neděle 20. října 2013

Jak jsem se honila za chlapama

Album Dresden 2013
Letošní podzimní dámská jízda neměla chybu - vyšlo počasí, ubytování i závod samotný. Ale to všechno jsem věděla v neděli večer, dopředu jsem měla klasické obavy, jak to asi všechno bude. Celý týden jsem tedy byla víc jak neklidná, ba přímo vystresovaná. Ne, samozřejmě že nevím proč, prostě byla. Podvědomí mě uklidňovalo, že přeci 21 km není nic, co bych nezvládla, což jsem klidně mohla říct nahlas. Ale nějak jsem si (jako už potolikáté) neuměla představit, že poběžím rychleji, než jak jsem zvyklá teď běhat. Že kilometr za osm minut asi není ta pravá rychlost pro závod. A ještě k tomu ty šílené předpovědi s dvaceti stupni, to mě bralo nejvíc. Ladila jsem tedy především hlavu a nechala ji vylovit z paměti všechny mé letní výklusy, kdy ze mne teklo, kdy jsem se vařila ve vlastní šťávě, ale statečně jsem tomu čelila. Že poběžím v tílku se rozumělo samo sebou.

Na výletu jsem se domluvila s Helenou, která je v mých očích bohyně běhu, stále přede mnou, stále nedostižná, která od loňska tak zhubla, že bylo jasné, že pokoří všechny své dosavadní časy. A pak jsem "umluvila" Marcelu, která si jela zaběhnout svůj první maraton. Super holky! Tedy, jak říká Helena: super úžasné ŽENY!


Vyjely jsme ráno v sobotu asi v deset. Naše první zastávka byla hned u prvního meka pro kávu. Chtěly jsme i na záchod, ale právě u něj stály frontu německé důchodkyně... Cesta utíkala, krajina se měnila, stejně jako se měnilo nebe a z šedé se na německé straně opět stala blankytná modř sem tam s nějakou bílou šmouhou. Navigace nás zkoušela a jak už to tak bývá, opět nás převezla (ne že bych měla zkušenosti s touto, ale co vím, dělá to úplně každá). Zlomyslně nám hlásila míle a yardy a tak jsme neodbočovaly, když se odbočovat mělo a objely pěkně celé Drážďany. Ale zase nebýt jí, asi bychom naše ubytování nenašly...

Šla jsem na recepci nahlásit příjezd. Mladý recepční vzal klíč a šel mi ukázat pokoj. Odemkl dveře do chodby, kde byly další troje dveře. Čekala jsem, které budou ty naše. A on začal: Tady vpravo je pokoj pro dvě, tady vlevo pro jednu, tady uprostřed je koupelna. Koukala jsem a nevěřila, že to celé je za cenu 95 EUR i se snídaní. I jsem se docela konsternovaně ptala, jestli je to opravdu za tu cenu, kterou mi potvrdil. Čekala jsem nějakou špeluňku a tohle byl úplně normální prostorný apartmán i s balkonem. Loni jsem byla s Nicolasem za podobnou, možná i vyšší cenu v Jugendherberge, sparťansky vybavený pokoj s tak malou koupelnou, že se mi do ní málem nevešel zadek.

Pohodily jsme zavazadla a vyrazily pro startovní tašky a pro Ariel. Je jasný, že Ariel musím přivézt, i kdybych neměla večeřet! Helena zase hledala kešky, to je myslím srovnatelné :oD Obě ženy měly neuvěřitelný dar - vyznaly se. Rozhlédly se a hned věděly, že se má jít vpravo, či vlevo, nebo rovně, nebo po schodech. To já jsem prakticky nevěděla, kde jsem, kam jdu a kudy se asi tak vrátím. 

V hale expa bylo poloplno. Prodíraly jsme se davem, nahlížely do obchůdků, ale nic nás nezaujalo. Zaplatily jsme čip, vyzvedly číslo, obdržely čip a mohly jsme se přesunout na jídlo. Nad porcí nudlí jsme pak sledovaly kulturní vložku v podobě kytarového koncertu, a dvou tanečních skupin. Líbilo se nám tam, ale kešky a Ariel volaly... Celé odpoledne jsme se toulaly městem, fotily a povídaly si. Ale večer už jsme nevytáhly paty z pokoje a jen jedly a povídaly a ladily formu.

