pondělí 31. prosince 2012

PéeFko


Děkuji všem, co mi sem chodí, děkuji všem, co mi sem píší.
Mějte se v tom příštím roce krásně. 
Buďte v pohodě a nad věcí. 
Sportujte, nebo si dělejte co chcete, hlavně když vás to bude bavit. 
Ať se vám splní vaše sny i touhy 
a dojdete vždy tam, kam chcete dojít.

Šťastný nový rok!



čtvrtek 27. prosince 2012

Šťastné a veselé a morbidní

Tuhle holky v práci probíraly, jak Vyskočil v televizi rozkrojil jablko a měl v něm křížek. Krájím jablka rok co rok, od nepaměti, a nikdy jsem žádný křížek nenašla. Dokonce ani tehdy ne, kdy jsem měla před sebou pár nemocí. Takže jsem to brala jako že ten matla prostě neumí krájet. Těsně před svátkama jsem si dokonce na krájení koupila krásná obrovská rudá rakouská jablíčka. Na netu jsem četla, co si o našem krájení jablek myslí sousedé v Německu, jako že dost morbidní a nechutné, no ale tradice jsou tradice, že?

A je tu ten kouzelný večer. Hodujeme, rozbalujeme, jásáme. Rozzářené oči, barevná světýlka, v krbu praská dřevo (co všechno dneska nejde stáhnout a pustit v TV :oD, ve vzduchu voní punč i cukroví a pohoda. Vybalila jsem kilo čokolády a spousty knížek (konečně zase jednou velká zásoba čtení!!!!) Z jedné mám obzvlášť radost a vehnala mi dokonce slzy do očí - je i s věnováním od Haliny Pawlovské. No já vím, spousta lidí jí nemusí, hodně lidí jí nesnáší, ale já mám její humor ráda. Je prostě vtipná a tečka. 

A když se všechno rozbalilo, poskládalo a společně jsme si nad dárkama zajuchali, vyndala jsem olovo. Odlila jsem jakýsi patvar, co matně připomínal úplně všechno, ale nejvíc asi loďku - velká radost to znamená. U ostatních už to nebylo tak jasné, takže někdo lil i dvakrát. A co mi poví jablíčko? A hle - KŘÍŽEK! No teda.. Jak jako křížek? Jako že smrt? Uáá. Dočetla jsem se, že to může být smrt někoho v mém okolí, a to mě rozhodilo ještě víc. Leda že by se to týkalo našich rybiček. Tedy nic proti rybičkám, ale jejich ztráta není tak bolestivá. Samozřejmě mě všichni chlácholili, že je to kravina.

Druhý den jsem si vytáhla z balíčku věšteckých karet ještě: nemoc, neštěstí a vdovec.. "Mámo? Nepustíme si ještě lodičky?" To jste tedy uhodli...

Takže šťastné a veselé. A morbidní!

sobota 22. prosince 2012

Kristnasko

Na obloze zazářila hvězda jasná,
všichni k ní s úctou zraky upínají. 
Od té doby slaví se tradice krásná, 
kdy lidé s pokorou a nadějí rozjímají. 


To si tedy nemyslím, ale budiž. Jaké jsme si to udělali, takové to máme... 

Letos jsem se snažila nepodlehnout předvánočnímu šílenství a z části se mi to i podařilo. Asi proto, že se mi dařilo si občas zaběhat či zacvičit. Včera jsem už opravdu pro dárky musela a bylo dobře, že jsem to nechala na poslední chvíli. Po obchodech se ploužilo pár takových jako já. Takoví, co vzdorovali, až nakonec došlo na nejhorší. Takoví, kteří byli rádi, že v regálech ještě i něco zbylo. Prostě ta atmosféra na mě působila tak nějak pohodové, neuspěchaně. Dokonce se mi najednou chtělo pro své nejbližší něco koupit a udělat jim radost. A také se mi chtělo rozjímat, což jsem učinila nad karamelovým pohárem se šlehačkou (no fuj...!). Začala jsem se dokonce i těšit na salát a kapra, i na dárky a odlévání olova, na krájení jablek i na romantickou pohádku. Nakonec mě to tedy dostalo. A jsem tomu ráda...

