pondělí 31. prosince 2012

PéeFko


Děkuji všem, co mi sem chodí, děkuji všem, co mi sem píší.
Mějte se v tom příštím roce krásně. 
Buďte v pohodě a nad věcí. 
Sportujte, nebo si dělejte co chcete, hlavně když vás to bude bavit. 
Ať se vám splní vaše sny i touhy 
a dojdete vždy tam, kam chcete dojít.

Šťastný nový rok!



čtvrtek 27. prosince 2012

Šťastné a veselé a morbidní

Tuhle holky v práci probíraly, jak Vyskočil v televizi rozkrojil jablko a měl v něm křížek. Krájím jablka rok co rok, od nepaměti, a nikdy jsem žádný křížek nenašla. Dokonce ani tehdy ne, kdy jsem měla před sebou pár nemocí. Takže jsem to brala jako že ten matla prostě neumí krájet. Těsně před svátkama jsem si dokonce na krájení koupila krásná obrovská rudá rakouská jablíčka. Na netu jsem četla, co si o našem krájení jablek myslí sousedé v Německu, jako že dost morbidní a nechutné, no ale tradice jsou tradice, že?

A je tu ten kouzelný večer. Hodujeme, rozbalujeme, jásáme. Rozzářené oči, barevná světýlka, v krbu praská dřevo (co všechno dneska nejde stáhnout a pustit v TV :oD, ve vzduchu voní punč i cukroví a pohoda. Vybalila jsem kilo čokolády a spousty knížek (konečně zase jednou velká zásoba čtení!!!!) Z jedné mám obzvlášť radost a vehnala mi dokonce slzy do očí - je i s věnováním od Haliny Pawlovské. No já vím, spousta lidí jí nemusí, hodně lidí jí nesnáší, ale já mám její humor ráda. Je prostě vtipná a tečka. 

A když se všechno rozbalilo, poskládalo a společně jsme si nad dárkama zajuchali, vyndala jsem olovo. Odlila jsem jakýsi patvar, co matně připomínal úplně všechno, ale nejvíc asi loďku - velká radost to znamená. U ostatních už to nebylo tak jasné, takže někdo lil i dvakrát. A co mi poví jablíčko? A hle - KŘÍŽEK! No teda.. Jak jako křížek? Jako že smrt? Uáá. Dočetla jsem se, že to může být smrt někoho v mém okolí, a to mě rozhodilo ještě víc. Leda že by se to týkalo našich rybiček. Tedy nic proti rybičkám, ale jejich ztráta není tak bolestivá. Samozřejmě mě všichni chlácholili, že je to kravina.

Druhý den jsem si vytáhla z balíčku věšteckých karet ještě: nemoc, neštěstí a vdovec.. "Mámo? Nepustíme si ještě lodičky?" To jste tedy uhodli...

Takže šťastné a veselé. A morbidní!

sobota 22. prosince 2012

Kristnasko

Na obloze zazářila hvězda jasná,
všichni k ní s úctou zraky upínají. 
Od té doby slaví se tradice krásná, 
kdy lidé s pokorou a nadějí rozjímají. 


To si tedy nemyslím, ale budiž. Jaké jsme si to udělali, takové to máme... 

Letos jsem se snažila nepodlehnout předvánočnímu šílenství a z části se mi to i podařilo. Asi proto, že se mi dařilo si občas zaběhat či zacvičit. Včera jsem už opravdu pro dárky musela a bylo dobře, že jsem to nechala na poslední chvíli. Po obchodech se ploužilo pár takových jako já. Takoví, co vzdorovali, až nakonec došlo na nejhorší. Takoví, kteří byli rádi, že v regálech ještě i něco zbylo. Prostě ta atmosféra na mě působila tak nějak pohodové, neuspěchaně. Dokonce se mi najednou chtělo pro své nejbližší něco koupit a udělat jim radost. A také se mi chtělo rozjímat, což jsem učinila nad karamelovým pohárem se šlehačkou (no fuj...!). Začala jsem se dokonce i těšit na salát a kapra, i na dárky a odlévání olova, na krájení jablek i na romantickou pohádku. Nakonec mě to tedy dostalo. A jsem tomu ráda...

Takže Šťastné a veselé všem. Ať vám nezaskočí kost v krku a nedostanete žlučníkový záchvat. Ať máte pod stromkem přesně ty dárky, které jste si přáli, nebo takové, které půjdou vyměnit. Ať najdete chvilku na rozjímání i na televizní pohádky. Taky trochu provětrejte faldíky, a nebo je klidně prožijte někde za Pecí s dobrou knížkou. No prostě si ty letošní vánoce pěkně užijte.