Bohatý švédský stůl udělal velkou tečku za pobytem v hotelu Mezzulana a my se mohly vydat na start. Musím samu sebe pochválit, že jsem vůbec neopakovala ani jednu z mých předstartovních vět: Ani že se bojím, ani že to neuběhnu, ani že se strašně bojím, ani že to možná vůbec nedám. Co měla říkat Marcela, že? 

Garáž byla narvaná závodníky. Odevšad jsem slyšela češtinu až jsme se ptala, jestli nejsem ve špatný čas na špatné místě a toto není náhodou pražský půlmaraton! Kluci z Čech nám pomáhali přelézt zábrany u startu, kluk z Čech nás vyfotil po doběhu a při běhu jsem potkávala Nike-trika. Nebylo by od věci nahlédnout do výsledků a spočítat to (no to se mi samozřejmě nechce). Ač mám tento závod ráda, co nesnáším je jejich pár kadibudek. To je zoufalost sama. Nechápu, proč když se jim tam hlásí pořád víc a víc lidí, proč mají pořád stejně málo záchodků. Stály jsem ve frontě ještě v 9:55! Děs běs!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Ale tak stihly jsme to jako ostatně vždy. 

Chvilku za startem se udělal první špunt, pak ještě asi 2x to bylo takové nahuštěné, ale do pátého km se pole roztrhalo. Běžela jsem v klidu. Hlídala jsem tep, tím pádem tak trochu i tempo a obojí se mi zdálo býti v pořádku. Asi na třetím km jsem si v té změti lidí všimla tří mužů. Dle uvolněného pohybu vpřed se dalo říct, že vyklusávali. Měli všichni tři stejná trika z Decathlonu, takové, co mám také - to svítivě žluté, k tomu černé elesťáky, jako mám já, a boty ASICS, jako mám já. Čili to bylo jasné znamení - potkala jsem spřízněné duše. Přiblížila jsem se tak, že jsem je mohla předběhnout. Když jsem však viděla, jak každou ženu, která to udělala, lustrovali, zůstala jsem raději v závěsu. Dobře jsem udělala. Vzpomněla jsem si na Helenu, jak v sobotu občas vykřikla: Vidělas ty lýtka? Neviděla... Jak jsi mohla nevidět takový lýtka! Takový vypracovaný a opálený... No a tady jsem tedy koukala těm třem na lýtka a říkala si, jak hezky by se tu Heleně běželo... Prostřední muž měl úsměv Jágra, zubil se na své spoluběžce, všichni laškovali, občas někomu zamávali, jeden své manželce na kraji chodníku předal cosi a pořád tak spořádaně a synchronizovaně běželi. Tím, že jsem je pozorovala, jsem neměla nějak čas myslet na běh svůj. Přemýšlela jsem třeba, jestli mají na triku nějaké heslo, či jestli náhodou nedělají někomu vodiče, kolik by jim mohlo být a další a další blbosti. U občerstvení se na rozdíl ode mně nezdržovali, měli vlastní pití a tak jsem pak musela trochu zabrat, abych je zase dohonila. Byla jsem nadšená z toho, že jejich "výklusové" tempo jsem schopná udržet a plánovala jsem, že jim v cíli půjdu poděkovat, že mě táhli. Sesmolení děkovné řeči v němčině i češtině mi zabralo také nějaký ten čas, takže fakt super jak mi cesta ubývala.