Takže Šťastné a veselé všem. Ať vám nezaskočí kost v krku a nedostanete žlučníkový záchvat. Ať máte pod stromkem přesně ty dárky, které jste si přáli, nebo takové, které půjdou vyměnit. Ať najdete chvilku na rozjímání i na televizní pohádky. Taky trochu provětrejte faldíky, a nebo je klidně prožijte někde za Pecí s dobrou knížkou. No prostě si ty letošní vánoce pěkně užijte.

P.S. A jestli někdo nerozumí nadpisu, tak je to esperantsky: Vánoce ;o))

úterý 11. prosince 2012

Jak se mi všichni smáli

Ne, to pořád není příspěvek o tom, jak jsem se zúčastnila velmi malého závodu, kde jsem byla velmi vidět. A že jsem tam běžela stejně "kvalitně" jako v Drážďanech a byla jsem dokonce druhá v kategorii. To je z úplně jiného soudku...

Moc se mi chtělo jet do Německa. Jednak na trhy a jednak na nákupy. Ale pořád nebylo jak a s kým a kdy a tak, takže se mé přání pomaličku přesouvalo do kategorie Nesplněné. Až jednou našla Sáruš na netu nabídku Slevomatu na zájezd do Norimberka. Zajásaly jsme a zájezd si koupily. 

Budík mě vytáhl z vyhřáté postýlky ve 4:15. Napůl spící jsem si udělala snídani, popadla malý batůžek, plný nákupních tašek, abych nemusela chodit s igelitkama, které fakt nesnáším a jen se lehce oblékla, aby mi nebylo v kabinkách vedro. Sice jsem si chtěla vzít šálu, kdyby něco, ale ta ležela v pokoji a já nechtěla rámusit.. No, snad nezmrznu, že?

Sára už čekala před domem, utíkaly jsme rychle na metro, aby neujelo, dojely na Budějovickou a tam už nás za chvilku nabral bus. Ještě že! Rtuť klesla na -4 a trochu foukalo, nic moc příjemného tak brzy ráno. Autobus se pomalu plnil, ačkoliv původně mělo jet pár lidí. Ale zřejmě jsme nebyly jediné, kdo si chtěl zanakupovat. Cestou nám průvodkyně vyprávěla zajímavosti o Norimberku i Německu, což ve mě občas vyvolalo úsměv na tváři. Nevím, no, jestli se muselo připomínat, že Německa byla dvě, když věkový průměr osazenstva byl asi 150 let. Ale budiž. Ovšem když jsem slyšela, jak vyslovuje některé německé názvy, to už jsem měla dost. Pak přišlo: Kenig štrase, a to jsem nevydržela a zvolala jsem: Ježíši jakápak štrase!!!!, štráse je to. Přede mnou sedící muž souhlasně pokýval hlavou, že už bylo na čase aby jí někdo poopravil. No, ale jinak byla v pohodě a slíbila nám, že v Norimberku je všechno jako doma, normální adventní neděle.

Součástí zájezdu byla i prohlídka historických objektů s výkladem. Domluvily jsme se, že se skupinou půjdeme abychom nebyly za kulturní barbary a pak teprve vezmeme obchody a vánoční slevy útokem. Jenže jakmile se v Norimberku dala skupina do pohybu, bylo jasné, že to nedáme, protože tak pomalu se neplazím ani já na závodech.

