to uběhla ona, uběhnu to taky. Ano, může se z mého vyprávění zdát, že uběhnout maraton nic není. A mají pravdu: Není, pokud se na něj velmi poctivě připravíte. Takže směle do toho :o)

úterý 12. října 2010

Jak mě bavorské rytmy dotáhly do cíle (velmi dlouhé vyprávění :o))

Do Mnichova jsem se neuvěřitelně těšila. Ale fakt neuvěřitelně. Těšila jsem se na to, až si zase zabalím svůj batůžek, nacpu do něj tenisky, přibalím housku a vodu a vyrazím na vlak. A taky na to, že si zaběhám jinde než na sídlišti. Doprovázela mě Sáruška, kterou najednou zachvátil nějaký běžecký amok či co, a že prý si tam taky nějakou trasu střihne.

V sobotu ráno jsme - jak jinak - zaspaly. I ve snu jsem věděla, že jsem dala budíka opět na zvonění ve všední dny, a bála jsem se podívat, kolik že to je. Naštěstí bylo JEN půl osmé, čili času dost. Vlak jsme stihly, uvelebily jsme se v kupé a hned  rozbalily housky, protože jsme se doma nestihly nasnídat. Přisedli si k nám tři skotové, ale ač po fotbalové porážce, chovali se slušně.

Venku bylo nádherně, cesta ubíhala a fotbaloví fanoušci pili jedno pivo za druhým až mě docela udivovalo, že jsou stále tak hezky potichu. Naši poražení fanoušci už by lezli po stropu a rvali by sedačky (ale třeba taky ne). V Německu koupili pivo i nám, ale ani pak se s námi nesnažili navázat rozhovor nebo tak něco. Jak říkám - jejich neskonalá slušnost mě velice překvapila. V Mnichově na nádraží na ně (bylo jich v celém vlaku víc) čekala policie. Když jsme procházely špalírem policistů říkala jsem Sáře: To je milé přivítání, že?

Po obědě a malém nákupu jsme se vypravily do Olympijského parku pro podklady. Přihlásila jsem Sáruš na desítku, vyfasovaly jsme obrovské igelitové batohy s růžovým potiskem a vypravily se na hotel. Přiznám se, že na prolézání maratonského expa jsem neměla sílu, ale ceny, které jsem viděla - především mých oblíbených ASICS, stály za pozornost.  Tak příště...

A je tu maratonské ráno, den D. Snídala jsem housku se sýrem, pár vitamínů a vodu. Bylo mi divně kolem žaludku, ale nebyl to strach z běhu, ale takový můj neklid kolem organizace - najdu metro, najdu šatny, najdu start.... No samozřejmě to bylo pak všechno v pohodě, ale člověk nikdy neví, že?

Stála jsem na startu v bloku B, čili mezi těmi pomalejšími (relativně pomalejšími, protože to bylo pro čas 3:35 a hůř, ale i 3:35 je megarychlost, ne?) a nebála jsem se. Díky tomu, že start byl rozdělený na dvě vlny, jsem startovala v magickém čase: 10.10.10 v 10:10. (sakra, to je něco, že?!), takže kdo by se bál.... Chtělo se mi brečet dojetím. Fakt mě dojímalo, že tam tak stojím a čekám na výstřel jako by se nechumelilo, čili jako bych před sebou neměla 42 km, ale třeba jen pět. Stála jsem blízko vodiče na 4:30 a můj plán byl: držet se ho jak dlouho to půjde.
Bum, prásk: Start. Pooomaaaliiičkuuuu jsme se šinuli k bráně a pak huráááá na trať. Nebe jak malované, chladněji, bezvětří. Bylo mi krásně a věděla jsem, že to bude krása. První kilometr jsem měla lehce přes 6 minut, vodič na dosah, už jen 41 km přede mnou.... Můj otimismus neměl mezí. Na druhém jsem zjistila, že jsem místo LAP dala STOP. Namačkala jsem to, ale až na třetím jsem zjistila, že zase blbě. Dva km mi tedy unikly, ale pak už jsem každý ohlídala. První občerstvení bylo na 5tém km. Znalá všech pouček zkušenějších, přešla jsem do chůze, abych se v klidu napila. Vodíč, zřejmě robot, běžel dál. Dohonila jsem ho. Další občerstvení bylo bohužel za chvíli, a další za další chvíli... Neměla jsem šanci se ho držet, ale tak do osmého jsem mu zdatně sekundovala a balonek jsem měla v dohledu, ba spíš na dosah.

Na devátém km přišla jakási nepohoda. Najednou mi došlo, že mám před sebou tolik, jako nikdy předtím, a že bych možná měla zvolnit. Vymyslela jsem, že se na každém občerstvení (co 2,5 km) uvolním a při každém odmáčknutém kilometru zjistím, jestli moc nezvolnňuji. Hodně dlouho jsem pak byla spokojená, protože pace se drželo pořád lehce přes 6 min/km i s těmi přestávkami, co jsem měla. Ale samozřejmě jsem začala zpomalovat, to ani jinak nešlo.