To je foto s holkama, nebyla jsem dekorovaná :o))
Jasně že to nemá happyend. Někde na 14tém km, zrovna když jsem jásala, že mám dvě třetiny za sebou, se mi udělalo divně, motala se mi hlava i žaludek. Chvilku jsem dýchala zhluboka a docela to i pomohlo. Hlava se rozmotala, chytla jsem druhý dech a pelášila za klukama. Kluci samozřejmě odklusali, ale pořád jsem je díky jejich neonovým trikům viděla. Trochu jsem stáhla mezeru, ale už jsem jim tak na blízku jako předtím nebyla. Na dalším občerstvení jsem je ztratila docela... Škoda, škoda, protože na tom konci bych je bývala potřebovala jak sůl. To už jsem měla trochu problémy, cítila jsem, jak se mi dělají na pravé noze na prstech puchýře a ani žaludek nebyl úplně v pořádku. A hlavně mě čekal můj velmi neoblíbený úsek - parčík, zatáčky, most, kostky, zatáčky... Už jsem ani neměla sílu koukat, jak běžím, jakým tempem, a co dělají tepy.

V cílové rovince jsem narazila na tlupu několika šťastných běžců, kteří se rozhodli vběhnout do cíle společně. Začali se šikovat a já si nejdřív myslela, že se za nimi schovám. Ale pak závodník ve mě vydal pokyn: sprintuj! a já do cíle dolítla jak namazaná střela.

Přebrala jsem si medaili, vzala jablko a šla pomalu do garáží pro věci. Tam jsem potkala čirou náhodou i Helenu-superženu, která si zaběhla svůj rekord. Bylo nádherně. Teploučko, sluníčko, úplně mi bylo líto Marcely, že je ještě na trati a že na ní ještě dlouho bude. Skoro jsem litovala, že jsem jí přemluvila, ať jede. Ale ne každý bojuje s teplem tak jako já, takže pak říkala, že se jí běželo krásně. No ale v té chvíli jsme byly jen my dvě. Pomaličku jsme došly do auta pro věci, šly se umýt, daly si nudle, našly kešku... A pak už Marcela doběhla - 4:34! To bych taky chtěla zažít...

Cestou zpět nás zlomyslná navigace opět svedla z cesty, ale určitě to udělala s dobrým úmyslem, protože se nám naskytla krásná panoramata ;o))

A zazvonil zvonec, našemu výletu byl konec. Drážďany se pomalu a jistě stávají mým srdcovým závodem a tím pádem i tradicí. Ale dosud jsem si myslela, že je to rovina, z čehož mě letos garmínek vyvedl.

14 komentářů:

Iva řekl(a)...

Nejen psycho. I masochismus! :)

Leona Pulec řekl(a)...

To ne, je to super písnička ;o)

Advid řekl(a)...

Gratulace k bedně. :)

tucnak řekl(a)...

to je teda krátkej report...:)

1bubobubo řekl(a)...

Druhé místo - super a pak že pojedeš do Drážďan bez ambice na výsledek :-)))) Mě by šlehlo, protože se mi jednou zasekla MP3 na jedné písničce při půlmaratonu a po 30 minutách jsem raději vytáhl sluchátka :-)))))

AprilRuns řekl(a)...

Leono, cekame!

Machy řekl(a)...

70? To cislo svedci o tve neskutecne vytrvalosti.

Leona Pulec řekl(a)...

Hotovo :O))

Já myslela, že jste pochopili, že bedna byla veřejná a mohl se vyfotit čistě teoreticky každý kolemjdoucí. To jen u nás ji hlídá ochranka!!!!!!
No vy jste to asi pochopili, co? :oDDDD

Machy: na tvé kroužení po oválu ovšem nemám

tucnak řekl(a)...

kráásně jsi běžela...:)

ll řekl(a)...

No vidis jak si sikovna :))

Iva řekl(a)...

Pěknej výkon - na ty tropy :o)

12HonzaDe řekl(a)...

Modry oddil gratuluje.. fakt se ti to nejen podarilo, ale i ty pocity jsou z toho jen radostne.. A to snad jde predevsim, ze?:)
jen tak dal.. a dal..:).. 12:)

Leona Pulec řekl(a)...

Tučňák a II: děkuji vám. Hlavně za tu předzávodní podporu

Iva: nebylo horko, loni to bylo podstatně horší.

12: pocity skvělé, dokonce jsem tentokrát ani nemudrovala, co jsem mohla udělat jinak

AprilRuns řekl(a)...

Pekny, Leono, pekna tradice i vykon!