A tak jsme se odpojily a vyrazily vstříc adventnímu Norimberku. Trochu nás zarazilo, že je všude zavřeno, asi málo hodin. Možná otevírají v jedenáct. Ve dvanáct? V jednu? No uvidíme... Pomalu jsme procházely ulicí, bylo nám dost zima a fakt jsme se těšily, že už něco otevřou, abychom se zahřály. Došly jsme až na Hauptmarkt, který byl zaplaven stánky s vánočními lákadly, hlavně norimberskými perníčky a punčem. Celý jsme ho obešly a šly se kouknout, jestli už je někdo otevřeno. Nebylo. To už nám tak nějak bylo jasné, že ani otevřeno nebude. Že adventní neděle je pro Němce normální neděle, čili žádný důvod otevřít obchody, ale jít si koupit punč a perník a zalézt doma k telce. 

Ačkoliv jsem měla s sebou řízky - jako správný turista, zalezly jsme do KFC a najedly se tam. V jednu chvíli jsem měla dojem, že za oknem cosi padá. A padalo a padlo, až celé město zapadalo. A my taky. Má nálada byla myslím na mínus dvaceti a nepomohl ani punč ani nic. Asi po osmdesáté jsme obešly trh a přilehlé uličky včetně dětského tržiště a uchýlily se tentokrát do mekáče na kafe a perníčky. Odjezd byl naplánovaný až na skoro půl šestou a já myslela, že to nepřežiju. Sedm hodin v té šílené zimě, v chumelenici, bez čepice, bez šály, bez nakoupených dárků, to bylo fakt moc. Ačkoliv beru většinou věci s humorem a dokážu si na situaci najít něco pozitivního, tentokrát mi to nešlo a byla jsem protivná až hrůza. 

Od pěti jsme podupávaly na místě srazu a vyhlížely ostatní. Říkala jsem, že jestli někdo přijde s igelitkou, na místě ho srazím do sněhu. Ale ne, nikdo nic neměl. Tváře většiny byly stejně zakaboněné jako ta má. I když já v tu dobu najednou byla veselá a celá situace mi byla k smíchu. A našla jsem i konečně to pozitivní: jsem odpočatá. Však kdy jindy bych si měla udělat výlet když ne v největším předvánočním shonu, že?

Trochu jsme se bály cesty domů, ale bylo prohrnuto a tak jsem už v půl 11 padla naprosto vyčerpaná do peřin. Sláva nazdar výletu, už nikdy o adventu do Norimberku. 

P.S. K tomu nadpisu - všichni se tím náramně bavili a všichni říkali, že to je jasný, že na Západě nikdy o adventu nemají otevřeno! A že to nikdo neřekl třeba ve čtvrtek ;o))











čtvrtek 6. prosince 2012

Zimní běžecká párty

Měla bych sice sepsat, jak jsem se zúčastnila velmi malého závodu, kde jsem byla velmi vidět. A že jsem tam běžela stejně "kvalitně" jako v Drážďanech a byla jsem dokonce druhá v kategorii. Ovšem jak už to bývá, povinnosti semlely můj volný čas a já se k tomu vůbec nemůžu dostat. Tak to snad sepíšu někdy. Někdy je nikdy v tomto případě snad platit nebude, protože celé dámské osazenstvo našeho vozu, které se závodu zúčastnilo, přivezlo domů stříbro! Tři stříbrné medaile v jednom autě jelo do jednoho města. To určitě stojí za zapsání... 

Jak známo, vánoce moc ráda nemám. Vadí mi, že hodně věcí musím, i když se mi zrovna nechce. Že musím nakoupit dárky, že musím něco péct, že musím... Ale tentokrát jsem díky klukům dostala zcela jinou náplň svých prosincových dlouhých večerů. Kdo chodí na Pec, ten ví, pro ostatní horká novinka :o))

Hádejte, co vznikne, když se smíchá část modré buňky, část růžové buňky, bramboračka, vídeňská káva a banán v čokoládě? Těžké co? Ne, není to dort Pejska a Kočičky. Ne, není to nic od Jirky Babici. Dobrá, myslím, že to by neuhodl nikdo. Zrodil se zimní závod.