Na malých občertvovačkách  byla voda a ISO, každých 5 km kromě pití pak banány a nějaká tyčinka. Měla jsem i své gely, které se měly brát na určitých stanicích. Voda se nenalévala z lahví, ale normálně z vodovodu. Někde měli dětské vaničky či kýble, obsluha v rukavicích pak ponořila najednou několik kelímků takže to šlo ráz na ráz a nikde se netvořily shluky (hlavně zpočátku, kdy lidi ještě běželi v chumlu). Jedna stanice mi přišla, že jí vytvořili sami obyvatelé, ale neměla jsem čas to nějak zkoumat, a na jedné mezistanici bylo nealko pivo - tu jsem taky minula. Přiznám se, že to neustálé občerstvování mě určitě stálo spoustu drahoceného času, ale nevěděla jsem, jestli si můžu dovolit se trochu nenapít.

Trasa byla nádherná - placatá. Jen kolem 16tého km přišel malý, dopředu avízovaný kopeček. Běželo se jak ulicemi, tak nádherným zastíněným parkem i centrem města s trochou kostek. Že by mnichované nějak zvlášť fandili to se říct nedá, ale třeba to bylo jiné, když běžela ulicemi špička a když my z konce. Ale i tak byly momenty, které mi přišly úžasné, třeba cedule jednoho pána: Bolest odejde, hrdost zůstane, nebo dvě malé dětičky, které měly nastavené ruce k plácnutí.

S napětím jsem vyhlížela ceduli 30. Proběhla jsem jí a nic se nedělo. Těšila jsem na 35. Proběhla jsem jí v klidu. Bála jsem se 40ti. A nic. Shrnuto - nikde žádná krize, kterou v těchto místech často někdo prožívá. Já ne, běžela jsem, občas jen šla, ale nepřišel moment, kdy bych vytuhla či s tím chtěla seknout. Ke konci už ale bylo lepší do chůze nepřecházet.

Od 35tého km jsem už ale potřebovala hudbu jak sůl, abych vydržela nějaké tempo a abych nespadla na rychlost přes 8 min/km (i tak se mi to asi 3x podařilo - díky banánům a pití). Už jsem i věděla, že mi vystačí baterie až do konce, tak jsem si jí pustila nahlas a do cíle jsem tak doběhla v rytmu bavorského odzemku. Říkala jsem si: Kdybyste lidi věděli, co mi teď duní v hlavě, to byste koukali!

Ale jinak jsem nebyla schopná myslet skoro na nic, co by mě odpoutalo od běhu, abych tak přešla do mechanického polykání kilometrů. Zkoušela jsem myslel na nějaké hodně pozitivní věci, třeba na své začátky, ale vždy mě to tak dojalo, že se mi udělal knedlík v krku a musela jsem sáhnout pro Ventolín :o)

Poslední dva kilometry se běžely v Olympijském areálu, který znám díky zimnímu seriálu i letní desítce jako své boty. Snad nás nepoženou do toho kopce, to zdechnu, bála jsem se. Ale ne, poslali nás spodem. V parku tam už bylo lidí jako máku a všichni povzbuzovali. Je prima když běžíte mimo hlavní chumel, jste pak vidět a lidi povzbuzují konkrétně vás a nikoho jiného. Jedna paní mi lehce klepla na rameno a říkala, že jsem skvělá, nějaký pán ukazoval V, prostě jsem si to užívala. I Sára tam byla a udělala mi fotečku. Ve chvíli, kdy jsem viděla ústí tunelu, kterým se probíhalo na stadion, jsem zatla zuby, abych k sobě nepustila myšlenku, že prožívám to, co jsem si tolik přála. Nemohla jsem si dovolit udusit se knedlíkem dojetím v posledních metrech.

Cíl - 4:59. Nevím, co jsem čekala, ale nedělo se vůbec nic. Žádné fanfáry, žádný ohňostroj. Chvilku jsem šla, pak jsem dostala medaili, pak ještě igelit a pak nic. Svět je bohatší o jednoho maratonce, ale dál se točí, ani to s ním nehnulo. Chodila jsem po trávě a pomaličku se mi hrnuly slzy do očí. Konečně jsem to mohla vypustit, konečně jsem si mohla promítnout svůj první běh kolem oválu, první 1/2M, skoro rok dlouhou přípravu. Byl ta předlouhá cesta, vedla sněhem, mrazem, horkem, po silnicích, po lesích, přes rýmy, přes nadšení i nechuť. A teď tu stojím a mám to za sebou. Jsem maratonec. A jsem na sebe pyšná!

Ovšem pak přišly schody, které mohl vymyslet jen sadista. Nějaký kluk za mnou říkal: Teď přijde ta horší část maratonu! Měl pravdu. A to po nás na vrcholu ještě chtěli čip, což znamenalo si sednout, zout botu... Au, au to bolelo.

