Tak nám trochu nasněžilo a sněhová přikrývka zůstala kupodivu ležet. Nevím, jak někde jinde, u nás se uklízením nikdo nezabýval, chodníky jsou jeden led. V sobotu jsem si chtěla jít zaběhat, ale odradil mě člověk, který běžel silnicí a to ještě very opatrně. Jenže v neděli sněhu přibylo a mě to nedalo. A vrátila jsem se z pokorou na ovál. Ovál byl schovaný pod sněhovou přikrývkou a spal. Byla jsem ten den první a jediná, kdo ho probudil. Nejdřív jsem si ovšem musela prošlapat cestičku sněhem, což se mi moc líbilo. Při druhém oběhu jsem koukala na své stopy ve sněhu, krásně a pravidelně se střídající, špičky trochu stočené dovnitř. Při dalším a dalším obíhání jsem si cestu pěkně vyšlapala a bohužel tím pádem i uklouzala, takže bylo docela náročné se udržet. Ale je pořád lepší po ukouzaném běžet než jít.
Šla jsem běhat s cílem vydržet hodinu a dodržet jeden z pokynů našeho západního souseda - běžet vždy dvacet minut, pak dvě minuty chůze, a hlavně hlídat tep. Čtyřicet minut jsem to vydržela, ale na posledních 20 minut jsem to pěkně rozjela. Celkem jsem uběhla 7,5 km (na to, že to bylo ve sněhu a občas mě brzdil vítr, to byla pohodě).
Při svém posledním neúspěšném výběhu, kdy jsem půl trasy jen šla (možná za to mohla tetanovka, kterou mi odpoledne píchli) jsem zjistila, že se mi výrazně vylepšil tep. Kdysi jsem i při rychlé chůzi měla tep 136, to pak bylo těžké mít ho nízko při běhu. Ale teď jsem ho měla na 100! A to je sakra rozdíl.
Mám z toho pokroku radost. Je to jedno z těch vítězství, které člověk poctivě vydřel a o to víc si ho váží.
Žádné komentáře:
Okomentovat