čtvrtek 15. října 2015

Joudlejdýýýý, Tyrolýýýý

Tak jsem zase jednou jela do Niedernsillu, letos potřetí. Řekla bych, že cestu už bych mohla mít v malíku, ale ne, opět se kufrovalo. Nejela jsem samozřejmě sama, doprovázela jsem Renatu na její letošní běžecký vrchol - Tour de Tirol, což je běžecký seriál pro drsné běžce. Chtěla jsem ji překvapit a přihlásila jsem se tajně na poslední den, což bylo nějakých 23 km s převýšením asi 1100 m. Něco podobného už jsem letos běžela, tak jsem si říkala, že bych to mohla zvládnout... Nejen že to zjistila, ale nakonec jsem ani neběžela. No, a teď popořadě :o)

Čtvrtek
Vyjížděly jsme z Prahy za vydatného deště, auto naplněné k prasknutí, že by se ani stopař nevešel. Od počátku nás navigace hnala na Plzeň, jenže z toho by byl nadšenej leda Vávra. My se chtěly kochat a jet přes Strážné. Nakonec jsme tu kecku v krabičce nějak přesvědčily, že tudy cesta sice vede, ale nám se nelíbí, a frčely. Cesta ubíhala, deště ubývalo, dole u hranic nás čekala nádherná příroda pomalu se ukládající k spánku. Zatím si ovšem oblékla své nejhezčí šaty aby sváděla k focení. Celou dobu jsme se snažily nevjet na dálnici, ale bohužel se nám to ke konci povedlo. Naštěstí už bylo šero, tak to možná bylo i lepší. Do penzionu jsme dojely za tmy, napůl mrtvé po dlouhé cestě. Něco jsme zakously a vlezly do peřin. Tedy ještě ťuky ťuk, přišla April s Obstšnapsem ;o))

Pátek
Ráno slunce, byť trochu zima. Vyšly jsme si na špacír kolem koupaliště, zkontrolovat můj dudlíkový strom a nabrat horský vzduch do plic. Bohužel jsem si na pokoji nechala nikon, což mě tentokrát dost mrzelo. Po obědě jsem se vydaly do Söll, do tyrolského městečka ležícího v údolí mezi Wildem Kaiser a Hoher Salve, neboli na místě činu, kde se celý seriál běžel. Že nás i tentokrát navigace zkoušela poslat do... jinam, je jasné, ne? 

Celé Söll má asi tři ulice a všechny zabralo zázemí závodu. Prošly jsme kolem stánků sponzorů, našly stan s registrací, dostaly batůžky s čísly a vrátily se do auta, kde jsme přečkaly nějaký ten čas do startu. První část závodu "Söller Zehner" (10 km) se běžela na tři kola. Nic moc když vezmu, že obrátka byla v prostoru startu, kde stáli úplně všichni a koukali a fotili. Nechtěla bych se tam vidět ani jednou natož 3x :o)) Kolem šesté už se běžci rozklusávali, prostor se zaplnil, chaoticky se řadilo do koridoru. Ozvala se rána z děla (ne "rána jak z děla", ale ze skutečného děla) a mohli běžet. Kupodivu mi absolutně nevadilo, že jsem divák. Má role byla tentokrát jasná - jsem podpůrný tým a tečka. Zamávala jsem Renatě a šla se projít. Protože vlastně nebylo kde se procházet, vrátila jsem se zase na start a jala se fotit a povzbuzovat. Všichni byli neuvěřitelně namakaní už od pohledu. Pár lidí bylo z kategorie Uběhnu_to, ale ten zbytek - atleti par excellence. 