Pak šťastní setkání se Sáruškou, která i tentokrát bez jakékoliv přípravy zaběhla skvěle svou deítku, a návrat domů. Doma jsme byly před půlnocí, utahané, ale spokojené. Já tedy rozhodně. Ráno mě překvapilo, jak málo mě toho bolelo. Vlastně jen trochu stehna, jinak nic.

Tak, to je celé. Dala jsem to. Byla to makačka, ale já jsem od počátku věděla, že v Mnichově se mi to podaří a to mi hodně pomohlo. Ta vůle, či jak někdo říká - hlava, to je velmi důležité. Ve spojení s vytrvalýma nohama to jde vlastně úplně samo :o)




Děkuji všem za došlé maily, SMS i vzkazy, potěšilo mě to moc

pátek 8. října 2010

Poslední příprava

Dodržuji pitný režim



Jím kvalitní sacharidy




Odpočívám



Opakuji si německá slovíčka


a lehce dopuju




No, a teď děj se vůle boží, víc už pro to asi neudělám.

čtvrtek 30. září 2010

Inspirace od vedle

My, co spolu mluvíme, se často vzájemně inspirujeme. Takže jsem si založila i já deníček na českých stránkách, i já si dala náhled na blog, a i já jsem se zamyslela, nad svými cíli, rekordy a nerekordy. Jen ten plán si na lednici nedám, tam mají prostor magnetky z Kostíků.

Přišlo to plíživě - běh mi přestal dělat radost. Vždy jsem jen koukla, kolik mám běžet, danou vzdálenost uběhla, ale necítila jsem vůbec nic, žádnou radost, nadšení, endorfiny. Přemýšlela jsem, proč to dělám, co očekávám, co bude jestli Mnichov zaběhnu, co bude, když nezaběhnu. Ale i tyto úvahy byly jen v té rovině aby se neřeklo.

Pak jsem na to přišla - jsem jednoduše unavená. Byla jsem fakt naprosto, ale naprosto vyčerpaná. Žádná utahaná čtyřicítka, ale polomrtvá padesátka. Jela jsem naplno už hrozně dlouho, 5x týdně běh, k tomu ty všední povinnosti, nemoci, prostě se to sešlo a dostalo mě to. Tak jsem prostě vysadila. Nejdřív dobrovolně na týden a pak nedobrovolně na další dva. Na běh jsem vůbec nemyslela, dokonce ani žádné výčitky svědomí mě nepronásledovaly.

Jednou večer jsem se přistihla, jak si říkám, že by bylo prima si jít zaběhat. Potěšilo mě to, protože to bylo znamení, že jsem vyléčená. Počkala jsem ještě dva dny a pak se teprve vydala na jeden ze svých krátkých okruhů. Oblékla jsem se jako mimoň - teple, byť bylo 10 stupňů. Posoudila jsem situaci za oknem jako správný gaučař, který s prvním závanem podzimu nainpregnuje zimní boty, bundu dá do čistírny a ven už bez šály nevyleze. Samozřejmě mi bylo vedro, šly na mě mrákoty, ale skoro pětku jsem dala. V rámci možností mi to šlo, byla jsem spokojená. Další běh už jsem šla na lehko, pocitově super.

A Mnichov? Jedu? Jedu. Ne si splnit cíl z plánu, prostě si chci zase jednou zaběhat v davu, nasát atmosféru, vyčistit si hlavu. Přesně o tom to všechno je - o radosti.


úterý 21. září 2010

Statistika

Mám pár úchylek mezi než patří tabulky, evidence, počítání (ne matematika), statistiky, prostě vše, z čeho můžu vyvodit nějaký závěr. I si třeba jen pomyslet: To jsou věci, kdo by to řekl! (tabulka mých výdajů).


Tuhle jsem si všimla, že je statistika součástí tohoto blogu (zřejmě nová funkce). I jala jsem se jí prostudovat a nestačila se divit. To, kolik zde mám vstupů, vidím na počítadle a dle mého to není zas tak zásadní informace, protože to nic nevypovídá - někdo sem může jít 10x denně (i když nevím, proč by to dělal), někdo přijde 1x zcela náhodně. Ale vidět, že sem chodí lidé z různých zemí, třeba z Francie, Bulharska či Brasilie! to už je jiná káva. Docela by mě zajímalo, kdo to je, jestli chodí pravidelně, čí to byla náhoda, jestli umí česky, nebo si texty dává do překladače, atd. Také vidím, že návštěvy ke mně chodí nejčastěji přes Běhej (i když se jim stále nezobrazuji na první stránce!!!!!) a Almerku (tímto jí zdravím) a úplně nejvíc při zadání hesla Třepací dort do některého z vyhledavačů. Třepací dort navštíví denně kolem padesáti lidí. To vypovídá o tom, že lidi raději mlsají a ne sportují, i když na mém blogu se pro sportovce zase tolik inspirace nenajde. Tak mě napadlo, že kdybych si založila blog:
Vzorná hospodyně

musela bych trhat rekordy v návštěvnosti.