Abych to objasnila: my blogeři, co tak píšeme o běhu, se občas potkáme. Rekapitulujeme, plánujeme, vyprávíme si a zase plánujeme. Plánujeme, co si kde zaběhneme, čeho se zúčastníme, kam si zajedeme či kde si zaplaveme. A to je přesně ten moment, kdy Modrá buňka naprosto z ničeho vytvořila velmi hlubokou myšlenku: „Hele, co kdybychom se šli na Tři krále vykoupat do Martiňáku?“ Modří zajásali. „Hele, a co kdybychom si pak oběhli pár koleček…?“ Modří byli úplně na vrcholu blaha z té představy. „A co byste řekli tomu, kdybychom k tomu pozvali pár lidí...“ Čepice vylétly do vzduchu, Modří se objali a stvrdili myšlenku poplácáním po zádech a potřesením rukou.

Já tedy jedla v klidu svůj banán, protože s otužováním teprve začínám a tak se mě nějaké koupání na Tři krále rozhodně netýkalo. Jenže jakmile už nešlo jen o koupání, ale o akci pro ostatní, musela jsem polknut a vyhodit do vzduchu i svou čepici. I když jsem si nikdy nemyslela, že uspořádám smíšený běžecký závod, tohle nešlo odmítnout. Prostě jak se říká: neříkej nikdy nikdy!

A tak jsme my tři: utra-Honza12, otužilec Machy a já, připravili pro všechny, co nesedí celou zimu za pecí, úžasný zimní závod. Vlastně takovou Tříkrálovou běžeckou beach-párty. Běh či chůze v havajských kostýmech v rytmu letních songů, po závodě horký punč, před závodem trocha cákání v rybníčku, rozcvičení se při zumbě… O tom určitě nechcete jen číst, toho se prostě musíte zúčastnit :o)

Veškeré podrobnosti se dočtete zde.

Nuže, neseďte za pecí a najděte si v tom předvánočním shonu chvilku na přípravu. Budeme se na vás 06. ledna hodně moc těšit.

sobota 17. listopadu 2012

Zelňačka

Je mi furt neuvěřitelná zima. Ne, to není stížnost, to je konstatování. Řeším to vrstvením svetrů, motám se do šály, chumlám se do dek a vařím si čaje. Potud normál. Ochladilo se, počasí je mrzuté, lidé už chodí s červenými nosy od rýmy a všichni žbrblají. Samozřejmě mi teď vůbec nechutnají saláty, tělo chce svou porci tepla. A tak jsem si vzpomněla na zelňačku...

Jako malá jsem zelí nesnášela (stejně jako skoro vše, co nebylo lentilky), čili jídla jako segedín či zelňačka, no to bych prostě nepozřela. Dokonce ani v dospělosti ne. Jednou jsem si prohlížela kuchařku paní Čiriny, hledajíc nějakou inspiraci, narazila jsem na zelňačku. Ona ji tam tak krásně popsala, že jsem si řekla, že to nemusí být tak hnusný jak já si o zelňačce myslím. A od té doby se po ní můžu utlouct... 

Rozpis pro čtyři osoby:
  • 1/2 kg kysaného zelí
  • 1a 1/2 l vody
  • masox
  • 2 bobkové listy
  • 6 kuliček nového koření
  • 30 dkg brambor - uvaří se extra se špetkou drceného kmínu
  • 2 nožičky klobásy - nakrájet na tenká kolečka
  • 1 větší cibule
  • 2 lžíce oleje
  • 2 lžíce hladké mouky
  • 1 lžíce červené papriky
  • majoránka
  • chilli
  • 4 stroužky česneku
  • zakysaná smetana

Základ

Zelí se nakrájí, zaleje vodou, přidá masox a koření a vaří se tak půl hodiny (já to dělám v papiňáku).

Cibulová jíška 
Cibule se osmahne dorůžova, přisype se mouka a červená paprika, zalije se studenou vodou. Do hotové jíšky nadrobíme majoránku a přidáme chilli. Jíšku nalijeme do polévky, přidáme utřený česnek a ještě asi 20 minut vaříme na mírném ohni společně s klobásou. Zakysaná smetana se přidává až do polévky v talíři.