P.S. A jestli někdo nerozumí nadpisu, tak je to esperantsky: Vánoce ;o))

úterý 11. prosince 2012

Jak se mi všichni smáli

Ne, to pořád není příspěvek o tom, jak jsem se zúčastnila velmi malého závodu, kde jsem byla velmi vidět. A že jsem tam běžela stejně "kvalitně" jako v Drážďanech a byla jsem dokonce druhá v kategorii. To je z úplně jiného soudku...

Moc se mi chtělo jet do Německa. Jednak na trhy a jednak na nákupy. Ale pořád nebylo jak a s kým a kdy a tak, takže se mé přání pomaličku přesouvalo do kategorie Nesplněné. Až jednou našla Sáruš na netu nabídku Slevomatu na zájezd do Norimberka. Zajásaly jsme a zájezd si koupily. 

Budík mě vytáhl z vyhřáté postýlky ve 4:15. Napůl spící jsem si udělala snídani, popadla malý batůžek, plný nákupních tašek, abych nemusela chodit s igelitkama, které fakt nesnáším a jen se lehce oblékla, aby mi nebylo v kabinkách vedro. Sice jsem si chtěla vzít šálu, kdyby něco, ale ta ležela v pokoji a já nechtěla rámusit.. No, snad nezmrznu, že?

Sára už čekala před domem, utíkaly jsme rychle na metro, aby neujelo, dojely na Budějovickou a tam už nás za chvilku nabral bus. Ještě že! Rtuť klesla na -4 a trochu foukalo, nic moc příjemného tak brzy ráno. Autobus se pomalu plnil, ačkoliv původně mělo jet pár lidí. Ale zřejmě jsme nebyly jediné, kdo si chtěl zanakupovat. Cestou nám průvodkyně vyprávěla zajímavosti o Norimberku i Německu, což ve mě občas vyvolalo úsměv na tváři. Nevím, no, jestli se muselo připomínat, že Německa byla dvě, když věkový průměr osazenstva byl asi 150 let. Ale budiž. Ovšem když jsem slyšela, jak vyslovuje některé německé názvy, to už jsem měla dost. Pak přišlo: Kenig štrase, a to jsem nevydržela a zvolala jsem: Ježíši jakápak štrase!!!!, štráse je to. Přede mnou sedící muž souhlasně pokýval hlavou, že už bylo na čase aby jí někdo poopravil. No, ale jinak byla v pohodě a slíbila nám, že v Norimberku je všechno jako doma, normální adventní neděle.

Součástí zájezdu byla i prohlídka historických objektů s výkladem. Domluvily jsme se, že se skupinou půjdeme abychom nebyly za kulturní barbary a pak teprve vezmeme obchody a vánoční slevy útokem. Jenže jakmile se v Norimberku dala skupina do pohybu, bylo jasné, že to nedáme, protože tak pomalu se neplazím ani já na závodech.

A tak jsme se odpojily a vyrazily vstříc adventnímu Norimberku. Trochu nás zarazilo, že je všude zavřeno, asi málo hodin. Možná otevírají v jedenáct. Ve dvanáct? V jednu? No uvidíme... Pomalu jsme procházely ulicí, bylo nám dost zima a fakt jsme se těšily, že už něco otevřou, abychom se zahřály. Došly jsme až na Hauptmarkt, který byl zaplaven stánky s vánočními lákadly, hlavně norimberskými perníčky a punčem. Celý jsme ho obešly a šly se kouknout, jestli už je někdo otevřeno. Nebylo. To už nám tak nějak bylo jasné, že ani otevřeno nebude. Že adventní neděle je pro Němce normální neděle, čili žádný důvod otevřít obchody, ale jít si koupit punč a perník a zalézt doma k telce. 

Ačkoliv jsem měla s sebou řízky - jako správný turista, zalezly jsme do KFC a najedly se tam. V jednu chvíli jsem měla dojem, že za oknem cosi padá. A padalo a padlo, až celé město zapadalo. A my taky. Má nálada byla myslím na mínus dvaceti a nepomohl ani punč ani nic. Asi po osmdesáté jsme obešly trh a přilehlé uličky včetně dětského tržiště a uchýlily se tentokrát do mekáče na kafe a perníčky. Odjezd byl naplánovaný až na skoro půl šestou a já myslela, že to nepřežiju. Sedm hodin v té šílené zimě, v chumelenici, bez čepice, bez šály, bez nakoupených dárků, to bylo fakt moc. Ačkoliv beru většinou věci s humorem a dokážu si na situaci najít něco pozitivního, tentokrát mi to nešlo a byla jsem protivná až hrůza. 