Třeba v současnosti mohu vřele doporučit gumové koště. Na gumové koště nedám dopustit, sama mám dvě. Na gumové štětiny se nachytá úplně vše, vymetete spáry, vlasy v koupelně i naprosto neviditelné částečky kůže s informací o vaší DNA, dokonce i koberec se s ním dá zamést! Na rozdíl od jiných košťat však toto vypadá vábně i po mnoha použitích.

Další novinkou, kterou mohu vřele doporučit, je houbička od firmy VILEDA, která má na jedné straně hadřík, na druhé straně je drsná a to celé ve větší než malé velikosti. A pokud si k ruce vezmete nový CIF bude pro vás úklid koupelny či kuchyně hračka.

A na závěr recept, který zvládne i těžce vytížená žena, která právě uběhla 1/2M a hladové děti v kuchyni mlátí lžícemi o stůl.

TĚSTOVINY SE ŠLEHAČKOU, ŠUNKOU A ŠAFRÁNEM

500 g těstovin, 200 ml šlehačky, 200 g dušené šunky nakrájené na drobné kostičky (nebo kuřecí maso), sůl, nasekanou petrželku, šafrán, parmezán


  • Dejte vařit těstoviny

  • Do velké mísy nalejte se šlehačku. Ohřejte v mikrovlnce asi 1,5 min, zamíchejte a znovu 1min. ohřívejte. Osolte, přidejte šafrán, zamíchejte, vmíchejte na kostičky nakrájenou šunku (nebo osmahnuté kuřecí maso) a zamíchejte

  • Scezené těstoviny přidáme do mísy a zamícháme. Přidáme jemně nasekanou petrželku, nastrouhaný parmezán, znovu zamícháme a podáváme
Velmi dobré, lehké, rychlé a efektní. Děti to mají rádi.

čtvrtek 16. září 2010

Nejsem já smolař?

Druhé kolo mé maratonské přípravy se zvrtlo v nepravidelné pobíhání a v kopu výčitek svědomí, že to vůbec nestíhám.  A když už konečně odzvonilo parnému létu a běh se zase stal milovanou činností, přišlo zranění nohy. Na první pohled lapálie, kterou není třeba se ani zabývat, na druhou stranu je to dlouhá a hluboká řezná rána na vnější straně kotníku, která bolí jen co nohu uvězním do boty. Vlastně to bolí pořád.. O běhu si mohu nechat jen zdát. O maratonu ani nemluvím.
Nevím, jak dlouho se taková věc může hojit a tak přemýšlím, co dělat. Jestli se zúčastnit a uběhnout to hlavou (vždyť stejně všichni říkají, že maraton je hlavně v hlavě), nebo si zaběhnout jen půlku, nebo přenechat startovné někomu jinému. Času trocha ještě je. Pokud by se rána do konce týdne zatáhla natolik, že bych v pohodě nazula tenisky, ještě bych trochu naběhala, ale pokud ne, tak to můžu zabalit (asi). Běh je bohužel jedna z mála činností, kterou když párkrát vynecháte, musíte se vrátit prakticky na začátek, aby si nohy vzpomněly a dech vydržel.
I bez zranění jsem ale věděla, že naběhané objemy vůbec neodpovídají mým předprázdninovým plánům, čili především plánu z knížky Běhání. Proto jsem kromě nohou trénovala i hlavu. Znám se. Když si řeknu: Dnes doběhnu k rybníku a zpět, žádná síla mě nedonutí běžet dál. Když si řeknu: Teď si dám kolem sídliště půlmaraton, dám ho, ale ani o krok víc i kdyby se mi běželo sebelíp. Čili pokud nastoupím do Mnichova s tím, že uběhnu 42 km, tak bych to měla zvládnout.

Ne, to není nedostatek pokory a respektu k vzdálenosti, která pro mnohé smrtelníky představuje několika denní pěší tůru či celodenní výlet na kole. To je touha (ale nejedná se o touhu zaslepenou) ho uběhnout. Samozřejmě ne za každou cenu, není to sen, pro kterých bych byl ochotna skály lámat. Je to spíš jakási hrdost nevzdat to letos vlastně už podruhé Mohu to zkusit třeba i stylem, o kterém nedávno na Běhej.com psal Marek: Doběhnu k lampě a kus půjdu, doběhnu k odpadkovému koši a napiju se, pustím si do sluchátek něco veselého, budu myslet pozitivně, budu se snažit seč to půjde. Někde uvnitř cítím, že se mi to podaří. Letní trénink hlavy nese své ovoce :o))

Ale kdo ví, co bude, nechci předcházet událostem. Počkám, co udělá ta zatracená noha...