Renatě to trvalo víc jak hodinu a první její slova byla myslím: Ty vo-e, tam byly šílený kopce. Musela jsem chodit!! No když ona, co bych tam asi tak dělala já?! Trošku jsem začala o svém nedělním běhu pochybovat... Hnedle jsem šly do auta aby se převlékla do suchého. Namíchala jsem jí Regener. To bylo totiž to jediné co mě napadlo, že by jí mohlo pomoci ty tři dny přežít. V autě kašlala tak, že mi málem vybuchla hlava. Dostala zákaz konzumace medu a od zítřka si bude chránit krk! Tak! :oD

Sobota
Budíček někdy uprostřed noci. Tma, kosa, hnus. Nabalila jsem si sváču a v polospánku šla na parkoviště, kde už čekala Jitka. Druhou část, Kaisermarathon (42km), jsem Renatě nezáviděla už vůbec. Ještě větším strašákem než vzdálenost a převýšení 2450 m byly časové brány. Ta první měla být necelých 8 km v limitu 50 minut. Dle časů z minulého dne bylo jasné, že to nebude mít holka lehké.

První běžci začali probíhat velmi brzy, ani jsem nestačila projít rynek. Byla mi zima a tak jsem uvítala, že písničky, co se linuly éterem, byly veselé odzemky. Mohla jsem si tak do jejich rytmu podupávat a tleskat závodníkům. Blížil se limit pro uzavření brány a ani Jitka, ani Renata nikde. Bylo mi úplně špatně. Chvilku před uzavřením se přiřítila Jitka. Jeden z pořadatelů začal bourat zábrany kolem trati s tím, že je postaví do brány aby už nikdo nemohl proběhnout. Renata nikde. Slzy se mi draly do očí, říkala jsem si, že není možný, aby skončila hned na začátku. I kdyby ale proběhla, jak stihne další limit? A vtom se stal TEN zázrak, na který jsme čekaly - limit o deset minut posunuli. A tak Renata, která chvilku po prvním limitu přiběhla, mohla v klidu pokračovat. V klidu?

No a já definitivně osaměla. Šla jsem směrem z městečka když v tom mě došla skupina "fanoušků" v čele s jedním z pořadatelů. Vypadalo to, že jdou k lanovce a tak jsem se připojila také. Náš barevný had vyvolal pozdvižení, lidi se na nás smáli a ptali se, kde dávají co zadarmo. Nějaké důchodce jsem vyzvala, ať se připojí, že na ně určitě něco zbude. Pořadatele jsem velebila, že je napadlo dopravit fandy nahoru do cíle aby mohli udělat pro dobíhající tu správnou atmosféru. Jenže jsme minuli jak lanovku, tak parkoviště s autobusy a začali stoupat lesem vzhůru. JAKOŽETOVYJDEMEAŽNAHORUPOSVÝCH?!?! To upad, ne?

Ale tak šla jsem, proč vlastně ne, prostě si udělám výlet na Hohe Salvu. Jenže mě trápila dost zásadní věc a sice: Co když tam Renata vůbec nedorazí? Co když nestihne další limit a přivezou ji zpět? A kde má suché oblečení? V autě. A kdo má klíč od auta? Já... Vlastně mě trápilo ještě to, že bych přeci měla v neděli běžet a že se možná tímhle výstupem totálně zruším. Nešlo se mi lehce, nevěděla jsem, jak se přesně zachovat. Pan Vedoucí zatím vesele šlapal a vyprávěl cosi hloučku kolem sebe, občas nám všem ukázal na nějaký potůček s tím, že je to občerstvovačka a sám se tomu i vesele smál. Za mnou šel Kluk z plakátu, aneb Albuin Schwarz, který je hvězdou motivačního videa a všech upoutávek po městě. Ale udělal si něco s nohou na Transalpine-run, tak se přišel jen podívat. No a když se ze silnice zahnulo na nějakou pěšinku, zapíchla jsem to a prostě jsem se vrátila. Některé totálně schvácené dámy vzadu mi velmi záviděly mou odvahu se odpojit :o))

