úterý 20. srpna 2013

Ladné křivky

Zatímco většina kamarádů a známých teď sklízí sladké plody svého celoročního snažení, já se vypravila na CASRI abych se dozvěděla zhruba toto: Když budete tak 3-4x týdně běhat, určitě se to zlepší... Že jsem po takové větě dostala depku a chuť sníst přinejmenším dvě třísegramové milky je nabíledni. Ale vezmu to popořádku...

Když jdu někam, kde to neznám, stane se VŽDY jedna z těchto věcí:
a) zabloudím
b) cíl nenajdu

Občas se to spojí ve: zabloudím a nenajdu, což málokdo pochopí. Na cestu do CASRI jsem se proto pečlivě připravila. Našla jsem si trasu, zastávky MHD, koukla jsem se na googlu na budovu, přečetla zápis od Luboše, Luboš mi poslal mapku s vyznačením trasy, v mobilu mám také mapy, inu, nic jsem neponechala náhodě. Před samotným termínem jsem vyrazila o cca dvě hodiny dříve, abych tam byla včas, lépe řečeno, abych rozvážným krokem vstoupila a odběhala test, který bude vyhodnocen jako nej za poslední pětiletku (samozřejmě že dělám ramena, bála jsem se toho jak čert kříže...).

Přijedu na Kulaťák a ten byl celý takový hlučný, rozvrtaný a obložený zátarasy. Vytáhla jsem mapku. Musím jít po ulici, po které jezdí tramvaje a jít směrem k hotelu, čili půjdu tudy nahoru. Ano, mohla jsem jet MHD, ale měla jsem fůru času... Jdu, chroupu tatranku a užívám si teplé dopoledne. Možná trochu víc teplé, ale nevadí. Na první křižovatce jsem se rozhlédla a dle tabulí s označením ulic jsem zjistila, že jdu špatným směrem. 

Volala jsem spojku Sárušku, ať mi zjistí, kde stojím, proč tam stojím, kudy se mám dát a za jak dlouho dojdu tam, kam chci. No samozřejmě, že mapku jsem měla v ruce - to byly prostě kontrolní dotazy na řídící věž :o)) A tak mě navigovala, čas ubíhal a už mi nebylo teplo, už mi bylo vedro. Aby ne, když jsem si vzala černé kalhoty. A co bylo nejhorší - dostavila se nutkavá potřeba...

U zastávky Podbaba, kde jsem měla původně vystoupit, mě málem smetl dav důchodců, který se hnal do Kauflandu za vidinou výhodné koupě (nic proti důchodcům a nic proti Kauflandu). Štrádovala jsem si to dál, už jsem viděla žlutou budovu, kterou jsem znala z internetu a vydechla jsem, protože jsem pořád měla asi 20 minut k dobru.

Budova stála v jakémsi dvoře, ale nesouhlasilo číslo popisné s tím, co jsem měla. Prošla jsem tedy dvůr, obešla další tři budovy a hledala. Nikde nic. Zase jsem tedy volala řídící věž, abych se dozvěděla, že to prostě musí být v té první budově. To už jsem byla fakt ve stresu. Slunce nemilosrdně pralo na rozlehlý dvůr a když nalezlo mé černé kalhoty, ještě přitopilo. Vběhla jsem tedy do toho prvního domu abych se dopídila. Nikdo nikde. Zaklepala jsem na dveře Ubytovna a vešla. V místnosti bylo šero a na postelích spali dělníci. Vylítla jsem zase ven. Panííííík. Kde je CASRI? Kde je záchod? Potřebuju záchod!!!! Uááááááá Šla jsem po schodech do patra. Přítomnost jakési laboratoře naznačovala tabulka: Vyšetření hustoty tkáně ženského prsu. Hm, to asi není informace, která by trenéra mohla zajímat... Nakoukla jsem do další chodby, což byla chodba nějaké firmy. Zrovna tudy šel nějaký mladík, ale nějak ho má přítomnost nevzrušila. Prošel a zapadl za dveře s nápisem WC muži. Ten se má. A v tom jsem uviděla dveře WC ženy. Nerozpakovala jsem se ani minutu...

A pak už fakt hořelo. Stav nouze si žádal nouzové řešení - zavolala jsem na číslo uvedené na CASRI-webu. Ozval se mužský hlas a potvrdil, že jsem se skutečně dovolala na CASRI což byl první úspěch toho dne. Pak už se jen divil, kde jsem a jeho otázka, na které jsem Praze, se mnou málem švihla. I přes mé totální rozhození mě donavigoval směrem zpět, ke Kauflandu a k velkému nápisu CASRI. Ještě mu říkám: Tak já už letím, trochu se zpozdím, ale fakt už jsem jednou nohou u vás. No pak se ukázalo, že jsem mluvila s někým, kdo vůbec nebyl tam, kam já přišla, takže tam, kam jsem přišla, neměli vůbec tušení, že přijdu pozdě a trčím v jakési ohradě...