čtvrtek 2. září 2010

Ohlédnutí za srpnem


Srpen byl sportovně průměrný, neboť vysoké teploty byly často důvodem nevyběhnout. Dusno způsobilo, že jsem opět musela sáhnout po Ventolínu, což mě moc netěší. Jen doufám, že si se mnou zase nezahrává astma. Ani bych se nedivila, protože od dubna prodělávám jeden zánět za druhým a nemůžu z toho kola ven.

Na idnes.cz probíhá příprava na berlínský maraton, kterou samozřejmě sleduji, a tam mě zaujal i článek o tom, co jíst při přípravě. Všechny uvedené vitamíny a přípravky jsem si koupila :o)) abych ten svůj organismus nějak udržela v pohodě, tak se snad srovnám. Cítím se unavená i když moc neběhám, ale je to nejspíš i jídlem, protože v horku se mi jíst nechce a lehce se odbývám zeleninovými saláty a ovocem.

Naštěstí se nám ochladilo, včera už jsem pěkně běžela ve tmě a v dešti, to je hned o něčem jiném! To je najednou radosti z pohybu!

Kolo v srpnu: 35 km (má smysl to vůbec zapisovat?)
Běh v srpnu: 133 km (má smysl to vůbec zapisovat? :o)

pondělí 30. srpna 2010

Třikrát a dost

Někdy se to tak semele, že vás prostě od rána provází smůla či pech, či tak něco. A ani není potřeba nejdříve potkat černou kočku, nebo rozbít zrcadlo.

Sobotní ráno bylo uplakané, černé a nikomu se nic nechtělo. Trávila jsem víkend v Jižních Čechách a tak jediné co nás napadlo, že by ses nad dalo dělat, byla návštěva Země živitelky. Hned při vstupu jsem čekala na zbytek výpravy pod jedním rozložitým stromem a padl mi na hlavu lístek, který jsem chytla do ruky, abych ho zahodila. Nebyl to lístek, byla to vosa a její píchnutí MOC bolelo!

Na výstavě byly mraky lidí a co oko dohlédlo, všude spousta lákadel pro nás, co nemůžou jen tak projít kolem něčeho sladkého. Takže ve mě zmizela jedna cukrová vata a předlouhý sladký had. Ještě že jdu večer běhat, říkala jsem si pak odpoledne nad kafíčkem už v teple ušáku. A vtom kolem mě začali všichni křičet mé jméno a najednou rána jak z děla do hlavy. Způsobila jí obrovská dřevěná kočka, kterou shodil Martin tím, že shodil polštář, který shodil lampu a ta shodila tu kočku. Taky to MOC bolelo.

Vyběhla jsem aniž bych pomyslela na shora uvedené pořekadlo...

Běh krása. Silnička se vinula vesničkami a krajinou, v dálce zámek Hluboká a  Temelín. Trochu jsem se bála při míjení výběhu s krávami a býky. Měla jsem červené triko a jeden z býku si mě prohlížel vilným pohledem. Naštěstí ho nenapadlo to, co mě, že by třeba mohl přeskočit ohradu. Asi po dvou kilometrech jsem začala řešit technickou, což je takový folklor mých výběhů. Myslela jsem, že jsem vadná, že to pořád řeším, ale co tak na našich běžeckých setkání poslouchám, řešíme to všichni. Dost často je to tedy téma číslo jedna a tak po příchodu domů můžeme partnery uklidnit tím, že jsme se zase bavili jen o h....

Jako naschvál nikde ani kousek zeleně, která by poskytla potřebné soukromí. Až poskládané kotouče slámy u cesty mě vítaly otevřenou náručí. Jenže jelo auto a tak jsem popoběhla ještě o kousek dál, ke křoví. Cestou k němu jsem zaregistrovala kopřivy. Poslední má myšlenka byla, že je musím opatrně sešlápnout ke straně, abych se o ně nepopálila. Vtom mi ale nakročená noha zajela do díry a já padla jak dlouhá tak široká do všech těch kopřív. Z těla byla rázem kolíbka, nohy jsem měla ve vzduchu, zbytek těla úpěl v kopřivách. Ležela jsem, smála se. Ale bolelo to tak MOC, že jsem si to drbala ještě ráno.

No, naštěstí každý den, i ten plný veselých příhod, nakonec končí. Neděle už proběhla v pohodě a já si mohla dát další ze svých plánovaných dlouhých běhů. Sice jsem nesplnila vyšší hranici, ale jinak spokojenost: 23,5 km zaběhnutých v klidu a pohodě bez nějakých větších problémů.  Díky ochlazení se tak můj týdenní objem opět vyšplhal přes 50 km. Je načase, protože zbývá už jen 40 dnů do startu.....

středa 25. srpna 2010

Nebe

Úterní běh nemám moc ráda - za sebou nedělní dlouhý a před sebou intervaly. Tělo je unavené, svaly ještě bolí a intervaly delší než kilometr slibují záhul, na který se netěším. Ještě že předpověď počasí tvrdí, že přijde ochlazení. Ale ať čekám jak čekám, ať start oddaluji jak chci, ve chvíli, kdy už fakt musím vyběhnout, je venku 25 stupňů, vzduch je hutný a brání v hlubokém nádechu. To zas bude něco...