Vrátila jsem se do Söll, snědla svačinu a čekala, zda přijde nějaká SMS z trati. Nic. Byla mi zima i zalezla jsem si do auta, protože jsem byla úplně promrzlá. Zrovna vysvitlo slunce a tak jsem pomalu roztávala. A usnula.. Probudil mě hlad. Dojedla jsem svačinu, rozkousala asi deset žvýkaček (nejlepší byly ty s modrými tečkami) a Jerky. Slunce už dávno nesvítilo, byla děsná kosa. Venku foukalo, mraky se honily a mě pípla SMS, že je vše OK, ještě 10 km. Neměla jsem nějak chuť z auta vylézt a jít se ještě někam podívat. Pozorovala jsem tedy maratonce, kteří se vraceli ke svým autům od lanovky. Někdo si to štrádoval jakoby nic, ale čím později bylo, tím víc se jejich chůze podobala chůzi robotů. Když už bylo parkoviště skoro prázdné, uviděla jsem v dálce ťapat i jednu červenou bundu. Totálně zdrchaná, ale šťastná Renata kráčela ověnčená vytouženou medailí. Dostala regener a svištěly jsme do penzionu. Večer jsme chvilku poseděly i s April a Jitkou, ale spát jsme musely jít brzy abychom načerpaly sílu na Pölven Trail, nebo-li třetí díl.

Neděle

Probudil nás déšť. A zima. Fuj. Chce se mi běžet? Ne. Vzpomínky na Davos i Oběh Liberce ožily. Do toho nejdu. Ať si myslí kdo chce co chce, vzdávám to předem. Nešlo jen o to, jaké bylo počasí, ale o to, jak na mě působilo to, jak se s tím vším rvala Renata (a zpočátku i Jitka den před). Dva dny jsem pozorovala fakt úžasné výkony těch, co se na závod připravili, i těch, co sotva dolezli do cíle. A já jako že tam nastoupím s tím, že to zvládnu? Chacha. To není Pražský půlmaraton, kam vleze každý, kdo uběhne 21 km, tohle je drsoňský závod v horách. Možná jsem i chvilku váhala, ale když jsem pak na startu viděla všechny ty vybavené superběžce, odpískala jsem to. Že jsem udělala dobře se mi potvrdilo, když mi Renata z trati poslala info, že je na desátém km. Bylo to dvě hodiny po výstřelu. Tam to muselo vypadat! 

Závodníci odběhli. Tentokrát se nekonalo žádné kolečko, rovnou běželi pryč. Nějakou dobu jsem pozorovala dětské běhy, a protože pořád pršelo a já mezitím úplně zmodrala zimou, odebrala jsem se znovu do auta. Jenže mě to tentokrát nějak nebavilo. Zachumlala jsem se do bundy a vyrazila na Hexenwasser. Počasí se trochu umoudřilo, nikdo nikde, moc hezky se mi špacýrovalo a fotilo. Dole ve městě už vítali ty nejrychlejší v cíli, slyšela jsem hlahol a nadšeného moderátora. Na Hexenwasser jsem se obrátila a seběhla jsem dolů do Söll. V cíli jsem pak nějakou chvíli vyhlížela Renatu. Opět jsem trochu promrzla, ale nechtěla jsem už opustit stanoviště abych o nic nepřišla. Samozřejmě čím víc se blížil limit, tím víc jsem byla hotová, ale stihla to krásně. Opět to byl velmi silný okamžik, protože jsem byla u toho, kdy si vydřela, a to do slova a do písmene, svůj sen. Má naprosto neskutečnou vůli a její: JÁ TO CHCI DÁT je silnější motor než by jeden řekl. Ovšem její kategorické NE dalším ročníkům celkem chápu :o))

Společně jsme došly do stanu, kde se dostávaly odměny za všechny tři běhy a pak to přišlo. Všichni, co zvládli komplet celou Tour, byli jmenováni, vylezli na pódium, dostali medaili a pořadatelé jim gratulovali. A to všechno za potlesku snad všech závodníků a jejich doprovodů. Fakt síla. No jasně že jsem zase slzela.

