Hm, je to tak, mám za sebou další rok života. Rok, který nenávratně zmizel do propadliště dějin, čili nicoty. Nebo tam někam. Definitivně mám tak připsanou čtyřicítku, protože když už je někomu 41, tak to tak prostě je a nikdo mu to neodpáře.
*
Měla-li bych se zamyslet nějak na vážno, musím konstatovat, že 40 je pro ženu věk nic moc. Mládí pomalu odchází, trápí nás pochybnosti a strach z budoucnosti. Z časopisů se zubí samé náctileté nebo vyretušované krásky, které útočí na naše čtyřicetiletá, ztrápená ega. My pak bojujeme v kabinkách s tričkem velikosti S a na první vrásky patláme tuny krémů. Rozum říká: Co blázníš holka, nemusíš vypadat na dvacet, buď v klidu, směj se, bav se, užívej života, vždyť každý rok je dar. Ale nějaké poblázněné zlé Já říká: Nech mě, já chci vypadat super, já chci být úžasně štíhlá, s krásnou pletí a rozzářenýma dychtivýma očima.
*
Ano, rozum má pravdu. Proč bychom musely vypadat na dvacet? Posbíraly jsme spoustu zkušeností, je čas je zúročit. Je čas zaujmout v naší etapě dospělé ženy tu správnou pozici - dovychovat děti, realizovat se v práci a věnovat se koníčkům. Ano, je čas prosadit se.
*
Hm, mám doma (kromě jiného) tříleté dítě. Na seberealizaci si asi ještě pár let počkám :o)) Budu tedy dál pozorovat prohlubující se vrásky, znechuceně odcházet z kabinky, která nemilosrdně odhalí všechny nedostatky, budu držet diety, běhat na ovále, a jíst čokoládu na žal. Vždyť o tom to je: Bojovat dokud to jde.
*
NE?
Žádné komentáře:
Okomentovat