Jo a pozor, může mít následky... :o)







úterý 6. listopadu 2012

ŠUTR na zkoušku

I když už běhám celých dlouhých pět let, i když jsem uběhla maraton, tu metu běžců, i když se účastním všech možných masových běhů, i když už mi připadá večerních sedm kilometrů málo, i přesto jsem pořád takový běžec-neběžec. Hrozně se třeba bojím běžet někde, kde to neznám. Večerní trasu si musím předem naplánovat a běhat někde v lese? To mám tak trochu za trest... Těžce proto závidím ostatním, že to mají jinak. A stačilo si jen tak nad pivem povzdechnout a modrá buňka začala konat...

Popisovat ty tanečky (Ale jo... Ale ne! Ale jo... Ale ne!) nemá smysl. Výsledkem bylo, že mě kluci vylákali do Šárky. Prý: No, jsou tam nějaké kopce, možná ani nejsou neviditelné, ale bude se ti tam líbit. A tak já, která neumí běhat ani do kopců, ani v přírodě, jsem se tuto sobotu vydala do jednoho z největších pražských parků, kde se to kopci jen hemží.

No aby ty informace byly úplné - v Šárce se běhá závod. ŠUTR mu říkají. A prapůvodně kluci chtěli, abych se toho závodu zúčastnila! Naštěstí bylo plně obsazeno ;o)

Takže sobotní ráno, obloha krásně hnusně zatažená a my s Pavlem nasedli v osm do auta abychom nabrali Luboše. Před devátou už jsme byli na místě, odkud se ŠUTR startuje. Asi dvacet minut jsme čekali na to, až se spojí družice s našimi strojky a mohlo se běžet. Ehmmm, běžet... Pode mnou rokle, cesta pokrytá listím,  listí klouzalo, já ječela, že se bojím, no pěkně nám to začalo. Už aby se to obrátilo, myslela jsem si. To jsem si snad ani neměla přát. Jakmile se to totiž začalo zase zvedat, srdce mi bušilo jak splašené, možná tak 350 tepů za minutu, svůj těžký zadek jsem nebyla schopná vůbec donutit se pohnout rychleji než metr za dvě minuty, a obličej se mi zalil potem, takže jsem si myslela, že snad začalo mžít. Nahoře jsem půl hodiny vydýchávala, a uklidňovala snídani, že venku fakt není nic k vidění. Tedy, tak tohle byl asi skutečný kopec! Možná spíš hora. Megahora. Kdo to v autě říkal, že příště si zaběhneme na Sněžku?! 

Ačkoliv jsem neskutečně trpěla, ohromě se mi to líbilo. V lese bylo nádherně. Do kopců jsem prostě jen chodila a kochala se, z kopců jsem se absolutně neběžecky valila. Kluci na mě pořád museli čekat, vždy připraveni mi dát napít či podat hroznový cukr. Pavel to ještě všechno navíc fotil, takže mám asi 136 fotek toho, jak se buď valím, nebo supím :o) Zhruba v půlce na mě skočily endorfiny. Bylo mi tak nějak blaze, i když ty schody na konci, to byl hodně špatný vtip. Možná jsem se i trošku šetřila, protože v cíli (18 km) jsem cítila ještě dost energie na to, abych pokračovala. Ne, další kolo bych opravdu neuběhla


A další den ráno jsem sedla na vlak, přejela do Lysé a běžela na chatu... 
Ne, nemohla jsem :o)

sobota 27. října 2012

Sněhová romantika

Věřím tomu, že silničáři si to nemyslí, ale ten první sníh, to je prostě krása. Jakmile dnes začaly padat první vločky, vzala jsem foťák a vyběhla. Bylo to krušné. Bylo to namáhavé. Na zpáteční cestě jsem už fakt vůbec nemohla. Jenže já to prostě musela nafotit... :o))

Ve čtvrtek cestou z práce ještě byl svět v pořádku...