Do laboratoře jsem přiběhla úplně splavená a vyklepaná. Otevřít mi přišla sestra v zeleném plášti a odvedla mě do šatny. Když jsem nervózní, pořád mluvím. Melu páté přes deváté a doufám, že si nikdo nevšimne, že jsem úplně mimo... Takže jsem mluvila a mluvila, vysvětlovala zpoždění a omlouvala se. Převlékla jsem se a šla do jámy lvové.

V obrovské místnosti, které vévodilo majestátní běhátko, seděl nějaký pán a s ním sestra, která už měla tu čest slyšet mých stoosm omluv, které jsem znovu opakovala. Oba mi svorně říkali, ať jsem v klidu, že se nic neděje. Aby mě umlčeli, začali s měřením tuku. Nejdřív pomocí kalipru, kterým se měří tuk podkožní. To mě tak na různých místech těla vzala sestra za špek a nahlásila číslo. Pak jsem si stoupla na váhu, taková větší tanita, kterou mám doma. Nemít ji, možná by mě ta čísla třeba i překvapila, ale víceméně souhlasila s tím, co si běžně naměřím. A pak už se šlo na věc.

Bylo mi vysvětleno, co se bude dít. Že poběžím pomaličku čtyři minuty, pak minuta pauza na odběr krve, pak zase čtyři minuty o trochu rychlejšího běhu a tak pořád dokola, dokud nepadnu. Bála jsem se, že z běhátka spadnu, že mi pás ujede pod nohama, nebo něco podobně hrozného. Ale kupodivu to se nestalo. Stroj spuštěn. Pomalu, nebo co to říkali? Já letěla jak splašená. A ještě jak jsem se bála, tak jsem cupitala po špičkách.... Vůbec nechápu, co jsem to vymyslela. Asi po minutě jsem srovnala krok a říkala si, že to není možné, že běžím tak pomalu, jak mi tvrdí. Po čtyřech minutách jsem fakt skoro odpadla.

A to se opakovalo několikrát a tempo bylo čím dál šílenější, až se mi zatmělo před očima a byl konec. Motaly se mi nohy, hlava, možná jsem už ani nemluvila, nevím. Poslali mě do šatny se vysprchovat a převléknout. Šněrovala jsem chodbu jak kdyby do mě nalili dvě deci vodky s rumem. V šatně naštěstí nebylo zrcadlo abych viděla dílo zkázy v celé své kráse. Třesoucíma se rukama jsem se převlékla a vrátila se pro výsledky. Ovšem to nebyl konec mých příkoří, kdepak. Najednou se odkudsi vyloupl opálený mladík, kterému říkali pan Magistr, s tím, že mi výsledky vysvětlí.

Sesula jsem si do pidi křesílka a vydýchávala. Pan Magistr hovořil, ovšem nějak jsem neměla sílu zjišťovat, co přesně říká. Ze všech pórů v těle mi totiž tekl pot, na zádech se tvořil veletok a mířil dolů a já si představila, že až stoupnu, bude pode mnou louže. Nezasvěcený pozorovatel by z toho jistě vydedukoval návštěvu vodníka. Vzala jsem si tedy ručník a porůznu jsem se sušila. Zakoukala jsem se na papíry a zaujala mě tepovka, při které jsem běhala. Byla to tepovka, která říkala: běžíš úsek, běžíš na Sněžku, zpomal. Ale přitom tam byla rychlost, při které běžně chodím po nákupech. A v těch přestávkách dokonce ani dolů nepadla, tak vysoko se pohybovala.

Odborník rozebral mé svaly, mé tuky a mé křivky, o kterých řekl, že to nejsou křivky, že je to přímka a že by to mělo vypadat úplně jinak. Čímž zadupal zbytek mého sebevědomí do prachu země. Aby mě z toho prachu zase zvedl, pronesl onu větu: Ale nebojte, když budete tak 3-4x týdně běhat, určitě se to zlepší... Čímž mi dal ránu z milosti.

Cesta zpět proběhla v pohodě, domů jsem trefila hned napoprvé. Víkend jsem profňukala a profrněla, skoro jsem ani nemluvila, jak jsem se užírala samolítostí. V neděli jsem si utřela nos a řekla si: Za půl roku Vám ukážu křivky, jaký jste ještě neviděl, Magistře!

P.S. To abych začala běhat, co? ;o))

P.S. 2: Naprosto vážně: účel to splnilo, laktát byl zjištěn, aerobní práh zjištěn, tréninky přitvrdily... :o))

18 komentářů:

zuzu řekl(a)...

Teda, ten Magistr je ale... Taky jsem o CASRI uvažovala, ale když to tak čtu... mám to já vůbec zapotřebí? Sama vím, jaká je to bída... takže Ti díky za informace, ale nepůjdu! Zůstanu halt nevyšetřená... a Ty koukej začít trochu běhat :-D Hezký den. Zuzka

AprilRuns řekl(a)...

To je ceres. Voni vedi, proc maji tu laborator tak dobre schovanou... Ale netreba truchlit, mam tajnej motivacni tip: Leoninu Letni vyzvu. Prihlas se, bere vsechny!

Leona Pulec řekl(a)...