Běžím v rytmu Neny směr rybník a park. Míjím psi, kteří ani neotočí hlavu jak jsou unavení, potkávám i běžce a spousty cyklistů. O intervalech si nechávám zdát, jsem ráda, že vůbec žiju. V hlavě si vytyčím metu, hráz rybníka, kde se opláchnu a běžím zpět. V duchu láteřím jak taťka Gargamel: nechci teplo, nechci léto, nechci tohle hnusný dusno, chci zimu a závěje, chci chumelenici a náledí. A pak mě pošimralo sluneční světlo a já zvedla hlavu a málem oněměla úžasem nad tou krásou, kterou skýtala srpnová obloha. Na západě husté černé mraky, z pod kterých se drala zlatá záře - to poslední sluneční paprsky ještě hladily Zemi. Na východě se mraky kupily do černočerných závějí a slibovaly vytoužený déšť, na jihu se naopak mraky rozestoupily a odkryly měsíc v úplňku, obrovský, jakoby průsvitný kotouč těsně nad obzorem. Pak i ten zakryly mraky a objevila se duha.

Doma jsem vyběhla na balkon abych tu krásu navždy zakonzervovala do digitální fotografie, ale dívala jsem se jen do úplně normálních šedých mraků.

Příroda mi zase jednou dala za vyučenou. Jako by říkala: Tobě se nelíbí slunce? Tobě se nelíbí zeleň? Modrá hladina rybníka? Duha nad lesem? Počkej, počkej! Jednou se ti bude stýskat. A má pravdu. Jako ostatně vždy.

středa 11. srpna 2010

Ohlédnutí za červencem

Červenec byl neuvěřitelně horký a úmorný. Nedalo se nic, jen ležet někde ve stínu a čekat, až slunce zapadne za hory, ale noci byly prakticky stejně horké jako dny, takže o kýženém ochlazení si člověk mohl leda tak nechat zdát. Přišlo mi, že nic nedělám, že se mi nic nechce a hlavně mi došlo, že léto je krásně rozmanité a jen běhat mi nestačí. Lépe řečeno: chtělo se mi dělat cokoliv jen ne běhat. A podle toho to vypadá:

Běh: 141 km
Kolo: 137 km

pondělí 9. srpna 2010

Kam se poděla německá preciznost?

Že bych si v létě střihla nějaký závod to jsem si ani náhodou neplánovala. Ale Pavlína, zřejmě v zajetí endorfinů z Olomouce, začala zjišťovat, jestli nevím o nějakém závodu v Německu, že by spojila příjemné s užitečným a nejen by si zaběhala, ale ještě si i udělala výlet za hranice všedních dnů. Poslala jsem jí stránky klubu, kam jsem v zimě jezdila, a který pořádá i letní běhy a různé triatlony, a tak se celkem okamžitě rozhodla, že by se chtěla zúčastnit noční desítky uprostřed července. Zlákaly jsme ještě další dva blázny, čili Janu a Standu, takže se naplnilo auto a náklady na cestu tak příjemně klesly. Ubytování jsem chtěla zajistit opět tam, kde jsem nocovala v zimě, ale přes léto se jim ceny vyšplhaly do stejné výše jako všem hotelům kolem, tak jsem nakonec blokla hotel přímo v olympijském areálu. Sice bez snídaně, ale oproti ubytovně útulný a pohodlný.

Start noční desítky byl v 19:30, čili nebyl důvod zas tak chvátat, ale i tak jsme vyjeli dopoledne. Cesta byla úplně v pohodě, nikde žádná zácpa, dokonce i Mnichov byl poloprázdný. Že bych se těšila to ne, fakt mi nebylo dobře, naběhané kilometry ten týden nula. Samozřejmě jsem neměla strach z deseti kilometrů, ale z běhu samého. Ale nedokázala jsem si říct, že nepoběžím, však když už člověk vložil tolik energie do organizace tak prostě doufá, že to nějak přežije.

Kolem šesté jsme se vydali už převlečení do běžeckého na start. Vedla jsem naší skupinku coby ostřílený domorodec i když jsem věděla, že start není tam co vždy, ale kousek dál. Nějak jsem sázela na to, že půjdou davy běžců, kteří nás ev. povedou. Na místě zimních startů se právě konala pouť, všude spousta atrakcí a stánků s klobásami, ale nikde žádný běžec. Dva šli za námi a jak se záhy ukázalo, šli za námi úmyslně, protože doufali, že my je dovedeme na start. V to samé jsme doufali my. Jenže start nikde. Stáli jsme tedy bezradně na plácku za poutí a vyhlíželi další běhuchtivé Němce. Přišly dvě holky, ale také nevěděly, pak skupinka asi pěti kluků, ale ti nám taky nepomohli. Já jediná měla vytištěné instrukce s názvem haly, kde start a zázemí mělo být. Jenže jsme nikde neviděli cedule, ani nic. Prostě slušný chaos. Jedna z holek se dokonce ptala policie, ale i oni bezradně kroutili hlavama, že o takové akci vůbec nevědí. Naštěstí jsme pak jednu ceduli zahlédli a tak už bylo otázkou pár minut, abychom se k hale dostali. Odbavení proběhlo v pohodě. Horší bylo hledání záchodu, šaten a skříněk na batohy. Šatny sice byly, ale bez zamykání a na jediný záchod se stála fronta. Naštěstí taková ukázněná fronta, takže to šlo rychle.

