sobota 13. září 2008

Pár hodin poté

Mám to za sebou a cítím se fajn, řekla bych šťastně. Za ty nervy to rozhodně nestálo, bylo to úplně v pohodě. Tedy ještě cestou metrem jsem byla dost vyklepaná, ale když jsem pak viděla plný Staromák lidí, balonků, zátarasů a stánků, byla jsem v klidu. Pak jsem se koukala, jak dobíhají ti, co běželi 3,8 km, tleskala jsem jim a povzbuzovala a začala se i těšit.
Něco po sedmé se začaly holky řadit, tož jsem se zařadila také. Natáhla jsem bandáž, odhodila mikinu a cvičila kotníky. Pak se dav posunul kousek blíž ke startu a David Huf nás začal zahřívat. Ne vlastním tělem, ale cvičením. Ovšem když stojíte uprostřed davu, moc se cvičit nedá, takže jsem dál jen poskakovala na místě. David zmlknul a my se opět posunuly. Prohlížela jsem si soupeřky, většinou mladší ročníky, štíhlé a vysmáté. Ale našlo se i pár boubelek a starších dam. Dana Zátopková nás odstartovala a my vyběhly. Byla jsem dost vepředu, což se samozřejmě cestou hodně změnilo. Po prvních desítkách metrů jsem byla přesvědčená, že to nezvládnu. Že to neudýchám. Nadávala jsem si do debilů (pardon), protože ač jsem si 100x říkala, že si musím vzít dýchátko, zůstalo v batohu u Sáry. Na značce 1 km jsem si zmáčkla tester, ale jinak jsem nebyla schopná vůbec vnímat, kolik mám tep, kolik čas, prostě nic. Tam někde mě začalo předbíhat spousta lidí. Myslela jsem , že běžím úplně na konci což mě rozhodilo tak, že se mi najednou vůbec nechtělo běžet. Nemohla jsem a nechtělo se mi. Na Karlově mostě se moje krize vystupňovala natolik, že jsem si řekla: Tak to prostě nedoběhnu, vždyť je to fuk. Ale ke konci mostu byla spousta diváků, všichni tleskali, navíc se běželo z kopečka a tak jsem se zase vybudila. Dole na nábřeží byla otočka a tu jsem zjistila, že nejsem ani zdaleka poslední, že je za mnou ještě holek dost a dost. Některé přede mnou jsem začala i předbíhat, ale mě už pak skoro nikdo dlouho nepředběhl. Měla jsem v plánu na začátku Pařížský zrychlit, ale plíce mi to bohužel nedovolily, a tak mě zase několik holek předběhlo. Když jsem měla na dohled časomíru, docela mě překvapil čas 31 minut, nakonec to bylo31:51 (nebo reál 31:41). Jedná se vlastně o můj osobní rekord! Ha! Můj cíl byl nebýt poslední a doufala jsem v čas 35 - 38 minut. Obojí se mi splnilo. V cíli jsem pak dostala medaili, napít a banán. Před chvilkou jsem koukala na výsledkovou listinu. No, když se člověk vidí na 698 místě, tak mu to tak skvělé nepřipadá, na druhou stranu - byla jsem o cca. 15 minut pomalejší než vítězka, ale poslední naměřená byla ještě o 20 minut horší než já. Jinak moc nechápu, jak někdo při závodu zvládne pozorovat okolí, mačkat tester, kontrolovat si tep a další blbosti. Já fakt jen běžela, tester jsem zmáčkla jen jednou a to na prvním kilometru (čas 5:59 je vlatně také můj rekord) a jinak absolutně nic. Dokonce jsem ani nevnímala diváky, atmosféru, nic.... Snad jen na tom Karlově mostě, protože tam se běželo blízko diváků a navíc tam bylo hodně světla.
*
Když to tak vezmu, měla bych mít ze sebe radost. A já jí mám.
*
Tímto se dostávám k poděkování (ano, byla to řeč připravená pro reportéry, pokud bych náhodou předběhla Maďarku-rekordmanku :o):

Děkuji především Sárušce, která mi od začátku věřila a říkala mi, že jsem dobrá, chodila se mnou občas trénovat, poslouchala mé strachy a uklidňovala mě, nahrávala mi písničky a doprovázela mě na závod.
Děkuji Michalovi, že mi od začátku nevěřil ani trochu, ale koupil mi boty.
Děkuji Nicolasovi, že asi 2x pohlídal Martina a řekl, ať koukám běhat trochu rychleji
Děkuji Machymu, že mi taky věřil, dodával odvahu, komentoval mé snahy a i mi radil.
Děkuji serveru behej.com, kde jsem vždycky našla to, co jsem potřebovala.
Děkuji oválu, že jsem na něm mohla trénovat.
Děkuji svému testeru, že mi přesně ukazuje, jak blbě běžím.
Děkuji ježkům, kteří mi při tréninku dělali společnost.
Děkuji svému astmatu, protože kdyby jeho nebylo, nikdy bych s během nezačala.
Děkuji, děkuji, děkuji, všem, kteří mi drželi palce, moc děkuji, za rok se zase zúčastním.
***

***

***

5 komentářů:

machy řekl(a)...

Blahopřeju k výkonu. Pětka za 31 je v tom množství lidí dobrý výkon a udělat si tam osobák se cení. Z několikanásobné osobní zkušenosti doporučuju, ať se hned upneš na další metu. Pokud to já tak neudělám, tak v podstatě přestávám běhat. Třeba jako letos - v červnu jsem si zaběhl rekord na desítku, ale pak jsem v podstatě úplně přestal běhat. Pozitivní na tom ale je, že jsem zase začal plavat a poslední měsíce naplavu kolem deseti kilometrů měsíčně.

Ta meta nemusí být úplně o překonávání času, nejlíp o překonávání sebe.

Do cílů si nenech mluvit, ale myslím, že pětka pod třicet není v tvém případě nereálná :)

Anonymní řekl(a)...

Jsi dobrá. Běhám taky, ale nezávodím. Na Tvůj blog jsem narazila náhodou, když jsem do vyhledavače zadala:je mi 40 a běhám. Pročetla jsem celým Tvým blogem a dost se pobavila. Máme hodně společného, jen k mytím oken mám neutrální vztah :-)

Pulec řekl(a)...

ad Machy:
Moc děkuji a věř, že další metu mám. Vlastně hned dvě: Kbelská desítka a půlmaraton. Zatím odpočívám a přemýšlím, kudy na to.
Přes léto se běhá špatně, když je tolik dalších možností, takže neklesej na mysli, jen co voda vychladne, vrátíš se k rybníčku. Tedy pokud nevezmeš útokem Hloubětín.

Pulec řekl(a)...

ad anonymní:
Mám velkou radost z Tvé návštěvy i z pochvaly a budu ráda, pokud se tu spolu občas potkáme :o)
Pokud máš také blog, pošli mi odkaz.
A propo okna - v den závodu jsem všechny umyla, protože jsem byla nervózní a potřebovala jsem se zabavit ....

Cuchta od kytek řekl(a)...

Blog mám, úplně nový a pokusím se zadat všechny údaje tak, aby se odkaz zobrazil.Zatím s tím trochu bojuju.