A dnes po poledni najednou toto...








středa 24. října 2012

Sladké Drážďany


Sladká tečka měla mít podobu maratonu ve Frankfurtu. Ovšem zákeřné angíny dvakrát narušily mou letošní přípravu, pak se tedy přidala tak trochu lenora a chuť jezdit na kole, procento tuků se vyšplhalo do závratné výše, no a můj běh se scvrkl na dva kilometry v kuse bez zadýchání a pět kilometrů indiánem s infarktem na jazyku. Bylo mi to (a stále je) líto, no ovšem život je takový, někdy to prostě nejde tak, jak si představujeme. 

Jenže do toho vstoupil Nicolas a že přeci to nemůžu nechat jen tak plavat, že on se těšil a že chce... DUP DUP si někde zaběhnout maraton. A tak jsem nás přihlásila do Drážďan. Sebe tedy jen na půlku, a jeho na celý. V Drážďanech jsem běžela s holkama a s Machym už před třemi lety a moc se mi tam líbilo. Úplně nejvíc se mi líbily asi tři stupně nad nulou a vytrvalý déšť. A čas 2:20 byl můj první lepší, takže i proto velká spokojenost. 

Drážďany jsou sice za humny, ale jeli jsme o den dřív. Prostě klasický běžecký víkend - prohlídka města a nocleh na ubytovně :o)) Sice mi týden před konáním volala kamarádka, že by nás v neděli ráno nabrala, ale Nick se nechtěl stresovat ranním stáváním.

Odjížděli jsme z Prahy, která se halila do šedého a uplakaného pláště, plni očekávání. Já se těšila na to, že si konečně pěkně zaběhám, když je tak hnusně a Nick... No, ten se vlastně asi moc netěšil. Soudím podle toho, jak často opakoval: Mámo! Já to nedám!!!!! Po několika hodinách už měl tuto větu pod vysokou peněžitou pokutou zakázánu. Jo, kdyby pěkně běhal a poctivě se připravoval, že?!

Jeli jsme v sobotu ráno Žlutým busem. Dali jsme kafíčko, zbaštili obložené housky a koukali, jak je všude hnusně. Poté, co jsme projeli dlouhatánský tunel Panenská, tam někde na hranicích s Německem, jsme se rázem ocitli v jiném světě. Ve světě plném slunce, modré oblohy a pasoucích se krav. Ohlédla jsem se a za námi bylo údolí přikryté inverzní pokličkou. No fuj. Pak mi to došlo - a hrome, ono snad nakonec bude teplo... Sice když jsme v Drážďanech vystoupili, horko zrovna nebylo, ale postupně se oteplilo natolik, že lidi chodili v krátkých rukávech a třeba my si uspořádali uprostřed města piknik.

Nejdřív jsme ale chodili po památkách a fotili, následovala návštěva jediného obchodu, kam jsem zašla pro svůj oblíbený prací prášek, který u nás stále neprodávají, a až pak jsme nakoupili proviant a dali se do hodování. Drážďany jsou plné zeleně a tak jsme na ten jeden zelený pruh se vzrostlými stromy ulehli, baštili chleba se šunkou a pozorovali cvrkot kolem. Představila jsem si takový pruh zeleně u nás doma. Jak by byl za každým stromem pejskař a za každým drnem, to... no vy víte. 

Když nás polehávání přestalo bavit, vyrazili jsme na kafe do centra a následně konečně pro startovní čísla. Cestou jsme potkali kadibudky. Nejdřív mi to nedocházelo, ale pak jsem poznala ulici, ze které jsme před lety startovali. Všechny vzpomínky ožily... jak se bloudilo, fotilo, filmovalo, smálo, třáslo zimou... Až se mi z toho zachtělo na záchod. Nick vzal za dveře jedné budky a normálně bylo otevřeno. Ihned jsme toho využili. Když jsem vylezla, pronesla jsem naprosto úžasnou a vtipnou větu, kterou mi ale Nicolas zakázal říkat. Nezakázal mi jí ale napsat... :o))