Na závod bylo přihlášených cca. 900 lidí, čili jen o 200 méně než v Olomouci, ale přesto to stále byla jen lokální akce, kam si lidi přišli jen odběhnout danou vzdálenost a alou domů, čemuž se nejvíc divila Jana a neustále se dožadovala tašky prospektů :o) Počasí bylo celkem ideální, bylo po dešti, krásně se dýchalo a teplota se i díky podvečeru držela v rozumné výši.

Oběhly jsme s Janou 2x ovál a udělaly pár prostocviků na zahřátí. Bylo divné, že nikde nebyla brána, ani na zemi se nerýsovala časomíra jak je zvykem. Lidi se různě houfovali, ale bylo jasné, že nevědí, kde přesně start je. K největšímu houfu jsme se připojili i my, ale v tom moderátor ohlásil, že se začíná úplně jinde, a tak nastal lážo-plážo přesun do protisměru o 100 m dál. Všichni se žulili, poplácávali se a čekali, kdy to bouchne. Rozhodně se nikdo nerozčiloval a když předběhnu události, o této podivnosti se dokonce nevedly ani sáhodlouhé debaty, jak je zvykem v našich vodách. A když to bouchlo, začal opět lážo-plážo rozběh. Nejdřív jeden ovál a pak ven. Trasa byla skoro ta samá co v zimě, až na pár drobných změn, které rozhodně nebyly k lepšímu, protože jedna z nich byl kopec, taková Sněžka či co. No, někdo to možná ani nezjistil, ale já se tam pokaždé plazila, vydýchávala, zdechala, a když jsem se blížila podruhé, moc jsem si přála, aby mě smetl právě přijíždějící cyklista, že bych se tomu vyhnula.

Kousek za startem byl první kopeček, ten jsem zvládla jako jediný normálně, pak už čekala zvlněná rovina. Na prvním kilometru jsem byla dřív než jsem se nadála, ale bohužel jsem zjistila, že jsem si na startu nezapla Edu. No abych nepopisovala každý metr svého trápení - celé se mi to možná jen zdálo. Přišlo mi, že běžím jak lazar, skoro všechny kopečky jsem musela vydýchat, poléval mě studený pot a jednu chvíli jsem měla černo před očima a jen jsem cítila, že někde dole mám nohy, které mě kamsi unášejí. Je to fakt nezodpovědné běhat nemocná!

Zrovna jsem šla, když v tom mě předbíhal nějaký stařík asi tak 90+, a ten mě popadl za loket ať běžím. Udělala jsem mu radost, ale jakmile byl z dohledu zase jsem vydýchávala. Holky mě obě předběhly někde na začátku, ale pak jsem je zahlédla nedaleko od sebe. Nebýt mých chodeckých vložek, asi bych s nimi i dokázala udržet tempo. No jsem lemra.

Do cíle jsem doběhla jako poslední z naší skupiny (holky se obě dostaly pod hodinu, Jana asi o 4 minuty, Pavlína o dvě). Jako poslední vůbec to snad ani nešlo, protože ještě hodinu a půl po startu lidi dobíhali. Čas mě nakonec opět docela potěšil, i když přesně nevím, kolik to bylo. Průměrnou pace jsem měla 6:08, přesně odměřených mám 9 km za 55 minut a i když většinou mám ten první km nejrychlejší, připočetla jsem si poctivě těch 6:08, čili jsem se dostala na 1:01. Vlastně je to oficiálně nejlepší čas, který jsem kdy na desítce zaběhla (neoficiálně mám ovál za 57). A co říkala jejich časomíra? Nějaké blbosti o 1:02, ale nějaké ty sekundy jsem si odečetla za to podupávání na startu :o) Po stažení dat z Edy (klikala jsem sice podivně, ale fakt dle cedulí :o)) jsem byla opět překvapená, jak rychle jsem běžela. Tou chůzí jsem si to ale pokazila. Nebylo to jednoduché, dokonce jsem zase jednou po dlouhé době nabrala svůj fialový nádech, který mi vydržel po zbytek večera.

V cíli jsme dostali upomínkové tričko, nealko pivo a nějakou limonádu, a protože bylo dost chladno, nečekali jsme na výsledky, ale přesunuli jsme se na hotel s tím, že se dáme do pucu a půjdeme na večeři. Ale ihned po sprše jsme s Janou upadly do stavu beztíže a nic se nám nechtělo, jen lenošit a klábosit, tak jsme se zahrabaly do peřin a už jsme nevylezly.