Á ještě poslední regener a frčíme do penzionu.

Pondělí
Přesun domů a óbrkufr hned na začátku cesty. Naštěstí bylo tak nádherně, že nám to ani nevadilo. Ke konci už bychom ale asi nadávaly. 


A jak to viděly naše iTB-reprezentantky? Takto:

Z mé strany mise splněna: jako pozorovatel a míchač regeneru jsem se myslím osvědčila :o)

Ještě pár fotek






















úterý 29. září 2015

Podzimní hltání kilometrů

Závod s Authorem mě utvrdil v tom, že jako cyklista v technickém terénu (čti: kamení, výmoly, štěrk a podobné záludnosti) a do kopců jsem prostě marná, že můj skotík se ke mně vůbec nehodí a nenaučím se na něm nikdy jezdit, a tudíž bude lepší, když zůstanu u své Polabské nížiny. A protože se přiblížil prodloužený víkend, hodlala jsem si tu naší placku náležitě vychutnat v sedle svého trekového oře. Naplánovala jsem si dvě dlouhé štreky, jednu kolem Labe směr Nymburk, druhou směr Mělník. Jediné, co mi mé plány mohlo překazit by byl déšť a silný vítr. Nebo Renata...

Renata si totiž jako už tolikrát zahrála na Osud a v pátek po poledni mi poslala nevinný dotaz, zda nechceme přijet o víkendu k ní na chatu. Že si trochu zajezdíme. Inu, proč nejet, že? :o) V neděli ráno jsme si proto zabalili a odfrčeli směr Jizerské hory. Dohodly jsme se, že si společně projedeme trasu Mordoru a v neděli si zajdeme na Černou Studnici. Hned jak jsme dorazili na místo, naložily jsme s Renatou kola, nechaly kluky svému osudu a vyrazily pod Bukovec. 

Na rozlehlém parkovišti bylo tak narváno, že by nepropadl ani špendlík. Všude kam oko dohlédlo se to hemžilo cyklisty i turisty, psy a jinou havětí. Musely jsme tedy zaparkovat mimo zónu. Nebe se mračilo a foukal studený vítr, jedním slovem byla prachsprostá kosa. Lidi se choulili do větrovek, čepic i rukavic. Moc pozitivně to fakt nevypadalo. Zachumlaly jsme se tedy taky, sedly na kola a jely. Po pár metrech jsem už stála a cpala pod helmu kapucu. Následoval sjezd, jinak zvaný slalom mezi pěšími, kteří usoudili, že silnice, na kterou nesmí auta, je jen jejich. Mezi Bukovcem, Jizerkou a rašeliništi to vypadalo jak na lázeňské kolonádě, ale naštěstí jsme brzy zahnuly na nějakou vedlejší cestu a byl klid. Tam někde se mi i povolila řídítka a nemohla jsem vůbec řadit. Samozřejmě nářadí jsme neměly. Odvážná Renata ale zastavila v protisměru dva kluky, kteří na rozdíl od nás byli vybavení a šrouby mi utáhli. Ještě že, protože bych s tím asi daleko nedojela. 

Cesta nebyla zas tak moc dramatická jak by se na hory slušelo, i když pár úseku, kde jsme tlačily, se našlo. Kopce mega, musela jsem používat metodu: Nebudu se koukat dopředu a když ten kopec neuvidím, tak tam nebude :o) Kudy všude jsme projížděly ani nevím. Mě stačilo, že Renata buď máchla rukou do dálky, nebo někam do mraků a řekla, že tam za chvilku pojedeme :o)) Tedy ona samozřejmě říkala, i to, jak se to tam jmenuje, ale to jsem většinou nezachytila. Kromě Bukovce, toho už si pamatuju. Dostaly jsme se i na polskou stranu, kde jsme posvačily. Na konci si Renata chtěla zkusit stezku, kterou jsme při našem loňském běhu minuly, no a tak byl závěr dost akční, neb cesta vedla ve smyslu: Cyklisto, sesedni z kola! a ani při troše dobré vůle se na ní jet nedalo. Prostě dřevěné plošiny, kořeny a kameny a to vše ve sklonu asi 90st. Myslím že nám cedule nemusela ani říkat, co máme dělat. 