Vyfasovali jsme čtyři obrovské tašky se startovním číslem a tunou prospektů  (ještě jsme brali pro další závodníky), koupili čipy a šli využít poukázku na porci nudlí zdarma. Stáli jsme u jednoho stolku, pokojně jedli a poslouchali dva kytaristy, kteří na pódiu živě drnkali písničky od Beatles. Bylo nám krásně. Ale únava se hlásila. Dojedli jsme a přesunuli se na ubytovnu. Za 60 EUR už na nás čekal čistý pokojíček s vlastní sociálkou. A nic víc jsme si snad ani nepřáli (a nepotřebovali). Jen co jsme za sebou zavřeli dveře, usnuli jsme jak mimina. Probudil mě až pocit, že je už dávno odstartováno a já nejsem na startu. 

Ráno bylo podobně jako den před tím v Praze - šedo a zima. Měla jsem chladnou a teplou variantu oblečení, sáhla jsem tedy po té pro chladno - triko s chladivým efektem. No zní to hrozně, ale šlo spíš o to, že jsem měla schovaná ramena. Snídaně opět klasika - pečivo, šunka, sýr a med. A kafe. Už cestou na start mi přišlo, že se otepluje, že šedá mlha začíná být stále průhlednější a tak nějak bylo jasné, že zmizí docela a bude jako den předtím. I stalo se. Ne že bych se vyloženě připravovala na to, že mi to nepůjde, protože bude horko. Opravdu jsem se takovým myšlenkám bránila, jak to jen šlo. Spíš jsme si vyčítala, že jsem vyměkla a nevzala si tílko a hlavně sluneční brýle.

Před startem jsme předali kamarádce jejich pytlíky, dali věci do úschovny a šli se zařadit. Jo, ještě jsem poplácala syna a popřála mu štěstí. Jeho cílem byl čas pod čtyři hodiny tak jsem mu slíbila, že na něj v cíli počkám. Než se vyběhlo, slunce víceméně vysvitlo. Ale nebylo horko.Za startem tak trochu špunt, chvilka běhu v chumlu a pak už se šlo na věc.  Běželo se mi dobře, nemyslela jsem na nic negativního. V hlavě se mi každou chvilku vynořila nějaká zasunutá vzpomínka na to či ono místo. Na druhém jsem si pozitivně řekla: Jéje, už jen 19 km! To nám to utíká :o)

Ukrajovala jsem kilometry a bylo mi docela dobře. Žádná krize, která mě většinou dostane do chůze a do nepohody. První občerstvení bylo sice až po šestém km, ale dalo se přežít. U občerstvení trochu zdržení kvůli vycucnutí gelu a omytí soli z obličeje. Ostatní mi pak říkali, že se taky už těšili na pití. Přece jen slunce hřálo a my jsme zvyklí na ten pátý, že? Trasa nádherná. Široké třídy, stromy, které nás milosrdně ukrývali před sluncem, tleskající lidé. A hlavně bubeníci. To se mi líbilo nejvíc. Já na ty bubny běhám a přijde mi, že se to do (mého) tempa prostě hodí. Nebaví mě některé pražské (nebo i jiné) kapely, které tam drnkají občas snad i smuteční pochody. No chápu, že když vidí tu a tam ploužící se závodníky, že mají pocit, že jim hrají na jejich poslední cestě...

A slunce přitvrdilo. Pořád jsem se držela, ale už to nemělo mít dlouhé trvání. Naštěstí to byl asi 18tý km kdy se naše kroky stočily na sluncem prohřáté nábřeží. Rychlý běh pro mě skončil. Sunula jsem se po cyklostezce, dala jsem si gel a doufala v brzký stín. Mám pocit, že už jsme pak ve stínu neběželi, nevím. To už nastal takový ten rauš. Vběhla jsem před operu, tam zrovna hlásili mé jméno a mudrovali, jestli jsem opravdu z Prahy. Za chvilku troubení - první maratonec se blížil do cíle. Auto mě předjíždělo s časem 2:10. Aha, tak to už do 2:15 asi nestihnu. No nevadí... Ještě totiž přišel dle mého nejhorší zpomalovací úsek a tím byl kousek parku, kde jsme běželi po písku, či co to bylo za povrch. Tam jsem tedy měla fakt krizi, olověné nohy neposlouchaly ani náhodou, boty po kamíncích a písku klouzaly. I pro hlavu byl přechod z pevného povrchu na nepevný docela drsnou záležitostí. 