Zuzu: Ale zase když se necháš vyšetřit, tak máš pak prostor na zlepšování se. Pokud by ti tedy zjistili přímku a ne křivku ;o))

April: tak ona snad ani nebyla schovaná, já šla po směru a tabule z toho pohledu nebyla vidět. No a dík za tip. Výzva zní zajímavě :oD

Advid řekl(a)...

To je jasný, Leona trpí syndromem bílého pláště. Vidí ho a zvedne se jí tepovka. :)

Leona Pulec řekl(a)...

Advid: No a víš že to samé říkala ta sestra? :o)

Summer řekl(a)...

:D Teda Leono, malem jsem se pocurala smichy! :)) Uplne zive to vidim. Ty vysledky vubec neber vazne, mas CASRI syndrom! :))

Anonymní řekl(a)...

Klidek... Jsi vydesena z doktoru, plastu, nemocnic a testu..:)
Msf! 12:) z cest

tucnak řekl(a)...

no nazdar, to se mám na co těšit :(

Renda řekl(a)...

To chce klid, až tam budeš po pátý po šestý, tak už budeš tak vytrénovaná, že ti naměřej jen placatou přímku a budou muset bouchat do přístroje jestli jim to měří :-) A na magistra pozor,aby nechtěl začít operovat :-)

Leona Pulec řekl(a)...

Sum: no ale prý to hlavní ten test ukázal. Říkal trenér. A přitvrdil mi tréninky :oDDD

12: tak znáš mě, na běh mám nejraději tmu a tam na mě za světla koukali dva cizí lidé... :o)

Tučňák: ale ty jsi holka šikovná, zvládneš to líp jak já, neboj!

Renda: jasně, příště jim ty přístroje zavařím :o)

Anonymní řekl(a)...

Ježiš, to mi připomíná moje vyšetření na FTVS :-) Začala jsem na pro mne závodní rychlosti, (nižší už na běhátku neměli), ucpali mi nos kolíčkem a při posledních rychlostech už jsem slintala kolem náústku, nádhera !! Doufám, že tam neměli víc takových případů :-))
Marcela

Leona Pulec řekl(a)...

Marci: Tak to jsi to měla taky veselé :oDDD

nikie řekl(a)...

Teda mně je to skoro blbý, bavit se na cizím neštěstí (tímto Ti vyjadřuji upřímnou soustrast), ale měla jsem podobný problém jako Martina :)))
Držím palec, tedy ten, co Ti dávám nahoru, protože seš fakt dobrá, a budeš ještě lepší, o tom není pochyb! Podle mě jsou v tom fakt ty nervy. Kdyby něco, znám jednoho dobrýho psychologa, co má hlavu natolik zmáknutou, že odběhne 100mil na jedny ponožky... ;)

Leona Pulec řekl(a)...

Nikie: no já jsem fakt z těch "poprvé" vždy úplně mimo. Vždyť ani ANO jsem neřekla hned, nejdřív jsem si musela utřít nos :o)) Proto věřím, že po druhé už to bude ve větším klidu. Už jen to, že tam trefím, že?

Jitka řekl(a)...

Taky jsem bloudila - nejdřív jsem to přejela, pak jsem přejela parkoviště, pak jsem se k němu radši ještě jednou vracela, protože jsem nemohla uvěřit, že je tam parkování vážně zdarma a byla přesvědčená, že než mě změří, odtáhnou mi auto. Do dvore jsem se plížila jak Růžovej panter, zvonila nejdřív někam úplně jinam a když mě vzali do tý místnosti a já viděla to běhátko a přístroje a vůbec, chca nechca jsem si vzpomněla na Mengeleho a začala litovat. Při poslední rychlosti, kterou na mě zkusili, jsem jen čekala, kdy mě ten pás vymrští nazad a já elegantní obloukem jak z kreslenýho filmu přeplachtím celou tu obrovskou místnost, rozplácnu se o zeď a pomalinku se sesunu na podlahu... Takže neboj, napodruhý už budeme za suterénní hvězdy ;-)

Anonymní řekl(a)...

No ja tam byl na zacatku leta. Ac jsem vedel kde to je tedy budova, tak me zmatl napis ze se tam jde nejak okolo. Taky jsem byl na ubytovne, prolezal jsem dvur jak se dalo ale nakonec jsem to nasel. V nejvetsi zatezi, kdy se me strikal pot a krev a ja myslel ze padnu na hubu jsem zjistil ze v te mistnosti nikdo neni, kdo by vypnul ten pas az padnu. Takze sotva jsem dychal nohama svihal jak jezevcik a do toho volal obsluhu ze uz to nedavam. Dokonce i kdyz jsem sedel nad vysledky, ze me taky chcal pot a predchozi sprcha byla zbytecna. Koukam ze to mame vsichni nastejno :-)

Leona Pulec řekl(a)...

Jitka: vidíš, tebe jsem chtěla také uvést
http://mamavbehu.blogspot.cz/2013/02/mami-je-ze-me-bezec.html
Když jsem to četla dne a už vím, co se tam dělo, tak tě obdivuji stonásobně víc než před tím!

Někdo: mě hned na začátku naučili seskakovat - kdyby nejhůř :o)

ACTIVEWAY řekl(a)...

Aspoň máš motiváciu k tréningu :)
www.activewya.sk