Mordor na kolech


Na parkovišti bylo stále plno a snad ještě větší zima než na začátku. Rychle jsme sedly do auta a frčely ke krbu. Večer nám bylo řečeno, ať si klidně jedeme ještě jednou. Renata se rozzářila jak žárovka a hnedle měla trasu na pondělí - Jizerská padesátka!

Ráno jsme vstali všichni brzy a my tak už v půl deváté sedaly do auta a jely do Bedřichova. Zaparkovaly jsme na Maliníku a tam jsme se vnořily do hor. Nebe bylo nádherně modré a člověk by čekal i teplo, ale byla zima snad ještě větší jak v neděli. Opět jsme byly zachumlané až po uši a i když někdy někde, kam se opíralo slunce, bylo vážně teplo. Trasa Jizerské 50 byla náročnější než ta Mordorská. Kopce táhlejší, sjezdy strmější. Dost jsme si mákly a vložily tři svačinky. Díky jasné obloze jsme měly možnost vidět neuvěřitelná panoramata, které nám tu dřinu vynahradila. Kromě toho Podzim započal svá kouzla s listy stromů a s přírodou vůbec a všechno bylo takové nějak krásně barevné a klidné, že jsme si to vážně užívaly.




Naše hodinky ukázaly na parkovišti 56 km a Renata si asi desetkrát posteskla, že šedesát by vypadalo líp... Inu sedla jsem ještě na kolo a jely jsme se ještě projet, ale když se za zatáčkou opět vynořil kopec, obrátily jsme to s tím, že 56 je dobrý výkon a žádný šedesátka nám za další dřinu nestojí :o)

Jizerská padesátka


Inu, pěkně, ba co víc - skvěle jsem si zajezdila. Skvěle! Za celé volno jsem ujela 122 km, z toho 96 v horách. A hlavně jsem vzala scotíka na milost. Opravdu se ukázalo, že tam, kam patří, čili do přírody na nezpevněné polní, lesní cesty a těžší terén, tam nemá chybu. Je stabilní a takový živý, fakt mám radost, že ho mám. I když na závod bych ho asi nechtěla, to bych musela máknout, abych z něj vyrazila nějakou slušnou rychlost a nebyla zase až někde vzadu :o))


pondělí 21. září 2015

Nuže, do třetice...

Tak trochu nabuzená dobře odjetými závody v červnu, přihlásila jsem se i na jeden podzimní. V propozicích jsem se dočetla, že je určený pro horská kola a protože mám jen krosová, začala jsem se po nějakém vlastním poohlížet. Sítem jich prošlo mraky, až se nakonec jedno udrželo. Investice nemalá, dlouho jsem se rozmýšlela, zda to má vůbec smysl. A najednou stálo v pokoji :o)) Nějak nebyl čas se s ním ale sžít. Nevím, co je špatně, ale že bych s ním po první šlápnutí splynula to ne. Příslovečné "jedno tělo a jedna duše" se nekoná.

Týden před závodem jsem se trochu nastydla, něco se usadilo v krku a ještě se přidaly střevní problémy, takže jsem odpočívala a moc se netěšila. Za září najeté minimum mě nijak netrápilo, však jsem se přes léto najezdila dost, tělo si přece musí něco pamatovat. Navíc kolo není běh... :o) Ovšem pohled na profil trati mě lehce rozhodil, neb jsem viděla samé hnusné a odporné kopce. Ano, velmi viditelné.