Všechno má svůj konec a cíl se vždy vynoří, i když občas dělá cavyky. Sice ty poslední metry jsme myslela, že nepřežiju, ale to jsou řeči. Proběhla jsem bránou a stopla čas na 2:20. Krása. Po všech těch útrapách v Olomouci, v Ústí, v Pardubicích... konečně zase jednou krásný a pohodový běh. Ano, trochu jsem se možná šetřila, ale nepřijela jsem si hrát na Feidippidése ;o))

Vzala jsem kus melounu, pití a jablko a vypotácela se ze zóny pro závodníky. Sedla jsem si na zábradlí u silnice a jedla. V hlavě totální NIC. Endorfiny mě pomalu zaplavovaly. Najednou mi ani nevadilo, že svítí slunce, kterému jsem nastavovala svou potem zborcenou tvář. Než mi tedy došlo, že Nick se tam chudák ještě někde plahočí a dlouho plahočit bude.


Šla jsem si pro batoh a spojila se s Helenou a s Davidem, kteří byli v cíli už dávno. Vmísili jsme se do davu, který  se sunul do expa za účelem vrácení peněz za čip. No, jestli Němci něco nemají zmáknuté, tak je to právě čip a tanečky kolem něho. Protože před závodem nejdřív vystojíte frontu na zaplacení, pak na čip samotný a po závodě si vystojíte stokrát delší frontu na peníze za čip, ze kterých vám strhnou manipulační poplatek. Ta fronta mě dostala a kolem stojící Němci nadávali stejně jako já v duchu. Když jsem vracela Nickův čip, už to bylo o něčem jiném. Přece jen těch maratonců bylo méně a dobíhali postupně.

Bylo kolem půl druhé, když jsme konečně třímali v ruce diplom a vrácenou zálohu. Byl čas se přesunout k cíli, abych viděla přiběhnout Nicolase. Vmísili jsme se do davu a povzbuzovali. Zrovna jsem si mudrovala, že kdo ví, jestli třeba už nedoběhl a nebo varianta 2: že tam takhle můžeme stát klidně půl a víc hodiny... V tom mi Helena povídá: Hele, Nicolas! Bože, no jo, fakt se blížil.... Byla jsem tak vyklepaná radostí, byla jsem tak dojatá, že se mi třásly ruce a mobil jsem nebyla schopná vůbec nahmatat, natož s ním jeho závěrečné metry cvaknout. Ten kluk to dal za 3:46! Nechala jsem všeho a běžela za ním podél plotu. Samozřejmě neviděl, neslyšel, tak jsem chvíli zevlovala a čekala, až vyjde. A když se vynořil, konečně jsem mu udělala památeční fotku :oD



Zamířili jsme ke schodům, tam jsem ho nechala a vrátila se do expa, kde jsem mu vyzvedla nejen diplom, ale i jsem mu nechala vyrýt čas na medaili. Myslím, že si to zasloužil. Nechtělo se nám domů. Seděli jsme na sluníčku a vyprávěli si dojmy. Ale všechno jednou končí, byl čas se zvednout. Došli jsme k autu, kde pro nás Helena měla překvapení v podobě lahodného moku a pak už hurá směr domov. Cesta ubíhala v družném hovoru, za tunelem opět inverze, ale bylo nám to myslím jedno. Byli jsme plni slunce z Drážďaň a i plni endorfínů. Koho by rozhodilo hnusné šedo, které trvá a trvá...