Od pěti jsme podupávaly na místě srazu a vyhlížely ostatní. Říkala jsem, že jestli někdo přijde s igelitkou, na místě ho srazím do sněhu. Ale ne, nikdo nic neměl. Tváře většiny byly stejně zakaboněné jako ta má. I když já v tu dobu najednou byla veselá a celá situace mi byla k smíchu. A našla jsem i konečně to pozitivní: jsem odpočatá. Však kdy jindy bych si měla udělat výlet když ne v největším předvánočním shonu, že?

Trochu jsme se bály cesty domů, ale bylo prohrnuto a tak jsem už v půl 11 padla naprosto vyčerpaná do peřin. Sláva nazdar výletu, už nikdy o adventu do Norimberku. 

P.S. K tomu nadpisu - všichni se tím náramně bavili a všichni říkali, že to je jasný, že na Západě nikdy o adventu nemají otevřeno! A že to nikdo neřekl třeba ve čtvrtek ;o))











čtvrtek 6. prosince 2012

Zimní běžecká párty

Měla bych sice sepsat, jak jsem se zúčastnila velmi malého závodu, kde jsem byla velmi vidět. A že jsem tam běžela stejně "kvalitně" jako v Drážďanech a byla jsem dokonce druhá v kategorii. Ovšem jak už to bývá, povinnosti semlely můj volný čas a já se k tomu vůbec nemůžu dostat. Tak to snad sepíšu někdy. Někdy je nikdy v tomto případě snad platit nebude, protože celé dámské osazenstvo našeho vozu, které se závodu zúčastnilo, přivezlo domů stříbro! Tři stříbrné medaile v jednom autě jelo do jednoho města. To určitě stojí za zapsání... 

Jak známo, vánoce moc ráda nemám. Vadí mi, že hodně věcí musím, i když se mi zrovna nechce. Že musím nakoupit dárky, že musím něco péct, že musím... Ale tentokrát jsem díky klukům dostala zcela jinou náplň svých prosincových dlouhých večerů. Kdo chodí na Pec, ten ví, pro ostatní horká novinka :o))

Hádejte, co vznikne, když se smíchá část modré buňky, část růžové buňky, bramboračka, vídeňská káva a banán v čokoládě? Těžké co? Ne, není to dort Pejska a Kočičky. Ne, není to nic od Jirky Babici. Dobrá, myslím, že to by neuhodl nikdo. Zrodil se zimní závod.

Abych to objasnila: my blogeři, co tak píšeme o běhu, se občas potkáme. Rekapitulujeme, plánujeme, vyprávíme si a zase plánujeme. Plánujeme, co si kde zaběhneme, čeho se zúčastníme, kam si zajedeme či kde si zaplaveme. A to je přesně ten moment, kdy Modrá buňka naprosto z ničeho vytvořila velmi hlubokou myšlenku: „Hele, co kdybychom se šli na Tři krále vykoupat do Martiňáku?“ Modří zajásali. „Hele, a co kdybychom si pak oběhli pár koleček…?“ Modří byli úplně na vrcholu blaha z té představy. „A co byste řekli tomu, kdybychom k tomu pozvali pár lidí...“ Čepice vylétly do vzduchu, Modří se objali a stvrdili myšlenku poplácáním po zádech a potřesením rukou.

Já tedy jedla v klidu svůj banán, protože s otužováním teprve začínám a tak se mě nějaké koupání na Tři krále rozhodně netýkalo. Jenže jakmile už nešlo jen o koupání, ale o akci pro ostatní, musela jsem polknut a vyhodit do vzduchu i svou čepici. I když jsem si nikdy nemyslela, že uspořádám smíšený běžecký závod, tohle nešlo odmítnout. Prostě jak se říká: neříkej nikdy nikdy!

A tak jsme my tři: utra-Honza12, otužilec Machy a já, připravili pro všechny, co nesedí celou zimu za pecí, úžasný zimní závod. Vlastně takovou Tříkrálovou běžeckou beach-párty. Běh či chůze v havajských kostýmech v rytmu letních songů, po závodě horký punč, před závodem trocha cákání v rybníčku, rozcvičení se při zumbě… O tom určitě nechcete jen číst, toho se prostě musíte zúčastnit :o)

Veškeré podrobnosti se dočtete zde.

Nuže, neseďte za pecí a najděte si v tom předvánočním shonu chvilku na přípravu. Budeme se na vás 06. ledna hodně moc těšit.