Na start jsem se snad prvně v životě přesunula na kole (tedy až z Palmovky O:o). Prahou na kole běžně nejezdím, nepovažuju to za bezpečné. To není jako jezdit na kole třeba po Mnichově, Drážďanech, Vídni a jiných velkých městech. Kdo tam někdy byl ví, že srovnávat podmínky u nás a tam je nebe a dudy. Sobotní ulice zely prázdnotou, mohla jsem proto jet tak, jak se mi chtělo čili rovnou za nosem. Na Letné se ke mně připojila Renata a společně jsme dojely k ČVUT. Zázemí docela prostorné, ale také ještě liduprázdné, takže přebrání si startovního čísla bylo otázkou asi deseti vteřin. Cpali mi ještě i mapku, ale tu jsem odmítla s tím, že se budu řídit těmi před sebou. Paní vtipně podotkla, že třeba pojedou špatně, nebo nedej bože přede mnou nebude nikdo, ale to jsem se smíchem zavrhla jako blbost. Ovšem... Trefila to přesně :o))

Chvilku jsme zevlovaly, ale to už se na scéně objevil i Evžen a byli jsme komplet. Já si nechávala seřídit brzdu a hnedle se mi dostalo poučení jak brzdit, aby to bylo bezpečné - oběma najednou. Když zmáčknete jen zadní, hodí vám to zadkem. Tedy... Půjdete do smyku. Když zmáčknete jen přední, můžete přeletět přes řídítka. Nejlepší je brzdit oběma a ne moc prudce. Hm, hm, hm. Díky za radu, třeba to použiju (normálně brzdím jen zadní). Renata si krátila dlouhou chvíli pozorováním mechanika a pak využila toho, že tam nikdo nebyl a nechala si kolo promazat. K jejímu zděšení servisman její kolo rozebral :o))


Čas do desáté jsme si pak krátili pokukováním po soupeřích a jejich kolech a já si říkala, zda je vůbec možné, že na závodě AUTHOR nevidím nikoho s AUTHOREM. Tedy jo, občas někdo, ale většinou měli lidi kde co jiného. Bylo dost teplo, místo avizovaného oblačna se nebe obléklo jen do modra. I přesto mi Evžen raději půjčil návleky na ruce, protože jako snad jediná jsem měla tílko a člověk nikdy neví. Na start dorazila i velmi početná skupina našich "kámošů" z Houšťky - NH CAR a taky družstvo ČSSR. Samozřejmě nebýt dresů, vůbec nevíme, kdo to je. To není jak na běžeckém závodě, kde si jména a tváře po nějaké době spojíte a víte. No a byli jsme všichni, mohlo se vyjet.

Začali jsme tím, že trať stoupala. A stoupala. A stále stoupala, až jsme byli v sedmém nebi. No haha, to jistě. Skoro tři kilometry prostě pořád stoupala, což je pro nerozcvičeného jedince, který se dvě hodinky opíral o kolo na startu, docela záběr, ale tak dalo se to vyfunět. Horší byl následný sjezd. Jsem dostala úplně záchvat paniky, že spadnu a všichni za mnou tím pádem taky a vyřadím je ze závodu a... a... No prostě raději jsem zajela ke straně a počkala, až se nějací přeženou a potom jsem velmi obezřetně pokračovala. Za chvilku se utvořil špunt a tak jsem se svého šoku měla čas vzpamatovat. Samozřejmě trať pokračovala dál ve stejném duchu: šílené výjezdy a ještě šílenější sjezdy. Do kopců jsem většinou i makala, ale při sjezdech, těch technických myslím, jsem lezla dolů z kola a vodila ho. Přišlo mi to lepší než se vymlátit. Od jednoho fotografa se mi dokonce dostalo další poučky: Nedávejte nohy ze šlapek, zvedněte zadek ze sedla. pak se nemůže nic stát, to je vyzkoušený. Nemůže? Mě určitě ano! Při dojezdu jednoho kopečka jsem vydávala šílené skřeky, něco jako: ježíš.. jé..ojoj, ufff, až to probralo kohosi v sanitce, tento mé zvuky opakoval a vylezl, aby se podíval, co se to řítí za exota :o))