Cesta domů byla díky prázdninovým zácpám dlouhá a náročná, to nám však dojmy ze závodu i z prohlídky Mnichova nezkazilo.
*

čtvrtek 5. srpna 2010

Pohádka o letní přípravě

Jestli něco fakt nesnáším, tak jsou to pohádky. Hlavně ty, kde unylá děva sedí u okna a vzdychá a čeká, až si jí někdo, nejlépe princ, odvede do svého království, aby tam byla šťastná až do smrti. Z toho jsem hodně dávno vyrostla a nechápu, že se lidi těší na vánoce, aby u těchto pohádek strávili celé svátky. I když je pravda, že kdysi dávno pohádky měly své kouzlo a co si pamatuji, tak hodně jich ve mně zanechalo svou stopu - třeba Krteček a kalhotky :o), protože člověka tak nějak nenásilně poučovaly o životě. Dnes jsou pohádky o ničem. Občas když poslouchám ty uječené hlásky, které mluví jazykem dospělých a neustále poučují, co se má a co nemá, tak mám černo před očima. Z toho si to dítě nemůže odnést pranic. A proč takový dlouhý úvod? No, přemýšlela jsem, že je škoda, že Krteček neběhal, nenadělala bych ve své letní přípravě kopu chyb, které mě stály a stojí spousty energie. Ale tak když už jsme u toho, jednu si vymyslím (je to spíš bajka, ale to snad nevadí):

Byla jedna želva a ta se jmenovala Speedy. Speedy ráda běhala. Běhala když pršelo, běhala když sněžilo, běhala když mrzlo. Vlastně běhala za každého počasí. Jen běhu v létě se vyhýbala, to raději vzala kolo a jela s větrem o závod. Jednou si Speedy umanula, že si zaběhne na podzim maraton, protože někde slyšela, že zaběhnout maraton je pomyslný Olymp každého běžce. Cesta k maratonu však vedla letními měsíci a tak Speedy musela chca nechca běhat i v horku.

Počasí v červenci bylo tropicky horké, krajina prahla po dešti jako guláš po cibuli a nikomu se nic nechtělo. Zvířátka polehávala ve stínu či se ráchala ve vodě, hlavně žádný pohyb navíc, aby se nezapotila, neudýchala a horka ve zdraví přežila. Speedy si však nedala říct a běhala i v tom horku. Vyzbrojena radami zkušenějších vybíhala v podvečer, kdy slunce zapadalo za humna, hodně pila a běhala pomaličku jak to jen šlo. Pomalý běh ale měla v nátuře, takže tolik se zase krotit nemusela.

Jednou v neděli si vyběhla na trénink, dle plánu 21 km. Slunce ten den nepálilo jako v jiných dnech, dokonce bylo po dešti, a tak se Speedy na běh velmi těšila, protože pro takový dlouhý běh to byly vlastně ideální podmínky. Vzala s sebou dokonce jedno své želvátko, aby jí vozilo vodu, do kapsy nacpala nějaké cukry a kapesník a vyrazila. Každé tři kilometry si lokla, opláchla obličej od soli a polila si zátylek. Voda na zátylku příjemně chladila a vpíjela se i do trička, takže Speedy ani necítila horko. Běžela a běžela, nezastavovala, kochala se a povídala si se želvátkem. Po tréninku se cítila skvěle, dala si kefír a zeleninový salát a šla brzy spát.

Ráno se nemohla hnout. Bolelo jí celé tělo. Ne celé ne, hlavně v krku a hlava. Dolezla do koupelny a v krku objevila zánět jak hrom. Dolezla zpět, pila čaj s medem a nechápala, jak k tomu přišla. Pila čaj den, dva, tři, stříkala si orofar, kloktala šalvěj. Čtvrtý den musela z postele vylézt, protože jela na závody do Mnichova (samostatný příspěvek). Deset kilometrů dám i se zánětem v krku, říkala si Speedy. Dala, ale bylo jí mizerně.

Další běh si Speedy dala až v neděli. Moc se jí nechtělo, bylo vedro, teploměr opět vyšplhal na 29 stupňu ve stínu, ale protože den předtím snědla půlku dortu, dvě kila krkovičky z grilu, lavor těstovinového salátu a další pochutiny, raději vyběhla.

Uběhla 100 m a měla dost, pak nějak dala první kilometr, chvilku šla, na třetím pila, na čtvrtém se polila, na pátém se stočila k domovu, na desátém padla mrtvá na lehátko. Počkat, zpět: padla...stočila...polila. POLILA A pomaličku jí to docházelo: to chlazení zátylku, to studené tričko... Tady je zakopený Pes! Odtud ten zánět!

A poučení nakonec: Ať si z toho vezme co kdo chce, Speedy ale ví, že si zátylek při běhu už nikdy nepoleje, protože to má následky, ze kterých se už druhý týden hrabe.