Cestou se stalo to, čeho se vždy bojím - málo lidí a špatně značená trať. Jednou jsem se držela nějakého chlápka před sebou abychom společně zjistili, že jedem blbě a za námi jel další, co si myslel, že víme cestu... Ale za chvilku jsme se napojili. Až do občerstvení jsem občas někoho viděla, dál už ani ne. Občerstvení bylo opět kapitola sama pro sebe. Pánové odhodili svá kola a v klidu jedli a pili a povídali si, nikdo se nestresoval, že jako čas tlačí. Nene. Tentokrát i já své kolo položila do trávy a šla si pro svou svačinku čítající jeden banán, müslityčinku a ionťák. Obsluha se nás ptala, zda za námi ještě někdo je, což jeden závodník vtipně okomentoval ve smyslu: Cože? My nejsme peleton? :o)) Ten někdo mi velmi připomínal Jiřího Ježka. K mému překvapení závod skutečně jel, ovšem v takovém čase, že opravdu nemohl stát se mnou u banánů. Tak by mě docela zajímalo, kdo to byl.

A naše modelka vám předvede, jak se nasazuje helma... :o))
Zbytek už mě ani nějak nebavil. Jsem tedy zvyklá jezdit sama, ale být i tady sama bylo takové nějaké demotivující. Rozhodně nebyl důvod do toho šlápnout a makat, to se mi (překvapivě) nechtělo. Možná to bylo tím, že jsem nebyla úplně fit, čert ví. Trať byla navíc hodně špatně značená, musela jsem s očima na šťopkách sledovat fáborky, abych nezabloudila a vždy, když jsem si nebyla jistá, jsem rozechvěle čekala další znamení, že jedu správně. Nekoukala jsem ani, kolik je hodin, jen jsem si občas dala loka vody a těšila se do cíle. Před cílem byl poslední ukrutně krutý kopec, kolo jsem tlačila v předklonu a nadávala jak špaček. V kopci se mnou funěl jeden z členů NH Car, na kterého nahoře čekali kámoši, což se mi fakt líbilo. Dokonce těsně před cílovou bránou utvořili řadu a vjeli společně, aby měli stejný čas. V té chvíli jsem měla šanci je ještě předjet, ale přišlo mi to nefér, protože prostě tam byli přede mnou. Po dojezdu jsme dostali igelitku s tričkem a pivem a bylo to za námi. Ještě mě moderátor přivítal, tak jsem zamávala a šla hledat Evžena a Renatu.

Čekal jen Evžen. Říkala jsem mu, že není možné, aby Renata byla ještě na trati, protože hned za špuntem mi zmizela z dohledu, ale vážně nikde nebyla. Ukázalo se, že zabloudila, kousek před cílem sjela z trati. To mě vážně mrzelo, neboť byla lepší jak já, ale takhle je ve výsledcích zase až za mnou.

Dali jsme si společně oběd, já pak šla k Renatě na kafe a k večeru i domů. Bylo to náročné, náročnější než jsem čekala. Hlavně se ukázalo, že já na nějaký závod v terénu, v takovémto terénu, ani náhodou nemám a hned tak bych se na místo činu vracet neměla. Leda bych se naučila kopce sjíždět a ne skákat z kola jakmile se terén nakloní :o)



středa 22. července 2015

Miluju hory, když....

... se blíží...
... léčí...

...chladí...


...se mračí...

... se chystají spát...

... potkám muflona...

... jsou blízko...

... jsou daleko...

... se halí do mraků...

... po nich běhám...

... se kochám...

... mi nabídnou svačinku...

... zkouší mou odvahu...

...končí v nekonečnu...

... osvěží...

...mi ukáží, kde je poklad...

... mi vezmou dech...

... mne napojí...

.. pláčou, že odjíždím.